Leden 2006

Dnes neumírej!

26. ledna 2006 v 1:11 | Blanch |  + Dnes neumírej!
Toto je jen taková kratičká jednorázovka. Měla jsem hodně melancholickou náladu, a tak jsem vyplodila tohle.
Asi už mi dochází fantazie, protože se mi to nijak zvlášť nelíbí, ale aspoň vidíte můj pohled na věc.. týkající se šestého dílu.

2. kapitola - O několik desítek let zpátky

23. ledna 2006 v 1:27 | Blanch |  + Pikový král
O několik desítek let zpátky
Mírně se převalila na posteli. No jistě, věděla, že to byl jen sen. Ona dosud spala a všechno se jí zdálo. Ale teď už musí opravdu vstát a připravit se na cestu do školy. Pomalinku rozevřela víčka. Nechápala. Naskytnul se jí pohled na skupinku lidí starostlivě stojících kolem její postele. Všechno kolem bylo zahalené do bílé barvy a ona si všimla, že leží v bílém povlečení. Ona nikdy nemívala bílé povlečení, takže sotva leží doma ve své posteli. Zrakem spočinula na nejbližší osobě po její pravici.
`Ne, to není možné, to se mi jen zdá..je to jen sen..já opravdu ještě spím, vždyť tohle..je..nemožné..´ Byl to on. Albus Brumbál tu před ní stál živý a zdravý a dokonce jí přišlo, že i o něco mladší, než ho znávala. Zvědavě si ho prohlížela a on na jejím výrazu poznal, že není něco v pořádku.
"Vy..vy tu nemáte být!" Zděsila se dnes už podruhé.
Brumbál se mile usmál a poposunul si své půlměsíčkové brýle. "Myslím, že to je naopak, slečno.."
"Weasleyová.."
Brumbál i lidé kolem se na ni podivně podívali, jako by se snad praštila něčím do hlavy.
"Vy jste dcera Artura a Molly?" Zeptal se udiveně Brumbál.
"Já jsem myslel, že mají tři syny a nikomu z nich ještě není ani jedenáct," dodal podiveně muž stojící vedle ředitele školy.
"Ano, copak.. proboha? Kam jsem se to dostala?" Ginny si prohlídla vlasy madam Pomfreyové a zjistila, že v nich chybí několik šedivých vlasů, které mívala. Byla tak nějak..mladší. "Jaký je rok?!" