Umíš prohrávat?

16. září 2013 v 10:22 | Blanch |  Prohry
První díl ze čtyřdílné potterovské série.

Téma: Jak to dopadá, když někdo prohraje sázku?
Žánr: Slash, pwp, psychologické
Postavy: Harry Potter, Draco Malfoy aj.
Doba děje: Sedmý ročník, částečně AU vůči konci šestého dílu a vůči sedmému.
Datum vydání: říjen 2007
Omezení: +18http://blanch.own.cz/lista.png

Nastal konec září. Za dva týdny se měl hrát první zápas se Zmijozelem a já jako kapitán družstva jsem měl povinnost zamluvit hřiště na trénink.
Dalo mi obrovskou práci sehnat McGonagallovou, protože celý den někde byla a já za ní každou hodinu splašeně běhal, zda se už nevrátila. Díky bohu… po obědě už byla přítomna a já konečně to povolení sehnal.
Když jsme však s Ronem, Ginny a zbytkem týmu vyšli na famfrpálové hřiště, čekalo nás nemilé překvapení.

"Malfoyi!" ztuhl Ron v půlce kroku a Malfoy se na Rona otočil.
"Weasley!" oplatil mu to, a pak se podíval na mě. "Pottere!" odseknul zhnuseně. Já jsem prozatím mlčel, nehodlal jsem se s tím zmetkem zahazovat.
"Co tu děláte? Dneska máme trénink my," přidala se do rozhovoru, zda-li se tomu tak dalo říkat, Ginny.
"To těžko, máme povolení od Snapea!" z řady Zmijozelských vystoupil nějaký student, kterého asi zrovna přijali do týmu, protože mi jeho obličej vůbec nic neříkal.
"A my máme povolení od McGonagallové," poprvé jsem promluvil já a zrakem málem propíchl toho blonďatého snoba.
"No tak jak to uděláme," nadhodil pobaveně Malfoy a prohlížel si přitom svoje ruce, jako by snad na nich hledal nějakou nepatřičnou pihu. "My neustoupíme a vy můžete…"
"My taky neustoupíme!" zvýšil přehnaně hlas Ron a Ginny se ho jala trochu klidnit.
Ve mně to teoreticky už vřelo, ale ne natolik, abych vypěnil, o což se určitě Malfoy snažil, jak ho znám.
"V tom případě," pokračoval ten nádiva dál, "co takhle společný zápas? Taková předehra před zápasem. Vy a my!" podíval se na mě a něco na jeho výrazu bylo podivné, skoro až děsivé.
"A co z toho budeme mít jako my? Nám se s vámi nechce hrát, jste jen banda podvodníků!" vytasil na světlo opět Ron svou poznámku a kupodivu nikdo ze Zmijozelských neprotestoval.
"Co takhle návrh," usmál se lstivě Malfoy a znovu se otočil na mě, jako by čekal, co na to řeknu. "Ten, kdo prohraje, bude muset tomu druhému splnit jedno přání. Jakékoliv!"
Polknul jsem.
Představa, že bych měl někomu ze Zmijozelu plnit přání, mě zrovna nenaplňovala spokojeností.
Proč bych vlastně měl mít tyhle obavy? Kdy naposledy mě Malfoy porazil? Kdy nad námi Zmijozel zvítězil? Co má paměť sahala, tak nikdy.
A pokud bychom vyhráli, což my vyhrajeme, tak by mi Malfoy musel splnit jakékoliv přání.
Och, tahle myšlenka mě obohacuje blažeností.
Malfoy, jak mi pere spodky.
Malfoy, jak za mě dělá úkoly.
Malfoy, jak drhne schody na celém hradě.
Malfoy, jak klečí u mých nohou a omlouvá se mi.
Malfoy, jak přiznává, že jsem lepší ve famfrpálu než on.
Malfoy, jak se omlouvá Hermioně za všechny vyřčené mudlovské šmejdky.
Malfoy, jak pije u Hagrida čaj a je nucen jíst jeho sušenky, na nichž si vyláme všechny zuby.
To by byla nádhera! Co z toho bych si vybral?

