Sedm dlouhých let

6. září 2013 v 21:26 | Blanch |  Slash jednorázovky
Divím se, že jsem zde ještě nevložila tuhle povídku, na to, jak je stará. Taková emoční pocitovka. Když si to zpětně čtu, přijde mi příšerně umělá :D

Poznámka: ichforma
Postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy
Žánr: slash
Datum vzniku: říjen 2007
http://blanch.own.cz/lista.png

Sedm dlouhých let.

Vzpomínám si na první den, kdy jsem jel do školy. Ptal jsem se táty, co by se stalo, kdybych se dostal do Zmijozelu.
Tehdy mě uklidnila jeho odpověď, v jejímž tónu bylo znát smíření a klid. Říkal mi přece, že volba záleží i na nás samotných a táta že kdysi čelil stejnému problému. Seděl tehdy na židličce, maje na hlavě Moudrý klobouk, který mu říkal, že by ho ve Zmijozelu čekala sláva a uznání, ale on si vybral. Volil Nebelvír.

Byla to snad má volba?
Věděl jsem "to" už tehdy? Ve skrytu duše. Odhadl mě Moudrý klobouk? Zřejmě musel. Proto je moudrý. Vidí do hlavy i do duše lidí. Dokáže přečíst, co je v jejich srdci napsáno, ačkoliv pro ně je to ještě stále skryto. Ve vteřině bytí dokáže zbořit pilíře přesvědčení a uvědomění.
A já… mu tehdy uvěřil, že tam patřím.
K nám.
Do Zmijozelu.

Nemohu říci, že jsem byl za ta léta nešťastný. Ačkoliv jsem byl ze Zmijozelu, našel jsem si kamarády v Nebelvíru i v jiných kolejích. Prvně se mě zastával můj bratr James, dokud byl se mnou na škole, i když by to jeho záškodnická povaha nikdy nepřiznala, táta vždycky vykládal, že je celý děda a náramně se podobá strejdovi Georgeovi a Fredovi, kterého jsem nikdy nepoznal.
Ale pak už to šlo nějak samo.

Pro svou kolej jsem nebyl vyvrhel, ale nestál jsem jim ani za zmínku. Nevšímali si mě. Ne tak, jako bych byl jejich spolužák. Nezajímal jsem je.
Celých dlouhých sedm let.
Ani jeho.
Sedm let po boku Scorpiuse Malfoye. Sedm let v pokoji s ním. V jeho společnosti.
Táta říkával, že se mladý Malfoy ve všech směrech potatil a je stejný jako jeho otec Draco Malfoy. Nevěřím tomu.
Možná je Scorpius trošku arogantní, nevšímavý a nafoukaný… ale…
…ale mně to vůbec nevadí! Dovolí mi se na něj dívat. Občas mi dovolí sedět u snídaně poblíž něj, dvakrát v tomto měsíci mi dokonce dovolil sedět přímo vedle něj, když Bulstrode ještě spal v pokoji.
Jednou jsme spolu dělali lektvar v hodině a on mi dovolil pokládat všetečné otázky, na které odpovídal. Vždy tak vznešeně, nevzrušeně a s nadsázkou.
Dovolí mi, abych se na něj díval v knihovně, když se učí. Vždycky si zastrkává platinové vlasy za uši a do těch vykrojených rtů si strká brk, v průzračně šedých očích má nebývalý lesk a tváří se téměř zadumaně. Přitom vždycky ví, že se na něj dívám. Že ho pozoruji. Vím, že to ví. Někdy mi připadá, že mi vidí až do nitra a ví o mně i to, co já sám nevím.
Sedm dlouhých let.


Minulý týden nám zadal profesor v obraně domácí úkol.
Viděl jsem Scorpiuse, jak s ním celý týden bojoval a nerozuměl té látce. Sám by to nikdy nepřiznal, ale já už ho mám tak prokouknutého, že dokážu pochopit každé jeho gesto. Každý pohyb a grimasu.
Vím, co dělá, když je nervózní. Kouše si spodní ret a opakovaně si zasunuje plavé vlasy za ucho.
Vím, co dělá, když se mu něco povede a je šťastný. Nasadí arogantní výraz, přimhouří oči a začne se potměšile usmívat. I na postoji jeho těla je to znát. Stojí vždy vzpřímeně, má složené ruce na hrudníku a nadřazeně pozoruje okolí, a když sedí, tak hodně uvolněně, ale jinak dělá to samé.
Vím, co dělá, když je zmatený. Dívá se do prázdna všude kolem, sleduje pohyby lidí a věcí. Obličej v té chvíli má hodně uvolněný a bezradný. Ústa má zvlněná a oči plné zmatku.
Vím, co dělá, když si neví rady nebo když přemýšlí. Dává si do úst konec brku a okusuje ho, stejně jako hledí zaraženě do knihy nebo na pergamen. A přesně tohle jej tehdy prozradilo.
On je Malfoy, nikdy by nikoho nepožádal o pomoc. To je přeci rodinná filozofie.


