10. J jako Jistota

6. května 2007 v 23:41 | Blanch |  + Acta est fabula
Nedalo mi to, a tak sem vkládám 10. kapitolu AEF. Zbylých šest dodám během zítřka.

"Nech už toho, Pottere!" Díky bohu moje chladná logika vzala za své a vrátila se do ojetých kolejí. Hezká to fráze, ne?
"Čeho?" otázal se Potter trochu zpomaleně. To víno dělá divy. On se snad diví? A já si hovím. Kdo se diví, je mu divno, kdo si hoví, je mu… no zkrátka… Potter je asi na mol.
"Té přetvářky." Mluvím s úplným debilem.
"Jaké?"
Ještě nějaká čtyřslabičná otázka, Potty?
"Nedělej ze sebe něco, co nejsi. Nech těch svých her, protože já se stejně nenechám zlomit. Chápeš to už? Nehraj si na to, že po mně toužíš, protože já ti to nežeru!"
"Jsi idiot!" zaznělo prostě z jeho úst. Tvářil se přitom dost dotčeně, jako bych mu snad bodl nůž do zad nebo co.
"Ten, kdo se chová jako idiot, jsi ty!" opáčím klidně a promnu si spánky, jde na mě nějaká divná únava.
"Jsi zabedněnec," zlomí se mu hlas. "Vůbec nic nechápeš!"
Co to bylo.. vzlyk? Ale no tak, Pottere, nehraj už to na mě!
Najednou se zvedá ze židle, nevraživě se na mě podívá, dopije skleničku, třískne s ní o stůl a dramaticky odchází. Jak si může jen tak odejít? Já jsem ten, kdo mu říká, kdy může odejít a jak!
Zahne za dveře a jde pryč.
Jsem zvědavý, vážně jsem zvědavý, co jde udělat. Jeho ublížené já se asi naštvalo, že mu to nežeru nebo co.
Dopíjím poslední kapky karmínově zbarveného vína a následuji jej.
Jde dost rychle. Vlastně nasupeně utíká. Bere schody po dvou a jde rovnou do chodby kolem mého pokoje. Stačím mu tak tak. Jde dál, ani se neotočí. Jde rovnou do svého kutlochu, otevře dveře, vpadne dovnitř a třískne za sebou jimi.
Co jsou tohle za moresy, Harry! Tebe doma neučili, že se tohle nedělá?
Sakra, na co si to hraje? Chová se jak malé děcko!
Zhluboka se nadechuju a jdu k jeho dveřím. Otvírám je a co nevidím.
Potter sedí zase v rohu místnosti, rukama si objímá holeně a hlavu má zabořenou do kolen. Když vstupuji, vylekaně zvedá hlavu. Ty si to nečekal pitomče?
Dívá se přímo na mě. Třepou se mu rty a jeho oči vypadají tak nějak… divně. Zdá se mi to nebo je má zarudlé?
"Na co si to zase hraješ!" začnu znuděně. Nevědomky. Jsem za to, že za tohle může má jistá podnapilá část.
"Odejdi!" zaskřehotá.
"Ty mi nebudeš nakazovat, co mám dělat, chlapečku. Uvědom si, že jsi v mém domě a jako můj vězeň, já jsem ten, kdo tu smí dávat pokyny!"
"Prosím!" řekne po chvíli ticha.
"Gatě nosím, Pottere. Ani mě nehne!"
"O co ti sakra jde?" najednou se zvedá a z očí mu srší blesky. "Co ještě chceš? Tak už jsi mě ponížil, užíváš si to hodně?"
"Náramně," zasměju s tou svou typickou jízlivostí. To je prostě zvyk, já za to vážně nemůžu. Když je tak člověk vychováván od dětství, těžko se toho zbavuje. Tak jako někteří lidé si koušou prsty(fuj, jak to někdo může dělat, je to hnusné a vizuálně nepříjemné. Já je mám vždy upravené.), tak já jsem prostě jízlivý a ironický. Je to můj zlozvyk. Co dělat, vždyť mě učil největší mistr. Můj otec a jeho následníkem byl hned další jemu podobný - Snape.
"Tak to jsem rád, že aspoň někomu se tato situace líbí! Skvělý, ne? Ty sis hezky jednu noc se mnou užil, a pak mě odkopl. Celou dobu se tváříš tak, že bys to nejraději udělal znovu. Pořád děláš náznaky, ale chováš se jako primadona a nic ti není dobré. Když ti chci ukázat svou náklonnost, odeženeš mě. Když řeknu něco lichotivého, nadáváš mi do idiotů a nebereš mě vážně. Ale já to, sakra už, myslím vážně! Dokážeš to pochopit? Já jsem takový pitomec…"
"…jo, to fakt jsi! Proč bys to jinak dělal!"