"Ale…" znovu se ozve Ron.
"Co, máš strach, Weasley?" koukne na něj ten parchant a zavlní na znamení převahy obočím. Věděl, jak na Rona zapůsobit, protože tohle na něj vždycky působí.
"Z tebe? Ani náhodou, Malfoyi! Tak jdeme do toho!"
"Dobře, dobře," zavrní spokojeně ten had, "první ale všichni ztvrdíme Neporušitelný slib."
"Cože?" vyjekla trochu vyděšeně Ginny a já ji objal kolem ramen.
"Neboj, Gin. Představ si, jak ti Goyle nebo Crabbe," významně jsem kouknul na oba dva odrážeče, "celý den dělají nosiče."
Trochu se mi zdálo divné, jak si je Malfoy jistý, ale pak jsem to hodil za hlavu. Malfoy si je vždycky vším jistý, a pak skutek utek.
Ginny se rozesmála. "Fajn."

A pak už se to semlelo jedno po druhém.
Ruce všech přítomných, nebelvírských i zmijozelských hráčů, se semknuly a s přítomnosti našich slibů se kolem našich rukou začaly linout na první pohled žhavé provazce, které však nepálily.
Slib byl ztvrzen.


"Tak do toho," snažil jsem se do svého hlasu dát co nejvíc výhružného tónu a naklonil se k Malfoyovi.
Malfoy se taktéž ke mně naklonil. Odněkud nám jeho nohsledi přinesli bednu, ve které byly všechny míče, až nakonec pravil tak, aby ho všichni slyšeli, hledě mi vyzývavě do očí: "Potter bude můj!" přimhouřil oči, jízlivě se usmál, a pak se otočil.


Všechna naše košťata vylétla do vzduchu. První půl hodinu už byli všichni vyčerpaní. Začalo pršet a začal foukat silný vítr, ale všichni jsme věděli, že to nemůžeme vzdát, protože bychom prohráli.
Po dalších deseti minutách se dostavily i blesky, hra začala přibírat na obrátkách. Byla nebezpečnější a nebezpečnější.
Představte si čtrnáct košťat ve vzduchu, těsně pod mraky, které jsou nabity elektrickou energií, k tomu déšť, který je vodivý a k tomu ještě ledový vítr.
Ale nikdo z nás se nehodlal vzdát a nikdo nepropadal panice. Viděl jsem na svých spolužácích jejich vytrvalé výrazy, jejich bojovné pohledy a zaťaté ruce v pěst.
Podle bodů jsme vyhrávali. Demelza a Ginny střelily těm zelenáčům už několik míčů a my jsme vedli 80:20. Ron byl zřejmě dnes ve formě, protože byl ostražitější než kdy jindy. Taky mu dnes šlo víc o kůži.
A já, ač jsem se rozhlížel, jak jsem jen mohl, zlatonka pořád nikde.
Bylo obtížnější ji hledat v té sněti rozbouřeného počasí, a mokré brýle mi značně ztěžovaly výhled. Vzpomněl jsem si na kouzlo, kterým je opatřila kdysi Hermiona, aby se nemlžily ani na nich nelpěly kapky vody, ale když jsem sáhl do hábitu, zjistil jsem, že já pitomec jsem hůlku nechal v šatně.

Další půlhodina úmorného boje. Holky nastřelily dalších pár gólů, přičemž Zmijozel nám jich pár uštědřil také.
A pak jsem ji spatřil.
Zlatonku.
Letěla kousek za Malfoyem, ale vypadalo to, že si jí nevšiml.
Rychle jsem střemhlav letěl více k zemi, kde se Malfoy pohyboval. Zaznamenal můj pohyb a otočil se směrem, kterým jsem letěl.
Bože! To byl konec. Všiml si jí. Byl k ní blíž než já, ale na druhou stranu, kdybych ještě zrychlil, dostal bych ji. Měl jsem rychlejší koště než on. A tak jsem zrychlil.
Ale něco se stalo. Něco, nad čím mi zůstala hlava stát.
Zlatonka jako by najednou prodělala nějaký zkrat. Změnila svůj směr, obrátila se a téměř příhodně vletělo do dlaně Draca Malfoye.
Byl konec hry.
Zmijozel vyhrál a Malfoy chytil zlatonku.

Padl na mě hrůzostrašný pocit.
Teď… teď budu Malfoyův otrok!
Celý zmijozelský tým sletěl k zemi a moji spolužáci pochopili, že je konec.
Já, značně zahanben, protože jsem svým spolužákům způsobil újmu, která je potká v následujících hodinách, jsem se doplazil na zem. Neměl jsem ani odvahu podívat se našim do očí. Zklamal jsem. Poprvé nade mnou Malfoy vyhrál.
To ponížení bylo nesnesitelné.
Bralo mi hlas a srdce mělo chuť se rozběhnout kamsi k nohavicím.

Přiblížil jsem se k Ronovi a zbytku týmu. Sklonil jsem poníženě hlavu. "Promiňte," zašeptal jsem. "N-nevím, jak se to stalo. Už jsem ji skoro měl v náručí, a pak najednou letěla k Malfoyovi… já… promiňte," hlesl jsem a hlas se mi zlomil. Měl jsem chuť se zahrabat několik metrů pod zemi. Takovou jsem cítil ostudu a hlavně vinu. Kvůli mně teď zbytek týmu bude muset posluhovat těm pitomcům.

"Harry," promluvila tiše Demelza, "to je v pohodě. My tě z ničeho neviníme. Stejně jsme od počátku měli podezření, že je to podfuk…"
"Jo, kámo," poplácal mě po lopatce Ron, "bude to sice strašné, ale co se dá dělat. Dali jsme slib."
"Harry," otočila se na mě Ginny s úsměvem a zvedla mi bradu, "já jsem tě viděla a viděla jsem i tu kličku, kterou znenadání zlatonka udělala. Nemohl si tomu zabránit."
Všichni mě podpořili, ale já stejně cítil uvnitř sebe tu vinu. Nemohl jsem se jí zbavit.
"Neboj," dodala ještě, "to nebude tak hrozné. Podívej se na ně, je to jeden tupec vedle druhého. Co by si na nás mohli vymyslet?"

Náš rozhovor nakonec přerušil Malfoy a jeho suita.
Potměšile si mě prohlížel a na tváři se mu rýsoval spokojený úsměv.
"No, Pottere. Tak se běž vysprchovat, převlíct a za hodinu tě čekám před vstupní síní, pod schody," otočil se a, maje koště položené přes rameno, společně se svými prohnilými spolužáky odkráčel dovnitř do hradu.


***


Ve sprše jsem se snažil utopit. Nechápal jsem, jak je to možné. Jak se to všechno mohlo odehrát. Jak jsem mohl být tak hloupý a namyšlený, že jsem souhlasil s těmi podmínkami a podrobil se tomu slibu. Jak jsem mohl o Malfoyovi tak pochybovat a tak nemožně si věřit.
Horká voda mi stékala po hřbetě a já pod zavřenými víčky simuloval několik možných verzí toho, jak si mě Malfoy se svou grácií vychutná.
Možná mu budu celý den dělat sluhu. Možná mě bude chtít nějak nemožně ponížit před celou školou.
Možná mě donutí, abych šel udělat nebo říct něco Snapeovi.
Možná mu budu muset vyjádřit omluvy a lichotit mu. To by mu bylo hodno, je to takový samolibý floutek, který je zahleděný jen sám do sebe.

Věděl jsem, že je už čas, abych šel.
Nedobrovolně jsem se odebral ze sprchy a oblékl se. Vzal si džíny a přes hlavu si navlékl zelený svetr od paní Weasleyové. Do zadní kapsy u kalhot jsem si zastrčil hůlku. Famfrpálový hábit jsem schoval do skříňky a vydal se do jámy lvové.


***


Malfoy už na mě čekal u schodů a bylo na něm vidět, jak už se třese na to, jak mi vyčiní.
Obličej mu zdobil ten typický malfoyovský úšklebek plný nadřazenosti a pohrdání.
Aniž bych cokoliv řekl, ukázal směrem do sklepení. "Pojď za mnou, Pottere."

Očekával jsem, že půjdeme do zmijozelské koleje nebo do učebny lektvarů, ale ani tak, ani tak se nestalo.
Malfoy mě vedl dál. Daleko na konec chodby, kde byly velké dřevěné dveře, kterých jsem si za celých sedm let ani nevšiml. Neměl jsem proč. Po sklepení jsme se s Ronem ani Hermionou nikdy moc neproháněli a věděli jsme proč.
Otevřel ty dveře a já ho následoval, jak vkročil dovnitř.
Před námi byla další chodba.
Šel jsem za ním a až v první zatáčce jsme se zastavili.
Dveře z oceli, na nichž byl had, byly zřejmě oním místem, kam mě chtěl vzít.
"Čirá nenávist." Pronesl tiše Malfoy a dveře se před ním otevřely.

Když jsem vlezl dovnitř, zůstal jsem omámeně stát.
Místnost byla kruhová. Po celém obvodu byla začarovaná okna a skrze ně bylo vidět přímo do středu bradavického jezera. Tušil jsem, že sklepní komnaty jsou pod vodou, ale nikdy jsem nevěděl, že v nich mají i okna, skrze něž prosvěcovalo modrozelené světlo, jak přes vodní hladinu jiskřily blesky.
Svým způsobem se mi tahle komnata dost líbila, ačkoliv byla chladná, myslím tím metaforicky.
Všude samá zelená, černá a stříbrná barva. Zdi z kamene a na podlaze koberec s ornamenty. Na zdech černé svíce a na jedné straně byl krb, ve kterém sice hořel oheň, ale nijak to místnosti nepomohlo zbavit se dojmu, že tyhle prostory jsou jakési neosobní.
Malfoy mě nechal, abych se vykoukal, viděl jsem, že se u toho baví.

"Velkolepé, že?"
Nic jsem neodpověděl.
"No, asi se divíš, proč jsem tě sem přivedl," posadil se na postel uprostřed čelní půlkruhové zdi. "Vítej v mých osobních komnatách, Pottere. Jako primus si je mohu dovolit. Kdysi tady bydlel dokonce sám Temný pán."
"A to ti hrozně lichotí, že jo, Malfoyi!" napadlo mě hned.
V očích mu zablýskalo.
"Samozřejmě, kdo by nechtěl sdílet komnaty, ve kterých kdysi byl někdo tak významný," postavil se a přiblížil se ke mně. Zaujal místo za mými zády a přilepil se mi k uchu. "Ale teď, mluvme o něčem jiném. Jaký myslíš, že jsem si pro tebe vymyslel úkol?"
"Abych ti dělal sluhu?" nahodil jsem samozřejmě, protože to mi přišlo nejpravděpodobnější.
"No," protáhl Malfoy, "to by taky nebyl špatný nápad. Upřímně, uvažoval jsem nad tím, ale ne. Mám něco lepšího," dal mi ruce na ramena. "A ty víš, že to musíš splnit, jinak by se ti něco mohlo stát. Neporušitelný slib je závazek, který není možné porušit, jinak můžeš přijít o život."
Nechápal jsem, kam tím vším míří, ale cítil jsem, jak se jeho dlaně dotkly mých ramen a jak se postupně sunou na můj hrudník. Jeho tvář se přiblížila znovu k mému uchu a on mi do něj vášnivě zašeptal: "Budeš jen můj, Harry Pottere."
Naskočila mi husí kůže.
Ne, to ne. To nemohl myslet tak, jak to řekl, že ne?
"Pojď," chytil mě za ruku a vedl mě k posteli. Upřímně jsem se začal děsit toho, co bude následovat, protože mé obavy se zřejmě asi brzy naplní. Něco uvnitř mě vědělo, že nemohu protestovat. Má pravdu, Neporušitelný slib nelze ignorovat. Zabilo by mě to. A kvůli takové hlouposti přece já neumřu. Jsem Vyvolený, má smrt je předurčena někde jinde a jindy a hlavně někým jiným.

Zpanikařil jsem. Uvnitř určitě. Nedával jsem to tolik na sobě znát, ale mé otázky mě jistě prozradily hned. "Co to děláš, Malfoyi?"
"Harry, Harry," poprvé jsem slyšel vyslovit jeho ústy mé jméno. "Jsi opravdu tak naivní? Nebo řekni… měl si už někoho?"
Ne. On to opravdu myslíš vážně!
"Malfoyi," snažil jsem se znít klidně, "ty si jenom děláš legraci, že? To nemyslíš vážně! Dej mi třeba za úkol ti dělat celý den poskoka, ale ihned toho nechej."
Rozesmál se.
"Tak hrdina Harry Potter má strach? A ze mě!"
"To není sranda!"
"Jistěže to není sranda. Já to myslím naprosto vážně, Pottere!" povalil mě na postel a zalehl mě celou sovu vahou. "A ty se nemůžeš ani vzbouzet. Protože můj úkol pro tebe je, že budeš můj, se vším všudy. Dnes a tady! Odevzdáš se mi."
"Bože," srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí a já tušil, že v mém obličeji se zračí bezradnost. Jinak jsem se v tuhle chvíli tvářit ani nemohl.
"Správně, říkej mi Bože, drahý Harry. Protože já jsem Bůh!" A hned na to se vrhl na mé rty.
Snažil jsem se je mít zavřené a nedovolit tak tomu hajzlovi, aby se dostal dovnitř, ale samovolně mi povolily. A v tu chvíli jsem pochopil, že i když doopravdy nechci, moje tělo bude stejně dělat úplný opak.

Chvíli mě chtivě líbal. Čekal jsem, že bude záměrně hrubý, ale spíš naopak. Byl něžný a jemný. Téměř až zamilovaně něžný.
Vzpomněl jsem si na polibek, který jsme si dali s Cho. Ten zdaleka nebyl tak jemný a něžný jako tento. A musel jsem mu přiznat, že je dokonce příjemný a skoro až… kdyby to nebyl Malfoy… krásný.
Proboha, já se tu líbám s klukem! A ne s ledajakým, ale přímo se zmijozelským princem!

Po chvilce opustil má ústa a zahleděl se mi do očí. "Víš, Harry, že ti ta zelená hrozně sluší?" ukázal na můj svetr. "Ale dnes nebude potřeba, abys ji na sobě měl."
Ze stolku si podal hůlku a postupně mě zbavil všech vrstev oblečení, až jsem před ním ležel přesně tak, jako Adam před Evou, když pojídali jablko ze stromu Poznání.

Moje mysl mi říká, že bych měl svou nahotu nějak zakrýt, ale moje tělo nikoliv. Jen si tak v klidu leží a čeká, co bude dál.
Malfoy si mě docela mlsně prohlíží.
Nikdy jsem netušil, že má zrovna takové choutky.
Nebo se mě tímto způsobem snaží jen nějak ponížit? Určitě. Mám na něj vztek. Arogantní blbec. Tohle se mu nepovede. Pokud z toho vyjdu nějak divně, tak on potom také, protože to celé zinscenoval.

Pak mávnul hůlkou znovu a tentokrát se zbavil oblečení on sám.
Nedalo mi to a moje oči zbloudily tam, kam obyčejně slunce nesvítí, aby se zděsily, že TOHLE zřejmě ten prevít chce do mě… ne, ani pomyslet na to nemůžu. Pomoc!


"Jsi rozkošný, Harry," špitne mi do obličeje a znovu mě políbí. Tak hravě a tak nevinně.
Pak ucítím, jak se něco dotýká mých spodních partií.
Proboha. Proč já? Co jsem komu udělal?
Vždyť já pořádně neměl ani děvče.
Jednou jedinkrát jsem se líbal s Cho, jinak nic. Myslel jsem, že na tohle ještě bude času dost. Ne, že to poprvé zažiju… s Malfoyem!

"Uvolni se, Harry, jsi moc křečovitý, takhle tě to bude víc bolet!"

A to mi říkáš jako jenom tak, ty hade? Jak se mám asi uklidnit, když mě tu právě chceš znásilnit?

