+ Pikový král

18. kapitola Epilog 2/2

8. října 2006 v 1:56 | Blanch
Tak co, překvapila jsem vás nebo ne? :)))) Druhá část.

18. kapitola Epilog 1/2

8. října 2006 v 1:55 | Blanch
Tak, miláčkové. A končíme. Konečně jsem se této povídky zbavila. Je mi líto, ale lépe jsem to napsat neuměla. Možná tam bude plno nedořešených a navzájem si sporných věcí, ale jak jinak to vysvětlit. To už je na mé myšlení moc. Za chyb se omlouvám, jsou dvě ráno, co byste čekali? :))

17. kapitola - Tak je to tady 2/2

5. října 2006 v 22:40 | Blanch
No a tady hned máte druhou část.

17. kapitola - Tak je to tady 1/2

5. října 2006 v 22:38 | Blanch
Tak, plním slib, který jsem dala. Zde je první část 17. kapitoly. Jelikož je poměrně delší, než yt ostatní, tak ji musím rozdělit opět na dvě části. Určitě tam bude plno chyb, ale na ty už jsem nedávala pozor, jelikož jsem chtěla, abyste to tu co nejdřívě měli. Tak do toho....

16. kapitola - Sklepení

23. září 2006 v 20:45 | Blanch
Zde je dnešní slibovaná kapitola. Určitě tam bude zase hromada chyb, já už to fakt neřeším. Stejně to pak budu znovu opravovat, takže dneska to v rychlosti sem hážu, ať své slovo splním.

15. kapitola - Severus lazar Snape

22. září 2006 v 20:40 | Blanch
Takže,
milé děti, běžte spát. Všichni nezletilí, dělejte cokoliv, jen nečtěte tuhle kapitolu, protože není vhodná pro osoby pod 15 let :)))

14. kapitola - Kdo z nás to zvoral? 2/2

21. září 2006 v 22:55 | Blanch
Zde je druhá část... je to už jen kousek.

14. kapitola - Kdo z nás to zvoral? 1/2

21. září 2006 v 22:54 | Blanch
Jelikož jsem přijela domů teprve o půl deváté, stihla jsem topřepsat až teď. Na chyby už vážně kašlu, však mě znáte, přehlížejte je. Nebo raději ne, upozorněte mě na ně, ať vím, kde to mám příště opravit, až to budu odesílat na pottpovídky :)))

13. kapitola - Jsem rád, že jsi zpátky

1. září 2006 v 3:27 | Blanch
Je právě tolik, kolik je a unavená Blanch vám přináší po dlouhé době gramaticky naprosto nekvalitní kapitolu.
Fakt jsem už neměla sílu po sobě cokoliv zkontrolovat. Nějak mi to v poslední době začíná být jedno :))))

12. kapitola - Prasinky

27. srpna 2006 v 2:06 | Blanch
Taaak.. :) Přidávám rychle, no ne? Ale když jsem psala tuto kapitolu, uvědomial jsem si, že možná to nedotáhnu ani do těch 16ti kapitol, ale spíš do těch 15ti nebo 14ti, ještě pořádně nevím, jak to rozvinu, uvidím, každopádně, konec už se blíží a s ním se zvyšuje i má radost. Mám už to dávno rozmyšlené, te´d jsem zvědavá na další vaše teorie :))) Omluvte mé chyby, jako obyčejně. Je hodně pozdě a právě jsem to dopsala.. má nechuť si to po sobě přečíst, je stejně velká jako má únava :)
****

