14. N jako Návštěva

6. května 2007 v 23:57 | Blanch |  + Acta est fabula
No co... nějak se to zamotat musí a já neumím svým postavám přát věčné štěstí :)

Ráno jsem se probudil v posteli svých rodičů a vedle mě ležel on. Ani netuším, jak jsme se sem dostali, ale zřejmě jsme po cestě usoudili, že lepší, než můj infantilní pokoj bude tahle komnata přímo vhodná pro orgie.
Byl tak sladký, jak spal. Netuším, jak se to slovo do mého slovníku dostalo, ale nic jiného mě nenapadlo, když jsem se na něj díval. Ke včerejší noci by se ale zřejmě ten výraz nehodil. Při vzpomínce na předešlou noc se mi do tváří vehnal ruměnec a ještě takový uličnický úsměv.
Otočil jsem se znovu na bok a podepřel jsem si hlavu rukou. Harry měl víčka semknutá, vlasy mu spadaly přes obnažený krk. Pravidelně oddechoval a deku měl až kdesi u pasu. Vypadal vážně nádherně a pomyšlení, že všechna ta nádhera patří teď už jenom mně, mě dělala neskutečně šťastným.
Jsem pateticky romantický. Je to zvláštní. Nikdy jsem tohle nepociťoval tak intenzivně, ale teď to tak nějak jde. Nějak samo. Až mě to udivuje.
Malfoy, který umí mít rád. Umím to? Nevsugerovávám si to? Není to jen klam? Není. Co by potom znamenal ten příjemný tlak, který cítím uvnitř?

Stejně mám strach. Je to až příliš krásné, než aby to mohla být pravda, než aby to mohlo trvat věčně. Nic není nastálo. Co si počnu? Snape ví, že tu jsem. Pochybuji, že bude mlčet o mé přítomnosti, pokud dojde na věc. Matka to ví také, ta nic neřekne, ale nedokáže Snapeovi zabránit, aby mlčel.
Co když se Pán zla dozví, že jsem tady? Co když mě přijde potrestat a najde tu Harryho? Vrátím mu hůlku! Vystavuji ho nebezpečí a neozbrojeného, nesmím dopustit, aby se mu něco stalo. Kostky jsou vrženy, řekl kdysi jeden moudrý muž. Hra začala a nemá konce. Tedy… má několik relativních konců, ale jeden je horší, než druhý. Jak tohle celé dopadne?
Všechno se obrátilo proti mně, chtěl jsem ho jen ponížit, chtěl jsem mu ublížit, zničit ho. A teď? Teď to nechci. Chci pravý opak. Chci jeho blaho, chci ho mít u sebe, cítit, že mé city opětuje. Nechci, aby ho ten bílej ksicht odkrouhnul, to vůbec nechci!
Otec by nade mnou pokrčil nos. Přinejlepším. Spíš by mě vydědil, nechal odstranit. Nechovám se přece jako Malfoy.
Ležím tu nahý vedle něj. V saténovém povlečení mých rodičů.
Ironicky se usměju. Teď bych měl rychle sehnat fotoaparát, vyfotit nás a poslat to otci jako dárek k narozeninám do Azkabanu. Určitě by ze mě měl radost. Ale na to jsem až příliš změknul. Jde to se mnou od desíti k pěti. Mé sarkastické posměšky nahradily myšlenky o mé a Harryho budoucnosti. O budoucnosti, která neexistuje. Dřív zabijí buď mě nebo jeho.
My dva nemáme budoucnost, ne v tomto světě. Ne ve světě, kde on je na straně dobra a já na straně zla.

Rozednívá se.
Rychle vstanu, než se vzbudí. Nemám tyhle chvilky rád, znervózňují mě a přivádějí do rozpaků. A Malfoyové přece neznají rozpaky. Přece jenom já stále Malfoy jsem a moje já je stále moje já a nerad bych se choval jako pitomec, což jsem se v posledních dnech opravdu choval a myslím, že už mám vybráno na několik měsíců dopředu. A taky, Harry ode mě nemůže čekat, že se den ze dne změním, že se ze mě stane chudáček závislý na jeho lásce. Vážně se mi teď do mysli dostalo to slovo? Ne, já se nebudu chovat jako poblázněný idiot.
Je to složité. Potter…vlastně Harry je předurčen, aby zabil mého Pána. Nebo můj Pán zabil mého Harryho. Do jaké zapeklité situace jsem se to dostal. Já nevěřím v dobro. Stále nemám rád mudlovské šmejdy, ani tu šprtu Grangerovou. Nemám rád lůzu. Já věřím v to, za co můj Pán bojuje. Chci moc, tu mi Harry ani ten jeho pitomý řád nedá. Chci mít ve světě kouzel jméno, chci, aby se mě lidé báli. Mám rád, když má ze mě někdo strach. Strašně mě to uspokojuje. Chci mít převahu, chci, aby všichni nečistí kouzelníci zmizeli. Alespoň ti čistě mudlovští. Jako je ta šmejdka, co s ní Harry kamarádil. Je to strašné, ale je to pravda. I když se snažím to vnímat z jiného pohledu, nezaujatě, nejde to. Prostě už je to ve mně. Ta výchova, Malfoyovské vlastnosti. A nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí. Možná, že mi až tak ta otcova výchova nevadí. V jistém okruhu určitě ne. Jsem bezcitná bestie, která v rozporu se svým přesvědčením, touží po citu. Jak si to protiřečí. Jsem složitá osobnost. Psychokouzelníci by se mnou měli dost práce.
Vím, že Harryho matka byla mudlovská šmejdka, ale on sám o sobě už je čistokrevný kouzelník, no ne? Není šmejd. Tihle…tihle mi nevadí. Jen nedokážu přenést přes srdce, že by ta špína Grangerová měla být v něčem lepší než já. To nikdy! Sám se divím, že ještě žije.

Potichu se obléknu a jdu si přečíst zase nějaké zajímavé bludy v Denním věštci.

Bylo už dávno dopoledne, když se pan milostivý Potter uráčil vstát z postele. Ale po včerejšku? Ani se nedivím, že je unavený.
Teda Draco, co to máš za nemravné myšlenky? Není tu nikdo, kdo by mě okřiknul, tak se musím napomenout sám. Proč se mi ale na tváři rýsuje ten připitomělý úsměv?

Djuky už podávala pomalu oběd, když do dveří vkročil Harry. Na stole ale ještě zbyly nějaké zbytky ze snídaně. Nechal jsem skřítku, aby tu něco nechala pro Harryho, až se vzbudí. Netušil jsem, že bude spát tak dlouho.
Vlasy měl rozcuchané a trčely mu do všech stran. Se vší elegantností samozřejmě. Už neměl to vrabčí hnízdo jako kdysi, teď měl delší vlasy a byl ještě o to víc sexy.
Na tváři spokojený úcul a těmi svými smaragdy mířil přímo na mě. Já jsem ho pozoroval nenápadně, jen po očku. Přece na sobě nedám znát, jak moc mě to vzrušuje. Já jsem chladný a odtažitý.
Hledím do novin a dělám, že mě zaujal nějaký článek. Přesto stále vnímám jeho pohled, který věnuje mému zevnějšku. Zřejmě přemýšlí.
Nakonec slyším chůzi. Jde ke mně a jemně se dotkne rty mé tváře.
Mám si hrát na nedobytného? Na netykavku? Možná to bude zábava.
Já jsem Malfoy, jsem chladný. Jsem tvrdý jako skála a nedám najevo jakoukoliv emoci. Jen dělám, že si dál čtu.
Z neúplného zorného pole z boku vidím, jak Harry strne. Stojí napjatý a vypadá zklamaně.
Pak z jeho rtů tiše a ublíženě zazní: "Nechceš mi zase znovu tvrdit, Draco, že to byla jen pudová záležitost? Včera v noci? To bych ti totiž už nevěřil, protože si moc dobře pamatuji, co se dělo a ať už chceš nebo ne, tak jsi tam byl tělem i duší a miloval si se se mnou a tentokrát to nebyl jen sex, to mi nenamluvíš!"
Nemohl jsem to vydržet, sakra, zatracená netrpělivost. Ale začal jsem se pobaveně usmívat. Přesto jsem se na něj ani jednou nepodíval.
"Ty mě jen zkoušíš, Malfoyi! Ty mě prostě jen zkoušíš!" usměje se a praští mě rukou do ramene.
"Dáš si kávu, Pottere?" zazním jízlivě.
"Tak toho Pottera si nech!" opáčí rádoby zostra Harry a škodolibě se zamračí.
"Jen co ty necháš toho Malfoye," poprvé jsem se na něj otočil.
"Dobré ráno," skloní se ke mně a chce mě políbit na rty, nechám se.
Lehký motýlí polibek ve mně vzbuzuje vzrušení a já bych si nejraději Harryho vzal ihned znovu. Hned a tady.
"Dopoledne," opravím jej a pokynu rukou na druhou stranu stolu, aby se usadil. "Nechal jsem ti tu nějakou snídani. V klidu se najez, pak si budeme muset vážně promluvit."
Vím, že má slova v něm vzbudila zájem, obavy, ale hlavně zvědavost, přesto neřekl ani slovo a já jsem mu byl vděčný za to, že nepokládal zbytečné dotazy. Někdy umí být vážně až otravně dotěrný. Hlavně, když je až neuvěřitelně upřímný a snaží se upřímnost vytřískat i ze mě. Neuvědomuje si to, ale dokáže člověka vytočit už jen tím, že se tázavě podívá. Nemám trpělivost, já to vím, ale Potter pro změnu má nepřeberné množství provokativních sklonů a zvyků. Někdo by řekl, že byl zrozen pro to, aby mě mohl provokovat. Ať už jako rival nebo milenec, pořád mu to jde stejně dobře. A nejtrefnější na tom je, že i to mě na něm vzrušuje. Pokud tedy už toho není nadmíru.


***


"Vracíš mi mou hůlku?" nebelvírský hrdina si zasune neposlušný pramen za ucho a tázavě se na mě podívá.
"Ano, vracím." Odpovím automaticky a zatvářím se jako bych byl agent jednající se svým klientem. Tak neosobně. To jsem holt celý já.
"Jsem rád, že už ve mně máš takovou důvěru," ignoruje můj tón a konverzaci zosobní.
"Nevím, zda je to důvěrou, Po… Harry, ale každopádně nechci riskovat, že sem vpadne Pán Zla a namístě tě odkrágluje. Já nerad uklízím mrtvoly," zase ze mě vyletěla ta moje neposlušná cynická část. Já si prostě nedám pokoj.
Měl jsem strach, že se Harry urazí, ale zřejmě je už na tyto moje výlevy zvyklý, protože se jen začal smát. Celý on. A to mě dřív na něm vytáčelo, teď jsem za to rád, aspoň ví, že to nemyslím vážně.
"Nerad bych, aby sis polámal ty svoje pěstěné nehtíky a nedej bože, že by sis ušpinil šaty, to by byl konec světa, Draco. Neměj strach, já se nenechám… odkráglovat, jak ty říkáš. Je to zvláštní druh strachu, vyjádřený dost netradičně, ale stejně ti děkuji, že mi vracíš mou hůlku. Věřím, že o ni bylo perfektně postaráno," reaguje stejně ironicky. Mám mě prostě přečteného. Před ním už se ani zřejmě nemá cenu přetvařovat.

Harry se nade mě naklání a jme se mě políbit…

KŘACH! DUP! PRÁSK!

Oba od sebe odskočíme.

Je tma.

Místnost zahalí černý kouř.
Někdo chce zřejmě udělat svým příchodem zastrašující dojem.
Tuším kdo.

Vzduch zhoustnul.

