+ Dědicové mágů

Na závěr

25. září 2005 v 17:50 | Blanch
Doufám, že se vám příběh líbil. Pracovala jsem na něm skoro tři roky a díky němu jsem zjistila, že psaní je přesně to, co chci v životě dělat.
Pokud byste měli zájem, aby náš příběh dál pokračoval, v příštích dnech se objeví na této stránce anketa, na které můžete hlasovat, zda má příběh pokračovat, či ne.
Děkuji všem za přízeň a těším se s vámi zase někdy do budoucna. Blanch

79. kapitola

25. září 2005 v 17:46 | Blanch
"Tak zase konec roku," vzdychla Ginny, "to tak strašně letí."
"Máš pravdu, ani jsem si tě neužil," usmál se Harry a nikoho kolem sebe nevnímal, jen Ginny.
"Přijedeš doufám zase na léto?" Zašeptala Ginny.
"Tak to brr, sestřičko, už máš nekalé myšlenky?" Nafoukl se Ron jako žába.
"Víš, čím mě pořád štveš, Ronalde?" Zamračila se Ginny. "Tím, jak mě pořád hlídáš jako hlídací pes. Vůbec ti není nic do toho, jaké jsou moje myšlenky."
"Ale..," než stačil cokoliv říct, skočila mu do řeči Hermiona.
"No tak, nech toho, aspoň teď, když se loučíme s Harry. Vy dva si to můžete nechat na doma."
To bylo poprvé za poslední dobu, co Ron uznal, že má Hermiona pravdu a dál se nehádal.
"Tak já raději půjdu, napíšu ti, Harry," naposledy ho Ginny líbla na tvář a pomalu se na nádraží King´s Cross vrátila ke svým rodičům, kteří už se s Harrym stihli rozloučit.
Harry se otočil na Noreen, která prozatím neřekla ani slovo: "Doufám, že v létě uvidíme. Měla by si za mnou a za Siriusem přijet na prázdniny."
"Přijedu, Harry. Neboj, přece si tě nenechám jen tak vzít, bratránku."
"To jsem rád," usmál se a políbil ji na tvář.
"No," koukla se Noreen za Harryho, "už bych měla jít, támhle je moje teta."
Harry si prohlídl postarší ženu s šedými vlasy, co drží károvanou staromódní kabelku a nevinně se na sestřenici usmál. "Tak hodně štěstí!"
"Tobě taky, bratranče!" Naposledy se dotkla jeho ruky, políbila Rona něžně na rty, tak, aby toho teta co nejméně viděla, a odcupitala pryč.
"Tak jo," začervenal se Ron, "švagre," Harry se při této myšlence musel usmát, stejně tak i Ron s Hermionou, "doufám, že v to léto teda přijedeš? Noreen už potvrdila svou účast!"
"Že se tak můžeš ptát!"
"Jak to tedy bude s tím Siriusem?" Zeptala se Hermiona. "Můžeš k němu jet až po těch dvou týdnech?"
"Ano," přitakal Harry. "Ale ty první dva týdny už to snad nějak přežiju."
"Budeme ti psát," slíbila Hermiona.
"Mějte se krásně!" Popřál jim Harry.
"Ty taky!"
"Harry, podívej!" Otočila se Hermiona. Harry následoval úhel jejího pohledu. V místě, kam oba hleděli stála silueta muže v tmavém oblečení.
"Siriusi!" Křikl Harry a běžel přímo k němu, následován svými přáteli.
"Ahoj Harry!" Usmál se na důkaz pozdravu kývl i na Rona a Hermionu.
"Ty jsi přišel."
"Samozřejmě, musím tvému strýčkovi a tetě pořádně domluvit, ať ví, jak se o tebe mají první dva týdny starat."
"Ty o tom víš? Že se tak ptám!"
"No samozřejmě, Harry. A to, cos prováděl na Raddleově statku, to si spolu ještě vyřídíme!"
"No, tak my už půjdeme, měj se moc hezky Harry," loučila se s ním Hermiona a Rona chytla za paži a táhla ho pryč.
"Jo a oba dva musíte v létě přijet!" Zamával na ně nakonec zrzek a následoval svou kamarádku.
"Budu ti toho muset tolik povyprávět!" Usmál se Harry na svého kmotra. Byl šťastný, že tu může stát s ním, že je svobodný.
"Dobrý den, vy budete Dursleyovi!" Podíval jim Sirius dvou dlaň, ale ani jeden z nich ji nepřijal, protože jim bylo jasné, že to zase bude někdo z té Harryho kouzelnické špíny.
"Dobrá, jak myslíte," vztáhl ruku zase zpět k sobě, "jmenuji se Sirius Black."
"Sirius Black?" Ve hlase strýce Vernona byl znát podtón strachu a obav. "Ten Harryho kmotr?"
"Ano, přesně ten!"
"A ten několikanásobný vrah," pousmál se Harry.
"Nech toho, Harry," obořil se na něj pobaveně kmotr, "toho už si mě snad zprostil, ne?"
"Promiň, Siriusi."
"Jen jsem vám chtěl říct, že pokud se o Harryho nepostaráte tak, jak byste měli, vyřídím si to s vámi!" Přiblížil svůj obličej k obličeji strýce Vernona a tvářil se přitom nerudně. Jeho husté černé obočí se spojilo v rozzlobenou linku a rty semknul, stejně, jako to dělávala profesorka McGonagallová, s úzkou linku. "Takže jsme domluveni! Harry mi bude psát a bude mě informovat!"
Strýc Vernon jen rozklepaně potřepal hlavou a raději nic neřekl. Na tetě Petunii bylo vidět, jak je pohoršena Siriusovými dlouhými vlasy a neupravenými vousy. To, že je to stále pěkný chlap, ji nic neříkalo, ba naopak, ještě ji to víc rozčilovalo. Harry ji už znal moc dobře na to, aby dokázal poznat, co si myslí. Nejraději by vzala do ruky nůžky a břitvu a celého ho oškubala, ať už na něm nevisí žádný zbytečný chlup.
Harry pobaveně sledoval celou situaci. Situaci, kdy strýc Vernon byl nakonec donucen přijmout Siriusovu dlaň a kdy teta Petunie byla nucena přislíbit, že se bude o Harryho starat jako o vlastního.
"Tak tedy sbohem, Harry. Uvidíme se za dva týdny. A hlavně mi piš, ať vím, jestli ti dva splní svůj slib!"
"Jasně, Tichošlápku! Budu. Už se na tebe moc těším!"
"Já taky," Sirius vzal Harryho dlaň a místo, aby s ní potřásl, tak ho přivinul k sobě a otcovsky ho objal.
THE END

78. kapitola

25. září 2005 v 17:45 | Blanch
"A máme tu opět konec dalšího roku," řekl do ticha Brumbál, rozhlížel se kolem sebe a bloudil očima k havraspárskému stolu, kde seděla Marina s mírně zaslzenýma očima. Než se postavil, u stolu vládla chmurná nálada. Obličeje havraspárských studentů byly nejzaraženější, nejsmutnější a nejbledší v celé síni.
"Je toho mnoho, co bych vám všem dnes měl povědět," pokračoval po krátké odmlce, "první bych však měl připomenou, že jsem přišli o skvělého studenta, který měl být dnes večer tady s námi a slavit poslední školní den." Pokynul k havraspárskému stolu, načež promlouval dál. "Prosím vás všechny, abyste se postavili a pozvedli své číše na památku Aladara Hudsona." Všichni se povstali a zvedli své číše. Dvě studenty v hale však štkaly v hlasitý pláč. Byla to Marina, Aladarova sestra a Hermiona.
Nakonec se všichni posadili, ale Brumbál tím svou řeč neukončil.
"Aladar Hudson byl skvělý student, zosobňoval plno předností, kterých by si vážila samotná Rowena z Havraspáru. Byl to skvělý přítel, výborný student a chlapec, který za každých okolností myslel spíše na druhé, než na sebe," při těchto slovech začala Hermiona plakat ještě hlasitěji. "Jeho smrt se dotkla každého z nás. Ať už jsme byli jeho přáteli nebo ne, nikdo z nás na něj nezapomene a dokáže si jeho památku uchovat navěky." Brumbál se opět na chvíli odmlčel, ale pak spustil. "Myslím, že bude příhodné vědět, co se doopravdy stalo."
Harrymu poskočilo srdce. Vyděšeným pohledem se vpil do pohledu Brumbála. Hermiona i Ron se na sebe podívali, načež taktéž vyděšeně koukli na Brumbála.
"Aladar Hudson bojoval statečně v boji proti lordu Voldemortovi." V hale to utichlo. Buďto strachem z vysloveného jména nebo z pocitu nedůvěry či důvěry. Nikdo nevěděl, co si má myslet. Všeobecně bylo známo, že v posledních chvílích byl Aladar ve společnosti Harryho a jeho přátel a každý si, stejně jako minulý rok, myslel, že to zapříčinil sám Harry. Tohle přece nemůže být náhoda, že dva roky po sobě umírají mladí studenti, a to vždy, když je v maléru Potter.
Brumbál se tvářil naprosto klidně. "Samozřejmě, že sám Ministr kouzel si nepřál, abych vám tuto informaci sdělil, protože sám tomu nevěří, ale stejně jako v loňském roce vás upozorňuji na to, že lord Voldemort je opravdu zpátky a v plné síle."
Ze všech stran síně propuklo šuškání a studenti upřeli svůj zrak na ředitele. Byl neklidný, plný strachu a vyděšení. Některé pohledy byly plné nedůvěry a někteří studenti si mysleli, že Brumbál je blázen, stejně jako Potter a jeho partička. Jediná skupinka zmijozelských studentů, jako byli Malfoy, Crabbe a Goyle, se tvářili spokojeně. Proč také ne, když tuhle skutečnost věděli už dávno. Samotní jejich otcové pro lorda Voldemorta pracovali, všichni to kolem věděli, ale nikdo neměl důkazy a nemohl je usvědčit. Navíc samotné Ministerstvo kouzel v návrat lorda Voldemorta nevěřil. Ale Harry si byl jejich vinou jistý, stejně i všichni, kdož ve Voldemortův návrat věřili a kdož věřili Harrymu.
"Některé z vás možná vyleká, že jsem vám onu skutečnost sdělil, a možná to vyleká i vaše rodiče, jelikož nechtějí věřit, že se opravdu lord Voldemort vrátil." Brumbál záměrně používal Voldemortovo jméno a neříkal Vy-víte-kdo jako většina kouzelníků. Studenty to děsilo, ale museli si zvykat na opakující se skutečnosti, stejně jako v loňském roce.
"Já jsem ale přesvědčen, že je lepší říkat pravdu a že nemá smysl lhát nebo cokoliv zapírat, všichni jste dost inteligentní na to, abyste si to pobrali tak, jak uznáte za vhodné a já ve vás vkládám naprostou důvěru. Nepošpiníme tím přece Aladarovu památku, kdybychom měli tvrdit, že zahynul nešťastnou náhodou nebo nedej bůh, že svou smrt zavinil on sám."
Celá síň teď na něj hleděla vyjeveně a s hrůzou v očích. Všichni byli vyděšeni a neměli slov. Na všechny Brumbálův proslov zapůsobil a když toto tvrdil už druhým rokem po sobě, zřejmě na tom něco bude.
"Nebudu opakovat to, co jsem tu prohlásil loni, ale nadále si stojím za tím, co jsem řekl. Lord Voldemort má tu moc rozsévat kolem sebe zlo a má tu moc přinutit i ty nejsilnější kouzelníky, aby se přidali na jeho stranu, vyzívám vás tedy, abyste mu nezavdali důvod, aby vám jakkoliv ublížil. Před nedávnem jsme přišli o jednoho studenta, který zaplatil neprávem svým životem, nechť je mu zem lehká a jeho duše může povzbudit nás, abychom se semkli v jednu přátelskou elitu, která bude stát vždy při sobě." U zmijozelského stolu si Draco Malfoy odfrkl, ale Brumbál ho neviděl. Harrym projela vlna nenávisti a vzteku.
"Ještě jednou tedy, nezapomeňme na chlapce, který neblahou náhodou zkřížil lordu Voldemortovi cestu a který měl dobré srdce a byl tak laskavý, dobrosrdečný a statečný, že raději za pravdu položil svůj život."
Harry se otočil na Hermionu a když viděl její oči plné slané vody, chytil ji za ruku a povzbudivě se na ni usmál.
"Nezapomeňme na Aladara Hudsona. A nyní, přeji všem dobrou chuť a nashledanou napřesrok," Brumbál se znovu posadil a do ruky uchopil lžíci, kterou si nabral jídlo.
"Je to strašné," hlesl vedle Harryho Ron, "každý rok se musí něco stát. Kdy už bude od něj konečně klid!"
Harry moc dobře věděl, že tím ním myslel Ron Voldemorta.
"Nevím, ale taky už by mi prospělo méně sebeobviňování, starostí a ztracených nervů."
Ve chvíli, kdy to dopověděl k němu přistoupila Ginny a sedla si vedle Harryho. Ron na ně nevěřícně hleděl a přeskakoval očima z jednoho na druhého, načež Hermiona po dlouhé době vyprskla smíchy.
"Co je tu k smíchu, Hermiono?" Rozčiloval se Ron.
"No jen se na sebe podívej, jak si je prohlížíš!"
"Co to má znamenat, Harry?" Naléhal Ron, když si všiml, jak jeho kamarád dává svou ruku kolem boku jeho sestry.
Harry se jen usmál a Ginny za něj odpověděla: "To znamená, Ronalde Weasley, že tvůj přítel a já spolu chodíme!"
"COŽE?"
Hermiona popadla ze stolu housku a nacpala mu ji do úst, aby konečně zmlkl. Ron nestačil nic udělat.
"Tak a už buď konečně zticha. Oba dva si to zaslouží a jestli proti nim řekneš jediné slovo, Rone, tak si to vypiješ!"
Harry se na Hermionu usmál a hned nato se otočil na Ginny, kterou už držel za ruku. Ginny mu pohled opětovala, načež se oba dva láskyplně políbili.
Ron, i s plnou pusou a pomalu zardoušený houskou, si u havraspárského stolu povšimnul závistivého a nenávistného pohledu Cho Changové a i s plnou pusou se začal hlasitě smát.
"Co se děje?" Zeptala se Hermiona.
Ron nemohl nic říct, a tak ukázal prstem, čehož si Cho všimla a rychle se sebrala a odešla pryč.
Když už pomalu všichni odcházeli ze síně, Brumbál všem ohlásil, že výsledky zkoušek NKÚ a zkoušek OVCE budou každému studentu v létě zaslány po sově.

77. kapitola

25. září 2005 v 17:44 | Blanch
"Posaď se, Harry!" Brumbál stál k němu zády, ale stejně věděl, že je to on. Harry nic nenamítal a rovnou se posadil na křeslo z opačné strany Brumbálova stolu.
Brumbál dával Fawkesovi zrní. Po chvíli se otočil a přes své půlměsíčkové brýle kouknul Harrymu přímo do očí.
"Jistě tě potěší, když ti řeknu, že Ministerstvo kouzel vyslechlo pod vlivem Veritaséra pana Pettigrewa a poznalo pravdu, zrušilo pátrání po Siriusi Blackovi. Všichni Smrtijedi, nevyjímaje Petra byli posláni do Azkabanu. Sám Kornelius Popletal uznal svou chybu a Siriusovo jméno bylo očištěno."
"To tedy znamená, že se můžu přestěhovat k němu," Harryho hlas byl plný radosti a spokojenosti.
"Ne tak úplně, Harry."
"Jak to myslíte, pane?"
"Nemůžeš se k Siriusovi přestěhovat, dokud nebudeš zletilý, jinak by si tím porušil kouzlo, kterým tě opatřila tvá matka, když tě chránila. Do své zletilosti musíš bohužel zůstat se svou rodinou."
"Ale Sirius je víc má rodina, než Dursleyovi!" Zachmuřil se Harry.
"Je mi jasné, že to pro tebe není lehké. Dursleyovi jako rodiče neobstáli ani v desetině, ale bohužel je to tak. Dokud se tvá matka obětovala Harry… nechceš přece, aby to bylo nadarmo."
"To ale znamená, že tam budu muset trčet další léto?"
"Ne, to opravdu ne," usmál se na něj mile Brumbál.
"Ne?"
"Jistěže ne, Harry. Stejně jako v minulých letech ses nezdržoval v Zobí ulici celé letní prázdniny, takže i letos postačí, abys stvrdil matčino ochranné kouzlo tím, že u tety a strýčka pobudeš jeden nebo dva týdny, hned poté můžeš jet a prázdniny k Siriusovi nebo k Weasleyovým, jak bude libo. Jen tě poprosím, už kvůli vlastní bezpečnosti, abys to ty první dva týdny u tety a strýčka vydržel. Nechceme přeci, aby se ti něco stalo."
"Ano pane," klesl Harry bradou k zemi, bylo mu jasné, že bude muset ještě naposledy jet na Zobí ulici, ale hned po dvou týdnech se bude moci do konce léta nastěhovat k Siriusovi, a tak to bude muset udělat i za rok, dokud mu nebude sedmnáct let. Když nad tím tak uvažoval, nebylo to nejhorší, protože to byly jen dva týdny z osmi, což se ještě dalo nějak přežít. A hned potom si bude moct dělat co chce, i se svým kmotrem, kterého se nakonec povedlo osvobodit. I za cenu smrti přítele jeho nejlepší kamarádky. Hermiony.
Aladar byl opravdu statečný a byl to dobrý přítel. Za každou cenu Hermionu chránil a byl s ní. Díky němu je stále Hermiona naživu, což ji strašně trápí, protože ví, že zemřít měla ona.
"To je vlastně vše, co jsem ti chtěl říct, Harry," postavil se na nohy Brumbál a otcovsky poplácal Harryho po ramennou, "a pokud jde o pana Hudsona, není to tvá vina. Každý máme vlastní hlavu a máme volbu, Aladar si zvolil svou cestu i za cenu svého života. Nemusí tě to trápit. Jeho rodičům bylo vysvětleno, že zemřel za dobrou věc a rukou Voldemorta. Budou se sice dlouho trápit, ale čas to zase vyléčí. Každým dnem umírají lidé."
"Ale ne tak mladí, jako byl on.."
"I takoví, Harry. Hudsonovi mohou být na svého syna pyšní, protože zemřel hrdinskou smrtí."
"Ale je mu to na nic, protože už nežije. Byl jedním z dědiců."
"Ano, to jistě byl, ale pokud se nemyslím, slečna Marina Hudsonová by měla převzít žezlo dědičky Roweny z Havraspáru a měla by získat novou moc."
"Ano, tu už získala."
"Opravdu?" Pozdvihl Brumbál obočí.
"Ano, mluvila s námi. Nevyčítá mi jeho smrt, ale přesto jsem se cítil…"
"Vinný? To určitě chvíli budeš, Harry a chvíli to potrvá, ale nakonec ti dojde, že si nemohl nic dělat. I kdyby si to panu Hudsonovi zakázal, stejně by šel. Byl mnohem starší a zkušenější, než ty. Samozřejmě tím nechci shazovat tvé kvality a tvé nadání, protože ty jsi Harry opravdu nadaný a jsi jeden z mála, kteří oplývají nadáním, potenciálem a neskutečnou silou. Nemyslím tím teď jen tvou moc, ale i tvou vlastní sílu a to, co jsi doposud dokázal, nedokáže ani většina dospělých kouzelníků. Už pětkrát jsi bojoval s Voldemortem a pětkrát si přežil, tohle nedokáže kdejaký kouzelník. Ty, Harry, jsi vyvolený proto, aby si ho jednou porazil. Ty, spolu s ostatními dědici."
Harry nechápal, kam tím Brumbál míří.
"Ale ať už by si udělal v tu chvíli cokoliv," dodal a navázal na prvotní myšlenku, "Aladar Hudson by si určitě nenechal rozkazovat od o dva roky mladšího studenta, zvlášť, když jeho dívka má riskovat život. I když to ani jeden z vás nečekal, že to tak dopadne…"
Harry se zvědavě ohlídl po Brumbálovi. Takže on ví, že Aladar chodil s Hermionou? No samozřejmě, vždyť se tím netajili, všude chodili spolu..
Jakoby mu Brumbál četl myšlenky a odpověděl za něj: "Ano, vím, že slečna Grangerová byla přítelkyní Aladara Hudsona, Harry. Pokud tedy myslíš na tohle…"
"Jak jste věděl…?"
"Na co myslíš? Dokážu si představit, co se teď honí tvou hlavou," řekl bodře, "taky mi kdysi bylo patnáct let. Sice už je to pěkné století," usmál se, "ale stále si na to vzpomínám, jako by to bylo dnes," zasnil se, ale nakonec se vrátil do reality. "Měl bys jít a užít si poslední chvíle trávené ve škole, Harry."
"Děkuji profesore."
"Nemáš zač, Harry."
"Nashledanou."
"Přeji ti pěkné léto!"
"Vám taky!"

