7. Sedmé přikázání II/IV

11. prosince 2006 v 16:06 | Blanch |  + "SEDMKRÁT JINAK..."
druhá část, P.S. zapomněla jsem upozornit, že nikdo, kdo nedosáhnul 15ti let, by to asi neměl číst :)

Trvalo to už dva dny a Draco byl celý bez sebe. Rval si zničeně vlasy, spodní ret měl rozdrásaný do krve, oči podlité krví, pod nimi kruhy z nevyspání. Chodil jako tělo bez duše a vyčítal si to, všechno! Byla to jeho vina, on mohl za to, že Harry vypil ten jed, on mohl za to, že ho tam vůbec nechal stát, že ho dávno nevylil. Prožili spolu tak krásnou noc, konečně se našli, konečně si vyznali své city a konečně poprvé v životě cítil, že už nikdy nebude sám a nebude se muset ničeho bát. Všechno bylo zmařeno a jeho svědomí už nevědělo, co si se sebou počít.
Utápěl se v melancholii a v slzách, které konečně po těch letech nechal ovládnout jeho bytí. Nikdy nebrečel, Malfoyové přece nikdy nebrečí a už vůbec ne, pokud už chodí do školy, jsou děti smrtijedů a mají špatnou pověst. Malfoy nikdy nesměl uronit jedinou slzu, nikdy si nesměl postěžovat, bolestně vyjeknout, dát najevo souhlas, propustit uzdu svým emocím. Nikdy se nemohl chovat jako opravdový člověk. Ale teď už kašlal na všechno, na konvence na svou minulost, na to, že je Malfoy. Kašlal na sliby, které dal svému otci, kterého teď z celého srdce nenáviděl, že z něj za ta léta udělala takového netvora a do něj se to promítlo, neboť nedokázal nikdy dřív udělat cokoliv správného. Choval se jako zbabělec a jako zbabělec se chtěl i sám zabít a doplatil na to Harry!

Když se po škole rozhodl, že navštíví Harryho, byl mile překvapen. Ošetřovatelka rozdávala samý úsměv a když došel k posteli Vyvoleného chlapce, zjistil, že je vzhůru.
"Harry!" poslední tři metry k němu přímo přiskočil, odhazuje své věci na podlahu, čímž si vysloužil pobuřující pohled od madam Pomfreyové. "Ach Harry, ty jsi vzhůru!"
Šlo vidět, že zelenookému chlapci dělá potíže se jakkoliv hýbnout, přesto se na bledého Zmijozeláka, jehož tvář zdobily temné kruhy pod očima, usmál a uchopil jej něžně za dlaň, kterou mu rychle přistrčil.
"Dra-co…," špitl sotva slyšitelně.
"Ne, nemluv, nenamáhej se," rozzářil se samou radostí Draco, když viděl, jak se mu třpytí oči. "Jsi vzhůru, Harry, chci ti toho tolik říct. Já jsem byl pitomec, je to moje vina, to kvůli mně tady tak ležíš a…" jeden, kdysi snědý, teď už bledý, prst překryl jemně růžové bledé rty a zamezil tak jakýkoliv přístup dalším slovům.
"Ne, Draco," řekl ztěžka černovlasý mladík, "není to tvá vina, slyšíš?! Nikdy se za to neviň, to já jsem se napil!"
"Nikdy by ses nenapil, kdybych tam tu nádobu nenechal, jsem idiot," jedna zbloudilá slza si našla cestu z oka přímo na bílý nemocniční povlak polštáře.
"Draco," zaznělo něžně z Harryho úst, "polib mě, prosím, ať vím, že to nebyl jen sen," sklopil oči a téměř je zavřel. Neměl sílu zdvihnout hlavu.
Blonďatý hoch se pomalu sklonil a svými tenkými rty se dotknul těch druhých chlapeckých, cítě, že z nich nesálá jejich obvyklý žár. Byly naprosto ledové. Chvíli je láskyplně laskal, načež se odtrhnul a propletl své prsty s Harryho. Byly stejně ledové jako jeho rty.
"Jak se cítíš, Harry?" dělal si obavy, protože i když se vzbudil, vypadal příšerně.
"Mnohem lépe," usmál se, "neměj strach!" zdvihnul druhou dlaň a pohladil jí Dracovy stříbrné vlasy. Smaragdovým zrakem se střetnul s tím ocelovým a věnoval mu další zářivý úsměv. "Neměj obavy, budu v pořádku, léčitelé už pracují na protiléku, dávají mi nějaký lektvar, díky kterému budu déle odolávat, než vznikne ten nový protilék. Slyšel jsem, že jim pomáhá samotný Snape," rozesmál se, "nikdy bych neřekl, že bude pokoušet mě zachránit. Je to až komické, ale zřejmě mu pak budu muset poděkovat."
Draco se mimoděk zasmál. Vypadalo to dobře. I když byl Harry zevnějškem až odstrašující, měl víru a stále svůj smysl pro humor.
"Měl bys jít, Draco, je už moc pozdě, za chvíli bude večerka, divím se, že tě ještě madam Pomfreyová nevyhnala."
"Dobře," připustil ospale druhý mladík, "ale zítra jsem tu zase jako na koni!" sklonil se nad Harryho a věnoval mu polibek o něco vášnivější než ten, který mu dal při svém příchodu. Naposledy se na něj usmál a vyšel vstříc chladným bradavickým chodbám.
***