Něco se děje.

Slyším hlasy.

Popadnu rychle Harryho a přimáčknu jej k sobě. Bezmyšlenkovitě vytasím hůlku a rychle, než se tma rozplyne, zašeptám, aby mě nikdo neslyšel: "Coecus latebra." Klepnu jím na Harryho i na svou hlavu.
Něco neviditelného se po nás začne rozlévat a já se ujišťuji, že zastírací kouzlo začíná působit. Naposledy špitnu: "Ššššt." Myslím, že Harrymu je jasné, že má mlčet, aniž bych ho na to upozornil.

Místnost se začíná projasňovat.
Kouř opadl a do pokoje začíná znovu pronikat denní světlo.
Je jasné, že tímto chtěli překvapit nebo zmást. Znám tohle kouzlo a vím, kdo ho používá. A proč se používá. Chtěli mě zajmout? Snape určitě musel mluvit!
Smrtijedi. Pán zla už na mě poslal svou družinu.

Pomalinku se s Harrym posouvám ke zdi a snažím se být od nich co nejdál. Zatím jim není vidět do tváří. Mají přes hlavy kápě. Cítím, jak se i Harrymu zatajil dech.

"Sakra, tady není!" ozve se přiškrceně jeden hlas a najednou si sundá kapuci.
Nott.
"Ale Snape říkal jasně, že bude tady."
Ten hlas jsem ihned poslal. Papínka od Goylea pozná každý na sto honů, i kdyby si oblékl latexové kombiné a přes hlavu si ovázal boa. Už jen při té představě mi bylo zle.
"Ani Snape nemá patent na rozum, nemůže vědět všechno. Pojďte," vyzve Nott své společníky, "musíme ho najít. Třeba ještě nezpozoroval, že jsme tady."
"Máš pravdu, Notte. Myslím, že ještě nikdo na míle daleko neslyšel ten náš tichý příchod!" zazní zpoza třetí kápě sarkasticky. Ten hlas taky znám, ale zatím ho nedokážu identifikovat. Ale je mi dost povědomý.
"Zatracený kluk, musí pořád dělat jen potíže!"
"Je to Malfoy, co by si chtěl!" odpověděl Goyle, jako by to snad vypovídalo o všem nebo co.
"Pojďte prohledat dům. Musíme ho najít. Pán s ním chce mluvit, hlavně ho nezabíjejte, rozumíte? Ublížit a mučit ano, ale musí být živý, víte, že ho Pán chce," promluví znovu ten známý hlas a já v něm ihned rozpoznám hlas mého strýce Rodolpha Lestrangea.
Takže i můj příbuzný se propůjčil k tomu, aby mě dostal. Nedá se už věřit nikomu.

Muži se rozhlédnou pro jistotu po místnosti a když nic neobvyklého nespatří, tak spolu odkráčí do prostor naší letní vily.
Chvíli slyším jen jejich tlumené kroky a hlasy a jak sem tam něco spadne na zem. Srdce mi tluče jako zběsilé a sotva dýchám. Nesmí mě tu najít. Nesmí vědět, že je tady Harry!

Tři páry bot se ještě naposledy rozhlédnou kolem až se nakonec přemístí, tentokrát už ne se stejnou graciézností, jakou měl vyvolat jejich příchod.
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!

Ihned zruším zastírací kouzlo.
Odtrhnu se od Harryho a běžím se na verandu nadechnout čerstvého vzduchu.
Usedám do proutěného křesla a hledím na mořské vlny narážející do útesů. Snažím se uklidnit, ale nějak to nejde. Přišli si pro mě! Takže Pán už ví, že jsem tady. Snape to prostě vykecal. Bídný červ! Nenávidím ho! Je konec. Konec idejí, konec snění. Jak jsem si říkal, nic není nastálo. Někdy to muselo skončit. Něco začíná a něco končí. Ale je hrozně nefér, aby to končilo zrovna, když to začalo.
Jsem prokletý.

