+ Temná cesta osudu

Na závěr příběhu

9. listopadu 2005 v 22:28 | Blanch
Doufám, že se vám můj přípěh alternativní reality líbil. Každý komentář mě potěší, ale nejraději v návštěvní knize :))
Jelikož inklinuji k záporným koncům, tak jsem ho napsala i zde. Je to paradox, poněvadž na začátku jsem hlavní postavu, svou oblíbenou, zachránila a nakonec ji opět zabiju... jsem zlá, já to vím! Ale už je holt tomu tak :))
Možná, že někdy časem napíšu pokračování, ale není to jisté. Na stránkách fanfiction mě o to prosili, ale já si nejsem jistá, jeslti nezanechat příběh ukončet takto, pro mě je to uzavřený konec a už nic se nedá změnit, ale na druhou stranu je otevřen příběh Lily, která se může pomstít Jamesovi.. takže, časem se rozmyslím, jestli napsat pokračování. Každopádně se tu tedy objeví anketa, ale zatím je brzy a já zrovna píšu plno dalších povídek, takže nebudu rozdělávat další.

21. kapitola - Sbohem, příteli

9. listopadu 2005 v 22:03 | Blanch
"Už jdeš domů, Lily?" Lilyna kolegyně byla všetečná drbna, ale v jádru duše to byla opravdu skvělá bytost, která uměla za každých okolností pomoci a ne jedno jí a Siriusovi pohlídala přes noc Harryho, když si jeli na víkend odpočinout.
"No, už jsem utahaná," koukla na hodiny na zdi, " a už je taky pozdě, Sirius už bude mít strach, řekla jsem mu, že budu dřív doma." Od srdce se usmála. "Chci vidět, jak to tam bude vypadat, až přijdu. Posledně byla kuchyň celá od sušeného mlíka."
"Já ti to tak závidím."
"Co, Bety?"
"Tu tvou rodinnou idylu. Máš malé dítě, úžasného manžela, dobře placenou práci. Co víc si přát. Nic ti ke štěstí neschází."
Lily se usmála. "To máš pravdu, měla bych děkovat Bohu, i když jsem ateistka." Lily si pomalu sbalila všechna lejstra do tašky a speciálním klíčkem zamkla šuplík, který kouzlem nešel otevřít, a ve kterém měla důležité informace.
Stála už zrovna ve dveřích, když za ní přišel poslíček. "Tohle bylo ještě na stole, je na tom napsané Vaše jméno."
"Zase další práce?" Zakňučela Lily. "Ale já jsem slíbila, že budu brzy doma."
"Je tam zítřejší datum uzávěrky."
"Díky Steve," usmála se na něj zklamaně. "To by mě zajímalo, který vůl na to zapomněl. Zítřejší uzávěrka, už jsme to dávno měla mít na stole!" Zaklela a posadila se ke stolu, aby zkontrolovala obsah, načež zjistila, že nemá dost pergamenů a diktovací brk půjčila Bety.
Vstala a zamířila za ní, doufala, že tam ještě bude a že už nešla domů. Byl už večer a na Ministerstvu už nebylo moc lidí. Šla rovně po chodbě, rovnou až k Betyině kanceláři.
"No samozřejmě," kopla do dveří. "Už je pryč. Sakra, budu muset jít za šéfem." Otočila se, aby si zašla do své kanceláře pro hůlku a pro onu složku. Třeba by mohla přesvědčit šéfa, aby to místo ní vzal někdo jiný. Když však byla téměř u dveří, vyšla z ní jakási silueta. Lily polekaně pískla a chytla se rukou za hruď.
"Proboha!" Ještě jednou si ji prohlédla. "Jamesi, co ty tu?" Zamračila se. Od poslední hádky ho neviděla. Vlastně se s nimi ani nikdy nechtěl spojit.
"Ahoj Lily," usmál se. Vypadal přitom velice zvláštně. "Šel jsem tak kolem a řekl jsem si, že bych se za tebou mohl stavit."
"Nepovídej," nemohla tomu uvěřit. Vždyť s ní takovou dobu nemluvil a teď se najednou rozhodl, že ji navštíví? V tom bylo něco víc.
"Slyšel jsem, že máte syna." Odkašlal si. "Ty a Black."
"No, ano."
"To byla ale docela rychlovka, nemyslíš? Jen, co jsi odešla a hned na to se narodil!" Pichlavě si ji prohlídl.
Lily se třásl dolní ret. "Hm.. totiž, narodil se předčasně."
"Jo tak," bylo na něm vidět, že jí však neuvěřil. "No, nebudu tě zdržovat, vidím, že máš plno práce." Koukl na lejstra na jejím stole.
"Dobře." Vážně nechápala, o co mu šlo. "Tak se měj, Jamesi."
"Ty taky Lily," řekl až poněkud nadpozemsky a v tichosti odkráčel pryč.
Lily za ním kroutila hlavou. Vešla do kanceláře a popadla ze stolu lejstra. Okem zavadila na kraj stolu. "Co tu dělá můj hřeben?" Na chvíli ho uchopila do ruk, načež ho zase položila. "Hm." Nevěnovala tomu víc času a v rychlosti odběhla za šéfem.
* * *
"Neplakej, Harry," Sirius držel v náruči svého malého syna a láhev s mlékem mu strkal před rty. "Ploč ho neceš?" Šišlal na něj prosebně. Harry na něj vykulil svá zelená kukadla a začal plakat.
"Já vím, chybí ti máma. Mně taky. Ale ona za chvíli přijde, slíbila, že bude brzy doma. Vlastně tu už měla být." Zkontroloval čas. "Určitě má zase plno práce."
V tom na chodbě bouchly dveře.
"Lily?" Sirius opatrně nakoukl do chodby a uviděl ryšavou záplavu vlasů. "Sláva, že už jsi doma. Harry pořád pláče, nevím, co s ním je. Přebalil jsem ho, dal jsem mu najíst a teď se mu snažím dát mléko, ale nechce. Pořád brečí…" Zahoupal se svým synkem a udělal na něj ňu ňu ňu.
Lily nic neříkala. Ani ze sebe nesvlékla hábit. Šla rovnou za Siriusem a chvilku si ho prohlížela.
Sirius zpozoroval, že se kouká. Zeširoka se usmál. "Co je?" Ještě jednou zaklimbal s dítětem, ale pláč neustával. "Na, prosím tě, vezmi si ho. Já už nevím, co mám dělat. Ty to snad budeš vědět," naposledy synka pohladil po hlavičce a dal mu pusu na čelo.
Lily strnule stála a držela ho v náruči. Očima hleděla upřeně na Harryho.
"Lily?" Sirius tušil, že s ní něco je. Tohle obvykle nedělá.
Z očí se jí začaly linou malinkaté kapičky slz. Ale z místa se ani nehnula. Opatrně přidržovala Harrymu hlavičku a Harry se v její náruči utišil. Zvídavě si ji prohlížel a přestal plakat. Ručičkami zmítal ve vzduchu a zaplétal je do Lilyiných vlasů. Po tváři se jí linula slza, která nakonec skápla na Harryho baculatou tvářičku. Zafňukal.
"Lily? Stalo se něco?" Opatrně se zeptal Sirius. "Něco v práci? Něco s vašima?" Dorážel na ni, ale ona nic neříkala. "No tak, nemlč, Lily. Řekni mi to! Stalo se něco? Někdo umřel?"
Poprvé za celou dobu, co tu stála, Lily promluvila. "Ano," řekla tiše, ale přece.
"A kdo?"
Očima se vpíjela do těch jeho. Tak, jak doposud stála strnule, tak si i strnule prohlížela Tichošlápkovu tvář.
"Slyšíš mě, Lily? Si jak smyslů zbavená!"
Lily zase nic neříkala. Odstoupila bokem, ještě chvilku si Harryho prohlížela, načež šla k jeho postýlce a uložila ho. Peřinku mu přihrnula až k obličejíčku a na čelíčko mu vlepila malinkatou pusinku. Harry naposledy zamlaskal a hned na to zavřel očička.
"No jak ty to s tím dítětem umíš," usmál se na ni Sirius. Přistoupil k ní blíž a chytil ji za boky. Ale Lily couvla a jeho ruce od sebe odtrhla.
"Co je?" Zahřměl Sirius. "Lily, já tě nepoznávám! Tak řekneš už mi konečně, co se stalo?"
"Kdo umřel?!!"
Lily zajela rukou do kapsy a s nic neříkajícím výrazem se podívala na svého manžela.
* * *
"Co tím chcete říct, že je to zfalšované?"
"Jen Vám tím chci říct, drahá paní Blacková, že tahle lejstra jsem Vám neposílal a nemají nic společného s jakýmkoliv případem tady u nás. Takže můžete jít klidně domů a nedělejte si hlavu. Někdo si z Vás udělal dobrý den."
Lily na svého šéfa hleděla s mírným zděšením. "Dobrý den, říkáte?"
"Ano. Zapomeňte na to, Lilyan. To se občas stává. Běžte domů," odtrhl se od ní ke své práci. "Máte padla. Tak už běžte."
Lily neochotně vstala z koberečku a zavřela za sebe dveře šéfovy kanceláře.
"Někdo si vystřelil?" Dívala se do země. "Ale kdo? Nikdo už tu dávno není. Ne na tomhle oddělení." Snažila se horoucně přemýšlet, načež se praštila rukou do čela. "James!" Zrychlila v kroku a utíkala k sobě. "Že mi to nedošlo hned. Bylo mi jasný, že tu nebyl jen tak. Má něco zalubem. Proboha!" Sebrala všechny potřebné věci, zamkla za sebou kancelář a pádila k nejbližšímu krbu.
"Westminster alley, 713." Vhodila do krbu prášek Letax a zmizela v něm.
* * *
Lily vytáhla z kapsy hůlku.
"Lily?" Zeptal se udiveně Sirius. "Co to děláš?"
"To, co jsem měla udělat už dávno!"
"O čem to proboha mluvíš?" Sirius začal couvat.
Lily namířila hůlkou přímo na něj a zeširoka se na něj usmála. "Už víš, kdo umřel?"
"Děláš si legraci, zlato? Tohle je velice blbý vtip!"
"Neříkej mi zlato, ty prevíte! Já nejsem žádné tvoje zlato!" Sirius byl už téměř u zdi a Lily mu mířila hůlkou přímo na nos. "Nashledanou v pekle, Tichošlápku!"
"Co t-.." Naposledy se dotkl jejích vlasů…
"Avada Kedavra!" Jedovatě zelené světlo osvítilo celý pokoj. Siriusovo tělo se sesunulo ke zdi. Na tváři se mu zračil výraz zděšení a oči měl ještě stále otevřené dokořán. Stejně tak i ústa, která byla pootevřená ve tvaru písmene O.
Mužské tělo se sklánělo nad tělem kdysi svého kamaráda. "Měla být moje!" Zahřměl. "A Harry měl být taky můj syn! Zradil si mě! Ukradl si mi rodinu a za to si musel být potrestán!" Zavrčel tónem kočkovité šelmy.
Z vedlejší místnosti zazněl rachot. Po chodbě zazněly rychlé dusající kroky.
PRÁSK!
Lily vstoupila do dveří. Nikdo tam nebyl. Až na… plakající dítě, které leželo v postýlce..a Siriusovo nehybné tělo, jak leží opodál postýlky těsně u zdi. Lily celá uřícená přiběhla rovnou k němu.
"Siriusi!" Zapištěla a rukou mu poplácala po tváři. "Siriusi, vzbuď se." Ale bylo pozdě. Z jeho těla život dávno vyprchal. Ležel tam nehybně. Jeho výraz mluvil za vše.
Lily se podívala do jeho napůl sevřené dlaně. Spatřila v ní chomáč vlasů. Chomáč "jejích" vlasů.
"Néééééééééééééééééé…." Zakřičela. "Ty hajzle!" Zaklela. Najednou jí to všechno došlo. James u ní v kanceláři, lejstra, která neexistovala, její hřeben na rohu stolu. "Mnoholičný lektvar!" Schoulila se k mrtvému tělu jejího manžela a začala hlasitě štkát. "Miluji tě, Siriusi! Miluji! Nikdy jsem tě nepřestala milovat! Probůh, za co?!" Zakřičela z plna hrdla! "Je to jen má vina, to já jsem to spackala! Nikdy se to nemuselo stát!" Obviňovala se z jeho smrti. Kdyby tehdy nezačala chodit s Jamesem, nikdy by nemuseli řešit takové situace, nikdy by se nechtěl pomstít a nikdy by nezabil člověka.
Opatrně se zvedla z jeho těla, naposledy se na něj podívala. I když si ho nechtěla pamatovat takhle, ale chtěla si pamatovat toho vysmátého, vtipkujícího a oslňujícího kluka, tak to nešlo. Nemohla od něj odvrátit život. Vždyť byl celý její život. Byl pro ní vším. Nemohla od něj odvrátit oči, nechtěla se s ním loučit. Teď ne, ještě ne!
Tvář měla smáčenou slzami a celá se třásla.
Opatrně přešla k postýlce, kde stále ještě plakal její syn. Bohužel už jenom její syn. Uchopila ho do náruče a přitiskla k sobě a zavřela přitom oči, načež na něj začaly stékat její slzy utrpení a bolesti.
I s dítětem se sesula k zemi a nepřestala plakat. Tvář měla zkřivenou psychickou bolestí a v rukách měla křeče. Neměla už ani síly cokoliv udělat. Neměla sílu stát, neměla sílu sedět. Neměla sílu pro nic. Chtěla jen umřít. Nebo usnout a už se nikdy nevzbudit. Neznát bolest, nic necítit. Ale věděla, že tu musí být. Musí tu být dál, pro Harryho. Už kvůli Siriusovi to musí udělat. Pro jeho památku. On by nechtěl, aby se zhroutila a aby přestala žít. Nechtěl by, aby se trápila. Ale snad jí to jednou odpustí!
Ano! Jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávou zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!

20. kapitola - Vše zlé se v dobré obrátí

15. října 2005 v 15:39 | Blanch
V EvansPotterovic domě začínalo být dusno. Sirius a Lily kolem sebe procházeli, jako by se nechumelilo, ale oba dva v hloubi duše věděli, že je pojí víc, než jen přátelství. Vždy, když se naskytla chvíle, kdy mohli být spolu sami, tak si vyznávali své city. James neměl ponětí, co se tu děje a tentokrát nebyl zasvěcen ani Remus, ačkoliv mu to Sirius chtěl dávno říct, Lily ho poprosila, ať mlčí a on tak udělal.
Trápilo je to. Oba dva, ale ani jeden nevěděl, jak rozumně z této situace vycouvat. Lily jen tak nemohla Jamesovi říct, že čeká Siriusovo dítě, tím by se přiznala, že ho podvedla a Sirius se nemohl přiznat k tomu, že miluje jeho dívku. Dál to tutlali, i když věděli, že to nemá cenu, protože nakonec to stejně vyplave na povrch, ani jeden z nich, ani Remus, ani James, nebyl tak pitomý, že by si toho časem nevšiml.
Pozornější divák by si všiml, že mezi Lily a Siriusem je něco hlubšího. Jenže ty dva zatím nenapadlo, že by spolu Lily a Sirius mohli něco mít.
Blížila se polovina září a Sirius se nakonec, kvůli dítěti, rozhodl, že půjde jen na rok studovat bakalářské studium, aby se popřípadě mohl i Lily a dítě postarat, teda pokud se do té doby rozejde s Jamesem a vrátí se k němu. Ale bylo to těžší, než se zdálo. Sirius věděl, že tímto asi nadobro ztratí přátelství, které mezi ním a Jamesem v průběhu času, kdy spolu Lily a James chodili, vzniklo. Netušil ani, co by na to řekl Remus. U něj bylo těžké poznat, který z přátel je pro něj bližší. S Jamesem byl sedm let na stejné koleji a byli si blízcí, ale se Siriusem zase na druhou stranu řešil každý osobní problém, a taky s ním mohl mnohem dříve řešit úplňky a to, že je vlkodlak.
Sirius úplně zapomněl že se kvůli něj přes léto naučil být zvěromágem. Vlastně na to zapomněl díky posledním událostem, které se v domě děly.
Lily pomalu věřila Siriusově verzi o jeho minulém životě. Znala ho od počátku školy a věděla, jaký doopravdy je. Stejně jako Remus, věděla, že by si to nevymyslel a věděla, že i tohle je v kouzelnickém světě možné. Pokud existují jisté Obraceče času, tak proč by nemohlo být možné i tohle?
"Mám strach," svěřovala s mu jednou v tmavém kumbále, aby je nikdo nepřistihl. "Co když na nás přijdou dřív, než se stačíme přiznat. To by bylo mnohem horší."
Sirius jí nechtěl ztěžovat situaci, ale měl pravdu. "Ono je to ale jen na tobě, jak se rozhodneš. Víš, že u mě máš otevřenou náruč a já se o vás dva," dotkl se jejího břicha, "postarám." Usmál se a Lily ho líbla něžně na rty.
"Já vím." Mírně našpulila rty k dalšímu polibku. "Ale je to těžké, když s někým žiješ. Myslela jsem, že ho miluji, jen do doby, než… se to stalo."
Sklopil hlavu. "Je to moje vina. Mohli jste si spokojeně žít a mohli jste mít Harryho." Vzdychl.
"Neobviňuj se. Já jsem svým způsobem ráda, že se to stalo. Jen mě to utvrdilo v tom, že není nikdo na světě, kdo by tě nahradil."
"Opravdu?"
"To, že miluji Jamese, byla jen náhražka, netušila jsem, že se až tak moc snažím zapomenout, ale málem jsem si vzala nepravého muže."
"Myslíš, Lil, že ten pravý jsem já?" Schoulil se k ní.
"Určitě," zacukal koutky.
"Měl by to vědět, čím dřív, tím líp, aspoň budeme mít klid."
"Máš pravdu, řeknu mu pravdu."
"Jakou?" Vyděsil se.
"Neboj, neřeknu mu, že jsme…no.. prostě mu řeknu, že jsem zjistila, že tě stále miluji."
"Zabije mě," zavtipkoval Sirius. "On mě fakt zabije!"
Lily se rozesmála. "No, to je velice pravdě podobné. Ale lepší, než žít v nejistotě."
"Miluji tě." Shýbl se k ní.
"Já tebe taky!" Polibkem stvrdili svůj slib lásky.
Už zbývaly dva dny do začátku Siriusova semestru. Byl nervózní, protože se mezi Jamesem a Lily stále nic nedělo. Kudy chodil, tudy Lily upozorňoval, že by už měla něco dělat. Vždycky jen souhlasně přikývla, ale nic se neměnilo. Vždycky usínal sám a v obavách ve svém pokoji pro hosty a Lily vždy po boku Jamese. Kdo ví, co se mezi nimi dělo. Tyhle myšlenky ho trhaly na kusy. Co když s ním i nadále Lily spí, co když jsou stále dokonalý pár a on s tím nic nenadělá! Měl vztek. Měl vztek na sebe, na Lily i na Jamese. Na ten pitomej Oblouk, na Moudrý klobouk, na svůj osud, na tuhle chvíli i na tu situaci. Ovzduší v domě by se dalo krájet!
Až poslední den se začalo něco dít.
Lily chystala hochům poslední snídani. "Jamesi, musíme si promluvit!"
James Potter si zaujatě prohlížel noviny a skoro Lily nevnímal. "O čem zlato?"
"Mezi čtyřma očima," dodala Lily.
"Dobře zlato, ale šlo by to až odpoledne? Musím ještě někam zajít!"
"Ne, nešlo, Jamesi Pottere. Je to velice důležité," vzpjala naštvaně ruce, protože tenhle kluk ji prostě okázale ignorovala a dál se hrabal v novinách.
James odtrhl poprvé oči od novin a podíval se přímo na Lily. Zvědavě si prohlížel její rozčílenou tvář, až nakonec kamarády poprosil, aby je nechali v kuchyni samotné. Jak Remus, jak Sirius, souhlasili.
Remus nechápal, o co jde, ale Sirius si nervózně kousal rty. Teď to přijde, teď bude za největšího zrádce a za falešníka. James ho obviní ze zrady, vytkne mu jeho zmijozelskou povahu a jeho Blackovic kořeny. Naprosto se mu znechutí a už ho nikdy nebude chtít vidět.
Seděli ve vedlejším pokoji a čekali, co se bude dělat. Z kuchyně nebylo nic slyšet. Žádná hádka, žádné zvýšené hlasy. Zřejmě se jen normálně bavili. Sirius čekal nějaké rozčilování a rozbíjení věcí, ale nic.
Nervózně překračoval ze strany na stranu. Stále se ohlížel na vstupní dveře a čekal, kdy na něj James vletí a pořádně ho zmlátí. Ale stále nic.
Nakonec, po nějaké hodině rozmluv, James s poklidem vešel do místnosti. Jeho zrak se pozastavil u Siriusovy tváře. Nic neříkal, mlčel.
Sirius nereagoval, ale James se stále na něj díval. Dalo se těžko rozpoznat, jestli jeho výraz je naštvaný nebo je mu to jedno, netvářil se nijak.
"Děje se něco?" Zkusil to nenápadně Sirius.
"Ty se ještě ptáš?" Řekl s poklidem.
"nerozumím ti," nehodlal se mu hned přiznat. Chtěl hrát svou hru, dokud to opravdu celé nepraskne. Ale na to už bylo zřejmě pozdě.
"Zmiz z mého domu!" Jeho tón hlasu se nezměnil.
"Počkej, Jamesi," vložil se do toho Remus. "Jak to myslíš? Co se stalo?"
"Nepleť se do toho, Remusi, buď tak laskav." Spřáhl ho James. "My tady s panem Blackem máme nevyřízené účty."
"Siriusi?" Pohlédl tázavě na kamaráda.
"Bež, Remusi, poslechni ho."
"No jak myslíte." Odešel Remus. Sirius měl možnost zaslechnout z vedlejší místnosti tichý ženský pláč. Polknul. Je s ním konec. Tohle se mu nebude líbit.
"Plánoval sis to celou dobu? Tohle jsem si mohl myslet!" Zavrčel James.
"Poslechni mě, Jamesi. Vím, co si asi myslíš.."
"Jak můžeš vědět, co si myslím!"
"Vím, jak to vypadá!" Žadonil Sirius tóninou hlasu.
"Nepovídej, vážně?"
"Vysvětlím ti to. Nebylo to tak, ne od začátku. Já jsem Lily miloval, ale.."
"Lháři!"
"Nech toho. Opravdu jsem vás nechtěl rozdělit. Když jsme se rozešli, snažil jsem se vás dva dát dohromady!"
"Nelži!" Zakřičel James. "Lily mi sice říkala, že si ty dopisy poslal ty, ale nevěřím ji, teda spíš nevěřím tobě, určitě si jí to nakukal."
"Je to pravda!"
"Nevěřím ti ani nos mezi očima, Blacku!" Stále se přibližoval.
"Jamesi, jsi můj přítel, neudělal bych ti to, vážně. Neměl jsem zřejmě zůstat kamarád s Lily, nikdy by se to jinak nestalo.."
"Zřejmě," zašeptal James a pomalu vytahoval hůlku.
"Ne, Jamesi. Pleteš se. JÁ jsem to vážně nechtěl udělat, prostě se to stalo. Ani jeden z nás to nečekal ani neplánoval." Couval Sirius, když si uvědomil, že má hůlku v bundě, která visí na poutku na chodbě.
James vztyčil hůlku a namířil jí do Siriusova obličeje. Zlostně na něj vzhlížel a znechuceně přitom krčil rty.
"Néééé," vběhla do pokoje Lily a skočila před Jamese.
"Vypadni, ty děvko!"
"Takhle jí neříkej!" Zahřměl Sirius.
"Nic jiného si nezaslouží… a ty taky ne, Blacku," znovu na něj namířil hůlkou a už chtěl něco říct, vyřknout nějaké zaklínadlo
"Jamesi!" Do pokoje vpadl i Remus. James se zarazil. Oba si zhnuseně prohlídl, a pak ze sebe vysoukal: "Vypadněte, oba dva. Už vás nikdy nechci vidět! ZMIZTE!" Zakřičel z plna hrdla, když se ani jeden nehnul a strnule ho pozoroval. "Slyšeli jste? Nechci vás už vidět! Vypadněte z mého domu!"
První se vzpamatoval Sirius, který popadl Lily za ruku a táhl ji pryč. James stále stál na svém místě, ve stejné pozici a ani se nehnul. Sirius rychle využil situace, zaběhl si sbalit věci, stejně tak i Lily. Nakonec se oba dva sešli u krbu, v ruce drželi prášek Letax.
"Sbohem, Remusi," poplácal kamaráda Sirius po rameni. "Budeš mi chybět!"
"Ty mě taky," zašeptal, aby ho nebylo slyšet. "Ale žes to podělal, co?" Sirius zaznamenal v jeho hlase podtón ironie a když odcházel, byl si stoprocentně jistý, že se Remus usmál.
Oba dva se přemístili k němu do bytu, kde bydlel s otcem a jeho přítelkyní. Ani jeden však nebyl doma. Byli na dovolené a měli se vrátit až zítra.
"Pojď, dej si sem věci," ruku v ruce šli do jeho pokoje, kde si Lily odložila.
"Spadl mi kámen ze srdce," konstatovala a unaveně si ho prohlídla.
"Mně vlastně taky. Už jsem byl nějak na tuhle scénu připraven, takže mě ani nepřekvapila."
"Myslela jsem, že to bude těžší, ale James… nedával mi nic za vinu."
"No samozřejmě, vinu dával mně," posměšně se usmál.
"Ale jsme spolu!"
"Já to bez něj nějak přežiju, hlavně, že mám tebe, beruško." Pohladil ji po tváři a Lily po ní stekla malinkatá slzička. "A jeho," pohladil ji po bříšku a něžně se usmál. "Už vás nikdy neopustím, budeme rodina a já se o vás dva postarám!" Na devatenáctiletého chlapce měl vysoké cíle, ale hodlal to splnit.
Sirius už dávno nastoupil do školy. Lily byla nucena kvůli svému stavu školu úplně vynechat a nastoupil na mateřskou.
Dařilo se jim docela dobře. Žili v bytečku, na který jim přispěl otec spolu se Siriusovým strýcem Alphardem , který mu stejně jako v minulém životě, odkázal polovinu svého majetku na dobré živobytí. Nakonec se s Lily vzali. Lily se starala o domácnost a pomalu už měla rodit. Sirius složil poslední závěrečné zkoušky.
V průběhu posledního roku nebylo o Jamesovi vůbec slyšet. Jediný, kdo za nimi občas zašel byl buď Remus nebo Ted. James se rozhodl, že své přátelé do konce života zatratí a Siriusovi bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív.
Ale i přes to všechno se stal Sirius nejšťastnějším chlapem pod sluncem. Lily mu porodila krásného syna, kterého nakonec pojmenovali stejně jako jejího otce. Harry. Harry Sirius Black Jeho kmotrem se stal Remus, pro kterého se stal ten malý drobeček snad středem vesmíru. Sirius tomu stále nemohl uvěřit. Takže z jeho kmotřence se stal nakonec jeho syn? Sotva tomu mohl uvěřit. Takže k němu osud nebyl až tak zlý. Měl milující ženu, měl dva nejlepší kamarády, a i když mu James chyběl, Remus a Ted mu bohatě vystačili, měl syna, kterého nadevše miloval a měl rodinné zázemí. Víc si nemohl přát. Byl šťastný jako nikdy v životě, či předešlém životě. I když mu to ten zatracený Oblouk tak zavařil, přes ty všechny události, si nemohl stěžovat.
Dostal práci na Odboru záhad a i když už dávno Oblouku prominul, že ho poslal sem, tak se z vlastní vůle rozhodl, že prostě všechny ty záhady na Ministerstvu přelouská.
Lily dostala taky práci na Ministerstvu, v oboru Práce s mudly. Stala se z ní vrchní vyšetřovatelka správy mudlovského oddělení. Harryho hlídala doma Lilyna matka a nikdo z rodiny se toho roztomilého děcka nemohl nabažit.
Stejně jako Harry z minulé reality, měl tento uhlově černé vlásky a Lilyny smaragdově zelené oči. Jen rysy už měl tentokrát jiné, protože nebyl podobný na Jamese, ale na Siriuse. A pro změnu se také narodil na první jarní den, čili v březnu a o rok dřív, než měl. A ne když sedmý měsíc umírá. Sirius, spolu se svým synem a Lily tvořili novou budoucnost a Sirius tak překroutil cestičky osudu, které byly ve hvězdách napsány ještě dříve, než se sám narodil. Změnil skutečnost, která byla dána už v minulém životě.

19. kapitola - Lilyino trápení

15. října 2005 v 15:38 | Blanch
Svítalo. První sluneční paprsky jim svítily do obličejů. První se probudila Lily. A když si uvědomila, co právě provedla, rychle vyskočila na nohy. Sebrala si své věci a začala se oblíkat. Mezitím se Sirius probral a ohlédl se na své nahé tělo a tak nějak všelijak se usmál. A sakra, to jsem zase něco zvoral.
První ticho prolomila Lily. "To-tohle byla pěkná blbost!"
Sirius přikývl. "To teda byla." Sice byl s ní šťastný a moc se mu to líbilo, nevyvrátilo mu to však názor, že teď udělal tu největší kravinu v životě. Obětuje tu vlastně celý svůj život. Obětuje kamarádství s Jamesem, přátelství s Lily.
"Asi bychom to neměli nikomu říkat," odkašlal si. "Nemyslíš? Já nevím. Nerad bych, aby to zkazilo tvůj vztah s Jamesem." Kdyby to jen neříkal proti své vůli.
Lily si ho hodnou chvíli prohlížela, a pak přistoupila blíž. "Asi máš pravdu," klesla bradou. Zřejmě čekala něco jiného. Viděl v jejích očích malinký náznak naděje a očekávání. "Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Nemělo se to vůbec stát, byl to omyl."
"Jo, to byl." Otočil se bokem, aby mu neviděla do jeho zklamané tváře.
"Asi by ses měl obléct," podotkla, když si vzpomněla, že je vlastně ještě stále nahý.
"Ehm, jo." Opatrně se sesul ze stolu a ze země si podal oblečení, které si co nejrychleji navlékl.
Nervózně se na sebe usmívali.
"No, takže.. ehm, kamarádi?" Pokračovala Lily.
"Jasně, kamarádi," podal jí ruku Sirius. "Bude to jen mezi námi. To víš, to ten alkohol, to ten včerejšek, ten strach a ty obavy."
"No jasně, co jiného taky," nervózně se na něj podívala a jakoby čekala stále něco víc. "Nic víc to nebylo. Jsme jen kamarádi a to všechno bylo v těch emocích, prostě se nám to nějak vymklo z rukou."
"Jo, to je ono. Vymklo, ale nemusíš se bát, zapomeneme na to a budeme dělat, že se nic nestalo." Snažil se o úsměv.
"Jo," cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, ale rozhodla se, že to ustojí a nedá najevo svoje city ani žádnou slabost. Už ze sebe neudělá pitomce a nenaletí mu. Co vlastně očekává? Vždyť oni dva spolu už nikdy nebudou.
Upravila si hábit. "No, asi bychom měli jít na kolej, dokud všichni spí."
"Jo, to jo."
Celou cestu až do sklepení oba dva mlčeli a ani jednou se na sebe nepodívali.
Před školou čekaly kočáry, které je odvezly na nádraží k bradavickému expresu. Sirius si záměrně sedl někam zvlášť do kupé, kde by se nemusel dívat na Lily. Poněvadž věděl, že bude určitě v kupé s Jamesem a Remusem, tak si ani nesedal s Remusem. Nakonec si s Tedem sedl hned do prvního kupé po levé straně. Nikdo tam nebyl a později přišly jen dvě studentky z Mrzimoru z pátého ročníku, se kterýma si docela dobře popovídali.
Na nádraží King´s Cross se naposledy s Tedem rozloučil a dal mu svou adresu pro případ, že by chtěl někdy přijet, ať zůstanou v kontaktu. Ted souhlasil a na oplátku dal Siriusovi tu svou. Pak se rozloučili a Sirius už jen mohl vidět, jak mizí v davu studentů, kteří mají namířeno domů.
Na rohu nástupiště 9 a ¾ uviděl svého otce v obětí své družky. Mávnul na něj. První se rázným krokem vydal přímo za nimi, ale nakonec si to rozmyslel a vrátil se, protože se ještě musel rozloučit s ostatními. I když neměl chuť teď trávit čas s Lily, přece jenom už se zase dlouho neuvidí, a tak bude vhodné se aspoň rozloučit. Někdy se uvidí určitě, protože nadále zůstává kamarádem jejího budoucího manžela. A taky Remus, na toho nemůže zapomenout.
Přihrnul se ke skupince vyšlých studentů a zeširoka se usmál.
"Tak a máme po škole." Zkonstatoval suše.
"Jo," usmál se James a políbil Lily na rty. "Co teď budeš dělat?"
"Půjdu na vysokou a co ty?"
"Já si udělám nějakou roční rekvalifikaci a půjdu pracovat, i když stejně nemusím, protože jsem zdědil rodinné bohatství."
"No jo, vy zbohatlíci," zavtipkoval Remus.
"Samozřejmě, vy dva jste u mě, tedy u nás, vždy vítáni!" Pohlédl James na své kamarády a stiskl přitom ruku Lily.
"Takže vy dva..," ukázal na Lily a Jamese Sirius, "vy dva se budete brát?"
James se rozesmál. "No, zatím ještě ne, ale budeme spolu bydlet."
"Aha." Otočil se na Lily. "Tos mi neřekla."
"Zapomněla jsem," špitla skromně.
"No nevadí. Hlavně mi pak pošlete sovu, ať vím, kam se mám stavit," nasimuloval hřejivý úsměv.
"Jasně, Siriusi z rodu Blacků." Poplácal ho po lopatkách James.
"A ty, Remusi?" Optal se Sirius. "Kde budeš bydlet?"
"Zatím s rodiči, dokud si nenajdu nějaký levnější nájem.
"A nechtěl bys přijet na léto?"
"No, proč ne." Usmál se plavovlasý mladík. "A pak můžeme společně zajet za Jamesem a Lily."
"Jasně," přitakal Sirius a nervózně přitom pokukoval po Lily, která svůj pohled záměrně odvracela.
Nakonec se obrátil zase na Jamese. "A už máte koupený byt?"
"Všechno už je zařízeno," vysvětlil černovlasý mladík. "Zbývá už jen pár detailů, ale jinak už můžeme bydlet."
"Přece jenom jste ale ještě dost mladí."
"Ale když se máme rádi?" Do rozhovoru tentokrát vstoupila Lily.
"To je pravda, promiň, Lil." Řekl poněkud zklamaně Sirius. "No nic, musím jít. Táta na mě čeká. Tak se mějte moc hezky, pěkné léto. Vám dvěma, ať to vyjde," ohlédl se na budoucí manžele. "A ty," ukázal prstem na Remuse, "ty musíš přijet! Tak pa, mládeži!"
"Ahoj Siriusi!"
"Čau Tichošlápku!"
Čas plynul neúprosně. Sirius se cítil víc a víc pod psa. Najednou si uvědomil, že se ani kvůli Removi nestal zvěromágem. Jak zjistil, tak ve svém novém životě už se nedokáže přeměňovat a slíbil si, že se to zase jednou naučí, ale nějak na to zapomněl a už to nezkoušel. Co kdyby to zkusil přes léto? Koneckonců už ví přesně, jak na to. A aspoň by se tak strašně nenudil, jako se nudí. Neměl co dělat. Všechno, co za celý den dělal, bylo, že se šel podívat do města, pak si přečetl nějakou knihu nebo šel spát. Nanejvýš se jel projet na své nové motorce, kterou mu otec pořídil. Nikomu to neřekl, ale pojmenoval ji Lily. Aspoň nějakou vzpomínku na ni bude mít a bude o svou lásku pečovat.
Ano, to je dobrý nápad. Stane se opět zvěromágem.
Den po dni, týden po týdnu mu to šlo lépe a lépe. Přece jen už věděl, co má udělat pro to, aby mu to šlo. Věděl, co a jak a měl s tím zkušenosti, takže nebylo divu, když se to ke konci léta už skoro naučil. Spousta trpělivosti a spousta správných myšlenek přinesly ovoce. Věděl, na co zaměřit své myšlenky, jak pracovat s tělem, jak a na co myslet. Tohle byl zřejmě rekord v rychlosti naučení se zvěromágství. Ale musel si přiznat, že od počátku, co se vrátil v čase, je jeden z nejlepších kouzelníků, a to jen díky své minulosti, kterou nezapomněl.
Ke konci léta přijel Remus. Škola jim oběma začínala až v polovině září, takže měli ještě spoustu času. První dny se prostě jen bavili o Jamesovi a Lily, o Siriusových citech a o budoucnosti. Sem tam si zašli do města, občas na nějakou mudlovskou párty, které si už Sirius oblíbil kdysi. Loudali se po Příčné ulici, kde potkali plno známých, sem tam zašli do knihovny anebo do cukrárny. Byly to moc pěkné časy a Sirius byl spokojený. Jen jedno mu chybělo…
"Měli bychom jet za tím Jamesem." Konstatoval jednou u poháru Remus.
"Jo," vzdychl. "Slíbili jsme to. I když se mi tam ale vůbec nechce, musíme mu pochválit jejich nový dům."
"Ty Siriusi," pohlédl na něj kamarád.
"Ano?"
"Miluješ ji ještě?"
"Koho?!"
"Nech toho… tak miluješ?"
"Nedokážeš si představit, Remusi, jak moc. I když ji už nevídám, tak je stále v mém srdci, i když si to nepřeji."
"Měl by si jí říct pravdu."
"Jakou pravdu?"
"Tu, co si řekl mně, Tichošlápku. Měl bys jí říct o své minulosti a o všem, co se stalo. Možná by to pak pochopila, proč to děláš a bylo by to snazší."
"Neuvěřila by mi."
"Ale ano. Já jsem ti taky uvěřil."
"Ale ty jsi něco jiného, Remusi. Ty nejsi holka, kterou jsem bez vysvětlení odkopl a které budu skládat účty až po roce a půl."
"Je to těžké, ale já bych jí to stejně řekl."
"Musím si to rozmyslet," uznal, že má Remus pravdu. Možná by pak bylo jednodušší s tím žít. Kdyby to všechno Lily věděla, tak by to možná nebylo tak těžké. Uvidí.
Neměl už moc času na přemýšlení. Stáli sbalení u krbu v bytě Siriusova otce. První šel Remus. Siriusovi se jen prášek Letax převaloval v dlani. Opravdu se mu tam nechtělo. Ještě pořád nevěděl, jestli to má udělat nebo ne. Nakonec se přesvědčil, vkročil i s kufrem do krbu a zvolal adresu Lilyna a Jamesova domu.
Přistál nohama přímo v chodbě. Rozhlédl se kolem. Bylo to tu útulné. Všechno sladěné do teplých barev, se semišovým kobercem a s lustrem z mozaik. Přímo naproti byly otevřené dveře, ve kterých stál už Remus. Šel rovnou za ním. Chvíli tam tak stáli, až se k nim nakonec přihrnul James.
"Pánové!" Vzepjal ruce. "Přišli jste! Vítejte. Pojďte, provedu vás. Lily za chvilku přijde, jen šla nakoupit."
Po nějaké čtvrthodině prozkoumávání jejich domu se kamarádi usadili v kuchyni u stolu. Vedli dlouhodobé debaty o tom, jak se kdo v létě měl a co prováděl. Mezitím už přišla Lily i s několika láhvemi červeného Savignonu. Sirius po ní šilhal očima a ona vypadala, že jí to vyvádí z míry. Snažila se to nedávat moc znát, ale on ji znal už moc dobře na to, aby poznal, že se něco děje. Že by měli s Jamesem nějaké problémy?
Večer si udělali menší párty. Popíjeli víno a vyprávěli si o zážitcích z dětství. Lily ale celou dobu mlčela a vůbec nekomunikovala. James s Remusem se pořádně opili a šli brzy spát. Lily to zřejmě uvítala, protože nakonec oslovila Siriuse.
"Musím ti něco říct!"
"Já tobě taky, Lily."
"Ale.."
"Prosím, nech mě mluvit prvního," žadonil Sirius. Nakonec, po několika skleničkách červeného vína, se odhodlal, že jí to poví.
Posadil se pohodlně a vybídl ji, aby se taky uvolnila, protože to, co jí teď poví, ji asi vyvede z míry.
Začal vyprávět. Řekl jí úplně to stejné, co řekl předtím Removi. Vykládal jí o tom, jak byli oba dva v Nebelvíru, jak si v minulém životě vzala Jamesem a jak spolu měli syn, a že ho učinili kmotrem. Vykládal jí o Petrovi a jeho zradě a jak ho kvůli něj poslali do Azkabanu. Vyprávěl jí o tom, jak přepadl přes Oblouk a jak ho poslal do minulosti, do jiné alternativní reality, kde ho Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, spolu s Lily. Vyprávěl jí všechno od základu. Asi po hodině vyprávění veškerých detailů skončil a zvídavě se podíval na Lily, která na něj strnule hleděla.
Nakonec složila ruce do obličeje a hlasitě se rozplakala.
"Co je?" Hladil ji po vlasech. "Chápej Lily, proto my dva spolu být nemůžeme. Ty a James patříte k sobě. Musíte mít Harryho. Byl to bezvadný kluk, miloval jsem ho a hrozně mi chybí. Byl celý po Jamesovi. Jen ty oči, ty měl po tobě!"
Lily začala ještě víc brečet.
"No tak, Lily, broučku," vzal ji do náruče, ale odtrhla se.
Zvýšila hlas: "Ale na to už je pozdě!"
"Na co?"
"Siriusi. Já už jsem těhotná!"
Nejdřív se zarazil, ale pak se usmál. "Tak v tom případě je všechno v pořádku. Tak proč pláčeš?"
"Ty to nechápeš, ty tupče, co?" Začala pištět. "Proč myslíš, že jsem s tebou chtěla mluvit, a proč myslíš, že to říkám zrovna tobě?"
Ztichl. Tázavě se na ní podíval, nemohl tomu uvěřit, když ale… ne to ne!
"Je to tvoje! To dítě není Jamesovo!" Začala znovu štkavě vzlykat.
"O můj bože!" Sirius tomu nemohl uvěřit. Tak to si hochu pořádně posral!!! Co jen budu dělat? Musel se na to postavit. Nervózně si prohraboval vlasy a koukal přitom střídavě do země a střídavě na Lily. Chodil ze strany na stranu a očkem přitom pokukoval po jejích reakcích.
"Co teď budeme dělat?" Zastavil se. "Ví to James?"
"Neví," popadla kapesník a hlasitě se vysmrkala.
"Tak to je… v prdeli!" Zaklel.
"Myslím, že ten tvůj osud přišel vniveč." Konstatovala naštvaně. "Nevyšlo ti to." Zhnuseně si ho prohlížela. "Už aspoň vím, kdo psal ty dopisy."
Sirius nic neříkal. Pochopila, že se trefila do černého.
"Jak je to mezi vámi vážné?" Zeptal se Sirius.
"Jako jestli se budeme brát? Jestli si mě chce vzít? To myslíš?" Přikývl. "Ne, zatím se mě neptal. Ani bych si ho nechtěla vzít."
"Vážně?" V jeho hlase už nebyl strach ani obavy, ale byla to jakási něžnost, malinká jiskřička naděje, že se všechno obrátí v dobré. Přistoupil k ní blíž. No co, čert vem osud. Když už to tak dopadlo, nedá se nic dělat. Zřejmě už jim to v tomto životě nebylo souzeno. Chytl ji za paže a láskyplně se na ní podíval. "Máš mě ještě ráda Lily?"
Neodpovídala a zrakem směřovala někam mimo, jen aby se na něj nemohla podívat. Ani se nesnažila zprostit z jeho sevření. Stejně by to nemělo cenu.
"Pověz mi, máš mě ráda?" Stále nic. "Protože já tě stále miluju a nikdy jsem nepřestal."
Pookřála. Otočila zrak k němu a chvilku si ho prohlížela. "Opravdu?" Jako by to ani nebyl její hlas. Byl tak tichý a nezřetelný. Kdyby nestál těsně u ní, sotva by ji slyšel.
"Opravdu!" Šeptl jí do ucha. Přivřela přitom oči. Něžně ji políbil na rty.
Odtrhla se. "Ne!"
"Proč?" Zajímalo ho. Vždyť to vypadalo, že ona po něm stále touží, tak co se stalo?
"Tady ne," mírně se usmála. Oči měla rozmazané slzami a od smáčené řasenky. Tvář měla bledší a její vlasy silně kontrastovaly s její už tak bledou pletí. Znovu se k ní shýbl, přičemž jí pošeptal, ať za ním v noci přijde do pokoje. Chytil ji za ruku a sevřel její prsty. Jak krásně by se tam rýsoval jeho zásnubní prstýnek.
Teď ale musí přemýšlet, jak danou situaci vyřeší. Rozejde se Lily s Jamesem? Řeknou mu pravdu? Nebo prostě jen zmizí? Budou zase spolu? Tyhle otázky byly ve hvězdách! A neskutečně ho tížily na srdci.

