15. O jako Obchod s city

6. května 2007 v 23:59 | Blanch
Až je mi jich skoro líto :)))) Počkat..zamyslím se...hmmm, vlastně není :)

"Draco…"
Ozval se po chvíli Harry, když jsem znovu utichl. "Co si to chtěl říct? Ty máš něco, co on nemá a potřebuje? Co to je? No tak, řekni mi to!" vztáhne ke mně ruku a dal mi ji na tvář. Vidět mě tak otec, asi by z toho dostal druhé neštovice. Ano, osypal by se. Já to pro změnu vnímám jako příjemné zadostiučinění vůči němu.
Ale… tahle situace si nevyžaduje žádné zadostiučinění. Mám to Harrymu říct? Musím. On mi věří, on jediný je mi tak blízký a jediný, komu nechci lhát.
"Totiž," začal jsem drmolit skrze rty, "sám víš, že celý náš rod, Malfoyů i Blacků je hodně vážený, čistokrevný a mocný…"
"Jak to s tím souvisí?"
"Nepřerušuj mě, prosím, Harry," umlčel jsem ho, "pokud to mám říct, pak mě teda nech mluvit souvisle."
"Promiň," pokynul rukou, abych pokračoval.
"…víš, že naše kořeny sahají až kdesi do dob největších mágů, do dob, které pamatují ještě vědmy a doby, kdy jsi čistokrevné víly mohl potkat na chodníku dennodenně. Přemýšlel si někdy třeba nad tím, co znamená Malfoy? Nebo co znamená ve francouzštině slovo mal? Má přímo trefné synonymum k našemu jménu, mal totiž znamená špatný. Foi ve francouzském znění potom znamená slib, slovo, důvěra, čili v celé znění by to vyznělo asi něco jako špatná důvěra, nedůvěra, špatné dané slovo, lživé slovo, lži, je to zajímavé, že? Čím dál zajímavější. Jak jsem řekl, prostě synonymum. Malfoyové nikdy nehráli fér a všichni jsme byli vždycky křiváci. Ale to, co ti chci říct… jistě si pochopil, že mám francouzské jméno, tudíž moji předkové byli a jsou Francouzi. Konkrétně řečeno.. moji předkové ani nejsou lidé. Kolovala jim v žilách krev, po které toužil kdekdo. Vílí krev. Dnes už najdeš víly téměř jen ve Francii. Teď chápeš správně," musel jsem se usmát, když pozdvihl obočí na důkaz překvapení, "já mám taky v žilách vílí krev. Jsem napůl člověk a napůl víla. Moje babička z otcovy strany byla čistokrevná víla a můj děda byl poloviční. Otec je tím pádem téměř ze tří čtvrtin taky vílí potomek a já z menší poloviny, ale přece. A jelikož neznám nikoho, kdo by měl podobné předky a aspoň z poloviny tak cennou krev, jsem tady takový jen já. Proto mě Pán zla chce. Moje krev vhání do jeho žil život. Snape z ní dělá přeživší lektvary. Lektvary, které Pánovi dodávají sílu, prostě takové utrejchy, které z něj dělají mocnějšího kouzelníka."
Stačil moment, ale Harry se ihned vzpamatoval. "Ale, když si říkal, že tvůj otec je taky, proč tedy Voldemort nechce i jeho krev."
"Otec je ve vězení," odpověděl jsem prostě.
"To ano, ale Voldemort by ho z Azkabanu mohl vytáhnout lusknutím prsty," opáčil mi Harry.
"Zapomínáš, že i to je pro něj riziko. A taky, otec mu nestojí za takovou námahu a oběť, zvlášť, když se mu po světě příhodně potuluji já. I když je otcova krev silnějšího kalibru, ta moje do toho lektvaru úplně postačí. A taky, otec Pána zklamal a Pán vůči němu chová jen nevraživost a opovržení, kdyby nebyl v Azkabanu, zřejmě by ho sám zabil. On chyby, jako dělá můj otec, neodpouští. Vlastně může být rád, že žije v Azkabanu, dávno by byl mrtvý.
No a proto mě Pán chce, proto jsem pro něj důležitý. Nikdo z jeho smrtijedů není ani z desetiny potomek víl nebo jakýchkoliv jiných stvoření. A ve Velké Británii se nepotuluje moc kouzelníků, kteří by měli takový rodokmen a při nejmenším, kteří by dobrovolně a ochotně Pánu zla dali svou krev, aby mu pomohli. I když si ji samozřejmě může brát násilím. Což zřejmě dělal doposud, co jsem byl ve vězení i já. Přesto, proč by to dál dělal? Má přece mě! Krev věnovaná vědomě a s úctou má větší moc. Krev služebníka, který je mu oddaný."
Harry si zhluboka oddechnul. "Co budeš dělat?"
"Musím tam jít."
"Zbláznil ses?"
"Ne, Harry. Já musím. Ty-víš-kdo už ví, že jsem tady a já se nemůžu schovávat věčně. Snape mu všechno vyklopil, had jeden slizký. Ať tak či tak. Smrtijedi se stejně časem vrátí a já nemám kam jít. Navíc, nezapomínej, že já sám jsem zlo. Já věřím v to, v co bojuji po boku Temného pána."
"To nemyslíš vážně, Draco!"
"Ale myslím, Harry! Vím, že ty nikdy na stranu zla nepřestoupíš. A já na stranu dobra taky ne.
Stále nemám rád mudlovské šmejdy, nikdy nezačnu mít rád Grangerovou… ani Weasleyho, je to lůza. Já jsem v tomhle žil celý život, jsem vychovaný podle jiných hodnot a prostě to tak i cítím. Je mi líto, že sis představoval, že mě snad změníš? Že ze mě uděláš prince na bílém koni? Pořád jsem to já, Pottere. Malfoy! Ten Malfoy, se kterým ses ve škole tak nenáviděl. Já jsem tě sem vůbec neměl tahat! Tohle celé byla prostě chyba!"
"Já toho nelituju!" křikl na mě najednou Harry a zrudnul vzteky. "Ani náhodou. Zase chceš něco krásného zničit. Jsi destruktivní, víš to? Vždycky to umíš parádně zkazit. Co je mi po tom, že tě nezměním, to já ani nechci. Nenutím tě, abys měl rád Hermionu a Rona, nechci, aby ses přetvařoval, jen chci, abys jednou v životě udělal něco, co je proti tvému přesvědčení a vychování. Třeba přešel na stranu dobra, přidal se ke mně. Můžeme spolu být už do konce života. Můžeme porazil lorda Voldemorta a žít si spokojeně. Tobě odpustí zbytek trestu, já se za tebe zaručím a můžeš žít klidně, v pohodlí a v komfortu, jak si byl vždycky zvyklý."
"Moc si všechno idealizuješ, Harry. Jak jsi naivní. Tohle přece nemůže nikdy klapat! A tohle všechno, to není mým vychováním, já prostě s Pánem zla sympatizuju, já jsem smrtijedem, protože jsem přesvědčený o tom, co dělám. Nikdy bych se k Řádu nepřidal. Nikdy bych nedokázal Ty-víš-koho zabít, proč bych to dělal?"
"Tak raději necháš toho parchanta, aby zabil mě!" z jeho úst tahle věta zazněla jako bodná rána. Zněla tak chladně a odměřeně. Ale měl pravdu.
"Ne, Harry. Já nechci, abys umřel, nechci, aby se ti něco stalo, proto musíš zmizet."
"Milostivý pán si nechce brát na triko vinu z mé smrti, co?" odseknul zhnuseně Harry. "Raději mě pustíš na svobodu, abych se případně mohl bránit, až si Voldemort pro mě přijde. Aby to byl fér boj, že? Než aby mě tu našel a připravil moment překvapení a tebe by ještě potrestal za to, že jsi mě nepředal!"
Bolelo to. Bolelo, co říkal. Ale já jsem mu to nemohl vyčítat, vždyť má pravdu. Ve všem. Zatraceně.
"Harry…" špitl jsem sotva slyšitelně. "Odpusť. Ale..."
"Jsi srab," skočil mi do řeči. Rukou si prohrábnul vlasy černé jako uhel a nasadil kamenný výraz.
"Ano, máš pravdu, a proto jsme to neměli dělat!" obhajoval jsem své přesvědčení dál. "Zašlo to příliš daleko."
Náhle se Harry zvedne a tvrdě na mě pohlédne. "Zklamal si mě. Já jsem ti tolik věřil. Tolik si pro mě znamenal."
"Proč ten minulý čas?" dovolil jsem se zeptat s obavami, i když jsem vlastně odpověď znal. Nejsem hlupák a domyslím si konec… konec nás dvou.
"Teď už zase každý stojíme na své straně. Proti sobě, jako dva soci. Jeden z nás zemře nebo skončí v zajetí, ale já to nebudu," řekl sebejistě, až mě zamrazilo v zátylku. "Slovo my už je jen relativní pojem, ztratilo se v minulosti a už pozbylo platnosti, Malfoyi."
"Harry," skousnu si rty a hledím na něj bezmocně. "Přidej se k nám, prosím! Přijmi znamení zla, staň se smrtijedem. Já tě prosím! Malfoyové nikdy neprosí, musí ti být jasné, že jsem zoufalý. Harry, jsi jediný,na kom mi kdy tak moc záleželo, neopouštěj mě, prosím tě! Já.. já tě…"
"Co mě, Malfoyi?"
"..mi…nepustím… teda pustím. Můžeš odejít, nechci tě držet násilím, i když jsem původně chtěl. Ale teď…," sklopím hlavu, abych zakryl slzy, které se mi derou na povrch, zatímco on se tváří jako bůh pomsty a nehne se mu ani sval v obličeji. Ale stejně vím, že čekal, že to vyslovím. Že řeknu miluji tě, ano, já to vím. A zklamalo ho, že jsem to neudělal, ale když já jsem Malfoy. Malfoyové nevyznávají své city, přestože je to pravda. Harry, já tě vážně miluji, nedokážeš si představit, jak mě to ničí.
Zkusím to naposledy, i když znám dopředu odpověď. "Harry, neodcházej. Zůstaň se mnou, přidej se k nám. Zůstaneš navždy se mnou. Pokud ne, tak už se nikdy neuvidíme. Nezahazuj to. Já tě nechci vidět jako svého soupeře."
"Sám si to řekl, byla to chyba. Já volím svobodu. Volím boj za dobro, za to, v co pro změnu věřím já, Draco," tentokrát to znělo víc měkce. "Mám tě rád, ale ne za takovou cenu."
Klesnu zklamaně hlavou. Proč mě to tak ničí, když jsem to stejně čekal? Vždyť jsem od začátku věděl, že to tak dopadne, a proto jsem se tomu tak dlouho bránil. Vždyť my dva, to je jako voda a oheň, jako dva opačné protipóly, oba dva jsme tvrdohlaví. Nikdy neustoupí a oba dva budeme dál bojovat za to, v co věříme. Nenávidím Brumbála za to, že Harryho tak naočkoval. Nenávidím celou nebelvírskou kolej za to, že je do morku kosti tak spravedlivě dobrá. Nenávidím všechny, kteří Harryho formovali do této podoby. Kdyby tehdy v prvním ročníku přijal mou ruku, mohlo by být všechno jinak. Kdyby ho Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, všechno by bylo jiné a taky možná.. možná bychom spolu mohli být už tehdy. A ušetřit si tolik strastí a hlavně… tuhle situaci.
"No…," hlesnu, "vybral sis, Pottere. To teď tedy znamená, že jsme každý zase na jiné straně," snažím se, aby skrz mé dolní řasy neprotekla jediná nevděčná slza. Malfoy přece nikdy nebrečí!
"Já vím!" odpoví bezcitně.
"Sbohem, Harry…"
Moje slova už neznamenala nic, protože v moment, kdy jsem je vyslovil, vzduch proťalo nešťastně znějící PRÁSK a Harry mi nadobro zmizel z dohledu. Už navždy a s ním odešlo i moje zlomené srdce, o kterém jsem ani netušil, že by kdy šlo vůbec zlomit. Kusy ledu roztály a zanechaly za sebou jen vyschlý povrch. A moje oči najednou zjistily, že už není co plakat.