`To vyučování snad neskončí! To mi Snape dělá naschvál, že tu obranu tak prodlužuje. Vážně pomáhá vytvořit ten lektvar pro Harryho? Pokud se u to podaří, sám mu půjdu zlíbat mokasíny baťovy! Co já vím, co nosí za křusky, ale zkrátka a dobře mu půjdu poděkovat! Ten chlap se vážně nezdá. Hraje si na necitu a nelidu, ale přitom je to člověk se srdcem na pravém místě a když je potřeba, pomůže. Na mě se sice naprosto vykašlal, ale hlavní je, aby bylo Harrymu už dobře! Nehodlám o něj přijít! Už o nikoho! Je poslední, kdo mi zbyl a já ho nedám. Kdyby podlehl, zabilo by mě to. Už bych to nesnesl!´
Do konce vyučování zbývaly ještě dvě hodiny a Draco myslel, že už to nevydrží. Dvouhodinovku lektvarů s Křiklanem se rozhodl nakonec vynechat a rovnou zašel na ošetřovnu, kde už ho přivítal sotva viditelný Harry s úsměvem na rtech.

"Nemáš mít teď náhodou lektvary?" začal ihned provokativně a Draco na něm poznal, že má dobrou náladu.
Přivítali se něžným polibkem. Posléze si jej blonďák pozorně prohlídnul. Kdyby nevěděl, že se Harry cítí dobře, myslel by si podle zevnějšku, že je na tom opravdu zle. Kdysi zlatavě opálený chlapec s jiskrou v zelených očích byl teď téměř stejně bledý jako on sám a v očích jako by měl mlžnou clonu. Jeho zelené hladiny už se tak netřpytily, jako to Draco znal. Ne, jako tehdy v noci v koupelně pro prefekty.
Jeho muskulatura jako by mu dala sbohem. Kdysi vypracované svaly z famfrpálu se nevděčně vytrácely a Harryho tělo se zdálo velice křehké. Nemocniční pyžamo na něm viselo a jeho pevné ruce jako by byly z kosti a kůže. Přes tohle všechno vypadal Harry hrozně spokojeně. I když si jed vybíral daň na jeho vzhledu, vitálnost mu nechyběla a Draco poprvé doopravdy pochopil, že vzhled opravdu není všechno. Miloval Harryho takového, jaký byl a bylo mu jedno, kdyby se v brzkých dnech měl snad podobat Snapeovi. Hlavně, že žil a byl tu pro něj s láskou v srdci!
"Měli by tě odvést ke Svatému Mungovi!" řekl rezolutně strachující se Draco Malfoy.
"Ne!" zachraptěl druhý mladík. "Chci umřít tady! Bradavice byly vždy mým domovem a já chci zemřít doma!"
"Proboha, co to povídáš, ty pitomče!" Dracovy oči se najednou zaleskly, přesto se držel. "Ty neumřeš, jasný?! Bude to dobré, sám si říkal, že je ti lépe, tak nepřeháněj, vždycky si moc přeháněl, Pottere, zase musíš být středem pozornosti, viď? Jako by ti ta sláva kolem nestačila!" snažil se vtipkovat Draco a na Harryho rtech se objevil pobavený úšklebek.
"Děkuji ti, Draco!"
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alča Alča | 11. prosince 2006 v 17:06 | Reagovat

Ahojte

Celý je to pěkný a konec až americky dojemný...Je mi to jasný Harry půjde pod kytky a Draco se z toho zhroutí a pak se zabije taky... :)

2 Blanch Blanch | 11. prosince 2006 v 17:09 | Reagovat

:)) třeba ne :))) jinak..to by nebyl americký konec, nýbrž britský, tzv. Shakespearovský :)

3 míša míša | Web | 11. prosince 2006 v 18:17 | Reagovat

nechci aby harry umřel!! =)

4 Allishka Allishka | 11. prosince 2006 v 18:31 | Reagovat

Já taky ne!!!!!!!!!!!!!

5 Elánius Elánius | E-mail | Web | 11. prosince 2006 v 19:21 | Reagovat

Bééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

6 warrion warrion | E-mail | 11. prosince 2006 v 22:23 | Reagovat

ehm... kdo všechno mě ukamenuje, když řeknu, že po prvních dvou částech nechci happy end? :)

7 Julka Julka | 12. prosince 2006 v 21:26 | Reagovat

béééééééébúúúúúúúúú on mi umřééé

8 Blanch Blanch | 13. prosince 2006 v 21:04 | Reagovat

warr nikdo... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.