18. kapitola - Na pomoc

15. října 2005 v 15:37 | Blanch
"… byla jsem pověřena, abych proslov na konec roku letos pronesla já, ředitel školy, Albus Brumbál má bohužel nějaké vyřizování a nějakou práci…"
"..jako každý rok," zaznělo odkudsi ze strany po Siriusově pravici.
No jistě, kupuje někde továrnu na karamel, aby měl dostatek lízátek! Proletělo Siriusovi hlavou.
"… a tak vám přeji příjemné prožití letní prázdnin. Výsledky zkoušek NKÚ a OVCE budou zaslány soví poštou koncem sedmého měsíce, ke zkouškám OVCE bude přiloženo i doporučení na vyšší odborné kouzelnické školy, které si studenti vybrali. A nyní, dobrou chuť a nashledanou napřesrok." Profesorka McGonagallová se nakonec usadila a už si studentů kolem nevšímala. Stůl by měl být na konec roku plný profesorů, ale letos, kdo ví kvůli čemu, byli u stolu jen Slughorn, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, nejmladší členka profesorského sboru.
Sirius se nervózně zavrtěl. Tohle byl poslední večer, který a této škole bude trávit. Naposledy a podruhé zažije závěrečnou školní rozlučku. Jak to tak znával z minulosti, sedmáci si vždycky uspořádali nějakou tu oslavu nakonec, kde přinesli spoustu alkoholu a naposledy překračovali školní řád, ale to už jim nemohly být odebrány body.
Stejně jako to bylo kdysi, tak to mělo být i dnes.
"Slughorn říkal, že bude jako obvykle dělat, že o ničem neví," smál se Jegor Rastin, když Sirius vkračoval do společenské místnosti své koleje. Toho kluka fakt neměl rád a jeho zlověstný výraz ve tváři už mluvil za vše. Tuhle noc rozhodně nehodlal prožít ve vší počestnosti, ale naopak, se zaječími úmysly. Nechtěl se s ním na tom podílet. Ale byla pravda, že na alkohol chuť měl a poslední rozlučku si nenechá ujít.
Šel rovnou do své komnaty, kde byl Ted. Sirius si všiml, že je poněkud nesvůj.
Nechodil dlouho kolem horké kaše.
"Co je?" Zeptal se na rovinu chlapce. Byl bílý jako stěna.
"Já s tím nesouhlasím!"
"S čím nesouhlasíš, Tede?"
"No s tím, co chce Jegor udělat!"
"O čem to mluvíš!"
"Ty to nevíš?"
"Ne!"
"Siriusi, každý rok si sedmáci najdou nějakou oběť mezi holkami na celé škole a… a.."
"Co Tede?"
"A znásilní ji!"
"COŽE?! To myslíš vážně?"
"JO!"
"A.. a víš už, koho si vybrali?"
"To mi už nechtěl říct, protože jsem řekl svůj názor a byl jsem proti tomu." Nadechl se zhluboka vystrašený chlapec.
"Tomu musíme zabránit!"
"Ale co chceš dělat, Siriusi? Jak?"
"Musíme ho nějak uspat nebo opít. Tohle přece nemůže udělat!"
"Já jsem mu to říkal taky!"
"A co ti na to řekl?"
"Že vypadnu, že jsem jen pitomý adolescent, který nemá smysl pro humor."
"Hlavně, že on ho má, prevít!" Ulevil si Sirius. "A máš nějakou představu, kdo by to mohl tak být?"
Ted přikývl.
"Kdo?" Otázal se znovu Sirius.
"No, vím, že to bývají holky, které jsou samozřejmě moc hezké, ale které zároveň nemají příliš v lásce. Berou to jako jakousi pomstu nebo naschvál."
"Proboha, nemyslíš snad…"
"Jo, myslím!"
"Tak to teda ne!" Sebral se Sirius, v rychlosti se převlíkl a vpadl do společenské místnosti. Klidně bude dělat Rastinovi celý večer hlídacího psa, jen aby nikomu neublížil. Rozhlédl se kolem. U stolku v rohu seděla Lily a četla si nějakou knihu. Sirius šel rovnou k ní.
"Ahoj, můžu?"
Vzhlédla očima a přikývla.
"Ty se dneska nezúčastníš?" Zeptal se rovnou.
"Myslíš té slavnostní rozlučky, kde se všichni sperou jako dogy a budou se rozmnožovat až do rána?" Pohlédla přímo na Jegora Rastina. "Je mi zle z pomyšlení, že by se zrovna tenhle měl někdy rozmnožit." Zatvářila se zhnuseně, a pak se obrátila na Siriuse. "Ještě nevím, možná budu mít lepší plány."
"Myslíš s Jamesem?" Usmál se Sirius. Ale v hloubi duše se proklínal za to, že se vůbec ptal. Vždyť to bylo nad slunce jasné.
Lily se jen přitrouble usmála a pokrčila nos.
"Ale já měl dojem, že budou s Remusem a ostatními sedmáky slavit u nich na koleji."
"To určitě, ale já myslím, třeba později…" Zaculila se.
"Takže se prostě spereš jako doga a až do rána se budeš množit?" Neušetřil si tu ironickou poznámku.
Lily ho plácla po zádech a šibalsky se přitom usmála. "Hej!"
"No co," neodpustil si ten posměch. "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."
Uplynulo několik hodin. Zábava ve společenské místnosti začala mít hlučnější spád. Několik studentů přineslo nějaký ten alkohol, druzí zase všelijaká jiná svinstva. Sirius by si moc rád přihnul, ale nechtěl se dnes tak opít, že by nemohl pak dát Rastinovi co proto. Každopádně nehodlal být celou dobu na suchu.
"Hodláš mě tu celý večer hlídat nebo co?" Rýpla si Lily, která si všimla, jak ji pozoruje.
"Vlastně ano."
"A to proč?" Odložila knihu.
"No, mám k tomu své důvody."
"A řekneš mi je?"
"To raději ne."
"Proč?"
"Protože by se ti nelíbily, takhle to bude lepší. Hlavně nikam nechoď sama."
"Někdy ti nerozumím, Siriusi," zakroutila hlavou a obrátila zrak zpět ke knize.
Sirius si na chvilku odskočil a přizval ke stolku Teda Parkinsona. Přičemž po cestě přibral s sebou dvě láhve skotské.
Vytáhl hůlku a vykouzlil tři malé skleničky.
"Dáš si?" Obrátil se na Lily.
Chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila. "No co, rozlučka je jen jednou," usmála se. "Naposledy jsem pila, když…" podívala se mu do očí a ihned je sklopila. Sirius věděl, kdy naposledy pila. Tehdy v noci, kdy se spolu poprvé vyspali. Tehdy, když se dali dohromady. Na její šestnáctiny.
Automaticky všem třem rozlil do sklenic skotskou, a pak už si připíjeli.
"Tak na konec roku."
"Na nás!"
"Na to, že jsme zvládli OVCE!"
Obsah láhve dlouho nevydržel. Pro tři osoby to nebylo nadlouho.
Sirius se obrátila na Teda. "Kam chceš vlastně po škole jít? Co chceš dělat?"
"Já? Budu se hlásit na vyšší odborné kouzelnické učiliště obor léčitelství, lektvary."
"No jo, tobě vlastně jdou ty lektvary," usmál se Sirius. "Chceš být léčitel?"
"No, nebylo by to špatné. A co ty, Siriusi?"
"Já? Chci pracovat na Odboru záhad. Zajímají mě záhady a věci, které ještě nikdo nevyřešil." Odklonil hlavu bokem a sám pro sebe si zašeptal. "A mám tam ještě nějaké nevyřízené účty."
"Takže jaký to je obor?"
"Obor pracovníka na Ministerstvu kouzel, možná Bystrozorství nebo prostě vědec, úředník."
"K tomu potřebuješ asi hodně černé magie a její obrany. To je vlastně ušité přímo pro tebe, jsi hodně chytrý a máš na to. To ví celá škola." Usmál se Ted, trochu už přiopilý.
Sirius se rozesmál. "Tak teda díky."
Jak se tak vybavovali a jak tak docházelo pití, nakonec Ted odpadl a usnul na stole. Sirius se rozhodl, že zajde pro další láhev pití. Lily, také trošku přiopilá, zůstala sedět u stolu.
Měl ještě zašitou láhev domácí whisky, kterou mu otec dal ke složení zkoušek OVCE. V posledních letech žil s ním a jeho přítelkyní v jednom bytě v centru Londýna. Jeho rodiče se nakonec rozvedli a jeho úlisný bratr zůstal doma s jeho úlisnou matkou. Opravdu se mu tím ulehčil život a poslední studentská léta pro něj byla jedna z nejlepších. Tohle si vždycky přál v minulém životě, ale nikdy se nedočkal.
Odběhl do svých komnat. Pod postelí měl kufr a v něm tu láhev. Klekl si k posteli na kolena a vytáhl ho. Měl tam pěkný nepořádek, ani si nestačil pořádně zabalit, vlastně sbalil jen polovinu věcí a mezi nimi se teď někde skrývala ta whisky. Trvalo mu nějakou chvíli, než ovládl své nemotorné pohyby a nakonec whisky našel. Otevřel dveře a po schodech se vrátil do společenské místnosti. Pohlédl ke stolu, ale u něj jen ležel Ted a Lily byla.. fuč…
Přiběhl ke stolu a rozhlížel se kolem. Na zemi byla pohozená kniha. Vypadalo to tu jako po nějakém zápase. Ted hlasitě chrápal. Sirius s ním zatřásl.
"Eeeeh.." zavrčel.
"Tede, tede, vzbuď se!"
"Co je?"
"Kde je Lily?!"
"Cože?"
"Kde je Evansová!"
"Co?" Vztyčil hlavu a rozhlédl se kolem sebe. "Já nevím!"
"Tohle leželo na zemi," ukázal knihu. "Zmizela!"
"Rastin!" Řekl nahlas Ted Siriusovu domněnku.
"To ne!" Zahřměl Sirius. Otočil se směrem k ostatním nezúčastněným a zeptal se jedné dívky.
"Nevíš, prosím tě, kde je Evansová?"
"O Evansovou se nestarám, Blacku," zahřměla jeho mírně podnapilá zmijozelská spolužačka.
"No dobrá a kde je teda Rastin? Viděla si ho?" Naléhal.
"Jo, šel někam ven. I s lahví rumu. Ještě s nějakým klukem, ale to už nevím, kdo to byl."
"A nevíš, kam měli zamířeno?"
"Říkali cosi o učebně Přeměňování!"
"Díky!"
"Hm!" Otočila se zpátky směrem ke svým spolužákům.
Sirius rychle vyběhl ze zmijozelské společenské místnosti a následován Tedem, utíkal přímo do učebny Přeměňování, kde už, jak si myslel a předpokládal, Jegor Rastin chtěl vykonat svůj pomstychtivý nápad.
Sirius skrze dveře prozkoumal situaci. Měl pravdu, Lily byla s nimi. Stála vystrašená v rohu a z každé strany se na ní sápal jeden opilý student. V jednom studentovi samozřejmě Sirius rozpoznal Rastina. Vyrazil dveře a vtrhnul dovnitř.
"Ty hajzle!" Začal křičet a vrhnul se na Jegora. Chytil ho za límec a mrštil s ním o zem.
"Siriusi!" Zapištěla Lily. Přičemž ji druhý jeho komplic chytl za pas a začal jí vzrušeně funět za krk.
"Siriusi pomoc!"
Sirius se obrátil. Rastinův kumpán se z Lily pokoušel strhnout hábit. Dral se na ní jako hladový vlk a bylo mu přitom jedno, jak moc prudký a hrubý je, chtěl jen jedno.
Sirius popadl Rastina a vrazil mu jednu pěstí. Šel k zemi a chvilku se nehýbal. Rychle přeběhl z místnosti přímo k Lily a popadl druhého spolupachatele. Odtrhnul ho od Lily takovou silou, že se až skutálel na zem. Vztekle vytáhl hůlku. Chlapec věděl, že nemá proti Siriusovi absolutně žádnou šanci, a tak vzal přímo nohy na ramena a v pudu sebezáchovy nechal Rastina klidně ležet na zemi.
"Tede, pohlídej ji prosím chvíli," pokynul rukou na Lily. Ted ho poslechnul a šel k ní.
Sirius absolutně vystřízlivěl. Měl takový vztek. Jegor Rastin se pomalu na zemi probouzel a pomalu se zvedal. Sirius šel k němu blíž a jemu se v očích zračil strach smíšený se vztekem.
Sirius napřáhl ruku za účelem mu ještě jednu vrazit.
"Ne!" Křikla Lily. "Žádné pěsti! Nenič si ruce, použij kámen!" Přičemž se mírně usmála.
Sirius se rozesmál. Jak mohla v tuhle chvíli tak vtipkovat? Vždyť ji málem znásilnili, hrubě jí ubližovali.
"Ještě jednou na ni sáhneš, ty prase, tak si to ještě pořádně vyžereš, to si buď jistý. Tohle byla jen desetina toho, co bych ti mohl udělat!" Popadl ho znovu za límec a vytáhl si ho k obličeji, aby mu pořádně rozuměl.
"To si vypiješ, Blacku!" Zavrčel Rastin.
"Ne, ty si to vypiješ! Slyšel si mě? Rozuměl si mi dobře? Jestli ji zlomíš jen jediný vlas, je s tebou amen!" Z očí mu sršely blesky a vztekle přitom krčil rty. Rastinova tvář byla strnulá. "Rozuměl si mi?" Zakřičel hlasitěji. Nepatrně přikývl hlavou a Sirius ho nakonec pustil, načež utekl poplašený jako malé dítě.
"Hm, myslím, že mé přátelství s Jegorem právě skončilo," pousmál se Ted.
"On ti za to nestál, věř mi. Je to prevít!"
"No, tak.. já půjdu teda raději spát."
"Buď opatrný Tede. Ať se ti nic nestane." Domlouval mu Sirius.
"Neboj, Herkule," rozesmál se Ted. "Myslím, že teď ani jednoho z nich nenapadne cokoliv udělat."
"No jen aby."
"Tak teda dobrou, mládeži."
"To, to bylo úžasné, Siriusi." Lily se usmívala, ale nedokázala tak skrýt slzy, které se jí linuly po obličeji. "Já myslela, že mě tu vážně…" Odmlčela se.
"Už je to dobré, Lily," přitisknul ji k sobě. "Už se nemáš čeho bát. Jsem tu s tebou a já tě nedám."
"Si fakt můj hrdina, Siriusi. Kdybys nepřišel, nevím, co by se semnou stalo. Moc ti děkuji." Podívala se na něj a v jejích očích mohl vidět nejen vděk, ale něco hlubšího, co nedokázal pojmenovat.
Chvíli tam mlčky stály, v objetí. Hleděli si zpříma do očí, až se nakonec Sirius neudržel. Sklonil se k ní, ale ona se nebránila. Pomaličku vdechoval vůni jejích vlasů. Omamovala jej. Už byl jen pár centimetrů od jejího obličeje. A nakonec to udělal. Rty se jemně dotkl těch jejích. Lily se celá chvěla. Jako tehdy. Jako kdysi, když ještě spolu byli. Pod jeho polibky se vždycky chvěla. Cítil její touhu, chtíč. I on po ní moc toužil.
Přitiskl rty ještě víc a přímo se do nich vpíjel. Držel ji za pas a druhou rukou jí hladil vlasy. Lily pomalu couvla, tak, aby se mohla posadit na nejbližší stůl. Spojení v polibku se přesunuli ke katedře.
Opatrně se položila na desku stolu a Sirius se svou vahou převalil na ni. Ani jeden z nich nechtěl přestat. Trvalo to jen několik minut, než byly veškeré jejich svršky na zemi.

17. kapitola - Je načase říct ti pravdu 2/2

15. října 2005 v 15:36 | Blanch
"Dostal jsem se do mudlovských ulic. Podařilo se mi dopadnout Petra. Ale tehdy byl náš Petříček rychlejší a dokonce mě i přelstil. Vytáhl na mě hůlku, uřízl si jeden prst a zakřičel na celé kolo `James a Lily, Siriusi, jak si to mohl udělat?` Načež vyřkl nějaké zaklínadlo, které způsobilo, že zahynulo a dvanáct mudlů a přeměnil se v krysu a uprchl kanálem spolu s ostatními krysami pryč. Po chvíli přijelo Ministerstvo kouzel a myslelo si, že všechno jsem způsobil já. Nikdo jiný totiž, kromě Lily a Jamese, nevěděl, že Strážcem tajemství udělali Petra. Ani ty jsi to nevěděl a celá ta léta sis myslel, že jsem zrádce." Koukl na něj. "Ale odpustil jsem ti to, protože si to nemohl vědět. Ministerstvo mě poslalo do Azkabanu, kde jsem přežíval jen díky přeměnám ve psa, poněvadž Mozkomorové dokáží z člověka vysát energii a krásné vzpomínky jen díky jeho člověčině. Jak pes jsem pro ně byl podřadný a moje problémy už byly pro ně moc jednoduché. Celou dobu jsem se nezbláznil jen díky tomu, že jsem věděl, že jsem nevinný. Dodávalo mi to odvahy a slíbil jsem si, že se jednou Petrovi pomstím. Po dvanácti letech v Azkabanu jednou přišel na obchůzku tehdejší Ministr kouzel, Kornelius Popletal, který s sebou přinesl Denního věštce. Dal mi ho a divil se, že jsem jako jediný z vězňů normální a nezešílel jsem. Byl tam tehdy článek, kde byla rodina Weasleyů, možná znáš někoho z jejich rodiny. Weasleyovy byli Harryho druhá rodina. Jejich syn Ronald chodil s Harrym do ročníku. Oni byli taková chudší rodina a měli spoustu dětí. Tehdy Arthur Weasley vyhrál v tombole nějakou výhru a za ní se s rodinou vydal do Egypta na prázdniny. Bylo to v novinách a já jsem si tehdy na té fotografii všiml, že Ron má na rameni krysu. Chyběl jí jeden prst a ihned jsem poznal, že jeto Petr. Kolikrát jsem ho viděl přeměňovat se a věděl jsem, jak přesně vypadá. Byl to on. A já se rozhodl, že se dostanu ven a zachráním Harryho. Byla to má povinnost. Jako pes jsem se protáhl mřížemi. Tehdy jsem byl už hodně vyhublý a šlo to hladce. Přeplaval jsem moře a dostal se na pozemky Bradavic, kde studoval Harry. Byl tehdy ve třetím ročníku." Usmál se posadil se k Remusovi na pohovku. "Ty jsi tam tehdy učil Obranu proti černé magii."
"Já?" Smál se Remus.
"Ano, přesně ty. A myslím, že ani v této realitě od toho nemáš daleko, vždyť ten předmět zbožňuješ a jsi skvělý, pokud jde o tento obor. Taky si mi říkal, že by tě to bavilo dělat."
"Ale vždyť, jako vlkodlaka…"
"Ano, v tom máš pravdu. Jako vlkodlak sis tehdy nemohl delší dobu udržet žádnou práci. Vždycky na to přišli a tys s tím měl problémy. Ale Brumbál z mé doby byl skvělý chlap. Vždycky člověku pomohl, ať se dělo, co se dělo. A tobě také pomohl. Přijal tě jako profesora do školy. Ale po roce si odešel, protože Snape vykecal prý celé škole, jak to s tebou je."
"Snape?" Podivil se Remus.
"Ano, Severus Snape, na rozdíl od nás, za našich let chodil do Zmijozelu. Bylo to naopak. Já chodil do Nebelvíru a sdílel s vámi komnaty a on chodil do Zmijozelu. Jak ironické, viď?" Usmál se. "Později ve škole učil Lektvary a myslím, že v té druhé realitě učí pořád.
"To je k nevíře, vážně," řekl užasle Remus. "A jak ses sem vlastně dostal?"
"Neboj, dostanu se k tomu. Kde jsem to skončil? Ano, Harry. Tak jsem se s Harrym seznámil. Celý rok si samozřejmě myslel, že jsem jeho rodiče zabil já, ale na konci ročníku jsme mu společně vysvětlili, že to bylo jinak. Ještě chvíli předtím jsem tě přesvědčil a řekl ti pravdu. Uvěřil si mi, poněvadž jsem ti ukázal Ronovu krysu, čili Petra. To už je jedno kdy a kde se to stalo. O rok později se k moci vrátil Voldemort, kterému jen tak mimochodem Harry zase několikrát překřížil cestu a nedovolil mu se vrátit k moci, ale v jeho čtvrtém ročníku už tomu nezabránil. Potom za rok ovládal Voldemort tak trochu jeho sny a mysl. Já a Harry jsme se měli moc rádi. Byl tak podobný Jamesovi. Měl bys ho vidět. Jen ty oči, ty měl po Lily. Tak jasně zelené," zasnil se. "Harry byl jako můj syn a bratr zároveň. Tehdy ho Voldemort přelstil a ovládl jeho představy. Harry si myslel, že mě lord Voldemort zajal a vydal se mě zachránit, jenže to byla past. Já jsem se tehdy, jako hledaný zločinec, poněvadž se Ministerstvo nenechalo přesvědčit, že to není má vina a Petr mezitím utekl, tak se to nedalo nijak dokázat, uchýlil do svého starého domu, na Grimmauldově náměstí 12, kde jsem to jako dítě nenáviděl. Poněvadž jsem chodil do Nebelvíru, rodina mě zavrhla. Můj otec byl úplně jiný a stejně jako moje matka, uznávali Voldemortovu myšlenku - vymýtit všechny mudlovské šmejdy a mudly. Ale to už je jedno. Tehdy jsem se dozvěděl, co se stalo a šel jsem na pomoc Harrymu. Bylo to na Odboru záhad."
"Tak proto chceš pracovat právě tam?"
"Ano, proto. Protože díky Odboru záhad jsem se ocitl zde. Je tam toho plno, nad čím člověku zůstane hlava stát. Voldemort měl plnou stoupenců. Říkali si Smrtijedi. Patřila mezi ně i má sestřenice Belatrix Lestrangeová. Tehdy jsme spolu bojovali a já bláhový udělal takovou chybu, že jsem se jako obvykle chvástal a pobízel ji, aby se víc snažila. Pamatuji si, že jsem říkal něco v tom smyslu jako `Ale no tak Belo, to je všechno, co umíš?`" Zakýval hlavou. "To bylo mou osudovou chybou, poněvadž jsem se začal smát a nedával jsem pozor. Zasáhla mě a já přepadl do nějakého Kamenného oblouku, za nějaký závěs. Bylo mi třicet pět let. Byl jsem dospělý chlap. Víc si nepamatuji, protože hned na to jsem otevřel oči a objevil jsem se zde. Zase jako jedenáctiletý kluk. Seděl jsem na stoličce a klobouk právě vykřiknul Zmijozel, za což ho budu do konce tohoto života nenávidět."
"Teda, Siriusi. To bylo vyčerpávající. Já ani nevím, jaké z toho mám dojmy."
"Opravdu, Remusi. Věř mi, já si nevymýšlím. Je to celé pravda. To ten Odbor záhad. Proč myslíš, že bych všechno o tobě tehdy věděl. Pamatuješ si, jak jsem věděl, že jsi vlkodlak? Tehdy jsem se vymluvil, že tě vídám, jak chodíš každý úplněk s madam Pomfreyovou k vrbě Mlátičce. Já jsem ti tehdy nemohl říct pravdu."
"Ale jistě, že ti věřím, Siriusi. Jen je to na mě moc rychlé, musím to rozdýchat," usmál se. "A proč ses vlastně nikdy nepokusil dostat se zpátky do svého světa?"
"Ale já se pokoušel, kamaráde. Jenomže v tomhle světě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Byl jsem za Brumbálem a to, co jsem uviděl, mě totálně vykolejilo, poněvadž tenhle Brumbál, co tu máte, by si nebyl schopný zavázat ani tkaničky."
"Ale to je jen Brumbál."
"Nikdo jiný by mi nevěřil. Já nevím, napadl mě i Raddle, ale jelikož to byl v mém světě zlý černokněžník, tak jsem ho nikdy neměl rád a nevěřil jsem mu."
"Tak to chápu. Teď už vím, proč si ho tak nesnášel, to je pochopitelné."
"Přemýšlel jsem i nad McGonagallovou, ale ta nebyla nikdy důvěřivá, tomuhle by neuvěřila nikdy. Kdysi v druhém ročníku jsem také psal na Ministerstvo, ale ani se neobtěžovali mi odpovědět. Nějak jsem se postupem času tady naučil žít a naučil jsem si zvykat. Možná jsem odtud nechtěl i proto, protože jste tu byli vy. A hlavně tu byl James, který v mé realitě dávno umřel. A taky, Lily. Nikdy by mě to nenapadlo, ale já jsem se poprvé v životě zamiloval a nechtěl jsem ji opustit. Nevěděl jsem, jak z toho všeho ven. Dokonce jsem už začínal být trochu duší zase chlapcem. Mé dospělé jednání mě občas opouštělo a bylo fajn být jednou zase mladý a ve studentských letech."
"Já tomu pořád nemohu uvěřit, Siriusi, fakt to myslíš vážně?"
"Fakt, Remusi. Rozuměl bych, kdybys mi nevěřil."
"Nevím proč, ale věřím ti. Vím, že jsi čestný člověk a vždycky jsem si myslel, že by ses spíš hodil k nám do koleje. A nebyl jsem daleko od pravdy. Vím, že bys mi nelhal, nejsi ten typ člověka, co lže. Jsi upřímný a teď chápu, proč si měl celá ta dlouhá léta tajnosti a nechtěl si mi to říct. Těžko bych pochopil něco takového ve svých třinácti letech."
"Ano, za tohle se ti omlouvám, ale opravdu to nešlo. Jsi vlastně první člověk, který to ví. Neměl jsem nikoho, komu bych to řekl. I když jsem ti důvěřoval, měl jsem obavy, že se semnou přestaneš bavit. Celé ty dlouhé roky jsem měl obavy, že mě nebudeš brát jako kamaráda. To bylo asi to největší zklamání, že i James měl předsudky."
"To muselo být hrozné. Být v koleji, kterou jsi kdysi nesnášel. Tvůj sok byl s námi v komnatě. Tví kamarádi se s tebou nebavili, jen já a to až později. Petr, kterého právem nenávidíš, se stal oblíbeným a ke všemu ty, společenský člověk, ses stal obávaným a některými i nenáviděným člověkem. A teď mi to dochází," zarazil se a podíval se zamračeně na Siriuse, "jak to bylo s tvým rozchodem s Lily? Chtěl si po mně, abych ti pomohl je dát dohromady. Že ty…"
"Teď si narazil na jádro pudla. Máš pravdu. Já pořád Lily miluji, jako nikdy žádnou holku předtím. Je mým vším a dal bych za ni život. Ale ona musela jít dál. Chtěl jsem jí a Jamesovi dát šanci. Pokud v minulém životě byli manželé, tak tady mohou být taky. Oni si byli souzeni a navíc se jim musí narodit syn. Já chci, aby se Harry narodil. Mám ho rád, a i kdybych neměl být jeho kmotrem, on má právo na život a musí se narodit. Vždyť to byl tak skvělý kluk," po tváři mu stékala jediná slza.
"Ach jo, Siriusi." Objal ho kamarád. "To je strašné. Ale pochop. Když říkáš, že je tady všechno jinak, neznamená to, že to může být jinak i s nimi? Co když se nevezmou a prostě mít děti nebudou? Všechno se mohlo změnit. Tohle je přece jiná realita."
Sirius se odtrhnul. "Ale za zkoušku to přece stojí. Oni to musí zkusit. Já bych si to vyčítal, kdybych jim nedal šanci. Kdybych nedal šanci jejich lásce, aby stvořila Harryho. Mám ho fakt moc rád a stýská se mi po něm." Sklopil hlavu.
"A co když to nevyjde?" Zajímal se Remus.
"V tom případě… se s tím budu muset smířit."
"A co Lily?"
"Ta si zvolila svou cestu a Jamese miluje. Věřím tomu, že zůstanou spolu. Já už jí kazit život nechci."
"Co to povídáš? Ona tě přece milovala!"
"Máš pravdu, Remusi. Milovala. Ale to už je minulost." Usmál se a sklopil hlavu.
Remus chápal Siriusovo trápení. Jak plynul čas, stali se ještě mnohem důvěrnějšími přáteli. Tahle pravda posílila jejich kamarádství. Remus už ani nedokázal přemýšlet nad tím, že by si to Sirius vymyslel. Ať už nad tím přemýšlel tak nebo tak, zapadalo všechno do sebe. Důvěřoval mu a věděl, že tohle by si nikdy nevymyslel. Věřil mu každé slovo. Navíc na Siriusovi bylo vidět, jak se kvůli tomu trápí a jak mu Lily chybí. Nedokázal být jenom kamarádem. Na druhou stranu bylo poznat, jak ho těší Jamesovo kamarádství.
Sirius byl dobrý člověk. Obětoval svoje štěstí kvůli štěstí druhých a kvůli nenarozenému dítěti. I přes veškerou svou lásku k Lily riskoval, byl přesvědčený, že oni dva jsou si souzeni a musí být spolu. Dělal všechno pro to, aby se nehádali a urovnával jejich hádky. Ačkoliv mu to dělalo potíže a uvnitř ho to trhalo na kusy.
Remus chápal, že když už tohle jednou Sirius udělal, tak to nehodlá vzdát a bude dělat všechno pro to, aby se ti dva jen tak nerozešli. Zřejmě byl jeho vztah k jeho kmotřenci natolik hluboký, že dokázal obětovat i svou lásku. Remus přemýšlel nad tím, že by také opravdu jednou toho Harryho rád poznal. Když už to Siriuse nutí k takovým činům, něco na tom klukovi musí být. Už jen ta představa, že to byl syn Jamese a Lily, ho nutila k tomu, aby nad tím přemýšlel.
Ti dva, Lily a James, si byli opravdu víc důvěrnější a vzácnější. Jejich láska rostla. Byli spolu každý den a opravdu to vypadalo, že jakmile udělají zkoušky OVCE, vezmou se. A nebylo k tomu daleko. Zkoušky OVCE byly totiž za rohem.

17. kapitola - Je načase říct ti pravdu 1/2

15. října 2005 v 15:34 | Blanch
Od onoho dávného dne, kdy se Remuse, James a Sirius opili, se toho hodně změnilo. Lily už byla k Siriusovi milejší a jejich vztah nabral otáčky. Jejich nenávist přešla opět jako kdysi v přátelství. Už ne sice tak důvěrné, ale nakonec přešlo.
Sirius sám se teď mohl s Remusem, před zraky všech, vídat a klábosit o kdejaké blbosti. Někdy se k nim připojil i James, pokud nebyl zaneprázdněn jistou dámskou společností, kterou už Sirius postupem času začal brát jako samozřejmost.
Poslední ročník, poslední závěrečný ročník. Byl sice teprve říjen, ale Sirius už měl jasno, jak to s těma dvěma dopadne. Vezmou se. I když mu Lily nechtěla věřit, že je to její budoucí manžel, na Jamesovi to bylo v poslední době víc a víc znát. Byl zamilovaný až po uši. Kdyby jen tak věděl, že takových je tu víc.
"Něco tě trápí."
"To se ti jednom zdá," nasimuloval Sirius úsměv.
"Tak to se mi teda nezdá, kamaráde. Už tě znám dost dlouho na to, abych poznal, že tě něco trápí," Remus věděl, jak na něj.
Sirius se usmál. "Já to říkám pořád, že jsi až přespříliš vnímavý. A to je mou zkázou," zavtipkoval.
"Tak to vyklop."
"Já, já nemůžu. Nevěřil bys mi."
"Co ty víš." Zamyslel se Remus a vzpomněl si na to, že mu vždycky Sirius říkával, že mu jednou poví nějaké tajemství. Marně ho z něj doloval už skoro šest let. A stejně mu sliboval: Jednou ti to povím, ale teď není vhodná chvíle. "Už je vhodná chvíle, Tichošlápku?"
"Cože?" Vytrhl se Sirius z přemýšlení a nervózně se ohlédl na Remuse.
Remus nic neřekl. Starostlivě si ho prohlédl, ale nic neříkal. Věděl moc dobře, že Sirius pochopil jeho narážku.
"Ach jo," vzdychl černovlasý chlapec. Na tváři se mu rýsoval výraz někoho, kdo už toho moc zažil a komu nemůže být teprve osmnáct let. Remuse to hodně často zaráželo, poněvadž Sirius měl takové výrazy často a někdy si říkal, že tenhle člověk už toho opravdu moc zažil. A nejen u něj doma s rodinou. Duší mu někdy připadal jako staříček, který by se už na stará kolena nejraději posadil do houpacího křesla ke krbu a vzal do ruk nějakou zajímavou četbu.
"Máš pravdu, Remusi. Zřejmě už je načase, aby ses to dozvěděl."
Remus nastražil uši, ale ani nedutal. Měl strach, že když cokoliv řekne, Sirius si to rozmyslí.
"Jen mám obavy, kamaráde, že mi to neuvěříš a budeš si buď myslet, že jsem velký blázen nebo že jsem neskutečný lhář." Sklopil hlavu k zemi.
"Přísahám, že si to nebudu myslet."
"Ale budeš, věř mi. To, co se ti teď chystám říct, se snad ještě nikomu nestalo a není to jen kdejaká věc. Tohle by mi uvěřil jen jediný člověk, Albus Brumbál z mé reality."
Remus skrčil obočí: "Z tvé reality? Jak to myslíš."
"To je ta pravda, Remusi. Jde o to, že jsem z jiné reality."
Remus se začal smát. "Ty si ze mě děláš srandu, viď že Siriusi?"
Sirius přivřel oči a zhluboka vzdychl. "Tohle jsem si myslel a říkal jsem, že mi neuvěříš."
"P-počkej, to jako myslíš vážně?"
"Smrtelně vážně, Moony."
Remus se posadil na nejbližší židli. Byli spolu s Remusem v komnatě Nejvyšší potřeb, kam si chodili vždycky povídat, aby je nikdo neviděl. Ale postupem času se z toho stal zvyk. Moony se podíval na svého kamaráda a pohledem ho pobídl, aby pokračoval. Nevěděl proč, ale tušil, že to, co říká, asi opravdu nebude žert. Všechno by to do sebe zapadalo. To, jak je Sirius mrzutý, i když je to přitom skvělý člověk. To, že má někdy názory jako jiný člověk, to, jak vypadá občas ztrhaně a ustaraně. To, že občas míval v obličeji grimasy a výrazy onoho staříka v houpacím křesle.
"Nevím jak začít."
"Nejlepší to bude od začátku," usmál se nevinně Remus. Sirius mu byl vděčný, že ho nepřerušoval a nechal ho mluvit. Vypadal opravdu jako zaujatý posluchač a šlo na něm poznat, že si to chce celé vyslechnout.
"Dobrá. Začnu tím, že jsem už jednou zažil tento život." Podíval se na Remuse, ale mlčel. "Tehdy, když mi bylo poprvé jedenáct, skoro dvanáct, jsem nastoupil do Bradavic. Ale Moudrý klobouk mě neposlal do Zmijozelu, nýbrž do Nebelvíru."
"Tak proto…"
"Nepřerušuj mě, prosím. I kdybys mi neměl věřit, chci ti to říct. Dlouho mě to tíží."
"Promiň, Tichošlápku. Mluv."
Sirius se usmál. "Ano, Tichošlápek. Tuhle přezdívku jste mi dali vy. Ty, James a Petr."
"Petr? Myslíš…"
"Petr Pettigrew."
"Když to byl náš kamarád, tak proč ho nesnášíš?"
"K tomu se dostanu, Remusi." Odmlčel se a uvažoval, jak pokračovat. "Tehdy jsme se my čtyři skamarádili. Byly jsme nerozlučná čtyřka, říkali jsme si Záškodníci nebo Pobertové. Nakreslili jsme Pobertův plánek, který mapoval celou školu, hlavně tajné chodby, a který ukazoval, kde se jaká osoba nachází. Byly to úžasné roky, Remusi." Podíval se mu tak upřímně do očí, že Remus mu ani nedokázal oponovat. "Hned v prvním ročníku jsme se dozvěděli, že jsi vlkodlak." Remus polknul. "Ale neodradilo nás to od přátelství k tobě. Ano, musím přiznat, že já jsem z toho byl poněkud víc vyvedený z míry, protože jsi byl pro mě lhář a falešník, ale James mi pomohl pochopit, že nebyla tvoje vina, žes to tajil a plně to chápu," překračoval z jedné nohy na druhou. "Tehdy jsme se s Jamesem rozhodnuli, že se staneme zvěromágy. Když jsme ti nemohli dělat společnost jako lidé, tak jsme se stali zvířaty. Petr byl poněkud jednodušší a hloupější, na rozdíl od této reality, kde je nejchytřejší ze své koleje, což mě opravdu zaráží, ale tady je všechno možné. Tehdy byl opravdu, když to tak řeknu, hloupý. Museli jsme mu s Jamesem hodně pomáhat, aby se z něj stal zvěromág, ale za několik let se nám to všem třem povedlo a byli jsme zvěromágy. Utajenými a nikdo to nezjistil. Petr byl nejmenší, proměňoval se v krysu, a tak se vždycky rozběhl k vrbě Mlátičce a dotknul se suku, který ji znehybnil. Já jsem byl velký černý pes a James byl jelen, a tak jsme mu začínali říkat Dvanácterák. Mně jste dali přezdívku Tichošlápek, tys byl…"
"Náměsíčník, Moony…"
"Správně. No a Petr byl Červíček. Byly to úžasné roky, poněvadž jsme se vždycky ve čtyřech toulali po pozemcích v Prasinkách. Vždycky jsme za tebou šli do Chroptící chýše. Před každým úplněk jsme vymýšleli nová a nová dobrodružství. Znali jsme školu dokonale podrobně. Každý její kout, každou chodbičku, každou učebnu a místnost. Byli jsme neporazitelná čtyřka. Ty, James a já jsme byli nejlepší studenti na škole a aniž bychom se učili, měli jsme nejlepší známky."
"Teď už chápu mnoho věcí," Remus seděl zaraženě. Opravdu do sebe spoustu věcí zapadalo. To, že je Sirius tak mocný a tak chytrý. To, jak znal celou školu až dopodrobna. I ty přezdívky, které vymyslel. To, jak všechno věděl o jeho postižení a o vrbě Mlátičce či účincích přeměny ve vlkodlaka. Odkud jinud by to vzal?
"Div se nebo ne, dokonce s námi do ročníku chodila i Lily."
"Vážně?"
"Ano. Ale tehdy jsme já a Lily byli jen kamarádi. To až teď se mi začala líbit, poněvadž jsme oba dva byli odsouzeni žít ve zmijozelské koleji. Oba dva jsme se stali kamarády a to přerostlo v něco víc. Tehdy, v minulém životě, byla Lily tajná láska Jamese a já se mu do toho nepletl. Vlastně jsem se s Lily nikdy moc nebavil. Ani James. Akorát vy dva jste byli dobří kamarádi. Jinak nám se vyhýbala, protože jsme pro ni byli moc velcí frajírci a dělali jsme ze sebe něco víc, než jsme byli. Je pravda, že po mně a Jamesovi vždycky šílela půlka holek ze školy a my jsme to o sobě věděli. Já jsem toho vždycky zneužíval. Střídal jsem holky jak ponožky a lásku jsem neznal. To až teď. A kupodivu s dívkou, která byla souzena Jamesovi."
"Souzena?"
"Ano. Je to tak, Remusi. Že Lily a James se v minulém životě vzali. Dali se dohromady v sedmém ročníku. Celé ty roky se škádlili, ale jak se říká… Co se škádlívá, to se rádo mívá. A jim to vyšlo. Po škole se vzali a měli syna. Harryho. Učinili mě jeho kmotrem, ale nebylo jim ani mně souzeno štěstí." Hlesl. Zavřel oči a vzpomněl si na tu tragickou událost.
"Abys porozuměl dobře. V tamtom světě nebyl žádný profesor Raddle, ale v tom světě byl Raddle obávaný černokněžník, který si říkal lord Voldemort. Byly to strašné časy. Voldemort terorizoval celý kouzelnický svět. Zabíjel nevinné lidi a snažil se dostat k moci. A tehdy chtěl zabít i Jamese i Lily, kteří se mu kdysi několikrát postavili. Když byl Harrymu rok, oba dva, vědouc, že jsou ohroženi, se přestěhovali do Godrickova dolu, a chtěli mě učinit Strážcem tajemství, aby je Voldemort nemohl vyslídit. Já jsem měl tehdy strach. Strach, že Voldemortovi to dojde a půjde rovnou za mnou a já mu nedej bože, při jeho mučení a při jeho moci, nevědomky vyzradím ono tajemství. Tak mě napadl plán. Myslel jsem, jak geniální plán to je, ale nebyl. Selhal. Přemluvil jsem Siriuse a Lily, ať Strážcem učiní Petra. Petra by lord Voldemort nikdy nehledal. Ale spletl jsem se, poněvadž Petr se přidal na jeho stranu a celý rok mu chodil donášet. Nakonec mu svěřil i tajemství a Voldemort si Lily a Jamese našel a zabil. Chtěl zabít i Harryho, ale tehdy v noci ho něco v Harrym přemohlo a obrátilo to tu nejhorší a smrtelnou kletbu proti jemu samotnému. Ne ve smyslu, že ho to zabilo, ale Voldemort na nějakou dobu zmizel a rozplynul se. Jeho duše zůstala někde žít, ale ztratil tělo. Harry tehdy přežil, ale na památku mu na čele zůstala jizva ve tvaru blesku. Stal se ve svém světě slavným. Jeho jméno bylo zapsáno do historie. Byl to ten kluk, který zůstal naživu, přežil jako jediný smrtelnou kletbu a už jako batole přemohl Voldemorta."
Remus seděl s vytřeštěnýma očima. Připadal si, jakoby mu někdo vyprávěl horor.
"Ale byl v tom háček. K tomu se ještě dostanu." Zamrkal. "Tehdy večer jsem tušil, že něco není v pořádku. Šel jsem za Petrem domů, ale nebyl tam. Byl tam nějaký klid. Bylo mi jasné, že něco nebylo v pořádku, protože v domě nebyly žádné známky po boji. Musel jít dobrovolně. A on tehdy nikam jinam, než s námi, nechodil. Bylo mi jasné, která bije. Rychle jsem vzal svou motorku a zajel jsem do Godrickova dolu, ale už bylo pozdě. Z domu byly ruiny, všude byl oheň. Jediný, koho jsem tam potkal, byl Hagrid. Tehdy to byl bradavický hajný, ne učitel Péče o kouzelné tvory, jako zde. Držel v náručí uzlík. Byl to malý Harry. Šel jsem za ním a chtěl jsem vědět, co se stalo. Řekl mi to. Poprosil jsem ho, aby mi dal Harryho, poněvadž jsem byl jeho kmotrem, ale řekl mi, že na rozkaz Brumbála musí jít Harry k rodině své tety a strýčka. K mudlovské rodině, kde ho bude chránit rodinné kouzlo. Chvíli jsem protestoval, ale nakonec jsem souhlasil. Dal jsem Hagridovi motorku a sám jsem se vydal chytit Petra. Ale tehdy to byl můj konec." Ohlédl se na Remuse, jestli ho ještě stále poslouchá. Chodil ze strany na stranu a vykládal svůj monolog, jakoby to byl naučený text.