11. kapitola - Soukromý večírek

26. srpna 2006 v 18:16 | Blanch

Čtveřice nebelvírských studentů vkročila do obrovské místnosti, která se podobala spíše nějakému přijímacímu sálu, který vedl na smyšlený ples.. Místnost byla prostorná a v každém rohu se nacházela dvě polstrovaná sofa se semišovým potahem. Zem byla z parket. Přímo naproti nim hořel krb. V zrcadlech, která visela na zdech, se odrážely plamínky. Bylo zde útulno a ne příliš chladno, ani příliš horko.
Ginny nevěřícně koukala kolem sebe Ještě neviděla tuto komnatu, aby se proměnila v takovou halu plnou předmětů, o kterých vždy jen snila.
Posadila se do pohodlného sofa a v tentýž moment se před ní objevil kulatý stůl, na němž byly jednohubky, chlebíčky a šampaňské.
Opravdu si připadala jako v pohádce. Je tohle opravdu možné nebo se jí to jen zdá? Ministerstvo vždy pořádalo plesy na počest svátků, ale ona nikdy na žádném nebyla. Vypadala všechny plesy obdobně jako tento? Pokud ano, mrzelo ji, o co přicházela.
James se odněkud objevil s gramofonem v ruce. "Myslím, že tohle se bude hodit," zazubil se a položil jej na stolek. Uchopil jehlici a zapíchl ji na kraj gramofonové desky. Hudba začala hrát.
"Smím prosit?" uklonil se své milé a uchopil ji za ruku bílou jako porcelán. Nesměle kývla a začervenala se.
Sirius neudělal po vzoru to samé jako jeho přítel. Posadil se vedle Ginny a začal si ji prohlížet.
"Co?" nevydržela Ginny už po chvíli to ticho.
"Dneska si vážně moc krásná, sluší ti to."
"Děkuji."
"Chtěl jsem využít příležitosti, zda by si semnou nechtěla jít zítra do Prasinek. James jde s Lily, Remus, ten už..ehm, něco má a Petr odjel. Nemám tam s kým jít," posmutněl.
Ginny si uvědomila, že ona sama vlastně taky ne a chtěla tam ještě nakoupit dárky pro něj a pro Lily. Aniž by déle přemýšlela, souhlasně přikývla.
"Vážně?" ozval se nevěřícně Sirius, jako by snad teď vyzradila své nejtajnější tajemství.
"Jasně, víš, já taky nemám s kým jít. Ve škole se téměř s nikým nebavím…"
"A co Snape," zazněl jízlivě.
"Co s ním jako má být? Jen jsme spolu dělali úkol do obrany, pokud si všimneš, sotva ho na chodbě zastavuju a ptám se ho, jestli už sehnal svůj bezoár do nového lektvaru. Vždy, když ho vidím, radostně k němu přiběhnu, obejmu ho a s polibkem na tvář se ho zeptám, jaký měl den," zavtipkovala Gin a Siriuse to trochu uklidnilo.
"Já si opravdu myslel, že mezi vámi něco bylo," zakřenil se.
"Neblázni, je ze Zmijozelu, nemůžeme se vystát, ostatně, toho sis snad všimnul u Křiklana, ne?"
"Promiň," odkašlala si, "dodatečně se omlouvám."
"Ale byla to přemrštěná reakce, stálo ti to za to, aby si zítra musel jít na trest se Snapem?" reagovala mírně podrážděně zrzka.
"Abych pravdu řekl, stálo, kvůli tobě bych mu klidně zlomil obě hnáty a dokonce bych mu umyl i vlasy!" zazněl odhodlaně. "Navíc, ty mi to určitě předtím v Prasinkách vynahradíš," mrknul na ni.
Ginny se zhluboka nadechla a spustila: "Nečekej, že ti budu vděčná za to, co si udělal! A už vůbec nemám v plánu ti nic vynahrazovat, já jdu do Prasinek, abych mohla Lily koupit dárek!" zasyčela zlostně. "Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít sám a já půjdu taky sama!"
Sirius ztichl.
"Tak jsem to nemyslel, já..zapomeň na to," oslnivě se usmál a čekal, že tím vše ospravedlní. "Zítra mě nesmíš nechat na holičkách, ještě by se na mě přilepila nějaká…"
"…a tobě by to strašně vadilo," rozesmála se pobaveně dívka s oříškovými kukadly.
"Ty mě pořád máš za…"
"…sukničkáře, správně. Ale zatím ses uvedl takto a nic se nezměnilo," řekla rozhodně.
"Já se změnil, tys mě změnila."
"To si jen namlouváš, Siriusi."
"Ne, vážně, Ginny," sklonil se k ní, čekaje, že dostane facku, přesto s chutí to aspoň zkusit, a políbil ji na rty.
Žádná facka nepřilétla, ale odtrhla se a vyděšeně na něj hleděla. Sirius neváhal, uchopil jí svou rukou za krk a přitáhl si ji k sobě znovu, blíž a následovně se vpil svými rty do těch jejích. Tentokrát se neodtrhla, možná proto, že jí to nedovolil, možná proto, že se jí to líbilo, poněvadž se po chvíli nechala líbat a postupně se k němu přidávala.
Večer uběhl jako voda, blížila se půlnoční hodina a Ginny věděla, že musí rychle zmizet. Když se nenápadně táhla ke dveřím, Sirius jí zatarasil cestu. Nenápadně mrkla na Lily, která původně měla v plánu totéž.