76. kapitola

25. září 2005 v 17:43 | Blanch
Ginny už byla téměř u nich. Ron zřejmě vůbec nic nepochopil, ale Hermiona teď na Harryho upřeně hleděla a Harry nevinně pokrčil rameny. Hermiona zvedla obočí, nejspíš tušila. Pochopila, co tím Marina myslela. Harry ale věděl, že to neřekl, mohl Hermioně důvěřovat, i když nebyl zrovna u vytržení, že to celé pochopila a že teď ví, že je do Ginny zamilovaný.
"Ahoj!" Ginny si přisedla.
"Ahoj Gin!" Pozdravil Harry a Hermiona dohromady. Ron na svou sestru jen přikývl.
"Chtěla jsem vám říct, že je mi to moc líto. Vím, že jsi chodila s Aladarem Hudsonem, Hermiono. Musí to být strašné, "otočila se na Harryho, "a ty, snad je ti dobře, chápu, že se nejspíš musíš cítit strašně, hlavně po loňském roce. Harry, vážně to není tvá vina, ani jeden z těch případů."
Zajímavé, od Ginny mi to připadá více věrohodné. Víc to na mě působí.
"No, myslím, že ještě musím jít vrátit několik knih do knihovny," utřela si Hermiona oči a popadla Rona za paži, "měl bys jít myslím semnou!"
"Já?" Podíval se na ni zděšeně, "proč proboha já? Proč nejdeš s Harrym? A co vlastně po mně chceš?"
"Nebuď natvrdlý, Ronalde a pojď semnou, něco ti potřebuji," zvedla se a smekala svého kamaráda za sebou.
"Proč odešli?" Zeptala se nechápavě Ginny. "Řekla jsem něco špatně?"
"Ne, myslím, že odešli z jiného důvodu."
"A tím je?" Pořád tomu nerozuměla.
"Já, no, neumím moc mluvit, vlastně ani jednat, neumím nic, ale tohle bych mohl zvládnout.."
"O čem to mluvíš, Harry?"
Harry ji chytil za ruku, "Totiž, sice si nepamatuji, co jsme spolu dělali tehdy v komnatě potřeb, ale moc dobře vím, co chci, ať už mě to nějak ovlivnilo nebo ne, jen nevím, co chceš ty a to mě trápí!"
"O čem to mluvíš, já ti vážně nerozumím!"
Harrymu bylo úplně jedno, že jsou teď ve slavnostní síni a že je kolem plno studentů, že jsou všechny čtyři stoly plné a že u stolu sedí plno profesorů. Cítil, že to musí udělat a že už je konečně na čase, ať už je to kdekoliv a nikdo mu v tom nezabrání.
Chytil Ginny kolem krku, přitiskl si ji blíž a políbil ji na rty.
Ginny se nebránila, poznal, že to nečekala, ale po chvíli se nechala líbat dál.
Cho Changová u havraspárského stolu si sebrala naštvaně všechny své věci a zamířila přímo k nim.
Dusavým krokem přiběhla a odtrhla ty dva od sebe. Harry se cítil pobaveně a vzrušeně zároveň.
Cho něco z krku strhla a chytila Harryho pravou ruku, načež mu něco zlatého na ni položila: "Tohle je myslím tvoje, zrádče!" Propíchla ho pohledem a odkráčela ještě víc nasupeně pryč.
Harry pohlédl k mrzimorskému stolu, kde seděla jeho vzdálená sestřenice, Noreen Harperová. Doširoka se usmívala a zdvihla palec. Moc dobře věděla, už nějakou dobu, jak Harry po Ginny touží a naprosto mu to přála. Na znamení souhlasu mu tedy zdvihla ten palec.
Harry se usmál: "Tak tohle bychom měli!" Chtěl Ginny znovu políbit, ale ta se nenechala.
"Takže tys to všechno dělala jen kvůli ní?" Zaječela na něj a zvedla se.
"Ne, Gin, počkej, není to tak, jak to vypadá..tys mě špatně pochopila."
"Myslím, že jsem dobře pochopila, jen mě využíváš, Harry!"
"NE!" Zakřičel přes celý sál, až se všichni po nich otočili. Ginny se zarazil a pohlédla na něj pohledem tak tohle mi teda vysvětli!
Stála a čekala, že Harry ještě něco řekne. Naštvaně klepala podpatkem o dlaždice.
Harry chvíli mlčel, nervózně se rozhlížel kolem, a pak na ní. Tak co. To už je stejně jedno, stejně se to všichni časem dozví, tak proč to nemít z první ruky, nadechl se: "Miluji tě, Ginny!"
Ginny otevřela pusu dokořán a než stačila cokoliv říct, Harry k ní přistoupil a znovu ji políbil.
Skoro celý sál, kromě zmijozelských, ale nevyjímaje Brumbála a McGonagallové, začal tleskat.
Pár stál uprostřed sálu, bylo na ně skvěle vidět, jelikož všichni ostatní seděli.
Po chvíli se Ginny odtrhla: "Já tebe taky!" Chytila ho za ruku a odvlekla pryč.
Pomalu se blížil poslední den. Harry měl dohodnutý ještě rozhovor s Brumbálem. Museli si toho ještě hodně říct a Harry byl popravdě strašně zvědavý, jak to všechno dopadlo.
Ano, tížilo ho svědomí, nejen proto, že umřel Aladar, ale taky proto, že nechal už zase upláchnout Voldemorta. Zase mu naletěl, naletěl na další past. Jak jen mohl té zatracené Pettigrewové věřit? Vždyť je celou dobu klamala. Ale i když se mu ta ženská trochu nezdála, stejně jí uvěřit a kvůli němu zatáhl své nejbližší přátele do tak hrozné pasti.
V posledních dnech opravdu přemýšlel nad tím, že se to dalo obejít. I když teď asi bude Sirius zřejmě osvobozen, stejně byl kvůli tomu obětován lidský život, což si Harry nikdy neodpustí. Neodpustí si, že Marině sebral bratra, neodpustí si, že kvůli němu, kvůli jeho plánům zemřel kluk, kterého jeho nejlepší kamarádka tolik milovala.
Ať už se na to podíval jakkoliv, cítil se vinen. I když sám přímo věděl, že té smrti zřejmě zabránit nemohl, nemohl za to, že Aladar umřel, neudělal to on a Voldemortovi čelit je něco strašného. Zemřel tedy hrdinskou smrtí, protože zachránil Hermionu.
Ale na druhou stranu se Harry vinil za to, že vymyslel ten plán, že nechal Aladara jít s nimi. Že to všechno dopustil. Kdyby hned na začátku řekl ne, třeba by se to nestalo. I když pochyboval, že by si do toho Aladar nechal mluvit. Měl vlastní hlavu a byl tvrdohlavý, stál si za svým. Chtěl do toho jít, ale stejně to Harry mohl aspoň zkusit, i když by asi neuspěl. Nezkusil to, a tím se obviňoval.
Mířil chodbou přímo ke kamennému chrliči, který už byl otevřený. Zřejmě ho Brumbál přímo čekal, nehodlal se zdržovat kdejakými hesly. I když mu bylo řečeno, že se má během dneška stavit, Brumbál byl výjimečný muž a dokázal předpovídat, což Harry neuměl. Kéž by se to jednou od toho muže naučil a nedělal tolik chyb!

75. kapitola

25. září 2005 v 17:42 | Blanch
Školou se tato zpráva rozletěla dost rychle. Studenti se rozdělili na dvě skupinky, první byla ta, která stála při Harrym a která litovala Aladarovy smrti, a druhá, která nevěřila, že je náhoda, že už podruhé v Harryho společnosti zemřel druhý student... Loni touto dobou zemřel Cedric Diggory, a nyní, ve stejný čas, zemřel další sedmák - Aladar Hudson. Přišlo jim podezřelé, že takto studenti kolem Harryho umírají, a to vždy, když jsou někde spolu. Viděli v tom něco víc. Že by to Harry dělal schválně? Postupně vyvraždí lidi, kteří mu nejsou vhod? Tehdy Cedric, který chodil s dívkou, která se Harrymu líbila a letos Aladar, který chodil s jeho nejlepší kamarádkou, bylo v tom opravdu něco víc?
Draco Malfoy mu to samozřejmě nepřestával v žádném okamžiku předhazovat. Bylo to jeho hobby a moc dobře věděl, že to Harryho trápí. Stejně tak si ho vychutnávala i celá zmijozelská kolej.
On sám si připadal taky strašně. Už podruhé kvůli něj někdo zemřel, a pokaždé díky Voldemortovi. Harry si to snad nikdy neodpustí. Dvě smrti za dva roky, a obě kvůli něj.
Seděl s Ronem a Hermionou u nebelvírského stolu. Bylo několik dní před ukončením roku. Atmosféra houstla a on se snad poprvé těšil, až vypadne odtud a pojede na Zobí ulici k Dursleyovým.
Večeře byla téměř u konce. Brumbál si svou závěrečnou řeč nechával na konec roku, ale všichni na škole už dávno věděli, co se stalo.
K nebelvírskému stolu mířila malá blonďatá dívka s uslzenýma očima. Harrymu začalo srdce bít jako o život. Marina, ta mu scházela. Teď mu vyčte, co všechno provedl. Zabil jí bratra.
"Ahoj," dívka přistoupila ke stolu a podívala se po všech přítomných. Hermiona už několik dní vypadala strašně. Nepečovala o sebe a pod očima měla obrovské kruhy. Kdyby byla škola, Harry by se vsadil, že by se dokonce přestala i učit. Tak ji to ranilo.
"Ahoj," řekl opatrně Harry a sklopil oči k zemi. Nastal čas, aby mu dívka vyčetla smrt Aladara. Nehodlal se bránit, sám cítil zodpovědnost.
Dívka vypadala pravdu smutně, ale držela se. Sice měla uslzené oči, ale neplakala. Zhluboka se nadechla, Harry věděl, že teď to přijde.
"Chci vám všem říct," zlomil se jí hlas, "že vás za to neviním."
Harry k ní zvedl oči a podíval se do těch jejích hnědých.
"Ach Harry, neměj z toho takový pocit," pomalu ji ukanula slza, "bože, to se nedá vydržet…"
"Co se nedá vydržet?" Vložil se do toho Ron.
Marina jakoby nevnímala: "To bolí Harry, vím, že to bolí.."
Harrymu naskočila husí kůže..to snad ne…říkala, že jim to nebude vyčítat.
"Cítím, že tě to uvnitř trhá na kusy… ne, opravdu to není tvá vina…proboha, neviň se tak…," dívce se podlomila kolena a musela si sednou na lavici k nim, chytala se za srdce a hleděla přitom Harrymu přímo do očí.
"O čem to mluvíš?" Zeptal se znovu Ron.
"O tom, co Harry cítí… bolí to, je to strašná bolest. Myslí si, že je to jeho vina. Viní se jak za smrt Cedrika Diggoryho, tak za smrt mého bratra… myslí si, že ho právem musí všichni odsuzovat!"
"Cože?" Ron zkřivil rty a podíval se na vyděšeného Harryho.
"Jak to můžeš vědět?" Harry skoro šeptal.
"Cítím to. Cítím každý tvůj pocit, když sedím tady u tebe," to nebrečela ona, po tváři ji stékaly slzy cizí bolesti. Harryho vnitřní bolesti, kterou neuměl dát veřejně najevo.
"Jak cítíš?"
"Cítím, netrap se, prosím, Harry. Není to tvá vina, opravdu ne," už skoro vzlykala, "Aladar byl už dospělý a rozhodl se sám. Tys mu v tom nemohl zabránit!"
"Ale mohl. Mohl jsem se pokusit… ale to jsem neudělal."
"Udělal si, co bylo v tvých silách, Harry," přes oči skoro neviděla, "nemůžu přestat plakat, dokud se nepřestaneš trýznit!"
"Co to má celé znamenat?" Ron už to vážně nevydržel.
Marina se obrátila k Hermioně a Rona absolutně ignorovala: "Hermiono, bože, Hermiono," rozplakala se ještě hlasitěji, zvedla se a šla k ní, načež ji objala, "cítím, jak to bolí. Bolí mě to stejně.. můj bože, tak si ho milovala? To je neskutečné!"
Hermiona se zaraženě na ní podívala: "Marino, tohle..tohle…ty jsi empatik?" Ihned poznala, co to všechno znamená, na rozdíl od jejich dvou kamarádů.
Dívka nepřestávala brečet: "Ano, je to moc Roweny z Havraspáru, získala jsem ji nedávno. Hned..jakmile, no.. jakmile bratr zemřel."
"Jak si to…"
"Poznala? Když jsem vstala, cítila jsem kolem sebe tolik emocí, cítila jsem bolest, smutek… ale ten nebyl můj, to byly moje spolubydlící na koleji."
"Takže už jsi právoplatnou dědičkou jen ty!"
"Ano," klesla hlavou k zemi, "jen já. Vím, jak by sis přála, aby tu Aladar byl. Nikdy jsem netušila, jak moc ho miluješ, ale teď už to vím. Tvé srdce pláče bolestí!"
Hermiona se rozplakala a vložila obličej do dlaní.
"Harry, ty se nesmíš obviňovat, opakuji se už, ale nesmíš," obrátila se Marina zpět na Harryho, "jsi jediný, kdo může Aladarovu i Cedrikovu smrt pomstít!"
"Ale jak?!"
"Ty sám to víš, cítím, že to víš.. nebo spíš tušíš, poznám to. Všude klem je tolik emocí," chytla se za hlavu, "ještě to neumím ovládat. Asi se zblázním, tohle je na mě moc, vždyť mi je jenom třináct!"
Harry pocítil nutkání něco udělat, uklidnit ji, zachovat se tak, jako by byl její starší bratr. Jakoby byl Aladar. Ale tím bohužel nikdy nebude, Aladar už nikdy nebude. Posunul se o několik míst a objal Marinu kolem ramena a poplácal ji po zádech.
"Děkuji ti!"
"Za co?" Zeptal se udiveně.
"Za to, co teď cítíš! Za to, že se mě snažíš uklidnit!"
"Ach tak," mírně se usmál, "asi bych si před tebou teď měl dávat větší pozor, co cítím!"
Marina se usmála: "Jo, to asi jo. Ale budu se snažit to uzemnit, nechci to cítit všechno, ale cítím to. Možná to jde ovládat, ale já to ještě neumím. Dneska jsem se tolikrát z ničeho nic smála, a to jen proto, že semnou na snídani seděl spolužák, který měl z něčeho legraci. Pak jsem brečela, ale ne z vlastní vůle…což jste vlastně teď viděli!"
"To bude dobré, uvidíš!" Konejšila ji Hermiona. "Naučíš se to ovládat, naučíš se cítit jen to, co budeš sama chtít. Uvidíš, máš na to spoustu času. Hlavně teď, když začnou prázdniny."
"Děkuji Hermiono, že mi tolik věříš," vyndala z kapsy kapesník a vysmrkala se.
Harry se otočil a spatřil Ginny, jak se k nim blíží.
"O můj bože," hrklo v Marině, "miluji..tolik miluji…"
"Cože?" Ron si zase připadal jako blbec.
"To ne já," rozhlédla se kolem Marina, "nedokážu to udržet, tolik lásky… proboha, a tak to v sobě dusit," neřekla nic konkrétního, ale nakonec se podívala na Harryho, který měl vykulené oči, kterými ji prosil, aby nic neříkala. Pochopila.
"No, asi bych měla jít," pohlédla na blížící se Ginny a na Harryho, "hodně štěstí. Ach jo, tolik milovat.."
Ta holka je nebezpečná, všechno by vykecala. Sakra, Harry, nemohl by ses víc krotit?

74. kapitola

24. září 2005 v 14:48 | Blanch
Harry krčil obočí a zavřel oči. Ta bolest byla k nevydržení. Voldemort šel blíž a blíž, přibližoval se. Vyhrnul si rukáv a položil svou dlaň na Harryho čelo: "Ubližžuje ti to, Harry? To je mi opravdu líto!" Jeho hlas zněl najednou hlubší. Jako by to předtím bylo jen představení, byla to předehra. Teď přišla na řadu hlavní scéna, hlavní zápletka. Smrt.
Voldemort namířil hůlkou na Harryho čelo a chystal se vyřknout onu poslední kletbu v Harryho životě.
"Ava…"
"Nééééé!" Hermiona se mezitím stačila Vzbudit. Snažila se vstát ze země, načež Voldemort obrátil hůlku opačným směrem a chystal se kletbou zasáhnout ji.
"To neee!" Zařval Aladar… a chystal se k pohybu.
"Avada Kedavra!"
Než však stačilo kouzlo zasáhnou právoplatnou oběť, vrhl se Aladar k Hermioně a skočil před ni, aby ji odstrčil. Původní plán se však nepovedl. Kletba zasáhla cíl. Nebyla jím však Hermiona, ale …Aladar.
Kolem dokola se linulo zelené světlo. Zelené jedovaté světlo, které značilo, že právě život vyprchal.
Hermiona ležela na zemi a na ní Aladar.
"Aladare!" Drcla do něj. "Aladare, slyšíš?" Věděla, co to znamená. "To neeeee! Aladare," brečela jak jen jí to dech povolil, štkala, až to drásalo srdce, "ty nejsi mrtvý! Nemůžeš být! Vzbuď se, to jsem já, Hermiona! No tak…to nééé…miláčku!" Slzy jí tekly proudem, oči měla černé od řasenky, která se smývala proudem obrovských a trpkých slz.
"Ty hajzle! Chcípni!" Otočila se na Voldemorta. Aniž by přemýšlela, co dělá, postavila se na nohy, sebrala veškerou sílu a vrhla se na Voldemorta. Skočila mu po krku a mlátila ho, kam dosáhla: "Nenávidím tě, nenávidím každý atom tvého těla, ty zasraný hajzle!"
"Hermiono, ne!" Vedle ní stála Noreen a oči měla taky plné slz. "Nedělej to, prosím!" Klekla do kolen.
Harry nebyl sto ze sebe nic vydat. Byl tak šokovaný, že ani nebyl schopný se pohnout.
Voldemort Hermionu chytl za vlasy a stáhl ji k zemi: "Tohle ssi neměla dělat, hnussná mudlovská ššmejdko! Za to zaplatíšš!" Namířil jí hůlkou mezi oči.
"Tak dělej," zavrčela, "zabij mě, smrade, hade.. dělej!!" Zařvala hystericky, až si přihlížející Smrtijedi zakryli uši. "Tak na co čekáš, ty hajzle! Udělej to, stejně, jako si to chtěl před chvílí udělat! Zabij mě!!"
Noreen nebyl schopná nic udělat, nic říct. V hlubokém a sebezničujícím pláči se utápěla na zemi u Aladarova těla a sledovala přitom, jak se Hermiona snaží o sebevraždu.
"Harry, udělej něco!" Noreen úplně zapomněla, že by mohla situaci nějak zachránit svou mocí, ale zřejmě na tom byla stejně jako Harry, ani nevěděla jak. "Udělej něco," zavzlykala znovu a prosila Harryho.
Harry se najednou vzpamatoval a uvědomil si, co provedl. Kvůli němu Aladar přišel o život. Zavedl všechny sem. Zavedl své kamarády do tohoto pekla, na jistou smrt. Zavedl je do říše ďábla, ale tohle nechtěl. Byla to jeho vina. Ale nechtěl to. To ne, už nesmí nikdo umřít, to je příliš vysoká cena za to, aby byl Tichošlápek na svobodě.
"Ne," špitl, "to ne, promiň Tichošlápku, promiň mi to," oči se mu taktéž plnily slanou vodou. Zvedl ruce do výše a aniž by věděl, jak to vlastně udělal. Začaly se kolem nich objevovat zlaté jiskřičky. Jiskřičky, které se měnily v jiskry… které byly čím dál větší a větší. Tak velké, až se najednou kolem Harryho rukou objevila zlatá aura. Už moc dobře věděl, jak na to. Věděl, co udělal posledně a věděl, co má udělat teď. Zaslal zlaté jiskry do místa, kde stáli Smrtijedi, ale to ještě nekončilo. Hned potom namířil svoje dlaně na Voldemorta, který to nečekal. Nestačil vyřknout kletbu, kterou Hermioně slíbil. Podíval se naposledy na Harryho a Harry zaslal zlatavý vánek jeho směrem. Viděl, jak se k němu blíží, oba dva to viděli. Bylo to jako zpomalený film, ale něco tu nehrálo…, než k Voldemortovi zlatá zář doletěla, byl pryč. Přemístil se.
"To ne!" Zaklel Harry. Voldemort mu unikl. Mohl ho chytit, konečně ho mohl dostat a dokázat Ministerstvu a kouzelnickému světu, že není blázen, a že Voldemort opravdu žije. Ale nepovedlo se to.
Hermiona padla k zemi a znovu se rozbrečela jako dítě. Harry se podíval na Noreen, která mezitím objímala mrtvé tělo Aladara.
Ale to, co se v dalším okamžiku stalo, to by nikdo z nich nečekal.
Odněkud zaznělo hlasité PRÁSK! Někdo se přemístil. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než… Brumbál.
"Pane profesore," vydala ze sebe zlomená Hermiona.
"Slečno Grangerová, slečno Harperová," ohlédnul situaci, "Harry," v očích se mu zračilo zděšení a obdiv zároveň, když se ohlédl na zmražené a zároveň chycené Smrtijedy, mezi kterými byl i Červíček.
"Co se tady stalo?" Zeptal se Brumbál.
"Pane..já…já," sklopil hlavu Harry, "jak jste se.."
"…dozvěděl? Jednoduše, pan Filch slyšel v kabinetě profesorky Diggoryové kravál, ale dveře byly zapečetěny kouzlem, přes které nemohl přejít, a tak mě požádal o pomoc. Když jsme se dostali dovnitř, všiml jsem si rozprášeného prášku Letaxu kolem krbu. Někdo jím cestoval. Jsou metody, kterými se dá zjistit, kam ona poslední osoba cestovala. Jak jsem také z posledních zdrojů zjistil, tvá postel byla dnes prázdná, stejně tak i pana Weasleyho a slečny Grangerové. Předpokládal jsem, že to budou vaše obvyklé noční toulky, ale místo, kam jste se přemístili Letaxem, mě vyděsilo… a tak jsem zde."
Harry vložil obličej do dlaní a začal zpytovat svědomí.
"Je to všechno má vina, pane. Chtěl jsem dopadnou Petra Pettigrewa. Oni tu neměli být, chtěl jsem jít původně sám, ale nenechali mě jít samotného.."
"… jako každý správný přítel."
"Ale objevil se on, Voldemort."
"Voldemort byl zde?"
"Ano. Byl tady. A chtěl nás zabít.. a… a… tady," ukázal vyděšeně směrem k tělu Aladara.
Brumbál jen mlčky pohleděl směrem k místu, kde Aladar ležel. Sklopil víčka a bez řečí šel ke krbu, vhodil do něj prášek Letax a s někým v něm mluvil. Harry nemohl vědět s kým, protože Brumbálova hlava zmizela v krbu a nešlo slyšet jediného slůvka, načež se postavil a podruhé vhodil do krbu prášek a zopakoval to samé. Potřetí taktéž.
Po chvíli krbem vstoupily dvě skupinky lidí. Jedna, jak Harry poznal, byla skupina zdravotníků od Svatého Munga. Poznal je díky tomu, že byl v loňském roce v nemocnici sám osobně.
Naložili Aladarovo tělo na nosítka a zmizeli zase v obrovském krbu.
Druhá skupinka lidí se zajímala o zmražené Smrtijedy. Brumbál dal zřejmě vědět i Ministerstvu kouzel a Bystrozorům, poněvadž po chvíli krbem vstoupil i sám ministr kouzel, Kornelius Popletal.
Brumbál přistoupil k Harrymu: "Měli byste se vrátit. Já to tu s ministrem dořeším."
"Ale pane," bránil se Harry.
"Běž Harry. Vem slečnu Grangerovou a ostatní své přítele do Bradavic. Myslím, že bude všichni potřebovat Uklidňovací lektvar. Madam Pomfreyová už tam na vás čeká."
"Ale.."
"Neprotestuj Harry a běž!"
Nedalo se jinak. Harry musel poslechnout Brumbála. Naposledy se na něj podíval a zeptal se: "Pane, co teď bude s nimi.."
"Půjdou do Azkabanu, jestli se nemýlím," Harry s Brumbálových očích uviděl to známé něco, ten vítězoslavný pohled.
"To tedy znamená, že Sirius…"
"Že Sirius je volný," usmál se mile Brumbál a kývl na Harryho, který pochopil, že už opravdu mají jít.
Vzal kolem ramen zničenou Hermionu a Noreen pomohla vzbouzejícímu se Ronovi.
Všichni čtyři postupně vstoupili do krbu a přemístili se do školní ošetřovny, kde už opodál čekala madam Pomfreyová.