Najednou udělá dva kroky a chytne mě za límec a vztekle mě přirazí ke zdi. "Nějak ti ta tvá kouzla už nefungují, co?"
"Pusť mě!" zasyčím. Najednou se cítím nějak slabě.
"Proč bych to dělal?" opakuje můj vtíravý dotaz. "Proč? Tak já ti řeknu proč! Protože chci, protože tomu tak je, protože… já nevím proč. Prostě to tak cítím! Je těžké pochopit, že je to možné?!"
"Ano je! Ty… ty nejsi… no, víš co. Ty prostě takový nejsi!" koktal jsem jako pětileté dítě. Co mi to tu naznačuje?
"Já jsem si to taky myslel! Ale změnilo se to. Nevím, našel jsem asi v sobě něco, o čem jsem nikdy netušil! Ty, tys to ve mně vyvolal! Já se cítím úplně zmatený a ty mi ještě nadáváš! Proč… proč to nedokážeš přijmout?!"
"Jsi můj vězeň! Unesl jsem tě! Terorizoval tě!"
"Možná proto… slyšel si někdy o Stockholmském syndromu?"
"Co to jako má být?" Já nikdy nebyl ve Stockholmu, Pottere! Pokud tady zkoušíš mé geografické znalosti…
"Ve Stockholmu, ve Švédsku kdysi přepadli banku. Lupiči zajali rukojmí a jedna z nich se do jednoho z lupičů zamilovala. Mezi nimi došlo k vzájemným sympatiím. Nejdříve byla ochromená událostmi, ale pak pocítila takový zvláštní pocit, a tím byl vděk. Z vděku se odvíjela zamilovanost. Je to syndrom popisující oběť, která se zamiluje do svého únosce. Oběť, která je poté na svém únosci závislá. Podle místa, kde se to stalo, byl takto pojmenovaný tenhle stav."
"A tím mi jako chceš tvrdit, že ty trpíš tímhle… stavem?" chtělo se mi hrozně smát. Nebo bych měl spíš brečet? Radostí? HEREC! HEREC!
"Možná. Něco tam ve mně je… něco…"
"Ne, Pottere, nevyznávej se mi z lásky," odfrknul jsem si posměšně a chtěl se vymanit ze sevření, ale on mě ke zdi přitlačil ještě intenzivněji. Chtěl zmařit všechna má snažení.
"Jsi strašně nedůvěřivý!" osopí se žalostně.
"A to bych ti snad měl věřit? Po tom všem? Po těch letech nenávisti a rivality. Po těch letech ponižování a strastí? Po tom, co jsem je trávil v Azkabanu?" zavrčím tónem nepřipouštějící kompromis.
"Já jsem tě odtamtud dostal!"
"A já se ti odvděčil tímhle, jen se rozhlédni!" Tak co to vlastně dělám? Snažím se ho přesvědčit, aby toho nechal? Snažím se mu naznačit, že milovat mě je největší blbost, co mohl kdy udělat? Vždyť on mě nemiluje, jen to hraje, proboha! Chovám se jak nevyvinutá puberťačka! O co mi vlastně jde? Jasně, chci v jeho očích dál zůstat jako ten zloun, abych mohl předejít jakémukoliv ponížení.
"Chápeš, že já jsem došel do stádia, kdy jsem rád, že si to udělal? Ohánět se tímto vlastně není namístě. Snažím se ti tu celou dobu vysvětlit, že já nechci odejít, mně se tu líbí! Já jsem tu spokojený! Po dlouhých letech honění smrtijedů a Voldemorta mám konečně oddech. Po dlouhé době nemusím přemýšlet, co bude zítra. Co se může stát. Nemám starosti a tohle všechno jen díky tobě!"
"Tobě už vážně přeskočilo!" zhodnotil jsem celou situaci. Vždyť to přece nemyslí vážně! "Buď jsi sadista nebo ti vážně přeskočilo!"
"Možná obojí!"
"A co s tím chceš dělat?" rozesměju se potutelně. Furt mi to přijde komické a jeho herecký výkon by byl hodný Oskara. Možná to opravdu teď říká vážně, ale to za něj mluví alkohol. Tohle lidi v opojném stavu dělávají. Často neví, co mluví a ráno si to ani nepamatují. Jo, Potty, ráno budeš mít hezký bolehlav! A pak se budu bavit tím, až ti celou tuto absurdní situaci převyprávím.
"Názorně ti předvedu, co chci dělat!"
Jelikož je silnější než já, což mě dost v jeho stavu překvapuje, dlaněmi uchopí ty mé a tvrdě je přirazí ke zdi, přičemž se na mě nalepí a ve stejném momentu se jeho rty přilepí na ty mé. V počátečním šoku vůbec neprotestuji a dokonce ochotně otvírám rty, načež si uvědomím, co se to vlastně děje. Potterův jazyk si našel ten můj a teď se mě snaží…