"Kam bys chtěla jít, Ginevro?" řekl sladce a jí se téměř zatočila hlava. Načež sebou zatřepala, aby se probrala. Ona přece není jedna z těch jeho holek, co po něm prahnout. Její srdce nehárá po tomto proutníkovi a už vůbec se jí nemotá hlava, když na ní mluví tak sladce, přestože Ginevro jí nikdo, kromě profesorů, neřekl už celou věčnost. Tak co to teď mělo znamenat?
"Já, musím jít, je pozdě," řekla jednoduše.
James celou ukázku sledoval: "Bylo by lepší tady přespat, Ginny. Stejně nás teď nikdo nebude hledat, jsou vánoční svátky a všichni jsou pryč a navíc, mohl by tě chytit Filch, měla bys vážně problém."
"A jak je možné, že vás nikdy nikdo nechytí, ačkoliv cloumáte po škole skoro pořád a i později?" dala Ginny ruce v bok a oba dva si prohlížela.
Mladíci se po sobě ohlédli a v očích jim zablýskalo. "Naše tajemství," zaznělo dvojhlasně.
"Já jdu, je mi to jedno…pokud nepůjdu, tak budu ehm… méně oděná," poslední dvě slova zašeptala, aby jí nikdo neslyšel.
"Co budeš?" zeptal se udiveně obrýlený chlapec a přitisknul si Lily víc k sobě.
"Hele…," začala dívka s pihovatým nosem.
"Nevymlouvej se, dneska spíš tady, nepustím tě. Pokud máš sílu, přemož mě, ale já ze dveří dobrovolně neuhnu."
"Říká ti něco netopýří kletba, Siriusi Blacku?" zpod sukně vykasala satén a pod ním vytáhla přivázanou hůlku.
"Eh," usmál se nervózně Sirius. "Kámo, ta holka mi chce zřejmě ublížit," zachechtal se.
"Co je k smíchu?"
"Jen, že tady ti to asi moc nepomůže, stejně. Dveře jsou začarovány kouzlem a alohomorou je neotevřeš."
"Ty darebáku," Ginny se musela smát, měl to opravdu geniálně promyšlené. Nikdy neměl v plánu ji pustit zpátky na kolej. "Vy dva," ukázala na ně hůlkou, "vy jste to měli předem domluvené!" Obrátila se na svou kamarádku s prosbou v očích, "Lily…"
"Já se to taky dozvěděla teprve teď, ale, nic se nestane, když nepůjdeme na kolej. Já Jamesovi věřím."
Ginny se zarazila. "Ale ty víš, co se stane," a grimasou naznačila na své šaty.
"To nebude nic hrozného," usmála se Lily, "šaty jako šaty."
"O čem to ty dvě mluví?" vložil se do toho černovlasý chlapec s očima jako šedá mračna.
"Netuším," sledoval je dvanácterák.
"Bude mi zima," ignorovala oba chlapce Ginny a zatvářila se nesouhlasně.
Lily se zaculila, "Sirius je gentleman, půjčí ti svůj hábit."
Ginny spráskla ruce podél těla. Ta Lily už se snad zbláznila. Je ve společnosti Jamese Pottera teprve takovou chvíli a už chytá jeho nápady a moresy.
"Lily!" zavrčela nešťastně Ginny. "A kde chcete spát?"
Sirius se dotknul Ginnina ramene a otočil s ní směrem na východ, kde spatřila podivné dveře. Klidně by se vsadila, že ještě před chvílí tam nebyly.
"Tak dobrá!" rezignovala. "Ale já jsem už unavená a chci jít spát!" chytila dveře za kliku a vešla dovnitř. Před ní se rozprostírala chodbička se dvěmi dalšími dveřmi. Bylo to spletité. Jedny byly nalevo a jedny napravo. Měly mosazné kliky z doby renesanční a dveře byly načervenalé, jistě z višňového dřeva.
"Vyber si, které chceš," zašeptal jí svůdně do ucha Sirius, až jí naskočila husí kůže. Dlaně jí zkříženě automaticky vzlétly na její ramena, když se pod tíhou zimnice otřásla.
"Je v tom nějaký rozdíl?" zeptala se prostě
"Netuším, nebyl jsem tam a tato komnata si dělá, co se jí zlíbí," škodolibě se usmál.
"Ale někdo z vás to musel v mysli navrhnout, jinak by to tu nebylo."
"Ptej se svého dobrodince," zaznělo z druhého pokoje z pohovky. James se smál.
Ginny už jistě věděla, jak to dopadne. Lily bude spát s Jamesem a ona se Siriusem, jako by snad už tohle od začátku vnitřně netušila, absolutně se jí to vymklo z rukou. Tiše zaklela.
Otevřela dveře nalevo a koukla dovnitř. Další místnost byla poměrně prostorná. Uprostřed stála obrovská postel pro dva a vedle ní plál v krbu oheň. `Jak typicky romantické, myslí si, že jsem jedna z těch jeho fuchtlí, kterou by snad na tohle nalákal? Chce hrát hru? Má ji mít! ´
"Fajn, je to tu útulné, jdu spát," zavřela za sebou. Sirius se užuž chystal hned za ní vejít, když v tom za dveřmi zaslechl.
"Colloportus!"
"Ne!" zakřičel bezbranně. "Gin, zlato, to mi nemůže udělat, kde budu spát já?"
"V salónu je pohovek dost, ty sukničkáři jeden. Myslel sis, že ti na to skočím? Dobře ti tak!" odfrkla si. Z vedlejšího sálu zazněly dva pobavené hlasy, které se následovně hlasitě rozesmály.
Ginny uvnitř místnosti se taky začala smát. Bylo jí líto, že by měl Sirius spát sám na tom polstrovaném sofa, ačkoliv vypadalo sebevíc pohodlně, člověk by se na něm nevyspal. Přesto, mohl si za to sám.