16. kapitola - Poslední slova aneb opilcovo tajemství

15. října 2005 v 15:33 | Blanch
Tak a vracím se ke starým zvykům. Nikdy dřív jsem si nestěžoval a nikdy mi to nevadilo, ba naopak, byl jsem spokojený. Teď je to tak, jak to má být, jak to bylo i dřív. James má Lily a já se zase uchycuji v okruhu svých fanynek, no není to krása? Rozhlédl se kolem. Ne, není… Ale překoval sám sebe, zvedl se od večeře a šel počkat ke vstupním dveřím. Však ona se najde nějaká vhodná oběť. Nějaká, co si dá říct.
Zpoza rohu vyhlížel. Koukal se do obrovské místnosti se stoly a očima rentgenoval jeden stůl vedle druhého. Vyjímaje stolu zmijozelského, kde by ho nic dobrého nečekalo.
Upřel zrak na jednu nebelvírskou dívku. Byla moc hezká a vypadala podobně jako Lily. Měla tmavě hnědé vlasy, skoro dočervena a světlé oči. Obličej měla stejně sametový a bílý jako Lily, vlastně jí v obličeji byla dost podobná, se vším všudy. Ne, tu ne.. nemůžu všechny srovnávat s Lily, ona by mi ji moc připomínala.. Ale osud jako by schválně zamíchal kartami, poněvadž dívka zrovna vyšla od stolu a zamířila přímo k Siriusovi. Nešla přímo za ním, ale chtěla po večeři zřejmě odejít na kolej. Když v tom se ještě otočila na své kamarádky a omylem vrazila do Siriuse, který to nečekal. Nohou zavadila o tu jeho a málem spadla k zemi, načež ji Sirius včas zachytil a přitáhl k sobě. Nevědomky až moc k sobě.
Chvilku se sobě dívali do očí a nic neříkali. Pak prolomila ticho jako první.
"Promiň, omlouvám se, měla jsem dávat pozor.."
"To nic," pustil ji rychle Sirius. Nemohl z ní spustit oči.
"Jsi moc galantní, děkuji za záchranu, Siriusi Blacku."
Sirius pokrčil obočí: "Ty mě znáš?" Postavil se do pózy nechápajícího člověka.
"No, která by tě neznala? Myslím, že jsi po škole mezi holkami hodně známý."
"Vážně?"
"Co se divíš, vždyť se podívej do zrcadla, nemáš se čemu divit."
Sirius se nechápavě prohlídl. Jistě, věděl to. Věděl, že je hezký kluk a znal to i z minulosti. Z té druhé alternativní reality, kdy za ním chodily holky škemrat. Ale nemohl ze sebe hned ze začátku dělat snoba, co to o sobě ví a co nosí nos nahoru. Když už mu ta holka tak podivně padla do náruče, hodlal to nakonec využít.
"Nu což, a ty jsi?"
"Promiň, nepředstavila jsem se.. Já jsem Elizabeth. Říkej mi Lízo."
Probůh, tohle je vážně osud. Zase blbý jméno na L. Proooč?
Vykouzlil nic neříkající úsměv. "Těší mě, Lízo. Když už jsi tady, nešla by ses projít? Víš, chtěl jsem projít, venku je ještě docela světlo a navíc, to jaro mě přitahuje jako vosu na bonbón. Co ty na to?"
Dívka dlouho neváhala. "No, proč ne. Tak pojďme." Naposledy se ohlédla do sálu, odkud na ní nevěřícně koukaly kamarádky a potajmu na ně mrkla. Plno dívek v sále ji teď spalovalo pohledem.
Rybička se chytila na udičku, noo.. Hezky, Tichošlápku, nevyšel si ze cviku.
Mezi Lily a Jamesem to vypadalo vážněji a vážněji. Byl už konec roku a James pozval Lily k nim na prázdniny. Souhlasila. Sirius věděl, že jejich pouto začíná být silné a že se modeluje jejich láska, ze které nakonec vznikne jeho kmotřenec. I když v tomhle životě to asi nebude jeho kmotřenec. S Lily byl na nože a s Jamesem.. těžko říct, ale..
"Dlouho jsme si nepovídali, viď?" Remus dnes tentokrát zvolil jako přátelskou schůzku venku na pozemcích, úplně v klidu, před očima všech.
"Cože sis vybral tohle místo?" Zajímal se Sirius hned napoprvé.
"To víš, už se nemusíme skrývat."
"Nemusíme? Co?"
"Řekl jsem Jamesovi o našem přátelství."
Sirius vykulil oči: "Proboha, a co on na to?"
"Nic, vzal to. Dokonce navrhl, že si někdy společně můžeme udělat pánskou jízdu."
"To nemyslíš vážně!"
"Ale ano. Nic mi na to neřekl a dokonce mi to povolil, jako bych byl nějaký jeho poddaný nebo co," smál se Remus.
"Ta Lily má na něj ale vliv. Určitě je to tím. Konečně ji dostal, a tak je teď nehorázně šťastný," to poslední slovo řekl Sirius s nechutí. "Tak šťastný, že ho ani nevyvede z míry, že se my dva už nějakých pět let kamarádíme."
"No, víš, pokud jde o tohle, to jsem mu jako neřekl. Řekl jsem jen to, že se kamarádíme." Kousl se do rtu.
"Aha, no, to nevadí. Ale přesto. Už jen ta skutečnost. Že ho neštve, že jsem ze Zmijozelu."
"Ale to Lily přece taky."
"Máš pravdu, možná díky ní změnil názor i na koleje," usmál se Sirius. Na jednu stranu byl rád, že ho jeho kamarád začne konečně brát, ale na druhou stranu ho štvalo, že ho změnila jen skutečnost, že chodí s Lily a jen díky tomu přehodnotil veškeré své názory. Taky ho štvalo, že zrovna on musí být ten osudový a vyvolený muž Lilyna života. Pořád to nedokázal pořádně přenést přes srdce, ale už se hlídal a bylo to o něco lepší. Za těch několik měsíců si dokázal zvyknout na skutečnost, že už prostě Lily není jeho. A že je konec jejich lásky. Dokázal tu lásku v sobě potlačovat, ale ne, když byla nablízku ona. I když se choval tak, aby to nebylo poznat, dokonce i Remus už si myslel, že na ni Sirius zapomněl, stejně na ni občas myslel a nedokázal ovládat své bloudící myšlenky, které většinou zabloudily k ní.
"Jamesi," podal Sirius kamarádovi ruku na znamení kamarádství a důvěry.
"Siriusi z rodu Blacků ze Zmijozelu," usmál se a ruku přidal.
"Ten Zmijozel bych si klidně odpustil," jeho nálada mírně klesla a slovo Zmijozel vyslovil se silným podtónem znechucení.
"Ale tak strašný to není," ujistil ho James.
"Koukám, že ti Lily dala pěknou přednášku o koleji zlých padouchů," zazubil se Sirius.
"No, tak nějak. Díky ní jsem si uvědomil, že nezáleží přece na tom, v jaké koleji si, ale na tom, jaký člověk doopravdy je. A abych přiznal pravdu, docela se stydím za to, že jsem ti ani nedal šanci ukázat, jaký jsi. Díky Remuse teď vím, že asi nebudeš špatná partie," usmál se. "Tenhle člověk," ukázal na Remuse, "by se nikdy nekamarádil s žádnými nevhodnými lidmi."
"Jsem rád, že si to myslíš, Jamesi z rodu Potterů," tuhle chvíli si Sirius plně vychutnával. Nevěděl, jestli bylo lepší období, kdy mohl být s Lily, nebo jestli je lepší tahle chvíle. Chvíle, kdy mu dal jeho kamarád konečně šanci.
"No, tak jdeme na tu párty,ne?"
"Budou tam nějaké kočky?" Ptal se James.
"Hele, hele, ty proutníku, ty máš Lily, ne? Co se staráš?" Sirius nevěděl, jestli nepřestřelil, koneckonců to bylo pár minut, kdy k němu James Potter pocítil loajalitu.
Uff. Oddechl si v duchu Sirius, když viděl pobavený úsměv na Jamesově tváři.
"No jo, máš pravdu. Už bych si měl na tuhle skutečnost zvykat. A stejně je to zvláštní.."
"Proč?" Zajímal se Sirius.
"Protože jsme se dali dohromady vlastně kvůli někoho třetího.."
"Jak to myslíš?" Siriusovi se mírně třásl hlas. Jen ať na to nepřijde, jen ať na to nepřijde, prosím.
"Totiž, tehdy, při naší první schůzce..nám někdo poslal anonymně dopisy, abychom se sešli. Každý z nás si myslel, že jsme si je poslali navzájem, ale jak jsme nakonec zjistili, oba ty dopisy byly psány někým jiným. Někdo chtěl, abychom se dali dohromady. Možná byli dva, protože to byly dva styly psaní, ale každopádně to nebyl ani můj, ani její styl."
"No a nemáš to jedno, Jamesi? Hlavní je, že jste teď spolu, ne?"
"Máš pravdu, Siriusi. Tak kam zajdeme?"
"Ke Třem košťatům."
James se šibalsky usmál. "A jak se tam chceš dostat?"
"Tajnou chodbou."
"Tou u jednooké čarodějnice?" Řekl pobaveně James. Siriuse ani neudivovalo, že bude znát každou chodbičku a každý kout, vždyť i tehdy byl zvídavý a musel lézt všude. Chápal, že i v téhle realitě, bez něj, musel prošmejdit celý hrad, spolu s Remusem. Teda pokud nebyl Remus zrovna se Siriusem, se kterým toho taky neprošmejdili zrovna málo.
"Přesně tou."
"No jak myslíš, souhlasím. Ale vezmeme si s sebou ještě něco." Na několik desítek minut odběhl, ale pak se vrátil zpátky a v ruce držel uzlíček nějakého hadru.
Sirius se na něj znalecky podíval: "Hm, neviditelný plášť se bude hodit," uculil se.
James se na něj nechápavě podíval. "Jak si poznal, že to je.."
".. eh, totiž, my jsme měli doma taky takový, byl skoro na chlup stejný."
"Vážně?"
"No, nemyslíš si snad, že Neviditelný plášť vlastníš jen ty, Jamesi," vložil se do toho se smíchem Remus. "Určitě jich musí na světě být víc. Nejsi jen ty tím privilegován."
Všichni tři se tajnou chodbou dostali pod obchod zvaný Medový ráj. Pod neviditelným pláštěm se protáhli až ven. Nyní se jim naskytla obrovská volnost a možnost dělat si co chtějí do doby, než se zase vrátí do Bradavic.
"Takže U Tří košťat, ano?" James otevíral dveře do proslulé hospůdky v Prasinkách. Remus se Siriusem ho následovali a nechali se zavést až ke stolku daleko vzadu, kde na ně nebude vidět. Všichni tři si zpočátku objednali Máslový ležák, ale postupem času přitvrdili.
"Co to bude, mládeži?" Ten večer k nim madam Rosmerta, stejná Rosmerta, kterou kdysi Sirius znával, přišla asi už podesáté. Musela uznat, že to byli vynikající zákazníci. Raději se jich ani neptala, kolik jim je a rovnou nalévala.
"Takže já si dám Ohnivou whisky."
"Vy to pěkně střídáte, mladý muži," koukla na Remuse, který si už dával snad pátý druh alkoholu. "Aby Vám nebylo špatně. Zvracet choďte ven." Při vyslovení poslední věty se James i Sirius, propletení v obětí, začali strašně smát.
"No a vy dva?"
"Já si dám to co předtím," usmál se Sirius. "A já jsem Sirius, madam Rosmerto. Nemusíte nám vykat."
"No dobře," usmála se žena. "Takže znovu Pálivou ořechovku, Siriusi, vidˇ? No a co ty?"
"Já si dám to, co tady kamarád," ukázal na Remuse.
Madam Rosmerta odkráčela pryč a James spustil.
"Zbláznil ses?"
"Proč?"
"Proč si ji rovnou neřekl i příjmení? Mohla by nás pak nahlásit ve škole a měli bychom průser.."
"Neboj se, Jamesi. Ona to na nás nepráskne. Znám ji. Je to skvělá ženská. Vždyť se nás ani neptala na věk. A nemyslím si, že ty bys zrovna vypadal dospěle." Smál se.
"Hlavně, že ty ano. Ty si teda fandíš, Siriusi," zakýval hlavou James.
"No, kdyby přišlo na věc, sedmnáct už mi je."
"No tak, vy dva. Nehádejte se," vložil se do toho Remus a pozvednul sklenici. "Tak na konec školního roku."
"Na to už jsme si připíjeli pětkrát," smál se James.
"Tak pošesté.. anebo víš co? Na to, že tadyhle Sirius je jeden z těch lepších.."
Sirius se rozesmál a dodal: "Jo. Mou svatozář zrovna leští domácí skřítci."
Bylo něco kolem druhé hodiny ranní, když se vraceli na hrad. Posléze každý do své koleje a postele.
Sirius se na chodbě rozloučil s Remuse, starým kamarádem a s Jamesem, nově nabytým přítelem.
Nohy se mu poněkud motaly a oči měl skelné. Sotva viděl na cestu a sotva chodil. Nakonec ale do sklepení a na svou kolej trefil.
Potichu se snažil vzestoupit na schody, ale nějak mu to nešlo. Švihl sebou na zem takovým stylem, že zaduněla i kamenná podlaha.
"Au!" Zaklel. Snažil se vyhrabat na všechny čtyři a následovně na svá chodidla. Ale bezúspěšně.
"Tak budu spát tady," řekl svým opileckým hlasem, ale zapomněl přitom šeptat. Zahihňal se.
Po chvíli slyšel, jak ze schodů z opačné strany, odkud jsou chlapecké komnaty, se linou kroky.
"Lumos!" Někdo zasvítil hůlkou přímo jemu do obličeje a on nemohl zjistit, kdo ten někdo je.
"No ty teda vypadáš, Blacku!"
Poznal ten hlas. To byla ona!
"Kde ses coural, co? Já jsem vás viděla. Snažíš se ovlivňovat i Jamese? To se ti nepodaří ty prevíte, slyšíš! Já Jamese miluju a nedovolím, abys mu cokoliv o mně nabulíkoval. Slyšíš!"
Sirius neměl moc hbité smysly, ale každé její slovo se zřetelně vpíjelo do jeho mozku.
"Hmm." Nezmohl se na nic víc, než na pouhé zamručení.
"To je všechno, co mi k tomu řekneš? Začneš se rádoby kamarádičkovat s mým klukem a děláš, že se nic nestalo?"
"Ale ono se nic nestalo," podařilo se mu posadit. Pohlédl přitom upřímně Lily do očí. Chtělo se mu brečet. Teď na něj všechno spadlo. Skutečnost, že Lily řekla, že miluje Jamese. Ta skutečnost, že už se jí nikdy nedotkne. To, že už jí nikdy nebude moct říct, jak moc ji miluje. Byl ztracený. Chtělo se mu brečet jako malému dítěti. Všechno to podělal. Na úkor vlastního štěstí se jí vzdal. Ale myslel přitom hlavně na Harryho. Na nenarozeného Harryho.
Naštěstí svůj smutek mohl zakrýt za opilost a své mokré oči vysvětlit jako oči opilé.
Nakonec se Lily slitovala s hýbla se k němu. "Pojď prosím tě, nechceš tu přece celou noc ležet. Zítra bys měl strašný bolehlav, navíc v poslední den školy. Ale jak tak na tebe koukám, ty ožralo, tak ho mít stejně budeš," usmála se a vlepila mu malinkatou pusu na tvář.
"Lily?" Řekl tónem vzlykajícího dítěte.
"Ano?"
"Ty už se na mě nezlobíš?"
"Když ono to nejde." Usmála se. "Vlastně ti můžu být jenom vděčná."
"Vděčná za co?"
"Za to, že jsem díky tobě narazila na Jamese."
"Díky mně?" To ne, podezřívá mě snad z těch dopisů? Ptal se sám sebe dneska už podruhé.
"No, kdybys mě tehdy nenechal, tak bych neměla možnost s ním randit a nezjistila bych, že on je mým osudovým mužem."
Tahle žena, dívka, neměla ponětí, jakou dýku teď vbodla tomuto chlapci do hrudi. S osudem člověk nic nenadělá, ale někdy je mu radno pomoci. Sirius mu pomohl a teď se kvůli tomu sám trápil. A nikdo o tom nevěděl. A ani jim to říct nemohl. Nemohl Lily říct, že mu právě zlomila srdce tím, že nazvala Jamese svým osudovým mužem. Když stejně tajně doufal v to, že jím pro ni byl on sám.
"No vidíš," potlačil v sobě tu slabost a ty obavy, které ho tížily. "Tak v tom případě můžeme být dál přáteli, co myslíš?"
"No já ti nevím, Siriusi."
"Ale no tak, Lily," na to, že byl opilý, mluvil až příliš rozumně a souvisle. "Hoď minulost za hlavu. Teď si s Jamesem tvoříš novou budoucnost a ať budeš chtít nebo ne, budu tak trochu součástí vašeho života."
"Jak to myslíš?"
"No, jsem jeho přítel. Jeho i Remusův. A věř tomu nebo ne, tvůj budoucí manžel bude chtít mít přátele."
Lily se rozesmála.
"Co je?"
"Budoucí manžel. Siriusi, kam na to chodíš? Neblbni. Vždyť my spolu chodíme teprve půl roku. A už chceš, abychom se vzali?"
"Mám rád svatby. Doufám, že mě pozvete."
Lily zakroutila hlavou. "Pojď, ty notoriku." Vzala ho za paže a pomohla mu vstát, načež ho odvedla do jeho vlastní koleje a položila na postel. Mezitím, co ho odváděla, Sirius usnul. Teď ležel rozvalený na posteli a cosi si pro sebe žvatlal, jako by už kolem něj nic neexistovalo. Lily slyšela, jak pravidelně oddechoval. Spal, a mluvil ze spaní..
Lily se otočila a chtěla odejít. Ale něco ji zarazilo..
"Ty bys mi nevěřila, ale já tě miluju, Lil," sice žvatlal, ale jeho slova byla docela zřetelná. Převalil se z jednoho boku na druhý a hlasitě zamlaskal objímajíc polštář.
Lily se zarazila ve futrech. Zavřela oči, hluboce vzdychla a odkráčela rázným krokem pryč z této místnosti. Pryč od něj.

15. kapitola - Zrada

15. října 2005 v 15:32 | Blanch
Čas plynul neúprosně. Sirius si to nechtěl přiznat, ale začínal být hysterický a panikařil. Blížily se další Vánoce, blížily se Lilyny sedmnácté narozeniny. Doba, kterou spolu trávili, se blíží ke konci. Sirius měl jasno, musel Lily nechat na pokoji už v brzké době, aby se stačila s Jamesem dát dohromady. Věděl, že oficiálně jejich vztah začal někdy koncem šestého ročníku, ale také věděl, že to chce nějakou dobu, aby se ti dva vůbec spolu začali bavit.
V posledních dnech nedokázal racionálně uvažovat. Také Lily si všimla jeho podivného chování.
Co ji mám říct? Jak jí to řeknu? Co si vymyslí? Promiň Lily, ale v minulém životě sis vzala Jamese a teď si ho musíš vzít znovu? Nebo: Lily víš, my dva, to byl omyl. James je ten, kterého miluješ, jenže ty to ještě nevíš. Proboha, Siriusi, mysli! Jsi přece Black nebo ne? Chodil po pokoji, překračoval z jedné nohy na druhou, chodil z jedné strany na druhou. Měl už toho dost. V posledních měsících nemyslel na nic jiného a teď, teď to bylo tady. Musel to udělat a musel dát šanci svým nejlepším přátelům, i přes to, že Lily tak moc miloval.
Teď litoval toho, že se nechal unést a že se s ní dal dohromady. Kdyby se dál trápil, všechno by bylo jinak a bylo by to mnohem lepší. Nemusel by tohle řešit a možná by ho to ani tolik nebolelo. Rozchod je horší, než kdejaká sužba.
Jak rád bych ti to Lily vysvětlil, jak moc rád, ale ještě není ta vhodná doba. Ještě bys pravdu neunesla. Musím to skončit, bude to tak lepší, pro tebe i pro mě. Pro celý náš zatracený osud!
Seděl ve společenské místnosti a byl zahloubaný. Z přemýšlení ho vytrhla Lily. Omotala své ruce kolem jeho krku a líbla ho na tvář. "Nechtěl by ses jít ven projít? Je tam konečně hromada sněhu."
Chvíli přemýšlel, ale nakonec usoudil, že tohle bude nejvhodnější doba pro to, aby ji všechno vyklopil. Jen ještě nevěděl co. Ale byl přesvědčený, že zaimprovizuje.
Už dobrých deset minut šli ruku v ruce po školních pozemcích. Všude kolem byla už tma a jediné, co jim svítilo na cestu, byly hvězdy.
"Proč mlčíš?"
"Hmm?" Sirius byl mimo.
"Ty mě vůbec nevnímáš. Co se to v poslední době s tebou děje?"
Zhluboka se nadechl: "Víš Lily, musím ti něco říct."
Lily ztuhla. Netroufla si ani dýchat. Vyděšeně na něj hleděla, poněvadž moc dobře věděla, že když už Sirius mluví takto vážně, bude to něco vážného a nebude se jí to líbit.
Chvilku ji pozoroval. Nechtělo se mu do toho. Ale vůbec. Byla tak krásná, když ji zrůžověly tváře.
"O co jde? Tak už to vyklop."
Rozhodl se, že bude lepší zahrát si na necitelného úchyla, kterému šlo jen o to jedno.
"No, jednoduše, kotě," zkroutil oči v sloup. "Už mě to s tebou nebaví."
"COŽE?" Lily pustila jeho dlaň a nechápavě se na něj zahleděla.
"Tak jak slyšíš, beruško," poslední slovo řekl zřetelně s podtónem samolibosti. "Už mě to s tebou nebaví. V posteli jsi pořád stejná. Už mám chuť zase na jiné maso."
"Siriusi! To nejsi ty! Já tě nepoznávám."
"Máš pravdu, Evansová. Ta přetvářka byla strašná, jsem rád, že si od ní konečně oddechnu. Co kluk neudělá pro to, aby tě dostal do postele," nasimuloval posměšný a nepřirozeně falešný smích. "Vůbec se divím, že jsem to s tebou tak dlouho vydržel. Ale musím uznat, že si vážně dobrá milenka. Někdy si to zase zopakujeme, co říkáš? Někdy, až mě zase ty moje holky přestanou bavit. Koneckonců, byla by si dobrá bokovka!" Obzvlášť kladl důraz na dvojsloví moje holky.
Mlaask! Z pravé strany mu přiletěla facka.
"Nenávidím tě," po tváři ji stékaly slzy. "Siriusi Blacku, nenávidím tě. Jsi parchant a prospěchář. Nedokážu pochopit, jak jsem ti mohla naletět. To snad není možný! Lily, ty naivko. A já si myslela, že mě máš rád."
"No to víš, Evansová, jsem dobrý herec!" Zasmál se Sirius.
Lily ho odstrčila a skrz sníh utíkala zpátky do hradu. Sirius i z dálky mohl slyšet její bolestné vzlyky.
Promiň mi miláčku, ale jinak to vážně nešlo. Po tváři se mu skutálela jediná slza.
A život šel zase ztěžka. Dlouho sis neužil toho štěstí, Siriusi Blacku. Jsi odsouzený k tomu žít až do konce života nešťastný.
Lily se mu na každém rohu vyhýbala a nepromluvila s ním ani slůvkem. Pro Siriuse to tak bylo lepší. Než, aby z nich zase byli kamarádi, bylo pro něj lepší, že se nevídali a on neznal každé její tajemství. Tak nějak se od sebe odloučili a jemu to způsobovalo menší bolest, než kdyby měl být nadále její babička vrba.
"Remusi, potřebuji tvoji pomoc."
"Co potřebuješ?" Remus se stačil dozvědět, že se ti dva rozešli, i když to nebylo přímo ze Siriusových úst. Jen neměl ponětí, jak k rozchodu došlo, ale moc dobře cítil, jak to Siriuse trápí. Věděl, že to pro něj není příjemné a také si všiml, že ani Lily není zrovna šťastná. Jen bůh ví, jak k tomu rozchodu došlo.
"Potřebuji, aby…," špatně se mu to říkalo. "Potřebuji…"
"No co potřebuješ?" Za každých okolností se mu snažil být nápomocen.
"Chci, aby si Jamesovi pověděl, že se Lily líbí. Ale nesmí ji to říct, že to ví. Ona by se styděla. Nechtěla, aby to někdo věděl." Za tu lež mě jednou zavřou… ne, Azkaban už nikdy v životě.
"Cože? Takže takhle to je? Ona tě nechala kvůli Jamese?"
"No, tak nějak. Ale.. ono to bylo takové vzájemné. Ale prosím tě, hlavně o tom s nikým nemluv. Nechci, aby se to rozmazávalo."
"Jasně, na mě se můžeš spolehnout, Tichošlápku."
"Díky, Remusi. A… řekneš to tomu Jamesovi?"
"Řeknu. Proč vlastně chceš, aby se ti dva… no.."
"Tak… přeju Lily jen to nejlepší, a pokud se jí líbí James, tak pro ni určitě to nejlepší bude, ne?"
"To máš jistě pravdu. Navíc, Jamesovi se stále líbí a je mi jasné, že teď po ní půjde."
Sirius se falešně usmál. Byl dobrý herec, a tak mu to všechno Remus sežral. I když svému jedinému kamarádovi nerad lhal a nerad takto intrikoval s Lilyným životem. Ale nedalo se nic dělat. Ti dva prostě musí skončit spolu, jinak ta jeho oběť přijde nazmar. A to nehodlal dopustit. Bude se snažit, aby je nakonec dal dohromady, i kdyby to mělo být ručně stručně. James a Lily prostě budou zase spolu!
Nerad to sledoval, ale aspoň nějaký úspěch za ten poslední měsíc. James letos zůstal na Vánoce v Bradavicích a Lily samozřejmě taky. Sirius věděl, že se o ní snaží a taky mu to chtěl usnadnit. Akce Potter+Evansová mohla začít.
Tiše se usadil v rožku své komnaty, kde byl přes Vánoce sám. Vzal do rukou dva pergameny a dvěmi různými styly písma načmáral vzkazy. Dvěmi.. co kdyby to někdo prokoukl?
Jo, to by mohlo jít, zkontroloval svou konečnou práci.
tvůj ctitel, dopsal poslední dvě slova do Lilyna dopisu a do Jamesova samozřejmě tvá ctitelka.
"To prostě musí klapnout!"
Držel v ruce dvě anonymní pozvání na schůzku. Sirius věděl, že ať už by Lily pozval kdokoliv, určitě by šla, už hlavně jen proto, aby ukázala Siriusovi, že má i na víc, než je on. A sám tušil, že až zjistí, že je to James Potter, tak proti tomu nic mít nebude, protože on je po celé škole oblíbený a holkám se moc líbí. Tímhle bude mít všechno v kapse, navíc, když ví, že James a Sirius jsou sokové.
Oblékl si teplý červený svetr a vydal se do sovince. Snad po cestě nepotkám ani jednoho z nich.
Měl štěstí. V sovinci i na chodbách bylo prázdno. Co nejrychleji pobídl dvě školní sovy, aby dopis doručily. Každému majiteli zvlášť. Snad mu ani jeden na to nepřijde.
Rozhodl se, že je bude sledovat a uvidí, jestli se sejdou. Na tomhle závisela veškerá budoucnost.
Seděl zrovna ve zmijozelské společenské místnosti, když viděl vycházet Lily ze svých komnat a drží v ruce jeho dopis. V duchu se spokojeně usmíval a chválil se za to, že plán zatím vychází.
Byla oblečená, jakoby se někam chytla. Teď nebo nikdy. Musím ji sledovat.. Rychle odběhl do komnaty, odložil knihu a teple se oblékl. A chodbách totiž takhle člověku začíná být zima, když někoho dlouho pozoruje.
Tak, jak předpokládal. Lily mířila na Siriusem smluvené místo - do astronomické věže. Té se totiž říkalo sídlo lásky. A ne nadarmo. Tohle místo bylo pověstné a i Sirius sem několikrát Lily vzal, protože to bylo opravdu nejromantičtější místo na hradě. Z okna bylo vidět na hvězdy a byl z něj obrovský výhled na školní pozemky.
Kéž bych měl Jamesův Neviditelný plášť. Ten by se teď fakt hodil.
Stála naproti vstupním dveřím do astronomické věže. Byla opřená o zeď a hleděla do země. Čekala na to, kdo vlastně přijde.
Nemusela čekat dlouho. Po nějaké chvíli se chodbou z dálky linuly nějaké kroky. Viděla, jak se k ní blíží někdo, kdo má na sobě červený hábit. Červený famfrpálový hábit.
"Proboha, on je to někdo z Nebelvíru?" Sirius slyšel její slova až za rohem, odkud pozoroval.
James měl nejspíš zrovna po tréninku, protože v ruce ještě dokonce držel i koště, ale Siriusovi bylo jasné, že ho nedal do přístěnku na košťata jen kvůli tomu, aby udělal dojem. Ať už tu na něj čeká jakákoliv slečna.
Jak Sirius předpokládal, tak si s sebou James přinesl i Zlatonku, se kterou si kdysi hrával i v minulém životě. Nebyla to žádná novinka, že se chce James Potter vytáhnout. To, že je chytačem famfrpálového mužstva byla jeho největší chlouba.
Zřejmě Lily z dálky nepoznal. Ano, byl trochu krátkozraký, proto také nosil brýle. Ale na Lily Sirius poznal, že ji svítá. Že už ví, o koho jde, i když ještě nebyl úplně u ní.
Pusu měla otevřenou dokořán. Nevěřila vlastním očím: "Potter?" Krčila obočí.
Sirius vůbec nebyl překvapen jejím výrazem.
"Ahoj," James už byl téměř u ní a na tváři se mu rýsoval zářící úsměv. Lily, tu určitě nečekal. Bylo na jeho tváři poznat, jak je překvapený a potěšený zároveň.
"Ahoj, ehm… Jamesi." Ani jednoho z nich zatím nenapadlo mluvit o tajemném dopise.
"Promiň, že jdu takhle oblečený, ale měl jsem trénink, víš. A no…," nasimuloval James otrávený výraz jako, že mu to vadí, ale Sirius v hloubi duše věděl, že tak přišel záměrně.
"No, to.. nevadí," Lily neměla slov. Šlo na ni poznat, jak je překvapená. Jen jedinému Jamesovi to nedošlo. Myslel, že takhle dává najevo svou radost.
"Hmm, tak, co podnikneme?"
"Víš, já bych měla asi už jít.."
"Kam bys chodila, Lily. Vždyť jsme tu teprve chvíli. Pojď dovnitř, na chvilku. Když už jsme se tu takhle sešli, byla by škoda…"
"Když já nevím," přece jenom měla nějaké zábrany. Kdysi Jamese fakt nesnášela, ale ani sám Sirius nevěděl, co k němu cítí nyní. Jestli ho jednoduše ignoruje a je jí fuk, jestli žije, nebo jestli ho dál nesnáší, nebo cokoliv jiného..
"Nenech se přemlouvat Lily. Co by si chtěla dělat, takhle na Vánoce? Vím, že jsi tu sama. Chceš se jít zavřít do své komnaty a učit se? Neblázni."
Správně, kamaráde. Jen do toho. Sice nerad vidím, jak balíš mou životní lásku, ale je to nutné. Tvá taktika je správná, jen pokračuj..
"No dobře. Bůh ví, že bych se unudila k smrti."
"No tak vidíš, Lily Evansová," vykouzlil na tváři úsměv bohéma a Lily se poprvé za celou dobu na něj usmála také. V závěsu jeho paže vstoupila do astronomické věže. Dál už Sirius nemohl vidět, co se bude dít, neboť se vstupní dveře zabouchly.
Ležel na posteli a zžíral se žárlivostí. Ale bylo to nutné. Už několik týdnů vídal Lily, jak se často bavívala s Jamesem a Remusem. Občas ji dokonce přistihl, jak fandí nebelvírskému famfrpálovému týmu. Vždycky seděla na tribuně s nebelvírskými a kupodivu jimi nebyla opovrhována. Přijali ji jako kamarádku mezi sebe a snad poprvé v životě si Lily našla opravdové kamarádky. Bohužel mezí dívkami z Nebelvíru.
Jak se to krásně všechno překroutilo. Vsadím se, že ti dva už to dali dohromady. To byla ale rychlost. Jen nám to trvalo pět let. Doufám Lily, že jsi šťastná, jinak bych si to vyčítal do smrti. Ale tohle je pro tebe lepší, uvidíš. Nevím, jestli bych dopustil, aby se Harry nemohl narodit. Aspoň tu šanci vám musím dám. Vám oběma. A vidím, že se můj plán uchytil. To je jenom dobře. Ani si neuvědomil, že už nějakou chvíli Lily pozoruje a ona si toho všimla. Zhnuseně se odtrhla od jeho tváře a šla přímo k Jamesovi a políbila ho na rty, aby tím dala Siriusovi najevo, že dávno prohrál. A je to jisté. Teď se musím s tím naučit žít ještě já. Měl bych si taky někoho najít, ať mě to tolik nebolí. Sirius byl odhodlaný. Odhodlaný, že se už víc trápit nebude a že nechá, jak Lily, tak i Jamese spokojeně žít.
P.S. Za překlepy a chyby se moc omlouvám.. už zase.. pokud tam nějaké jsou, tak nebuďte na mě zlí, já jsem si to po sobě pořádně nekontrolovala, spíš jsem to jen tak přeletěla a na chyby jsem nedbala. Věřím tomu, že tam nějaký ten překlep a chybka, co mi omylem ulítla, bude...

14. kapitola - Dvě rozlišné rodiny

15. října 2005 v 15:30 | Blanch
Blížil se konec července. Doma bylo husto. Rodiče sice nezjistili, že Sirius chudí s mudlovskou šmejdkou, na to si dal pozor a průběžně raději svého bratra, Reguluse, podplácel, aby držel jazyk za zuby, ale nálada na Grimmauldově náměstí 12 houstla, protože to vypadalo, že si Siriusův a Regulusův otec našel milenku. Ten muž, který vždy ctil pravidla a který by v minulém životě nikdy nedopustil, aby se jméno Black nějak pošpinilo. Tento muž měl nyní úplně jiné hodnoty a začal se mu život v tomto domě protivit. Sirius náhle pocítil, že ke svému otci začíná chovat jisté sympatie, protože se zdálo, že jeho otec, v této realitě, začíná být více lidský. Doposud vypadalo manželství jeho rodičů tak poklidné a tak dokonalé, ale zřejmě to byl jen jakýsi klam a rodiče si dávali pozor na to, aby tato skutečnost neunikla nikam do společnosti.
"Siriusi," zavolal na něj jednoho večera. "Mohl bys na chviličku?"
"Jistě, otče."
"Nebuď tak formální, matka tu není. Zase ji bolela hlava a šla si lehnout… hysterka jedna," poslední dvě slova ale neřekl tak zřetelně, jako by se je bál vyslovit.
Co to? Já snad blbě slyším. Můj otec nadává mé matce a chová se ke mně jako k opravdovému synovi? Nebuď formální? Já se musím štípnout… A tak i udělal, ale když otevřel znovu oči, uviděl, že se nic nezměnilo a jeho otec tu opravdu před ním stojí tak, jak tu stál před chvílí.
"Co potřebuješ tati?" To bylo poprvé, kdy otci řekl tati. Nikdy neměl dovoleno říkat mu tak… mudlovsky. Vždycky musel být formální a ve společnosti mu musel dokonce i vykat.
"Mohl bys mi prosím tě tohle u sebe schovat? U tebe to matka hledat nebude," podával mu jakousi obálku.
"Co to je?"
"To máš jedno, synku. Hlavně to schovej, nechci, aby to matka viděla."
"Můžu se kouknout?"
"Noooo," otec chvíli přemýšlel, jestli má synovi dovolit, aby zjistil, co se chystá udělat, ale nakonec přikývl.
Sirius vytáhl z obálky nějakou formální listinu na které stálo, že si jakási strana přeje…
"… rozvod?"
"Pššt," chytl ho za pusu. "Nekřič tak."
"Ale táto!" Třeštil na něj oči. Tohle by ho nikdy v životě nenapadlo.
"Nikomu to neříkej, prosím tě. Ani svému bratrovi, určitě by to matce řekl. Je celý po ní, vždycky všechno vykecá.."
Sirius svého otce opravdu nepoznával.
"Aspoň, že ty si normální."
"Tati…" stále nechápal. Nemohl tomu uvěřit. Jeho otec, který ho vždycky v minulém životě bil a snažil se z něj vychovat opravdového aristokrata hodného jména Blacků, tu teď předním stál a říkal mu, jak je jediný v rodině normální a dával tím také najevo, že jemu nejvíc důvěřuje.
"Prosím tě, neptej se na nic. JÁ ti to jindy vysvětlím. Až matka nebude doma, ale teď, schovej to prosím u tebe. Ona o tom ještě neví."
"Dobře, tati."
"Pak si pro to přijdu, dobře?"
"Ano." Otec už chtěl odejít, když v tom si Sirius vzpomněl, že vlastně po rodičích něco chtěl. "A táto.."
"Ano?" Otec se otočil a snad poprvé v životě se na něj mile usmál. Proč se tak nechoval ale celých pět let, od doby, kdy Siriuse poslal Moudrý klobouk do této doby? Nevzpomínal si, že by byl někdy tak milý. I když byla pravda, že tentokrát na něj ani jednou nevztáhl ruku a nikdy ho neokřikoval, o tohle se vždy starala matka.
"Víš, chtěl jsem se zeptat. Mohl bych jet na zbytek léta ke kamarádovi?"
"Kamarádovi? Jakému kamarádovi?" Tenhle dotaz nebyl dotěrný a nehledal v odpovědi žádnou záludnost, kterou by mohl proti Siriusovi použít. Tento dotaz zněl opravdu starostlivě a spíš tak nějak…otcovsky zvědavě.
"K Tedovi Parkinsonovi."
"Opravdu?" Otec se zatvářil lišácky.
"Co se děje?"
"Před matkou si vymysli něco jiného."
"Cože?" Nechápal, o co tu jde.
"To nic, Siriusi. Klidně si jeď, kam chceš, ale dej mi pak o sobě vědět, ať vím, že jsi v pořádku. Ale pokud jde o to, jak se vymluvit u matky, vymysli si něco jiného, protože Rastinovi i s Tedem Parkinsonem jsou pozváni na čajový dýchánek k nám na zahradu, příští týden."
"Aha," klesl hlavou k zemi. Překvapilo ho, že ho chce otec krýt. Tohle už byl vrchol. Vždyť jeho táta se chová jako opravdový táta a je k němu milý, ba dokonce i kamarádský.
"Víš co? Já si s mámou promluvím. Řeknu jí, že jsem tě do konce prázdnin poslal na kurz magie do Oxfordu. Kdysi jsem tam taky byl, jako malý. Otec mě tam posílal, i když jsem to tam nenáviděl."
"Díky táto," usmál se Sirius a pocítil obrovskou vděčnost. Chtěl už odejít, ale otec ho zastavil.
"Máš holku?"
"Co?"
"No, předpokládám, že jedeš za nějakou slečnou, nebo se mýlím?"
Sirius se začervenal. Nečekal by, že to jeho otec tak rychle uhodne. "No, nemýlíš."
"A je hezká?"
"Moc hezká!"
"Takže je z mudlovské rodiny!"
"Jak tě to napadlo?"
"Ty nejhezčí holky vždycky bývají…"
"Ale co máma?"
"To byl našimi rodiči už dávno dohodnutý svazek, aby se udržela čistá krev. Já jsem ji nikdy opravdově nemiloval, možná kdysi, když byla mladší a ještě nebyla tak tvrdá a tak povýšená." Pan Black si hluboce povzdechnul.
"A ta.. tvá nová přítelkyně?"
"Jmenuje se Patty!"
"To zní mudlovsky…" zamračil se Sirius.
"Nooo…"
"Táto, ty chodíš s mudlou?"
"Ona není tak úplně mudla, její prarodiče byli kouzelníci, rodiče sice ne, ale ona to podědila po prarodičích."
"Teda," úplně to Siriusovi vyrazilo dech. Tak teď už vážně netušil, co ještě čekat. Tohle byla přímo podpásovka. To byl gól, jeho kdysi pravidly posedlý otec, podvádí jeho aristokratickou matku s mudlovskou šmejdkou. A navíc mu nevadí, že jeho vlastní syn má taky takovou.
"Hele, teď se o tom nebudeme raději bavit, necháme si to, až ty dva rušivé elementy vypadnou z domu. Myslím, že je pošleme někam nakupovat, co říkáš?" Mrkl pan Black na svého syna. "A mezitím si pak pořádně pokecáme. Jako otec a syn." Hlesl. "Víš Siriusi, moc mě mrzí, že jsem se ti nikdy jako pořádný otec nevěnoval. Moc mě to mrzí. Vždycky jsem věděl, že ty jediný budeš normální. Jako správná černá ovce rodiny!" Usmál se. "Snažil jsem se nedávat moc najevo, že jsem podobný. Jinak by mě tvá matka asi sežrala zaživa. Snažil jsem si na všechna pravidla, společenskou etiku a konvence zvyknout, ale už mi to vážně začalo lézt na nervy a mám toho akorát tak dost." Ruku mu položil na rameno. "Vážně promiň, synku. Ale přísahám, že ti to vynahradím." Sirius nebyl schopný slova. Jen tam tak stál a hleděl na něj jako na svatý obrázek. "Teď už musím letět, Patty na mě čeká."
"Hodně štěstí táto."
"Díky, Siriusi."
O několik dní později si už balil věci. Nikdy by ho nenapadlo, že ho bude otec krýt a že bude jeho komplicem. Navykládal jeho matce, že tedy posílá Siriuse do Oxfordu, a že už se do konce prázdnin nevrátí. Že nastoupí rovnou do Bradavic.
Jak znal Sirius svou matku, mohl si být jistý tím, že na tohle nic neřekne a že se mu dokonce ani nebude snažit posílat dopisy, aby ho nerušila při studiu.
Teď tu stál ve svém pokoji, kufr měl hozený na posteli a vhazoval do něj všechny věci, jako by si už balil do Bradavic, poněvadž od Lily pojedou rovnou na nádraží King´s Cross.
Slyšel, jak dveře do jeho pokoje mírně vrzly. Instinktivně se otočil viděl vysokou a štíhlou osobu, jak vchází do jeho pokoje. Byla to jeho matka.
"Přeješ si, matko?"
"Doufám, že tu máš pořádně uklizeno, protože sem hodláme pozvat na návštěvu Rastinovy a jejich syn i s nějakým Tedem Parkinsonem přespí u tebe v pokoji.
No nazdar. Tak ten idiot Rastin bude spát na mé posteli? Musím se rychle naučit kouzlo na dezinfekci!
Ale to ještě nebylo všechno. "A dále k nám na víkend, ke konci prázdnin přijedou Belatrix s Narcissou. Víš, že malá Cissa už jde do čtvrtého ročníku? Ten čas tak letí. Tvá teta a strýc si nemohou Kruval vynachválit. Obě dvě mají nejlepší výsledky a jsou na dobré cestě, aby se staly velice váženými. Bellatrix obzvlášť, je to moc milá a vychovaná dívka. To je pravá aristokratka. A teď to vypadá, že se o ní uchází mladý Rodoplhus Lestrange. Měl by si ho znát, chodil dříve do Bradavic, ale to nebylo to pravé místo pro takového mladého muže." Pak si mírně odfrkla. "My jsme asi věděli, proč jsme tě poslali do Bradavic. Nic z tebe nekouká, ale chudák Regulus na to doplatil."
No jistě, Belatrix. Kdybys tak věděla, máti, že tuhleta… způsobila to, že jsem tu zase a znovu s vámi a pěkně mě to štve. To jí nedaruju! Bylo jasné, že opětovně skončí s tím prevítem Lestrangem. Jenže, co ti dva teď budou dělat, když tu nemají svého milovaného pána Voldemorta?
"Já jsem se o nic neprosil." Odpověděl nakonec, když přerušil své myšlenky.
"Nebuď drzý, spratku. Na," podávala mu jakýsi dopis. Co to má být? V poslední době mi všichni podstrkují nějaké dopisy! Proboha, táta. Musím mu vrátit ten rozvodový papír!
"Co to je?"
"To tě nemusí zajímat. Hezky to předáš svému učiteli a tomu, kdo tě v kurzu bude vést. To, co je uvnitř tebe nemusí zajímat. Však na to časem přijdeš sám," zlověstně se usmála a vypadala přitom jako hyena trhající svou oběť na kusy. Vložila mu dopis do ruk a odkráčela pryč. Dveře za ní hlasitě třískly a Sirius neochotně vhodil dopis do kufru. Za účelem, že si ho schválně přečte, ať ví, co na něj matinka chtěla ušít za boudu. Jinak by ho už dávno vhodil do koše. Ale nemohl riskovat, že ho někdo z rodiny, či z těch, kdo tu v budoucnu přespí, najde. Pak si radostně vychutná pálení kousíčku po kousíčku.
Na posledy sklidil všechny důležité věci a zamaskoval je tak, aby je nikdo nenašel. Přece se mu nebude nikdo cizí hrabat ve věcech. To nejdůležitější si vzal sebou. Otočil se, rozhlédl se a vydal se ke krbu. Matce namluvil, že ještě nejprve musí zajít na Příčnou ulici a něco si tam opatřit. Nevnímala to a popravdě jí bylo jedno, kam půjde, hlavně, že už ho bude mít z krku. S Lily byl totiž domluvený, že si ho vyzvedne před Krucáncích a Kaňourech.
Naposledy se neochotně rozloučil s rodinou, otce si pozval bokem a předal mu onu úřední listinu, která se brzy dostane do ruk jeho matky.
"Opatruj se synku. A nezapomeň mi napsat. Raději do práce, ať to matka nevidí," mrknul na něj a Sirius souhlasil.
"Moc rád tě zase vidím, beruško," s obrovskou vervou ji uchopil do náruče tak, že jí nohy visely ve vzduchu. "Chyběla si mi," ani s polibkem nečekal.
"Ty mě taky, ani nevíš jak."
"No, to si dokážu představit," zazubil se.
"Ale, nech toho. Schválně, vsadíme se. Ano?"
"O co?"
"Vsadíme se, že to do konce prázdnin vydržím bez sexu."
"To nevydržíš, beruško." Provokoval ji.
"Tak schválně!" Podávala mu ruku. "Pokud to nevydržím, tak ti budu týden dělat služku. A pokud to vydržím, tak mi budeš týden dělat úkoly do všech předmětů." Lily to brala až moc vážně a Siriuse to trochu polekalo. Vždyť vlastně obětuje i sebe. Vždyť se měsíc neviděli a teď má bez ní vydržet další měsíc? Ale nehodlal se vzdát.
"Beru," přijal její ruku a potřásl jí.
"Tak pojď, ty nevěřící Tomáši, máma s tátou už na nás čekají!" Usmála se tím nejsladším úsměvem, který dokázala zplodit.
"Mami, tati, tohle je Sirius Black."
Nejprve se k němu hrnula Lilyna matka a se skvoucím úsměvem mu podávala ruku: "Těší mě, Siriusi. Vítej u nás, jako doma."
"Děkuji, paní Evansová."
"Magdo!"
"Cože?" Usmál se trochu zmatený Sirius.
"Říkej mi Magdo," úsměv opětovala ještě jednou, "proboha, omluv mě, zapomněla jsem, že v kuchyni vařím jídlo…" Paní Evansová odběhla pryč a k Siriusovi se přiklonil stejně vysoký pan Evans.
"A já jsem Harry."
"Harry?" Tak takhle vzniklo jméno Harry? Lily, to by mě nikdy nenapadlo, že jste s Jamesem Harryho pojmenovali po tvém otci…
"Správně, tykejme si."
"Jsem trochu zaskočený," přiznal Sirius, "ale dobře.. ehm… Harry."
Jakmile si vybalil všechny věci v pokoji pro hosty, který mu lily už v Bradavicích slibovala, byl pozván k obědu. Paní Evansová byla moc dobrá kuchařka. Uvařila jim kachnu na pomerančích s brambory. Sirius už dlouho neměl nic tak dobrého k jídlu. Naposledy v Bradavicích. Od doby, co přijel domů, tak měl samá vybraná jídla. Samý kaviár a ústřice. Už mu to pomalu lezlo krkem. Byl moc rád, že má konečně něco domáčtějšího a tak dobrého.
"Jak ti chutnalo, Siriusi?"
"Bylo to vítečné, paní Evansová. Opravdu skvělé. Ještě jsem nic takového nikdy nejedl. Nevím, jestli Vám Lily říkala, jaké máme doma poměry, ale takového jídla bych se tam nikdy nedočkal."
Šlo vidět, že to Lilynu matku opravdu dojalo.
"Prosím, nezapomínej, jsem Magda. A děkuji za kompliment. Samozřejmě nám o tobě Lily všechno vyprávěla a je nám moc líto, že žiješ v takových podmínkách. No, aspoň si teď odpočineš, než zase pojedete do těch..Bradavic," paní Evansová si trochu připadala divně, poněvadž ani ona, ani její muž, nebyli kouzelníci a teď měli v domě dokonce dva studenty kouzelnické školy. Nevěděla, jak se k Siriusovi zachovat, poněvadž Lily byla jiná, ona v poměrech mezi mudly vyrůstala, ale Sirius byl odmalička vychováván jako kouzelnické dítě a nikdy se s mudly nesetkával.
"Já to tu uklidím, a ty, Lily, nechtěla bys Siriusovi ukázat okolí? Mohli byste se jít třeba projít. V Londýně je nějaký hudební festival, mohli byste se jít kouknout, co říkáš?"
Lily se vyzývavě koukla na Siriuse a ten kývl. "Dobře, mami. To není špatný nápad. Půjdeme si nachystat věci a půjdeme." Vzala Siriuse za ruku a táhla ho pryč z kuchyně. Sirius ještě slyšel zpoza rohu hlasy, které se vztahovaly k němu.
"… je to milý kluk, nemyslíš?"
"Jo, je fajn, Lily si vždycky uměla vybírat. Mně se moc líbí, má dobrý vkus. Kdybych byla mladší…"
"Magdo," smál se pan Evans.
"Vždyť to byl jen vtip. Chudák chlapec, zřejmě nikdy nepoznal mateřskou lásku. Podle toho, co říkala Lily, musel mít těžký život…"
"Vypadá to, že si to tak nebere, je to silný kluk."
Dál už ale neslyšel, co si manželé Evansovi povídali, poněvadž ho Lily zatáhla za další roh a vášnivě ho políbila, až se mu zamotala hlava.
P.S: J Jako vždy, nezkontrolováno, takže se tam mohou objevit chyby a překlepy. Holt jsem líná J

13. kapitola - Měsíční celibát

15. října 2005 v 15:28 | Blanch
Blížil se čas NKÚ. Sirius si ani neuvědomil, jak ten čas rychle plyne, když je člověk šťastný a když se baví. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna v této realitě bude šťastný. Myslel si, že těch sedm let nepřečká, že to bude jeho smrt a že si nenajde zábavu, ani přátele, když je v tom Zmijozelu. Ale přežil to. Našel si nejlepšího kamaráda, Remus, pak vycházel ještě s Todem, když ignoroval Jegora Rastina, a hlavně, našel si dívku a snad poprvé v životě se opravdu zamiloval. Cítil, že Lily pro něj znamená všechno, je mu vším. Dýchal by za ni. Tím spíš ho trápila tíseň, když si uvědomoval, že je konec pátého ročníku a on už má zhruba jen půl roku na to, aby byl s Lily. Věděl, že se s ní bude muset rozejít. Věděl, že ho to čeká. Nemohl dál jít vstříc osudu. Vědě, že Lilyným osudovým mužem je James a věděl, že jim bude muset dát prostor. Trápilo ho to, ale bylo mu jasné, že to tak bude správné. I když tím ublíží hlavně sobě. Lily si zase vezme Jamese, jako dřív a spolu zplodí Harryho. Jeho kmotřence. Třeba se opět stane jeho kmotrem a třeba vztah jeho nejlepší kamarádky a v tu dobu už i bývalé dívky, a jeho bývalého nejlepšího přítele, dospěje ke stádiu, že ho James přestane Siriuse nenávidět a opět se z nich stanou přátelé. Sirius časem na Lily zapomene a bude žít jako kdysi. Bude mít zase kolem sebe kamarády a Pobertové se zase dají dohromady.
Ale teď měl ještě čas a musel si ho vychutnat. Ještě nějakých osm měsíců. To je ještě dost času na to, aby si to s Lily užil.
Kudy Sirius chodil, tudy viděl kdejakého studenta, jak drží v ruce knihu. Byly to nejen zkoušky OVCE a NKÚ, ale tento čas znamenal pro všechny ročníky období učení. Učení na následující testy v podobě ročníkových písemných testů. Jediný Sirius byl ten z mála lidí, kteří se neučili. Vlastně se asi jako jediný ještě nekoukl na jedinou poznámku. Vlastně si poznámky ani nedělal. Neměl to zapotřebí. Dělat znovu NKÚ pro něj byla hračka. Věděl, že to zvládne a nemělo cenu zatěžovat svůj volný čas učení. Opětným učením. Když už tohle jednou podstoupil. Přece není jen tak nadarmo nejnadanějšíma nejlepším studentem na škole. Není jim nadarmo, aby pak neudělal ty pitomé zkoušky. Ani v průběhu let se neučil a stejně měl samé vynikající známky. Dokonce několikrát doučoval i Lily a samotného Remuse, když to potřebovali. Jeho zkušenosti z dospělosti a mládí, které stále měl, i když byl šestnáctiletým teenagerem, mu dopomohly k tomu, že jediný, kdo by se mu snad mohl rovnat svou vyspělostí v kouzlech, byl Snape. Ale to ho nepřekvapovalo, protože Snape byl vždycky takový. Student zahloubaný do knih o magii a čárech. V každém svém volnu si jen četl, jak by se mohl stát lepšíma lepším. Někdy měl Sirius dojem, že to dělá jen kvůli něho, aby ho jednou mohl trumfnout. Jenže Sirius věděl, že kdyby se začal stejně tak učit jako on, byl by ještě dvakrát silnější. Jenže byl za tu dobu moc líný, aby to tak uskutečnil. Za těch pět let neučení se, zlenivěl. Jediné, co musel podstoupit, byly zápisky v hodinách Přeměňování, Lektvarů a Obrany proti černé magii, protože to profesoři vyžadovali a nutili studenty, aby jim své zápisky ukazovali. Stejně Siriusi ale i tak byly k ničemu, protože se na ně nikdy nepodíval. Buďto všechno věděl z tehdejší doby, nebo si to, co za tu dobu zapomněl, jednoduše zapamatoval z hodin. Lily mu tuhle vrozenou inteligenti záviděla. Sama byla chytrá, i když si to tak nepřipouštěla, ale připadala si vedle Siriuse jako nicka a on to z ní někdy cítil a štvalo ho to. Obdivovala ho pro všechny jeho zkušenosti a znalosti a nikdy nepochopila, odkud to všechno může znát. Sirius měl po škole pověst nejhezčího, nejinteligentnějšího a jednoho z nejvtipnějších a nejzábavnějších lidí. Byl natolik oblíbený, že mu tento post nezkazila ani skutečnost, že je ze Zmijozelu.
V jezerní hladině se odrážely paprsky slunce. Byl konec roku. Za několik dní byly ony zkoušky a Sirius se vůbec necítil nervózně. Rozhlédl se kolem. Myslel, že tu najde Lily, ale nebyla tu. Asi zase hnila u sebe v komnatě a pročítala si poznámky. V poslední době nebyla k použití, neustále se učila, četla knihy a propůjčovala si od všech známých poznámky, aby zjistila, jestli ji tam náhodou něco neuniklo a jestli jí něco nechybí. Byla až přehnaně fanatická, ale takovou si ji Sirius pamatoval i z dřívějška.
Zahlédl jeden z mála stromů, u kterých nikdo neseděl. Vyhlížel příjemně. Byl košatý a vrhal pod sebe dost velký stín na to, aby se pod něj vlezl i člověk vysoký skoro sto devadesát centimetrů. Sirius se spokojeně usadil pod košatou lípu. Těch tu bylo málo. Většina stromů v Bradavicích byla jehličnatá. A většina také byla v Zapovězeném lese. Divil se, že tento strom ještě nikdo nezabral. Opřel se o jeho suk a vychutnával si tu vůni blížícího se léta. Slunce vrhalo paprsky na špičky jeho školních bot. I když už bylo dávno po škole, nechtělo se mu převlíkat z hábitu. I na tohle byl dost líný. V poslední době se nepřevlíkal ani kvůli Lily, která měla ráda, když Sirius nosil tmavé džíny, ve kterých prý údajně vynikl jeho nádherný zadek.
Po chvíli si uvědomil, že se nudí. Neměl ani nad čím přemýšlet, protože se mu všechno dařilo a neměl ani žádné problémy. Kupodivu mu to vycházelo i doma s rodiči. Příliš se s nimi nebavil, ale nebyli na něj tak přísní jako tehdy. No, jistě, když tehdy se jejich synáček nečekaně dostal do Nebelvíru. To by samotného Voldemorta, kdyby se někdy nějaký z jeho potomků, kdyby měl, dostal do takové koleje. Natož jeho rodiče. Ale nyní byl ve Zmijozelu. Tak, jak si to oni přáli. To, že už nějaký půlrok chodí s Lily ještě rodiče nevěděli, což se divil, protože si už dávno myslel, že jeho povedený bratříček to už vykecal. Ale zřejmě ne, jinak by mu rodiče už dávno napsali výhružný dopis. Zřejmě se o něj Regulus tak moc nezajímá, jako tehdy. Tehdy byl Sirius v Nebelvíru, v koleji, kterou Zmijozel nenáviděl, a tak bylo logické, že když se ti dva, bratři, neměli v lásce, tak na něj jeho mladší bratr neustále žaloval. Tentokrát to bylo jinak. Oba dva se okázale ignorovali a dělali, že vůbec neexistují.
Regulus nebyl o nic méně pěkný kluk jako Sirius. I když mu do té krásy chyběla ta nedbalá elegance Siriusových černých a dlouhých vlasů. A také mu chyběl ten uhrančivý pohled jeho pronikavých očí. Hodně předností, které měl Sirius, mu chybělo, ale i přes to všechno to byl moc hezký kluk a holky po něj jely jako po uzeném. Jablko nepadá daleko od stromu. Sirius byl sice spíš po matce, po té, která byla vždycky ta nejhezčí z rodiny. Po té, co měla dlouhé husté černé vlasy, temně modré oči olemovány hustými řasami, útlý obličej s jemnými rysy a štíhlou postavu jako vytesanou z mramoru. Zato Regulus spíše inklinoval k rysům otce. Ostře řezaný obličej dával najevo jeho aristokratický původ. Také měl tmavé vlasy, ale ne tak černé jako Sirius. Oči měl hnědé a pichlavé. Hodné akorát Zmijozeláka. Byl o něco menší, než Sirius, ale určitě ho časem doroste. Vždyť otec měří téměř dva metry.
Ani jeden z nich si nemohl stěžovat, že by o něj nebyl zájem a že by nebyli pohlední. Každý jiným způsobem, ale každý měl ohromné charisma.
Sirius se přistihl, že usíná. Žádné téma ho neohromilo natolik, že by nad ním mohl přemýšlet. Aspoň by se nějak zabavil. V poslední době neměl co dělat. Jeho kamarádi se furt jen učili. Remus i Lily leželi v knihách, vždyť oba dva jsou Prefekti a studenti s výbornými výsledky, takže chápal, že se neustále učí. Oni si neuvědomují, že už tuhle zkoušku jednou postoupili. Vlastně oni ji nepodstoupili, protože čas se vrátil. To jen Sirius ji podstoupil, protože jeho paměť i rozum zůstali na stejné úrovni jako dřív. Jen ten rozum se zde formoval dle situace. Úplně dobře se vžil zase do role teenagera. Za těch pár let opravdu omládl. I když byl stále rozumný a stále v sobě cítil toho dospělého chlapa, na druhou stranu už si zvykl, že je jen kluk a hodlal se tak i chovat. Někdy mu to ani nedělalo problémy, protože se do své role vžil tak, že z ní ani nešlo ven. Ale to mu nevadilo. Však mu neuškodí být zase jednou mladý a nemít starosti dospělých. Opět se cítil jako náctiletý Sirius. Zpočátku mu to dělalo hrozné potíže, hlavně první dva roky, protože na svůj věk byl neskutečně dospělý a jeho rozum se stále vzpírala a nechtěl se podat té skutečnosti, že je mu znovu jedenáct let. Ale pak už si zvykl a dokázal vykrýt tu svou druhou dospěláckou povahu, ten svůj alter rozum. I když často pociťoval nutkání nechovat se jako dítě a opět se cítit jako dospělý člověk, nedával to tak moc znát. Ale v téhle dimenzi opravdu jeho povahu ovlivnila skutečnost, že už si život jednou zažil. Ovlivnily ji všechny ty zkušenosti, všechny potíže, problémy, všechny starosti a všechno to, co zažil. Takže už nedokázal být ten odvázaný Sirius jako dřív. Teď byl více rozumný a méně praštěný, což ho mrzelo. Ale na druhou stranu, jak mu často říkávala Lily, díky této stránce se jí zalíbil. Nebyl to ten adolescentní blbeček, co ji odepínal podprsenku. Což by starý Sirius jistojistě dělal.
Opět pootevřel oči. Přece tu nemohl usnout. Ne venku, nepřipraven. Klidně by mohl přijít James a nějak ho uřknout. Nebo by mohl přijít Snape a udělat to samé. Ještě by scházelo, aby se ti dva dali dohromady. Ale to naštěstí nehrozilo, protože James a Snape se neměli moc v lásce, ač spolu sdíleli jeden pokoj a i přes skutečnost, že jsou ze stejné koleje. Takhle měl Sirius dva nepřátele, které musel čas od času krotit. U Severuse si nebral servítky a pálil do něj, jak mohl. Ale u Jamese to tak dělat nemohl. I přes všechno, co mu za tento život udělal, ho měl rád a byl to přece jenom kamarád. Nemohl mu ublížit, a tak se střetům s ním snažil vyhýbat. A když už to bylo nevyhnutelné, nechal si raději ubližovat, než aby ublížil on jemu.
Tak míjel čas v Siriusově cestě životem v této dimenzi. I když si myslel, že Bradavice bude nesnášet. Nebylo tomu tak. Přese všechno, co tu nenáviděl, nemohl Bradavice nesnášet. Bylo to tu kouzelné a nechal se tím kouzlem ošálit.
Čas od času si zahrál Černého Petra nebo Člověče, nezlob se s Brumbálem. Časem přišel na to, že je to roztomilý neškodný děda, co si rád hraje. I když mu strašně přišlo líto, že to není ten jeho klasický Brumbál z jeho doby. Tento Brumbál mu hrozně chyběl. Chyběl mu někdo, komu by se mohl svěřit. Někdo, s kým by mohl svou situaci probrat. V tomto světě nikdo nevěděl o tom, že Sirius se vrátil v čase, navíc do jiné reality. Už dlouho to chtěl říct Lily i Remusovi, ale něco mu v tom bránilo. Stejně by mu ani jeden z nich neuvěřil. Bylo to moc fantastické na to, aby tomu uvěřili. Ale třeba jednou…
Albus Brumbál, největší čaroděj všech dob a člen Starostolce, mu příšerně chyběl. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu zasteskne zrovna po Brumbálovi. Vždycky ho bral jako samozřejmost. Bral ho tak, že tam vždycky byl, když někdo potřeboval pomoci .Byl vždycky oporou. Ale tady? Tady nebyl. Byl odsouzený být sám a sdílet tu tíhu jen sám se sebou. Lily ani Remuse do toho zatahovat nechtěl, i když si to přál. Vždycky, když už měl na jazyku, že jim to řekne, zakecal to nějakou pitomostí.
"Konečně je to za námi," stěžovala si Lily, "už jsem myslela, že se z těch knížek nevyhrabu."
"No, jenže ty se z nich nevyhrabeš ani během roku," mínil Sirius a když už chtěla Lily říct něco na svou obranu, utišil ji svým polibkem. Jak předpokládal a jak to dával všem kolem znát, on sám ve zkouškách NKÚ podle všech uspěl jako jeden z nejlepších. Vůbec s tím neměl žádné problémy a všem profesorům a všem zkoušejícím dělal jenom radost. Dokonce viděl i úsměv, který se rýsoval na tváři profesora Raddlea.
"No dobrá, ale aspoň už mám všechnu tu zátěž za sebou a můžu si užívat blížícího se léta… a tebe!"
"Mě až na druhém místě?" Zatvářil se ublíženě.
"Nooo," protáhla. "Já si to ještě rozmyslím."
"Jak rozmyslím. Dobře, jak myslíš. Takže celý měsíc celibát?" Věděl, že tohle na ni bude platit, protože, ačkoliv by to do ní nikdy neřekl, Lily byla opravdu nymfomanka a dost divoká milenka.
"Ty vždycky víš, na co mě nachytat."
"Už tě mám přečtenou, Beruško. Moc dobře vím, že si téhle věci přišla až moc na chuť."
"No, no… děláš, jakoby se ti to nelíbilo."
"To ne, ale když mně se zdá, že se náš vztah točí jenom kolem sexu."
"A co jiného by si chtěl dělat?" Zvědavě se na něj podívala.
"Já nevím. Chovat se jako zamilovaný pár. Chodit víc na procházky, dělat pikniky. Chodit se koupat, hrát hry, hrát karty. Popíjet vínko s přáteli. Je toho hodně, Lily. Ale my vždycky skončíme v posteli."
"A my jsme zamilovaný pár?"
"Tak teď si mě ale urazila," zarazil se Sirius. Ano, věděl, že jí ještě neřekl, jak moc ji miluje a sotva ji řekne, že ji má rád. Ale myslel, že ona sama to vytušila a že ví, že jejich vztah netrvá jen kvůli tomu sexu. Měl dojem, že ona ho má taky ráda. "Chceš říct…"
"Ne," usmála se Lily, "to byl jen vtip. Samozřejmě, že… no, že… já to neumím říct."
"Víš." Uvědomil si, že je asi načase. Vždy´t už není toho času tolik, co jim zbývá. "Asi bych taky měl… a taky… neumím to říct, ale cítím to tak. Měl bych se to naučit říkat, jinak ztratím osoby, na kterých mi záleží. Já… nebyl jsem nikdy zvyklý vyjevit své city…"
"Já taky ne…"
"Ale, musím ti to říct, i když si myslím, že to stejně víš. Ale… už jsme spolu docela dlouho a já… no, prostě… Lily, miluji tě."
"Já tebe taky."
"Ne, to neberu, musíš to říct, stejně jako já. Taky jsem si s tím dal tu práci."
Lily se hlasitě rozesmála: "A sakra. No, dobře," zastavila se a podívala se mu zpříma do očí. "Siriusi Blacku, můj drahý. Já… taky tě miluji."
"Ach Lily." Uchopil ji do náruče a slíbal ji ze rtů pachuť dnešního dne.
"Že zamnou v létě přijedeš?" Žadonila Lily, když si balila věci do kufru. Do dívčích komnat mohli kluci vstoupit jen s povolením obyvatelky pokoje.
"To víš, že ano. Rád bych pozval i tebe, ale předpokládám, že moji rodinu by to nepotěšilo."
"To je mi jasné. Ale naši tě určitě rádi uvidí. Psal jsem jim o tobě a ví, že se milujeme."
"A nemají strach, že… tam uděláme nějakou prasárnu? Protože jak tě znám, určitě se nebudeš chovat slušně, ty potvůrko," chytil ji za pas a nechtěl ji pustit a nechat si sbalit věci.
Lily se zazubila. "Oni mi věří a navíc už jsem dost velká holka, ne?"
"To ano, ale ve vlastním domě?"
"Stejně budeš spát v pokoji pro hosty," vyplázla na něj jazyk.
"No jak myslíš. Já to vydržím, ale tobě dávám den, maximálně dva, a pak se za mnou tajně v noci připlazíš." Sirius se tím ohromně bavil a tušil, že Lily moc dobře ví, že to neříká jen tak a jeho slova jsou velice pravdivá.
"To se nějak vyřeší," škodolibě se usmála a naposledy v tomto školním roce ho povalila na postel…
Sirius hleděl z okýnka jedoucího vlaku. Už byli kousek od nádraží King´s Cross.
"Myslím, že bychom se už měli rozloučit. Na nádraží jistě budou naši a nechci, aby mi přede všemi dělali přednášku a tebe nějak pošpinili."
Lily se k němu tulila. V kupé s nimi nikdo další nebyl. S Remusem se oba dva rozloučili už ve škole. V době, kdy James byl v nedohlednu a oni tak měli větší prostor. Remus Siriusovi slíbil, že mu tentokrát bude opravdu psát a častěji, aby se v tom jejich domě necítil tak sám. I když mu bylo jasné, že na léto pojede na nějakou dobu k Lily.
"Budeš mi chybět."
"Ty mě taky, beruško."
"Tak tě koncem července budu čekat, slibuješ?"
"Jistě, Lily. A pokud nebudu moct, určitě ti to napíšu. Ale snad se to povede. Rodičům řeknu, že na léto pojedu k Tedovi Parkinsonovi. Určitě mi uvěří. Reguluse podplatím, aby nic neřekl a bude to fajn, uvidíš."
"A pokud ti na to přijdou?"
"Tak dostanu pořádný výprask a po čase na to zase zapomenou. Snad."
"A pokud ne?"
"Pokud ne, tak uteču z domu. Už jsem to jednou udělal!" V tomhle životě sice ne, ale v tom minulém jsem utekl už natrvalo a od té doby jsem matku neviděl.
"Tohle bys kvůli mně podstoupil?" Na Lily to udělalo obrovský dojem.
"Určitě. Jsi to jediné, co mám, co mám opravdu rád! Nevzdal bych se tě, ani kvůli rodičům či jménu."
"Ty mě nikdy nepřestaneš udivovat, Siriusi. Jsi tak úžasný. Nechápu, jak jsem tě mohla ty první roky brát jenom jako kamaráda."
"Jo, já taky!" Lháři jeden. Proč ji to nepřiznáš? Vždyť to na ni ještě víc zapůsobí. Budeš v jejích očích obrovským romantikem
"No, už jsme tady. Sbohem Lily, nezapomeň na to, že tě miluji a čekej na mě. Určitě přijedu, i kdybych měl utéct," naposledy ji políbil na rty a nechal ji odejít jako první, ať to není tak nápadné. Naposledy na ni do chodby zamával a nechal ji, ať se jde přivítat s rodiči. On sám nakonec vystoupil jako jeden z posledních. V dáli viděl své rodiče, jak čekají na něj a na jeho bratra. Oba dva tam stáli strnule a hrdě, povýšeně a znechuceně, jako by jim někdo pod nos strkal lejno. Nos jim čněl k nebi a když k nim oba bratři přistoupili, odměřeně je pozdravili a nechali je, aby je následovali jako by byli něco svatého.

12. kapitola - Garderoba Severuse Snapea

8. října 2005 v 19:05 | Blanch
Sirius se převalil na bok a otřel se nohou o nohu druhé osoby. Přehodil přes ni ruku a líbl ji lehce na tvář. Spala tak sladce. Byla jak porcelánová panenka, křehká a sametově hebká. Bylo chladno, a tak ji přikryl víc peřinou a přitulil se blíž k ní, otírajíc tak své nahé tělo o to její. Nevědomky se mu ve spánku schoulila do náruče a zadečkem se otřela o partie, které se nečekaně vzrušily. Znovu ji políbil, tentokrát na ústa. Chtěl ji probudit, měl v plánu ji probudit, i když mohly být tak asi tři hodiny ráno.
Lily hýbla s víčky a nakrčeně otevřela oči, které ihned upřela na Siriuse.
"Co se děje?"
Sirius se usmál: "Nic beruško, jen jsem neodolal tomu, abych tě políbil."
Lily se celá obrátila tělem k němu a s úsměvem ho pohladila po tváři. Přikrčil oči. Znovu je otevřel a shýbl se k ní. Chvíli ji hleděl do očí, načež ji vášnivě políbil. Poddala se. Věděl, že to zabere. Měl na ni takovou chuť, i když to je teprve pár hodin, kdy se mu naposledy oddala.
Zabořil své ruce do jejího klína a nenápadně ji masíroval nohy. Pomaličku sjížděl rukou výš a výš, až se dostal k místu, kde měl původně zamířeno. Mezi její nohy. Lily utekl tichý sten. Sirius moc dobře věděl, že se jí to líbí, a tak pokračoval. Zajel prsty hluboko do jejího klína, ale nezapomínal přitom druhou rukou hladit její ňadra a rty líbat kůži po celém jejím těle.
Měla oči zavřené, hlavu shýbala dozadu a zarývala ji hluboko do polštáře. Zrychlil se jí dech a ani už nemělo cenu zavírat ústa, protože by to s dechem nezvládla.
Sirius cítil, jak jeho prsty pokrývá teplá lepkavá hmota. Cítil, že se Lily blíží ke svému vrcholu, a tak přidal do rychlosti. Lily hluboce vzdychla a vykřikla jeho jméno. Umlčel ji polibkem.
Jakmile ucítil, že je dokonáno, vytáhl svou ruku a začal se věnovat jiným partiím jejího těla. Hladově se na něj podívala. Vypadala jako liška, která loví svou kořist.
Sirius se usmál a nedbal jejího přání. Jen ať se chvilku povaří, aspoň si odpočine a další orgasmus si prožije vášnivěji a s větším nasazením.
Laskal její krk. Něžně jí přejížděl jazykem po tepně a prsty přitom hladil její boky. Chutnala tak sladce a voněla jako první jarní kvítí. Nemohl se jí nabažit. Byla tak dokonalá, tak skvělá. Sám se divil tomu, že si ho taky vybrala.
Rukama uchopil její tvář a svým jazykem přejel přes její horní ret. Poté přitiskl jemně své rty k těm jejím a lehounkým dotekem ji polechtal, načež se rozesmála. Polibek mu opětovala, tentokrát mnohem vášnivěji a prudčeji. Chtěla ho, moc ho chtěla a on to moc dobře věděl. Ale chtěl ji nechat povařit se ve své vlastní šťávě, ať ví jaké to je. Tentokrát bude šílet ona z něj a ne on z ní, jak to tak často bývávalo. Doháněla ho k šílenství a on se choval jako by neměl rozum.
Provokativně přejel ukazováčkem po její bradavce a hned na to ji jazykem olízl kolem dokola. Zatřásla se a vzrušením pískla. Její ruka klesala dolů. Níž a níž, až nahmatala cosi tvrdého a vzrušeného. Něco, co mělo být už dávno v ní.
Sirius se nuceně zaškaredil. V duchu se ale strašně smál její touze.
Lily smutně zakňourala, ale to ho nezlomilo. Jen zakýval hlavou.
I přes jeho protesty uchopila tu věc do svých rukou a začala přes ní přejíždět nahoru a dolů. Přitlačila. Věděla, že takhle už se dlouho Sirius nebude protivit a splní její přání.
Sirius úplně přestal cokoliv dělat a jen slastně přivřel oči. Na tváři se Lily rýsoval vítězný úsměv. Zrychlila tempo. Naho a dolů. Znova a ještě, až cítila, že už se do oné části jeho těla nahromadilo tolik krve, že se to pro něj stává neúnosné a ona věděla, co musí udělat. Chytla ho a ukázala mu cestu. Pomalinku a něžně do ní vnikal, až prudce přirazil. Lily hekla. Pomalu se stáhl zpět a znovu přirazil. Takhle to udělal několikrát, až začal zvyšovat tempo.
"Ještě," žadonila Lily, "rychleji… rychleji!"
Sirius s radostí splnil její přání. Jeho dech se s následující námahou zrychloval. Nedokázal se pořádně nadechnout. Přirážel víc a víc, rychleji a rychleji. Tak rychle, až to začalo být neúnosné. Slastná bolest se mísila se vzrušením. Udělal ještě několik tahů a když se ujistil, že Lily už je opět na vrcholu svých sil a vzrušeně volá jeho jméno, což znamenalo, že dosáhla svého orgasmu, tak nechal pomalu vyplynout ten svůj.
Cítila, jak se její tělo plní teplým semenem a že ho nebylo málo.
Pomaličku ho z ní vyndal a udýchaný se svalil na bok vedle ní.
"Teda, Siriusi, to… to bylo… úžasné!" Lily se držela za hrudník a dýchala stejně rychle jako on.
Otočil se k ní a svými rty se přisál k jejím rtům. Jazykem dráždil ten její. Na jeho i jejím těle rašil studený pot. Pot obrovské námahy a práce.
Odtrhl se od ní.
"Teda, teď jsem musela spálit veškeré dnešní… vlastně včerejší jídlo," zahihňala se Lily.
"To jo," přitakal ještě skoro přidušený Sirius.
"Jsi vážně úžasný milenec, Siriusi. Jsem ráda, že tě mám!"
Sirius se rozesmál: "Já taky, Lily. Můžeme být rádi, že jsou Vánoce a všechny tvé kamarádky naštěstí odjeli na Vánoce domů."
"Jo to jo."
"A proč si taky nejela?"
Lily si ho zkoumavě prohlídla: "Proč myslíš, zlato?"
"Aha! Nymfomanko! Ty nemáš nikdy dost," zazubil se na ni.
"Heh, že to říkáš zrovna ty, ty zvíře!"
Oba dva se rozesmáli a zachumlaní v náručí znovu usnuli.
"Nevypadáš moc vyspaný, Tichošlápku," culil se na něj Remus, který na Vánoce zůstal ve škole taky. James odjel na Vánoce k rodičům a oni dva tak mohli v klidu zůstat v Bradavicích spolu a nerušeně se kamarádit. Bez toho, že by je mohl někdo načapat nebo že by na jejich přátelství mohl James jakýmkoliv způsobem přijít.
"No…," protahoval Sirius, "to opravdu nejsem."
"Tak divoška ti dává asi fest zabrat, co?"
"Nech toho! Jak to o ni mluvíš?" Sirius se snažil tvářit jako že ho to nerozesmálo, ale moc dlouho to nevydržel, protože se po chvíli rozesmál.
"A kde teď vlastně je?"
"Šla do sovince, poslat rodičům dárky k Vánocům."
"Aha." Hlesl Remus. "Nezapomeň, Siriusi, že po Vánocích, až tu bude plno studentů, tě čeká ještě jeden milý úkol," zatvářil se hloubavě a velice inteligentně a povrchně.
"No jo, no jo. Vždyť já jsem nezapomněl."
"Co ti vadí takový úkol, když máš Lily a můžeš si užívat divokého sexu?!"
"Náměsíčníku!" Zahřměl Sirius a pořádně ho okřikl.
"No co? Není to pravda?"
"Nemusíš to tu tak vyřvávat. To to můžeš rovnou nechat vytisknout v Denním věštci," zaťukal si Sirius na čelo. "A navíc, já nemám Lily jen na sex. Miluju ji."
"A už si jí to řekl?"
Chvíli byla pauza. Sirius se nervózně chytil za bradu, na které rašily černé vousy. Vlasy mu přitom elegantně padaly do očí, které lemovaly tmavé a dlouhé řasy. Jeho oči byly nejčastějším podnětem k tomu, aby ho oslovovaly cizí holky a zvaly ho na rande, které ale v poslední době pokaždé odmítal. Asi jim bylo jedno, že chodí s Lily, což se v posledním týdnu dozvěděla snad už celá škola. Nevyjímaje Severuse Snapea, Petra Pettigrewa a hlavně, nevyjímaje Jamese Pottera, který tímto ještě víc na Siriuse zanevřel a na každém krok mu dával najevo, jak moc ho nenávidí.
"Hm, ještě ne," klesl hlavou víc k zemi.
"Ne?" Podíval se na něj ohromeně Remus. "No, vlastně se ani nedivím, vždyť jste spolu teprve týden. Ale i tak. Nechápu, jak si dřív nemohla nevšimnout toho, jak moc ji máš rád. A taky nechápu, jak ty sis nemohl všimnout toho, jak na tebe neskutečně žárlí a jak ti dělá naschvály. Jste stvořeni jeden pro druhého!"
"Vážně si to myslíš?" Sirius zahnal ty vtíravé myšlenky, které se mu draly tam z hlouby jeho hlavy. Myšlenky typu: ale ona byla stvořena pro Jamese a James pro ni. Oni dva jsou ti, kteří by měli být spolu. Jen ještě rok. Přikrčil obočí. Dokud ještě nenadešel jejich čas, tak si ji pořádně užiju. Bude jen moje a nikomu ji nedám. Ani Jamesovi. Promiň můj dávný příteli, ale láska je tentokrát silnější. Navíc mě stejně za přítele nepovažuješ. Lily mě má ráda a já ji. Dokud nenadejde váš čas, bude prostě jen a jen moje. To je ještě dlouhá doba.
"Určitě. Nikdy jsem neviděl žádný pár, který by se k sobě tak moc hodil. A to myslím vážně. Vždyť jste si byli souzeni!" Zamával Remus rukama.
Kéž by, Náměsíčníku, kéž by. Ona byla bohužel souzena právě Jamesovi. Já jsem jen přechodná zastávka, než půjde o dům dál!
Sirius už nechtěl vnímat ty své vtíravé myšlenky. Ty, které mu kazily náladu. Chtěl si užívat přítomnosti. Chtěl si všeho pořádně užít, než bude pozdě. Nehodlal tento čas promarnit.
Vánoce i Silvestr byl pomalu za nimi. Škola se začínala plnit studenty a Sirius věděl, že ho čeká nelehký úkol. Najít Snapea ve výhodné pozici. V době, kde je mezi lidmi, kdy je nepřipraven a kdy se to bude Siriusi nejvíc hodit, aby mu nemohl Remus říct, že to odflákl. Jak ho znal, zase by mu napařil další úkol, tentokrát mnohem horší.
Sirius se s Lily procházel, ruku v ruce, po pozemcích školy. Vypadali jako dokonalý pár. Oba dva byli snad nejhezčí studenti ve škole. Jak Sirius, tak Lily byli velice oblíbení, i přes to, že byli oba dva ze Zmijozelu.
Lily měla hromady nápadníků a nikdy o ně neměla nouze. Stejně tak i Sirius. Dokázal dobývat ženy jen svým šarmem. Už jen pohled stačil a všechny padaly do kolen. Stačilo, aby lusknul a mohl mít téměř polovinu hradu. Druhá polovina patřila fanklubu pověstného chytače nebelvírské koleje, Jamesovi Potterovi. Stejně tak, jako to bývalo kdysi. I za starých časů byli tihle dva nejoblíbenější chlapci na škole a nejvyhledávanějšími partnery. Jenže tehdy Sirius nenašel žádnou lásku a ani ji nehledal. Využíval holky jen k vlastnímu pobavení a k užívání si života. James zase naopak nevyhledával dámskou společnost vůbec. Chtěl celá léta jen Lily a svého cíle dosáhl až na konci šestého ročníku.
Nikdo si nemohl nevšimnou, jak oba vypadají tak zamilovaně. Lily si znepřátelila polovinu školy. Vlastně tu dívčí polovinu a Sirius si taktéž znepřátelil tu chlapeckou část. Oba dva totiž všem fanynkám a ctitelům vypálil rybník.
Došli k rybníku. Pozorovali jak zamrzá. Letos nebylo moc sněhu a ani nebyla moc velká zima. Jako by se zima rozhodla, že tuhle sezónu vynechá. Sirius moc dobře věděl, jak to Lily trápí, protože věděl, jak moc miluje bruslení a koulování se. Jenže ani jedno si letos nemohla dopřát.
Z jejich úst se linul kouř vycházející z chladu. Pomalu jim mrzly dlaně, jak je měli holé vytažené a spojené do sebe. Zase takové teplo to nebylo. I když to nebyla opravdová zima, k jaru to mělo opravdu daleko, ani k podzimu se to nedalo přirovnat.
"Měli bychom jít dovnitř, než budu mít místo prstů rampouchy."
"Souhlasím s tebou, beruško," sklonil se k ní a líbl ji na mírně nafialovělé rty.
Ani se nestihli vysvléct a už si to k nim šinul Remus. Provokativně mrknul levým okem na Siriuse a ukázal prstem před sebe. Byla tam banda lidí a kousek od nich stál Severus Snape a v ruce držel knihu. Byl do ní zahloubaný tak, že třel nosem málem o stránky. Sirius se podivně zašklebil a otočil se k Lily.
"Mohla bys mě počkat na koleji? Za chvilku za tebou přijdu. Ještě tu mám něco k vyřízení," vytvořil úsměv hodný Oskara a sledoval, jak se jeho drahá pomaličku přesunuje do sklepení, zpátky na jejich kolej.
"Ty mě jednou zabiješ," sykl nenápadně Sirius směrem k Remusovi. Remus se jen škodolibě usmál, ale nic neřekl.
Sirius šel pomalým krokem přímo k osobě, která nevyžadovala jeho pozornost, ale bohužel ta pozornost byla nutná. Přece jenom to byla sázka. Sirius si rozepnul černý kabát a dusavým krokem přistoupil přímo před Snapea, který byl asi o hlavu menší, než on. Na to, že mu bylo přibližně šestnáct let, vypadal ještě dost nevyspěle. Byl malý, hrozně hubený a nepřirozeně se ještě hrbil, což jeho výšce moc nepřidávalo. Jeho černé vlasy, vypadající jako mastné, ale doopravdy byly jen tak černé, že házely odlesky podobné mastnotě, mu splývaly až na ramena. Všichni na škole si mysleli, že má vlasy mastné a této pomluvy už se bohužel nikdy nezbavil. Ano, byla pravda, že občas je měl opravdu mastné a zvěsti nebyly daleko od pravdy, ale jindy byly jeho vlasy čisté a jemné, ale nikdo neměl odvahu si je prohlídnou z blízka. Zkřivený nos, vypadající jako dvakrát přeražený, měl zavrtaný hluboko v knize a vůbec nevnímal, že ho už hodnou chvíli někdo pozoruje.
"Ehm, ehm," vyžádal si Sirius svou pozornost.
"Co chceš?" Zachraptěl Severus Snape a upřel své černé švábí oči přímo na Siriuse.
Sirius si koketně zastrčil pramen vlasů za vlasy a podíval se na něj pohledem, kterým často svlíká Lily.
"Víš, Sevie…"
"Neříkej mi tak, Blacku."
"Promiň, Snape. JÁ, nechtěl jsem tě urazit. Já jen… už takovou dobu tě pozoruji a moc tě obdivuji…"
"Cože?" Severus Snape sklopil knihu a nechal ji nepřirozeně viset ve své ruce, kterou sklonil k nohám.
Hlouček lidí, který byl nedaleko od nich, se teď přisunul přímo k nim, protože čekal pořádný střet dvou studentů z opačných kolejí.
"Slyšel si mě. Moc tě obdivuji, jsi tak… chytrý, tak elegantní, tak inteligentní a já už nevím co."
"Odprejskni, Blacku!"
"Neodháněj mě, Severusi. Já ti říkám pravdu. Poslyš," vztáhnul k němu ruku a otřel ji o jeho tvář, "jakou značku krému používáš? Máš tak hebkou pleť! Požíváš denní i noční regenerační krém? Moje matka si takový kupuje," Snažil se, aby jeho výraz ve tváři zůstal kamenný. Už dlouho, co tu stál, se mu chtělo strašně smát. Když viděl, jaký výraz měl ve tváři Snape, v duchu se už dávno kroutil smíchy na zemi. Houf lidí stojící kolem něj se teď hlasitě smál a nechtěl utichnout.
Severus Snape jeho ruku prudce odstrčil. "Děláš si ze mě srandu Blacku?"
"Proč, měl bych? A Severusi," dotknul se jemně jeho vlasů, které pro dnešek byly opravdu mastné a neumyté. "Jaký používáš šampon, poraď mi. Taky bych chtěl vypadat jako ty a mít taky takové vlasy. Mastná čerň je teď hrozně v módě. Tak jsem si přišel pro radu."
Severus se začal rozčilovat a pořádně se rozzuřil: "Vypadněte!" Křikl kolem sebe a davy studentů začínaly řídnout. Někteří odvážlivci ale stále stáli na místě. Siriusovi už trochu cukalo v koutcích.
Remus to všechno pozoroval z protějšího rohu. Stál tak, aby slyšel každé jejich slovo.
"Nevím, o co ti jde, Blacku… a vím, že mě nemáš rád, já tebe taky ne… a…"
"… To je pomluva!" Skočil mu do řeči Sirius a tvářil se přitom ublíženě. "Začal to někdo, kdo slyšel, jak říkám, že tě nemám rád!"
"To bylo hrozně vtipné. Jste všichni stejní. Vy Zmijozelští."
Cos to řekl ty hade? Ty mě budeš přirovnávat ke Zmijozelským a sám ze sebe budeš dělat rodilého Nebelvíráka? Tak to si teda vyjasněme. Ty hade jeden!
"Přiznej se, Snape. Sám by si chtěl jít do Zmijozelu. Abys mohl lépe uplatnit svoji znalost v černé magii. Znám tě. Vím, že máš ten svůj umaštěný nos den co den ponořený v knihách o černé magii. Ani bych se nedivil, kdyby tím samým dotykem byly ty stránky mastné. To se pak musí špatně otáčet stránky, co?" Siriusovi už došla trpělivost. Chtěl mu říct ještě něco ostřejšího, ale Remus ho zarazil a vzal bokem.
"Ahoj Severusi," nuceně se usmál a táhl Siriuse bokem. "To by pro dnešek stačilo," usmál se na něj. "Ale že ti to šlo. Málem jsem ti uvěřil."
Sirius funěl jako rozzuřený býk. "Ten slizoun mě ale dopálil!"
"No tak, klid. To chce klid. Moc dobře vím, že by se taky líp hodil tam k vám. Je to zvláštní. Ty by spíš měl být s námi a on tam u vás. Ten osud je zvláštní.
"Jo, kamaráde. To jsou cesty osudu." Tohle je bohužel má temná cesta osudu. "No nic, budu muset jít. Lily na mě čeká."
Remus ho poplácal na lopatkách. "Jen běž, ty kanče!" Uculil se a než mu to jakkoliv Sirius stačil vrátit, utekl pryč.

11. kapitola - Kujme pikle, pikle kujme... spekulujme

8. října 2005 v 19:03 | Blanch
Sirius cítil každý její záchvěv. Cítil vůni její kůže, vůni jejích vlasů. Cítil, jak se její tělo prolíná vášní a třese se.
Odtrhl rty od těch jejích
"Co?" Špitla Lily, když už si ji Sirius hodnou chvíli prohlížel.
"A co ten tvůj Petr?" Zazněl ironicky.
"Ty to dokážeš vážně v tu pravou chvíli zkazit, Blacku!" Lily se už chtěla zvednout, ale Sirius ji zastavil.
"Já jen… vždyť ho teď tady semnou podvádíš!" Už vůbec se necítil opilý, spíš úplně naopak, až moc střízlivý. Opilý byl jen láskou a svými city.
"Prosím tě, nekaž to. Vždyť nám bylo tak hezky!" Lily se na něj prosebně koukla a Sirius už neměl chuť nic namítat. Podíval se na tlumené světlo svíček a sfoukl ho. Pak se opatrně přisunul k Lily a začal ji laskat po šíji. Pak po krku a na uších. Slyšel její pravidelné vzdechy, které prozrazovaly vem si mě.
Prsty proplétal mezi vlasy a jazykem přejížděl sametově hebký, téměř porcelánový dekolt.
Opatrně z Lily sundal školní sukni, ve které doposud byla, oba dva celý den setrvali ve školních hábitech. Ve školních uniformách také přišli sem a pláště si odložili hned na začátku oslavy.
Pomalu rozvázal svoji i její kravatu. Mírně vzdychla a hladově se vpíjela do jeho rtů. Obě dvě kravaty nakonec zahodil kamsi do neznáma.
Nemotorně, ale přeci, mu Lily sundala košili a polštářky svých prstů se dotýkala jeho hrudi. Byla tak hebká a docela vypracovaná, což by ji nikdy u šestnáctiletého kluka nenapadlo. Mírně ji pokrývalo několik chloupků, ale jinak byla čistá a hezounká jako kojenecká pleť. Jazykem začala přejíždět po snědé pleti a nechala se přitom dál svlékat.
Strašně to potřeboval, potřeboval, aby se ho někdo dotýkal… aby se ho dotýkala ona.
Zuby začal rozepínat knoflíčky u její košile. Rukama ji chytil za boky a přiblížil k sobě. Pod jeho objetím se třásla. Jejich kůže byla rozpálená jako za horkého letního dne. Dotýkali se jeden druhého a cítili žár, který z nich sálal. Vybídl Lily, aby se mírně posadila a něžně z ní svlékl rozepnutou košili, kterou odhodil do dáli, aby nepřekážela.
Lily uchopila opasek jeho kalhot a ladně mu ho i s kalhoty stáhla dolů. Cítil vzrušení po celém těle. Cítil, jak vzrušená je i ona. Nezkrotná touha a vášeň pálily mosty.
Po chvíli zůstali ležet jen ve spodním prádle, které ale po chvíli nakonec šlo dolů také.
Dvě žhavá těla se téměř prolínala v jedno, zbývala už jen jediná… poslední věc…
Sirius nervózně mrknul na Lily a ta ho pokývnutím pobídla, aby dokončil to, co začal.
Prsty hladil její smetanově bledou pleť, přejížděl od rtů, přes krk, přes její hebká ňadra… až k podbřišku. Nakonec vztáhl svoje ruce mezi její stehna a pomaličku je odtáhnul od sebe. Naposledy se střetli očima, a pak do ní konečně vniknul.
Dvě těla, jedno smetanově bílé, druhé zlatavě snědé, se spojila v jedno.
Lily hluboce vzdychla. Vášeň je trhala na malinkaté kousky. Sirius byl něžný a opatrný. Hladil Lily po kůži, laskal její pleť po celém těle. Udělal několik pohybů a snažil se ji uspokojit. Na Lilyně i jeho těle rašil pot. Pot, který se ve spojení dvou těl mísil dohromady.
Cítil, jak Lily buší srdce o závod a cítil, jak v jejich spojení pookřála.
Pomalu se dostávala k vyvrcholení. Lilyiny steny se začaly stupňovat v hlasité výkřiky. Pevně Siriuse držela kolem ramen, jakoby ho už nikdy nechtěla pustit.
Zvýšil tempo, srdce mu tlouklo takovou rychlostí, že ho slyšel i v tak opojné chvíli, v takovém vzrušení, v nastávajícím orgasmu. Oba dva nabírali dech. Naposledy Lily přitiskl k sobě, mokrými rty ji obtěžkal krk, načež ji vášnivě políbil na rty… a pak… se to stalo.
Unavený a naprosto vyčerpaný se svalil hned vedle své vyvolené, která ještě popadala dech se zavřenýma očima. Přitom se jí na tváři rýsoval slastný výraz uspokojení.
Otočila se na bok a hlavu si opřela o Siriusovu divoce se vzdouvající hruď. Chvíli ho jen tak pozorovala, ale nakonec řekla: "A tohle bylo jako co? Jsem teď jedna z těch tvých holek?"
Sirius se na ni zamračil. Sakra, jak ji mám vysvětlit, že žádné moje holky nejsou. Že ona je ta jediná, ta vyvolená… copak tohle nebyl dostačující důkaz? Nejspíš ne… co si to namlouváš, Siriusi! Musíš ji vyznat lásku, aby uvěřila… Já na to vážně nemám!
"Ty to taky umíš ve vhodnou chvíli zkazit, Evansová!" Zvedl se a začal se oblíkat.
"Promiň, tak jsem to nemyslela. Já jen, chtěla jsem vědět, jak to teď s námi bude!" Sklopila oči.
"A co Petr?"
"Siriusi!!!"
"Co? Jen jsem realista. Ty máš kluka, Lily. Chodíš přece s Petrem!"
Lily vstala, obešla ho a rukama objala kolem ramen. "Myslím, že po dnešní noci už ne."
Tohle ho opravdu uklidnilo a trochu rozesmálo, ale nechtěl to dát tak znatelně vědět. Sirius se obrátil k Lily a zahleděl se jí do očí. Opomenul skutečnost, že tu teď před ním stojí nahá. Mírně mu zacukalo v koutcích, načež se usmál a láskyplně ji políbil.
Mám jí vyklopit celou pravdu? Teď, když to tak skvěle skončilo? Má cenu ze sebe dělat vola, když to stejně dopadlo tak, jak jsem chtěl?
"Myslím, že tohle nebudeš potřebovat!" Vzala Lily košili, kterou si chtěl právě Sirius navléci a mrskla s ní do opačného rohu. "A tohle taky ne," kalhoty, které už měl zase zpátky na sobě skončily ve stejném rohu jako před chvílí ta košile.
Stáli, oba dva nazí, těsně u sebe. Lily ho přivinula k sobě a měkkými rty pokoušela ty jeho. Jazykem přejížděla po dolním rtu a rukou sjížděla do partií, kam by si to nikdy jindy v životě nedovolila. Sirius tiše zasténal. Zavřel oči a nechal se jí vést. Její dotyky byly tak něžné, tak nezkušené, ale přeci byly vzrušující. Už hlavně proto, že byly její.
Chvíli ji nechal, ať si s jeho tělem dělá co chce, nechal se líbat po celém těle, nechal se hladit, masírovat i škrábat. Nakonec Lily vzal do náruče a položil ji na místo mezi polštářky. Nechtěl zopakovat hned to, co před chvílí dělali. Chtěl zachovat tu chvíli. Chvíli, že jsou spolu. Sami a mají se rádi. Chtěl zachovat tu romantiku.
Ležel vedle ní a důkladně si ji prohlížel. Byla hladová, hladová po jeho těle, stejně hladová jako je upír, když nemá dostatek krve. Dotýkala se ho na různých partiích těla a vrývala své nehty do jeho kůže. Rty se neustále vpíjela do těch jeho a prohrabávala se mu v jeho havraních vlasech, které byly tak dlouhé, že ji šimraly na obličeji.
Převalil se na ni a rukama opisoval její křivky, dotýkal se jejích ňader a líbal ji na bradavky. Lily tlumeně vzdychala, tentokrát už v častějším intervalu. Cítil, co chce… co chtějí oba.
"Chci tě, moc tě chci, Siriusi!" Vyřkla nahlas svou myšlenku, kterou ale Sirius už dávno poznal.
"Já tebe taky, Lily." Pronesl klidně, zahloubal se jí do očí a nakonec zopakoval to stejné, co před několika desítkami minut.
V místnosti bylo teplo. Krb hořel vkuse celou noc a ani jednou neuhasl. V místnosti bylo malinké okénko, kterým při svítání pronikaly paprsky slunce dovnitř.
Sirius se vzbudil jako první. Slunce ho pálilo do obličeje a cítil chlad bosých nohou. Opatrně se natočil na bok, aby si mohl svou vyvolenou ještě jednou prohlédnout.
Podepřel si hlavu a díval se přímo na ni.
Jak si tu krásně spí. Víčka zavřená, vlasy zakrývající hruď. Má je tak jasné, tak krásně rudé. A ty její zelené oči. Vždycky, když se s nimi na mě podívá, padnu do kolen. Proč neměla takový vliv na mě i tehdy? No jasně, tehdy to bylo jiné. Nebyly jsme odsouzeni kamarádit spolu. Měla své kamarádky a já své kamarády. Ale nakonec jsem šťastný. Šťastný za tuhle chvíli, nakonec jsem rád, že mi dal Moudrý klobouk takovou šanci a já lépe mohl poznat Lily… mou osudovou lásku, kterou jsem v minulém životě propásl. Protože si ji vzal můj nejlepší přítel. Ach Lily. Jsi tak nádherná, tak úžasná. Chytrá…
Jak hezky leží. Má tak nádhernou kůži. Jemnou, takovou čerstvou, jako jarní louka při jarní rovnodennosti. Je tak andělská, jak tu tak leží. Nožku přes nožku, Ruce pod hlavou. Je jako anděl. Nic netušící, spící andílek. Tohle musí být láska, jinak už nevím.
Lily se pohnula. Sirius se sklonil k její tváři a políbil ji na líčko.
Otevřela oči. Chvilku přemýšlela, co se vlastně stalo, a pak se podívala přímo na Siriuse a nádherně se usmála. Vztáhla svoji ruku na jeho tvář a Sirius přitiskl svou ruku na tu její. Úsměv opětoval.
"Kolik je hodin?"
"Netuším, beruško."
Lily se ještě víc usmála: "To si řekl moc krásně."
"Chceš něco k jídlu?"
"Něco bych zobla."
"Přinesu jahody. A pokud si budeš něco přát, určitě se to tu objeví," jakmile to Sirius dořekl, tak se hned vedle Lily objevil talíř plný palačinek a smetany.
"Teda, ty si umíš vybrat," usmál se a podal jí ty jahody.
"Já vím. Skvělé jídlo po ránu. Úžasného chlapa po boku, hned po ránu. Mám se skvěle."
Sirius vycenil zuby: "Ty mi ale lichotíš. Začnu se červenat."
"To bys mohl, já jsem tě nikdy neviděla se červenat," usmála se a vlepila mu pusu na rty.
"Kvůli tobě cokoliv, zlato!" Polibek jí oplatil.
"Nepovídej!" Zaculila se. "Chceš taky?" Nabídla mu jahody.
"Určitě," přiblížil se k ní a ukousl kus jahody, kterou držela.
"Ale už bychom se měli vrátit na kolej, nikdy nevíš…"
Sirius s ní musel souhlasit. Kdyby nebyl víkend, tak už by určitě museli být na hodině. Oba dva se oblíkli, sebrali své věci. Lily růžového slona("Je fakt nádherný!") a ruku v ruce odešli na kolej.
"Takže chceš říct…," smál se Remus, "že chodíš s Lily Evansovou?"
"Hmm." Přitakal neochotně Sirius, protože věděl, že prohrál sázku. Remus mu tohle předpověděl.
"V tom případě… prohrál si sázku!"
"No, ale my se nakonec o nic nevsadili."
"To nevadí, fér bude, když ti dám nějaký úkol, protože jsem ti to říkal a měl jsem pravdu. Takže…"
"No dobrá, dobrá," rezignoval Sirius a mírně se u toho culil. Vlastně nic neprohrál, ale hlavně vyhrál. Vyhrál první cenu. Lily.
"Tak v tom případě… hele, musím si to první rozmyslet, co ti ještě dám za úkol," usmíval se škodolibě Remus.
"To zase bude něco, ty jsi až příliš vynalézavý, Náměsíčníku," Sirius říkal takto Remusovi často a jemu to nevadilo. Byla to přezdívka šitá přímo na něj.
"To si piš, kámo!" Plácl ho rukou přes záda. "To se Jamesovi nebude líbit!"
"Heh," odfrkl si Sirius. "Kdyby jenom jemu! Myslím, že jsem Pettigrewovi zkazil plány!"
"A nejen jemu!"
"A jo, vidíš to. Snape," zaculil se Sirius, "ale žíly mi to vážně netrhá!"
"Ale mně si zlomil srdce," nasimuloval Remus zklamání a začal fiktivně brečet.
"Já ti koupím nějakou hlačku, bobešku, ať nejši tak šmutný, ňu ňu!" Pohladil ho Sirius po vlasech a oba dva se hlasitě rozesmáli.
"Hmm," protočil pobaveně panenky Remus, "mám pro tebe něco speciálního…"
"Ježiši, speciálního? Už se bojím!" Vykulil na něj oči.
"Oblečeš se za skauta.."
"Skaut? Co to?"
"No skaut… dítě oblečené jako kretén, pod vedením kreténa oblečeného jako dítě!" Oba se rozesmáli.
"Já vím, co to je… ty seš!"
"No a půjdeš za Petrem Pettigrewem, omluvíš se mu…"
"…ne…"
"…ale ano… půjdeš za ním, omluvíš se mu, žes mu přebral Lily, ovšem, pokud mu to už Lily všechno řekla. A pak ho poprosíš o autogram a řekneš mu, že jsi jeho velký fanda!"
"Tak to si ale děláš legraci!!!"
"Ne to myslím smrtelně vážně," usmíval se Remus.
"Teda Remusi! To bych do tebe neřekl, to myslíš opravdu vážně?"
"Opravdu."
"To neudělám!"
"Uděláš, bylo to sázka, Siriusi!"
"Kdybys tohle řekl hned na začátku, tak bych si dával sakra bacha… jen abych nedal Lily drobnou pusu na tvář!"
"Asi proto jsem nic na začátku nevymyslel, ono je to takhle lepší."
"Ne, vážně. Remusi, tohle mi nemůžeš udělat. To už raději půjdu za Snapem a zeptám se ho, jakou značku šamponu užívá!"
Remus se hlasitě rozesmál: "To by taky nebyl špatný nápad, kamaráde."
"Tak bereš?"
"Dobře, ale musíš mu to říct, když bude kolem nejvíc lidí a musíš dávat najevo obrovský obdiv!"
"Remusi, ty mě jednou zabiješ!" Povzdechl si Sirius. "A je ten skautský oblek nutný? Nevím, kde bych ho jako měl sehnat."
"No dobrá, tak bez toho oblečení. Stačí, když půjdeš vyšňořený, upravený… za Snapem. Ve chvíli, kdy bude kolem co nejvíc lidí a vyznáš mu svůj obdiv a zeptáš se ho na značku kosmetiky."
"Ty si ale záškvara, víš to? Vždyť Snape je tvůj spolužák."
"To jo," zdvihl Remus obočí, "ale je takový divný. Měl by se vzpamatovat. A ty mu v tom pomůžeš!" Zaculil se.
"To tebe měl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Jsi pěkný intrikán a záškvara. Teda, tohle jsem si o tobě nemyslel," usmál se Sirius, "ale nebude mi větší ctí, než si udělat blázny ze Snapea." Rozchechtal se.
P.S. Za případné chyby a překlepy se převelice omlouvám, posílám to v rychlosti a nečetla jsem to po sobě :)

10. kapitola - Nezkrotná vášeň

8. října 2005 v 19:00 | Blanch
Byly Lektvary. Bůh moc dobře věděl, že tento předmět měl Sirius nejméně rád, už hlavně proto, že Slughorn se snad jako jediný z profesorů vůbec nezměnil a byl stále stejně dotěrný a neustále ho zval na ty jeho přiblblé večírky pro školní elitu, jako byly děti slavných, mocných, známých či bohatých a čistokrevných rodičů, nebo prostě jen chytří, inteligentní a potenciálně nejlepší studenti, mezi které proti své vůli patřil i Sirius. Jak už z hlediska dítěte z bohaté rodiny, či z hlediska nejchytřejšího kluka ve Zmijozelu. Kupodivu však mezi ně patřila i Lily, i když byla z mudlovské rodiny. Její inteligence a nadání na Lektvary ji zařídili vstupenku do řad šlechticů. Ale Siriuse to moc neudivovalo, protože stejně tak to bylo i tehdy, v minulém životě. Slughorn měl Lily hodně rád.
Sirius neměl tyhle večírky rád, protože na nich potkával Petra, jako nejchytřejšího studenta Havraspáru, což byla teda oproti minulého života velká ironie, potkával tam Snapea, na kterého opravdu neměl Sirius náladu a taky toho blbečka, se kterým leží na pokoji a se kterým se baví Ted, Jegora Rastina, povýšeného a namyšleného zmetka z bohaté a známé rodiny. Sirius se těmto večírkům pokoušel vyhýbat, ale někdy to holt nešlo a byl donucen tam jít, stejně tak se svým o rok mladším bratrem, se kterým také nevycházel zrovna nejlépe.
Dnes byl Slughorn v opojné náladě, všude kolem sebe rozhazoval úsměvy a měl moc dobrou náladu. Sirius v dáli viděl, jak nese v náručí nějakou krabici plnou čehosi hnusného, co vydávalo nějaké zvuky.
No to snad ne, snad si tu nebudeme hrát na Péči o kouzelné tvory?
V Lektvarech sedával vedle Lily, jako obvykle, ale nikdy by neřekl, že mu to jednou bude dělat problémy a že si bude chtít raději sednou už vedle toho Snapea. Lily taky v poslední době nebyla moc milá. Už hlavně proto, že s ním skoro nekomunikovala. Neustále to táhla s tou Krysou Petrem a moc dobře věděla, jak to Siriuse žere. Myslela si, že si hraje na nějakého ochránce nebo co, že si hraje na staršího sourozence, ale ani netušila, jak daleko je od pravdy, že ta čirá nenávist pramení nejen z minulosti, ale také z nezdravé žárlivosti.
"Dnes jsem si pro vás přichystal jednu specialitku," usmíval se na ně Slughorn. "Každý jste si jistě všiml, že v této krabici je něco živého, dle kvákání lze usoudit, že to budou jistojistě žáby. A vaším dnešním úkolem bude, získat několik velmi důležitých a používaných ingrediencí z žabího těla, ale také získat určitý jed, který žáby vylučují, ze kterého později vytvoříme protijed. Žabí jedy jsou substance, které způsobí jedno trvalé nebo reverzibilní poškození zdraví, mohou také zabíjet, zabijí rychle v malém množství, zabíjí na bázi vytvoření bakteriální bílkoviny, důsledkem často bývá tetanus nebo botulismus."
"Takže jednoduše je budeme pitvat?" Ozval se Sirius. Tohle po nich nechtěl Slughorn ani tehdy, v minulosti. Nikdy v životě nic nepitval a měl obavy, že se z toho vedle něj Lily zhroutí, protože jak ji znal, tohle není zrovna nic pro ni. A když se na ni otočil, mohl spatřit mírně nazelenalou tvář.
"Velmi správně, pane Blacku," profesor se stále usmíval. "Každá lavice si vezme do páru jednu žábu a bude ji pitvat. Na konci hodiny mi každý odevzdá výměšek žabích žaludečních šťáv jako roztok s žabí krví zároveň, čímž je onen jed. Každý si také vezme gumové rukavice, aby se zamezilo styku se šťávami. Dávejte si pozor, ať se šťávy nedostanou do žádných vašich dutin, mohlo by to mít nedozírné následky. Doufám, že už jste natolik inteligentní, že nebudete dělat žádné blbosti," zamračil se Slughorn, "dále mi předáte žabí střívka, žabí srdce, které je velmi důležité do lektvaru na zvýšení či snížení tlaku, to záleží na substanci a poměru ingrediencí. A také, a to je posledním úkolem, mi musíte vypreparovat Langerhansovy ostrůvky, které naleznete v hormonální soustavě. Postup budete mít napsaný celý na tabuli, přeji všem mnoho štěstí a žádný úraz, pojďte si pro rukavice a žáby," vyzval je profesor a třídou se linula šelest pergamenů a brků, všichni si začali hlasitě povídat. Jejich obavy byly namístě, skoro nikdo neměl vůbec tušení, o čem to vlastně Slughorn mluvil a cože to budou muset vypreparovat. V hlasech studentů zněl podtón paniky a strachu, že něco pokazí nebo tím nedej bože ohrozí sami sebe.
Sirius se podíval bokem oka na Lily, která už hrála téměř všemi barvami. "No tak já teda zajdu pro tu žábu," odkašlal si.
"To bys byl hodný," chudák holka se nezmohla na žádnou kloudnou odpověď a už vůbec se nezmohla cokoliv udělat, natož si s ním zajít aspoň pro rukavice.
Hodina probíhala docela v pohodě. Všichni měli obavy, ale nakonec to skoro každý zvládl, někdo sám a někdo s pomocí profesora.
Sirius se téměř v té žábě hrabal sám. Lily nebyla ničeho schopná. Nebyla schopná ani asistovat, jen mu podívala potřebné pomůcky jako byl mudlovský skalpel, který moc dobře znala, nebo miniaturní kleštičky či pinzetu. Na stolku měli připravených několik kalíšků na vybrané ingredience. Sirius už byl smířený s tím, že to prostě oddře sám. Vlastně to Lily ani nevyčítal, vždyť je holka a má právo cítit nechuť k takovým věcem.
"Teda, já, jak tě tak pozoruji, Siriusi, jak to tak pěkně zvládáš a jak ti to jde… Budu pak na tebe hrdá, až budu zvracet!" Lily se mírně, ale s nechutí, usmála.
Trochu to Siriuse pobavilo, vlastně trochu víc, až málem tu žábu řízl tam, kam nechtěl.
Ke konci hodiny odevzdal spolu s Lily všechno, co měli odevzdat a pořádně si oba dva oddechli.
"Teda, doufám, že si pro příště Slughorn nevymyslí zase něco podobného nebo si s sebou začnu brát plynovou masku a pytlík na zvratky."
"No, nebylo to snad tak hrozný, ne? Vždyť jsem tu žába operoval já!"
"A za to jsem ti fakt vděčná, Siriusi. Já bych nebyla schopná uříznout ji ani prst u nohy, natož nějaké vnitřnosti a jakejsi hormonální tentononc."
"Výborně studenti," chválil je na konci hodiny profesor, "všichni jste to jakž takž zvládli a nedošlo tu k žádné úhoně. Musím vás pochválit. V příští hodině si každý zase své ingredience vyzvedne a začneme pracovat na protijedu, který jsem zmiňoval. A v dalších hodinách využijeme zbytek žabích vnitřností k výrobě různých mastí, odvarů a lektvarů. Pro dnešek už by to stačilo, přeji všem příjemný den!"
Lily i Sirius si sebrali své věci a co nejrychleji vypadli z učebny. Lily se od Siriuse oddělila a zase dělala, jako by se s ním vůbec v hodině nebavila, jako by tam nebyl a jakoby byl jenom vzduch.
Sirius ji rychle doběhl a chytil ji za paži. "Lily, počkej."
"Co je?" Otočila se, trošku s nasupeným výrazem.
"Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli máš zítra večer čas."
"Zítra?" Lily to přišlo podivné a něco ji nehrálo, ale to, že má čas zapírat nechtěla, i když, pokud jde o Siriuse, člověk nikdy neví, co je lepší. "No, ještě nevím, ale zřejmě asi jo, proč, co se jako má dít?"
"Chtěl bych tě někam vzít?"
"Mě?"
"Ano, tebe. Koho jiného asi? Tu krásnou blondýnku, co stojí přímo za tebou?" Zaculil se nevinně a naznačil zamilovaný pohled těsně za Lily tak, že ji nutkalo se otočit a opravdu se přesvědčit, jestli tam někdo nestojí. Ale nakonec to neudělala. Ještě, aby ze sebe udělala hlupáka.
"Myslela jsem, že se spolu nebavíme, Blacku!"
"Nebuď na mě hned nabroušená, Evansová. Jen za to, že tě chci někam vzít!"
"A kam to má jako být?"
"To uvidíš, je to překvapení."
"No já nevím," zamyslela se Lily, tentokrát už nebyla naštvaná, ale spíš zvědavá, co si na ni zase ten prevít vymyslel.
"Nenech se přemlouvat, Lily!"
"No tak jo."
"Fajn." Zajásal Sirius. "Tak já tě teda po večeři počkám před Slavnostní síní a půjdeme rovnou tam, dobře?"
"No dobře," usmála se Lily a zakývala nevěřícně hlavou, načež mu vlepila na tvář pusu, "ale stejně mě štveš!"
"Však ty mě taky!"
Zbytek dne ne a ne uplynout. Když Sirius nechtěl, aby čas ubíhal rychle, tak jako na potvoru rychle ubíhal. A když chtěl, aby co nejrychleji uběhl, tak zase pro změnu nechtěl ubíhat vůbec. Tak to bylo i dnes. Byl to přesně ten případ. Chtěl, aby už byl zítřek, v šest hodin večer. Ale čas se strašně smrákal. Nešlo to pomalu ani vydržet. Sirius měl už tendence, že vyklopí Lily přímo celou pravdu hned teď, ale nakonec se překonal a udržel se. Nemůže přece zkazit to překvapení, přímo na Lilyiny narozeniny.
"Tak jsem tady," konečně, konečně se dočkal. Byl den D, šest hodin večer a Lily přišla na smluvené místo. "Půjdeme?" Naposledy si otřela vousy vytvořené dýňovou šťávou z pusy a následovala Siriuse, který ji chytil za ruku.
"Kam mě to táhneš, můžu vědět?"
"Ne," usmál se škodolibě.
Když zamířili k jedné chodbě, od které už bylo místo, kam chtěl Sirius jít, jen několik metrů, zastavili se.
"Tady?" Rozhlížela se Lily a viděla jen prázdné zdi a kamennou chodbu.
"Ne, tady ti jen nasadím tohle," Sirius z kapsy vyndal něco černého.
"Proboha, Tichošlápku, co si to vymýšlíš?" Koukla Lily na černý šátek, který ji chtěl Sirius ovázat kolem očí.
"Nech se, věř mi, Lily."
"No já ti nevím, Blacku!"
"Ale no tak, Evansová. Myslíš, že bych ti nějak mohl ublížit?"
"No dobře," rezignovala rusovláska a postavila se tak, aby jí Sirius mohl ovázat černý šátek kolem očí.
"Pojď," chytl ji pevně za ruku a táhl ji za roh. Přišli k nějaké holé stěně a Sirius pokynul Lily, aby ho následovala. Šli po nějaké imaginární čáře, tam a zpátky a opakovali to třikrát, dokud se ve zdi nezjevily dveře. Sirius k nim, spolu s Lily, pomalinku přistoupil a uchopil je za kliku. Dveře se potichounku pootevřely a Sirius mohl v interiéru spatřit přesně to, co si celou dobu pro Lily představoval. Opatrně jí sundal o čí šátek a Lily ochromeně ztuhla.
"Pane bože!" Rukou si přikryla ústa.
Pokoj byl středně velký a útulný. Zem byla plná červených saténových polštářků ve tvaru srdce. Na konci pokoje byl pult, na kterém stálo několik lahví šampaňského, spolu s miskou červených jahod a šlehačkou opodál. U stropu visel transparent Všechno nejlepší Lily Evansová! A v opačném rohu hořel krb. V místnosti hrála příjemná a romantická hudba a kousek od nich stály dvě křišťálové sklenice na šampaňské.
"Proboha, Siriusi…"
"Všechno nejlepší, Lily," líbl ji na tvář a zářivě se na ni usmál.
"Ještě nikdy v životě mi nikdo nepřipravil takovou nádheru."
"Líbí se ti to?"
"Tak to je teda slabé slovo, kamaráde!" Siriuse tohle přízvisko mírně zranilo, ale raději to přešel jako by to vůbec neslyšel.
"Tak pojď dovnitř, ať sem netáhne chlad. Uzmi sklenici a připijeme si na tvoje zdraví."
"To je tak… neskutečné," valila zraky do všech stran a přitom měla mírně pootevřenou pusu. Popadla jednu sklenici do ruk a druhou si vzal Sirius, který mezitím, co se rozhlížela, otevřel láhev šampaňského.
"Tak na tebe," lil mok do sklenic a hleděl jí přitom do očí.
"To je vážně neskutečné!" Společně si cinkli a celý obsah vypili.
Sirius se na chvilku od ní odtrhl a zašel za pult a vzal něco ze země.
"Ještě tu pro tebe něco mám!" Vylezl zpoza rohu pultu a vzal s sebou obrovský balík zavázaný červenou stuhou.
"Ježiši Kriste, to si nemusel," do Lilyiných očí se draly slzy. Slzy štěstí a překvapení. Tohle by od něj rozhodně nečekala a už vůbec ne v poslední době, kdy se ti dva pořád jen rafali.
"Rozbal to." Podal ji dárek do ruk a Lily ho s obrovskou vervou trhala na kusy. Načež se ji v dlaních objevil obrovský plyšový růžový slon.
"Siriusi, ten je nádherný," šlo na ní poznat, že nenachází slov a Sirius si byl jistý, že zvolil vítečně.
"Dávám ti slona na znamení věrnosti. Stejně tak, jakou má slon sílu a jak je obrovský, tak takový bude i můj vztah k tobě, Lily."
"Ach, Siriusi."
Už, už měl všechno na jazyku a chtěl jí to všechno vyklopit, ale najednou se zadrhnul a nešlo to. Sakra, teď ne. Musíš to zvládnout, Siriusi. Musíš, prostě musíš. Teď nebo nikdy. Už nebude nikdy tak skvělá příležitost. Jedině zase až za rok a tak dlouho už bys přece nechtěl čekat! Vždyť za rok může být dávno pozdě! Ne, opravdu to nešlo.
"Tak, dáme si ještě, ne?" Dodal nervózně a nalil jim další sklenici bublinek.
Čas se pomalu krátil. Celá láhev už jimi byla dávno vypitá a jim to pomalu začalo stoupat do hlavy. Lily už se svalila na zem, mezi saténové rudé polštářky ve tvaru srdce.
"Člověk by řekl," trochu ji dělalo obtíže cokoliv vyslovovat, ale přece jen to zvládla, "že tyhle ty… srdíčka budou mít i… jak se to říká? Že prostě, no, že to má i jiný hlubší podtooo.. noo, hlubší záměr? Jo, tak by se to dalo říct!"
"A co když mají?" Sirius se k ní svalil taky s další láhví v ruce. Tentokrát už žádné skleničky nepotřebovali a pili rovno z láhve.
"Jak to myslíš?" Lily jakoby zbystřila.
"Tak, jak jsem to řekl."
"Ony mají hlubší.. noo, tamto..?"
"Asi jo."
"Jsi tajemný jak hrad v Karpatech, Siriusi!"
"Já vím! Ale když já ti to nemůžu říct!"
"Co?" Naléhala pořád Lily a furt do něj dorážela.
Sirius ji vášnivě hleděl do očí, ale ona si toho nevšímala. Sledoval každou její grimasu, každý její pohled a úsměv, každý pohyb, každé křoupání kostí, když se hnula. Nespustil z ní oči. Chtěl to udělat už dlouho a moc to chtěl udělat. Toužil po tom. Nikdy po tom tak netoužil jako teď. Ani v minulém životě. U žádné dívky to tak necítil. Žádná ho tak nepřipravovala o rozum a z žádné neměl takovou husí kůži.
Teď nebo nikdy, když už nic, když už ze sebe uděláš vola, tak se aspoň můžeš vymluvit na alkohol!
Sirius popadl hihňající se Lily a přivinul ji k sobě. Jemně se dotkl jejích rtů, jemně je polaskal, až je líbezně a vášnivě políbil. Čekal, že mu přiletí pořádná facka nebo aspoň nějaký políček, ale nedělo se vůbec nic. Lily nic neudělala. Zavřela oči a polibek opětovala.
Siriusovi poskočilo srdce, jeho tep se zrychlil a jeho vnitřní hlásek mu napovídal, že dělá správně. Povalil Lily na polstrovanou podlahu polštáři. Lily se sesunula pod jeho vahou, ale nic nenamítala. Opatrně ji hladil ve vlasech a přidržoval se podél jejího těla. Oba měli v sobě dost alkoholu natolik, že by se nedokázali ovládat a udělali kdejakou chybu, to Sirius věděl, ale taky věděl, že v tuhle chvíli ho neovládá žádný alkohol, ale pouho pouze jeho nesmírná vášeň a zamilovanost k Lily. Jak už na tom byla Lily, těžko říct, ale hodlal si tuhle chvíli pořádně vychutnat, protože už by se nikdy nemusela opakovat.