***


Bylo už pozdě večer téhož dne. Tedy spíš brzy ráno.

Chystal jsem se jít spát. Představoval jsem si, že usnu a už se nikdy neprobudím. Nebo, že se probudím a vedle mě bude zase ležet Harry tak, jak ho pán bůh stvořil. Vlasy s elegancí jeho vlastní mu budou spadat na ramena, na bradě mu bude rašit strniště, protože když měl ještě vousy, hrozně se mi líbil. Jeho medově zbarvenou pokožku bude zdobit jen stříbrný řetízek na jeho krku a své zelené smaragdy bude upírat jen a jen na mě, přičemž mu na rtech bude poskakovat zlobivý úsměv.
Znovu jsem otevřel oči. Tak moc jsem chtěl usnout, ale nešlo to. Hledal jsem záchranu tam, kde nebyla.
Nakonec přišla odjinud.
Hlasitý kravál mě strašně vyděsil.
Obléknul jsem si černý saténový župan a během následujících deseti vteřin už jsem hleděl do přísně vyhlížejících stříbrných očí. Do tváře mé matky.
"Probůh, matko, co tu děláš v tuhle hodinu!? Vyděsila si mě! Vždyť jsou dvě hodiny ráno! Nemohlas dát aspoň vědět předem, že přijdeš?"
V jejích očích se mihla nějaká neidentifikovatelná emoce. Skoro jako by měla z něčeho strach.
"Synu," pronesla tiše, přesto jsem slyšel její zaoblené vokály. "Pátrají po tobě smrtijedi."
"Já to vím, byli už tady."
"Pán zla tě shání. Už ví, že jsi tady!" pokračovala, jako by nevnímala , co jsem jí právě řekl.
"To taky vím, slyšel jsem je o tom mluvit. Tos nemohla tomu svému povedenému přítelíčkovi nějak zarazit hubu? Musel to všechno vykecat? Nenávidím ho!"
"No tak, Draco, kroť se," zvýšila nepatrně hlas.
"Co, je to pravda! Za vším hledej Snapea. Je to zrádce, on se narodil právě proto, aby zrazoval. Nejdřív Pána, pak Brumbála, pak otce a teď mě. Dej si pozor, matko, příště jsi na řadě ty! S kým to asi bude? S tetou Bellatrix?"
A přesně ve stejnou dobu mi přiletěla na tvář pořádná facka.
"Tak už dost, Draco! Nejsem tu, abych poslouchala ty tvé postpubertální výlevy, chováš se jako nevychovaný spratek!"
"Jakého jste si mě vychovali, takového mě máte!" zasyčel jsem opovržlivě.
"Kdyby tě viděl tvůj otec."
"Kdyby mě viděl otec, dobrovolně by pozřel cyankáli," na tváři se mi začal rýsovat nebezpečně vyhlížející úsměv, "po tom, co jsem za tu krátkou dobu tady všechno udělal. To bys koukala, matko!"
"Absolutně netuším, o čem to mluvíš, ale to je v tuhle chvíli úplně jedno. Kde ho máš?"
"Koho?"
"Koho asi, Clarka Kenta!" zazněla ironicky.
"Humor ti nikdy moc nešel, matko!" zareagoval jsem ihned.
"Nepokoušej mou trpělivost. Tak kde je?!"
"Pokud myslíš Harryho Pottera, tak ten tu dávno není!"
"Jak to?" vyhrkla vyděšeně a popadla mě za rameno. Musím přiznat, že to vážně zabolelo.
Co ji mám říct? Matka nikdy příliš neovládala nitrozpyt, takže pochybuji, že si měla jak zjistit pravdu. Nebudu ji líčit svůj románek se svým nepřítelem a už vůbec ji nehodlám vykládat, že jsem ho jednoduše pustil na svobodu, protože on si místo mě vybral stranu dobra. Prevít!
"Co se stalo?" dorážela dál.
"Ti pitomí smrtijedi narušili moji obranu sídla a Potter se přemístil pryč. Prostě zdrhnul, kvůli těm idiotům, protože zatřásli s celými základy mých kouzel," zalhal jsem. Ano, to klidně mohli udělat a moje matka stejně v tomhle nebyla nikdy moc zběhlá. Potrpěla si jen na to, že byla bohatá panička a po boku měla vždy vlivného a inteligentního muže.
"A to jsi nic neudělal?"
"A co jsem měl jako dělat, drahá máti? Přemístit se za ním? Na ministerstvo? Protože tam se jistě přemístil. Sám se divím, že tu ještě na mě nevyskočilo bystrozorské embargo."
"Musíš ihned pryč! Tady to není bezpečné."
"Já to vím. Ale proč si přišla?"
"Měl jsi toho pitomce předat Temnému pánovi dřív, než se to stalo, drahý synu. Odměnil by tě za tvé činy, teď je to všechno na nic. Musíš si vymyslet kloudnou výmluvu, proč si se tu tak dlouho schovával, ale Pán tě stejně potrestá, protože před ním nic neutajíš. Vůbec nic, slyšíš?"
Když to dořekla, málem jsem se zhroutil. No ano. Ona má pravdu. Neskryji před ním nic. Jen ten břídil Snape umí svou mysl uschovat před Pánem všeho zla, nikdo jiný to nedokáže a já už vůbec ne. Podívá se mi do hlavy a zjistí, že tu Harry byl a že jsem s ním prožil tenhle… románek. Zjistí, že ho vlastně miluju a že on miluje mě. Bude mě chtít použít jako zbraň. Tohle nesmím dopustit. Musím rychle uschovat své vzpomínky, aby je neviděl.
Aniž bych matce odpověděl, rychle jsem se přemístil do naší rezidence v Londýně. Pochybuji, že tam v tuhle dobu někdo bude, zvlášť v mém pokoji.