A tak jsem za ním přišel já a nabídl mu, že mu pomohu.
Samozřejmě se ošil, že nepotřebuje pomoc, a tak jsem si sedl vedle něj a záměrně dělal, že mám svou práci, psal úkol a nechal ho, aby mi viděl do obsahu. Záměrně. Aby to nepocítil jako svou prohru. A když už měl větší polovinu opsanou, ale ne vše, dopsal jsem a odešel.
Nechal ho tak, aby ukázal opět ve svém výrazu tu známou bezradnost. Nechal jsem ho, aby za mnou přišel a jako by z přátelství mi dovolil, abych pro něj udělal laskavost.
Dovolil mi, abych ho doučil obranu proti černé magii.
Vlohy jsem podle otce zdědil po něm.
Dovolil mi, abych se s ním sblížil, ačkoliv on to tak jistě nepociťoval.
Dovolil mi, abych si zblízka prohlédl každý detail jeho tváře a utopil se v jeho očích.
Dovolil mi, abych… si "to" uvědomil…


***

"Pottere!"
Otočím se. Vím, kdo mě volá. Znám ten hlas. Moc dobře ho znám a nevím, zda mě to má těšit nebo ne, když mě volá.
Minuly doby, kdy jsem každou chvíli jeho přítomnosti zbožňoval. Minuly doby, kdy jsem byl rád, že si mě, byť jen na pár minut a kvůli svému prospěchu, všiml.
Teď… to bolí.
Vím, že vyhledává mou společnost jen proto, že něco potřebuje. Dokonce ani tehdy se netváří jako přítel. Ale ví, že jej nikdy neodmítnu. Neodmítnu, protože to nejde.
A možná, že on to ví.
Ví, že jej pozoruji. Ví, že mi buší srdce pokaždé, když se mě dotkne nebo se na mě podívá.
Dokonce bych řekl, že v poslední době se na mě díval až přespříliš a určitě záměrně, protože "to" ví.
Vím, že jsem ze stejné koleje. Ale znám ho. Určitě se mi za "to" bude smát. Dokonce před celou školou a žádná kolejní solidarita ho nezastaví.
Možná, že táta měl tehdy pravdu a já ji nechtěl vidět. Ne svým zastřeným a hlavně zasněným zrakem.
Scorpius Malfoy se potatil.


Koukám se, jak se ke mně přibližuje. Je sám, Tentokrát s sebou nemá svou obvyklou bandu posluhovačů. Žádný Nott, žádný Zabini ani Parkinson. Je sám.
Hledím mu přímo do očí a on se i přesto suverénně přibližuje ke mně. Ale něco v jeho chůzi mě zaráží. Jen snad poprvé v životě nedokážu určit co, protože tenhle jeho způsob neznám.

Čekám, až dojde téměř ke mně.

"Pottere," opakuje, skoro udýchaně. "Hm…Albusi…"
"Scorpiusi?" otážu se a zdvihnu obočí.
"Víš…já…" jakoby se něco v jeho krku zadrhlo a on nemohl mluvit. Nechápal jsem, co je to za komedii, ale sklopil zrak. Asi poprvé v životě jsem ho uviděl sklopit zrak. Zvlášť, když s někým mluví. S někým, jako jsem já.
Mne si ruce.
Co to všechno znamená?
Bude po mně chtít něco, co vyžaduje hodně energie a angažovanosti? Něco neskutečně velkého. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Navíc… nikdy mi neřekl křestním jménem. Nikdy.
A zní to tak krásně.
Když to vysloví on. S takovou něhou. Je to jako pohlazení. Po duši, po srdci. Neznělo to tak rezervovaně, jako obyčejně mluví.
Stále čekám, že bude pokračovat, ale on ještě neodlepil zrak do podlahy.

"Je na zemi něco, o čem bych měl vědět?" pokusí se zažertovat a on se tiše rozesměje.
Rozesměje!
Rozesměje!
Poskakuje mi srdce jako atlet, který se právě snaží skočit šest metrů do výšky o tyči. Já jej pobavil. Poprvé se přede mnou od srdce usmál a mým přičiněním. Pro mě…

Trochu jsem odlehčil atmosféru. Zřejmě, protože se znovu na mě zadíval. Tak divně.
"No, co tedy potřebuješ? Napsat úkol do obrany? Půjčit sovu? Půjčit koště? Dát něco opsat nebo něco vysvětlit?" opáčím automaticky, jak už jsem byl z minulosti zvyklý vždy, když se ke mně jen na pár metrů přiblížil nebo jsem ho už viděl z dálky, jak přichází.

Vypadá skoro až zahanbeně. Normálně bych si to myslel, kdyby to nebyl Malfoy.
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Možná to nahromaděné smetiště pocitů z minulosti. Možná všechny ty křivdy, já nevím, ale prvně jsem s ním jednal jako s člověkem, ke kterému necítím žádnou úctu ani obdiv. Že by se něco změnilo? Neřekl bych. Stále je to on a stále jsem to já, jsme stejní jako v průběhu těch sedmi let.

"Opravdu jsem vždy po tobě něco chtěl, když jsme spolu mluvili?"

Ano, překvapil mě.
Stojím před ním jako obnažený. Zaražený. Věru, tuhle reakci bych od něj nečekal.

Je to snad nějaká komedie? Tváří se jako mučedník, koná pokání a jeho suita a druzi někde šmírují za rohem a čekají, až se ztrapním, aby mě mohli vyfotit nebo nějak přistihnout, a pak mě před celou školou ztrapnit?

"My jsme se nikdy nebavili. Tys nikdy nesešel z toho svého piedestalu, aby ses shůry mohl bavit s námi - normálními smrtelníky. Když už, tak já jsem mluvil, tys poslouchal, protože ti nic jiného nezbývalo. Ano, tys mi dovolil mluvit," hlesnu a zapřemýšlím sám nad sebou.
Uvědomuji si, že jsem ho celou tu dobu přeceňoval. Dělal z něj něco, co není. Vystavil ho jako něco nedocenitelného a udělal si z něj modlu. Modlu, které se nikdy nemohu rovnat nebo jí aspoň sahat po kotníky, nebo třeba jen na kotníky. Celých sedm dlouhých let.
Můj otec by ze mě byl zklamaný a Malfoy senior by určitě spokojeně mnul své aristokratické dlaně.
A on, Scorpius, si toho všimnul. Vím, že si toho všimnul.
Je čas dluhů a splácení?

"Ach…v tom případě…"

Vypadá, že se chce otočit a odejít, ale něco v mém nitru mi říká, že bych měl zjistit, co je důvodem jeho příchodu. Že je to důležité.

"Počkej!" zarazím ho a dotknu se jeho paže. Obemknu ji, abych ho zadržel.

Pohlédne na mě přesně tím výrazem, který nahodí, když je zmatený. Pohlédne jím na mě! Na mě… a pak na mou ruku, která svírá tu jeho.
Neprotestuje.

"Co jsi chtěl, Malfoyi?"
"Já… ani nevím…"
"Takže tys na mě volal přes celou chodbu jen proto, aby sis zkontroloval, jestli poslechnu jako pes a počkám, až mi přijdeš říct, že si vlastně nic nechtěl?" nevím, kde se najednou ve mně ta ironie bere.
Nikdy jsem ji v sobě nepěstoval. Možná, že obyčejně, když jsem ve svém živlu s přáteli ano, ale vedle něj… nikdy.
To on tu byl ten chladný ledový princ, co byl cynický a jízlivý. To on měl monopol na sarkasmus. On byl a je… Malfoy.
Schovával se pod rouškou arogance, pod závojem nonšalance.
Sedm dlouhých let.

"Ne… já…"
"Ale no tak, Scorpiusi, Malfoyové přece nikdy nekoktají. Tak chtěl si něco konkrétního? Protože pokud jinak dovolíš, čekají na mě přátelé."
"Spěcháš?"
"Cože?"
Tak netypický dotaz pro Malfoye.
"Jestli spěcháš…"

Ano hlupáčku, já slyšel. Ale jen jsem se dost podivil. Nemůžeš se mi divit. Jednáš tak strašně cize. Jako bys to ani nebyl ty. Jako by ti někdo dal něco do pití. Možná nějaký matoucí lektvar.

"Záleží na tom… já nejsem sice z železa, ale nohy mám už dřevěné. Pokud máš něco na srdci, asi bychom se na to měli posadit."
"Máš pravdu, pojď za mnou," chytne mě za ruku a vede mě do nejbližší učebny. Jak si stačím povšimnout, tak přeměňování. Aspoň, že po skončení vyučování se nezavírají učebny. I když by se někdy zavírat měly. Zažil jsem v nich už tolik eskapád, že by se stará McGonagallová, která ještě dokonce údajně učila i dědu, divila.

Soustřeďuji se na Scorpiuse. Drží mě za ruku. Dlaní za dlaň. Má ji tak hřejivou, až je to k neuvěření. Když člověk sleduje, jak chladný jinak dokáže být, nevěřil by, že tyhle ruce by dokázaly být hřejivé.

Jsem celý zmatený, nevím, co z toho všeho kouká.

Zavře za námi dveře.

A pak se všechno semele tak rychle, že už nejsem schopen ani pořádně vnímat.
Cítím jen, jak se ty zdánlivě ledové rty přisají na mé.
Jak ty hřejivé dlaně putují po mých ramenech a sjíždějí níž a níž. Jak poprvé já dovoluji něco jemu, dovoluji mu, aby mě svým tělem zatlačil na stěnu, o kterou se opřu, a on se na mě nalepí.
Dovolím mu, aby vniknul smyslně jazykem do mých rtů. Dovolím mu, aby mi ukázal, jak vášnivý dokáže být. Jak Malfoy dokáže projevit city.

Tak proto. Proto mi přišlo jeho jednání tak nepřiměřené, tak neznámé, tak cizí a neidentifikovatelné, přestože už odjakživa umím jeho chování odhadnout.
Celých dlouhých sed let totiž neprojevil hlubší city.
Až dnes… nyní…
A já… mu to dovolím.
A proč?

Protože srdce udělá vždy čáru přes rozpočet rozumu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elena Prescott Elena Prescott | Web | 8. září 2013 v 18:48 | Reagovat

Mně se to líbí. ;-) Připomnělo mi to film 'Flipped' (http://www.csfd.cz/film/260219-ma-me-rad-nema-me-rad/) - asi proto, že si tady Scorpiuse představuju pořád jako takové dítě, ten film je taky takový úsměvný a potěšující... líbí se mi, že se na to S. dívá relativně jednoduše.
Jo, a "Ano hlupáčku, já slyšel. Ale jen jsem se dost podivil." bylo nejhezčí. :-)

2 fleur_packyt fleur_packyt | 10. září 2013 v 23:32 | Reagovat

To bylo sladké. Ale hrozně hezky. Líbí se mi Albusova oddanost, nevím proč, ale nějak jsem si ho tak vždycky představovala.
Žjóva, takřka šest let stará povídka. Proč až teď?

3 Blanch Blanch | Web | 11. září 2013 v 1:46 | Reagovat

[2]: Mám ji na webu. Ne tady na blogu :)

No, díky holky, já tu povídku ani moc nemám ráda. A Fleur, jak ty ses sem dostala, promerlina? :))

4 Elena Prescott Elena Prescott | Web | 11. září 2013 v 11:54 | Reagovat

jo no, fleur, ty žiješ?^^

5 Melodye Melodye | 11. září 2013 v 16:16 | Reagovat

[3]:Ha, já jsem si říkala, že mi to něco říká

6 fleur_packyt fleur_packyt | 13. září 2013 v 2:36 | Reagovat

Já jen že si ji vůbec nepamatuji z minula.
Jo a žiju, Ajjo.
A dostala jsem se sem s nostalgií, která tě na vysoké pohltí.

7 Brabikate Brabikate | Web | 14. září 2013 v 15:33 | Reagovat

Off topic...
Psala jsem ti nedávno do návštěvní knihy, ale teď mi dochází, že ji asi moc často nesleduješ. Tak na to jen takhle upozorňuju. 8-)

8 Blanch Blanch | Web | 16. září 2013 v 1:40 | Reagovat

[7]: Eh, děkuji za upozornění :), no jo, nějak mi přestaly chodit upozorňovací maily...
Mám tam někde chybu.

[6]: Nostalgie, nostalgie, kdepak jsi... Ráda vás pochopitelně "vidím", děvčata. Už to bude dlouho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.