73. kapitola

24. září 2005 v 14:41 | Blanch
Předem upozorňuji, že v textu je poněkud nechutná vsuvka. Pro slabší povahy doporučuji raději nečíst. Je označena, jak na začátku, tak i na konci, hvězdičkou*.
"Cože?" Harry v sobě tu otázku nezadusil. Musel říct nahlas to, co se mu právě honilo hlavou.
Voldemort se na něj otočil: "Ano Harry, sslyššíššš sssprávně, Sssylvie Pettigrewová je mou věrnou a oklamala vásss."
"Rašple stará," ulevil si Ron, "já jsem věděl, že ji nemáme věřit."
Voldemort se rozesmál tím svým sykavým ledovým smíchem: "Ale uvěřili jsste, a proto jsste tady!"
"Zrádkyně, zmije jedna!" Zakřičela Noreen, která byla na začátku této mise zasvěcena do děje.
"Ty budeššš Noreen, viď?" Otcovsky na ni pohleděl a svou slizkou rukou se dotknul jejích vlasů, "jissstě, moc dobře ssi pamatuji na tvou matku i otce. Bohužel mussseli odejít z tohoto sssvěta, překážželi mi," v očích mu zablýskalo a medově se usmál, "ale ty sssi mi nějak unikla a měl bych to napravit. Lord Voldemort nerad dělá chyby!"
"Ty hade!" Začala křičet a mlátit ho do zahaleného těla v černém plášti. "Nenávidím tě, zničil si mi život."
"Ach ano," povzdechl si, "to byly čassy. Je to moje hobby, jen sse zzeptej Harryho," vycenil na ni své jedové hadí zuby a mírně se natočil na Harryho házejícího ten nejvraživější pohled, který kdy dokázal ze sebe vydat.
"Ale nebudeme sse užž zzdržoval," jeho tvář byla najednou kamenná, "přejdeme k tomu, proč jsste tady. Přejdeme.."
"Tak k čemu? My se tě nebojíme," hrál Harry o čas a snažil se mezitím něco vymyslet, nějaký plán na záchranu nebo aspoň obranu, "jsi zbabělec. Myslíš si, že bychom ti mohli ublížit, že jsi nám vzal hůlky? Máš z nás strach, protože jsme proti tobě. Tři dědicové proti jednomu!"
"V jednom mášš pravdu, Pottere, ublížit bysste mi mohli. A já to nehodlám rissskovat!" Zasyčel.
"Ale to není fér!" Zakřičela Hermiona.
"Já jsssem nebyl nikdy fér," znechuceně se na ni podíval. "Nejssem Brumbál, abych hrál podle pravidel!"
"Jsi jen slizký had, který má naděláno v kalhotách, protože ho ohrožují tři ostatní dědicové a nevíš, co si máš počít, ty lotře!" Tentokrát se ozval Aladar. Ale to přepískl.
"Crucio!" Zahřměl Voldemort a Aladar se svíjel bolestí na zemi. Držel se křečovitě za břicho, jakoby mu do břicha bodalo tisíc nožů. Nedalo se to vydržet a bolest se stále víc a víc stupňovala.
"Nééééé!" Hermiona k němu padla na zem se slzami v očích: "Nechte toho!"
"Jak ssi přeješšš," falešně se usmál a Aladar upadl zpocený do Hermioniny náruče a vyděšeně na Voldemorta hleděl.
"Tak sse mi líbíššš, chlapče…boj sse mě!"
"Nebojím se tě!" Oplatil mu zpátky Aladar a postavil se z posledních sil na nohy. "Tak buď už konečně chlap, nebo co to vlastně si, a postavme se jako dva soupeři, hůlkou proti hůlce!"
"To ne, Aladare!" Chytala ho za hábit Hermiona.
"Vynikající nápad, myssslíššš, že na mě vyzraješššš, chlapečku? Bláhový!" Otočil se kolem sebe a rozkázal, aby Smrtijedi udělali větší odstup, dokolečka kolem nich.
"A tak to, čemu jsssem celou dobu předcházzel sse nakonec přece ssstane. Tři dědicové ssstojí proti jednomu. Jako zza dob Ssssalazzara proti těm třem nevděčníkům. Ale nemějte ssstrach, mládežžži," rozevřel nadpozemsky své červené hadí oči, "tentokrát vyhraje Zmijozzzel!!" Načež namířil hůlku na Rona a Hermionu a omráčil je. Jejich těla se sesula prudce k zemi a přitom si Harry všiml, jak se Ron uhodil hlavou o kliku dveří, u kterých celou dobu stál. Až se vzbudí, bude ho pěkně bolet hlava… ne, Harry, teď není vhodná doba na vtipkování. Jen mě udivuje, že je Voldemort jen omráčil, proč je nezabil?
Voldemort se podíval na nehybná těla: "Je to jen náššš boj!"
Harry nervózně pohleděl na svou sestřenici a na přítele své nejlepší kamarádky. V obou se zračil strach. Oni dva ještě nikdy nestáli tváří v tvář samotnému Pánovi zla.
"Copak, copak, Harry, ssssnad nejsssi nervózzzní," Harry si teprve teď uvědomil, že se k němu Voldemort přibližuje blíž a blíž. Jizva na čele ho pálila jako nikdy, bolest se rozléhala celým jeho čelem, celou hlavou. Bylo to nesnesitelné. Cítil, jak mu na čele raší kapky potu, bolestí nedokázal pořádně ani přemýšlet. Myslel si, že se mu každou chvíli hlava rozskočí, že praskne a rozletí se do všech stran.
*(Kdo na to nemá žaludek, nechť nečte.) Obsah lebky se rozletí všemi směry, doprava, doleva.. Smrtijedům zastře zrak... potřísní hábity krví a mozkomíšním mokem. Stěny dostanou nádech barvy mozkové kůry a v místnosti se začne linout pach mršiny Harryho těla. Pach smrti a vnitřností, pach hniloby, jenž nutí ke mdlobám. * A tak padne slavný Lord Voldemort. Harry Potter byl předurčen k tomu, aby ho zničil. Jakou si zvolí metodu, je už na něm. A pokud to má být takto, nechť se stane. Lord Voldemort se urdousí pachem Potterova mrtvolného těla.

72. kapitola

24. září 2005 v 14:39 | Blanch
"Ale, ale, pan Potter, jaké potěšení, že jste nás přišel navštívit," Harry ihned poznal ledový hlas Luciuse Malfoye, který hůlkou mířil na Noreen a Rona. Z druhé strany byla Hermiona a Aladar obklíčeni dalšími dvěma Smrtijedy.
"Pán Zla bude mít obrovskou radost, až Vás zde uvidí, jen chvilku počkejte," škodolibě se usmál, "za chvilku tu bude."
Červíček mezitím vstal z pohovky a zlobně si prohlížel Harryho, který ho ještě před chvílí chtěl vydat úřadům, aby tak tím očistil Siriuse. Ale v tuhle chvíli měl největší chuť vzít hůlku a zamířit přímo na něj, měl chuť použít tu nejhorší kletbu a zabít ho. Krev uvnitř jeho těla mu vřela a ruce měl zaťaté v pěst. Lucius Malfoy mu, stejně tak i Noreen a Ronovi, sebral z ruky hůlku a dal si všechny tři do kapsy.
Stejně tak udělali i Smrtijedi u Hermiony a Noreen.
"U toho pozor," přistoupil Malfoy k Aladarovi, "toho bych si pojistil," obrátil se na své společníky, "začarujte ty hůlky kouzlem proti přemístění," zpátky se otočil na Aladara, "moc dobře vím, jakou disponuješ mocí, chlapečku, můj drahý syn mi to díkybohu pověděl," škodolibě a ledově se rozesmál. Aladar netrpělivě polkl naprázdno.
Harry byl v koncích, připadal si jako idiot. Takhle do všeho své kamarády zatáhnout, jsou bezmocní. Nemají hůlky a za všechno může jenom on. Aladar ani nemůže využít své moci, aby jim byly hůlky vráceny. Ale co Harry? Jak rád by zrovna zmrazil čas, ale nějak to nešlo, nevěděl, jak a kdy to působí. Teď litoval toho, že víc netrénoval, litoval toho, že se na to úplně vykašlal a bral to jako samozřejmost. Samozřejmost, že ho ta moc vždycky vyseká z potíží. Ale teď to neudělala, nechtěla se projevit a byli sakra ve velkém průseru.
No tak, holky zlatý! Koukal na své dlaně a několikrát s nimi máchal, snažil se soustředit na zdroj oné moci, na své nitro, své tužby a na chuť zachránit své kamarády. Ale nic se nedělo. Přece mě teď v tom nenecháš, no tak…Ještě jednou máchl rukama, načež k němu přistoupil Malfoy.
"A s tímhle ihned přestaňte," řekl medovým hlasem a hůlkou mu svázal ruce, "nemyslíte si snad, že nevím, čeho tím chcete docílit."
"A čeho?" Zeptal se hraně naivně Harry.
"Nedělejte ze sebe hlupáka, moc dobře víte, že víme, že jste dědicem Nebelvíra a máte také jistou moc."
"Opravdu? A jakou moc?"
Lucius ho chytl za límeček: "Nehraj si semnou, spratku! Sice nevím," vrčel mu přímo do očí, "co to obnáší, co dokážeš, ale vím, že to děláš rukama!" Formální Vykání šlo stranou.
No ne, takže jistá výhoda tu je. Nikdo ze Smrtijedů neví, jakou mám moc. To je ale divné. Všichni jsme si byli jisti, že to Voldemort dřív nebo později zjistí.
"Jste si tím jist?" Usmál se Harry a věděl, že v Malfoye tím nahlodal k pochybnostem.
Malfoy ho stále svíral s rukách a nenáviděně na něj hleděl. Připadal si povýšeněji, než Harry, ale v hloubi duše věděl, že proti němu není nic, když je dědicem slavného Nebelvíra. Harry mu to viděl na očích, jak na něj žárlí, jak ho nenávidí, nenávidí za to, jakou by mohl mít moc, ovšem, kdyby se ji Harry lépe naučil, kdyby ji cvičil, ale to tady nikdo nevěděl, což byla jeho snad jediná výhoda.
V tu chvíli někdo vstoupil do místnosti, někdo, o kom Harry jistě věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než Voldemort.
"Pusssť ho!" Zasyčel na Malfoye.
Malfoy se naposledy zhnuseně podíval do Harryho očí, načež ho prudce upustil s tvrdými slovy: "Ano, pane!"
Voldemort se schovával pod černou kápí a tichounce našlapujíc obcházel kolem dokola a prohlížel si všechny přítomné. Pak došel k Červíčkovi a ten se mu sklonil k nohám.
"Výborně, Červíčku, ssskvělá práce."
"Děkuji, můj pane. Je radost Vám sloužit!"
"Měli bychom zvláššť poděkovat i tvé ssesstře, zahrála to báječně!"

71. kapitola

24. září 2005 v 14:37 | Blanch
"Lumos," Harry vytáhl hůlku asi metr před sebe, aby si to mohl lépe prohlídnout. Noreen, Aladar a Ron ho následovali. Posvítil si ze všech stran. Podle obrysů a dle mírného světla, které se linulo z hůlky, mohl poznat, že je kolem plno starého a zaprášeného nábytku, který nikdo dlouhá léta nepoužíval. Nánosy prachu tvořily málem další povrchovou vrstvu, která zastínila původní materiál povrchu.
Byli v místnosti s krbem, jak jinak, která zřejmě kdysi, podle křesel, byla obývacím pokojem. Harry vyšel dál, do chodby, ve které byly tmavé schody z kamene. A na nich byl rudý koberec, který se táhl až nahoru do patra. Harry si na něj posvítil. Byly na něm tmavé stopy od bláta. Petr tu určitě musel být. A teď je někde nahoře. Rukou pokynul na kamarády, aby ho následovali. Potichu stoupl na první schod, snažil se, aby nijak nezazněl. Úspěšně. Pak další a další schod, až byl v polovině. Ron, Hermiona, Noreen a Aladar ho tiše následovali také. Když už Harry vystoupal nahoru, pomalu se porozhlédnul kolem. Stál v útlé chodbičce, ve které byly dvoje dveře. Jedny na pravé straně a druhé na levé straně. Oboje byly pootevřené a byly daleko od sebe. Uvažoval, kudy se vydat.
Dům byl opravdu starý a měl strach, že každý jeho..nebo jejich krok bude slyšet, ale zdálo se to až překvapivě podezřelé, poněvadž žádný z jejich kroků nezaskřípal, dokonce ani když Noreen zakopla o zvlněný koberec, nešlo to vůbec slyšet.
Harry šel pomalinku k jedněm dveřím. Nahlédl dovnitř, ale tam nic nebylo, jen starý zaprášený pokoj, ve kterém nikdo nebyl. Ale byly tam jedny dveře. Napadlo ho, že by se neměli rozdělovat, pro jistotu, ale na druhou stranu, dům byl docela veliký a oni ho potřebovali prohledat. Rukou dal najevo, aby k němu přišel Ron.
"Měli bychom se asi rozdělit, půl na půl. Vezmi s sebou Noreen a Aladara, já půjdu s Hermionou," věděl, že tohle není zrovna dobrá kombinace, protože Ron Aladara trávil jen v mezích, ale aspoň tam s nimi bude Noreen, "a běžte se podívat druhým směrem. My to zatím prohledáme tady. Kdyby něco, někoho pro nás pošli, jo?"
"Spolehni se," zamručel otráveně Ron. Ten Aladar mu vážně zrovna nepadl do oka, ale co se dalo dělat.
Harry s Hermionou vešli dovnitř. V rohu byla polorozpadlá a shnilá postel. U ní rozbitý stolek, na kterém stála stará truhlička. Harry neměl zájem zjišťovat, co v ní je, ani tu kvůli toho nebyl. Přišel, aby našel Petra. Pokojík byl malý. Na zemi ležel stejně nevkusný károvaný koberec, jaký měla Petrova sestra v domě. Že by stejný vkus sourozenců?
Došel ke dveřím na konci pokoje. Vztáhl ruku na kliku, ale dveře byly zamřené.
"Alohomora," nic se nedělo. Dveře nepovolily. "Tady zřejmě asi ne. Kdo ví, co tam je," rozhodl se vrátit zpět a následovat Ronovu skupinku. Při každém nadechnutí cítil pach hniloby a rozkladu. Napínal sluch, aby případně zjistil, jestli se v domě něco neděje. Chytl Hermionu za ruku a s hrůzou ji vlekl pryč odtud, protože mu něco říkalo, že tady není moc bezpečno. Jakmile zavřel dveře, z ničeho nic zhaslo světlo na jeho hůlce, kterou si opět před chvílí rozsvítil. Dveře za ním zaklaply. Podle průvanu, jenž dveře vykonaly Harry usoudil, že obrovskou silou. Ale vůbec nic nebylo slyšet. Býval by se vsadil, že normální dveře by práskly. Ale tady nebylo nic normálního. Najednou pocítil obrovský chlad. Jako by mu po ruce sjela ledová sprcha. Kousek odskočil a rozhlédl se kolem sebe. Nic tu nebylo, nic. Ale přísahal by, že se ho něco dotklo.
"Harry," zakňučela Hermiona a chytla se ho pevně za ruku, až zasykl bolestí, "nahání mi to tu hrůzu."
"Mně taky," vytáhl hůlku, "Lumos," nic, hůlka zůstala tak, jak byla doposud. Nešlo to. "Tohle není dobré..to tedy není!"
Hermiona vzala svou hůlku a opakovala po Harrym, také nic. Jejich hůlky protestovaly. Žádná z nich nechtěla posvítit.
"Nechci začít panikařit, Harry.."
"..tak to nedělej!"
"..ale něco…ježiši," odskočila, "něco mě teď zastudilo!"
Harry vytřeštil oči a snažil se nic kolem sebe nevnímat: "Nevnímej to Hermiono. Najdeme Ron, Noreen a Aladara a raději zmizíme!"
"Jo, to je myslím dobrý nápad!" Přitiskla se k němu ještě víc, "Pane bože, už zase!"
"Hermiono.."
"..a ke všemu prd vidíme, Harry..pojď..rychle pojď pryč..nelíbí se mi tu!"
"Mně taky ne.."
"Tak si pospěš!"
"Snažím se..ale něco…něco mě drží," otočil se zpátky do prostoru, kde nic nebylo, ale dal by cokoliv za to, aby zjistil, co ho to před chvíli drželo za nohu.
Hermiona zapištěla. A udělala zřejmě dobře, protože v tu chvíli k nim přiběhl Ron, následován Noreen a Aladarem.
"Co vy dva tu provádíte?!" Zamračil se na ně, "Hermiono, nekřič. Něco máme a nechceme nikoho vzbudit, že?"
"Jak něco máte?" Harry najednou zapomněl na tajemné věci, co se kolem nich teď děly.
"Myslím, že jsem našli Petra..," pošeptal Ron, "spí..vzadu na konci té chodby," ukázal na dveře, o kterých si Harry myslel, že vedou do nějakého pokoje. Ale zmýlil se, vedly do další chodby, "v krbu mu hoří oheň, vidíš to?" Vešli do chodby a Harry spatřil, jak se mihotavé plameny vlní ve stínu dveří. Mihotavé světlo proskakovalo ven ze dveří a z onoho místo znělo mírné chrápání.
Harry pevně sevřel hůlku: "Jdeme..teď nebo nikdy!"
"Ale Harry," chytla ho Hermiona za rukáv, "víš, co si říkal!"
"Já vím, Hermiono, ale tohle je jedinečná šance a já si ji nenechám ujít. Pro Siriuse jsem ochotný to všechno přestát!"
"Kam to jdeš?" Zašeptala Noreen, když se Harry vydal vstříc dveřím.
"Rychle, pojď te za ním!" Navrhoval Ron a všichni tři ho následovali.
Harry přistoupil ke dveřím. Nebyly tak moc pootevřené, aby viděl, kdo to v té místnosti vlastně chrápe. Ale dal by krk za to, že to byl Petr. Ta krysa. Postoupil blíž, snažil se okem proniknout do pokoje, ale vážně to nešlo. Musel víc ty dveře pootevřít. Normálně by měl strach, že dveře zavržou, ale tady normálně nic nevrzalo a nic nebylo takové, jaké by ve skutečnosti mělo být.
Jenže se mýlil. Jakmile posunul rukou dveře, just zavrzaly. Obavami stiskl zuby. Ale nic se nestalo. Muž, určitě to byl muž, v pokoji jen zamlaskal a nic nepostřehl. A tak Harry usoudil, že se není čeho bát.
Vešel dovnitř,a přesně tak, jak předpokládal, uvnitř na pohovce poblíž rozdělaného ohně v krbu, ležel Petr Pettigrew. Harry ještě víc stiskl hůlku a šel k němu blíž a blíž. Přiblížil se tak, že stál těsně nad ním. Zlostí krčil obočí a div si nerozdrtil zuby v ústech.
Ron, Hermiona, Aladar a Noreen vešli dovnitř také. Přece jenom tu bylo teplo a bylo tu více světla. A Hermiona už neměla chuť v té strašné chodbě zůstávat. Zřejmě byla jediná, ještě s Harrym, kdo pocítil ty divnosti, protože Aladar, Ron ani Noreen se netvářili, že by je tam něco překvapovalo.
Jakmile vešli dovnitř, dveře se rychle zaklaply, tentokrát vydaly strašný rachot a proudil od nich obrovský průvan, který málem zhasil oheň v krbu.
Muž na pohovce otevřel oči a zpříma se pronikavě podíval do očí Harrymu. Harry už nepostřehl, co se stalo, jen někde v zátiší slyšel dva dívčí ječivé hlasy a několikrát známé PRÁSK!

70. kapitola

24. září 2005 v 14:36 | Blanch
Všichni tři zmlkli. Hermioně utekl tichý vzlyk strachu a Ron ztuhl jako solný sloup. Harry opatrně přišlápl ke dveřím. Mírně je pootevřel a chtěl nakouknout do chodby, aby se lépe podíval, odkud se line onen zvuk. Já blbec. Jak jsem mohl zapomenout na Pobertův plánek?
Pootevřel ještě víc, protože nic nebylo vidět, ale slyšel, jak se kroky blíží k nim. Ještě, aby to byl Snape. To by byl s námi konec! Když vystrčil hlavu, aby se naklonil, někdo ho popadl za ramena a násilně ho k sobě otočil.
Harrymu se zatajil dech a překvapeně otevřel pusu.
"Noreen!"
"To jsi nečekal, viď?"
"Co ty tu děláš?"
"Už vás nějakou dobu sleduju. Kam máte namířeno?"
"No..my..," v tu chvíli do dveří vstoupil i Ron a zatvářil se úplně stejně jako Harry před chvílí.
"Noreen?"
Dívka se pobaveně rozesmála: "Tak kam jdete?"
"N-nikam!" Řekl Harry, aby ji nějak odradil.
"Nevěřím ti, Harry. Slyšela jsem, o čem se bavíte. Jdu s vámi!"
"Vyloučeno!" Dodal Ron.
"Žádné vyloučeno, jdu..ať už chcete nebo ne. Jinak to půjdu na vás prásknout."
"To bys neudělala!" Žadonil Harry.
"A co když ano? Buď mě vezmete s sebou..nebo jdu za Snapem."
"Snape ne!" Uteklo Ronovi a Harrymu zároveň.
"Musíte uznat," pokračovala Noreen, "že další dědic se vám bude hodit. Ještě nikdy jsem nepodnikla nic nebezpečnýho. Já to chci sdílet s vámi! No tak, Harry. Jsem tvá sestřenice. Jsem stejně stará jako vy..myslíte si snad, že jsem nějaká slepice, co patří k plotně?"
"Ne, to ne, ale.."
"No tak vidíš. Já chci taky ukázat, že ve mně něco je. Chci jít s vámi. Nejsem žádná luční křehká květinka. Chci taky uplatnit své síly.."
"A ty víš, jak je použít?" Usmál se Harry.
"Nooo..," protáhla Noreen, "to ani ne, ale ve vhodnou chvíli se určitě ozvou samy."
"Promiň, Nor..ale.."
"A ty snad víš, jak použít svou moc, Harry?" Věděla, že uhodila kladivo na hřebíček.
"Ano," zalhal Harry, aby zahnal představy své sestřenky o tom, že by měla jít s nimi.
"Tak to ti teda nevěřím. Měla bych dostat šanci. Vždyť Hermiona jde s vámi taky..a to není dědička a nemá žádnou moc. Nejsem tupá, vím, co by se mohlo stát.."
"Jak víš?"
"I když jste mi neřekli o svém plánu," propíchla Rona a Harryho Noreen, "což ještě nevím, jestli vám odpustím, protože to je hřích neříct mi to," zamračila se, "tak vím, o co vám jde. A chci pomoci. Dvě další ruce k dílu přece nevadí. Vždyť, co se může stát? Myslíte si, že umřu nebo co?" Usmála se sarkasticky.
Harry rezignoval: "No jo, přesvědčila si mě. Pojď!"
"Cože?" Obrátil se Ron na Harryho, "To nemyslíš vážně?! Nikam nepůjde. Nebudeme riskovat ještě její.."
"Nech toho, Ronalde," věděla, že nesnáší, když ji takhle říká, znamenalo to, že ji něčím naštval..a v téhle situaci oba věděli, čím, "nejsem nucena poslouchat tvé rozkazy a jsem uvědomělý člověk, který ví, co dělá a rozhoduje se za sebe, takže uhni..nebo," propíchla ho zase tím svým ostrým pohledem, odsunula ho rukou a šla za ním. Raději už nic nenamítal.
Vešla do kabinetu profesorky Diggoryové a naskytl se ji pohled na Hermionu stojící u krbu, která se na Noreen podívala stejně vyděšeně jako kluci předtím.
"Co to?"
"Nemáme čas něco vysvětlovat," skočil ji do řeči Harry, "řekneme ti to pak, teď už není moc času. Měli bychom jít, máš ten prášek?"
"Jasně, tady.."
"Rone, běž první."
"Proč já, Harry?"
"Abys jistil holky, které tě budou následovat.."
"Měla by jít Hermiona, zná o polovinu víc zaklínadel a je chytřejší," uznal ledabyle Ron.
"Nech toho, Rone," začervenala se Hermiona, "ty jsi taky skvělý kouzelník.."
"No snad se nebudete teď dohadovat, kdo je chytřejší a lepší?" Spřáhla je Noreen.
"Ty raději mlč," otočil se na ni Harry, "buď ráda, že jsem přikývl, už takhle to koriguje s našim plánem."
"Hloupost, žádný jste neměli!" Usmála se škodolibě.
Harry jí úsměv oplatil: "No dobře, ale už mlč. Rone," obrátil se na kamaráda, "běž.."
"Dobře," Ron vzal do ruky šedý cestovní prášek a vstoupil do ohně, kde křikl Raddleův statek a v tu rány byl pryč.
"Hermiono? Teď ty!"
Hermiona udělala to samé, co Ron. Vzala si do ruk prášek a s hlasitým výkřikem jmenované adresy zmizela v zelených plamenech.
"Noreen?" Otočil se na ni Harry a podal ji prášek. Přikývla..
Harry už, už pomalu nabíral poslední hrst prášku do svých rukou, za účelem, že bude Noreen následovat, jakmile zmizí v zelených plamenech na území Raddleova statku, jenže v tu chvíli uslyšel další kroky. Ty už byly tentokrát rychlejší a více duněly. A je to v prd…, sakra.. jen ať stačí zmizel Noreen, ať ji nechytnou. Ale co si tam ti tři počnou? To je konec. Dychtivě očekával příchod nějakého z profesorů, ale osoba, která přiběhla, ho výrazně překvapila.
"Počkejte ještě, počkejte..," oddechovala hlubokými vzdechy z běhu, "já…jdu taky!"
"No to snad ne!" Zalamentoval Harry, "Tady je to jak v holubníku!"
Noreen se ještě usmála a dodala: "Co naděláš, nemáme přece čas… Raddleův statek!" A byla fuč.
"No dobrá..ale jestli přiběhne ještě někdo, přísahám, že ho zabiju..vlastníma rukama!" Harry dal Aladarovi nabrat z posledních pár zrnek písku. Nechal ho vstoupit do krbu a odcestovat za svými přáteli. Tohle, až uvidí Ron s Hermionou, tak se propadnou zemí. Hlavně Hermiona!
Nabral si do ruk zbytek písku, který měli na cestu tam. Druhou polovinu, na zpáteční cestu krbem, měla u sebe Hermiona. Naposledy zamknul kabinet, aby sem nikdo nemohl vejít. Postavil se do krbu, zavřel oči a za chvíli cítil, jak ho ledové plameny olizují kolem těla. Cítil mravenčení po celém těle, načež dopadl kdesi na tvrdé podlaze.
Brýle mu spadly kamsi opodál. Někdo je zvedl ze země. Porozhlédl se kolem, viděl rozmazaně, ale stačil postřehnout, že kolem něj stojí čtyři páry bot.
"Tady," podala mu Noreen jeho brýle.
"Harry, můžeš nám vysvětlit, co to znamená?" Ukázala Hermiona naštvaně na svého přítele.
Harry bezmocně pokrčil rameny: "Já jsem si to nevymyslel, Hermiono. To oni. Taky z toho nejsem dvakrát u vytržení."
Zřejmě jí to stačilo, protože už to dál neokomentovala. Nebo už zřejmě ani nebylo co říct, protože už byl tady. On i Noreen. Nemělo cenu je vracet zpět.
Ron i Harry poznali na své kamarádce, jak zatajuje vztek. Jindy by ho dala hodně najevo a všechny by pořádně sjela jak Rusy, ale dnes na to nebyla vhodná doba, ani vhodné místo. Byli tu na tajné misi a nemohli si dovolit kravál ani žádné povyky.
Harry se teprve teď porozhlédnul kolem sebe. Nebylo tu vůbec nic vidět. Všude kolem černočerná tma. Vlastně ani nechápal, jak tu jeho kamarádi mohli tak klidně stát. Jedinou Hermionu napadlo rozsvítit hůlku a trochu si posvítit, i když to moc nepomohlo. Stejně nebylo kolem moc vidět.