9. kapitola - Bláznova zpověď

8. října 2005 v 18:58 | Blanch
Sirius se v poslední době uzavřel do sebe. Ještě kdysi komunikativní, společenský a extrovertní puberťák, který patřil do party záškodníků, se stal introvertním, nespolečenským a tichým společníkem. Vlastně žádným společníkem. Všech se stranil, všech, až na Remuse, svého jediného kamaráda.
I Lily si všimla, že se jí vyhýbá. Dříve byli pořád spolu, učili se spolu a všechno si říkali, ale něco se muselo změnit, protože Sirius, ač už byl Prefektem nebo ne, pořád někam chodil, někam mimo kolej, a to se ani neučil na zkoušky, jak všichni kolem věděli a ani nekonal žádné prefektské povinnosti.
Jeho smůlou však bylo, že se bohužel s Lily nemohl minou na nočních obchůzkách po škole, kdy měli Prefekti kontrolovat, zda se neděje nic neobvyklého. Lily byla totiž k jeho smůle taky zvolena jako zmijozelská Prefektka. Taky měla být proč, byla z děvčat nejlepší v ročníku, a po Siriusovi nejlepší na škole. Současně s tím blbým Potterem, Lupinem a Pettigrewem, který kdo ví proč, neustále štval Siriuse. Kdyby se nedej bože Sirius dozvěděl, co se zrovna děje kousek od něj, asi by zešedivěl hrůzou.
S Remusem byl hodně v kontaktu, často spolu po nocích chodívali chodbami a kontrolovali, jako správní Prefekti, co se děje či neděje. Jako správní Prefekti to tedy většinou zalomili v Komnatě nejvyšších potřeb a zapíjeli další den láhví Ohnivé whisky.
"Tak co s tebou je?" Remus si nemohl nevšimnou Tichošlápkovy chmurné nálady.
"Co by?"
"Jen se nedělej, Tichošlápku," Remus si na tuhle Siriusem zvolenou přezdívku už dávno zvykl a Sirius byl jenom rád, že mu tak říkal, aspoň mu to připomínalo trochu starší časy. Jen s rozdílem, že tenhle Remus byl trochu víc odvázanější, než starý a za každých okolností spravedlivý, Remus. Tenhle Remus se mu líbil víc, protože s ním byla větší legrace a dokázal podnikat nebezpečnější akce, než kdysi. V hloubi duši to byl stále stejný Remus, stejně empatický, stejně chápavý a citlivý, ale Sirius za dobu jejich přátelství dokázal, že si Remus začal víc věřit a jejich přátelství přerostlo v mnohem hlubší svazek. Přátelský svazek, který by se za žádných okolností už nedal zpřetrhat. I když to stále před Jamesem oba dva tajili, stejně měli předtuchy, že o tom tak nějak James ví a oběma to tak trochu bylo jedno.
"Ale, to nic," nasimuloval úsměv Sirius.
"V tom bude nějaká holka!"
Sirius se rozesmál: "To je ten problém, že ty jsi byl vždycky tak zatraceně vnímavý!"
"Jak to myslíš, že vždycky byl?"
Sirius se zasekl: "No, od doby, co se známe. Chtěl jsem říct, že jsi příliš empatický a máš mě přečteného."
"Takže která to je?" Zeptal se znovu pobaveně Remus.
Sirius vzdychl.
"Znám ji?" Pokračoval dál Remus.
Sirius nic neřekl, jen ho probodával beznadějným pohledem.
"O můj bože, to myslíš vážně?" Řekl nakonec znalecky Remus.
"Co?" Nechápal Sirius.
"Tobě se líbí Lily Evansová? Ta tvoje kamarádka? Teda, tobě to ale trvalo," usoudil nakonec, "mně se ta holka líbí už od začátku!"
"Tak to brr, teda. Za prvé, nic takového jsem neřekl.."
"…ale.."
"…nech mě domluvit, Remusi. Za prvé jsem nic takového neřekl.."
"…ale já jsem ti to viděl na očích.."
"…kušuj už Remusi," usmál se Sirius, "nech toho!"
Remus nasimuloval mimicky uzamykání svých rtů.
"A za druhé," dodal Sirius, "jak že se ti líbí, tak to ne teda. Nemá vás na ni spadeno nějak moc?"
"Moc?"
"No Jamesovi se přece taky líbí!"
"Ale u něj nemá sebemenší šanci," pokrčil Remus rameny, "nebo ano?"
"Ne, to asi ne, i když, za rok možná ano."
"Co to plácáš, Siriusi?"
"Ale to nic, nevnímej mě," snažil se zakecat svůj přeřek, "a ty si jako myslíš, že bys tu šanci měl?"
"No a proč ne?" Usmál se Remus.
Sirius nevěděl, jestli si dělá Remus legraci nebo jestli to myslí vážně a doopravdy mu tak povyrostlo sebevědomí, protože nikdy ho takového neznal. Vždycky se styděl za to, že je Vlkodlak a nechtěl, aby to někdo další věděl, proto moc děvčat nevystřídal, i když o něj ve škole kdysi byl opravdu zájem.
"Tobě ale narostl hřebínek, kámo!"
"Pořád si myslím, že mám větší šanci, než Snape!"
"Co sem taháš Snapea?"
"Taky je do ní platonicky zamilovaný!" Řekl Remus posměšně.
"To jako fakt? Zbláznili jste se všichni?"
"Ale to víš, že ne. My jsme přece už pochopili, že chceš Lily jen pro sebe."
"To jsem neřekl!"
"Ale myslíš si to. Já to na tobě poznám, za ty řádky let, co se známe, jak si říkal, Siriusi, mám tě přečteného!"
"No dobrá, jsme prozrazen," klesl bradou k zemi.
Remus se usmál tím svým typickým soucitným úsměvem: "Ale no tak. Myslím si, že u ni máš velké šance!"
"Ale prdlajs!"
"No fakt. Všiml jsem si, jak tě vždycky v hodinách pozoruje. Hlavně, když vyplodíš nějaký ten svůj vtípek nebo naopak řekneš něco hrozně inteligentního. Je z tebe na větvi."
"To se ti jen zdá, Remusi, ta holka o mě vůbec nejeví zájem!"
"Ale jo, vsaď se semnou o co chceš, že do konce roku spolu budete chodit!"
Sirius se škodolibě usmál: "No tak to beru," podal mu ruku na důkaz sázky. Sám nevěděl, proč to dělá. Jestli proto, že chce vyhrát nebo proto, že si tímto dodá odvahy a konečně Lily řekne, co k ní cítí.
Bylo už hodně pozdě a oba dva, v mírně podnapilém stavu, šli přímo do svých kolejí. Sirius nejdříve slíbil Removi, že ho kousek doprovodí. Ale to, co uviděl, nečekal. Nevěděl, jestli má litovat toho, že ho šel doprovodit, nebo ne.
Když zahnuli do poslední smluvené uličky, naskytl se jim pohled do prázdné chodby. Tedy skoro prázdné. Jediné, co v ní bylo…. Nebo spíš kdo v ní byl, to je šokovalo.
Kousek před nimi stála Lily, vůbec si jich nevšimla. Ale nebyla sama. Nemohli vidět, kdo tam s ní je, protože svými zády kryla svého společníka. Když ji však společník na dobrou noc políbil na tvář a nakonec odešel, Sirius měl chuť tam vletět a rozhodit mu takříkajíc sandál.
Remus ho chytl za paži a snažil se ho uklidnit.
"Tak, že budeme spolu chodit, říkáš, Remusi?" Naštvaně zavrčel, ale místo, aby se na něj podíval, díval se na záda Havraspárského studenta, lépe řečeno, na záda Petra Pettigrewa. Kluka, kterého celým srdcem nenáviděl pro to, co udělal.
"Tak tohle jí snad neodpustím!"
Lily jim šla vstříc, ale nevěděla, že tam za rohem stojí a že celou situaci pozorovali.
Hleděla do země a nekoukala před sebe. Sirius využil situace a postavil se jí do cesty, načež do něj vrazila.
"Au," vzhlédla na objekt přičinění. "Siriusi, tys mě vylekal!"
Siriusovo obočí se zlostí spojilo v jednu hustou černou linku.
"Co tu děláš?"
"Jsem Prefekt, pamatuješ Lilyan?"
"Proč mi říkáš takhle?"
"Nic jiného si nezasloužíš!"
"O čem to proboha mluvíš, Blacku?!"
"O tvé zradě, Evansová!"
"Jaké zradě sakra?"
"Tak ty nevíš, jo? Moc dobře jsme tě tady s Remusem viděli! Jak se olizuješ s Pettigrewem!"
"Jo toohle," usmála se Lily a oddechla si.
"Tobě je to k smíchu?"
"Ano," přiznala škodolibě, "je. A abys věděl, neolizovali jsme se. Jen mě políbil na tvář."
"A to je málo? Kamarádíčkuješ se s tou krysou, i když víš, že ho nesnáším?"
"A co tě žere, Siriusi? To mám skákat jak ty pískáš? Nemysli si, že se budu jen bavit s lidmi, které mi vybereš ty. Tak to sis mě spletl s domácím skřítkem!" Zvýšila Lily hlas.
"Co ten trouba po tobě chtěl?" Stočil náhle řeč jinam Sirius.
"Co by? Je taky Prefekt a potkali jsme se na chodbě, tak jsme pokecali!"
"Tak pokecali! Kdybys nelhala, Evansová!"
"Co se do prdele v poslední době s tebou děje, Siriusi? Jsi jiný! Štveš mě, strašně!"
"Ty mě taky!"
"No fajn, tak to se už vůbec nemusíme bavit. A když tě to tak štve, tak bych teda mohla s Pettigrewem začít chodit, když tak po tom touží. Jak tak nad tím přemýšlím, nebylo by to vůbec špatné!" Propíchla ho tím nejledovějším pohledem.
"To bys neudělala!"
"Myslíš?" Zasyčela na něj.
"Lily, ne!"
"A just jo!" Dupla nohou a uraženě mu rychle odešla z dohledu.
Sirius se svalil podél zdi k zemi. Dal si dlaně před obličej a začaly mu stékat po tváři slzy. Slzy beznaděje, slzy strachu a nešťastné lásky.
Nechtěl, aby ho Remus v tomhle stavu viděl, nechtěl, aby poznal, že brečí. Rychle si nenápadně slzy utřel a zase se postavil.
Remus se na něj smutně podíval a aniž by to Sirius čekal, chytl ho za paži a přivinul k sobě na znamení přátelství. Sirius byl rád, že má přítele, který mu v tuhle chvíli dokáže prokázat, že je opravdový přítel. I tohle přátelské objetí pro něj znamenalo dost.
"To bude dobré, Tichošlápku," chlácholil ho.
"Nebude!"
"Ale ano. Oba jste byli jen naštvaní a v těchto situacích prostě říkáš věci, které nemyslíš vážně. Ona to nemyslela vážně!"
"Ale myslela, znám ji. Na truc s Petrem začne chodit, i když ví, že ho nesnesu. I kdyby ho neměla ani trochu ráda, začne s ním chodit, uvidíš!"
Oba dva se posadili na zem.
Remus ho takto nerad viděl. Nikdy by tohle do Lily neřekl. Ona samotná mu taky připadala, že, stejně jako Sirius, se prostě do Zmijozelu nehodí, ale pokud je schopná toto udělat, tak už ví, proč ji Moudrý klobouk do toho Zmijozelu poslal. Sirius si tohle nezasloužil, ale sám byl tvrdohlavý jako mezek a Remus ho znal, byl příliš hrdý na to, aby konečně vyjevil své city.
"Proč vlastně nemáš Petra rád? Vždyť je to normální kluk!"
"Tomu bys neporozuměl, Remusi, to je nadlouho. Ale přísahám, že ti to jednou řeknu. Jen pochybuji, že mi uvěříš!"
"Někdy ti vůbec nerozumím, Tichošlápku."
"To nevadí, buď rád."
Neptal se, Remus se nikdy neptal na vysvětlení. On věděl, že mu to Sirius opravdu jednou vysvětlí a věřil, že ještě opravdu není ta vhodná doba.
Čas nadále plynul a Sirius viděl, že se snaží Lily naplnit svůj slib. Skoro na každém kroku ji vídal s Petrem Pettigrewem. A Lily si to přímo vychutnávala, protože mu taky na každém kroku dávala najevo, že s ním skončila. A že splnila svůj slib, který mu dala.
Za dveřmi byly Vánoce a Sirius nebyl nervózní jenom z nich, ale hlavně kvůli toho, že Lily měla mít týden před Vánocemi šestnácté narozeniny a on si nebyl jist, jestli ji má popřát nebo ne. Vždyť byli tak dobrými přáteli a jen on to takhle pokazil. Pokazil to tou svou pitomou zamilovaností a žárlivostí. Ale když ona si Lily musela vybrat zrovna Červíčka. Kdyby to byl někdo jiný, tak by to jako vždy nějak skousl, ale tentokrát to nešlo. Až příliš ho nenáviděl za to, co v minulosti provedl, i když v nynější době ještě neměl šanci nic provést a asi zřejmě ani neprovede, protože tady žádný nebezpečný lord Voldemort není a taky Petr není přítel s Remusem ani Jamesem. Ani se Siriusem samotným. Záškodnická čtyřka neexistuje a ani neexistuje žádný nebezpečný svět kouzel plný Smrtijedů a Ty-víš-koho.
Zbýval poslední týden. Sirius stále váhal, ale nakonec se rozhodl. Rozhodl se, že spojí všechno v jedno a konečně dá průchod i svým citům, aby Lily pochopila, proč to všechno dělal. I když sám věděl, že se tím ztrapní, přesto hodlal riskovat.
Na osmnáctého prosince měl připraveno překvapení.

8. kapitola - Už ti to prostě musím říct, Lily

5. října 2005 v 18:30 | Blanch
Zase ty otravné NKÚ. Jakoby si to Sirius už jednou neprožil. Všichni profesoři z toho dělají strašáka, ale ve skutečnosti to tak strašné není. Nemohl sledovat Lily, jak se věčně učí. Za těch pár let, co se spolu bavili, pěkně povyrostla. A na správných místech.
Seděla ve společenské místnosti a skláněla se nad pergamenem, který před chvíli dopsala. Vlasy, dlouhé téměř do pasu, měla spletené v cop, neposlušné pramínky jí padaly do očí a soustředěně upírala své smaragdové oči na ten zažloutlý papír, který teď Siriuse ale vážně nezajímal. Měl před sebou mnohem hezčí pohled. Ač si to nechtěl dopustit, a hlavně nechtěl, aby se to dozvěděla někdy Lily, i když v tomto čase to bylo vlastně jedno, tak nikdy nepocítil takový nával k pocitů k jediné dívce. Nikdy dřív mu Lily nepřišla tak hezká, tak skvělá… možná to z ní teď udělal Zmijozel a možná to bylo tím, že tehdy si nebyli zase tak blízcí, ale v této přítomnosti k sobě měli opravdu blízko. Tak blízko, že se mu svěřovala i s každou blbostí. Některé blbosti ho však nehorázně štvaly. Třeba ta minulý týden. Jak šla na rande s jedním klukem z Havraspáru, který prý nechutně líbal, a tak ho pustila druhý den k vodě. Jak rád by ji líbal on sám, ale neudělal to. Za celou dobu, proč? Cítil snad nějakou zvláštní zodpovědnost? Vždyť ať se děje, co se děje.. ona a James se dali dohromady v sedmém ročníku, navíc tady není jisté, že se vůbec kdy dohromady dají, tak proč by to Siriuse mělo trápit?
Sešel k ní.
"Ahoj, zase šrotíš?"
"Jak jinak," ani se na něj nepodívala.
"Neblázni, vážně to není tak strašné, jak všichni vykládají. NKÚ je jen šaškárna.."
"Vážně mě překvapuješ, Siriusi. Jak tohle můžeš tvrdit? Ať už si říká kdo chce, co chce..ať už ti nabulíkoval cokoliv, sám sis tím neprošel, tak jak můžeš vědět, že to opravdu je šaškárna?"
Sirius se šibalsky usmál: "Co ty víš."
"Jo, jasně," zpříma na něj pohlédla, načež zase sklonila zrak k pergamenu.
"Pojď, udělej si na chvíli voraz, vyjdeme si.."
"Kam?"
"Třeba po škole. Řekneš mi, jaké byly poslední týdny, koho si zase líbala a kdo tebe," nasimuloval smích, "zdrbneme zmijozelskou kolej, Raddlea. Pojď, bude to fajn!"
Lily se na něj vroucně usmála: "No tak jo, bůh ví, že to potřebuji. Jsi můj anděl.."
"To asi těžko," krčil nos Sirius, "možná s ďáblem v těle."
"To jsem chtěla dodat," plácla ho po zádech a chytla se za jeho loket.
Měl rád, když se ho dotýkala. Z její strany to ovšem bylo přátelské chování, on to cítil hlouběji. Nemohl to dát ale najevo, udělal by před ní ze sebe hlupáka a třeba ztratil svou jedinou kamarádku. I když měl Remuse, jako tajného kamaráda, Lily s ním přece jenom trávila více času… a nemusela to skrývat.
"Dobrý den," zdravila Lily kolemjdoucího Brumbála, který pro dnešek vypadal, že navštívil salon madam Láskorádové, protože měl na sobě hábit se srdíčky a vlasy i s vousy měly nádech růžové. Brýle měly pro dnešek tvar hvězdiček a kolem krku se mu houpaly dva zlaté řetězy, tak tlusté, že by je mohla nosit kráva dojná.
Brumbál se usmál tak široce, že mohl Sirius vidět další jeho zlatý zub, který si zřejmě nechal udělat. "Slečno Evansová, Siriusi..dobrý den, nechtěli byste si semnou zahrát Černého Petra?"
"Černého Petra? To jsem kdysi hrávala se svou mudlovskou sestrou.."
"Takže přijímáte?" Zatleskal Brumbál a zaklepal podpatky.
"Ne, totiž, pane profesore, my máme ještě něco na práci," dodal rychle Sirius. Tohle by mu ještě scházelo, aby si teď hrál s praštěným Brumbálem na malé dítě, obzvlášť, když už mu táhne na šestnáct. Určitě by vytáhl hromadu citrónové zmrzliny a zase by si popovídali s Phineasem Nigellusem, jako vždycky, když za ním Sirius byl.
Brumbál byl tak extravagantní a praštěný, že to ani víc nešlo. Pokaždé měl jinou barvu vlasů, jiný styl oblečení, jiné brýle..člověk nikdy nevěděl, co má od něj pro dnešek čekat. Vždycky je něčím překvapil a téměř pokaždé každému chvíli trvalo, než ho poznal. Ale Sirius už si tak pomalu zvykal, že jakmile spatřil nějakou nepovědomou siluetu, automaticky usoudil, že to bude tady ten cvok.
"To je taková škoda.. semnou už si nechce nikdo hrát. Moji mladí kamarádi mě pomalu opouští.. a já nerad zaučuji prvňáčky," zasteskl si Brumbál.
Proboha, to vyznělo fakt krutě..nerad zaučuje prvňáčky, tak z toho je mi na blití…
"Tak někdy příště, pane," zazubila se Lily a rychle chytla Siriuse za paži a odtáhla ho pryč. "Ale musím uznat, že vypadá na svá léta skvěle! Vůbec nestárne.."
Sirius ihned zareagoval: "Jistě, protože cokoliv na něm zestárne, to odpadne!"
Lily se ironicky usmála: "Ty ho nemáš nijak moc v lásce, viď?"
"To víš, proti blbům není ochrany, jsou příliš vynalézaví."
Seděli venku, při měsíčku na lavičce. Byl skoro úplněk. Lily seděla přitisknutá na něm a pozorovala hvězdy.
"Víš, že existuje hvězda Sirius?" Chtěl na ni udělat dojem.
"To ví každý hlupák, je někde támhle," ukázala prstem.
"Hmm, tak nic," oddychl si zklamaně Sirius.
"Au!" Vyjekla Lily, když se snažila blíže přisunout k němu, což ji neměl za zlé, protože mu to bylo více než příjemné.
"Co se děje?" Ihned se na ni vrhl s hromadou starostí.
"Ale, to nic..to jen ty moje záda."
"Vstaň!"
"Cože?"
"Vstaň, zlato!"
"Co chceš dělat, Siriusi?"
"Uvidíš.."
Lily na něj nevěřícně koukala, ale nakonec přece jenom vstala, načež ji Sirius chytl okolo hrudníku, vyzvedl ji nad zem a udělal nějaký chvat.
Lily se postavila zpátky na nohy: "No teda! To je skvělé," promnula si krk a prohýbala zády.
"Že jo? Naučil mě to jeden Arab. Měl placatý velbloudy," zavtipkoval a oba dva se rozesmáli.
Panovala mezi nimi skvělá, až romantická nálada, ale toho si zřejmě všiml jen Sirius, protože Lily měla tendence vztahovat rozhovory k učení a škole.
Situaci zachránila osoba, která právě prošla kolem nich.
Sirius vyskočil na nohy: "Remusi.!"
Chlapec se otočil a s úsměvem zamířil k Siriusovi.
"Ahoj, kamaráde."
"Čau Tichošlápku," pozdravil Remus. Přece jenom se naučil mu za ta léta říkat touto přezdívkou. Za což byl Sirius převelice šťastný. On sám ho k tomu dokonce téměř donutil. Celou dobu mu ji vnucoval, povídal, že mu tak vždycky říkali kamarádi, a že by byl rád, kdyby mu tak taky říkal, poněvadž je to jeho přítel. Taky vysvětlil proč mu tak říkali. Je to takový Tichošlápek, který umí lidi vystrašit, aniž by si ho všimli.
Na oplátku mu začal říkat Náměsíčníku nebo Moony, tak, jak mu vždycky dříve říkávali James, on a Petr. Remusovi se opravdu líbila, což se dalo čekat. A měl vždy čisté svědomí, když se potkali.
"James tě pustil ze svých služeb?" Vtipkoval Sirius.
"Nech toho, Siriusi," zakrýval Remus smích, "chtěl jsem se..na chvíli projít při měsíčku," podíval se na měsíc.
"No jo, brzy bude úplněk," zadíval se taky nostalgicky na lunu, která osvěcovala školní pole, "jak se cítíš?" Obrátil zrak na něj.
"Ale tak jde to. Aspoň to budu mít zase za sebou a před sebou budu mít další měsíc klidu."
"Jejda, úplně jsem zazdil Lily, chudák.."
"To je Lily?" Koukl Remus do stínu na lavičce.
"No jasně. Jdeme za ní, chudák tam sedí sama..se divím, že se ještě neurazila a neodešla."
"Dobře," souhlasil Remus.
"Ahoj Lily," Remus se na ni usmál tím nejvřelejším úsměvem.
"Nazdar Lupine," zněla trochu nakvašeně a mstivě zároveň.
"Ale no tak, zlato," štípl ji šibalsky Sirius, "snad si se nenabručela, nechtěl jsem tě tu zazdít, vážně ne, promiň."
"To sis měl rozmyslet dřív," vstala a zamračeně odkráčela do hradu.
"To je ale..," smál se Sirius, "teď určitě čeká, že za ní přiběhnu jako poslušný pejsek!" Poslušný pejsek, no to se mi povedlo!! Usmál se nad vlastní myšlenkou.
"Vy dva… spolu chodíte?" Zeptal se naivně Remus.
"My?" Zatvářil se ublíženě Sirius. "Kdepak, jsme jenom kamarádi!"
"Neříkáš to zrovna vesele," všiml si jeho naštvaného tónu Remus.
"Promiň, ale vážně bych za ní měl jít," chtěl se vyhnout jeho reakci a zazdít tu myšlenku, "bude fakt naštvaná. Tak se měj, Moony!"
"Jo, ty taky Tichošlápku! A padej, hodně štěstí!"
"Díky. Budu ho potřebovat," vzal nohy na ramena a pádil za svou kamarádkou.
Uplynul měsíc. Profesoři stále trvali na svém a nutili žáky, aby se lépe připravovali na NKÚ. Jen jediná osoba na to z vysoka kašlala. Věděla, že je dost inteligentní na to, aby tyto zkoušky udělala podruhé. Byl to on, Sirius Black. Šestnáctiletý student, který měl mnoho jiné práce navíc, než nějaké nedůležité zkoušky NKÚ. Třeba pozorování jisté rudovlasé studentky nebo pokračování v záškodnictví, jako kdysi.
Moc dobře věděl, co bude dělat v tomto budoucnu. Rozhodl se, že pro tentokrát, aby mu učivo už nepřipadalo jako stereotyp, změní profesi. Žádný zaklínač. Už z tohoto důvodu, ale také hlavně proto, že chtěl zjistit, proč ho Oblouk poslal zrovna sem, do této dimenze. Stane se pracovníkem v Odboru záhad a vyřeší to. Už se tak rozhodl a byl odhodlaný. Mnohokrát nad tím uvažoval, mnohokrát si probíral situaci. Až na to, že se mu Zmijozel nelíbil, ani jeho spolužáci, kromě Lily, a nelíbilo se mu, jaký postoj k němu má James, tak to tu nebylo tak hrozné, jak si tehdy, před čtyřmi lety myslel. Měl tady Lily a měl tu Remuse, se kterým si rozuměl stejně skvěle jako kdysi. Občas si popovídal s Tedem, ale jinak tu spíš znal hodně děvčata, protože už jich prohnal spousty, možná proto je od něj Lily tak odtažitá. Ale v poslední době se chová podobně. Vystřídala už třetího kluka za týden a už chápal, co to znamená žárlivost. Poprvé v životě Sirius pochopil, co znamená slovo žárlit. Nikdy dřív to nepocítil, protože nikdy dřív nemiloval, ale teď si byl skoro jistý. Co skoro, byl si jistý. Lily ho přiváděla k šílenství. Nejen tím svým nezájmem, ale hlavně těmi svými avantýrami.
Už tak dlouho si sliboval a nařídil si, že přestane na ni myslet jako na dívku, ale že ji bude brát jako kamarádku. Čtyři roky takto přetrpěl, čtyři roky skrýval, co cítí. Ale pomalu mu docházelo, že to nemělo smysl, dělal to zbytečně, protože to na něj nemělo vliv a účel nebyl splněn. Zjistil, že by přece jenom bylo lepší říct Lily na rovinu, co k ní cítí. Ale když tato dvě slova byla tak těžká vyslovit. Nevěděl, jak se to dělá, nikdo ho to neučil a nikdy to nedělal. Neuměl říct miluji tě!.
"Lily?"
Dívka se otočila.
"Mohu s tebou prosím na chvilku mluvit?"
"No, nemůže to chvíli počkat?" Už zase hleděla do svých poznámek a dělala si úkoly.
"Hmm..no tak jo," přešlapoval z jedné nohy na druhou, chodil tam a zpět. Nakonec se zastavil, vzal Lily za paži a odtáhl pryč: "Ne, nepočká to."
"Au, Siriusi, co blbneš…utrhneš mi ruku.."
"Aspoň bych měl něco na památku," zašeptal si pod nos.
"Co je tak naléhavého?" Dala ruce v bok.
"Já no, totiž..chci s tebou o něčem mluvit."
"Jo, to už si mi říkal," zamračila se na něj.
"Já vím," koukl do země a promnul si bradu, na které pomalu rašily vousy, "hm, totiž, jde o to.."
"O co?"
"Nech mě prosím tě domluvit."
"Jasně."
"Jde o to, že já..jde o můj vztah..já totiž, chtěl jsem ti ..chtěl jsem ti říct," naštvaně přivřel víčka, ono to prostě nešlo. Sakra, já to snad ze sebe nedostanu! "Chtěl jsem ti říct.."
"Co si mi chtěl říct?"
"Ženěcoodtebepotřebuju."
"Cožee?" Lily byla úplně mimo, vůbec nechápala, o čem to tu ten zmatený kluk mluví, buďto se nemohl z něčeho vymáčknout nebo se někde opil, což by nebylo poprvé, protože ona už ho opilého jednou viděla. Kdo ví, kde to potí vzal.
Sirius si zhluboka oddechl: "Chtěl jsem ti říct, že si nevím rady s úkolem do Lektvarů!" Ty hlupáku. Jsi troska, nedokážeš ani svému nejbližšímu člověku říct, že ho máš rád. Jsi zbabělec..jsem zbabělec. Idiot, blbec. Co si teď o mně pomyslí? Jsem vážně slaboch. Hraju si tu na silného, na silnou osobnost, ale tak jednoduchou myšlenku jí nedokážu vyslovit. Proboha!
"A to si mě tak odtáhl jenom kvůli toho? Zbláznil ses?" Kývala nevěřícně hlavou. "Měl by ses jít vyšetřit, Siriusi, v poslední době s tebou není něco v pořádku." Naštvaně se otočila na podpatku a mířila zpátky do svého křesla a ke svým poznámkám, aby se dále mohla učit. Tohle by od Siriuse nečekala, takové chování pro něj vůbec není typické. Něco se s ním opravdu muselo dít. Načež se otočila: "A pokud budeš ode mě chtít s něčím pomoct, tak mi to klidně můžeš říct normálně. Úkol do Lektvarů mám v brašně, tam v rohu," ukázala prstem a odvrátila od něj tvář.
Tak to jsem vážně podělal. Teď je na mě naštvaná. Vím, že na to za chvíli zapomene a zažere se zase do svých poznámek, ale na tuhle trapnou situaci už nezapomene. Udělal jsem ze sebe vola. Vím, že už je na tohle zvyklá, ale ne na tenhle způsob dělání ze sebe vola. Teď jsem se vážně dobrovolně nevědomky ztrapnil. Bože, Tichošlápku, co to s tebou ta holka dělá. Vždyť ji ani nedokážeš říct, co k ní cítíš. Už pátým rokem! Naposledy se ohlédl na Lily a zmizel za vstupními dveřmi zmijozelské koleje.
Lily se na něj naposledy podívala, jejich oči se setkaly. Nejspíš čekala, že to nemělo nic s úkolem Lektvarů společného, ale jeho momentální jednání ji nepatrně zarazilo. A Sirius to věděl, musel pryč. Musel zmizet, dokud se tahle chvíle nestane minulostí!
P.S.: Za případné chyby a překlepy se omlouvám, snad jsem jich tam nenasekala moc, ale už jsem to po sobě bohužel nečetla…přiznávám se bez mučení, jsem líná..dneska se mi nechtělo J

7. kapitola - Na ošetřovně

5. října 2005 v 18:29 | Blanch
Otevřel oči. Hned mu bylo jasné, kde je. Nejen kvůli povědomé vůni léčivých lektvar, či kvůli bílým stěnám kolem dokola, ale také kvůli hlasu madam Pomfreyové, která právě nějaké studentce udílela rady, jak pečovat o akné.
Naklonil hlavu a málem vyskočil z postele.
"Proboha, tys mě vylekala!"
U postele seděla Lily a měla mokré oči.
"Aaaa, výborně, pan Black už se vzbudil. To je skvělé, měli jsme obavy, že by vám ten úraz hlavy mohl způsobit nějaké problémy, ale vidím, že je to v pořádku," k posteli mířila ošetřovatelka a s sebou si vzala nějakou porcelánovou misku, která zrovna nevoněla a její obsah vypadal strašlivě. Sirius se na ní zhnuseně podíval, načež koukl do jejích ruk. Madam Pomfreyová ihned pochopila a ujistila ho, že ten patří opravdu jemu. "Správně se díváte, Blacku. Tohle je na tu Vaši vyrážku."
"Vyrážku?"
"No jistě, tu, kterou Vám někdo provedl, když na vás zaslal tu kletbu.. sám se podívejte," podala mu zrcátko a Sirius vyjekl. Tvář měl posetou rudými puchýři, které budily dojem, že se hojí.
"To ta mas Vám to vyléčí," usmála se a podala mu misku, "myslím, že tentokrát to zvládnete sám. Mimochodem, kdo byl ten útočník?"
"Útočník?"
"Proboha chlapče, snad jste neztratil paměť?"
"Ne, jistěže ne. Já jen.. nikdo mě nenapadal," zalhal věrohodně Sirius a nabral na prsty nechutně páchnoucí lektvar.
"Nevykládejte, tohle byla určitě nějaká kletba!" Zamračila se Pomfreyová.
"Ano, to určitě. Ale byla to má chyba.. něco jsem chtěl vyzkoušet a vymstilo se mi to."
"Opravdu?" Dívala se na něj nevěřícně. "Ale když Vás našli, hůlku jste u sebe neměl," usmála se.
"T-to ano..a kdo mě vlastně našel?"
"Tady slečna Evansová," ukázala na Lily.
"No jistě.. Lily mou hůlku určitě vzala, viď?" Podíval se na ni prosebně a jedním okem mírně mrknul.
Chvíli na něj zvědavě koukala, a pak nakonec přikývla: "To je pravda, jeho hůlku jsem ze země sebrala já."
"Tak dobře. V tom případě, pane Blacku, nemůžete si takhle zahrávat, co kdyby se Vám to vymstilo ještě víc? To je nehorázné, jak na této škole všichni riskují," pokárala ho madam.
"Riskují?" Zeptal se Sirius, aniž by stihl Lily poděkovat.
"No, před nedávnem sem přivedli jednoho studenta z Nebelvíru, měl sečné rány.. a také tvrdil, že si je přihodil sám."
To by mě zajímalo, kdo to byl!
"Nebyl to náhodou James Potter?"
"Ne," probodla ho madam pohledem, "byl to mladý Snape."
"Srabus?" Usmál se Sirius. "Tak to je docela možné, pořád je ponořený do knížek o černé magii," ztišil hlas, aby ho Pomfreyová neslyšela.
"Dobrá, musím teď něco zařídit," vrátila se k nim madam Pomfreyová, "slečno Evansová, dohlédněte prosím na to, aby si pan Black natřel ten obličej co nejdůkladněji."
"Jistě," usmála se, načež Pomfreyová vyšla z ošetřovny a zamířila někam do neznáma.
"Děkuji," mrkl na Lily a poplácal ji po ruce, "že si mě nepráskla."
"Proč si to udělal? Nemusela jsem lhát.."
"Ale ty to děláš ráda."
"Tohle je něco jinýho."
"Lil, udělala si to pro mě," usmál se Sirius.
"No a co? Právě proto, že jsi to ty, jsem to neměla dělat."
"Co tě štve?"
"To ty holky, že jo? Nebo kdo ti to udělal?"
"Na tom nezáleží," usmíval se od ucha k uchu. Ona žárlí, ona jasně žárlí.
Lily se nafoukla jak žába: "No prosím. Pokud se mě ale ještě někdo bude ptát, jestli jsem vzala tvou hůlku, nebudu tě krýt. Nechápu, proč to děláš..a koho tím kryješ ty, ale není to logické. Ten někdo tě takhle zmasakruje a ty mu ještě uděluješ milodary. Je mi z tebe nanic. Musím jít!"
"Ale.."
"Žádné ale.."
"Měla si na mě dohlídnout."
"Poradíš si sám, chytráku!" Lily sebrala všechny své věci, otřela si oči a klusem odcupitala pryč z ošetřovny.
"No skvělé!" Obrátil se naštvaně Sirius. Odložil misku na noční stolek, znovu si lehnul, obrátil se na bok a pořádně se zakryl peřinou.
"Ještě spí. Přijďte později," zazněl šepotem hlas vrchní ošetřovatelky Bradavic.
Sirius nastražil uši. Z nějakého důvodu se mu nechtěly otevírat oči. Vyšlo z něj jakési zamručení a hlasitě zazíval.
"No dobrá, tak běžte, ale jen na pět minut!"
Osoba, které madam Pomfreyová právě povolila návštěvu, mířila přímo k Siriusově posteli.
Lily, tobě to nestačilo včera?!
"Ahoj!"
Sirius otevřel oči. Osoba, kterou čekal, to nebyla. Tohle rozhodně nebyl hlas Lily a už vůbec to nebyl ženský hlas. Natočil se směrem, odkud zněl ten hlas.
Remus nervózně překračoval ze strany na stranu a hleděl do země.
"Ty?" Podivil se Sirius.
"Ano," špitl, "přišel jsem se ti omluvit."
"Za co?" Zamračil se Sirius.
"Že jsem odešel, nepomohl ti a nechal ho tam s tebou samotného, když jsem věděl, že nemáš hůlku…"
"Aha," Siriusovi se honilo hlavou plno myšlenek. Starý dospělý Sirius by takovou zradu nestrpěl, ale tady to bylo něco jiného. Tohle mohla být propustka do Remusovy duše. "Nevadí, Remusi. Přežil jsem to."
Ano, ale mohlo to být horší.. James je někdy hodně nervní a přehání to."
"Vím, že máš strach si hledat jiné kamarády, ale nemusíš se bavit jen s ním, když ti to tak vadí," tohle vyznělo blbě, jak si následovně uvědomil Sirius. Jako by právě Remusovi nabízel své přátelství výměnou za Jamesovo. "On ale přese všechno umím být fajn," dodal spěšně.
Remus se zase zasekl, pronikavě se podíval na Siriuse. "O čem to tu mluvíš?" Třásl se mu hlas.
Sirius se mile usmál: "Tvůj handicap je mi znám. Nemusíš nic skrývat."
"Cože?" Jeho hlas zazněl tak, jako by ani jemu nepatřil, ale jako by patřil úplně někomu jinému.
Sirius se k němu sklonil. Mám mu to říct? Nemám? Co když mě odežene? Prstem ho přivábil blíž. Remus se nad něj sklonil.
Sirius ztišil hlas: "Vím, že jsi vlkodlak, Remusi."
"Cože?" Remus téměř zakřičel. Popošel o dva metry dál.
"Ne, nelekej se. Já to vážně nikomu neřekl.. a ani to nemám v plánu."
"Ale jak to.. ?"
"Jak to vím? Snadno, viděl jsem tě několikrát, jak tě madam Pomfreyová vedla k vrbě Mlátičce, jak znehybnila suk a ty sis vlezl pod ten strom, do tajné chodby vedoucí do stavení Chroptící chýše, vždycky o úplňku. Došlo mi to."
"Jak víš o .."
"O vrbě a stavení? Já taky nejsem žádný svatoušek, to víš, zvědavost je strašná věc.. a já si to tam ehm..kdysi..prozkoumal," usmál se.
"Tak.. a je to venku."
"Bude to naše tajemství, přísahám, že to nikomu neřeknu. Ale buď si jistý, že James, stejně jako já, se časem dopátrá ke stejnému závěru."
Remus sklonil hlavu. "Je mi to jasné."
"Ale jak ho znám..teda neznám..no, jak se mi jeví. Tak tě podrží, je to správný kluk a nenechá tě v tom."
Remus se tentokrát podíval soucitně a vděčně, tak jak to vždycky uměl jedině on: "Jsi zvláštní. Moudrý klobouk udělal sakra obrovskou chybu, když tě poslal někam, kam se nehodíš."
"To mi lichotíš. Děkuji. Bohužel s tebou musím souhlasit."
"Vlastně jsem si ani nevšiml, že by ses bavil ještě s někým jiným, kromě Lily Evansové, ze Zmijozelu."
"Ta kolej je mi cizí!" Zaburácel Sirius. "Nevím, jak to tam do konce studia přežiju. Už tak mám peklo doma, nevím, kde je to horší. Jestli tady..nebo tam. Promiň, nechtěl jsem pozornost stahovat na sebe. Samozřejmě chápu, že ty to musíš mít taky strašné. Nedokážu si to představit, vím, že přeměna ve vlkodlaka je velice bolestivá."
Remus si nikdy nepřipadal tak fajn. Konečně si s někým otevřeně mohl popovídat o tom, že je vlkodlak. Tak dobře se mu se Siriusem povídalo. Byl úplně jiný, než si ze začátku myslel a než si myslel James. Zbytečně ho odsuzovali.
Povídal mu, jak to je s jeho rodinou. Chápal tedy, že ho už kvůli příjmení musel klobouk poslat do Zmijozelu. Jinak by dal krk za to, že by se mu nejlíp vedlo s nimi v Nebelvíru.
Remus k němu pocítil zvláštní pouto. Pouto, které už se nedalo zpřetrhat. Jenomže, co si o tom pomyslí James? Nevěděl ani, že za ním šel na ošetřovnu. Vůbec ho nezajímalo, co se Siriusem je. A to ho klidně napadl a nechal ležet někde na zemi a utekl. Jako zbabělý kluk. Nechal ho tam a ke všemu si ani nedělal starosti, neměl výčitky. Jakoby neměl svědomí nebo co.
Sirius byl tak prima. To Remus už poznal tehdy, když stavěli toho sněhuláka. Ale stejně ho od něj něco odrazovalo. Ale dnes pochopil, že to byla hloupost. Sirius byl zábavný společník, byl kamarádský a byl fajn. Velice si rozuměli. A oba mají problémy. Vůbec mu nezáviděl jeho postavení. Postavení v rodině, postavení ve škole. Bylo na něm poznat, jak Zmijozel nenávidí, a že by z té koleje nejraději utekl na severní pól. Vyzařovala z něj pozitivní energie.
"Přišel bys i zítra?" Poprosil Sirius. Remus věděl, že to myslí upřímně a že to není žádný žert. "Budu tu zřejmě asi ještě týden. Nejspíš z toho zcvoknu, ale na druhou stranu..pořád lepší, než ve zmijozelské koleji."
Remus mu potřásl formálně s rukou..a neformálně pravil: "To víš, že jo. Tak zítra ve stejnou dobu!" Usmál se a odešel.
Siriusovi se do očí draly slzy. Kamaráde, nezklam mě. Tohle byl po několika měsících konečně skvělý den. Snad první úžasný den, co jsem měl. Kéž by tu byl i James. Ale ten mě asi nikdy nepřijme, jak ho znám. Ale ty.. jsi úžasný. Jako vždycky. Si opravdový přítel. Jsem moc rád, že ses stavil. Doufám, že už zůstaneme přáteli.
Bylo mu hrozně. Právě mu odešel jeden z nejlepších přátel z jeho minulé reality.. a jediný nejlepší přítel z téhle reality. Tajně doufal, že je Remus opravdu takový, jaký se jeví. Vypadalo to, že ho nic nezměnilo, ani jiná alternativní realita. Je stejný, jako byl tehdy. Ale jak to? Plno lidí se změnilo, jen on je stejný. Co to způsobilo?
Byl neskonale šťastný. Dojetím zadržoval slzy. Zabořil se do peřin a přemýšlel nad posledními hodinami, které spolu trávili. Bylo to jako nesplněný sen. Byl to nesplněný sen. Konečně se s ním, aspoň jeden z přátel, skamarádil. Konečně!!
Takhle za ním chodil celý týden. Sirius se utvrdil v tom, že už je nic nerozdělí. Leda, že by udělal sakra nějakou blbost, ale snažil se, aby bylo všechno perfektní a nesnažil se dělat nějaké problémy.
Až do konce roku, kdy se měli rozloučit. Ale nebylo jim přáno, protože se James o jejich přátelství neměl dozvědět, tudíž neměl Sirius možnost Removi za všechno poděkovat, když odjížděli expresním vlakem do Londýna ani nikdy jindy.
James a Remus seděli spolu v kupé. Sirius by tam nejraději vrazil, dal Jamesovi pár facek, aby se vzpamatoval a Remuse by nejraději bratrsky objal. Ale musel to přetrpět.
Ne, že by byla Lily špatnou společností, ale tohle ho v poslední době zase trápilo. A nějak víc, než to, že si uvědomoval, že se postupně do své spolužačky zamilovává.
Tak jak doufal od začátku roku, že se s ním James začne bavit, tak tím tuplem se to nestalo. Celé prázdniny trávil ve svém pokoji. Matka ho nedrezírovala jako dřív. Sem tam s ním prohodila slovo, ale dal jí jasně najevo, že se s ní o tom bavit nechce. K jeho překvapení to respektovala, ale i přese všechno bylo v domě husto.
Čekal, že mu Remus aspoň jednou v létě napíše, ale nestalo se tak. Za celé dva měsíce mu nepřišla jediná sova, i když on sám mu napsal asi dva dopisy. Měl strach. Tížilo ho to. Ta tíseň mu nedala spát. Byl vystresovaný, že ho zase James naverboval proti němu. Určitě u něj tráví prázdniny, to by ještě pochopil, že nepošle žádný zdlouhavý dopis, které kdysi Remus s láskou psal, ale aspoň nějaká šifra by mu byla po chuti. Bohužel. Záviděl mu, záviděl mu, že tráví čas spolu. Oba dva, dohromady. A po něm tentokrát neštěkne ani pes. Jaká ironie, ani pes po něm neštěkne!