Polonahý, jen v trenýrkách a županu jsem se začal prodírat věcmi ve skříni. Po chvíli jsem našel to, co jsem tak urputně hledal.
Stříbrná mísa měla dokola ornamenty a uvnitř se vlnilo několik starých vzpomínek z dětství.
Myslánka.
Uchopiv nádobu do náruče jsem se co nejrychleji přemístil nazpět před svou překvapenou matku.
"Cos to..?" pohlédla na mě, a pak její zrak spočinul na věc v mé ruce. "Aha."

Popošel jsem několik kroků, myslánku položil na komodu a podal si hůlku.
Špičkou jsem se dotknul svého spánku a posléze jsem několik stříbrolících pramínků seslal po chladivém kovu do samého jeho jádra mezi ostatní vzpomínky, aby zaujaly mezi nimi dominantní post. Poté jsem se otočil nazpět k plavovlasé ženě.

"Obleču se a můžeme jít. Nějaké vysvětlení se pro Pána najde. Promluvím s ním ráno," nakonec jsem se rozhodnul myslánku někam ukrýt, pro případ, že by zde někdo slídil a já neměl chuť, aby někdo mé vzpomínky viděl.


"Kde můžu pro dnešek spát?"
"Následuj mě, můj synu, do Severusova domu."

Stačil jsem si už jen odevzdaně oddechnout, načež jsem svou matku opravdu následoval, nechaje svou myslánku uschovanou ve svém pokoji pod prknem pod postelí, kam jsem si jako dítě schovával vždycky jen ty nejtajnější poklady, třebas to v pěti letech byl můj plyšový medvídek Connie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.