"DOST!" najdu v sobě zbylé síly a prudce ho od sebe odrazím. "Co si k sakru myslíš, že děláš?" Neuvědomil jsem si, jakou silou jsem do něj strčil a on se svalil na zem, hlavou se praště o kliku od dveří. "Nedovolil jsem ti se mě dotýkat!"
"Líbilo se ti to," ohradil se.
"Nechci, aby ses mě dotýkal! Já tě nesnáším, Pottere! Chápeš to? Nesnáším!"
"A co tehdy ta noc! Z toho se nevymluvíš!"
"Kolikrát ti mám říkat, že to byl jen sex. Nebyly v tom žádné city. Potřeboval jsem cítit něčí teplo a raději než tu hnusnou skřítku jsem si zvolil tebe, chápeš to? Nikdo jiný po ruce nebyl!"
"Lžeš!" křikl téměř hystericky. Proboha! On to fakt snad myslí vážně! Jemu se zalívají oči… slzami?
"Mysli si, co chceš!" Otočím se k otvoru dveří a chystajíc se vykročit deptám na práh.
"Můžeš se mi podívat do hlavy!"
Šok!
"Cože?" otočím se zpět a podívám se přímo na něj.
"Uvolním svou mysl. Můžeš se mi podívat do hlavy, abys mi konečně uvěřil."
"Jak můžu vědět, že záměrně nepozměníš své pocity a myšlenky?" táži se překvapeně. Co mi to tu Harry nabízí?
"Já nejsem Snape ani Voldemort, ba dokonce ani Brumbál! Neovládám Nitrobranu a Nitrozpyt až tak dalece. Umím si jen uchránit mysl proti proniknutí a vniknout do jiné, víc toho nezvládám! Přísahám! Navíc. Ryzí pocity neskryje ani Voldemort. To, co mnou prochází, by otřepalo celou zemí. Tak dělej! Nevěříš mi, tak ti teď nabízím tohle. Víš, že udělat něco takového je hrozně nebezpečné. Otevřít svou mysl nepříteli, že by mohl spatřit každý detail. Každé tajemství! A já ti tuto možnost teď dávám! Dávám ti možnost proniknout do mého já, do mé osobnosti. Do toho, na co myslím a jaké mám sny!"
Má pravdu, udělat něco takového má velkou váhu. Je to osobní, mysl je při nejmenším to jediné, co člověk má a co mu nikdy nemohou vzít. Vzpomínky a pocity jsou jedinečné, individuální a mají velkou hodnotu.
Stále mlčím. Opravdu mě hodně zaskočil.
"Udělej to," přistoupí ke mně blíž a chytí mě za dlaň. "Přesvědči se!" Zpříma mi pohlédne do očí a výraz v jeho tváři se uvolní. Nebo ho uvolnilo to víno? Těžko říct.
No dobrá, jak chce. Přiznávám, že mě hodně láká vidět, o čem Chlapec, který přežil, sní.
Zabodnu své ledové oči do těch jeho. Chvíli jen tak tápám do prázdna, když v tom najednou do mé mysli vyvstane obrazec. Nejdříve je vidět pouze mlžně, ale obraz se rozostří a já v něm rozpoznávám dvě osoby. Jsou na sobě nalepené. Jako by jedna té druhé něco šeptala. Jedna má tmavé vlasy a ta druhá.. proboha, to jsem já a Harry a žádné šeptání. Líbáme se. Jsme oba nazí a on mi vzdychá do ucha. Pohlédnu na Pottera. Ve tváři má ruměnec. Zřejmě to je nějaký Potterův sen. Jemu se zdá o nás dvou? Obrázek následuje další. Vzpomínka. Z Azkabanu.
Potter vychází z mé cely. Ve tváři má vyděšený výraz. Hryže se do spodního rtu. Jako tělo bez duše se chodbou sune někam ven. Následuje cestování krbem a cesta po nějaké dlážděné chodbě rovnou do nějaké místnosti. Zřejmě do jeho pracovny. Sedá si za stůl, stále hledí jakoby do prázdna. Následovně jeho zrak spočine na prázdné ampulce na jeho stole. To je to přenášedlo, co mi dal!
Chytne ji do ruky a chvíli na ní zírá. Pak mávne hůlkou a něco tiše pronese. Zřejmě ten jeho bystrozorský trik.
"Asi jsem se zbláznil," špitne tiše, "asi ano. Ale já tě tam nemůžu nechat, Draco. Prostě nemůžu!"