Uložila se do postele. Ve chvíli, kdy na sebe stahovala deku, uslyšela tiché PUK. Když přivírala víčka, ucítila, že její nádherné šaty jsou už dávno v tahu a že tu právě leží ve svých letních šatech na ramínka.
`Byl to rozhodně zajímavý večer, Sirius je fakt roztomilý, jak se snaží, ale je to prase. Ale Snape už potřeboval proplesknout, dobře mu tak, neměl mě urážet. Já jsem mu nikdy nic neudělala. Ať si teď trpí, nesnáším ho, holomka. Bude se mi stýskat po těch nádherných šatech, ale kdykoliv si je budu chtít vzít…poprosím Lily, aby mi řekla znovu to zaklínadlo,´Ginny se spokojeně usmívala. Byla s dnešním dnem velice spokojená, užila si ho.
Pak bezmyšlenkovitě zavřela oči a během několika minut usnula.
***
Když ráno vstávala, v krbu už oheň nehořel. Potichounku otevřela již odemčené dveře a nakoukla do další místnosti. Do sálu.
Sirius ležel na dvou přisunutých pohovkách, pod hlavou měl polštář a přes sebe přetáhnutý svůj hábit. Spal.
Ginny se potichounku zahihňala. Pro něj to byla jistě noc plná vášní. Proplula zpět do chodby, která dělila její pokoj s tím, kde spala Lily a James. Tiše na pravé dveře zaťukala.
"Lily?" špitla.
"Hmm?" ozvalo se zevnitř.
"Jdu na kolej, nebude ti to vadit?"
Zevnitř se ozvalo ospalé zamručení, které zrzka pochopila jako souhlas.
Po špičkách, s botami v ruce, se proplížila kolem Siriuse, který se ale bohužel stačil mezitím vzbudit.
"Ginny?" promnul si ospale oči.
"Čau," ani se neotočila a snažila se otevřít dveře. Bez úspěchu. "Sakra," zaklela.
Uslyšela za sebou dušený smích.
"Moc vtipné!" dala si ruce v kříž a začala špičkou nohy plácat o zem.
Sirius si najednou něco uvědomil, Ginny vypadala jinak. Měla holá ramena, šaty sotva nad kolena. Sledoval její štíhlé nohy, zvláště tu jedna, která sebou zlostně zmítala.
"Jak si to udělala, ty šaty…"
"Kouzlo," pravila suše. "A teď mi řekni, jak se odtud dostanu."
"Stačí říct heslo," provokoval mladík.
"Jaké heslo?"
"Takové, jaké jsem včera zvolil," usmíval se stále víc od ucha k uchu.
"Řekni mi ho."
"Něco za něco."
"Proboha," zakňučela bezradně dívka. "Ty mě jednou zničíš. Co chceš?"
"Polibek," začal si prohlížet konečky svých vlasů, jako by právě řekl něco tak samozřejmého a vůbec se na ni nepodíval.
Ginny k němu přistoupila a sedla si vedle něj. "Vyděrači," políbila ho na tvář a usmála se.
"Hmm, tohle jsem nemyslel!" obrátil na ni vážně svůj zrak
"Vím, co si myslel, ale špatně si to definoval," odpověděla s naprostou vážností.
"Tady," ukázal na své rty a začal je špulit.
Dívka s vlasy jako nebe při západu slunce se začala hrozně smát. Musela uznat, že ten kluk má něco v palici a je vynalézavý. Ale dvakrát příjemná ji tato situace nebyla.
Sklonila se k jeho rtům a políbila je. Čekala, že ji už nepustí a rozhodla se, že to riskne.
Mladík ji chytil za pas a přitáhl si ji blíž, načež ji celou uchopil a svalil pod sebe na sofa. Ginny neměla ani šanci protestovat. Byl přece jenom silnější a rychlejší. Odhrnul jí vlasy z čela a druhou rukou putoval po jejím boku. Svými rty přitom slíbával pachuť dnešního dne z těch jejích.
Když se odtrhli, aby se nadechli, Ginny nevzrušeně prohlásila: "A teď mě můžeš pustit, svou odplatu si dostal." Odvrátila svou tvář bokem, aby ji nemohl znovu políbit, čímž by překazil její šance ještě cokoliv říct či se snad dostat z jeho sevření. Už tak to bylo těžké.
"To mě mrzí, že to bereš jako odplatu," naštvaně ji pustil a nechal ji dojít až ke dveřím. Heslo zní Srabus," sklopil poraženě zrak k zemi a už se po ní ani jedinkrát neotočil. Složil rezignovaně dlaně do sebe a opřel se o opěradlo jedné ze sametových pohovek.
Ginny otvírala dveře a ve chvíli, kdy je chtěla zase zavřít, jej oslovila. Chvíli mlčela. Nereagoval, snad si tím chtěl něco dokázat, snad v protest nebo byl prostě natolik zklamaný. Nedokázala odhadnout, jaký mladý Sirius Black, kterého v této realitě poznala, vlastně je. Jestli to opravdu myslí vážně nebo jestli je ona pro něj další kůň v dostihu. Podíval se přímo na ni a ona se usmála. "Možná, neberu, zlato," použila přízvisko, kterým ji celý večer nazýval, mírně u toho zrudla a hned následovně za sebou uzavřela dveře a utíkala co nejrychleji pryč, aby ji už nezastihl a nemohl nijak zareagovat. Nikdy by si nemyslela, že je něčeho takového schopna, připadala si trapně, ale něco uvnitř jí říkalo, že udělala dobře.
Sirius strnule hleděl na dveře, ve kterých právě před chvílí byla jeho vyvolená. Na tváři se mu začínal rýsovat úsměv a jeho oči zase získaly ten neuvěřitelný blackovský lesk.