6. kapitola - Bezdůvodný útok

5. října 2005 v 18:27 | Blanch
Nechtěl promrhat čas, nechtěl si to nechat líbit, i když se zapřísáhl, že si začne na tuhle dobu zvykat a že se na starosti vykašle, ale nedalo mu to.
Čekal na rohu, poblíž Brumbálovy pracovny. Čekal na vhodnou příležitost, sledoval totiž Minervu McGonagallovou tak dlouho, dokud nešla do pracovny za Brumbálem. Teď přišla ta vhodná chvíle. Viděl, jak se chrlič právě odtahuje a otevírají se dveře do pracovny, z nichž vycházela právě profesorka Přeměňování.
Přímým krokem zamířila do chodby, těšně minula Siriuse, ale nevšimla si ho.
Teď anebo nikdy! Sirius rychle přiběhl k chrliči, než se zatáhne, škvírou, která ještě oddělovala dveře od jejich futer, se provlékl dovnitř.
Znal to tu, bylo to tu stejné, stejně postavené..až..na výzdobu. Brumbál nikdy neměl na kamenných schodech zlatavý kobereček. No to je hrůza, ten Brumbál má ale děsný vkus! Šel opatrně a potichounku nahoru, aby ho nezaslechl a on ho mohl překvapit. Došel k pootevřeným dveřím do jeho pracovny. Chvilku si Sirius skrz dveře prohlížel Brumbálovu pracovnu. Jako obvykle v ní visely obrazy všech bradavických ředitelů, nevyjímaje Phinease Nigelluse. Siriusova předka, který byl kdysi nejneoblíbenější ředitel Bradavic.
Pootevřel dveře a ony mírně vrzly. Naskytl se mu pohled na celou pracovnu ředitele školy. V oknech visely závěsy barvy šeříku, každá strana zdi měla jinou barvu, stůl uprostřed místnosti byl polepený nějakými postavičkami, na skřínce opodál ležela hromada komiksů a na podlaze byl růžový semišový koberec se vzorky ve tvaru srdíček. O můj bože, co to má znamenat?
Všiml si postavy sedící v křesle, zády k němu, a něco pojídající, poněvadž při tom strašně mlaskala.
"Dobrý den!"
Osoba se vyděsila a rychle se k němu otočila čelem. Siriusovi se chtělo hned smát, nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Brumbál, ten, kterého znal, neexistoval. Místo něj tu byl tenhle..ehm..šašek. Měl na sobě zlatavý hábit s růžičkami pod krkem, vlasy, stejně dlouhé, jako měl kdysi, měly nádech fialovo-modré barvy, stejně tak vousy, které měl spletené v copánky. Na nose se mu houpaly lenonky s tlustou obručí. Kdepak půlměsíčkové brýle…tenhle člověk..byl extravagance sama. Byl ještě víc výstřední, než pravý Brumbál kdysi býval.
O můj bože..hlavně se nesměj, Siriusi, nesměj se!
"Co děláte v mém kabinetu? Nikoho jsem nepřijal..a kdo Vás sem vůbec pustil?" Zazněl sice jeho obvyklým medovým hlasem, ale zněl přitom tak nějak bláznivě…a Sirius z výrazu v obličeji poznal, že i tak nějak..potěšeně, vesele.
"Promiňte, pane profesore, že jsem se tu vkradl..ale chtěl jsem s Vámi mluvit."
"Mluvit? Nerad mluvím..mnohem raději si hraju, zahrajete si Člověče, nezlob se? Nikdo si semnou nechce hrát!"
Sirius se málem udávil potlačovaným smíchem. Tak tohle je síla, Brumbál býval trošku výstřední a rád vtipkoval, ale tahle verze Brumbála se teda nepovedla. Tenhle mi teda určitě nepomůže…sakra! Těžko říct, který z nás má více rozumu. A to tenhle člověk vede školu? Proboha. Tak to se nedivím, že tu učí Raddle..
"Člověče, nezlob se? Není to mudlovská hra?"
"Ano..miluji mudlovské hry..jsou tak..zábavné!" Zeširoka se usmál a pobídl Siriuse, ať se posadí.
"Vaše jméno, chlapče?"
"Sirius Black."
"Jistě..mě nejspíš znáte," zazubil se Brumbál.
"No samozřejmě, jste ředitel školy, kdo by Vás…"
"Nedáte si citrónovou zmrzlinu? Dneska ráno jsem nechal přivést dvacet litrů a mám ji vzadu v mrazícím boxu.."
No, aspoň, že chuť mu zůstala stejná…citrónová zmrzlina je jeho osud..to je ale praštěný dědek.
"No, víte pane, já jsem přišel z jiného důvodu."
"To můžeme nechat na potom, Siriusi, teď si budeme hrát..Minerva mě před chvílí odmítla, že je to prý pod její úroveň.."
Já se tu z toho zblázním! Vůbec se McGonagallový nedivím.
Sirius se otočil k obrazům. Nevěděl, co má dělat..má si tu hrát s tím senilním dědou..nebo má raději odejít? Tady určitě nepochodí s tím, že by se nějak vrátil do své doby..
"Black! No podívejme!" Zvolal jeden obraz, ne zrovna ten, se kterým měl Sirius chuť se vybavovat. "Další chlouba Zmijozelu. Jen tak dál, správně chlapče..jsem na tebe hrdý!"
"Sklapni!" Zakřičel Sirius.
"Pročpak jste na Nikyho tak hrubý, Siriusi?"
Proboha..on tomuhle plátěnému cvokovi říká Niky? No to mě podržte! Sirius se podíval na Brumbála, neřekl ani slovo. Raději bude mlčet..
Brumbál se zvedl ze židle, Sirius si mohl všimnou špičatých červených bot s bambulkou, které měl na nohou. Hrdě kráčel k obrazu Phinease Nigelluse.. "Jak jsi ho poznal Niky? Ty ho znáš?"
Obraz se nadmul pýchou: "Je to můj pra-pra-pra-pravnuk."
"Opravdu?" Natočil se Brumbál zpět na Siriuse a zeširoka se usmál. "Takže v mém kabinetě tu semnou sedí potomek mého oblíbeného obrazu?"
To řekl opravdu hezky..proboha..oblíbený obraz, ten chlap má vážně o kolečko víc!
"No, víte pane," zvedl se Sirius, "budu už muset jít, "chtěl jsem s Vámi sice něco vyřešit, ale Vy zřejmě nemáte chuť..dejte si zmrzlinu, i za mě..zahrajte si s Nikym Člověče, nezlob se..a já si jdu napsat úkol do Obrany proti černé magii, na shledanou."
"Počkejte, Siriusi..chtěli jsme si zahrát! Vy se snad vůbec nebavíte? Nemůžete pořád jen myslet na školu, profesor Raddle vám nesmí zadávat tolik úkolů..zřejmě ho obeznámím…vždyť mu přece platím," zamrkal očima a posunul si lenonky o číslo výš.
Sirius znechuceně protočil panenkami a s hlubokým vzdechem raději zmizel ze dveří. Musím se rychle zdekovat. Tohle je na hlavu! Ví vůbec vedení, koho to zaměstnává jako ředitele školy? Ví vůbec škola, jakého to má ředitele? Proboha! A já si říkal, že ho nikdy nevidím na snídani, ani jindy u jídla. Ten chlap si sám lebedí ve své pracovně a žere zmrzlinu.
Pomalu se blížil konec roku. Sirius seděl s Lily u bradavického jezera a rochnil si v něm nohy.
"Prosím tě, Lily, ty by ses pořád jen učila!" Spřáhl ji, když zaklapla jednu knihu a otevřela další.
"Ale blíží se závěrečné zkoušky."
"Prosím tě, to je jen takový strašák. Vůbec nic to není, není to vůbec těžké.."
"Mluvíš, jako by si tím už někdy prošel nebo co."
"No…já..ne, ale kamarádi mi o tom vykládali.."
"Jací kamarádi, vždyť tu žádné nemáš..," oponovala Lily.
"Andromeda, moje sestřenice."
"No jistě," podezíravě si ho prohlídla a natočila se zpět ke knize.
Když si Sirius všiml, že nehodlá svůj zrak věnovat jemu, ani ničemu jinému, co nemá co dočinění s učivem, rozhodl se, že se porozhlídne jinde. On sám na učení kašlal, však byl vybavený dost a už si tímhle jednou prošel, neměl důvod se učit.
"Omluv mě, prosím, na chvíli," zářivě se usmál a zamířil k nedaleké dece, na které seděla skupinka děvčat.
Lily si doteďka ani nevšimla, že je Sirius pryč, ale po chvíli jí došlo, že je to zvláštní a neobvyklé, když do ní nikdo nehučí. Zvedla zrak od knihy a všimla si, jak kousek od ní se Sirius moc dobře baví s děvčaty z nějaké jiné koleje. Zuřivě zaklapla knihu a nakrčila obočí. "Co to dělá? Cs..je to pěknej sukničkář! Jako by mu nestačily ty tři holky za posledních pár měsíců..už zase oblbuje jiné!"
"No vážně, nemám žádnou holku.."
"To nemůže být pravda, Siriusi. Jsi tak úžasný kluk."
"Jak se vlastně jmenuješ?" Přisunul se blíž k hnědovlásce s průzračně modrými kukadly.
"Já jsem Beatrice," podala mu ruku a Sirius ji něžně políbil nad prsty.
"Pěkné jméno, těší mě."
Dívka se zářivě usmála a propíchla ho pohledem.
"Tak tohle už je vrchol!" Zuřila Lily, odhodila knihu kousek od sebe a zvedla se ze země. Mířila přímo k nim, k dece.
Když už stála těsně před Siriusem, dala si ruce v bok: "Tak tady jsi! Nechal si mě tam samotnou, zlato!"
Skupinka dívek na ní zamířila zrak a hltala každé slovo. Beatrice vztáhla svou ruku zpět k sobě a odsunula se od Siriuse.
"Nedělej mi tu scénu, Lily. Nebuď hysterická. Okázale si mě ignorovala, tak jsem si zašel popovídat..tady s děvčaty!" Osočil se na ni Sirius a s úsměvem přitom pohlédl na děvčata, která mu úculy opětovala.
"No..tohle! Už si někdy sbíral zuby zlámanejma prstama?"
"O co ti jde, Lily? Vůbec nechápu, proč si přišla…chtěla ses přece učit!"
"Já..já..no..nechal si mě tam samotnou."
"To už jsem jednou slyšel, něco dalšího? Přece nepotřebuješ nikoho kolem sebe, když se učíš..sama si nechtěla, abych tě vyrušoval, tak jsem nechtěl vyrušovat a šel jsem sem, co je na tom špatného?"
"Ty..ty…," zavrčela a odkráčela k místu, kde ležela její kniha a zamířila přímo do hradu.
"Co je jí?" Zeptala se nevinně jedna z dívek.
"Nejspíš žárlí!" Dodala druhá.
Že by žárlila? Sirius se vesele usmál a v očích mu zazářilo. Vážně..tohle byla žárlivá scéna…Lily! Bože..ty taky? Pak se zamračil. Tohle ale nejde. Tak dost..máš tu kolem sebe plno hezkých holek a ty se díváš, jak támhleta odchází..udělej s tím něco. Už nějak nejsi ve své kůži. Vždyť jsi Sirius Black! Obrátil se k dívkám: "No, však ji to přejde," otočil se na Beatrice, "nešla by ses večer, po večeři projít po hradě?"
"No jistě!" Vyhrkla ze sebe okamžitě bez přemýšlení.
"Fajn, jsme domluveni." Sirius se zvedl a přemýšlel, že by za Lily přece jenom zašel, ale nakonec to zavrhl. Rozhodl se projít si trochu pozemky a popřemýšlet, o samotě.
"Hele, kdo to tu je!"
Sirius se otočil a nevěřil vlastním očím.
"Nazdar Blacku. Co, že se tu touláš, tak sám.. a bez hůlky," škodolibě se na něj James podíval, když si všiml, že má holé ruce.
"Nazdar Jamesi, Remusi," kývl na oba dva. Remus Lupin tiše stál opodál svého kamaráda a ani neodpověděl.
"Zahrajeme si, Remusi?" Optal se James svého kamaráda. Remus mlčel, šlo na něm vidět, že s něčím nesouhlasí, tyhle pohledy už Sirius znal, ale s čím by neměl souhlasit?
"Hraješ si rád, Blacku?" Tenhle tón v Jamesově hlase se mu příliš nezamlouval.
"Spíš ne."
"Tak to máš smůlu, protože si dneska zahrajeme."
"Jak to myslíš?" Sirius se obával nejhoršího. Že by si na něm chtěl James zase v praxi vyzkoušet nová kouzla?
"Nemám náladu na žerty, Jamesi, je mi líto. Musím už jít," šel mu vstříc, ale James ho zarazil.
"Kampak, ještě je brzy..a já teď zrovna nechci, abys odešel. Nejobávanější student školy..že by si ze mě měl strach?"
"Nemám strach," opáčil Sirius, "vím, že jsi taky dobrý student, ale tohle není tvůj styl, napadat svou oběť, která nemá hůlku…vlastně..jedině v případě..," vzpomněl si, že tady už žádný Srabus, kterého nenávidí, není.
"Co ty můžeš vědět, co je mým zvykem?" Namířil na něj hůlkou. "Bojíš se? Měj strach!"
Panečku, to nemyslí vážně. Vždyť by z něj mohl být perfektní Smrtijed. Jamesi, co to děláš!
"Dej tu hůlku dolů!" Řekl neoblomně Siriusi, ale sám ve svém hlase cítil nádech prosby.
"A co když ne?"
"Myslel jsem, že.. vždyť jsme hráli karty, bylo to fajn."
"No, tak příště raději nemysli..nebo víš co? Mohl by si začít víc přemýšlet! Třeba by ti to došlo, jsi ze Zmijozelu a já nemám Zmijozel rád!" V očích mu zasvítilo, tohle se Siriusovi opravdu nelíbilo. Byl jak vyměněný. Teď už věděl, jak se musely cítit jejich oběti.
Vyschlo mu v hrdle: "Zkouším to jedenkrát měsíčně, ale nemám rád migrénu!" Udržel se ještě Sirius. Viděl, jak za Jamesem Remus pokyvuje hlavou. Dělal, jako by se ho to netýkalo.
"Remusi," pokračoval Sirius, "vím, že v tvém stavu.. s tvou osobností, vím, že je to tvůj jediný přítel a ty si ho vážíš..ale nenech ho udělat tu chybu!"
Remus na něj vytřeštil oči.
"Jak to myslí?" Otočil se na Remuse James.
"N-ne-netuším," v Remusovi hrklo, podezíravě a zároveň vyděšeně se na Siriuse podíval. Viděl v jeho očích strach, ne strach o sebe..ale nějaký jiný strach. Viděl v nich člověka, který zřejmě zná jeho tajemství, ale neodsuzuje ho. Jenže, jak by mu měl věřit? James má trochu pravdu, je ze Zmijozelu.
"No tak, Reme. Bude toho litovat, oba toho budete litovat. Bude to tížit tvé svědomí." Remus nic neřekl, obrátil se a jednoduše odešel.
No Remusi, jak tohle můžeš udělat? To..není možné!
"Tak a jsme tu jen my dva," zašklebil se James.
"Ne, Jamesi. Ty nejsi takový..nejsi..špatný..tohle bys.."
"Furnunculus," vyřkl to o něco hlasitěji, než měl v plánu. Se Siriusem to švihlo a odhodilo ho to několik metrů dál, kde se hlavou udeřil o strom a padl k zemi...
Co se stalo dál, už si nepamatoval. Tma před očima mu zaklížila oči. Zaslechl už jen dusající kroky, které utíkaly pryč. Padl do bezvědomí.

5. kapitola - Školní trest

5. října 2005 v 18:25 | Blanch
Už asi hodinu a půl civěl na knížku, kterou dostal od Lily. Co to sakra semnou je? Vždyť Lily ani není můj typ, je to jen kamarádka. Tak proč mi tohle dělá? Dotknul se tváře a vzpomněl si na letmý dotek jejích rtů, který mu před nedávnem věnovala. Tohle nesmím, vždyť má osudem předepsané, že skončí s Jamesem a budou mít spolu Harryho. Tohle nejde.. No a proč by to nešlo? Vždyť jsem stejně v úplně jiném světě, kde je to naopak, třeba se v tomhle světě ani Lily s Jamesem dohromady nedají. Třeba zde nemají dáno být spolu, nad čím to vlastně přemýšlím, sakra? Jamesovi se líbí..tak to bylo i kdysi. A Lily ho odmítala celé ty roky, vždycky, až v sedmém ročníku se dali dohromady. Do sedmého ročníku času dost..nebo taky klidně celý život, pokud spolu nikdy chodit nebudou. Proč se o to vlastně starám, může mi to být jedno. Je to jejich věc, ne moje….. Nelži si, Tichošlápku, žere tě to, strašně tě to žere. Chceš být s ní…ale ty jsi sní..jen trochu jinak, než by si chtěl. Sakra..na tohle musím zapomenout, musím si rychle najít nějakou holku nebo to nedopadne dobře. Sklapl knihu. Strašně mě štve, že mám vzpomínky na svůj minulý svět, kdybych je neměl, ani by mi to nepřišlo, nepřipadal bych si jako v kleci, nic by mě netížilo. Neměl bych takové starosti o budoucnost! Vždyť se tvoří ale nová budoucnost, nikdy to nebude jako dřív. Nikdy. Chtěl bych mít rozum dítěte..a nechci být tak rozumný a chci se zase vrátit do dětských let, ale ne takhle, sakra. Někdo mi přece musí pomoci, dostat se odtud! Někdo.. třeba..no jasně! Zvedl se z postele a přestal přemýšlet, chtěl jít rovnou na místo, kde by mu pomohli, ale pak si uvědomil, že je sedm hodin a on musí jít na další hodinu školního trestu, který si vysloužil u Raddlea.
"Aspoň, že je to naposledy. Ještě déle mu čučet do toho jeho ksichtu a zbláznil bych se!"
Zamířil do křídla, poblíž dívčích záchodků ve třetím patře, kde měl Raddle kabinet. Potichu zaklepal, načež vlezl dovnitř. Raddle seděl u stolu a opravoval pergameny. Sirius byl zvědavý, co si na něj vymyslí dnes, poněvadž každý den dělal něco jiného, a nebylo to zrovna nejjednodušší. Jednou spolu chytali v lese nějaké tvory, potřebné do výuky. Ten den si Sirius odnesl spoustu modřin a řezných ran, podrápané nohy a podřené ruce.
Dalšími úkoly bylo buď všemi známé leštění pohárů ve Slavnostní síni, leštění brnění po celé škole, a nebo rozdělování Raddleových pracovních pergamenů podle abecedy, měl jich bezmála přes dva tisíce, či musel pomáhat Filchovi s úklidem hradu, což bylo pro Siriuse asi snad nejhorší, poněvadž trávit čas s Filchem nebyl zrovna jeho sen.
"Dobrý den, pane Blacku," zvedl Raddle své zlověstné temné oči, ve kterých se skrývalo pohrdání a vztek, "dnes mám pro vás něco speciálního."
Sirius chtěl už, už něco dodat, ale raději mlčel, nechtěl si vysloužit další týden nebo snad měsíc. Čekal, co z něj dál vyleze.
Raddle se škodolibě usmál a přimhouřil oči: "Mluvil jsem s profesorem Slughornem, jak jinak a moc ho nepotěšilo Vaše chování, navrhnul jsem mu, že si může vybrat nějakou činnost pro Váš školní trest, a dal mi nakonec tohle. Hodně štěstí!" Tvářil se jak kočka na lovu myší.
Sirius vzal do ruky obrovský pergamen a podíval se na něj. "Co to má být? To je školní trest?"
"Myslel jsem, že jste chytřejší, pane Blacku..to jsou.."
"Jo, je mi jasné, že jsou to přísady do lektvarů a odvarů, ale co já s tím? Tohle se mi nebude líbit.."
"Vy je budete sbírat. A já tu nejsem od toho, abych se Vám líbil!"
" Tak to tu jste správně," zahlaholil vzpurně Sirius, " sbírat?"
"Nebuďte drzý..nebo..," vypěnil, ale pak se rychle uklidnil, "ano, sbírat. V Zapovězeném lese.."
"Ale tam je vstup zakázán.."
"Odkdy prosím Vás?" Zatvářil se nechápavě Voldemort.
Sirius chvilku popřemýšlel. Copak v tomhle světě se smí chodit na noční toulky skrz Zakázaný les? Při úplňku se sednou k jezeru a čekat, co nás sežere? Teda, co to je za svět? To by přece Brumbál nedopustil… a je přece ředitelem. Tady tohle mi nehraje..snad není jiný i Brumbál?
"Běžte už, mám spoustu práce a Vy mě rušíte!"
"Jistě!" Takže do Zapovězeného lesa. Proboha, to snad ne. Mám tam jít sám? Vždyť je tam plno divé zvěře, vlkodlaci…ach, promiň, Remusi, divocí vlkodlaci… chiméry, bludníčci, karkulinky..a já nevím, co ještě..Kentauři mě tam nepustí. Upíři mě vysají zaživa..musím si zajít pro hůlku! Nechápal proč si nevzal k Raddleovi s sebou hůlku. Zamířil rovnou do sklepení, kde si vyzvedl hůlku a s mírně třesoucím tělem se vydal do houštin lesa.
Bloumal po okraji lesa a svíti si hůlkou, naštěstí měl představy, jak ony ingredience mají vypadat. Vůbec netušil, jak dlouho by měl hledat a jestli vůbec má najít všechno. Raddle by byl schopný nechat ho tu až do pěti do rána, ne-li do zítřejšího západu slunce.
Neměl odvahy sám se oddálit od okrajů a lézt někam do černých hlubin, kde by ho mohlo něco přepadnout. Sám by se asi těžko uchránil. Sice si z minulosti pamatoval všechna kouzla, zaklínadla, formule a různé obranné techniky, ale jako jedenáctiletý by si sám netroufl. Spadl mu hřebínek. Příště si zapamatuji, že nemám Voldemorta štvát!
Po několika hodinách už měl větší polovinu, k jeho štěstí to zřejmě profesoři nastražili tak, aby vážně do těch hlubin lesa nemusel.
Byl už vážně unavený, zavírala se mu víčka. Téměř usnul ve stoje, když v tu chvíli se kolem něj něco mihlo.
Něco tmavého a obrovského. Sirius zkoprněl a nedělal vůbec nic. Vyděšeně hleděl kolem sebe, přetáčel čočky ze strany na stranu a přitom zhluboka dýchal.
Zase! Proběhlo to kolem něj, cítil mírný vánek, který kolem něj profoukl, když ten tvor přeběhl na druhou stranu těsně vedle něj. Málem se to o něj otřelo.
Bum! Byl na zemi. Povalilo ho to na zem. Vůbec nevěděl, co se děje. Byl zmatený, jen věděl, že něco nad ním funí a vrčí.
A je semnou amen. To jsem tu dlouho nepobyl, tohle bude lepší. Zemřu, aspoň budu mít klid. Sbohem Jamesi, můj imaginární kamaráde, sbohem Remusi, Lily..měl jsem vás rád. A Lily, jak já toužil po tom, aby sis mě všimla, nechápu proč..ale, jsem blbec. Můžu si za to sám, sbohem! To něco už se nad ním sklánělo, Sirius e pokoušel naposledy nahmatat hůlku, ale zbytečně..ležela několik metrů od něj a on se nemohl zvednout, bylo by to moc velké riziko. Ani nevěděl, co ho ohrožuje. Ale byl si jistý jediným, tohle je poslední noc, kterou stráví na tomto světě.
Sbohem všichni! Vzdal to. Nemělo to cenu.. cítil teplý dech na svém krku a viděl zářící strašidelné oči v černočerné tmě. Neviděl žádný obrys, byla tu tma, neviděl nic. Jen ty oči, ty blýskající se oči plné žízně po lidské krvi. Tvor měl zřejmě otevřenou tlamu, protože Sirius cítil, jak na něj kape cosi mokrého..sliny.. Tohle je nechutná smrt, takhle jsem si to nepředstavoval, ale budiž! Dobrovolně zavřel oči a nesnažil se to ze sebe setřást. Blížilo se to k jeho hrdle, cítil, jak se to blíží….
"Aranya exuma!" Ozvalo se odněkud z dálky. Tvor, který měl Sirius ještě před chvílí na sobě, odletěl několik metrů od něj, strašlivě zakvičel a utíkal opačným směrem, pryč od Siriuse, pryč od majitele hůlky, která vyslala kouzlo.
Sirius se otočil a osoba, která tam stála..tu by nikdy nečekal.
"Myslel jsem si, pane Blacku, že to celé pokazíte! A dostanete se do potíží.."
"Neměl jste mě sem posílat, nemusel byste za mnou chodit.."
"Ale já jsem chtěl, zasloužil jste si to," Raddleovi se zablýskalo v očích, "zvedněte se!"
Sirius stále nechápal, co se stalo. Raddle mu právě zachránil život..ale jak to? Copak..je taky jiný? Vždyť je to Voldemort..jak by mohl..ale…
"C-co to bylo?" Nedokázal ze sebe vydat jinou otázku.
"Netuším, ale nemělo to tu co dělat!" Podíval se Raddle do dáli, kam uteklo to stvoření.
"Asi bych Vám..měl poděkovat," šlo to z něj jak z chlupaté deky, dělal to nerad, ale..měl by.
"To byste tedy měl!"
"Hm..tak teda děkuji!" Zahřměl naštvaně Sirius. Co si o sobě ten chlápek myslí!
"Máte zač!" Otočil se a vybídl Siriuse, aby šel za ním. Vedl ho ven z lesa. "A tohle si vezmu!" Sebral Siriusovi z rukou pytlík plný bylin a směsí do lektvarů. "Myslím, že do příště máte ponaučení!"
Čas plynul strašně rychle, tak, jak se tu Siriusovi líbilo míň a míň, tak čas plynul rychleji a rychleji, a za celou dobu se nedokázal dát Sirius do kopu s Jamesem a Remusem.
Jednou při obědě viděl, jak se Remus vybavuje s Petrem. Strašně ho to vytáčelo, ale nemohl nic dělat. Štvalo ho to. Ještě, aby se začali bavit s Petrem a s ním ne. To by byl vrchol. Jenže Petr na to měl lepší předpoklady. Nebelvír si s Havraspárem docela rozumí a v tom je ten problém.
"Nechápu tě, Siriusi, ty ses snad zamiloval!" Drcla do něj Lily. Velice ho vyvedla z míry.
"C-cože? Prosím tě..jak si na to přišla?" Hraně se zasmál.
"Protože furt na ně civíš, proč?" Ukázala směrem k nebelvírskému stolu. "Líbí se ti snad Potter?"
"Nejsem jeho typ," zavtipkoval Sirius, "zato ty ano."
"Cože? Já?"
"Copak sis toho ještě nevšimla? Líbíš se mu, tehdy u karet se mě vyptával, jestli máš kluka.."
"Jo, mám.."
"Cože?" Vytřeštil na ni oči a mírně zvýšil hlas, až se několik studentů poblíž něj otočilo.
"No co se divíš..mám přece tebe."
"Co to meleš, Evansová!" Snažil se zaznít lhostejně. "My spolu přece nechodíme."
"To ne, ale jako kluk v mém okolí mi stačíš, žádný Potter nemá sebemenší šanci…to bych vážně raději chodila s tebou!"
Heh, tak to teda díky. I když.. Jak rád bych tě bral vážně, každé slovo.. jsem rád, že má James utrum, i když bych neměl být…tak dost! Lily je jen kamarádka, kamarádka!!
"Hmm," nandal si porci do úst, aby už nemusel nic říkat.
Blížilo se jaro, Sirius se rozhodl, že udělá rázný krok a nebude tížit své svědomí otázkami budoucnosti.
Jak nedávno zjistil, Albus Brumbál je opravdu jiný, než předpokládal, když za ním šel, aby mu pomohl, vůbec ho nepřijal a ke všemu ho nechal vyvést z chodby, která vedla k jeho pracovně. Starý, nerudný dědek! Ale co já si v tom případě počnu? Nemám ti nikoho, kdo by mi mohl pomoci, kdo by to nějak zvrátil..
Tak se rozhodl, nebude to řešit, už nebude řešit to, jak by všechno změnil, nemá to cenu. Dělalo mu to sice potíže a přál si toho hodně, co by se mohlo změnit, ale ne..už to stačilo. Takhle by trávil celých sedm pošmourných let, které pro něj byly už předem nesnesitelné.
"Ahoj," sedl si k jezeru vedle nějaké blondýnky, která se mu docela zamlouvala, "hezký den, viď?"
Dívka vykulila oči, začala zrychleně dýchat a s tichým aaach se na něj usmála.
"Já jsem Sirius Black," usmál se na ni. Věděl, že tady má vyhráno. Tuhle už má chycenou do pastičky, šlo se na ni podívat, jak po něm vzdychala. Jedna z jeho fanynek. Na tohle už nebyl dlouho zvyklý. No, Lily má sice krásnější oči, má i hezčí vlasy, vlastně celou tvář má pěknější, je celá hezčí…ale ty taky ujdeš..bože, já ji teď budu snad přirovnávat k Lily nebo co?
Dívka ani nepípla.
"A ty jsi?"
"Oh, promiň..heh, já jen..nemůžu tomu..no, já..jsem Nora.."
"A dál? Koukám, že jsi z Mrzimoru."
"Jo, Whilksová."
"Tak Noro, ty jsi z prváku?"
"Přesně, stejně jako ty. Máme spolu Kouzelné formule.."
"Vážně?" Ježiši, jako kdybych nevěděl, že máme Formule s Mrzimorem, teda..to jsem si vybral. Ale což.
"Jo, já jsem si tě všimla hned první hodinu," usmála se přihlouple a mnula si nervózně ruce.
"To mi lichotíš. Tak, Noro, co kdybychom si třeba zítra zašli na procházku kolem jezera?"
"To by bylo moc fajn, Siriusi Blacku. Moc se budu těšit, dáme si někde sraz nebo.."
No jistěže si dáme sraz! Lily je taky o dost chytřejší!
"Počkám tě ve čtyři hodiny u brány, domluveno?"
"Jasně!"
Sirius odkráčel směrem k bráně školy a mnul si spokojeně ruce.
"Kdo to byl?" Leknutím málem nadskočil, někdo se za ním plahočil a on myslel, že se mu to jenom zdá. Otočil se, kdo jiný, než…
Lily dala ruce v bok: "Kdo to byl?"
"Co se staráš, do toho ti přece nic není.."
"Já jen, že ty se tu přece s nikým nebavíš, jen.."
"..jen s tebou. Sem tam s Lupinem..dokonce nemluvím ani s těma dvěma ode mě z komnaty, jen občas s Tedem, ale fakt občas..tak co mám dělat? Tak mě aspoň nech kamarádit se s ostatními, ne? A nebuď jak moje matka!"
"Siriusi.."
"Sbohem!" Trádoval si to dál a ani se neohlížel, nechal tam Lily stát, zíraje na jeho záda.
To se mi povedlo, nechci si tě znepřátelit, ale taky k tobě nechci nic cítit..co to mělo být? Kontrola? Zpověď? Já se s ní seznamoval, abych si tě vyhnal z hlavy, liško ryšavá!
Zamířil rovnou do pokoje, nechtěl se s nikým bavit, chtěl si jen lehnout do peřin a zaspat další den. Rád snil, poněvadž se mu zdálo o starých dobách, ne o tomhle peklu.
"Kašlu na večeři," zahrnul kolem sebe závěsy a upadlo do hlubokého a konejšivého spánku.

4. kapitola - Šikana

5. října 2005 v 18:24 | Blanch
Sirius zjistil, že si dělá plané naděje, to, že si zahrál karty se svými tak zvanými kamarády, ještě nic neznamenalo. Ani to nikam neposunulo jejich vztah. James ho okázale ignoroval a ani mu neodpovídal na pozdravy. Sirius si vážně začínal připadat jako největší blbec.
Jediný Remus byl schopný říci ahoj a sem tam se Siriusem před hodinou pomluvil slůvko. Jediné, čeho si Sirius všiml na Jamesovi bylo, že se nějak častěji kouká po Lily. Bylo mu jasné proč, ale z nějakého zvláštního důvodu ho to strašně štvalo. Když viděl, jak na ni civí, zuřil. Měl tendenci ji ochraňovat, Lily byla jeho svěřenkyně. James ho štval, musel si to přiznat, štval ho. Nikdy dřív by ho nenapadlo, že až si tahle bude prohlížet Lily, Siriuse to bude tak žrát.
"Už zase čumí," hlesla Lily, aniž by se podívala. Siriusovi bylo jasné, o kom mluví.
"Jak to víš?" Zeptal se udiveně.
"Cítím ty jeho pohledy. Brejloun jeden!"
Sirius se musel začít smát, nevěděl, kolik Jamesovi v tomto světě zbývá času, než ho začne mít Lily ráda, v jeho minulém životě to bylo až v sedmém ročníku, takže když to bral takhle, tak měl ještě spoustu času…ale tady bylo jasné, že ho Lily moc nemusí, stejně jako dřív.
Zase budeš ze sebe dělat blbečka, Jamesi, celých šest let, teda doufám, vlastně ani nevěděl, proč v to doufá, ale trošku se mu při té myšlence ulevilo.
"Pane Blacku, Vy to jistě budete umět, můžete nám to kouzlo předvést?" Vyzval ho profesor Raddle k tabuli.
Sakra, kdybych tak věděl, o čem byla řeč! Stoupl si a mírně se natočil na Lily: "Co probíráme?" Šeptal.
"Jak co?"
"No, budu konkrétnější, co po mně chce? Nedával jsem pozor."
"Probůh, já nevím, nevnímala jsem ho."
"Super."
"Pane Blacku, slyšel jste mě?" Zvýšil Raddle hlas.
"Ale jo už, jasně, už jdu.. bože"
"Buďte tak laskav," zasyčel profesor skrze rty, "a příště buďte ke mně slušnější nebo si to vypijete!"
"Okay," zahřměl Sirius jdouc si vyzvednou svůj ortel smrti, protože raději se přizná, že nedával pozor, z čehož vyplynou jisté následky, než aby ze sebe udělal vola.
"Říká se ano, pane!" Zahřměl znovu Raddle. "A buďte už tak laskav a dejte se do práce."
Sirius stál uprostřed místnosti, přímo před plnou třídou studentů a mlčky hleděl do obecenstva.
"No tak? Bude to?"
A co kdyby ses mě raději zeptal: "Není Vám nic, pane Blacku?" Na to by ses nikdy nezeptal, ty hade!
"Pane Blacku, dal jsem Vám příkaz, tak ho splňte!"
Sirius nadále mlčel. Ani se na něj nepodíval.
Raddle zrudl vzteky: "Co Vás vede k tomu, že neuposlechnete můj příkaz? Blacku!"
Sirius se na něj nenávistně podíval a medovým hláskem, s nadsázkou a podtónem sarkasmu pravil: "Protože nevím, co po mně chcete! Nedával jsem pozor!"
"No tohle? Jak si jen můžete dovolit… strhávám Vám padesát bodů!!"
"Je Vám jasné, že strháváte body Zmijozelu?" Zeptal se na oplátku ironicky Sirius.
"Co jste tím chtěl říct?"
"Jen..ale co, jen to, že nadržujete přece Zmijozelu, tady to každý ví," obrátil se do třídy, "že to víte?" Zahleděl se přitom na Jamese, který se škodolibě usmíval, načež kouknul na Lily, který nervózně zkousla rty. Věděl, že přestřelil a věděl to každý v téhle místnosti, pobavil tím sice Nebelvír, ale Zmijozel ho ode dneška bude nenávidět ještě víc, než předtím.
"Tak to stačí!! Uděluji Vám školní trest, na celý týden! A jestli nezlepšíte své chování, Blacku, bude to na celý měsíc, ne-li do konce roku! Dnes Vás čekám v sedm v kabinetu! Mazejte si sednout a už ani nepípněte nebo si to vypijete, je Vám to jasné?!!!"
"Úplně," usmál se spokojeně Sirius. A máš to, kreténe, zasloužil sis to. Nesnáším tě, rozumíš? Nesnáším! Zabil si Lily a Jamese, málem několikrát i Harryho, kvůli tobě nás Petr zradil, kvůli tobě jsem měl zpackaný celý život! Ty za to zaplatíš!
"A neculte se tak blbě, ještě jeden blbý úsměv a vyhodím Vás!"
"Jako by to byl nějaký trest," posadil se Sirius už zpátky do lavice.
"Co jste říkal, Blacku?"
"Nic!"
"Já jsem slyšel, že si tam něco mumláte pod nos," šel k němu k lavici, "a už Vás mám opravdu plné zuby! Vypadněte, zmizte! Smrade rozmazlený, nevychovaný! Je mi až stydno, že jste se dostal do tak vážené koleje!"
"Tak vážené? Mně je taky stydno, že tam jsem..je to hrůza! Nenávidím to tam!" Zařval Sirius a než stačil Raddle cokoliv říct, rychle utekl z místnosti.
"No páni!" Zašeptal Remus.
"Mlčte," obořil se Raddle, "za blbou připomínku odebírám Nebelvíru deset bodů!"
Sirius kráčel po chodbách.
Skvělý, tak se mi povedlo nasrat Voldemorta, to je opravdu vítečné. Na co si myslel, ty magore, když si ho provokoval? Pleskl se přes líce Sirius, blbečku, ještě víc si zkaz působení na téhle škole. Profesoři tě budou nenávidět a bude to ještě větší peklo. Navíc tenhle. To je fakt neskutečné, že zrovna on učí Obranu. Co Brumbála přimělo, že ho zaměstnal? Jak je možné, že tu učí? To je fakt peklo..Voldemort profesorem. Tohle asi nerozchodím. To mě fakt zajímá, jaký si vymyslí trest. Co by se stalo, kdybych tam nepřišel?
Proboha, Tichošlápku, tohle si vážně posral, tohle si neměl. Já blbec, takhle jsem si to ještě zhoršil. Abych měl teď ještě hrůzu z Obrany proti černé magii. Ono nestačí, že si mě James ani Remus nevšímají, že nejsme kamarádi. Nestačí, že jsem ve Zmijozelu, nestačí, že jsem přišel o svůj život, zážitky a vzpomínky..že jsem o všechno přišel, teď si ještě naštvu profesora, který mě měl rád, teď bude teprve z mého života peklo. O to se jistě Voldemort postará.
Neměl chuť jít na další hodinu, a tak ji jednoduše vynechal. Neměl chuť vidět nikoho ze třídy, ani ze školy. Hlavně žádné profesory a učení. Věděl, že si ho ještě podá Slughorn. Věděl, že je ve velké bryndě. A co si teprve pomyslí Lily? Co když se jí tím oddálí? To by nechtěl, nechtěl, aby ztratil i ji.
Procházel se po škole bezmála dvě hodiny, jistě už musel být konec vyučování. A taky, že ano. Kousek od sebe zahlédl hlouček holek, z jeho ročníku a koleje. Stály v kruhu, okolo nějakého chudáka, kterému nadávaly.
"Mudlovská šmejdko!"
"Cože?" Zašeptal Sirius. Slyšel jsem dobře? Mudlovská šmejdko..o ne, můj bože, Lily. Rozběhl se mezi ně, a jak předpokládal, uprostřed toho hloučku se krčila ryšavá dívka a rukama si chránila hlavu.
"Vy krávy jedny! Nechte toho," rozkřičel se.
"Co ty máš co po nás řvát, ty zrádče jeden! Vypadni Blacku, tohle je naše věc!"
"Hovno je to vaše věc, nechte ji na pokoji. Lily je moje kamarádka..jestli ji ještě něco uděláte, zakleju vás..a myslím to smrtelně vážně!" Vytáhl hůlku. Věděl, že to pomůže, dívky ustoupily. Věděl, že před nimi bude mít autoritu, všichni na škole z něj měli tak trochu strach, měli strach z jeho dovedností a jeho znalosti kouzel a zaklínadel. Všechny dívky věděly, že není radno si s ním zahrávat, pomaličku couvly a pustily ho dovnitř, k Lily.
"Lily," chytl ji do náruče, ta se na něj vroucně podívala. Měla roztržený ret a pod okem podlitinu. Teda, že tě budou takhle šikanovat, to jsem si nemyslel!
Lily," zopakoval, "je ti něco, co se děje? Vnímáš mě? Vsi v pořádku?" Dívka na něj jen hleděla, ale nic neříkala.
"No tak!" Hladil ji po vlasech a sesunul se k ní, držíc ji v náručí.
"A hele, Black se nám zamiloval!" Zakřičela jedna z dívek a zbytek se rozesmál.
"Sklapni, náno pitomá!" Ohnal se zuřivě po ní Sirius.
"Lily, broučku," hladil ji po tváři, "jsi v pořádku, odpověz, prosím!"
Lily se na něj usmála a mírně kývla.
"Zmizte!" Zakřičel Sirius po dívkách, načež rozpustily svůj dav.
"Pojď, pomůžu ti," opřel její tělo o své a podepřel ji tak, aby mohla stát, "měli bychom zajít na ošetřovnu."
"Ne, tam ne!" Otočila na něj svou barevně hrající tvář, "prosím," dodala, když se Sirius zamračil, "nechci se nikde ukazovat."
"Dobrá," připustil nakonec, "to bude dobré, dokážu to vyléčit, pojď. Pořádně se o mě opři."
Lily byla o něj opřená, chvíli kulhala, načež se Sirius naštval a vzal ji do náruče, byl na skoro dvanáctiletého chlapce o dost vyspělejší. Byl vysoký a silný, měl široká ramena a velké ruce. Vlasy mu s elegancí padaly do obličeje. Stejně jako tedy, před lety, po něm nyní toužily dívky. Sice o trochu méně, protože si hned na začátku zjednal pověst člověka, ze kterého měli studenti trochu hrůzu, ale i přese všechno by neměl nouzi o děvčata.
Chvíli nesl Lily chodbou mířící přímo do zmijozelské koleje, ale pak si to rozmyslel a napadl ho lepší plán, zavést ji do Komnaty nejvyšších potřeb.
Položil ji na připravenou postel. Kolem dokola byly kotlíky, různé byliny a knihy o léčitelství.
Podlitiny a roztržený ret byly za chvíli pryč, jen mu trochu dalo námahy spravit Lilyin kotník, který měla zřejmě zlomený.
"Na tohle jedině Kostirost," jakmile to dořekl, na polici před ním se objevila láhev s obsahem hlásající název lektvaru Kostirost.
"Na, napij se."
"Jak víš, co máš dělat?" Bránila se trochu Lily.
"To jsou zkušenosti..hodně zkušeností.."
"Aha, myslíš s tvou matkou?!"
"No jistěže," přitakal. Sice původně myslel úplně něco jiného, hlavně to, že dříve s Remuse a Jamesem a Petrem podnikali všelijaké nebezpečné akce a nesčetněkrát si někdo z nich zlomil nějakou končetinu. Tehdy chodili do ošetřovny krást Kostirost a dělali to samé, co zrovna dělal Sirius teď, samoléčbu.
"Mockrát ti děkuji, Siriusi!"
"Za co?"
"Za to, že se tak o mě staráš! Jsi opravdu kamarád!"
Jo, jen kamarád. To je to, co ve mně vidíš, Lil? Sakra..proč působím na kdejakou káču jako pán bůh, ale na tebe to nepůsobí? Sakra, o čem to přemýšlím!! Jo, jsme kamarádi!
"Nemáš zač. Nechci, aby se ti něco stalo," díval se na kotník, který ji ovazoval, nechtěl ji pohlédnout do očí, "a tohle teď nesmíš namáhat. Do rána se ti to spraví."
"Jsi můj anděl strážný, kdybys tam nebyl, nevím, co by semnou bylo. Ty čůzy by mě jen tak nepustily. Nenávidím je..a vrátím jim to. Však ještě budou koukat."
"Vrátíme jim to společně," smál se Sirius a na chvilku si připadal, jako by se vrátil do minulosti, teda té, kde žil dřív, a domlouval se s Jamesem na to, jak zase poškádlí Snapea. Ale musel uznat, že tohle taky není špatný nápad, chybělo mu to, chybělo mu někoho týrat. Ale Snape byl něco víc..toho týral raději. Třeba k tomu časem s Lily dojdou. Jen se ještě nikdy nemstil holkám, nikdy neseslal na žádnou dívku kletbu nebo kouzlo. Ale tohle bylo něco jiného. Ublížili Lily a on je naprosto nenávidí, jsou to pěkné krávy, povýšené, arogantní a cynické. Prostě je nesnášel. Zasloužily by si to. Nikde v jiných kolejích nejsou tak hloupé holky.
"Vážně?"
"Jo, pomůžu ti připravit nějakou pomstu, tohle jim nesmí jen tak projít. Nebudou tě šikanovat, a pokud ano, budou mít co dočinění semnou!" Ani nepostřehl, že jeho hlas z normální tóniny přešel do zuřivosti.
Lily na něj chvíli hleděla, usmívala se, bylo vidět, že je mu opravdu vděčná. Pak se nahnula a políbila Siriuse na tvář.
Sirius vyděšeně ucukl a přiložil si ruku na tvář. Co to bylo? Lily.. Pookřál.
"Co to?"
"To máš za tu všechnu pomoc, Blacku," zašklebila se, "ne, vážně. Jsi moc hodný, Siriusi. Nechápu, co děláš ve Zmijozelu."
"Nejspíš mám určité vlastnosti, které tam patří, ale nejsem na to hrdý a nejraději bych odtud vypadnul. Za to vůbec nechápu, co tu děláš ty.."
"Já asi vím, co mě sem přivedlo. Moje škodolibost, moje rýpavost a zloba. Umím být pěkně zlá.."
"Jistě, jen trošičku," usmál se Sirius na půl úst, "ale i přes to všechno si skvělá soucitná holka."
"No to víš, někdo v tom Zmijozelu být musí," zazubila se, "ale byl mi ho čert dlužen. Jestli takhle mám žít až do konce školy," pohlédla na svůj kotník, "tak nevím."
"Tak popros Brumbála, jestli by ti nemohl pomoci..dát tě jinam, řekni mu o tom.."
"Ne!"
"Proč?"
"Asi jsem příliš hrdá na to, abych šla žalovat, to není můj styl. Ne, pokud jde o mě..na ostatní práskat klidně budu," posměšně si odkašlala, "ale tohle je něco jiného, myslel by si, že jsem slabá…slabost…to není nic pro mě, pro holku, která je z holek nejchytřejší a nejučenlivější."
Malinko jsi namyšlená, ale to se podá, pousmál se nad tím Sirius, tohle by totiž stará Lily nikdy neřekla, ale budiž. Vím, že máš pravdu.
"Tak jdeme," vzal ji opět do náruče a odnesl do sklepení, do zmijozelské koleje.
"Doufám, že tam nějak dojdeš, vím, že kluci k holkám do pokoje nemůžou."
"Jasně, budu se snažit."
"A hodně štěstí. Snad ti nic neprovedou ty kozy, pokud ano, víš, na koho se máš obrátit..a víš, čím jim máš pohrozit."
"Jasně, Siriusi..díky, jediné, co mě štve..že takhle si neudělám moc úkolů."
"Na úkoly se vyser!" Řekl na plnou pusu Sirius. "Knihovna je otevřená denně, prostě si dáš menší volno."