69. kapitola

24. září 2005 v 14:34 | Blanch
"Co myslíte?" Posadil se Harry do křesla v nebelvírské společenské místnosti.
"Já nevím," zamyslela se Hermiona, "přišlo mi to zvláštní. Sylvie svého bratra moc asi neznala. Ale v tomhle měla pravdu. Z jakéhosi důvodu si je jistá, že byl Petr zrádce. A taky ho nenávidí, ale na druhou stranu jí je všeho líto. Vážně nevím, co si mám myslet, Harry."
"A co říkáte na ten Raddleův statek?" Vložil se do toho Ron.
"Něco mi říká, že tam Petr je. Že vegetí tam. Kde jinde by bydlel, když je prakticky mrtvý, nikdo o něm neví. Byt by si najít nemohl, protože mrtvoly nikde nebydlí, peníze nevydělává, teda pokud mu Voldemort neplatí měsíční mzdu. Sestra o něm neví a on za ní nebyl. Tak co mu v tom případě zbývá?" Zdvihl obočí Harry.
"Raddleův statek!" Konstatovala Hermiona.
"No jistě," přitakal Ron, "je to jasné. Je tam."
"Večer se tam půjdu podívat!" Prohlásil Harry.
"Neblbni, co když tam není sám? Co když je tam s ním Voldemort?"
"Nemyslím si, Hermiono. Voldemort má určitě nějakou lepší skrýš, než tuhle zchátralinu, a stejně..i kdyby..ani jeden by o nás nevěděl."
"Neblázni, no tak..je to nebezpečné," zopakovala Hermiona.
"Je mi jedno, jestli je to nebezpečné, vy tu klidně zůstaňte, ale já tam půjdu a najdu Petra. Zajmu ho..záleží na tom svoboda Siriuse," řekl rázně a neoblomně Harry.
"Jdu s tebou," přistoupil k němu Ron.
"Rone!" Zakroutila Hermiona hlavou, "Vy blázni!"
"Nikdo tě nenutí, Hermiono, je to na tobě," podíval se na ni Harry, "ale já jdu a vy mi v tom nezabráníte."
Hermiona rezignovala, zakroutila hlavou a hluboce vzdychla: "No dobrá. Jdu s vámi. Co byste si beze mě počali?"
"Tak je to správné, Hermiono," poplácal ji Ron přátelsky po ramennou.
"Ale řítíme se opět do obrovského maléru."
"Jo, jasně," ignoroval už ji Ron a vstal z křesla, "pro případ, že bychom umřeli," usmál se, "jdu se rozloučit s Noreen."
"To nebylo vtipné," prohlásila Hermiona, ale Harry se jí vážně musel smát, brala to až příliš vážně.
Oba dva nakonec Rona následovali. Noreen byla na večeři a seděla u mrzimorského stolu. Stejně tak byl na večeři i Aladar, ke kterému se Hermiona hrdě rozběhla.
"S těma dvěma to vypadá žhavě," prohlásil Ron a zašklebil se, načež opustil Harryho a šel za jeho sestřenicí.
Harrymu nezbývalo nic jiného, než jít sám k nebelvírskému stolu. Po pár metrech se zasekl, protože nevědomky mířil přímo k místu, kde seděla Ginny. Ta se na něj zvědavě podívala, a pak, jak si všiml, se opět začervenala, jako to dlouho předním neudělala. Zahřálo ho to u srdce, protože tohle červenání se znal. Z dřívějška.
No co, co se má stát, ať se stane. Přiblížil se ještě víc a posadil se naproti ní.
"Ehm.. ahoj," taky cítil, jak mírně rudne.
"Ahoj Harry. Tak co, už sis vzpomněl, co se..no..totiž, víš, co myslím..to tehdy..v noci, v komnatě. Co..ježiši," Harry na ni vyjeveně koukal, takhle se s ním bavívala dříve, když byla nervózní. Koktala a rudla.
"Nekoukej jen tak na mě a pomoz mi. Neumím to říct…"
"Nevím, o čem mluvíš," zalhal.
Ginny se škodolibě usmála: "Ale víš… no zkrátka, už si vzpomínáš, co se stalo tehdy, když jsme pili ten alkohol?"
Harry nad tím zapřemýšlel. Vlastně doteďka si na to ani nevzpomněl. Dneska měl úplně jiné myšlenky a jemu se mezitím paměť nevrátila. Zakýval hlavou.
"Ne? Hm.."
"A tobě ano? Když to tak zmiňuješ?" Obrátil se zvědavě na Ginny.
"No, tak trochu.. ne úplně, ale něco se mi vybavilo.."
"A co?" Zajímalo Harryho. Snad to nebylo nic tak strašně nekalého.
Přihlouple se usmála: "Jen..jak jsme… já už musím jít, Harry," vstala od stolu a utekla rychle pryč.
"Cože?" Vyřkl nahlas to, co si pomyslel, "co jak jsme?? O čem to proboha mluvila?? Co jsme?" Bouchl pěstí do stolu.
"Máte všichni všechno, co potřebujete?" Zeptal se Harry.
"No jistě," zakabonil se Ron, "připadám si v té černé jako ninja. Proč jsme vlastně tady?"
"Protože tohle je jediný krb, který nám může být užitečný, Ronalde," pošeptala Hermiona, "v nebelvírské společenské místnosti je plno lidí a jen tak bychom nemohli odcestovat."
"A proto jsme se vloupali do kabinetu Diggoryové?"
"Nebyla jiná možnost, naštěstí je teď Diggoryová mimo, takže to není tak strašné."
"Ticho už vy dva," zarazil je Harry.
Co?" Oponoval Ron.
"Říkám..buď ticho…slyším kroky!"

68. kapitola

24. září 2005 v 14:33 | Blanch
"Probůh, Hermiono, co to tu provádíš?" Harry se rozhlédl po dívčích záchodcích a zrak mu utkvěl na kotlíku, který měla Hermiona před sebou.
"Odvar na kocovinu, Harry."
"Já tě miluju, Hermiono, říkal už jsem ti to?" Ron se k ní řítil s otevřenou náručí a začal ji dychtivě objímat.
"Dost, dost," smála se Hermiona, "no tak, Rone, udusíš mě!"
Harry, Ron a Hermiona stáli u krbu nebelvírské společenské místnosti. Nikdo tu v tuhle chvíli nebyl. Věděli, že tohle je jedinečná příležitost. Hermiona odněkud sehnala letaxový prášek. Nejspíš od Rity Holoubkové.
Harry si zastrčil hůlku do kapsy a podíval se na své dva kamarády, kteří mlčky přikývli. Harry vstoupil do krbu a vzal do ruky prášek Letax.
"Yelled square 66," zaznělo v krbu a Harry vzplál v záři zelených plamenů, které ho přenesly někam úplně jinam. Dopadl na zem, na vínově červený koberec. Opatrně se zvedl ze země a otřel si ruce. Sotva se stačil narovnat, následovala ho Hermiona a hned za ní i Ron. Oba dva dopadli stejně jako on předtím.
Pomohl jim vstát ze země a začal se pomaloučku rozhlížet.
Všude kolem byl starý nábytek, tahle žena asi byla poněkud staromódní. Na zdech visely ošuntělé a strašně odpuzující obrazy z podřeným zlatým rámem.
Přistáli nejspíš v nějaké chodbě, která sloužila pro cestování krbem. Naproti byly dveře, které se najednou rozevřely a z nich vyšla drobná plnoštíhlá žena s pískovými vlasy. Oči měla stejně krysí jako její bratr, modré a vodnaté. Tvář měla poněkud strhanou a na sobě měla oblečení, které se snad nosilo v minulém století.
"Miláčci, vy už jste tady?" Usmívala se žena a zamířila k nim. Ron se zatvářil nerudně a rychle uhnul před její rozmáchnutou rukou, kterou ho chtěla obejmout. "Pojďte, pojďte dál..tudy," pokynula rukou do dveří, ze kterých vyšla.
Harry ji jako největší odvážlivec následoval jako první. Vešel do místnosti, která mohla být tak stejně velká jako nebelvírská společenská místnost. V rohu stála obrovská almara z tmavě hnědého mahagonového dřeva. Vedle ní obrovský masitý psaní stůl stejné barvy a po stranách byly mahagonové skříňky. Uprostřed místnosti byl skleněný stolek s nánosy prachu starými zřejmě stovky let, jak si pomyslel Harry, protože tady asi nikdo pěkně dlouho neuklízel. Téměř nebylo poznat, že ten stolek je skleněný a zvětráváním to opravdu nebylo. Okolo něj bylo pět mahagonových křesel s vínově červeným polstrováním, stejné vínové barvy byly i závěsy kolem oken. Tahle ženská byla zřejmě závislá na mahagonu!
Ve vedlejších zdech bylo několik dveří, ale byly zavřené, tudíž nemohl nikdo z nich, kromě majitelky, tušit, kam dveře vedou.
"Posaďte se," usmála se žena, "vy budete ti studenti, co mi psali, viďte?"
"No jistě," zazněl jízlivě Ron, ale žena jeho narážku přehlížela.
"Dáte si čaj, kávu, kakao..nebo něco k pití?"
"Ne, děkujeme," usmála se na ní Hermiona a posadila se do křesla, "nezdržíme se dlouho."
"Samozřejmě, jistě máte ještě spousty práce s domácími úkoly a závěrečnými pracemi jako je tahle," zamrkala na ně vylekaně.
"No totiž…," Hermiona žduchla do Rona, aby mlčel.
"Samozřejmě, to víte, konec roku..plno práce."
"Znám to, také jsem dříve chodila do Bradavic," nakonec se posadila vedle Harryho, "vypadáš vystrašeně, není ti něco, drahoušku?" Otočila se na něj.
Harry se zotavil z dosavadního mahagonového šoku a odtrhl oči od nechutně vzorkovaného koberce: "Ne, děkuji, jsem v pořádku.."
"Nechtěl bys ani trošku vody?"
"Opravdu nechceme nic, bude to jen chvilička," dodala Hermiona, když viděla Harryho výraz ve tváři, který mluvil sám za sebe a říkal, že by si tu jednu skleničku vody dal.
"Dobrá tedy," uvelebila se žena a zaměřila pohled na Hermiona, která, jak se zdála, byla hlavní mluvčí.
"Tak přejdeme k věci," zatvářila se mile Hermiona a vytáhla pergamen, brk a kalamář, aby vypadala věrohodně, "jste starší sestra Petra Pettigrewa, viďte?"
"Ano."
"Mohu se zeptat, kolik Vám je let?"
"No, proč ne. Čtyřicet devět."
"Hmm, to je velký věkový rozdíl mezi sourozenci.. čtrnáct let."
"Ano, víš děvče, my jsme si nikdy moc nerozuměli, už tehdy. Byla jsem o hodně starší, než on. Dělali jsme si naschvály."
"Aha, to tak bývá," zasmála se falešně Hermiona, "a vídali jste se předtím, než umřel?"
"Umřel? Děvče, kdo Vám tohle navykládal..?"
"Jakpak?" Otázala se nevěřícně Hermiona.
Takže Sylvie ví o zradě Petra? Jinak by nevěděla, že žije..ale kdo ví, co ji navykládal.
"Vždyť Petr žije."
"Opravdu?"
"Jistě, dál v mém srdci.."
"Aha, takhle jste to myslela. Ale vraťme se k realitě. Váš bratr..je, přeji dodatečně upřímnou soustrast, mrtvý.. a udělal tolik záslužných činů, jste na něj hrdá?"
"Abych pravdu řekla, moc ne. Nevěřím tomu, že tohle Petr dokázal. Vždycky to byl jen malý slídil, co se chytal za kabátek mocnějších lidí, kteří by ho ochránili."
"Tohle si opravdu o svém bratru myslíte?"
"Ano, nevěřím tomu, že by Petr dokázal něco takového, že by na nátlak Vy-víte-koho bránil na vlastní pěst Potterovy," její tvář byla kamenná.
Harry si uhladil vlasy přes čelo. Že by něco věděla? Opravdu mi to nějak nevoní.
"A už vůbec nevěřím tomu, že by byl Black na straně Zla a šel po Petrovi, protože jsem Blackovi znala a moc dobře vím, že Sirius Black byl úplný jejich opak, a z doslechu vím, že to byl správný a čestný člověk."
"Možná, ale to nikdo nemůže dokázat," zamračila se Hermiona, taky se ji něco nezdálo, "Sirius Black je vrah a zabil Vám bratra."
"Tomu opravdu nevěřím."
"Stačila jste se s bratrem tak nějak, jak bych to řekla, rozloučit?"
"Rozloučit? Děvče, moc toho lituji, protože to byla má poslední slova před smrtí, ale.. pěkně jsme se s Petrem pohádali. Bydlel u mě..ale, totiž v posledních letech velice zvláštní. Neustále někam chodil a nechtěl říct kam. Zmizel, a pak se vracel pozdě v noci a mumlal si pod nosem nějaká zaklínadla. Nelíbilo se mi to. Proto nevěřím té povídačce, že to tehdy před třinácti lety bylo tak, jak to bylo. Řekla bych, že to bylo právě naopak..to možná můj bratr zradil Potterovy a Sirius Black se ho snažil polapit."
"Myslíte? No, já nevím, nezdá se mi to pravděpodobné," řekla naprosto vážně Hermiona.
"Ať už mi věříš, děvčátko, nebo nevěříš.. já jsem si téměř jistá. Petr ten poslední den, kdy jsem ho viděla zase chtěl odejít, ale já jsem ho nechtěla pustit. Pohrozil mi hůlkou, představte si to," podívala se na všechny tři, "vytáhl na vlastní sestru hůlku. Slibovala jsem mu pomoc a útočiště, ale stejně vykládal pořád něco o tom, že si ho najde..a že ho nenechá jen tak na pokoji, že to musí udělat.. nerozuměla jsem mu, nevěděla jsem, co tím myslel. Ale dnes mi to do sebe všechno zapadá. Tak jsem ho chtěla jednou sledovat a slyšela jsem, jak se krbem s někým domlouvá, a pak najednou v krbu zmizel.. a to, co jsem slyšela, mi vyrazilo dech."
"Co to bylo?" Naléhal najednou Harry.
"Zadal adresu Raddleova statku. Nechápu proč. Vždyť tento statek je léta neobydlený, nikdo tam není. Mám dojem, že tam se Petr vytrácel. Někdy i na celé dny. Přespával tam. Nikdo ho tam nenašel.. i přede mnou to skrýval."
"Moc Vám děkuji za informace," předstírala smutek Hermiona.
"Omlouvám se, miláčkové, zřejmě jste čekali něco jiného. Čekali jste, že svého bratra budu vychvalovat a že budu na něj hrdá. Povím vám, jaký to byl skvělý člověk, ale já bohužel nemohu. Nevěřím tomu a jsem přesvědčená o opaku."
"Jistě, co se dá dělat."
"Zřejmě jsme vám s prací nepomohla.. opravdu je mi to líto. A je mi líto, že to s Péťou došlo tak daleko. Že jsme se pohádali..a on potom umřel."
"No, je pravda, že tento materiál zřejmě použít nemůžeme. Nikdo by tomu stejně nevěřil," zahlaholila Hermiona a srolovala popsaný pergamen do kapsy. Harry musel uznat, že to zahrála skvěle. Uživila by se v mudlovském světě jako herečka.
"Dobrá, tak my už tedy půjdeme a nebudeme Vás obtěžovat," potřásl ji rukou Harry.
"Ale vůbec jste neobtěžovali, milánkové, já moc často návštěvy nemám. Chodím jen do práce a jinak se s nikým nevídám. Jsem moc ráda, že jste za mnou přišli," řekla medovým hlasem, "doprovodím vás."

67. kapitola

24. září 2005 v 14:32 | Blanch
Bylo velmi brzo ráno. Harry se probudil a promnul si oči. Z nějakého důvodu spal strašně tvrdě, ale nevzpomínal si proč. Rozhlédl se kolem sebe a nemohl si vzpomenout, kde že to vlastně je. V krbu stále hořel oheň, ve vzduchu lítal z nějakého nepochopitelného důvodu zbytek knotu ze svíček, a on ležel na nějaké podivné posteli…s Ginny, jak náhle zjistil. Ihned vyskočil z postele.
"Proboha!" Zakřičel tak, že vzbudil i Ginny.
"Nech toho, Rone, vypadni z mýho pokoje a nech mě spát!" Zakřičela Ginny a dala si polštář na hlavu, načež si uvědomila, že doma mají těžko saténové povlečení. Vzala polštář a pořádně si ho prohlédla. "Bílý satén? Odkdy naši mají na bílý satén?!" Myslela si, že je sama v místnosti, ale pak se ohlédla..a spatřila Harryho: "Ježiši Maria!!" Prohlídla si ho od hlavy až k patě, a on sám zjistil, že není něco v pořádku, nejen, že ona na sobě neměla moc vrstev oblečení, ale on tu stál jen v trenýrkách a ještě k tomu v nějaké neznámé místnosti. A ke všemu s Ginny.
Ještě jednou se oba dva rozhlédli.
Zřejmě ani jeden netušil, která bije, ale Harry to prostě zkusit musel: "Ehm, nevíš, kde to jsme?"
"Netuším," Ginny si přitáhla peřinu víc k sobě, aby svou poloviční nahotu zakryla.
"A nevíš..no..nevíš, co jsme tu dělali?" Zeptal se nervózně Harry a podíval se na sebe.
"J-já..nevzpomínám si.."
"Já taky ne..jak je to..možné?" Pak se ale ohlédl k zemi a spatřil skleněnou sklenici, "aha," mnul si čelo, "asi už vím, o co tu šlo," trošku pištěl, byl z téhle situace vyděšený.
"N-neudělali jsme žádnou hloupost, viď, že ne, Harry?"
"Tos nad ne.."
"Ráda bych si vzpomněla, ale..mám jaksi..okno. Vzpomínám si jen, že jsem seděla ve společenské místnosti a pila whisky, pak už o ničem nevím. Proboha, kdyby tohle zjistila máma..nebo Ron," pištěla hystericky, "proboha Ron, bratři..jestli zjistí, že jsem nespala v komnatě, zabijou mě. A ty," ukázala na Harryho, "Ron už určitě ví, že si nespal ve své posteli. Spočítá si, že jedna a jedna jsou dvě. Já..já..nechápu, co to do nás vjelo..kam až daleko jsme došli, Harry?"
Harry nemohl říct nic, co by ji uchlácholilo, protože taky nevěděl, co všechno se včera dělo. Vzpomínal si, že se ještě pozdě v noci domlouval s Hermionou a Ronem na svém plánu, vzpomínal si, že mu Fred do ruky vrazil Višňový nářez, vzpomínal si, že ho Ron opustil a taky si vzpomínal, že ještě viděl Ginny, jak sedí v rohu v křesle..ale dál..nevěděl, prostě výpadek, černá díra, okno… nejspíš se moc opil. A taky že ano, cítil, jak ho bolí hlava, žaludek dělal každou chvíli kotrmelce, necítil se zrovna nejlíp.
"Netuším, ale je mi strašně zle!" Netušil, jak tohle vysvětlí Ronovi a taky nevěděl, jak bude dnes schopný jednat se Sylvií Pettigrewovou, když je v takovém stavu.
"Myslím…že bychom měli dělat, že se nic nestalo..nebo..," polkla Ginny, "Tod mě zabije..nesmí se to dozvědět.."
"Tod?!" Harry náhle pocítil vlnu žárlivosti, na jednu stranu byl vyděšený, že udělal nejspíš něco asi ne zrovna slušného, když se podíval na své a Ginnino oblečení, a ke všemu ho štvalo ještě víc, že si to nepamatoval, ale na druhou stranu byl rád, že to vůbec udělal, protože zřejmě asi konečně dal najevo, že něco cítí a Ginny, soudě podle toho, že tu byla s ním, to cítila taky, jinak by tu nešla. Navíc se říká, že opilci nikdy nelžou.
"Ano, to je …ehm..můj, totiž, to je můj kluk!" Vychrlila ze sebe a sklonila oči k prostěradlu.
"Aha, jistě!" Harry si to myslel. Zhluboka se nadechl a snažil se nedát svoji žárlivost najevo, "Takže jakoby se nic nestalo. I když si to nepamatuji, moc se omlouvám Ginny, ať už jsme udělali cokoliv, byla to chyba a moc toho lituji!"
"Jo, jistě," podívala se na něj tak trochu sklesle. Nevěděl, co mu má tenhle pohled říct. "Taky si myslím. Nemáš se za co omlouvat, myslím, že jsem se na tom podílela, ne?"
"Dobrá, tak tedy..ježiši, to je tak trapné," usmál se Harry a Ginny se přidala, "měli bychom asi jít. A..a..no, nebudeme to řešit, prostě..nic se nestalo a hotovo. Stejně si to nepamatujeme, ani jeden…což je myslím v téhle situaci jen a jen dobře!"
"Tak s tím souhlasím. Snad si toho nikdo nevšiml…já mám takovou hrůzu z toho, že nás někdo viděl. A taky bych ráda věděla, kde že to jsme…"
"Tak to jsme dva." Harry se mezitím oblékl a vyšel ven. Nikde nikdo. Vešel do obyčejné uličky v bradavickém hradu. Všude kolem byly zdi. Poblíž nebyla žádná učebna, ani žádná potřebná místnost. Zřejmě si s Ginny našli nějakou skrytou místnost, kam nikdo nechodí. Ale jak je možné, že to v ní vypadala právě takhle?
Po chvíli vyšla ven i Ginny, měla ještě rozcuchané vlasy, na které ji Harry upozornil.
"Díky," usmála se a rozhlédla kolem.
"Už máš nějakou představu, kde jsme?"
"Noo," protáhla, "já ji tak trochu měla i vevnitř, podle toho, co jsem tam viděla. A teď jsem si jistá úplně. Tohle je Komnata nejvyšší potřeby."
"Cože?"
Cestou do nebelvírské věže Harrymu Ginny vysvětlovala podstatu Komnaty nejvyšší potřeby. Harrymu se vybavila ona místnost a trochu se zastyděl. Jestli on si náhodou v době, kdy kolem dokola chodili, nevzpomněl na ten svůj sen. Nehodlal to Ginny ani říkat, protože by se musel stydět ještě víc. Na rovinu na ní vyklopit, že se mu o ní zdál hanbatý sen. To by nešlo. Raději si to nechal pro sebe.
Když vešli do nebelvírské společenské místnosti, všimli si, že několik studentů, včetně Rona, což Harryho trochu uklidnilo, tvrdě spí na zemi, po křeslech a na stolcích. Všude kolem se válejí prázdné sklenice od alkoholu. Nemělo cenu je budit, Harry se jen divil, že tomu Hermiona neudělala přítrž a že na to nepřišla profesorka McGonagallová.
Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru, představa vidět všechny tyhle osoby, co tu leží, jak popíjejí whisky a jsou totálně na mol, ho rozesmála. Škoda, že to neviděl. Nebo spíš si to nepamatoval.
Docela neohrabaně a nervózně se rozloučil s Ginny a šel si lehnout do své postele.
Tak strašně ho bolela hlava, byla to hrůza. Nejednou navštívil záchodovou mísu, která byla v koupelně vedle komnaty. Nakonec usnul bezesným spánkem. Podařilo se mu to, i když se mu při tom, když zavřel oči, točila hlava a připadal si, jako by byl někde na kolotoči.
"No tak, vy dva, měli byste se najíst, a´t máte na odpoledne sílu," pobízela Hermiona Rona a Harryho k jídlu.
"Já, nějak nemám..hlad!" Vydal ze sebe nazelenalý Ron s podpírající se hlavou.
"Já..taky ne," přidal se Harry.
"To není tím, že byste neměli hlad. Neměli jste tolik pít, dobře vám tak!! Já jsem věděla, že mám jít spát."
"Nekřič tak, Hermiono!" Osopil se Ron, "Měla by si s námi soucítit a ne nám zase nadávat, ty snad neumíš být nikdy empatická..a jenom se na nás osočuješ!" Harry s Ronovým tvrzením souhlasil. Navíc mu taky vadilo, jak Hermiona zvýšila hlas, poněkud se mu dvojnásobně rozezníval v celé hlavě.
"No dobrá, vy dva," zakroutila s úsměvem hlavu, "jdu něco zařídit," zvedla se od stolu, "a vy dva přijďte za hodinu do třetího patra na dívčí záchody."
"Jenom to ne, ty chceš, abychom se z toho vyzvraceli, pohledem na Uršulu?" Zkřivil Ron výraz ve tváři a Harry se mu sel rozesmát, i když ho z toho bolela celá hlava. Hermiona už nic neřekla a s úsměvem se vydala ven ze síně.