10. kapitola - Křikův vánoční večírek

26. srpna 2006 v 0:45 | Blanch
Slíbila jsem, že bude dnes brzy ráno? Ne úplně, ale říkala jsem, že možná. Každopádně..zde je. Neopravovala jsem to, jistě tam budou mé obvyklé překlepy jako jsem/jsme, jí/ji, špatně mezery nebo krkolomná slova a tak různě. Či přehlédnuté chyby, omlouvám se za ně, ale fakt se mi to nechce kontrolovat :))

9. kapitola - Škatule, škatule, hejbejte se

25. srpna 2006 v 19:31 | Blanch
Tak, světe, div se... vkládám kapitolu za bílého denního světla :)))

8. kapitola - Polibek

22. srpna 2006 v 23:52 | Blanch
Tak a tady je ta slibovaná kapitola. Konečně jsem vyhrála na kopírkou a mohla to nascanovat, jsem na sebe hrdá, protože se mi povedl nakreslit tenhle obrázek, což bych ještě před pár dny netušila, že to dovedu :))) Nevšímejte si mě, jen melu..ale spokojeně :))) Tak...ignorujte chyby a překlepy, jako obvykle má úvodní řeč :))) Tak zde to máte.

7. kapitola - Tolik myšlenek a tolik otázek

14. srpna 2006 v 1:53 | Blanch
Takže pokus dvě..už jsem fakt nas*raná....grrrrr
Takové malé překvápko...jelikož jsem to dopsala teď, případné chyby, prosím, omluvte..už mě bolí očička :))

6. kapitola - O úplňku

2. srpna 2006 v 3:15 | Blanch
Prosím, omluvte případné chyby v této kapitole. Vidíte, kolik je hodin a já dobrá duše jsem se rozhodla vám udělat radost, až sem zítra, vlastně dneska, zajdete a uvidíte tuto kapitolu(neznělo to příliš namyšleně? ajajaj...). Takže kvůli některým z vás, co jste mě pořád o to prosili, jsem si ve dvě ráno k tomu sedla a sepsala to. Nemá to určitě takovou kvalitu, jakou jsem chtěla. Docela jsem už unavená a není to nic moc, ale zase mám jednu část za sebou a můžu pomalu sepisovat další :))

5. kapitola - Prší

16. července 2006 v 23:58 | Blanch
Taaak...udělala sjem obrovskou výjimku a mám tu pro vás něco neočekávaného :)) Vidíte, jak jsem hodná? :)) Za případné chyby se omlouvám, je pozdě a nechce se mi to opravovat :)))

4. kapitola - Snad za trest

7. dubna 2006 v 22:52 | Blanch
P.S.: za případné chyby se převelice omlouvám, už jsem moc unavená na to, abych si to po sobě přečetla. Chci vám udělat radost, tak tady to máte..prosím, vážně to příliš nezkoumejte. Jak se znám, bude tam plno překlepů a troufám si tvrdit, že i nějaké ty hrubky.