"To se ti snadno řek…ah…" vzdychnu.
Jeho ruka se znovu dotkne té věci tam dole. Nevím, co se to se mnou děje, ale mé tělo rozhodně neprotestuje.
Probůh, vždyť tohle je skoro sodomie.
Má ale vážně šikovné ruce. Takhle to neumím ani já sám…
Pomalu hýbe s rukou nahoru a dolu.
Dech se mi zkracuje a srdce má tendence vyskočit mi z hrudníku.
Dost! Dost! Křičí moje nitro. Tohle přece nejde. Jsme dva kluci. On je Malfoy a já Potter! Nesnášíme se! Nemůžeme spolu dělat takové věci.
"Malfoyi," snažím se získat nějaký čas, ale můj hlas mě zradí, protože spíše než věcně, zní zastřeně a vzrušeně. Aby ne, když mé tělo pociťuje tak silný tlak dole ve slabinách. Cítím se na pokraji svých sil. Před očima mi létají hvězdičky a přistihnu se, jak jednu ruku pokládám na Malfoyova záda.
"Harry…"
Už jsem říkal, jak hrozně se mi líbí, když mi říká Harry? Zní to tak krásně lehce.
Donutí mě, abych se mu podíval do očí.
Nikdy jsem si nevšiml, že jsou tak průzračně šedé. Jak dlouhé má řasy, skoro jako holky, když si je malují.
Nevšiml jsem si, jak drobný má nos a jak krásný tvar úst.
Proboha, co to melu? To je Malfoy! Copak je tohle nějaké jeho osobní kouzlo?
Znovu přejede svou rukou po mém, ano, teď už jistě dost ztopořeném, penisu. K čertu se slušností. Věci máme nazývat jejich pravými jmény!
Merline, je vážně dobrej! Malfoyi, ty ses minul povoláním. Sakra, sakra…
Když už pociťuji, že už víc nevydržím, odkloní se ode mě a já, ačkoliv si to vnitřně zakazuji, zklamaně zakňučím.
Kupodivu na to nic neřekne. Čekal bych nějakou jízlivou poznámku typu: "Tak vidíš, Pottříku, že se ti to líbí, jsi to ale úžasná děvka!"
Možná, že jsem se v Malfoyovi opravdu mýlil.
Kde je tak dlouho? Nevím, jestli se na to tolik těším nebo to chci mít tak rychle za sebou. Jsem zmatený.

Než stačím svou mysl zase trochu pročistit, vrátí se. A v ruce něco drží. Vypadá to jako gel na vlasy. Hmm… tak mám dojem, že tohle asi nebude gel na vlasy.
Draco se na mě usměje.
Odkdy mu říkám Draco?

"Nelekni se," namočí prsty do té věci, co si přinesl a odloží ji na chvilku stranou. Zavřu zděšeně oči. Nechci vidět, co s tím bude dělat. Nechci.

Posléze cítím, jak se ledové prsty, poněkud mazlavé, dotknou mého konečníku. Chce se mi křičet, ale držím se. Semknu ještě víc víčka.
Jeden jeho prst se otírá o vnitřní stěnu mých střev. Je to dost nepříjemné. Zasouvá ho dál a přidá k němu prst druhý. Chvilku se mnou hraje jako by byl nějaký chirurg a já pacient. Jako by snad něco hledal. Probůh, ať s tím přestane! Je to nepříjemné.
Pak přidá další prst. Cítím, jak mi rozevírá otvor a najednou pocítím zvláštní pocit uspokojení. Začne mi mravenčit v podbřišku a já instinktivně vyrazím boky vpřed. Stydím se za sebe! Tohle není normální.
Něčeho uvnitř mě se dotknul. Něčeho… nějakého výběžku a ono je to… úžasné. Opojné, slastné a příjemné.
Zase se mi zkracuje dech a já sám sebe slyším, jak vzdychám a jako nestyda po něm vyžaduji víc a víc.
Otevřu oči. Je nade mnou skloněný a usmívá se. Ne tím svým typicky arogantní úsměvem, ale s takovou přirozeností a lehkostí, jakou jsem u něj snad nikdy neviděl.
Políbí mě. A tentokrát se přidám a nejvíc, co mě na tom děsí je to, že to dělám úplně dobrovolně.
Naše jazyky se dotýkají a rozehrávají spolu bitvu. Jeho rty jsou tak měkké a horké, vyzývavé. Chutná úžasně.
Pomalu zvedá moje nohy a dává si je kolem boků. Slyším nějaký mlaskavý zvuk, a pak tu studenou lepkavou věc na svém konečníku. Pak ještě chvilku čekám, co se bude dít, protože ten zvuk neustává a pokud ještě můj poškozený mozek dokáže něco vnímat, zřejmě si tu věc dává Draco na svůj nástroj mužství.

Nakloní se znovu nade mě a políbí mě na čelo.
"Pane Pottere, bude mi ctí vás deflorovat," zadeklamuje a jen to dořekne, přičemž přemýšlím, jaký smysl jeho slova mají, protože o tom slově jsem v životě neslyšel, "něco velkého do mě vejde."
Bolestně se prohnu. Vím, co to "něco" je a už vím, co myslel svými slovy.
Notnou chvilku ve mně jen "je" a hledí mi do očí. "Nebolí to moc?"
Odkývnu, že ne. Sám nevím proč. Bolelo to jako čert. Ale možná, že je to jen má hrdost. Před Malfoyem přeci nikdy neukážu sovu slabost.
Před Dracem…
Jeho jméno zní krásně, nezdá se vám?