Zpoza vstupních dveří se ukáže Harry.
"Draco?" promluví tiše.
Mlčím.
"Draco, jsi v pořádku?" optá se starostlivě. Tak starostlivě, až mi to téměř vžene do očí slzy. Nikdy se o mě nikdo tak nezajímal.
"Jsem v pořádku," vydechnu. "Proč si nepřisedneš?"
Harry si odkašle. "Totiž, víš…" dotkne se neviditelné stěny a mně to hned dojde.
"Promiň, úplně jsem na to zapomněl. Měl jsem to zrušit hned," mávnu hůlku a neviditelná zábrana zmizí, stejně jako veškerá kouzla, která ochraňovala vilu a díky nimž nemohl Harry odejít.
Posadil se vedle mě a objal mě kolem ramen.
"Voldemort o tebe musí mít hodně velký zájem."
Mlčky jsem přikývl.
"Tomu nerozumím. Proč si pro něj tak důležitý?"
"Harry, musíš odejít! Jsi v nebezpečí," najednou se odkudsi ze mě vynoří stejně zachráncovský komplex, který vždycky míval on. Nikdy jsem netoužil nikoho zachránit. Nikdy jsem neměl potřebu někoho ochraňovat. Tohle je poprvé a zevnitř mě to rve na kusy.
"Já nikam nepůjdu!" brání se vzpurně. "Zapomeň na to."
Možná jsem to chtěl slyšet. Zřejmě ano. Neměl jsem už sílu znovu mu něco nakazovat. Prořečnil bych si. Já chci, aby tu se mnou zůstal, ale zároveň nechci, aby tu se mnou zůstal - mrtvý.
Dostal jsem ze sebe jen tiché: "Děkuji," opřel jsem se hlavou o jeho krk.
"Až budu chtít odejít, poznáš to."
"Já vím," dvě sova z mých rtů vyplynou automaticky.
Chvíli tam jen sedíme, mlčky a hledíme na moře. Posloucháme šum, který od něj řine. Drží mě v náručí a já se najednou cítím v bezpečí. Proč? Měl bych já chránit jeho, ne on mě. Měl bych uklidňovat já jeho. Ale je to naopak. Život si se mnou hraje. Hraji nebezpečnou hru. Jaká je to ironie osudu.
"Draco?" ozve se po chvíli do ticha.
"Ano…" tuším, na co se mě zeptá.
"Proč jsi pro Toma Raddlea tak důležitý?"
"Já… mám totiž něco, co on nemá… něco, co potřebuje…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doník Doník | 20. května 2007 v 18:16 | Reagovat

fakt supr!!! mam prvni koment to se musí oslavit... kdy bude pokráčo? jsem netrpělivej... fakt supr jen tak dál...

2 Blanch Blanch | 20. května 2007 v 19:23 | Reagovat

:)) nj, tohle totiž u všichni četli na mém webu, proto to nikdo ani komentovat už nebude :)

3 Cvrček Cvrček | 1. června 2007 v 16:07 | Reagovat

tak to o mno...hele asi sem blbá ale nechybí tady patnáctka???

4 Káča Káča | 1. června 2007 v 19:59 | Reagovat

Asi máš pravdu chybí tu patnáctka...

Jo a jenom takova mala připominka misto Prořečnil bych si by nejspiš mělo bejt Protiřeil bych si...

Ale to je celkem jedno jinak je to super a pokračovaní musi bejt...ne?

5 Blanch Blanch | 4. června 2007 v 0:38 | Reagovat

Káčo to určitě, díky za upozornění :)

15ka tu fakt není? :)

6 Cvrček Cvrček | 4. června 2007 v 14:51 | Reagovat

díky za tu patnáctku....sem myslela že sem ji někde přehlídla....

7 Zuzana Zuzana | 7. července 2011 v 0:19 | Reagovat

Úplne úžasná krásna kapitola. Čím ďalej, tým lepšie, ale nepamätám si koniec, asi bol smutný, tak som ho radšej vymazala z pamäti :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.