3. kapitola - Dívčí idol

8. března 2006 v 2:52 | Blanch

2. kapitola - O několik desítek let zpátky

23. ledna 2006 v 1:27 | Blanch
O několik desítek let zpátky
Mírně se převalila na posteli. No jistě, věděla, že to byl jen sen. Ona dosud spala a všechno se jí zdálo. Ale teď už musí opravdu vstát a připravit se na cestu do školy. Pomalinku rozevřela víčka. Nechápala. Naskytnul se jí pohled na skupinku lidí starostlivě stojících kolem její postele. Všechno kolem bylo zahalené do bílé barvy a ona si všimla, že leží v bílém povlečení. Ona nikdy nemívala bílé povlečení, takže sotva leží doma ve své posteli. Zrakem spočinula na nejbližší osobě po její pravici.
`Ne, to není možné, to se mi jen zdá..je to jen sen..já opravdu ještě spím, vždyť tohle..je..nemožné..´ Byl to on. Albus Brumbál tu před ní stál živý a zdravý a dokonce jí přišlo, že i o něco mladší, než ho znávala. Zvědavě si ho prohlížela a on na jejím výrazu poznal, že není něco v pořádku.
"Vy..vy tu nemáte být!" Zděsila se dnes už podruhé.
Brumbál se mile usmál a poposunul si své půlměsíčkové brýle. "Myslím, že to je naopak, slečno.."
"Weasleyová.."
Brumbál i lidé kolem se na ni podivně podívali, jako by se snad praštila něčím do hlavy.
"Vy jste dcera Artura a Molly?" Zeptal se udiveně Brumbál.
"Já jsem myslel, že mají tři syny a nikomu z nich ještě není ani jedenáct," dodal podiveně muž stojící vedle ředitele školy.
"Ano, copak.. proboha? Kam jsem se to dostala?" Ginny si prohlídla vlasy madam Pomfreyové a zjistila, že v nich chybí několik šedivých vlasů, které mívala. Byla tak nějak..mladší. "Jaký je rok?!" Poposunula se dozadu, blíže ke zdi, aby se mohla pořádně opřít.
"Rok?" Zajímal se ten mladík, který Ginny pomohl dostat se do ředitelny.
"Tuším, kam slečna míří," pokynul Brumbál mladému profesorovi, aby utichnul. "Slečno Weasleyová? Jak jste se sem dostala?"
"Já? Normálně.. totiž..měli jsme povoleno do školy přicestovat přes krb, teď, když je Voldemort po smrti.."
"…pšššššt," zachraptěla madam Pomfreyová, načež se otočila na Brumbála, "proboha, Albusi, to děvče se asi uhodilo pořádně do hlavy, co to tu vykládá?"
"Nemyslím si, že se udeřila do hlavy, Poppy. Jen si myslím, že tu máme návštěvu z budoucnosti!"
Ginny přeskakovala zrakem z jednoho na druhého a vůbec nechápala, jak se sem dostala. Ale dávalo to smysl. Takže se opravdu dostala do minulosti? To ten stín..to ten prášek, co jí vhodil do krbu, když chtěla přicestovat do školy. Ale proč? Proč se dostala právě tady? Proč ji sem poslal?
"Pane profesore," skočila jim do řeči Ginny, "jaký je rok?" Zopakovala svůj dotaz.
"Je rok 1977, slečno Weasleyová," řekl s naprostým klidem.
"Cože? Takže ono mě to přeneslo o nějakých dvacet let nazpět? Proboha proč?" Chytla se za hlavu a zavřela oči, stále tomu nemohla uvěřit.
"Zeptám se ještě jednou. Jak jste se sem dostala? Říkala jste, že jste přicestovala krbem.."
"Ano, krbem. Byla jsem normálně doma a bylo mi dovoleno přicestovat do školy Letaxem. Vešla jsem do krbu, a pak se objevil ten stín.."
"Jaký stín?" Vyptával se ředitel.
"Nevím, najednou z ničeho nic se objevil a ve chvíli, kdy jsem vhodila do krbu Letax, tak on vhodil nějaký zlatý prášek a hned na to jsem se objevila v nebelvírské společenské místnosti, v této době."
"Zlatý prášek, říkáte.. stín.."
"Mně se to opravdu nezdálo, pane řediteli, mluvím pravdu!"
"Já vám věřím, slečno."
"Ale, jak se teď dostanu zpátky do své doby?!"
"Jaký máte studovat ročník, slečno?"
"Sedmý. Ale je mi už osmnáct, rok jsem nemohla studovat, protože se děly.."
"..neříkejte mi to," skočil jí do řeči Albus Brumbál. "Znalost budoucnosti náleží pouze vědmám. Neměli bychom vědět, co se za dvacet let stane, drahá slečno. Prosím, nesmíte nikomu sdělit, co se bude dít, nebo můžete narušit časovou kontinuitu a můžete tím dokonce ohrozit i vlastní život."
Ginny hlasitě polkla. "Ale co semnou teď bude, pane? Co si počnu, jak se vrátím?"
"To nebude tak jednoduché, slečno," mnul si bradu bradavický ředitel, "pokud jsem vás dobře poslouchal, tak ten zlatý prášek, o kterém jste mluvila.. je Antibariérový poprašek, který je velice vzácný a u nás v Británii se dokonce nevyrábí."
"Cože?!" Pískla Ginny.
"Bude velice těžké ho sehnat. Ministerstvo kouzel tuším dokonce zakázalo jeho používání a oficiálně byl tento prášek stažen z trhu," doplnil ředitele mladý profesor.
"To je pravda," souhlasil Brumbál, "jediné místo, kde by ho bylo možné sehnat, je černý trh.. Hagrid by se o to mohl postarat," přemýšlel nahlas postarší muž.
"A jak dlouho by to trvalo, než by ho Hagrid sehnal?" Ginnin hlas zněl poněkud nervózně. Ale kdo by v její situaci nebyl.
"To nemám ponětí, slečno Weasleyová. Taky je možné, že tento prášek neseženeme ani na černém trhu. Jak jsem říkal, je velice vzácný a u nás se nevyrábí, je protiprávní. Lidé ho dříve využívali právě na cestování časem. Stejně jako jste cestovala vy, tento prášek se využívá stejně jako Letax, jen vás dostane do jiného času a na místo, jaké si řeknete. Myslím, že ten váš stín se postaral o to, aby vás dostal právě sem."
"Ale proč? Jak se člověk dostane do toho času, kam právě chce?"
"Stačí, když osoba, která má prášek v ruce, na onu dobu pomyslí. Vy jste k tomu vlastně přišla jako slepá k houslím. Ten váš stín se vše postaral sám, bez vašeho vědomí. Vy jste jen zadala adresu, kam se chcete přemístit, on se postaral o datum. Jen by mě zajímalo, čí duše to byla."
"Duše?!" Zeptala se nechápavě Gin.
"Ano, jak jste mi ho popsala, takovou podobu mají jen uvězněné duše. Duše mrtvých, na kterých lpíte. Zřejmě vám zemřel někdo, na kom vám hodně záleželo."
Ginny sklonila hlavu ke svým dlaním. Smutně zamžourala očima a skousla dolní ret. Ne, nemohla brečet. Ne tady!
"A myslíte, pane profesore, že ten někdo mě sem poslal?"
"Ano."
"Ale proč? Když nesmím změnit budoucnost, nesmím nic říct, proč mě tu poslal?"
"Možná kvůli vám. Třeba vám v této době chtěl něco ukázat, přivést vás na jinou cestu. Chtěl, abyste něco změnila..ne budoucnost, ale abyste se sebou něco udělala. To je aspoň můj názor."
Ginny se na chvíli zamyslela. Pokud to byl opravdu Harry, jak předpokládala, proč chtěl, aby se ocitla právě tady? V době jeho rodičů? Proč ji poslal do tohoto roku? Co tu získá, co tu najde? Proč tu má být? Měl ji k tomu cestování propůjčit aspoň nějaký seznam nebo plánek aktivit, které by zde měla provádět, aby splnila jeho přání.
"Co budu teď dělat, pane profesore? Pokud ten prášek nezískáme?"