Jakmile se můj dech ustálí, mírně se povytáhne, a pak znovu přirazí. Zezačátku je to dost nepříjemné a trošku bolestivé, ale když po nějakých pěti minutách opět svým údem narazí na ten výběžek, kterého se dotknul předtím prsty, znovu před očima vidím hvězdičky.

Merline! Godricku! On si se mnou může dělat co chce!

Znovu se stáhne a znovu přirazí, tentokrát stejným směrem jako předtím a já cítím narůstající vzrušení v celém svém těle. Rukama obejmu Dracův pas, pak sjedu dolů na jeho půlky a zmáčknu je, tím naznačím, aby přidal. A on poslechne.
Jeho pohyby se zrychlí. Zdají se být hrubší a dravější. Ale já jen cítím, jak celé mě tělo jako na povel začíná hořet a jak se všechna ta narůstající rozkoš hromadí v mém přirození.
Když se to už zdá být nesnesitelné, jeho ruka stiskne můj penis a začne ho dráždivě třít.
Já sotva popadám dech. Celým tělem mi projede elektrický impuls, trhavě se nadechnu, zavřu vzrušením oči, načež mé tělo vybouchne. Polije mě vodopád slasti a rozkoše. Dracova ruka je uvězněna v záplavě mléčné tekutiny.
"Řeknu ti tajemství, Harry," usměje se na mě škodolibě, "ta zlatonka byla začarovaná!"
A mně v tu chvíli jako by bylo úplně jedno, co řekl. Podfuk nepodfuk, já umím prohrávat.

Chvíli ještě do mě vráží, tentokrát už v kratších tenzích, a pak cítím, jak mé útroby plní něco horkého a vůbec mi to nepřijde nechutné ani divné. Dolehne na mě. Celým svým zpoceným tělem a já, jako bych byl něčím očarován, se ihned přilepím na jeho rty.

Tohle byl určitě nejúžasnější zážitek v mém životě! A víte s kým jsem ho zažil? Se svým největším nepřítelem a rivalem.
Ironie osudu.


***


"Harry, Harry!" táhnu se po chodbě a z dálky slyším dva hlasy. Otočím se. Vidím, jak Ginny s Ronem za mnou běží, majíc ve tváři úsměvy. Zastavím. Vím, že mám ve tváři určitě blažený výraz, tak se ho snažím zapudit.
"Rone, Ginny! Jak je?"
"Už to máme za sebou," vzdychne zničeně Ronova sestra a tváří se, jako by při nejmenším zažila to samé, co já, ale s Goylem.
"Jo. Vyfasovali jsme Goyela a Crabbea," oznámí Ron.
Možná, že jsem nebyl tak daleko od pravdy.
"Museli jsme jim přinést snad všechno jídlo z kuchyně," zachichotala se Ginny. "Jsou to nenažraná prasata. Měla jsem strach, že budou chtít kdo ví co, ale ujistila jsem se v tom, že mají opravdu kytový mozek, oba dva."
"Jo, to jo," přitakám.
Obrátí se na mě Ron. "A co ty, Harry? Co po tobě chtěl Malfoy?"
Kdybych ti, kamaráde, řekl pravdu, asi bych se musel propadnout do země. Tím spíš, kdybych ti přiznal, že se mi to líbilo.
"Aaale, však ho znáš. Dělal jsem mu domácího skřítka."
Věděl jsem, že tohle vysvětlení oběma bude stačit. Já si přeci původně myslel, že jím taky budu. Koho by napadlo, že jednou opravdu budu o Malfoyovi smýšlet jako o bohu. Bohu sexu!
"Ti Zmijozelští," zakroutí Ginny pobaveně hlavou. "To jsou celí oni, zvlášť Malfoy! Tak pojďte," vyzvala nás oba dva, abychom ji následovali do naší koleje.

Když jsme byli ještě před obrazem buclaté dámy, zasnil jsem se.
A v duchu doufal, že bude více takových "nepodařených" zápasů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clemenza Clemenza | 27. září 2013 v 2:34 | Reagovat

:)love

2 Blanch Blanch | Web | 30. září 2013 v 1:42 | Reagovat

[1]: *love you*

3 yuu yuu | 22. června 2014 v 23:14 | Reagovat

vydarené  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.