3. kapitola - Blýská se na lepší časy?

5. října 2005 v 18:23 | Blanch
Sirius se cítil pod psa. Jak ironické, pod psa! Dokázal se vůbec proměnit v psa? Dokázal být ještě zvěromágem?
Byl víkend, nevěděl, co má dělat. Byla to strašná nuda. Jediná kamarádka, kterou měl, byla Lily a ta teď byla právě mimo. O víkendu se takhle nudit, copak tohle je úděl Siriuse Blacka? Energického Siriuse Blacka?
Nedávno na něj James, jeho nejlepší kamarád, vytasil hůlku, chtěl ho zaklít. Tehdy si Sirius připadal, jako by byl v kůži Snapea. Vždyť ano, oni dva si to vyměnili, ten zákeřný a do černé magie ponořený, Severus Snape teď sídlí v nebelvírské komnatě a on sám, Sirius, věrný přítel a člověk ctící dobro, trčel tady, ve zmijozelské koleji. To byl vážně nezdařilý žert!
Ležel a koukal do stropu. Přemýšlel, co by mohl dělat. Vždyť byl prosinec, venku byl sníh. Mohl by se jít projít po sněhových závějích. Mohl by si postavit sněhuláka.
Sirius vstal, navlíkl si svetr, teplý hábit, rukavice a své černé podelší vlasy nechával padat do svého obličeje. Aspoň mu nebude zima na uši.
Vyšel ven. Byla tam hromada studentů, všichni se koulovali nebo právě leželi na studené zemi a dělali andělíčky. Sirius neměl chuť dívat se na ty šťastné obličeje. Šel dál, kam ho nohy táhly.
Zašel téměř až k Zapovězenému lesu. Tam aspoň nikdo nebyl a nemohl ho rušit…nebo hůř, vyslýchat ho, či na něj zkoušet lecjaké kletby.
Vzal hrstku sněhu a začal válet první kouli. Sněhu bylo opravdu hodně, za chvíli měl první část hotovou. Uválel další, menší kouli a postavil ji na tu první. Poté uválel třetí a dal ji úplně navrch.
Jelikož neměl po ruce mrkev, byl nucen udělat sněhulákovi nos ze sněhu.
Moc dobře vím, jaký nos mu udělat! Vzal malou hromádku sněhu a vytvořil sněhulákovi velký hákovitý nos. Poté udělal sněhulákovi dvě oči. Vyplnil je kamením, které začaroval tak, aby měly černou barvu. Věděl, že se mimo školní pozemky a mimo hodiny nemohlo kouzlit, ale on to s oblibou dělal. Stejně ho nikdo neviděl.
Vytvořil sněhulákovi v¨škodolibý výraz a na hlavu mu napíchal jehličí tak, aby mělo tvar mikádovitého účesu.
"Tak a jsi na světě.. musím uznat, že ses mi povedl, Srabusi.."
"..vypadá jako Snape!"
Sirius mírně poskočil, otočil se směrem k místu, odkud zněl onen hlas. Remus? Co ten tu dělá?
"Opravdu vypadá jako on," zopakoval s úsměvem Remus Lupin.
"Jo..to ano. Co tu děláš?"
"Já..prostě jsem se šel projít. Chceš s něčím pomoci?"
"Ty..ty bys mi chtěl pomoct?"
"No a proč ne?" Bránil se mile tvářící Remus.
"Tak jo," usmál se Sirius, "postavíme dalšího, co říkáš?"
"Dobře. Jako kdo by měl vypadat?"
"Hmm.. jako..Voldemort," usmál se Sirius.
"Kdože?" Zajímal se Remus.
"Promiň, chtěl jsem říci ..Raddle."
"Dobrá..čím začneme?" Dožadoval se mrtvolně vypadající mladík. Sirius předpokládal, že se blíží úplněk. Podle toho, jak Remus vypadal. Byl hodně bledý a rány, které obdržel z minulého měsíce, se téměř hojily. Brzy měly nastoupit nové.
"Tak první ty koule.."
Lupin se bezděčně usmál, "koule říkáš?"
"Jo!" Zazubil se Sirius. "Koule. Já udělám tu první, ty udělej třeba tu druhou."
"Dobře."
Po chvíli stál vedle Srabuse hned druhý sněhulák. Tři koule, jedna menší, než ta druhá, stály na sobě a tvořily sněžné tělo.
"Tak..udělal bych obočí. Jako první..myslím, že..asi takhle," prsknul Sirius na hlavu dvě husté linie.
Remus trochu odstoupil: "Vypadá jako Brežněv."
Sirius se zasmál, Remus měl vždycky dobrý smysl pro humor, pokud šlo o politiku.
"Neříkej, že znáš Brežněva?" Podivil se trochu Remus, který zdvihl zvědavě, ale také polichoceně obočí.
"No jistě. Sovětský svaz mě vždycky zajímal…ne, to byl jen žert… ale, jinak máš pravdu, jako Brežněv. Raddle nemá takové obočí."
"Jaké si použil kouzlo na ty oči?" Ukázal směrem k očím sněhuláka představujícího Severuse Snapea. "Mohl bys ho použít na oči a obočí Raddlea."
"To máš pravdu, Reme," Remus se opět podivil. Tenhle kluk mu nepřišel jako člověk, co by patřil do Zmijozelu. Byl tak společenský a kamarádský, uměl si dělat legraci a byl..milý. Na Zmijozeláka až příliš milý a sdílný. Není v tom nějaká past?
Sirius mávl hůlkou a jak obočí, tak stejně i kamenné oči, zčernaly. Sirius vytvaroval Raddleovu ostrorysou bradu a sněhem naznačil na hlavě několik vln.
"Tak to je přesně on, jako bych ho viděl!" Spráskl Remus ruce k sobě. "Fakt se nám povedl."
"Máš pravdu, Reme, celý on," sklonil oči k zemi, "ale ne, že bych ho rád viděl."
"Pročpak? Vždyť tě má rád, Siriusi."
"Možná, protože ve mně vidí sebe..vidí potenciál..který já stejně nikdy neužiji k takovým věcem, které on má určitě na mysli."
"Co tím myslíš, Siriusi?"
"To máš jedno, Remusi," kývl hlavou Sirius a přiblížil koutky úst ke svým uším, "pojď.. pojď se semnou podívat na zamrzlé jezero."
"No, víš, Siriusi, já už bych měl jít."
"Jistě, promiň! Určitě na tebe čeká James," sklopil smutně Sirius oči. Tak doufal v to, že si konečně Remuse získal. Tak dobře si rozuměli, už to vypadalo, že mu Remus věří a že by se z nich mohli stát dobří kamarádi. Proč mu jen ten pitomý osud nepřeje? Nenávidím odbor záhad! Řekl si v tomto měsíci snad už posté.
"Ano, měl bych za ním jít. Ale..bylo to fajn, Siriusi Blacku, moc fajn," usmál se a pohlédl na Srabuse, "vážně vypadá jako Severus. Ale když ten Snape je tak divný kluk!"
"Je s vámi na pokoji?" Vyhrkl najednou ze sebe Sirius, ani neuvažoval nad tím, jaké by to mohl mít následky, že se ptá zrovna ne tohle.
"Jo, je, když se na to ptáš..ale vůbec s námi nemluví. Není ti něco?" Chytl Remus Siriuse za rameno a starostlivě na něj pohlédl, Sirius vzdychl. Trochu se svou dychtivostí prozradil.
"Ne, není, neboj, jen..to bude dobré. Tak už běž, ať James nečeká. Měj se hezky, Remusi."
"Ty taky Siriusi."
Kéž bys mi řekl Tichošlápku, kéž by. Tuhle přezdívku mi tehdy vymyslel James. Přesně v prvním ročníku, když jsme spolu plnili školní trest. Moc dobře si na to vzpomínám. Tehdy jsem ho na chodbě vyděsil a on mi říkal, že neslyšel mé kroky. Prý jsem strašný tichošlápek. A už mi to zůstalo. Ach Remusi, jak mi chybíte. Chci být zase váš kamarád. Chci podnikat noční akce pod Jamesovým pláštěm, chci chodit tajně do Prasinek na ohnivou whisky, chci po nocích trápit Paní Norissovou a Filche, chci metat kletby na Srabuse. Chci být s vámi, chci s vámi trávit Vánoce v nebelvírské věži, chci si užívat vaší společnosti, chci vymýšlet nové žerty a chci, abychom se zase stali zvěromágy a abychom spolu plánovali noční toulky po Prasinkách. CHYBÍTE MI, REMUSI, JAMESI..KAMARÁDI MOJI!
Siriusi Blacku,
jak nehorázný čin od tebe, žes ani vlastní matce nedal znát, že tě Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Jak podlý čin. Proč se to musím dozvídat od Rastinových, starých známých? Bylo mi řečeno, že Jegor Rastin spí s tebou v komnatě. Je to moc dobrý hoch, ze šlechtické čistokrevné rodiny, má skvělé přednosti a výborný rodokmen, měl by ses s ním určitě více přátelit, je to pro tebe dobrý vzor.
Také jsem slyšela, že se kamarádíš s nějakou mudlovskou šmejdkou, Siriusi Blacku, pokud toho nenecháš, vydědím tě. Jsi Black, jeden ze starobylé šlechtické rodiny, jsi něco víc, než je ona. Jsi Black! Jsi pán, jsi vůdce..jsi nadřazenost sama! Čiň se podle toho a nedělej našemu rodu ostudu!
Jinak ti chci pogratulovat, zmijozelská kolej je to nejlepší, co tě mohlo potkat, jsem na tebe hrdá. I když jsem s tvou povahou trochu pochybovala, že by ses do tak vážené koleje mohl dostat, přesto si předčil má očekávání. Doufám, že jsi stejně hrdý jako já a budeš dělat své koleji a svému jménu jen a jen čest.
S hrdostí, tvá matka.
Sirius otočil dopis a zřel erb rodiny Blacků.
"Takže matka zná Rastinovy, o můj bože, tohle mi byl čert dlužen!" Dopis skrčil a vhodil do krbu. Seděl sám ve zmijozelské společenské místnosti. Bylo to tu tak chladné, tak pesimistické… i ten největší vtipálek všech dob by cítil tu ponurou atmosféru sálající ze zdí a stěn zmijozelské koleje.
Byly Vánoce, Sirius čekal, že to nebude žádná sláva. Matka mu poslala kožený bičík, který prý měl užívat na nečistokrevné mudlovské šmejdy. Je velmi účinný a šlehá jedna radost, stálo na lístku, který byl u něj.
"Jestli si myslíš, ty stará bábo, že tím budu mlátit Lily, tak to jsi na omylu," hned po chvíli ho šel vhodit do ohně, tam, kam patří.
Otec mu poslal několik knih týkajících se nejhorších kleteb černé magie. Jako bych to potřeboval nebo co.
Ještě několik, těch vlídnějších dárků, dostal od Andromedy a svého strýce, které ho měl nadevše rád.
Poslední dárek ho však udivil. Byl zabalen v červeném zářícím papírů, přes sebe měl nachovou stuhu a u balíčku byl vzkaz, "Pro tebe, můj příteli."
Rychle balík rozbalil, byla v něm kniha, svitek básní, od mudlovského autora Edgara Alana Poeho, rozevřel prvních pár stran…ve kterých zaznělo..Už nikdy víc.. Havran, jedna z verzí prozaické básně. Sirius se usmál.. Lily. Nikdy mu nepřišlo, ani tehdy, když byl ještě členem nebelvírské bandy, že by byla Lily tak skvělá. Ač se snažila zapadnou do zmijozelské skupiny obyvatel, stejně jako se nesnažil Sirius, tak to byla ona, soucitná, romantická Lily, kterou měl Sirius rád. Ale tentokrát to bylo jiné. Když držel onu básnickou sbírku v ruce, připadal si jinak. Lily byla kamarádka..ale tak..nějak víc. Když je tato situace přinutila být si bližší..začínal k ní něco cítit. A to nebylo dobré, o sám to věděl.
Nemohu tak rapidně změnit budoucnost, ne to ne. Jen to ne!
"Čau, poslyš, Blacku, my..totiž…hrajeme karty..támhle u stolu," ukázal chlapec k vedlejšímu stolu, "a chybí nám hráč..je nás málo, chápeš..ve dvou se to špatně hraje, nechtěl by ses přidat?"
"A kdo tě donutil, aby ses mě zeptal, Jamesi?" Sirius si tuhle chvíli vychutnával. Lily seděla kousek vedle něj a něco si právě četla. Byli v knihovně. Často spolu s Jamesem v knihovně hrávali karty, na to si Sirius moc dobře vzpomínal, vždycky hráli poker. Strašně se u toho bavili.
"No, popravdě..já chtěl, aby ti to řekl Remus, ale on mě přinutil, abych si to vyžral sám!"
"Jak jinak," usmál se Sirius s sklapl knihu, "rád se přidám. Co hrajete, poker?"
"Jo..umíš to?"
"No, jasně, že umím," přitakal vesele Sirius. Zvedl se ze židle a namířil si to rovnou za Jamesem, potom ho popadl za rameno a zastavil se. "Ty, Jamesi, poslyš..mohla by s námi hrát i moje kamarádka? Totiž, já ji nechci nechat samotnou..," koukl směrem k Lily. Zdálo se, že si ji James nějak podezřele dlouho prohlíží, ale pak se natočil k němu.
"No jistě, ať se přidá," zaculil se a znovu se natočil k Lily, která ho však vůbec nevnímala, měla jiné starosti.
Sirius se obrátil a vrátil se zpátky ke stolu, u kterého před chvíli seděl. "Hele Lil, nechceš si zahrát karty?"
Dívka se odlepila od knihy a pohlédla na svého spolužáka: "Karty? No jistě..a co si zahrajeme?"
"Vidíš támhle ty dva?" Ukázal směrem k Jamesovi a Remusovi, kteří na ně zvědavě koukali.
"Jo."
"Chtějí, abychom si s nimi zahráli poker."
"Poker? Ale já poker neumím.."
"To nevadí..to se hned naučíš!"
"Tak dobře," dívka si knihu vložila do brašny a následovala svého kamaráda až k sousednímu stolku, kam se posadila hned naproti Jamesovi.
"Ahoj, já jsem James Potter," podával jí dychtivě dlaň.
"Jo, já vím!" Spřáhla ho Lily znechuceně.
"A ty jsi?" Dožadoval se stále odpovědi.
"Evansová, Lily Evansová."
"Dobrá, takže už bychom mohli hrát, ne?" Vložil se do toho Remus a zamíchal karty. Sirius si sedl přímo naproti něj a vesele si prohlížel Jamese, který nemohl z Lily spustit oči.
"Tak jedeme…Remusi, kolik chceš karet?" Tentokrát držel bank James.
"Dej mi…hmm..jednu..nebo dvě…tři..čtyři.."
"Prohnaný ďábel, určitě má jednici," zasmál se Sirius a James, ač by to do něj nikdy neřekl, se zasmál taky. Spiklenecky se na Siriuse podíval. Sirius pocítil konečně spokojenost, kterou nepocítil celou věčnost za posledního půl roku, který tu trávil. Cítil, jak ho zahřálo u srdce, když s ním James kul pikle. Konečně se dočkal mírného náznaku toho, že mu jeho bývalý kamarád začal trošku důvěřovat a začal jej vnímat jinak, než TOHO Zmijozelského..
"Tak, položte na stůl!" Pokynul Remus.
Všechny karty, ze čtyř párů ruk, byly položeny na dřevěný stůl. Remus se zatvářil nakvašeně, jakmile viděl, že jeho dva páry, sedmičky a dvojky, nebudou stačit. James otráveně vzdychl. Jeho tři královny taky byly na prd. Sirius už dávno švihl se svou dvojicí devítek.
"Jsem vítěz?" Zeptala se překvapeně a zároveň potěšeně Lily. Nevěděla, jestli vyhrála ona nebo ne, ale jakmile jí to Sirius potvrdil, začala ječet a výskat. Postavila se na nohy a začala poskakovat z jedné nohy na druhou se slovy: "Já jsem vyhrála, já jsem jim to natřela.."
Když už bylo pozdě a byli nuceni karbaníkovství zanechat, pozval si James Siriuse stranou.
"Ta holka má ale temperament..poslyš..má kluka?" Koukal James na Lily a kousal si přitom rty.
Sirius se usmál. Tak a je to tam, kde to má být. Už tehdy, v prvním ročníku, se ti začala líbit, kámo.
"Ne, myslím, že nemá..ale já nemůžu samozřejmě mluvit za ni!"
"No to je jasné," zašklebil se James a poplácal Siriuse po zádech, "dobrá, byla to fajn partie. Tak se měj Blacku!" Odkráčel zpátky k Remusovi a už se ani neohlédl. Remus se mírně natočil a mírným gestem, zdvižením pravé ruky, dal najevo, že se loučí. Sirius přikývl.

2. kapitola - Střet

30. září 2005 v 23:13 | Blanch
Sirius se vzbudil, cítil pohodlí a teplo ve své posteli. Nechtěl ale otevřít oči a rozhlédnout se kolem, chtěl mít vzezření, že to, co se včera stalo, byl jen pouhý sen, a že dneska bude všechno úplně jinak.
Pomalu otevřel víčka. Hleděl přímo do kamenné zdi. "Ne!" Ulevil si. Mnohem raději by teď viděl bílou, téměř šedou oprýskanou zeď na Grimmauldově náměstí 12. Přepadla ho tíseň, po celém těle se začal třást. Co já tu budu dělat? Mám se všechno učit od začátku? Vždyť já už to všechno umím, co tu jen budu dělat? Já to tu nevydržím, to dřív pojdu.. má matka bude mít strašnou radost, až zjistí, že jsem ve Zmijozelu. Bude pýchou nadmutá a možná se ke mně poprvé bude chovat jako má matka. No to je hnus, už jen to slovo..matka. Co s ní vlastně je? Je v tomto světě stejná, jaká byla vždycky? Roztáhl doširoka úsměv. Jestli zjistím, že je nějaká ochránkyně nemocných a bezbranných mudlů...no, nedivil bych se, tady je všechno možný…ale představa je to krásná! Má matka jako bojovnice za práva utlačovaných mudlů. Páni... No ale co když je vážně taková a bude zklamaná, že jsem ve Zmijozelu? Bože...ani nad tím nepřemýšlej, Siriusi, to je prostě blbost. Vždyť klobouk včera říkal, že ví, co semnou...další z rodu Blacků. Ne, ta bude mít určitě strašnou radost. Ach můj bože, chudák Andromeda, zklamal jsem ji. Bude semnou vůbec mluvit? Co s ní vlastně je? Není taky ve Zmijozelu?
Myšlenky, nemyšlenky, Sirius se zvedl a začal se oblékat. Odtáhl kolem sebe zelené závěsy a porozhlédl se kolem. Nikdo tam nebyl. Jak je možné, aby tu nikdo nebyl? Copak už šli na snídani? Podíval se na hodiny, s hady místo ručiček, jenž visely na stropě a málem se zděsil.
"Proboha, je deset hodin…už je dávno vyučování!" No jasně, ti smradi zmijozelští ho nechali spát a schválně ho nevzbudili.
Věděl, že si může odpustit snídani, rychle se oblékl a popadl brašnu, kterou kdysi používal v Bradavicích, když byl ještě v Nebelvíru. Sám nevěděl, kam má běžet, ale někam běžet musel, musel dát znát aspoň snahu.
První, co ho napadlo bylo podívat se ve sklepení do učebny, kde kdysi mívali Lektvary se Slughornem.
Otevřel dveře: "Oh, pardon..," chtěl odejít, ale nakonec se otočil, "pane profesore, prosím Vás, nevíte, kde má zrovna první ročník hodinu? A co? Já jsem jaksi nedostal rozvrh hodin!"
"Pane Blacku, hned první den..a Vy jste zaspal? To je nechválihodné, opovažte se, aby si na Vás dnes někdo stěžoval. Nechci hned první den přijímat stížnosti, tady máte..a mazejte na hodinu!" Slughorn rozevřel svá lejstra a podal Siriusovi nějaký pergamen, na kterém byl rozvrh hodin pro první ročník Zmijozelu, jeho koleje.
"Děkuji!" Nevěděl, jak se profesorovi zavděčit.
"Mazejte už!" Přidal na hlase, když Sirius ještě stál na svém místě.
"Jistě, nashledanou!" Koukl do pergamenu a zjistil, že zrovna mají hodinu Obrany proti černé magii, v nejvyšší věži bradavického hradu.
"No tak to potěš pán bůh!" Pelášil, jak mu nohy stačily. Po chvíli doběhl na dané místo. Celou dobu přemýšlel, kdo je vlastně bude mít z Obrany. Tehdy měli každý rok někoho jiného, už si ani nevzpomínal, koho to měli v prvním ročníku.
Otevřel dveře, ještě ani nevěděl, komu se vlastně omlouvá, ale.."Dobrý den, moc se omlouvám, já..já, zaspal jsem, je mi to líto!" Pohlédl k zemi.
"Zaspal..vítečné, pane Blacku. Ale že je to první den, posaďte se a nerušte!" Zasyčel muž. Siriusovi se zdál ten hlas povědomý. Zvedl hlavu od země a málem dostal na svá mladá léta infarkt.
"Cože? Lord Voldemort?"
"O čem to mluvíte, Blacku! Běžte si už sakra sednou, máme hodinu a Vy jste ji vyrušil." Sirius nemohl věřit vlastním očím. Tak tohle už byl konec, aby je z Obrany proti černé magii učil sám Voldemort, pán Zla, o, jak ironické.
Rozhlédl se po třídě a zjistil, že místo vedle Lily je volné. Automaticky si sedl vedle ní.
"Ale copak, copak…ty sis přes noc nenašla žádné kamarádky?" Škádlil ji Sirius.
"Raději drž hubu, Blacku," zamračila se na něj, "chci se učit!" Neznělo to nenávistně, ale spíš ublíženě.
"Co to tam vzadu je!" Ozval se hlas profesora Raddlea, "Evansová, dejte Blackovi facku, ať už se konečně vzpamatuje a nevyrušuje mou hodinu nebo si to pořádně odskáče!"
Lily dala Siriusovi facku, jen to hvízdlo. Šlo na ní poznat, jak si to vychutnává. Sirius nestačil uhnout, ani nestačil pozřít situaci, že mu právě někdo vlepil. Viděl, jak se u stolu lord Voldemort slastně usmívá. Dělá ti to potěšení, co hajzle? Spřáhl ho nesnesitelným pohledem Sirius, ale do konce hodiny už raději nic neřekl.
Rozhlížel se kolem sebe. Věděl, že mají hodinu s Nebelvírem. Tak, jak to vždycky bývalo, nejvíc hodin měli vždycky Nebelvír a Zmijozel společně. Díval se o několik řad před sebe, kde seděl James s Remusem. Dělali si zápisky, ale aby to nebyla nuda, tak jako obvykle, tak jak to kdysi dělával Sirius a James, kreslili si vzájemné vtipné malůvky, a pak je nakonec někomu házeli na lavici.
Snape seděl téměř vepředu a hltal každé slovo z úst lorda Voldemorta.
Aspoň, že nemusím čučet na toho zrádce Petra! Ale ani tohle mu osud nedopřál.
Následující poslední dvouhodinovku Bylinkářství měli právě s Havraspárem. Petr se nezvykle k Siriusovi hlásil, jako by byl jeho bůh nebo co. Sirius musel přiznat, že takový byl i tehdy. Vždycky za nimi chodil jako ocásek, přiživoval se jen na těch silnějších… a pak je zradil.
"Odprejskni!" Neovládl se Sirius. "Nejsem na tebe zvědavý!"
"Nemáš ho moc v lásce, co?" Lily byla v páru se Siriusem. "Ale je na tobě něco zvláštního, to není jen nenávist mezi kolejemi, cítíš k němu osobní zášť, já to poznám!"
"Hleď si svýho, Evansová!" Už začínám být opravdu jako správný Zmijozelák.
Lily odvrátila hlavu.
"Promiň, já to tak nemyslel.."
"Ale myslel si to tak, Blacku!"
"Poslyš Lily," vybídl ji, aby ho víc vnímala, "proč si seděla v Obraně sama? Copak sis nenašla žádnou kamarádku? Kolik vás je na pokoji?"
"Já se o tom nechci bavit!"
"Ale no tak, Evansová…mně můžeš věřit. Já tě nezklamu." Podezřívavě se na něj podívala. "Fakt ne," dodal, když viděl její výraz, "ruku na to!" Podal ji špinavou uhliněnou ruku, kterou právě vyndal z květináče. Lily ho chvíli pozorovala, ale potom se usmála. Ne tím svým škodolibým a zákeřným úsměvem, ale tak, jak se vždycky uměla stará Lily smát.
"Jsme tam čtyři!"
"No a to se ani jedna s tebou nebaví nebo co?"
"Ne!"
"A proč?"
"Proto.."
"Evansová!!"
"No dobře. Nebaví se semnou, protože jsem podle nich lůza.."
"Jen proto, že tvoji rodiče jsou mudlové?"
"Jak to víš!" Zvýšila na něj hlas Lily.
"No, no…nějak jsem to tušil. Dokážu odhadnout lidi."
"Ty sis mě zjišťoval nebo co?"
"Ne, Lily…poslouchej. Já..prostě mám na to nos. Vím, jaká jsi ve skutečnosti. Na povrchu jsi zákeřná a škodolibá holka, děláš ze sebe stvůru, ale uvnitř taková nejsi, já to vím. Je v tobě duše. Ta tvá povaha, kterou dáváš světu znát, je jen zástěrka...zástěrka tvých slabostí...ale to přece nemusíš dělat. Není to nic, čeho se lidé štítí," usmál se na ni, Lily pookřála, "jen tak nějak nechápu, jak tě Moudrý klobouk mohl s tvým původem poslat právě sem. To opravdu nechápu."
"Asi zřejmě nejsem v jádru tak slabá a nevinná," zašklebila se Lily.
Od toho dne se z nich stali velice dobří přátelé, všude chodili spolu, čas trávili spolu. Sirius dumal, jak by se mohl přiblížit Jamesovi a Remusovi. Tak mu scházeli. Nechtěl svůj život zahodit jen kvůli tomu, že je ze Zmijozelu. On se jim musí dostat pod kůži… a on najde plán, jak to udělat. Najde, prostě musí, nebyl by to on, kdyby to nechal plavat.
I když byl rád, že mu Lily důvěřuje, a že jsou dobří přátelé jako dřív, stejně to nebylo ono. Lily byla opravdu na povrchu zlá a mstivá, ale v jádru to byla ta Lily, kterou znal. Ta, která byla empatická a která se vciťovala do bolesti jiných, obzvlášť do těch Siriusových, když ji povídal o matce a své rodině.
"Ahoj Andromedo," tmavovlasá šesťačka kráčela po chodbě a ani se po svém bratranci neohlédla.
"No tak, Andy? Co se děje?" Utíkal za ní Sirius. "Stůj! Co je?"
Andromeda ho sjela ublíženým pohledem, "Já se se Zmijozelskýma nebavím! Skončilo by to špatně!"
"Ale no tak Andy, jakýpak Zmijozelský... vždyť to jsem já, Sirius. Andromedo, tohle mi nedělej, ne ty... když už nikoho nemám, prosím...neodsuzuj mě!"
Andromeda na něj chvilku zírala, a pak vzdychla: "Jak ses zrovna ty mohl dostat do Zmijozelu, to nechápu. Vždyť jsi jeden z těch lepších. Rodina Blacků je prohnilá od základního kamene, ty a já jsme byli jediná záchrana, jediní normální...tak jak je to možné?"
"Já tomu taky nerozumím. Ale nemysli si, že mě to těší. Nenávidím to tam, nenávidím sebe, že jsem se tam dostal. Nenávidím ten hadrový klobouk, že mi tohle udělal...já, já nenávidím svět, nenávidím osud... a nenávidím Odbor záhad!"
"O čem to proboha mluvíš?" Byli zrovna na schodech a Sirius se se smutkem ve tváři posadil na poslední schod. "To je jedno. To neřeš, prosím." Sklopil hlavu do dlaní. " Já, fakt chci umřít. Je to prokletí, nepatřím tam. Chápeš to? Nemůžu tam dál být..zabije mě to tam. Moudrý klobouk se spletl, když mě tam posílal. Mě to zničí...já...já.."
Siriusova sestřenice Andromeda se posadila vedle něj a mateřsky ho objala, "To bude dobré, Siri, uvidíš. Zvykneš si. Máš tu ještě mě. Nebude to zlé. Stačí přežít jen sedm let..."
"...jen sedm, říkáš? To je celá věčnost!"
"Ber to z té lepší stránky, aspoň ti bude profesor Raddle nadržovat," usmála se Andromeda.
"To je opravdu výhoda!" Zahřměl sarkasticky Sirius. Hryzouc do rtů hleděl někam mimo před sebe.
"To zvládneš, Siriusi, znám tě, jsi silný kluk. My to zvládneme, vždycky tu pro tebe budu."
"Já vím, Andromedo. Jsem rád, že jsi tady. Mám tě fakt rád, jsi téměř jediný člen rodiny, kterého mám opravdu rád. Teda ještě kromě strýce Alfarda."
Andromeda se usmála, postavila se na nohy, "Pojď, půjdeme na večeři, právě jsem tam měla namířeno," podala mu ruku a Sirius ji přijal. Postavil se na nohy a společně se svou sestřenicí šel do Slavnostní síně.
Od dveří už viděl Lily, zatlačenou na rohu zmijozelského stolu. Nevinně na ní mávl.
"Tak ti děkuji, sestřenko, aspoň ty si mi trochu zvedla náladu," usmál se a popleskal ji po ruce. Andromeda to opětovala. Poté odešel každé ke svému stolu.
"Prosím tě, proč ses s ním bavila?" To už u nebelvírského stolu začala zpověď. Jamese Pottera zajímalo, proč se tak skvělá holka, jako je Andromeda Blacková, vybavovala s tím odpadem ze Zmijozelu.
"Je to můj bratranec...a vůbec není tak špatný, jak si myslíš, Jamesi. Předsudky jsou strašná věc!" Sjela ho a šla si sednou k opačnému konci stolu.
"Nevíš, jak to myslela?" Otočil se James Potter na svého souseda.
"Netuším, ale určitě měla pravdu. Předsudky vedou jen k další nenávisti," sklonil Remus Lupin hlavu, ani se nedokázal podívat svému příteli do očí. Tolik ho tížilo svědomí.
"Ty se bavíš s Nebelvírem nebo co?" Lily taky nebyla zrovna nadšená, ale rozhodně nebyla tak znechucená jako zbytek zmijozelské koleje, která teď na Siriuse hleděla s obrovským opovržením.
"Je to moje sestřenice a mám ji rád, je mi jedno, z jaké je koleje. A abych pravdu řekl, nic proti Nebelvíru nemám. Někdy si říkám, že by bylo tisíckrát lepší, kdyby mě klobouk poslal tam!" Nechtěl, aby to znělo příliš znalecky, ale pravdivost hlavní myšlenky byla tam.
"Možná máš pravdu," hlesl Lily a pustila se do jídla.
Tahle kolej ti taky nesvědčí, Lily Evansová. Sice si trochu jiná, než si bývala kdysi, ale to nemění nic na faktu, že tví rodiče jsou mudlové a tahle kolej nesnáší mudlovské šmejdy. Já jsem aspoň ze vznešeného rodu Blacků, který prý něco znamená, jak furt tvrdí máti, ale ty… budou ti to celých sedm let předhazovat, možná jsi na tom ještě hůř, než já.
I když by to Siriuse nikdy nenapadlo, čas, i přes jeho nevoli k tomu, ve které je koleji, utíkal nesmírně rychle. Čtvrt roku už bylo za nimi. Vůbec ho neudivovalo, že je Sirius největším miláčkem všech profesorů, protože byl nadějným talentem a na všechno znal odpověď. Siriuse těšilo, že se aspoň nemusí učit. Všichni v něm viděli ten potenciál a jeho nudilo, že se učí takovou slabotu. Nikdy mi nepřišlo, že byl první ročník tak nudný!
Po škole se šuškalo, jakou Sirius oponuje silou. Že zvládne leckterá kouzla, která nezvládne ani dospělý kouzelník. Někdy si říkal, že by měl raději dělat hloupého, ať to není nikomu podezřelé, ale už bylo pozdě. Jeho pověst se po škole šířila rychle. Zbytek zmijozelské koleje si na něj za žádných okolností netroufl, neměli ho příliš v lásce, asi proto, že ho téměř nikdo neznal...anebo proto, že se bavil s tou mudlovskou šmejdkou. Každopádně ve své koleji neměl tolik známých. Sem tam prohodil slovo s Tedem Parkinsonem, protože ten, jako jeden z mála nebyl úplně tak čistokrevný a neměl temperament jako student Zmijozelu.
"Moudrý klobouk semnou mluvil," smál se Ted, když se jednou bavil se Siriusem na pokoji, "říkal, že mám bystrou hlavu. Chtěl mě poslat do Mrzimoru, ale nakonec mě poslal sem, protože kořeny mojí rodiny, teda z tátovy strany, sahají jen a jen do Zmijozelu. Máma měla rodiče mudly, je strašně hodná... chodila do Mrzimoru. Myslím, že mám hodně vlastností po ní."
"Tak proč se bavíš…s tím...s tím," teď si Sirius uvědomil, že už dobrého čtvrtroku neví, jak se jmenuje jeho spolubydlící.
Ted se usmál, "Jmenuje se Jegor Rastin."
"Proboha.."
"Jo, děsný jméno!"
"No, proč se bavíš právě s ním?"
"Já sám nevím, Siriusi, on se začal bavit semnou. A už to tak zůstalo. Docela si rozumíme, teda pokud nenarazí na problematiku čisté krve."
"Předpokládám, že kdyby zjistil, že se bavíš s Lily, při nejmenším by tě proklel."
"No to asi ano, ale sám se mu divím, že se baví právě semnou. Vždyť taky nejsem čistokrevný...ne tak úplně."
"No, spíš neměl jinou možnost," zavtipkoval Sirius, "já jsem nebyl zrovna sdílný, nesnáším tuhle kolej a netajím se tím!"
Ted přikyvoval: "Zřejmě to tak bude. Trochu tvůj názor sdílím, řekl bych, že v Mrzimoru by mi bylo líp, ale už si zvykám a docela mi to začíná být fuk. Stejně pak vylezu ze školy a jediné, na co budu vzpomínat, budou mé znalosti."
"To máš pravdu, ale žít v těchto podmínkách sedm let, to je na zabití."
"No, držím ti palce!" Zvedl se Ted. "Musím si ještě zajít pro něco do knihovny, Zatím se měj Blacku."
"Ty taky Tede."
"Tak ty si prej nejobávanější student téhle školy, jo?" Sirius šel po chodbě a dorážel na něj James. Byl rád, že si ho konečně našel a že byl středem jeho zájmu, ale nebyl rád, že právě z té opačné strany. Zřejmě právě z té, na které byl kdysi Srábek.
"Promiň, Jamesi. Ale já se nechci hádat!"
"A heleme se, Remusi, on se nechce hádat! Jak to, že znáš moje jméno?!"
Remus nic neříkal, jen mlčky přihlížel. Sirius nic neříkal.
"Tak na to se teda podívám, Expeliar..."
"Protego." Ne, tohle ne. Jen tohle ne, Jamesi, nedělej to. Nestůj proti mně. Já tě mám rád.
"Ty..ty..cos to.."
"To byl štít, Jamesi. Prosím tě, nezkoušej to na mě."
"Ty si chceš vyskakovat?"
"Ne, nechci si vyskakovat, prostě si nepřeji, aby ses tak choval." Už toho měl dost, ten tvrdohlavej kluk to prostě nechtěl pochopit. To byl celý on.
"Jak to semnou mluvíš?" Napřáhl na něj hůlku.
Sirius se otočil na Remuse: "Prosím tě, Remusi, řekni mu něco. Já mu nechci ublížit. Tebe určitě poslechne...jako vždycky."
Remus zdvihl překvapeně obočí, načež přikývl s výrazem… Jak to jenom ten Black může vědět? "Nech toho, Jamesi."
"Pusť mě, Remusi. On si tu snad hraje na Panu Mariu nebo co... tas, Blacku!" Znovu na něj namířil hůlku.
"Ne!"
"Jak to, že ne. Říkal jsem tas!"
"Nebudu proti tobě bojovat. Nechci stát proti tobě.."
"A co teda chceš?" Vložil se do rozhovoru Remus. Sirius se na něj vlídně otočil.
"Nechci s vámi vést spory, chci s vámi normálně vycházet. Myslel jsem, že aspoň vy nebudete mít předsudky. Není každý ze Zmijozelu takový…věřte mi."
"Jak ti můžeme věřit, když jsi právě ze Zmijozelu?!" Zařval James ve stále stejné pozici, v jaké stál před chvílí.
"Já si to do hajzlu nevybral...nenávidím tu kolej, stačí?" Zakřičel z plna hrdla Sirius a rázným krokem zašel kamsi do neznáma. Úplně se jim ztratil z očí.
James Potter stál uprostřed prázdné chodby celý opařený, jen s Remusem Lupinem, který poprvé v životě pocítil sympatie ke studentovi z obávané zmijozelské koleje. Cítil spíš lítost. Viděl v něm tak trochu sebe. Taky byl prokletý a nevybral si to sám. Někdy holt člověk nemá na vybranou, ale stejně musí prožívat to, co nechce.

1. kapitola - Naruby

30. září 2005 v 23:12 | Blanch
Belatrix vystřelila svazek rudého světla, ale minula. "No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího,"dráždil ji Sirius a jeho hlas se ozvěnou nesl sálem. Druhý paprsek ho zasáhl přímo do hrudi. Úsměv mu z tváře úplně nezmizel, ale oči se mu rozšířily překvapením. Zdálo se, jako by Sirius padal celou věčnost; jeho tělo, prohnuté do oblouku, se pomalu ponořilo do potrhaného závoje, přikrývajícího kamenný oblouk.
Harry viděl výraz smíšeného strachu a překvapení na kdysi hezké, teď však vyhublé tváři svého kmotra, kdy padal skrz oblouk a ztratil se za závojem, který se na chvíli zvedl jako ve větru a pak zase spadl dolů.
Harry slyšel jak Belatrix Lestrangeová vítězoslavné vřískla, on ale viděl, že to nic neznamená - Sirius tím obloukem jen propadl, každou vteřinu se objeví na druhé straně, ale nestalo se tak
.
* * *
 
 

Reklama
Reklama