66. kapitola

24. září 2005 v 14:31 | Blanch
"Kde to jsme?" S Harrym to docela cloumalo, po cestě stačili už vypít zase polovinu flašky. Kolem sebe viděl jen holé zdi.
"Říká se tomu Komnata nejvyšší potřeby," ačkoliv si Harry připadal víc a víc opilý, a tupý, protože nevěděl, kde Ginny tu komnatu vidí, Ginny se zdála být víc a víc střízlivá, i když stejně jako on, pila dál Ohnivou whisky, kterou po cestě vzal Harry od Freda a George. K jeho smůle jim už Višňový nářez došel, ale tahle whisky mu taky docela chutnala, i když ten nářez byl o hodně lepší.
"Nejvyšší potřeby? Co? A kde to jako má být? To jako, až se mi bude chtít na …víš co, tak tam najdu záchod nebo co?"
Ginny se rozesmála, "to bys tam našel určitě taky, nepochybně. Ale není to přesně tak. Je to místo, které se vždy vybaví podle tvých potřeb. Stačí, když několikrát kolem téhle zdi projdeš a pomyslíš třeba na něco, co nutně potřebuješ, a po chvíli se ti ve zdi objeví vchod, když tam vejdeš, tak to tam najdeš, to, co jsi nutně potřeboval.. Já a moje kamarádka to místo využíváme na učení. Když máme málo klidu, tak jdeme tady. Vždycky se vevnitř objeví plno knih a slovníků, pomůcek..co právě potřebujeme. Jindy jsem tu našla úkryt před Filchem. Nevěděla jsem, co je to za místo, až mi to potvrdili Fred s Georgem. Málo lidí o něm ví, tak si to nech pro sebe, ano?" Dala si prst před rty a provokativně se usmála.
Harry si loknul, a pak láhev podal Ginny, nepřestával se na ni usmívat.
Zase si připadal, jako by byl na začátku. Na koleji se to tak pěkně rozjelo, ale tady jsou zase oba oblečení a při nejmenším stojí dva metry od sebe. Co přišli tady, ani si nedali pusu. Ale byla pravda, že ho to místo docela fascinovalo. Takže kdyby teď pomyslel na to, že chce být s Ginny jen a jen sám, tak by se to místo změnilo v hnízdečko lásky?? Proboha, sám nemohl uvěřit tomu, že myslí zrovna na tohle.
"A na co budeme myslet?" Zeptal se na rovinu a bez zábran Harry.
Ginny mírně zrudla, zřejmě na ní ten alkohol už tolik nepůsobil, jinak by se při tak hloupé otázce nečervenala. Nebo..že by?? Harry, neblbni. Je jí patnáct..no, ale to už je docela v pořádku! Ne, proboha.. Ale, když ona..to byl náznak? Na co myslí ona?
"Stačí, když budu myslet já," zhoupla se, ale neudržela rovnováhu a kdyby se neopřela o zeď, už by byla na zemi. Zřejmě není tak neopilá, jak Harry myslel. Jen je perfektní herečka.
Ginny ho chytla za ruku a zavřela oči, "pojď semnou tam a zpátky..a uvidíme!"
Harry udělal jak řekla. Chvíli spolu přecházeli tam a zpátky… a opravdu, po chvíli se ve zdi objevila klika. Ginny za ní zatáhla a otevřela dveře. Harry se naskytl pohled do útulné místnosti, kde hřál rozdělaný oheň v krbu, všude kolem ve vzduchu byly svíčky a uprostřed byla postel povlečená do bílého saténu. Harry se zasekl a byl šokován. Proboha, vždyť tohle místo..tohle..se mi zdálo!!!
Ginny se začervenala.. "Promiň, ty ..ty..dělá ti to potíže? Já jen…vzpomněla jsem si na jeden sen..a…"
Harry sebou škubnul a podíval se na ní: "Tobě se zdál sen o tomhle?"
"A-ano," sklopila hlavu.
"A byl jsem tam já?"
"Ano."
"A tys měla na sobě bílou košili?"
Ginny vzhlédla a zamračila se, trochu nezvyklým tónem ze sebe vychrlila: "Jak tohle všechno víš?"
Harry se pleskl do čela, "pojď dovnitř, ať nás nikdo nevidí.. uvidí někdo tu kliku?"
"Ne.."
"Dobře," chytl Ginny za ruku a dovlekl jí dovnitř, načež za sebou zavřel hůlkou dveře a na kuráž se napil whisky.
"Víš, Ginny. Já jsem měl podobný sen. Před několika dny," tak a bylo to venku.
Ginny na něj nevěřícně hleděla, "to myslíš vážně?"
"Samozřejmě. Byli jsme tu jen my dva, krb hořel, ve vzduchu se vznášely svíčky. Uprostřed byla úplně stejná postel. Já jsem ležel na ní a měl jsem zelenou košili, ty ses ke mně plížila ve vyzývavé bílé košilce..a…"
"Přestaň, Harry," Ginny už se tentokrát usmívala, "jak je to možné? Já jsem měla úplně stejný sen. Taky před několika dny."
"No to je teda něco," hlesl Harry a sedl si na postel povlečenou saténem, pořádně se napil whisky a lehl si na záda. Postupně, z posledních sil, si sundal boty, ponožky a hábit, zůstal ležet jen ve spodním prádle.
"Je možné, že se naše mysl nějak propojila?" Ginny si ani nevšimla, že se Harry svlékl.
"Nevím, je? Já..ale vzbudil jsem se, když…no, prostě se nic nestalo."
"Tak proto…ten můj sen…taky..se..no, totiž..nic vážného se nestalo. Třeba jsme vážně byli propojeni a ty..tys to potom přerušil. Proboha," oddychla si zhluboka Ginny a přihlouple si odchechtla, "dej mi to, teď to budu potřebovat!" Vzala Harrymu z ruky láhev a polovinu obsahu vyzunkla do sebe.
Harry jí sledoval. Sledoval, jak odkládá láhev někde na polici poblíž, ještě tam trochu toho bylo, ale už moc ne. Harry se divil, že mu ještě stále je dobře, protože po tom, co všechno právě vypil, by už neměl ani chodit po čtyřech. Vždyť v životě nepil žádný alkohol..a najednou toho bylo tolik.
Ginny se svalila vedle Harryho. Opatrně si svlékla svršky a zůstala tam jen v tílku a spodním prádle. Jen boty z nějakého důvodu nesundala. Oba dva hleděli mlčky do stropu.
Potom prolomila ticho: "Takže..takže nám se zdají společné…ehm…erotické sny!" Tohle nebyla žádná otázka, tohle bylo prostě jen okomentování situace. Jen konstatování.
"Nejspíš ano," přetočil se Harry na bok a koukal na Ginny, ještě si neodpustil otázku: "Nemáš ty náhodou tak trochu kluka, Gin?"
"Hmm," ozvalo se vedle něj, ale ani jeden to dál nerozváděl. Ona proto, že zřejmě neměla náladu a on, protože už neměl sílu cokoliv říct.
Harry cítil, jak se mu motá hlava a jak mu začíná dřevěnět jazyk, mozek začíná být otupělý a on poněkud zpomalený. Cítil v sobě tolik odvahy a odhodlání. Bylo mu jedno, kde právě je, kolik je hodin, co dělají ostatní. Žil momentální chvílí. Přesně jako v jeho..jejich snu, se Ginniny vlasy leskly, odrážel se v nich oheň, který plál v krbu. Byla to plně stejná situace, jen, že měli na sobě jiné oblečení, než v tom snu. Harryho by nikdy nenapadlo, že sny by mohly být skutečností. Vždyť tohle je něco..nepředstavitelného. Už jen to, že jemu a Ginny se zdál stejný sen. Zřejmě to nebyl sen, ale jejich vzájemné propojení myslí. Oba v tu chvíli museli myslet na to samé a oba dva ten sen tvořili. Musí to tak být, poněvadž, když se Harry probudil, tak vyrušil i sen Ginny.
Pod hlavu si vložil ruce a unavenýma očima hleděl na dívku ležící vedle něj. Tak spoře oděnou, která ho tolik přitahovala, ale už neměl sílu se hnout. Cítil, jak mu těžknou víčka. Cítil se být unavený a chtělo se mu spát. Zavřel oči.
Ginny stále hleděla do stropu, v ruce stále držela alkoholický nápoj a upíjela z něj. Taky začínala být poněkud neohrabaná a nebyla si schopná pomalu ani zout boty, které se nakonec rozhodla vyzout. Prázdnou sklenici nakonec položila na zem a lehla si zpátky vedle Harryho. Pod hlavu si vložila polštář a než se stačila přikrýt, byla stejně tuhá jako Harry.

65. kapitola

24. září 2005 v 14:30 | Blanch
Harry věděl, že tentokrát to dokáže. Nemůže se jí přece pořád vyhýbat. Vždyť si stejně nemá s kým povídat a ona tam seděla tak sama, samotinká. Cítil, že teď má odvahy na rozdávání. Cítil, jak mu mozek i srdce říkají běž za ní a cítil, že mu to vůbec nečiní potíže, když vykročí vstříc jejímu křeslu.
"Ahoj Gin," usmál se na ni a pro jistotu si ještě jednou lokl.
Ginny se zpomaleně na něj otočila a úsměv mu oplatila, "ahoj."
"Jak se máš?"
Ginny se podívala do svého klína, kam odložila láhev, načež obrátila zrak k němu s láhví, kterou zdvihla vzhůru: "Je prázdná.. to je bídné."
Oba dva se usmáli. Harry nevěděl, jestli gesto, které měl v plánu udělat je vlastně gesto gentlemana nebo to je prostě chuť se Ginny zavděčit.
Podal jí svou láhev: "Na, napij se mojí, ještě tam trochu mám, a pokud nám dojde, řeknu Fredovi," usmál se, "je to moc dobrý!"
Ginny nabízenou láhev přijala a s hlubokým nádechem jí dopila do dna.
"Páni, Gin.. tobě ale šmakuje!" Neodpustil si Harry.
"Měl si pravdu, je to opravdu moc dobrý," pokusila se vstát, ale dělalo jí to značné potíže. Harry jí pomohl a ona se o něj opřela. Pak se jí trochu podlomila kolena a ona mu vpadla do náruče. Naskytla se situace, kdy si hleděli upřeně do očí. Dva páry společensky znavených studentů, kteří v sobě měli značnou dávku alkoholu, se od sebe nechtěly odloučit.
"Co to děláš, Ginny?" Harry se přistihl, že šeptá..ale ne jen tak obyčejně, ale tónem, kterým se balí holky. Jak mohl vědět, jaký tón má použít? Vždyť s tímhle moc zkušenosti nemá, nikdy takhle na holky nemluvil.
"J-já… jdu za tím F-fledem.. pr-ro tu další flašku," zachichotala se Ginny, ale z Harryho sevření se nevymanila, ba naopak, spíš se ještě víc přitulila.
"Máš-š nádhel-rné oči!" Pokračovala, "Ještě nikdy jsem neviděla tak zelené oči."
Teď nebo nikdy! Harry odtáhl Ginny trochu bokem, do stínu, aby je nebylo vidět. Docela úsměšně, protože stejně by je i přes ten frmol zábavy, nikdo nevnímal. Každý měl na práci něco jiného, a to posilovat s jistou skleněnou sklenicí a jejím obsahem. Teď těžko říci, jestli posilovat paže a dlaně, ve kterých ji většina držela, nebo posilovat žaludek a zkoušet, co všechno vydrží.
Ginny skrčila obočí a podívala se kolem: "Tady je tma, nemyslíš?" Její artikulace se o něco zlepšila, "A tady nám Fred nepřinese tu láhev," vycenila zuby a mrkla na něj.
Harry dýchal přerývaně, ač cítil, že je v něm tentokrát víc odvahy a měl Ginny v náručí, stejně měl nějaké zábrany a nevěděl, jestli má něco udělat nebo ne. Stále hleděl Ginny do očí. Hryzl se do rtu.
"Jsi ně-nějak-ký nervó-óžní, Hally, z čeho?"
Harrymu nic nebránilo, aby nebyl upřímný. Ron byl stejně někde v hloučku studentů a za celou dobu si Harryho nevšímal, Hermiona už nejspíš dávno spala. Kolem nich nikdo nebyl, nestál a neposlouchal a všichni ostatní se bavili opodál. Stáli tu sami, v temném rožku a nikomu nebyli na očích.
"Z tebe!" Dodal spěšně, když už si všiml, že na něj Ginny zvědavě kouká, zřejmě proto, že si nějak dlouho rozmýšlel odpověď. Ve skutečnosti si žádnou odpověď nerozmýšlel, měl jasno, co řekne. Ale sledoval, jestli někdo kolem nejde. Ani by se nedivil, kdyby teď někdo prošel, jako naschvál.
Ginny se mu propíchla pohledem do očí: "Vážně?"
"Vážně!" Sám nevěděl, jestli je víc opilá ona nebo on. To, že ještě správně artikuloval a ona ne, nebylo tím, že by měla v sobě více alkoholu, i když to je asi více pravděpodobné, ale spíš to bylo tím, že se Harry strašně snažil, aby nekomolil slova, kdežto Ginny zřejmě takovou snahu neměla.
"Proč tě znervózňuji, Harry?"
"Protože…protože.."
"Aha, jistě, chápu," vymanila se z jeho sevření, "to jsi měl říct hned, že ti vadí tohle. Já bych se dávno pustila, ale…," zavrávorala a když se jí Harry pokusil ještě podržet, tak ho stáhla sebou na zem.
"Tohle mi nevadí," vzal do obličeje její tvář a všechnu vášeň, která se v něm za ty dny, týdny hromadila, vložil do polibku, který Ginny k jeho štěstí, opětovala.
Dlouho, vlastně vůbec, si nikdo nevšiml, že na zemi, na sobě, leží dvě těla a žhavými polibky obtěžkávají kůži snad na celém těle.
Harry líbal holé Ginnino rameno, dávno už na sobě neměla košili, ale jen tílko, které nosila pod ní. Pak si Harry uvědomil, co dělá.
"Tady tohle..nemůžeme..," Ginny mu mezitím sundala hábit a odmotávala kravatu.
"Znám jedno místo," líbala ho na krk, "kde bychom mohli jít."
"Tohle..tohle je špatné."
"Nic není špatné, Harry," pak se ale narovnala a začala se oblékat.
"Co se děje?" Vyděsil se Harry. Měl strach, že řekl něco špatného.
"Nic se neděje, jen se obleč a následuj mě," usmála se přihlouple, "a buď prosím tak hodný…já mám..nějak sucho ..v krku."
Harry se usmál, "zajdu pro další."
"Vezmeme jí s sebou. Hele, víš co. Já teď půjdu ven. Počkám tě před obrazem a ty za pět minut přijď za mnou," otočila se a byla na odchodu.
Harry jí ještě stáhl zpátky, "Ginny?"
"Co je?" Otočila se.
"Já jen..tohle," políbil jí na rty.

64. kapitola

24. září 2005 v 14:29 | Blanch
"Měli bychom si ho obléct," roztáhl Harry přes své kamarády plášť. Měl recht, po chvíli z obrazu Buclaté dámy vyšel Fred v závěji svého dvojčete.
"Koupil bych jich víc, co ty na to, Frede?"
"Máme dost peněz? Kolik ti dali?"
"Počkej," sklonil se ke své dlani George a začal počítat mince, které měl v kapsách, opravdu nebyly zrovna prázdné. Vytáhl je a ukázal na svého bratra. "Řekl bych, že je toho až nad míru dost," zašklebil se, "budeme na to potřebovat nějakou přepravku..nebo..mám nápad…"
Víc už toho Hermiona, Ron a Harry neslyšeli, protože bratři zašli za roh a už je nebylo slyšet, ale z dáli šlo poznat dva hlasy, jak se o něčem domlouvají.
"Teda, slyšeli jste je?" Rozčilovala se Hermiona, "Tohle přece nemůžeme připustit, Harry. Oni se chtějí opít!"
"Nech je být, Hermiono. Však Fred s Georgem už jsou dospělí.."
"Nebuď naivní, Harry. Sám víš, že to nemají jen pro sebe. Dokonce bych přísahala, že jsem viděla i Ginny, jak držela jednu láhev v ruce.."
"Ginny?" Ozval se Ron, "Co ta má co…," chtěl se vytrhnout ze sevření pod pláštěm a vrátit se do společenské místnosti, ale Harry ho zadržel. Ač jemu samotnému bylo líto, že tam nezůstal. Moc ráda by si dal s Ginny. Ale kdyby to teď řekl nahlas, oba dva jeho kamarádi by ho roztrhali zaživa.
"Nech to být, Rone. My teď máme jinou práci. Tohle je jen jednou, nech ji být. Ona ví, co dělá. Už je velká," bránil jí Harry.
"Je jí jenom patnáct!"
"No a co? Co bys dělal ty, kdybys měl možnost tam s nimi být? Určitě by si tam neseděl jako trouba a nesledoval je, jak se tam napájejí!" Zvýšil Harry hlas, ale tak, aby byl ještě v mezích šeptání.
Měl to v kapse. Věděl, co Ronovi říct, aby ztichl. Ron zpytoval svědomí a pochopil, že on by nebyl jiný. Jen, že nemohl překousnout, že jeho mladší sestřička se tam jen tak opije a on tam ani nebude, aby jí kontroloval.
Vešli do učebny Přeměňování, kde ještě dnes..vlastně včera, byly poslední zkoušky NKÚ. Bylo to tak odlehčující, být tu a nic nepsat, nemít hlavu plnou vědomostí.
Posadili se k oknu, aby měli aspoň trochu světla od zářícího měsíce. Stále bylo moc krásně, nebylo zamračeno a hvězdy byly tak jasné.
Když se na ně Harry podíval, připomněly mu Siriuse, asi tím, že se kdysi v Astronomii dozvěděl, že existuje hvězda Sirius.
Ani nepostřehl, že už jim dávno Hermiona sděluje, že v podvečer poslala vzkaz Sylvii Pettigrewové. Psala v něm to, co Harry zmínil, což bylo, že píšou závěrečnou esej do Historie kouzel a vybrali si právě jejího hrdinského bratra. Napsala jí, že kolem čtvrté hodiny odpolední se k ní dopraví krbem, ať je očekává.
"Odepsala ti?"
"Poslala sovu, ve které stálo jen: Připouštím," zatvářila se pobaveně.
"Připouštím? Sakra, to má být jako co?" lamentoval Ron, "Není ta ženská trochu divná?!"
"No možná je, když vezmeš v úvahu, že nejmíň deset let nevycházela dveřmi?" Usmál se Harry, když viděl Ronův kyselý výraz, "Hele, snaž se být zítra aspoň trochu milý, ano? Neradi bychom náš plán zkazili."
"Rozkaz, ministře!"
Když se vrátili zpátky na kolej, stále tam bylo rušno. Bylo před druhou hodinou a dav vůbec neřídl, naopak, Harry by se byl vsadil, že spíš zhoustl.
Jeho oči v davu vyhledaly ji, Ginny. Seděla na křesle v rohu a přihlouple se smála. Nikdo kolem ní nic neříkal, a tak Harry usoudil, že nejspíš už bude v dobré náladě. Koneckonců, všichni kolem byli ve velmi dobré náladě.
"Tohle teda vidět nemusím," pohoršila se Hermiona, "jdu spát. Zítra, pánové," zhnuseně se podívala okolo a zmizela ve svých komnatách.
Ron se přiblble usmíval a bez jakéhokoliv slova taky někde zmizel. Harry si domyslel, že zřejmě někam, kde bylo dost alkoholu.
Sám věděl, že kdyby teď přišla McGonagallová, byl by to pěkný průšvih. Je totiž Prefektem a měl by se o to tady postarat, pokud to neudělá, hrozí mu ze strany profesorky dost velké nebezpečí. Jedinou účinnou věcí by bylo, kdyby zmizel. Ale to v plánu neměl. Raději bude pokoušet štěstí, snad jí nenapadne jít na kontrolu, a pokud ano, snad všechny napadne se chovat přinejmenším slušně a napadne je začarovat ty lahve tak, aby nebyly vidět. Všiml si totiž, že v rohu vedle krbu stála hromada prázdných láhví a nikoho vůbec nenapadlo je uklidit. Aspoň tohle by mohl jako Prefekt udělat. Šel tedy k rohu a jedním mávnutím hůlky zaručil zmizení skleněnek.
V tu chvíli už se k němu hrnul Fred se širokým úsměvem na tváři a mírně vrkočivým pohybem mu vrazil do ruky téměř plnou láhev Višňového nářezu. Harry se usmál, nebyl ten typ, co by to odmítl. Vždyť přece dneska, teda spíš včera, docela úsměšně zakončil svůj pátý ročník.
Než stačil poděkovat, Fred zmizel v závěji lidských těl. A tak se Harry na láhev jen koutkem oka podíval a jediné, co mu už zbylo, bylo, že se plným douškem napil.
Po chvíli mu svět kolem něj připadal tak senzační. Senzační jako nikdy, všichni mu přišli tak úžasní a každému vykládal, jak moc ho má rád. Dokonce i bratrům Creeveyovým, kteří byli nadmíru polichoceni a on se jich potom nemohl zbavit, z čehož vyplývalo, že svému činu pak náležitě litoval. Ač udělal tuhle chybu, přesto měl chuť všechny objímat, ale nejvíc měl chuť obejmout Ginny.
Stále seděla na tom samém místě, jen už nebyla obklopena kamarádkami a všeho chtivými ctiteli. Seděla tam sama, vlastně ne sama. Jejím nejlepším přítelem se v tu chvíli stala láhev Ohnivé whisky. Hleděla do plamenů v krbu, které pomalu uhasínaly a jako malé dítě upíjela z láhve, která už byla téměř prázdná.