Následuje další vzpomínka. Na "naši" noc. Ležím pod Harrym a on se na mě dívá. Vidím to jeho očima. Sleduje každý záhyb na mém těle. Tělem mi projede tisíc bodavých nožů. Jsem nervózní. Tak takhle se cítil on? Srdce se mi rozbuší a něco uvnitř mě taje. Jsem neskonale šťastný a pohled na mě samotného mě hrozně vzrušuje. No aby ne, vždyť se podívejte, jak jsem krásný a úžasný! Ale teď zpět. Cítím, jak se sám sebe dotýkám. JÁ jako Potter. Líbám své rty. A zase ten hřejivý a spokojený pocit. Cítím, že bych už nikdy v životě nechtěl dělat nic jiného. A pak ten další pocit. Pocit, který by mě nejraději rozkrájel na kousíčky. Pocit, který mě nutí přijímat tuto situaci s takovou vášnivostí. Tedy ne můj, ale Potterův. On… on se cítí neskonale šťastný. Spokojený, vzrušený, ale co nejde přehlédnout… poprvé si uvědomuje, že se do mě asi…nedokážu na to ani pomyslet… ale… to slovo zní - zamiloval.
Proboha! On to myslí vážně! Tohle všechno! Opravdu mluví pravdu! Celou dobu mluvil pravdu.
Najednou cítím, jak se z jeho mysli vytrácím a on ji opět uzavírá.
"Stačilo ti to?" znělo to uraženě. "Nebo chceš víc? Tak teď mě máš v hrsti! Můžeš mě urážet do skonání světa!"
V prvopočátečním šoku nejsem schopen říct ani hlásku.
"Tak copak, došla ti slova?" reje do mě znovu.
"Ty… já…"
"Co?" doráží dál.
Ale já nevím, co bych ti teď měl říct, Harry. Můj Harry!
"Tobě…tobě se o nás zdá?"
Tohle zřejmě nečekal.
"Ano," skloní hlavu a mírně se usměje. On se červená! On se vážně červená! "Já bohužel nedokážu ovládat své sny!"
"Já… no, já nevím… co… totiž… ehm… dobře, Pottere," obrátím list a zase sklouznu k ironii sobě vlastní, "tak jsi mi nelhal. Ale to nemění nic na faktu, že já s tebou nechci nic mít společného! Jsi můj vězeň, nemám tě tu pro zábavu. Tedy mám, ale jen pro tu svoji!" zašklebím se. Proč? Proč otáčím? Když můžu být hrozně šťastný? Mít Harryho! Nejen jeho tělo, ale i srdce, mysl. Jeho celého! Proč mi moje zatracená hrdost zakazuje ho popadnout a vášnivě se s ním pomilovat? Jsem Malfoy! Malfoyové nedělají takové neuvážené skutky.
I kdybych chtěl. Už jsem jednou řekl Harrymu, že ho nesnáším a nestojím o něj. Prostě už jsem to jednou řekl a musím tak i nadále pokračovat. Mezi námi nesmí nic být. Tahle situace se nazývá Únosce - oběť! Měly by nastat galeje, ne žádná dovolená s andělem!
Pokračuji dál. "Tak jsi mi nelhal. Naše situace se nezměnila. Co ode mě teď jako čekáš? Co si čekal, že udělám? Že ti dám své srdce na dlani? Ty si myslíš, že nějaké mám? Malfoyové nemají srdce!"
Vidím, jak jeho výraz ztvrdnul. Jak oči posmutněly a svěšené ruce dávaly jasně najevo, že mu to strašně ubližuje.
"To máš zřejmě pravdu! Nemají! Ty máš místo něj ledový šutr, Malfoyi! Jsi barbar!" oči se mu, teď už s určitostí, zalévají horkými slzami. Rty se třesou. Jeho výmluvný pohled mluví za vše. Kdyby měl po ruce hůlku, následovala by jedna, pro smrtijedy krásně znějící, kletba: Avada kedavra.
"Dobrou noc a sladké sny!" zazním kousavě, bez výrazu se obrátím a zabouchnu za sebou dveře od jeho brlohu. Zapečetím je hůlkou a se smíšenými pocity odcházím do své ložnice. Co je to? Je to štěstí? Bolest z následovné ztráty? Má hrdost způsobuje tlak v hrudi. Měl bych být šťastný, ale opak je pravdou. Tohle je má jistota!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janish Janish | 20. května 2007 v 16:10 | Reagovat

Skvělí,jak jinak=)

2 Anet Anet | 21. července 2007 v 17:34 | Reagovat

fakt super:-)))))))

3 Delilah Delilah | 1. srpna 2007 v 1:20 | Reagovat

Štípu ma oči, lebo už dve hodiny tajne čítam, ale nemôžem si pomôcť. Pokračuejm ďalej. Len nech sa sestra nezobudí....

4 Zuzana Zuzana | 6. července 2011 v 22:54 | Reagovat

Ach... ako mohol... Sakra Draco!!! Blanch!!! čo im to robíš? A teraz sa končí všetko, lebo ako sa pamätám príde Narcissa :(

5 Lukas Lukas | E-mail | Web | 29. června 2012 v 9:59 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.