"Myslím slečno, že zatím zde můžete zůstat a studovat sedmý ročník, dokud na něco nepřijdeme. Pokud by ten prášek nebyl k dostižení, museli bychom zvolit jinou variantu," řekl s chladnou hlavou. "Myslím, že už jste v pořádku, jen jste omdlela. Nebylo to nic vážného..takže.. Netřeba vás zařazovat, viďte? Říkala jste, že jste cestovala do Nebelvíru a vaši rodiče chodili také do Nebelvíru, takže zařazování ve vašem případe nebude nutné. Nutné však bude změnit vám příjmení. Vaši rodiče jsou velice známí a příjmení Weasley není tak běžné."
"Jistěže," souhlasila bez přemýšlení, "takže zde budu studovat, dokud neseženete ten prášek."
"Přesně tak. Máte všechny věci nakoupené? Nejspíš ano, viďte?!"
"Ano."
"Výborně, v tom případě můžete jít zpět na kolej. Studentům řekneme, že jste přestoupila z jiné školy. Večer před příjezdem studentů se ke mně ještě stavte, jak jste se rozhodla pro své příjmení a školu. Přeji vám tedy příjemný školní rok, slečno Weasleyová," usmál se chystal se na odchod, když v tom se ještě na chvilku rozmyslel. "Mimochodem, jak jsem říkal, lidé kolem vás by neměli znát svou budoucnost, ani tu vaši. Ať už se ve vašem světě stalo cokoliv, nesmíte jim to říct, je vám to jasné?"
"Ano, pane řediteli! Nashledanou."
"Naviděnou, slečno."
***
Ginny se otráveně rozvalila do křesla v nebelvírské společenské místnosti. Nevěděla, kam má jít. Byla už dávno převlečená do školního hábitu. Nevěděla, které komnaty patří sedmým ročníkům, a tak se prostě rozhodla, že odpoledne nakonec stráví v knihovně a opráší své znalosti.
Schylovalo se k večerní ceremonii. Venku se stmívalo a Ginny bylo jasné, že za chvíli dorazí spěšný vlak do bradavického nádraží. Celý den přemýšlela o svém příjmení a původním fiktivním studiu. Byl čas. Zaklapla poslední rozečtenou knihu a zamířila do ředitelny.
Zvolila heslo, které odpoledne mladý profesor, kterého vlastně doposud neznala jménem, vyřkl. Chrlič před ní se pomalu oddaloval a odhaloval tak schody do ředitelny.
Ginny po schůdcích vystoupala nahoru, dveře od Brumbálovy pracovny byly otevřené. Zřejmě už ji očekával.
"Vítejte, slečno. Posaďte se," pokynul rukou na křeslo, které stálo přes stůl naproti jemu. "Už jste rozhodnutá?!"
"Ano."
"Takže?
"Ginevra Molly Grangerová," rozhodla se, že si vezme příjmení své nejlepší kamarádky. Jelikož bylo velice málo pravděpodobné, že někdo s takovým příjmením zde bude. Jelikož Hermiona byla z mudlovské rodiny.
"Vítečně a škola?"
"Čarodějnická škola magie na Gibraltaru," hlesla, "jednou mi o ní vyprávěla moje nejlepší kamarádka. Je to kolonie Velké Británie, takže by nebylo nic zvláštního, že jsem přestoupila sem."
"Ano, to máte pravdu," řekl uznale Brumbál, "moc dobrý nápad. Navíc tato škola je méně známá a málokterý student ví, kde přesně je. Nikdo neví, jak to tam chodí, takže případné zvědavé dotazy na vaši osobu, které jistě od studentů dostanete, můžete zodpovědět po svém a nikdo nepojme podezření. Velice dobrý nápad!"
"Děkuji."
"Tak, to bychom měli. Teď můžete jít. Troufám si tvrdit," postoupil k oknu své pracovny, "že studenti už jsou zde. Měla byste jít do Velké síně na ceremonii," přívětivě se usmál a ukázal na dveře, "já za chvíli dorazím také."
"Děkuji," stoupla si Ginny a zamířila ke dveřím. Na prahu se s ředitelem školy rozloučila a zamířila přímo do Velké síně na večeři.
Cestou do Vstupní haly a následovně o do Velké síně přemýšlela nad mnoha věcmi. Ona se zde vlastně setká s Harryho rodiči. On je nikdy nepoznal a ona může spatřit stvořitele člověka, kterého tolik milovala.
Pozná Siriuse ještě zamlada, uvidí ho zase živého a zdravého. Docela byla zvědavá na to, jaký bude. V dospělosti to byl tvrdohlavec, ale byla s ním velká legrace. Dokázala si představit mladého Siriuse, jak na ten svůj důvtip a humor nabaluje studentky.
Taky Remus, uvidí a pozná Remuse, pilného studenta, vlkodlaka a zároveň svého bývalého profesora Obrany proti černé magii. Docela ji zajímalo, jak bude Remus Lupin vypadat v sedmnácti letech.
Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Najednou jí došlo, že bude asi s Harryho matkou spát v jedné komnatě. Je přece rok 1977 a Harryho rodiče by také měli letos navštěvovat sedmý ročník. To tedy znamená, že Lily je taky v sedmém ročníku, zároveň s Ginny a budou spolu sdílet komnaty.
Hrdinsky vstoupila do Velké síně. Z poloviny byla už zaplněná studenty. Všimla si, jak se desítky párů očí odlepily od stolu či od svých přátel a zvědavě propalovaly Ginny. Bylo jí jasné, že všichni pochopili, že není odtud. I na tak velké škole člověk pozná, kdo tu nepatří a kdo ano. Sice se neznají všichni jmény, ale od vidění zná každý každého a dívky, jako je Ginny, by si nikdo nemohl nevšimnout. I ve své době byla na škole hodně oblíbená a kluci ji pozorovali, holky jí záviděly, všichni ji znali, i když ona neznala všechny.
Pomalinku přimžourala k nebelvírskému stolu, kde sedělo zatím jen několik děvčat. A všechny byly příliš mladé. Dívky ze sedmého ročníku zde zřejmě asi nebyly.
Posadila se a nervózně se rozhlížela kolem. Bylo to, jako by tu byla poprvé. Jako když tehdy v prvním ročníku vstoupila na pozemky této školy, když ji Moudrý klobouk zařadil do koleje a když tu ještě nikoho neznala. Cítila se jako opička v Zoo, všichni si jí okukovali a vůbec se svou zvědavostí netajili. Rozhodla se, že si jich nebude všímat, ignorace je nejlepší způsob obrany. Teda aspoň teď. Jindy by na všechny vyslala Netopýří kletby, ale teď to nemohla udělat. Hned první den by si tu udělala ne zrovna dobré jméno.
Rezignovaně oddechla. Ve chvíli, kdy složila ruce na stůl a snažila se detailně prohlídnout suk ve dřevěném stole, od dveří se k ní linul hlasitý a pobavený smích. Stejně, jako polovina dívčí populace v sále, odlepila oči od stolu a zadívala se ke zdroji toho smíchu. Čtyřčlenná skupinka kluků si to ládovala k nebelvírskému stolu. Ginny poskočilo srdce, to jsou oni. To jsou Pobertové. Poznávala je. Poznala Siriuse a Remuse… a taky.. Jamese. Proboha, jak ten byl podobný Harrymu. Ginny až naskočila husí kůže. Byl mu tak neskonale podobný, jako by mu Harry z oka vypadl, jen vyjímaje jeho očí. Cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
Zřejmě se na ně díval a už moc dlouho, poněvadž si jí Sirius všimnul a ukázal na ní prstem. Už nebylo co dělat, nemohla se schovat a nemohla tuhle situaci nijak zachránit. Už si jí všimli. Byla zvědavá, jak vysvětlí tuhle trapnou situaci, že na ně civěla jak na svatý obrázek.