63. kapitola

24. září 2005 v 14:28 | Blanch
Poslední test už byl spíš otravný než jednoduchý. Všichni studenti se na něj vykvákli a nechali to osudu. Vždyť byl moc krásný den, už víc, než týden zapršelo, ptáčci zpívali, kytičky kvetly, žáci už si užívali jen volna. Čekaly je dva měsíce prázdnin.
Všichni seděli pod stromy a chladili si nohy v jezeru. Tentokrát však nikdo už v ruce nedržel pergameny, brky ani knihy, nikdo se neučil, všichni se oddávali slunci a jeho paprskům. Obří oliheň měla chapadla rozložená na protějším břehu a taky se vyhřívala.
Harry i Ron leželi na trávě s odhrnutými košilemi a ruce měli za hlavami. Konečně klid, už žádné zkoušky, testy a učení. Už jen volno a zase volno. Zkoušky NKÚ měli za sebou, teď už zbývá jen čekat, jak to dopadlo. Ale s tím si teď nedělali hlavu.
Po chvíli přiběhla Hermiona a držela něco v ruce, sedla si vedle nich a spustila: "Tak jsem si zjistila, zda je Letaxová síť připojená ke krbu Sylvie Pettigrewové a věřte tomu nebo ona, ona za celá ta léta nevyšla ven nijak jinak, než právě krbem."
"No a?" zajímal se Ron.
"Nechtěli jsme náhodou Sylvii navštívit?" připomněla mu Hermiona.
Harry na ní chvíli civěl, a pak se zvedl: "Perfektní, Hermiono, rozhodně jí navštívit musíme. Měl bych plán."
Oba dva se na Harryho upřeně podívali a čekali, co z něj vypadne.
"O půlnoci, až budou všichni spát.."
"..Harry, nebuď naivní, myslíš, že v závěrečný den zkoušek bude o půlnoci někdo spát?" vložila se do toho Hermiona.
Harry si mnul bradu, "to je pravda. Tak..,"zasekl se.
"Myslím, že bychom jí měli nejdříve poslat dopis, víš, je to zdvořilost, nemůžeme tam jen tak vpadnout," dodala.
"Ale Hermiono," ozval se Ron, " co když je ta ženská spolčená s ty-víš-kým, stejně jako její povedený bráška?"
"To je mi jasné, Rone, ale jinou možnost nemáme. A taky nikdo neví, jak to s ní doopravdy je. Chceš tam vpadnout třeba ve dvě ráno, neohlášený? Může spát..nebo vůbec nemusí být doma..nebo se může vylekat a může nás napadnout. Mé řešení je rozhodně lepší.."
Ron už chtěl něco namítnout, ale Harry ho napomenul, že tak to bude přece jen lepší.
"Napíšeme jí lístek, že k ní dorazíme a ve který den a v kolik hodin, ať nás čeká. Aspoň bude v tu chvíli doma a bude nás očekávat. Můžeme si něco vymyslet.. nemusí ji hned napadnout, že to souvisí s Červíčkem."
"Jo jasně, a taky na nás může připravit nějakou boudu, řekl bych, že moment překvapení by byl mnohem lepší.."
"To může, ale jak jsem říkala, nemůže vědět, že půjde zrovna o jejího bratra," stála si za svým Hermiona.
"Ale i tak to bude krajně podezřelé, že se tři asi šestnáctiletí studenti bradavic chtějí sejít s takovou.."
Harryho v tu chvíli napadla spásná myšlenka: "Co kdybychom tvrdili, že děláme závěrečnou práci do Historie kouzel, ona nemůže vědět, že už je dávno po zkouškách. Kdybychom se tam dostali už zítra, zase by to tak podezřelé nebylo. Můžeme říct, že píšeme o jejím bratrovi esej..o jeho činech a jeho životě," Harry se zašklebil, "nemusíme přece říkat, že víme, že je to hnusná krysa a padouch a že zradil mé rodiče a dal se na stranu zla," dodal s nezakrývanou záští v hlase, "ono to nebude tak nápadné, když se budeme na něj ptát.."
"To je docela dobrý nápad, ale jak nám to pomůže najít Petra?"
"No, mezitím zjistíme, jak na tom Pettigrewová je, jestli je spíše odkloněná zlu nebo jestli dobru. Pokud dobru stejně o Petrovi nic vědět nebude, nebo možná ano a řekne nám, kde je..ale nedělám si iluze, a pokud zlu..asi nebude příliš přívětivá a bude vědět, kde Petr je, ale nebude to chtít říct..v tom případě už bude jedno, za co se budeme vydávat.. a můžeme to z ní dostat. Hlavní je, aby nás pustila k sobě."
"To by docela šlo," přitakal Ron, "tak bychom si měli probrat nějaký plán," zvedl se a společně se svými přáteli šel do nebelvírské věže.
Hermiona měla pravdu. Bylo už dávno po půlnoci a studenti stále oslavovali konec zkoušek. Nikdo by nešel spát dříve než ve dvě hodiny ráno. Všichni oslavovali, Fred s Georgem odněkud přinesli Máslové ležáky, Harrymu bylo jasné, jak k nim přišli, a holdovali zábavě.
Harry, Ron a Hermiona však byli nuceni tohle sídlo neřesti na chvíli opustit, i když si Hermiona všimla, že to, co s sebou dvojčata přitáhla nebyl jen Máslový ležák, ale i Ohnivá whisky a Višňový nářez, novinka podniku madame Rosmerty, a jako správná Prefektka by měla být nucena to řešit, ale i Harry, který byl také Prefektem, jí od toho odradil. Vždyť to byl přece závěr zkoušek, všichni potřebovali voraz. Prostě budou dělat, že si ničeho takového nevšimli. I když to Hermiona těžce přenesla přes srdce, nakonec souhlasila. Teď měli na práci něco jiného.
Bylo by nebezpečné jen tak jít plánovat do komnaty, kde Ron a Harry spali, a tak vzal Harry do ruk svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek. Vyšli tak, aby je nikdo neviděl. Popravdě to v tom houfu ani nebylo poznat, že někdo odešel. A ke všemu už to tu přituhovalo, Ohnivá whisky byla téměř prázdná a Harry si byl jist, že zaslechl Freda s Georgem, jak se domlouvají, že zajdou pro další.

62. kapitola

24. září 2005 v 14:27 | Blanch
Ještě před hodinou si Hermiona, Ron a Harry zašli na večeři. Moc lidí v místnosti nebylo, zřejmě si všichni opakovali látku do Astronomie.
Harry si všiml, že tu spíše nejsou páté a sedmé ročníky, protože neviděl ani nikde Freda, George, Angelinu, Katie a Alici, ani jeden z nich tu nebyl. Dokonce i Seamus, Neville a Dean se šli nejspíš učit.
U stolu sedělo jen pár prvňáků, které viděl ještě při zařazování. Zbytek si bohužel moc nepamatoval, jen sem tam někoho, koho potkával v nebelvírské koleji.
Kdo tu ale byl, když se ohlédl víc dokola, byla Ginny.
Opět se na něj usmála, lehce ji zamával a pak si nařídil, že se na ni už ani jednou neotočí a nepodívá se na ni. Samozřejmě své předsevzetí ihned porušil, protože se na ni díval pořád dokola. Nemohl si nevšimnout, jak jí to dneska slušelo. Harryho to štvalo, protože to zřejmě znamenalo, že bude mít rande. Její obvykle rozpuštěné vlasy byly staženy v pevný cop, všiml si, že i ve tváři vypadá o něco líp, z čehož usoudil, že se nejspíš začala malovat jako většina dívek, které to dělávaly. Ale žádné to neslušelo tak jako Ginny. Vypadala úžasně. Kéž by byl on tím klukem, se kterým se má sejít. O, jak na něj žárlil, ještě ani nevěděl, kdo to je a už ho pořádně nenáviděl.
Pak si vzpomněl na černovlasého mladíka z Havraspáru, který ji nedávno okupoval a hned měl jasno. Určitě jde s ním. Sakra, kdyby neměl zkoušku z Astronomie, šel by za ní a sledoval by je.
Proboha, chce si hrát na Sharlocka Holmese, tak to už je to vážně kritické, pomyslel si.
Desátá hodina odbila, všichni studenti už pohodlně seděli u svých stolečku s dalekohledem, který na něm měli nachystaný.
"Vašim úkolem je zakreslit všechny hvězdné soustavy, které dnes na obloze uvidíte. Máte na to hodinu čistého času, začněte," oznámil mužský hlas kdesi v pozadí. Harry ani nevěděl, jak vypadá, protože když přišel, ihned se posadil do lavice, ani jednou se po muži neohlédl, navíc byla v místnosti strašlivá tma. Jen na stolech měl každý malinkou petrolejku, kterou si mohl posvítit na pergamen, na který zaznamenával hvězdné soustavy.
Po hodině byl Harry už opravdu unavený, snažil se zapsat toho co nejvíce, ale sám věděl, že si toho hodně vymyslel. On to prostě na té obloze neviděl.
Jediné, co s určitostí poznal, byl měsíc. Jak směšné. Byl v úplňku. To ho hned donutilo myslet na profesora Lupina, který se teď někde svíjí a kouše se do tlapek a čeká, až bude zase den.
"Tak, nebylo to zase tak strašné, myslela jsem, že to bude horší, Alda měl pravdu, všichni z toho dělají drama!"
"Takže Alda," rýpnul si Ron, Harry ho ihned kopl. Vůbec neměl chuť v tuhle dobu poslouchat nějaké hádky.
Hermiona dělala, že to přeslechla.
Chudák Filch byl nadmíru naštvaný. Téměř půlhodinu hodinu před půlnocí se mu nějakých padesát studentů potulovalo po škole a on s tím nemohl nic udělat, protože věděl, že byly na zkoušce z Astronomie. Jak rád by všem napařil nějaký trest. Ale nemohl a užíral se tím. Tajně stál v jednom rohu a poslouchal, kde se co šustne. Třeba nějaký student začne pomlouvat nějaké profesora a on by toho mohl hned využít. Ale měl smůlu. Nikdo už neměl síly na to, aby se ještě bavil o škole. Zítra je čekala poslední zkouška. A to dopoledne.
Bylo skoro osmadvacátého června, blížil se konec roku. Bradavický spěšný vlak měl přijet až druhého července, takže jim do oficiálního konce zbývalo ještě pět dní.

61. kapitola

24. září 2005 v 14:26 | Blanch
Harry se vlastně divil, proč si studenti dopředu neřeknou, co vlastně skládali za zkoušku, aspoň by tím pomohli těm, kteří následují po nich. Ale Hermiona mu vysvětlila, že jsou zakletí Vázacím kouzlem a že i kdyby to chtěl někomu říct, tak by to prostě nešlo. Když se zeptal, co to Vázací kouzlo je, vysvětlila mu, že to je kouzlo, které se užívá, když nechceš, aby se někdo další dozvěděl nějaké tajemství. Stačí ho na někoho použít a ten člověk nikdy nedokáže říct, co mu bylo zakázáno.
"Ani na papírek bych to nemohl napsat?"
"Ne, Harry, Vázací kouzlo myslí i na tohle."
"To je škoda," usmál se na Rona, který právě přibíhal k nim.
"Uff, takže už jenom Jasnovidectví a Astronomii," oddechl si Ron.
"Já na rozdíl od vás mám ještě Kouzelné runy," zasmušila se Hermiona.
"Tak to dopadá, když si přibíráš zbytečných předmětů," Harry věděl, že tímhle Ron zase rozpoutá na několik dní utichlou válku.
Hermiona se na něj samozřejmě podívala pohledem, který zabíjí na potkání: "Runy nejsou žádný zbytečný předmět, Ronalde, jsou náhodou hrozně zajímavé a.."
"Dobrá, nechtěli byste toho nechat?" Harryho tohle věčné dohadování už vážně štvalo.
Ráno je čekalo Jasnovidectví, kupodivu neměli z téhle zkoušky žádné písemné testy, jen zkoušku, kde měli pohlédnout do orbity a říct, co vidí.
Harry samozřejmě viděl jen nějakou pošmolenou mlhu, které nemohl přijít na tvar. Vzpomněl si na třetí ročník, kdy dělali podobné věštění s profesorkou Trelawneyovou, vzpomněl si, jak si tehdy vymýšlel, ale tehdy to bylo snazší, protože tehdy mluvil o Klofanovi, měl téma, které by mohl navrhnout, na které se profesorka chytla, ale dneska neměl nic. Měl v hlavě vymeteno.
"No tak chlapče, co tam vidíte?" zeptala se vlídně žena, která ho dostala do páru.
Tentokrát studenti chodili po pěticích, aby to bylo rychlejší, a každý dostal nějakého profesora či profesorku do páru.
Harry do koule ještě chvíli zíral, a pak se rozhodl, že si rychle musí něco vymyslet. Mlha, prostě bílá mlha. Z oné mlhy jako by vystupoval nějaký obličej, sám nevěřil vlastním očím, že se tam rýsuje nějaký tvar. Skrčil obočí a víc se na ten obraz soustředil. Přísedící vytušila, že se Harry právě chytnul nějaké vidiny.
Harry si tvar prohlížel ze všech stran. Jistě, vypadalo to jako obličej, on to byl obličej, škodolibě se na něj smál. Byla to žena, byl to ženský obličej. Ale nikdy v životě jí neviděl. Stále se na něj šklebila a něco jako by mumlala, nakonec zmizela a objevil se tam slizký hadí obličej. Harry odskočil. To ne! To přece nemůže být pravda. To jsou jen jeho představy, on přece nikdy neuměl věštit z koule. Tohle si prostě jen představuje.
"Co se děje hochu? Co vidíš?" naléhala znovu žena.
Harry se podíval ještě jednou z blízka, no jistě, byl to on. Byl to Voldemort, ale jak jí teď mohl vysvětlit, že vidí Voldemorta, vždyť nikdo vážně nevěří tomu, že je zpátky, že znovu povstal.
Ale co vlastně tohle vidění má znamenat? Nedává mu to smysl, nejdřív nějaká ženská, a hned na to Voldemort. Oba se strašně smějí a Harry z toho nepochopil ani ň.
Tázavě se podíval na ženu, která stále čekala na odpověď.
"Já totiž..nevím, jak to říct. Nejdříve jsem viděl nějaký obličej, obličej ženy. Mluvila na mě, a pak se lstivě usmála.."
"Hmm..co dál, chlapče?"
"Pak..pak," má jí to říct, nemá jí to říct? Proč by to neřekl, vždyť tím, že řekne, že viděl v orbitě Voldemorta, ještě neříká, že je Voldemort živý. Může to přece znamenat jen nějaký znak. Třeba Smrtijedy, o těch se stále ví a nikomu by to nebylo nápadné, "pak jsem viděl Volde..," když se podíval na zděšenou tvář, rychle se opravil?, "chci říct, pak jsem viděl Vy-víte-koho, stejně jako v předešlém případu. Díval se na mě, a pak se smál, mně se smál," prohlídl si její výraz, "já vím, že je to blbost. Asi mi nevěříte," pohrdavě se usmál.
"Ale ne, chlapče," ztišila hlas, "věřím ti, všechno ti věřím. Věřím, že ty-víš-kdo zase žije. Nikdy jsem nevěřila tomu, že opravdu zmizel z povrchu zemského," pak nadhodila normální tón, "a co myslíš, že to znamenalo, Harry?"
Harry se zamyslel, ať nad tím přemýšlel tak, či tak, prostě mu žádný závěr nevycházel, "já nevím, přijde mi to jako pěkná blbost. Tu ženskou tvář jsem ani neznal. Třeba je to nějaká další Volde…chci říct lest Vy-víte-koho."
"Jistě, to by bylo docela možné," mnula si bradu, "děkuji ti Harry, to by pro dnešek stačilo. Přeji hezký zbytek odpoledne.
Odpoledne měli volné, protože večer je čekala praktická zkouška z Astronomie v nejvyšší věži. Třída už byla přizpůsobena tak, aby měli studenti pohodlí a aby se jim lépe pracovalo. Tentokrát byli všichni spojeni dohromady a byli společně v jedné třídě. Hodina měla začít v deset hodin večer.

60. kapitola

24. září 2005 v 14:26 | Blanch
Harry už vůbec z následujících zkoušek strach neměl. Zbytečně si dělal tolik obav, když teď zjistil, že je to spíš jen taková menší šaškárna. Písemné testy jsou strašně jednoduché a komise skoro za celou hodinu nic neřekne, jen se občas pobaví s jeho předsedou, popřípadě předsedkyní, protože byly dvě skupiny komisí, kteří si skupiny, seřazené podle polovin abecedy, občas prohodili. V jedné komisi byl předseda nějaký muž okolo padesátky..lidských let, kdo ví, kolik mu je doopravdy. A v té druhé komisi byla předsedkyní žena asi stejně stará jako Brumbál, ne-li starší.
Když měli praktické zkoušky z Přeměňování, jeho skupina dostala onu komisi s postarší čarodějkou. Byla velice milá, ale Harrymu trochu připomínala profesorku McGonagallovou, protože i přes její milé chování byla přísná a ostražitá.
Harry se podíval na seznam zkoušek, už měl větší polovinu hotovou. V Péči o kouzelné tvory složili krátký a jednoduchý testík, pak následovala praktická zkouška, která se týkala Šotků, o které se starali na začátku roku.
V Historii kouzel ale bohužel musel použít chladnou logiku a většinu si vymyslet, protože ať se snažil jak chtěl a vážně se do historie učil, tak si ta data a ty jména nemohl zapamatovat. Necelou polovinu docela věděl, takže to doplnil hned, ale po dvaceti minutách neměl co dělat, protože zbytek se mu nějak vykouřil z hlavy. Úplně stejně na tom byl Ron, který už po deseti minutách na papír jen nevnímaje civěl. Tak si Harry prostě zbytek domyslel, kdo ví, třeba se aspoň v něčem trefil.
Už mu zbývalo jen Jasnovidectví, Astronomie, kterou dělá nakonec a v noci, aby bylo vidět na hvězdy, a Lektvary, které ho čekaly dnes. Na ty se připravoval opravdu nejvíce, ne, že by měl nějaké díry v hlavě, když mu to Snape neustále předhazoval, ale prostě to nebyl obor, ve kterém by zrovna vynikal. Ano, nad Lektvary trávil nejvíc času.
Už byl zase na řadě, sakra, šlo to nějak rychle. Test už měli za sebou a teď je čekala jen praktická zkouška. I když byl téměř poslední v první skupině, tak už byl na řadě on. Ani si to nestačil všechno zopakovat a volali jeho jméno.
Vešel do třídy, kde u dlouhého stolu sedělo šest osob. Když se pořádně porozhlédl, viděl, že v čele stojí předsedkyně, starší čarodějka. V duchu si přál, aby to byl ten druhý předseda, poněvadž se mu zdál méně přísný a možná by u něj prošlo více věcí, koneckonců Harryho měl za skvělého kouzelníka, protože mu předvedl patrona. Tohle trochu ztěžuje situaci. Profesorka mu neodpustí žádný detail a on měl strach, že zrovna ty detaily nějak znát nebude.
Vyzvala ho, aby šel ke stolu, který byl naproti ní. Stál na něm kotlík a papírek, na kterém byl napsaný jen název lektvaru, který měl připravit. Nebyl zvyklý jen na názvy, byl zvyklý, že jim Snape vždycky napsal postup na tabuli a že všechny ingredience bude mít napsané hned pod tím. Ale tady se to všechno měnilo. Prostě jen název, Harry zpanikařil. Tajně doufal, že aspoň ingredience, které ležely vedle na stole mu napoví, co do lektvaru strčit, ale bohužel. Bylo tam snad padesát druhů rostlinek a různých částí živočichů, o kterých slyšel třebas prvně v životě. Tajně doufal, že tam budou položeny jen ty části, které zrovna on bude potřebovat vhodit do kotlíku, ale mýlil se. A co postup, jak teprve přijde na to, jak lektvar uvařit, když nebude znát postup..je v koncích.
Zarazil se a snažil se rozvzpomenout, na lístečku stál nápis: Zmenšovací dryák, po chvíli se Harry usmál. Vždyť to je jen Zmenšovací dryák, kam dal proboha oči, na co myslel. Vždyť to je jeden ze základních lektvarů, jeden z těch, které brali jako první. Usmál se pleskl se do čela.
Předsedkyně zaznamenala jeho grimasu a mírně se usmála.
Harry vzal do ruky sedmikráskové kořeny, Scvrkofík, krysí slezinu, které se tak trochu štítil, několik housenek, které taky nevypadaly zrovna přívětivě, a šťávu z pijavic, nad kterou krčil nos.
Do kotlíku postupně přidal pár kapek šťávy z pijavic, poté nařezané housenky.. hned na to jednu krysí slezinu, oloupaný Scvrkofík a najemno nakrájené sedmikráskové kořeny. Lektvar asi deset minut povařil a pak ho dal stranou.
"Co děláte, pane Pottere? Proč nepokračujete?" zeptala se ostrým tónem předsedkyně komise.
Harry se na ní zamračil, že by něco udělal špatně?
"Promiňte?"
"Ptala jsem se, proč nepokračujete.. abyste dokázal, že Váš lektvar opravdu funguje…musíte pro to něco udělat," pokynula k dalšímu stolu, kde byla krabice s několika brouky, kteří byly opravdu neskutečně velcí. Takové Harry ještě nikdy neviděl.
"Promiňte, že Vám odporuji, paní předsedkyně, ale lektvar ještě není hotový!"
"Opravdu?" zeptala se mírně ironicky
"Jistěže, vždyť aby byl účinný, musím ho nechat hodinu odstát, a pak teprve můžu lektvar použít na …tohle," ukázal na brouky v krabici.
"Výborně chlapče, další část zkoušky jste splnil," Harry se usmál, už se lekl, že udělal opravdu něco špatně, "jeden Váš spolužák daleko před Vámi lil lektvar na brouky ihned po dokončení, největším zděšením pro něj bylo, že ani vlastně neuvařil Zmenšovací dryák, ale úplný opak a ještě k tomu některé brouky usmrtil, museli jsme sehnat nové. Chudák malá, byl z toho opravdu otřesen, ale bohužel zkoušku neudělal, jak si je určitě jist," Harry si byl stoprocentně jistý, že ten jeho spolužák byl určitě Neville. Jen on může takhle zkazit lektvar, vždyť měl takovou hrůzu ze Snapea. Muselo se to odrazit i na jeho učení. Vlastně se Harry divil, že Neville neroztavil další kotlík, "děkuji, pane Pottere, můžete jít. Účinnost už si po hodině zkontrolujeme sami a výsledky se dozvíte v létě," usmála se žena, "Manfielde, prosím Vás, označte Potterův kotlík," muž máchnul hůlkou, "děkuji."
"Na shledanou," rozloučil se spokojeně Harry. Byl si jistý, že tentokrát to tak nezmastil, jako v Historii kouzel. Doufal, že by mohl mít i z téhle zkoušky za A. Ale sám nevěděl, jak skončil u písemných testů.

59. kapitola

24. září 2005 v 14:24 | Blanch
Praktická zkouška se konala ve dvou třídách. V jedné byli žáci do poloviny jedné abecedy a v druhé byli žáci od druhé poloviny abecedy.
K Harryho smůle byl v té první polovině, naštěstí s Hermionou, i když ho dost mrzelo, že v té druhé polovině byl Ron…sám. Vlastně nebyl až tak sám, byl tam s Deanem Thomasem. Jinak Seamus a Neville byli ve skupině s Harrym. No a taky samozřejmě Malfoy, což zjistil, jakmile došel a Malfoy měl několik jízlivých připomínek jak k němu a Hermioně, ale i k Nevillovi.
"Longbottome, ty tam ani nechoď, nemá cenu připravit je o tak drahocenný čas. Hned ve dveřích rozpoznají, že nemáš mozek!" smál se Malfoy, Harry měl sto chutí dát mu pěstí do nosu, ale Hermiona ho zadržela. Ještě musela uklidnit Nevilla.
Zkouška měla dvě části, v první části měli odrazit kouzla štíty a odzbrojit soupeře a v druhé části se měli postavit bubákovi.
Harry věděl, co přijde.
Jakmile se postavil naproti truhle, ve které byl bubák ukryt, pevně stiskl hůlku. Předseda komise pomalinku truhlu otevřel a čekal, co se bude dít, a jaká že to příšera zase vyleze.
Jeho výraz v tváři však zkameněl, jakmile viděl Mozkomora, který pomalu stoupá do výšin, vykulil oči. Tohle by opravdu nikoho nenapadlo.
Harry nevěděl, čím začít, ale pro začátek by bylo lepší, aby na něj Mozkomor-bubák nepůsobil tak, jak obvykle působí. Nerad by se tu totiž svalil na zem a tím si zkazil celou svou zkoušku, vždyť v Obraně proti černé magii má na víc.
Napřáhl ruku a zakřičel: "Expecto patronum," všem přísedícím se zatajil dech. Sledovali, jak stříbrný jelen ladným krokem míří k Morkomorovi-bubákovi a jak ho odstrkuje do pozadí. Načež Harry znovu zakřičel: "Riddiculus," Mozkomor se chvíli zmítal, ale za chvíli měl na sobě růžový plášť a jeho konce pařátů, na kterých by asi měly být nehty, byly zmalovány do červena. Celá komise i s Harrym se hlasitě zasmáli. Bubák se po všech otáčel a předseda ho opět zavřel v truhle.
Komise zatleskala, předseda přistoupil k Harrymu, "to byla skvělá podívaná, to jsme tu ještě dnes neviděli. Vlastně..nejenom dnes, ale ještě nikdy. Opravdu skvělá práce, pane Pottere!" Nevěřícně na něj hleděl, "Ještě jsem nepoznal patnáctiletého studenta, který by zvládl patrona. Kdo Vás to naučil?"
"Profesor Lupin, ve třetím ročníku!"
"Ve třetím? Páni. Takový potenciál. Opravdu skvělé, Pottere. Můžete jít..a pošlete prosím dalšího, děkuji."
Harry si byl jist, že na porotu udělal neuvěřitelný dojem, měl z toho opravdu dobrý pocit. Připojil se k Hermioně, která už u vedlejší třídy čekala na Rona.
"Tak co, Harry?"
"Paráda.."
"Ukázal si jim patrona, viď?" uhodla Hermiona situaci, Harry už jim dávno řekl, že se jeho bubák proměňuje v Mozkomora.
"Jo, a hned na to Riddiculus."
"Tak to máš v kapse," usmála se a pogratulovala mu.
Harry věděl stejně dobře jako ona, že po tom, co tam předvedl, ho nemůžou oznámkovat jinak, než A. Ale to se dozví až po prázdninách. Znal pravidla, vždycky se zkoušky OVCE a NKÚ sdělují dopisem až o prázdninách. Vždycky to říkal Brumbál na konci roku.
Po chvíli vyšel Ron, sdělil jim své zážitky a společně se přesunuli do nebelvírské věže, kde Harry opět narazil na Ginny, která se na něj mile usmála.
Ach Ginny, kdybys věděla. Ale ty nejevíš ani zájem, nemá cenu ti něco říkat. Heh..kluka, tak trochu, Harry ani nezpozoroval, že se mračí, moc rád bych toho holomka viděl. Aspoň už vím jistě, nejevíš zájem. Já blbec!

58. kapitola

24. září 2005 v 14:23 | Blanch
"Taky dobře, Ginny," Ginny…jak to zaznělo, jen to vyslovit bylo něco neuvěřitelného.
Harry nadskočila, jako by právě Harry vyslovil Voldemortovo jméno.
"T-to je dobře, Harry. To je jenom dobře," popošla o několik krůčků dál, z kapsy vytáhla nějaký pergamen se stužkou a mírně se na něj usmál, "dovolíš?" Harry ji stál zrovna v cestě, "musím něco poslat!"
Harry si všiml, že stuha má červenou barvu a to většinou znamenalo symbol lásky. Rodičům se neposílaly červené stuhy.."Jistě, promiň," znervózněl, že by Ginny posílala někomu nějaký milostný dopis?
"Promiň, píšeš rodičům? Pozdravuj je ode mne," začal nevinně, jo tohle nevyznělo zas tak blbě. Tohle by prokouknout nemusela.
Ginny se nevinně usmála, "ne, jim jsem nepsala."
"Aha, no, nevadí..," odkašlal si Harry. Teď zrovna nechtěl odejít, ne..když jsou spolu zase sami.
Ginny pobídla malého výrečka, aby jí dopis doručil a Harry si mezitím mnul ruce vztekem. Užíralo ho vědomí, že třeba psala nějakému klukovi.
Když sova odletěla, ovzduší zhoustlo. Najednou Harry a Ginny naproti sobě stáli a ani jeden neměl co říct.
Harry prolomil hrobové ticho: "Hele, Ginny..víš..já..pokud jde o ten.."
"Neříkej nic, Harry.. byla to prostě chyba.."
"To si myslíš?"
"Nebo nebyla?"
"Já nevím," vysoukal ze sebe po chvíli Harry.
"Zapomeneme na to.."
"Ty bys chtěla?"
"A ty ne?"
"Já..no.."
"Co Harry?" naléhala na něj Ginny.
"Ty bys teda chtěla?"
"Já ..taky nevím!"
Oba se strašně rozesmáli, Ginny si klekla a opřela se o zeď pod oknem. Vlasy jí padaly do očí a Harry měl nutkání políbit jí znovu. Ale nemohl. Nevěděl, jak to cítila ona. Vždyť Hermiona říkala, že o něj už dávno nemá zájem. Nebo že by lhala? Ne, to si nemyslel? Ale třeba se to mohlo změnit..za tu dobu..od toho polibku.
Oba tu stáli jako šašci a nebyli schopní kloudné věty..
"Tak co budeme dělat?"
"Co bychom dělali? Prostě jsme si dali pusu a tím to skončilo," usoudila nakonec Ginny.
"Pokud si to tak přeješ, tak dobrá."
"A ty si to tak nepřeješ, Harry?"
"Už jsme zase u toho," zasmál se, "hlavní je, co si přeješ ty."
"Ale já vím, co si přeju, ale tady spíš záleží na tobě, co si přeješ ty!"
"Tady záleží na tom, co si přejeme oba!"
Opět vybuchli v obrovský smích.
Ginny se postavila a opřela o okno, "koukni na nás, chováme se jako malé děti. Jako kdybychom nebyli schopní říct si, že to prostě nic neznamenalo."
Harry se přesunul blíž k ní, "a pro tebe to nic neznamenalo?"
"Ne," zalhala Ginny.
"Opravdu?" posmutněl Harry.
"Víš, možná dřív..a za jiných okolností!" prohlásila Ginny.
"Za jiných okolností?"
"No jistě, tys chtěl, abych tě políbila jenom proto, protože tam byla Cho.."
Harry se pleskl do čela a přivřel oči.
"Co se děje?" ptala se Ginny.
"Ale..bylo v tom něco víc nebo nebylo?" zkoušel to dál Harry, doufaje, že mu Ginny řekne aspoň něco pozitivního.
"Prostě jsme se nechali unést," prohlásila tvrdě Ginny.
Harrymu se nechtělo věřit, že je Ginny tak odtažitá a odmítavá. Tohle vůbec nečekal, věděl, že to co říkala Hermiona…ale.. Dusil to v sobě celou dobu, od chvíle, kdy vytáhla ten pergamen, ale už to prostě musel říct: "Ty teď s někým chodíš?"
"Já?" zarazila se Ginny, proč se jí proboha na to ptá? "No, tak trochu!"
"Tak trochu, to je co?" Hlas mu trochu ujel, cítil, jak mu rudnou tváře a cítil vztek, který se prolínal jeho dlaněmi, které svíral v pěst.
"Proč tě to zajímá, Harry?"
"No, jsem zvědavý, prostě cítím jakousi ..nevím, jak to říct..prostě si sestra mého nejlepšího kamaráda. Tím pádem jsi skoro taky jako moje sestra." Tak tímhle to ještě víc pohnojil, tím si byl jist.
"Kterou si líbal..," sklonila Ginny hlavu. Takže sestra, je pro něj jenom sestra. To je konec. Myslela si, že je za tím něco víc, ale celou dobu se chová jako Ron. Takže má teď o jednoho hlídacího psa navíc, teda o jednoho bratra navíc.
"Nooo," protáhl nervózně, "která mě líbala."
"Harry!" smála se Ginny.
"Dobrá, se kterou jsme se společně líbali," chtěl taky dodat, že to bylo moc pěkné a že se mu to líbilo, ale nezavdal si odvahy. Pak se podíval na hodinky a zděsil se, "promiň, už musím jít. Už dávno skončila hodina, Hermiona a Ron na mě budou čekat. Musím na oběd a pak mám další zkoušku."
"Jo, jasně," přitakala Ginny, "měj se a hodně štěstí!"

57. kapitola

24. září 2005 v 14:22 | Blanch
Přesně, jak řekl Ron. Nejen, že v praktické části jejich zkoušky z Bylinkářství bylo přesazování Mandragor, ale taky jim komise o šesti členech vytvořila jakýsi hádankový kvíz. Měli rozpoznat deset rostlin. Předseda komise jim podával útržky, listy, okvětní listy nebo jiné části stavby květin, a oni je měli uhádnout.
Další den byly na řadě Kouzelné formule. Otázky typu Jaké kouzlo používáme, když chceme přimět předměty létat? Co dokáže kouzlo, které zní Reparo? je vůbec nepřekvapily. Test byl docela lehký. A v odpolední praktické části měli za úkol provést Povzbuzovací kouzlo, které se učili ještě ve třetím ročníku.
"Co máme dneska?" podíval se Ron na svůj rozvrh zkoušek, "Aha, takže Obrana proti černé magii? To jsem zvědavý, co nám Diggoryová s tou komisí přichystá," protáhl se a zašel se do koupelny umýt.
Harry mezitím vstal a oblékl si hábit, který si odložil na roh postele. Z nočního stolku si vzal hůlku a spolu s přáteli zamířili na snídani.
Naházeli do sebe trochu ovesné kaše, několik topinek z marmeládou, Ron si ještě na cestu vzal jablko a vyrazili do třídy Obrany proti černé magii. Pro dnešek byla na písemnou zkoušku vybavena tato místnost.
Harry si jako obvykle s přáteli sedl do posledních lavic a po zbytek hodiny se oddával nejjednoduššímu testu, který kdy skládal.
Vyjmenuj tři zakázané kletby, jak se nazývá lechtací kouzlo, co je to patron a jak zní formule, kterou ho kouzelník vyčaruje, co způsobuje kouzlo Petrificus totalus, co je to bubák a jak ho lze zneškodnit, vyjmenuj aspoň pět obranných kouzel, jak zní kouzlo pro vytvoření niterního šítu? Harry se musel nad tímto testem usmívat.
Když porozhlédnul kolem, zjistil, že se dokonce nad ním zadrhla i Hermiona. Ron ho moc nepřekvapoval svou nevědomostí, ale Hermiona ano. Vždy´t ona ví vždycky všechno. Jak je možné, že si s něčím nevěděla rady?
Všichni ve třídě ještě psali, ale Harry už byl dávno hotový.
Zkoušející muž, tentýž, který je měl při testu z Bylinkářství, se k němu připlížil: "Už to máte hotovo?"
"Jistě," řekl s jistotou Harry a odevzdal muži pergamen.
Muž se nejistě podíval na papír a ohromeně zdvihl obočí, "no dobrá, pokud už jste se vším hotov, můžete jít. Anebo tu můžete zůstat a po zbytek hodiny nerušit."
Harry nezaváhal, zvedl se ze židle a tichounce se vytratil z místnosti. Koukl na hodinky. Ještě dvacet minut, co proboha tak dlouho dobu bude dělat? Rozhodl se, že něco narychlo načmárá na pergamen a odešle to Siriusovi. Vytáhl papír a brk a začal psát nějaké bláboly a také hlavně nějaké věty na uklidnění, že se zajímal o Sylvii Pettigrewovou čistě s teoretického hlediska. Jakmile skončil, odnesl to do sovince Hedvice, aby dopis doručila.
Jakmile se obrátil a byl už na odchodu, potkal ji.
Ginny zrovna otevírala dveře od sovince a s někým se loučila. Jakmile udělala první krůček dovnitř a podívala se na Harryho, ztuhla.
"Ahoj," polknul Harry. Jeho dech se dvakrát zrychlil a jeho srdce bilo na povel.
"Čau," zapištěla trochu Ginny. Zřejmě Harry nebyl jediný, kdo se obával téhle chvíle. Chvíle, kdy si poprvé promluví o tom, co se stalo. Ale mělo to přijít opravdu dnes?
"Jak se máš?" začal Harry nevázaně, sám nevěděl, jak začít, co říct. Bylo to opravdu trapné.
"Jo, mám se fajn…a co ty?" nedokázala se mu zpříma podívat do očí.
Vždyť to bylo tak komické, sami sobě se vyhýbali. Místo aby si to tehdy odbyli rovnou namístě, tak doteď čekali na chvíli, až se zase uvidí a až jim to přijde nadmíru trapné.

56. kapitola

18. září 2005 v 17:47 | Blanch
"Nesnažte se podvádět, pergameny jsou začarovány tak, aby poznaly jakýkoliv podvod, v tomto případě byste dopadli velice špatně a byli byste vykázáni z testu a byli byste známkováni písmenem E," hlásal jakýsi malý podsaditý mužík, který stál za katedrou, opodál stála profesorka Prýtová a sledovala dění ve třídě.
"Začít můžete…tři…dva…jedna…teď," odpočítal podle hodinek malinký muž, "chopte se svých brk a pište, máte na to přesně hodinu."
Harry se do toho hned pustil. Na první pohled to vypadalo strašlivě, ale jakmile se začetl, uvítal otázky, na které znal odpovědi. K čemu slouží Mandragora? Nad touto otázkou se mírně usmál, kdo by znal líp účinky Mandragory, než jeho nejlepší kamarádka Hermiona Grangerová. Když si vzpomněl na události v druhém ročníku, musel se prostě nad touto otázkou usmát.
Následující tři otázky se stále týkaly Mandragor.
Když už se blížil konec hodiny, Harry si pochvalně oddechnul. Naposledy smočil brk v inkoustu a naškrábal odpověď na otázku pětadvacet. Nemohl tomu uvěřit, ale na všechny otázky znal odpověď. Nebylo to tak strašné, Aladar měl pravdu, všichni dělají z těchto zkoušek pěkné drama.
Ohlédl se na Rona, v obličeji byl neobvykle rudý, ale podle toho, kolik toho Harry viděl napsaného v jeho pergamenu, poznal, že na tom taky nebude nejhůř.
Naopak Hermiona se zeširoka usmála, naposledy foukla na konečné, ještě mokré, slůvko a odevzdala pergamen profesoru z komise, který už pergameny vybíral.
Na chvíli spočinul na Harrym, ale nakonec beze slov vzal do ruk jeho popsaný pergamen a odešel zpět ke katedře.
"Dobrá, studenti, to je pro dopoledne vše. Ve dvě hodiny se uvidíme opět zde, tentokrát tu budou všichni členové komise a každého z Vás budeme brát postupně podle abecedy, přeji vám všem dobrou chuť," složil pergameny do lejstra a odkráčel ze třídy někam pryč.
Ron se otočil na Harryho: "Tak co?"
"No, myslím, že mám všechno…a doufám, že i dobře."
Hermiona se vesele usmívala. Ron si všiml její dychtivosti něco říct, ale schválně se jí nezeptal. Zpět se otočil na Harryho, "jo, nebylo to tak strašné. Nejvíc mě pobavily první tři otázky.."
"..mě taky," přitakal Harry.
".. no a zbytek docela šel, jen na jednu otázku jsem si za boha nemohl vzpomenout, a tak jsem si prostě a jednoduše něco vymyslel."
Hermiona důležitě odkašlala. Ron ji slyšel, ale ani se na ni neohlédl, jen ať se povaří ve vlastní šťávě.
"Co myslíš, Harry," pokračoval, nevnímaje Hermioninu touhu pochlubit se, "co budeme dělat za praktickou zkoušku?"
"Já nevím, přesazovat narcisy?"zavtipkoval Harry
"Taky myslím, že budeme zřejmě něco opečovávat..třeba ty zmiňované Mandragory, to by docela šlo."
Hermiona se zhluboka nadechla, ale Ron jí skočil do ještě nevyřčené věty, "pamatuji si, jak jsme se o ně starali v druhém ročníku. Doufám, že se budeme starat o cibulky, jinak nevím..o dospělé Mandragory….., ježiši, Hermiono, my se tě prostě na to ptát nebudeme," vypěnil Ron, když slyšel další důležité odkašlání, "pokud chceš něco říct, tak to prostě vyklop, nám je jasné, že máš samozřejmě všechno dobře! A že to podle tebe bylo hrozně jednoduché."
Hermiona už ani necekla, nafoukla se jako žába a následovala své dva kamarády na oběd, aniž by Ronovi věnovala jediný pohled.

55. kapitola

18. září 2005 v 17:46 | Blanch
Když seděli už třetí den v knihovně začtení do knih, přiběhl k nim Aladar."Jsem v prdeli, jsem v čudu, jsem víte kde.."
"Co šílíš?" Že by byl Aladar ze zkoušek ještě víc nervózní, než Harry. No, to je jasné, on dělá závěrečné OVCE zkoušky, které ho už téměř připravují do života. Na nich je závislý jeho zbylý život, tak čemu se divit.
"Já to neumím, Harry. Prostě to neumím, pohořím, je semnou konec. Neudělám zkoušky, budu jediný tupec, co to nezvládl, vyhodí mě z domu, nebudu mít budoucnost, budu dělat poskoka Filchovi," hleděl zastřeně do zdi, "ne-li té polochlupaté zrůdě, co si říká Paní Norissová." Jeho hlas zněl opravdu vyděšeně.
Hermiona ho chytila za ruku, "neboj se, ty to zvládneš, já ti věřím. Jsi strašně chytrý kluk a máš to tady," ukázala prstem na jeho čelo.
"Mám to na čele?" plácl se rukou do čela, jakoby tam opravdu něco měl, choval se jako blázen, setřel ruku až před oči, "nic tam není, Hermiono. Nic, nemám tam nic napsané..lidi to ale mívají na čele napsáno, jen já ne..nemám to ani v očích, ani v hlavě..není to nikde. Jen v téhle blbé knize, kterou se nemůžu nabichlovat," třískl s Lektvary a odvary pro pokročilé, "členové komise si budou říkat.ooo..to je ten Aladar Hudson, slavný dědic Roweny z Havraspáru a totálně zkazil všechny zkoušky, nedělá zrovna čest svému rodu," hlas chraplavý, téměř hysterický jako by nepatřil vůbec jemu, ale někomu úplně cizímu.
Hermiona se zamračila a vrazila mu facku, Aladar ztichnul a chytl se za tvář, pak se šokovaně podíval na ni.
"Už je to lepší?" Usmála se na něj konejšivě.
"J-jo," stále nemohl rozdýchat to, co se právě stalo, ona ho uhodila. Ale udělala dobře, choval se jako pěkná hysterka.
Ron se potajmu sesunul pod stůl a smál se pod hábit, aby ho nebylo slyšet. Harrymu cukaly koutky úst, ale na rozdíl od Rona se udržel a nezačal se z plna hrdla smát.
"Ty to zvládneš, slyšíš?!" poplácala Hermiona Aladara přes lopatky, "Ty to všechno umíš, jen si to nemůžeš přiznat. Cítíš se prázdně, já to znám."
Aladar se kousl do rtu, a pak Hermionu políbil se slovy díků.
Tento týden nebyl zrovna příjemný. Když neseděli celý den v knihovně, aby se učili na zkoušky, které už byly za rohem, tak museli psát závěrečné eseje do všech předmětů.
Nejhorší byl, jak jinak, než z Lektvarů, Snape si pro závěrečnou esej vybral nejjedovatější jedy a jejich protijedy. To by nebylo až tak hrozné, kdyby na tohle téma neexistovalo aspoň dvacet knih a těch jedů nebylo přes padesát. Harry věděl, že Snape by mu strhnul body za to, kdyby psal o všech, a tak si chtěl vybrat jen ty opravdu nejjedovatější.
Těžší na tom bylo to, že to nemohl posoudit. Všechny byly nad míru jedovaté a Snape jim schválně zadal tento úkol, aby se s tím co nejvíce poprali.
Co Harrymu záleží na tom, jak dopadne jeho poslední esej, když ho z NKÚ bude zkoušet někdo jiný. Nakonec napsal o několika jedech, na které náhodně ukázal prstem, když si zakryl oči a následovně dopsal jejich protijedy, plus všechno to, co s tím souviselo, jako jejich výroba, ingredience, a jak jed působí a na co nejvíce.
Ron měl podobný problém, a tak mu Harry ukázal svou taktiku, byl mu nadmíru vděčen.
"..Ulrich Křivonosý, Romilda Bartreová, Egon ..Egon…," Ron se koukl do knížky, "pane bože, já se to prostě nikdy nenaučím. Proč musíme znát všechny ministry kouzel od roku 1000, jak jdou po sobě? To jsem nikdy nepochopil, k čemu mi to bude?"
Harry se usmál, taky si za boha nemohl zapamatovat všechna jména následující po sobě, skončil u Griseldy Konipáskové a dál už to prostě nešlo. Ještě mohl dodat, že nynějším ministrem je Kornelius Popletal.
Otevřel knihu Obrany proti černé magii, tahle byla jediná, do které se zatím nepodíval, ani neměl proč, jak po deseti minutách zjistil, všechno potřebné už dávno zná a nemusí se nic nového učit. Opět ji zaklapl a půjčil si nějaký výpisek od Hermiony, která zuřivě neustále něco psala. Byl z Historie kouzel, tenhle předmět mu nikdy nic neříkal, a tak na něm téměř vždycky usínal, čili si téměř nikdy nenapsal žádný výpisek. Za celých pět let všehovšudy popsal tři pergameny. Bylo to zbytečné, poněvadž bylo stejně všechno v knihách, a pokud to tam nenašel, ještě tu byly svitky od Hermiony.
Vyučování definitivně skončilo, klasifikace byla uzavřena šestého června, a tak se Harry, Hermiona Ron mohli na plno věnovat učivu. Zbývaly jim dva týdny volného času, který mohli nad učení trávit.
Pomalu se blížil dvacátý červen, Harry měl strašnou trému, ale nemohl říct, že by se učivu dostatečně nevěnoval. Až na Obranu proti černé magii trávil nad různými předměty desítky hodin, až do noci, kdy ho už všechno bolelo a prostě si šel lehnout. Jeho program se střídal v učení a v jídle.
Ráno se šel nasnídat, pak se šel učit, odpoledne se šel naobědvat, i když občas oběd vynechal a místo toho se šel ven posadit pod strom, vždyť bylo tak krásně, pro změnu s knížkou v ruce. A pokud šel na oběd, po obědě se jako obvykle věnoval učivu. Nakonec šel na večeři a po večeři se až dlouho do noci učil. Ron na tom byl úplně stejně. Jediná Hermiona měla čisté svědomí, protože se jako jediná učila průběžně, což jim opět nezapomenula vytknout, Ron ji často spřáhl slovy: "Okay, Hermiono, to už si nám říkala a my to víme, tak nás zase nemuč, máme málo času a spoustu práce."
A bylo to tady. Nastal den D. Harry se pro tento den snažil více upravit, kdo ví, třeba na ženskou populaci v komisi udělá dojem právě jeho vzhled. Vzal hřeben a namočil ho pod vodou. Snažil se sčesat své vlasy tak, aby mu aspoň na pár hodin držel více u temena hlavy. Ale marně, ať se snažil, jak se snažil, výsledek byl pořád stejný, neposedné vlasy se vzpíraly jak jen to šlo.
Popadl brašnu, do které si vzal brk a kalamář, několik pergamenů a hlavně hůlku.
Dnes je čekala pouze zkouška z Bylinkářství. Všechny zkoušky měly dvě části, jednu písemnou a druhou praktickou, ta písemná se psala dopoledne a odpoledne byla praktická část.
Harry šel po schodech dolů, zkouška se konala v učebně Přeměňování, protože tato učebna byla největší a vlezlo se tam nejvíce žáků.
Opatrně se usadil do lavice na konci řady. Ron seděl přes uličku vedle něj. Hermiona obsadila místo před nimi.
Vytáhl z brašny brk a kalamář, pergamen nepotřeboval, poněvadž jim byly rozdány pergameny, které obsahovaly otázky z bylinkářského testu.