1. kapitola - Vzpomínky

9. ledna 2006 v 13:44 | Blanch
Tato první kapitola je trošku kratší, je to vlastně takový úvod a ukončila jsem ji tak, jak jsem chtěla, takže splňuje kritéria, která jsem si vytyčila :) Snad se vám to bude líbit.

Pár slov...

9. ledna 2006 v 13:42 | Blanch
Tuhle povdíku si schovávám už docela dlouho. Je mi jasné, že komu se zalíbí, bude chtít pokračování, ale bohužel ho nemůžu tak brzy poskytnout.
Příběh je zařazen do doby, kdy je hlavní autorce osmnáct let. Přišla o svého milovaného a o svého bratra. Neměla příležitost dokončit školu, a tak se rozhodla, že se ke studiu vrátí. Celý život se jí převrátí naruby, když potká někoho, o kom si myslela, že by nikdy nebylo možné ho milovat. Vlastně to pro ní bylo absolutně nemyslitelné, poněvadž tato osoba..a vy ji všichni znáte, ..mno, nechte se překvapit.
Tento žánr je pro mě dost netypický. Rozhodla jsem se, že už nic takového psát nebudu. Sami víte, že jsem spíš na ty depresivní, temné a tragické povídky, ale rozhodla jsem se udělat vyjímku a po dlouhé době napsat romanci, což už u mě nebývá zvykem.
Jelikož jsem se rozepsala v parodii, Danae mi nasadila brouka do hlavy(ale tento nápad už mi brouzdal v hlavě dlouho a půlka stránky byla napsaná už asi půl roku, jenže záměr s touto povídkou byl zezačátku jiný), že bych zvládla i normální romanci. No, tak co to zkusit. Zápletku jsem si vymyslela, pár, který dám dohromady je velice neobvyklý. Já osobně jsem ho ještě u nikoho ani neviděla, tak proč ne? Sice se v tom asi tak moc nevyžiju, jako u toho, že někoho zabiju, ale co já vím..třeba z toho taky nakonec udělám tragédii, to by mi bylo podobné. Sice zápletku i děj už mám vymyšlený, ale ještě pořád to můžu změnit.
Tahle povídka je hlavně pro ty, kteří mají rádi zrzky, co umí perfektně vykouzlit Netopýří kletby :)))
Zdar čtení :)))
 
 

Reklama