54. kapitola

18. září 2005 v 17:45 | Blanch
"Rita, odepsala Rita," Hermiona ke klukům přiběhla udýchaná a v ruce držela svitek pergamenu, na kterém bylo všemi známé zelené písmo.
Harry vzal ihned Hermionin pergamen do rukou a začal si ho pročítat.
"Co tam stojí, no tak Harry, co v něm je?"
Harry přečetl posledních pár řádek a usmíval se, "píše, že Sylvie Pettigrewová se stále vyskytuje na onom místě, o kterém mi psal Sirius, píše, že ale nejspíš zešílela po smrti svého bratra, že nevychází vůbec ven..," odmlčel se, "ale tomu nevěřím, spíš bych řekl, že něco skrývá," smíval se od ucha k uchu Harry, "třeba nějakou krysu se jménem Petr."
Hermiona se otočila na Rona: "A co jsi vlastně odepsal taťkovi?"
"Nooo," protáhl Ron pusou, "jen, že mě to prostě zajímalo, a že nevadí, že mi to nemůže říct, že jsem se prostě jen zajímal a ať se má a podobné řeči, kterýma.."
"..bys to obkecal, je nám jasný," doplnil ho Harry, "je lepší si s tvým taťkou nic nezačínat. Takhle to bylo nejlepší řešení."
Harry uchopil do ruk dotazník, který mu právě McGonagallová podávala. Pozorně si ho prohlídl, bylo na něm napsáno, jaké by měl mít známky pro dosažení svého cíle. Tak třeba z Lektvarů by musel mít nejhůř dvojku a z Obrany také, ta Obrana by nebyl problém, ale ty Lektvary, Snape ho nenechá projít u NKÚ, tím si byl jist. Sklesl hlavou k lavici, tím bylo všechno zrušeno. Jeho vysněná kariéra, tak rychle, jak nabrala počátky, tak stejně rychle skončila. To nemá šanci, Snape si na něm smlsne jako nikdy. Všechno ostatní by vyšlo lehce, protože ze všeho by celkem požadované známky měl, jen ty Lektvary.
Pro budoucí studium bystrozorství bude potřebovat hodně Obrany proti černé magii, Lektvary, Kouzelné formule, Přeměňování plus nějakou speciální výuku, kterou by dostal až další rok.
I když se bude Harry snažit a bude v posledních týdnech šrotit jenom Lektvary, nemá šanci to zvládnout. Kdyby ho Snape nechal projít, znamenalo by to pro oba další dva roky trápení společně v hodinách Lektvarů. Zhluboka vzdychl.
Ron postřehl jeho výraz ve tváři, "děje se něco, Harry?"
"Jo, děje," zkřivil rty, "musím mít z Lektvarů nejhůř za B. Jinak nemám šanci."
"Tak to jsme na tom podobně. Nakonec jsem si toho Zaklínače dal a musím k tomu mít za A z Obrany proti černé magii i z Přeměňování, to je hrůza, že se tam klade takový důraz na známky."
"To by se ještě zvládnout dalo, Rone," koneckonců Harry s tímto předmětem problémy neměl, "ale zlepšit se v Lektvarech? To nejde! Snape se mě bude chtít zbavit, zařídí to tak, abych už na jeho hodiny nechodil."
Ron se ironicky usmál: "Aspoň nějakou výhodu ten Zaklínač má, už nikdy nebudu mít Lektvary."
"Tak to budeme dva."
"Ale Harry. Věřím tomu, že tě Snape nechá projít, vždyť.."
Do rozhovoru se vložila Hermiona, která viděla trápení v Harryho očích, "ale Harry, zkoušky NKÚ se neskládají s profesory, kteří nás učí.."
"Vážně ne?" Harrymu poskočilo srdce.
"Ne, kvůli závěrečným zkouškám pátých a sedmých ročníků přijede zvláštní komise, která to bude mít na starost."
Ron se na Hermionu podíval zaraženě, "to není možný, ty víš vážně všechno."
Hermiona se zatvářila hrdě, "ptala jsem se na to profesorky McGonagallové."
"V tom případě mám větší šance, když mě nebude zkoušet Snape."
"No jistě."
Ron i Harry už věděli, že jim táhne na paty. Byl červen a dvacátého byl termín první zkoušky. Měli co dohánět, měli dvacet dní na to, aby se to všechno naučili.

53. kapitola

18. září 2005 v 17:41 | Blanch
"Teda, co si ta holka..," zrudl, "představte si, že se jí ten kluk snažil sbalit..a ona se pořád jen hihňala a když jsem jí vyčetl, že je na tohle ještě trochu mladá…"
Trochu mladá? A sakra, myslím, že ty se nikdy nedozvíš kamaráde, že tvá sestra už vůbec není mladá! Teda podle mě ne!
"…tak po mně začala ječet, že mi do toho nic není a že už je dost velká na to, aby si dělala se svým životem, jak uzná za vhodné. Vždyť ji bude patnáct let! Tohle si vyprošuji, žába jedna..," skuhral Ron.
"Měl bys jí dát prostor k vlastní volbě, Rone," poučila ho Noreen a šibalsky přitom mrkla na Harryho, který dělal, že to raději nevidí, "Ginny je už opravdu dost velká a ty si nemůžeš pořád hrát na jejího ochránce."
"Noreen má pravdu," přitakala Hermiona, "mně bylo taky čtrnáct, když jsem chodila s Viktorem."
"Ale to bylo něco jiného, Hermiono!"
"Něco jiného říkáš, Rone? A co na tom bylo jiného? Žádný rozdíl v tom není. Ginny se taky chce zamilovat..hlavně teď, když už není zamilovaná do Harryho..promiň, Harry," koukla na něj Hermiona, "aspoň tak to říkala ještě po Vánocích."
Cože? Ginny už mě nemiluje? Tak proto tak jiné chování! Proto semnou mluví jinak. Proto se mi vyhýbá. No to snad není možný! Vždyť teď, když se mi začne líbit…a ona nemá zájem? Není zamilovaná? To je trest..trest za všechny ty roky mého odmítání. Byl jsem hlupák, že jsem si jí nevšiml dřív..je to ztraceno. Ne, klid Harry, ona se ti vlastně vůbec nelíbí. To je jen pomatenost, nedostatek citů a lásky, proto to všechno na tebe teď padá a ty to tak zvláštně cítíš….ale ten polibek!! TAK DOST! Nedal průchod své beznaději, nechtěl dát najevo, co cítí a dělal, že se ho to vůbec nedotklo a vlastně se ho to netýká, ale jediná Noreen si všimla, jak se přetvařuje.
Harrymu se trochu třásl hlas: "Holky mají pravdu, Rone. Nech Ginny být, vždyť tebe takhle taky nikdo nesvazoval..," koneckonců jemu do toho také opravdu nic nebylo.
"No to snad není možný, takže teď i ty ses k nim přidal, Harry?"
"Ale no tak, Rone. Holt se musíš smířit s tím, že už je Ginny velká holka!" líbla ho Noreen na tvář a Ron zmlknul.
Mlčky se šli posadit ke stolu, kde už se shromáždila téměř celá nebelvírská kolej.
Harry si všiml, že tentokrát sedí Ginny kousek od něj, ale také si všiml, že tentokrát se na něj ani jedinkrát nepodívala. Strašně ho to zamrzelo. Takže je to celé v čudu. Moc pozdě si uvědomil, co by chtěl…nebo nechtěl? Třeba je to jen chvilková nevyrovnanost. Jo, jasně, to bude ono. Vždyť Ginny zná už tolik let a nikdy se mu nestalo, že by.. no tak dost. To je určitě jen taková bratrská láska..nebo nějaký nával citů, který zase půjde o dům dál. Jo, jasně. Vždyť..co na by na ní viděl? Podíval se na ní, no, třeba ty pěkné hnědé oči s dlouhými řasy? Nebo ty husté zářivé vlasy do půl zad? Nebo tu štíhlou ladnou postavu s tak nádhernými oblinami… PROBOHA HARRY! Přestaň, nech toho..tohle je blbost, ale nemohl se od ní odtrhnout. Načež do něj žduchl Ron: "Kam to hledíš?"
Harry znervózněl, že by si Ron všiml jeho pohledu? Tvářil se zamračeně. Harry popadl dech: "Ale jen tak, jen jsem nad něčím přemýšlel. Máš už ten úkol do Lektvarů?" snažil se odpoutat rozhovor k něčemu jinému.
"Ne, ještě ne, chystal jsem se ho udělat dneska, ale když nás McGonagallová zavolala, totálně mi přeházela plány, takže to snad stihnu zítra. Budu muset, protože další hodinu Lektvarů se blíží…ten Snape mi tak pije krev."
"Jo, poslední hodiny, konečně. Ale trochu mě děsí NKÚ.. já to nezvládnu, Rone."
"Hm, to já asi taky ne. Začíná mě děsit, že Hermiona měla pravdu," zaškaredil se Ron, "měli jsme se učit. Připadám si jako bambus.."
"..tak dřevěný?" dělal si srandu Harry
"Ne, tak dutý," máchl Ron svou rukou přes jeho záda, ale Harry se smíchem uhnul a Ron se uhodil o roh stolu.
"Ale něco na tom je. Měli bychom se začít pořádně učit. Sice je fakt, že jsem se na to tak úplně nevykašlal, ale.. nemám zas tak čisté svědomí..," kousl Harry do kukuřice, a sakra, tohle bylo přímo dvojsmyslné.
"Když už jsme u toho učení a těch zkoušek. Samozřejmě sis určitě zvolil bystrozora, viď Harry?"
Harry se usmál, "no jak jinak..a co ty Rone?"
"No, já si ještě nejsem tak úplně jistý. Napsal jsem Zaklínač. To by nebylo úplně tak špatné, nemyslíš? Když si vzpomenu, jak jsme byli loni na mistrovství světa ve famfrpálu, tak se mi vybaví, co říkal taťka. Že aby tam nechodili mudlové, musí být prostor zabezpečen kouzly, a na tohle jsou Zaklínači.. myslím, že by mě to docela bavilo. I když být bystrozorem, to taky není myšlenka k zahození. Vzal jsem si letáček na oboje a ještě se chci na to kouknout, no uvidíme, jaké bude mé konečné rozhodnutí."
"No a co Noreen?" Harry si najednou uvědomil, že se ani na tuhle základní věc své sestřenky nezeptal.
"Noreen? Jí jde hodně přeměňování a taky jí to strašně baví, takže zvolila prostě obor přeměňování, na tohle můžeš mít hodně využití..chce být prostě specialistka. Říkala, že by klidně tady jednou učila Přeměňování místo McGonagallový, je fakt dobrá.."
Harry se zamyslel nad její mocí, ta samotná by přispěla k tomu, že by mohla být jedna z nejlepších, vždyť má schopnost, která změní už tak skutečnost a nepotřebuje k tomu hůlku. Samotná přeměna bez hůlky...no, tomuhle se ani nedá říkat přeměna, spíše je to vsugerování myšlenek, a to by se hodně hodilo na obor bystrozorství. Bylo by to skvělé, pracovat s vlastní sestřenicí. Harry věřil tomu, že by mohla být hodně dobrá. Ale je to její volba. Má hodně možností a on věřil, že se jí její přání splní.
Otočil se na Hermionu, která pomalu dojídala: "A co ty?"
"Co já?" zřejmě neposlouchala jejich rozhovor.
"Co jsi napsala do toho dotazníku dneska odpoledne?"
"Napsala jsem, že bych chtěla pracovat pro odbor na ochranu kouzelnických tvorů.."
"Jak jinak..,"skočil jí do toho Ron a posměšně se křenil, "s tím tvým SPOŽÚZEM bys mohla vytvořit samostatný odbor na ministerstvu."
"Není to žádný SPOZÚS, ale.."
"Dobrý..my to víme, už nám to nevysvětluj."
Hermiona ho spřáhla nenávistným pohledem: "Vlastně máš pravdu, Rone, chtěla bych pracovat na ministerstvu a odsouhlasit každý zákon, hlavně pokud jde o kouzelné tvory. Vezměte si profesora Lupina, nebylo by skvělé, kdyby vlkodlaci měli stejná práva? Tohle je prostě nechutné."
"To máš pravdu, Hermiono," souhlasil Harry, "Lupin by si to zasloužil!" Znovu se otočil o pár metrů doprava, kde seděla Ginny. Bavila se s nějakou dívkou a vypadala u toho strašně inteligentně a roztomile. Harry věděl, že tohle nedělá dobrotu. Však ho to za pár dní přejde! Snad! No tak dost! Tohle přece nemusí snášet! A už vůbec ne dobrovolně.
Když uviděl, že jeho přátelé dojedli, vyzval je, aby šli co nejrychleji na kolej. Nemohl tu křehkou, vysmátou a senzační holku vidět už ani minutu nebo se za ní rozběhne a přede všemi ji políbí znovu, a to by nechtěl. Už kvůli Rona ne, ani kvůli ní samotné. Vždyť by si udělal pěkný trapas. Ona už ho dávno nechce a on by si tu hrál na Romea, o jak romantické. Všem by byl pro smích a on sám by asi odmítnutí neunesl.

52. kapitola

18. září 2005 v 17:40 | Blanch
Profesorka McGonagallová stála uprostřed místnosti, chvíli co chvíli překračovala z jednoho rohu na druhý. V místnosti bylo ticho, všechny páté ročníky teď seděly u lavic a do formuláře, který jim byl rozdán, zapisovali veškeré své zájmy ohledně budoucna. Dostaly do ruk formuláře, které se týkaly volby povolání a tím pádem i následujících let vyučovacích hodin, kterým se budou věnovat.
V prvním bodě měli zapsat, čím by chtěli být a proč. V dalších bodech se měli rozepsat o tom, co o dané profesi ví a popřípadě, co by se chtěli ještě dozvědět.
Když všichni odklonili hlavy a odložili pera, profesorka všechny dotazníky vysbírala se slovy: "V následujícím týdnu budou vaše dotazníky zhodnoceny, ke každému bude připsáno hodnocení a případné návrhy ke zlepšení realizace, či zlepšení vašich známek, na stole máte několik letáků, které si můžete vzít," pokynula rukou, "jsou tam veškeré informace, které by vás mohly zajímat. Je zde několik letáků ohledně profesí okolo léčitelství, účetnictví v kouzelnických bankách, profesorství, bystrozorství, ale taky práce týkající se mudlovských vztahů, Ministerstva kouzel. Práce Zaklínačů, Odeklínačů, ale i jiné obory, jako kouzelnické podnikatelství a podobně. Pořádně si všechno prostudujte. Kdyby někdo na poslední chvíli změnil názor, nechť za mnou zajde, pokud budete mít nějaké problémy nebo nebudete něčemu rozumět, víte, kde mě najít, takže pro dnešek vás pustím. Během několika dní byste měli dotazníky obdržet zpět. Přeju hezký den," sebrala veškerá lejstra a odešla.
Letáky nechala ležet na stole a všichni studenti se na ně postupně chodili dívat.
Harry věděl, ke které hromádce jít. Už v dáli viděl třpytivý nápis: Chcete se stát bystrozorem?
Došel ke stolu a uzmul jeden z letáků. Docela dost studentů si přišlo pro stejný letáček. Holt to bude pěkná pranice, pokud se mu naskytne stát se bystrozorem, bude se muset velice snažit, aby mezi tolika lidmi vyniknul.
Harry šel s přáteli po chodbě rovnou na večeři. Noreen se držela Rona za ruku a Aladar Hermiony. Harry začínal mít v poslední době víc a víc pocit, že je páté kolo u vozu. Tohle přece nejde. Tak holku už sice měl, i když to byla Cho, ale cítil se tak nějak…zaostalý.
Ron už s Noreen chodil skoro rok, Harry to v životě s žádnou holkou nevydržel tak dlouho, vlastně s žádnou, Cho byla ta jediná..no a kdo by to s ní tak dlouho vydržel? Sám se divil Cedrikovi, jaké měl nervy, v duchu ho obdivoval.
Hermiona s Aladarem vypadala zase hodně zamilovaně, zdálo se, že na Viktora Kruma už dávno zapomněla. Šlo na ní poznat, že měla oči jen pro vysokého mladíka ze sedmého ročníku. Aladar vypadal úplně stejně jako ona. Harry jim tu lásku záviděl, záviděl všem čtyřem jejich vztahy, nechtěl si to přiznat, ale taky by měl rád holku, které by mohl darovat modré z nebe.
A pak se otočil. Myšlenky se propojily s jinými, Ginny stála na rohu vstupu, kam zrovna mířili. Proboha, je tady! Hluboce polknul, jeho srdce bilo jako o život. Zdálo se, že si ho zatím Ginny nevšimla, protože se vybavovala s nějakým klukem, kterého vlastně ani Harry v životě neviděl. Co to je za blbečka? Proč se s ní vlastně vybavuje? Proč ona se s ním vybavuje? No..no..tohle..a proč se tak směje, sakra..nesměj se. Ginny, to určitě nebylo vtipný…no to snad nemyslí vážně, on..on ji pohladil ruku. V Harrym se strhával vnitřní boj, přihlížel, jak nějaký student, podle lemu hábitu poznal, že byl z Havraspáru, stejně jako Cho a Aladar, se snažil Ginny zalíbit. Tak tohle už je moc, nemyslíš chlapečku? Vypadal, že bude tak stejně starý jako Ginny. Měl černé havraní vlasy a tmavé uhrančivé oči. Harry v něm viděl soka, musel uznat, že je velice pohledný..a No toto! Dej ty pracky od ní pryč!
Když se Ron otočil, všiml si, kam Harry hledí. Nepostřehl jeho zaujatost nad jeho vnitřní žárlivostí, a jeho nasupený pohled mířící k nim, ale hlavně postřehl, že jeho malá sestra koketuje s nějakým přitroublým usmrkancem.
Ron pustil Noreen a s rudým výrazem v tváři vyrazil za ní. Harryho to trochu zaskočilo, má být rád nebo by se měl zastydět, že dal vlastně Ronovi podnět k tomu, aby si jich všiml? Zkousl ret, ale pak se usmál, jen mu dej, Rone, pořádně mu vypráskej kožich!! Ani nepostřehl, že ho se zaujetím pozoruje Noreen. Úsměv na tváři mu ihned zmrznul.
Zatímco Ron teď nějakým zázrakem dokázal, že pohledný mladíček zmizel někde v mrákotách a jeho sestřička teď na něj byla pořádně nasupená, což dala hodně najevo hlavně tím, že mu zabušila pěstmi na hrudník, a pak naškrobeně utekla do Slavnostní síně na večeři, Noreen dala Harrymu ruku přes ramena a zašeptala: "Líbí se ti, viď?"
"A to jako kdo?" snažil se ze sebe udělat hlupáka, ale moc to na ni neplatilo.
"No tak, Harry, nedělej se. Vidím, jak na ní visíš očima. Užíráš se vztekem a žárlivostí. Já to poznám!"
"Nevím, o čem to mluvíš, Noreen," zatvářil se rádoby nechápavě.
"Harry! Tak dost. Já to nikomu říkat nebudu, neboj, a už hlavně ne Ronovi, bratránku, ale Gin se ti prostě líbí. Měl by sis dávat větší pozor na to, jak ji pozoruješ. Hltáš ji přímo pohledem!"
"No dovol," ohradil se Harry, ale mírně se přitom usmíval, "jo, přiznávám, že je hezká, vždyť je to naše Gin, ale že bych ji takhle hltal, to ne. Jen mě trochu zaskočilo.."
"..že si našla kluka?"
"Ona si nenašla kluka!!!" zvýšil Harry hlas tak, že se po něm Hermiona s Aladarem obrátili.
Noreen se škodolibě usmála: "Tak, to říkej holubům na střeše, že ji nehltáš, Harry! Z tohohle se už nevykroutíš!"
Harry musel uznat, že se chytil do vlastní pasti. A sakra. Ale aspoň měl jistotu, že to Noreen nebude nikde roztrubovat, "díky, Noreen," zašeptal, když se Ron vracel k nim, "budu ti vděčný, když pomlčíš!" Noreen už stačila jen kývnout, protože Ron už byl zase u nich a chytl ji za pas.

51. kapitola

18. září 2005 v 17:37 | Blanch
Harry a Ron, následováni ostatními hráči s úsměvem seběhli dolů na hřiště, kde jim madame Hoochová předala pohár. Všichni, až na zmijozelské studenty a Snapea, jim tleskali.
"Poser se z toho, Pottere!" zakřičel Malfoy a nasupeně odkráčel z pole někam do neznáma.
Noreen se vrhla na Rona a v obětí ho přede všemi vášnivě políbila. Mrzimor pogratuloval Nebelvíru.
Vlastně to bylo poprvé, od doby, kdy Harry studoval v Bradavicích, kdy byl Mrzimor druhý a kdy Zmijozel neobsadil druhé místo.
Harry poplácal líbajícího se Rona po zádech. Noreen se od něj odlepila a s obrovskou radostí objala Harryho: "Gratuluji bratránku."
"Taky gratuluji," dodal s úsměvem, "vyhráli jste. Malfoy vypadal, jako by měl pod nosem kravinec. Jsi vážně skvělá!"
"Díky," věděla, že Harry své nadšení nepředstírá.
"Byl to skvělý týden," řekl uznale Ron. On, Harry, Hermiona, Aladar a Noreen seděli venku pod stromem, poblíž jezera. Bylo nádherně. Pátý květen pomalu umíral a červen už klepal na dveře.
"Jo, to mi povídej, vyhráli jsme zápas, to mi stačí ke štěstí ještě další měsíc," Noreen měla hlavu položenou v Ronově klíně. Od doby, co vyhráli zápas se nepřestala usmívat.
Když Harry viděl, jak jsou všichni jeho kamarádi rozpárování, přišlo mu to hrozně líto. Zase musel myslet na Ginny, proboha, co ta holka s ním dělá?
"Kdyby jen nebyly ty zkoušky," vzdychl Ron.
"Já ti to říkám pořád, Rone, kdyby.."
"..ses víc učil, nebyl bys nervózní..jasně, jasně, Hermiono, tohle už známe!! Nech si to, laskavě."
Hermiona se nafoukla jako žába, ale Aladar ji políbil a všechna její negativní energie byla rázem tatam. Harry si nemohl pomoci, ale připadal si jako páté kolo u vozu. Hermiona zřejmě postřehla jeho pocity, odjakživa byla vnímavá. Prohlížela si ho se smutkem v tváři. Ale neříkala nic, pořád je lepší být sám, než mít na krku tu falešnou Cho Changovou. Neměla však tušení, že Harryho mysl se teď neustále obrací k Ginny.
Hlavně teď, když ji v dáli zahlédl, jak právě přicházela s nějakou svou kamarádkou sednou si a slunit se.
Viděl, jak si odhrnuje košili výš a sundává si punčochy a boty. Dal by cokoliv, jen aby se mohl podívat z blízka na její jemnou kůži.
Rozepnula si dva knoflíčky u košile…Harry natáhl krk s vervou, že uvidí ještě něco víc. Proboha, co to děláš, ty pako! Tohle ne. To je Ginny, Ronova malá sestra Ginny… ale jak jí to tam na tom sluníčku sluší. Vlasy ji září..sametově mléčná pleť! Tak dost, jednou provždy už dost! Zvedl se ze země a beze slov odkráčel pryč.
"Kam jdeš, Harry?" slyšel ještě za sebou.
Nenápadným: "Na něco jsem zapomněl," odbyl své kamarády. No co, stejně jim tam chybět nebude. Hermiona i Ron mají své partnery a určitě budou mít i jiné věci na práci, které on zrovna nemusí vidět, hlavně, když je v okolí Ginny. Ta holka mu prostě nedá spát!
 
 

Reklama
Reklama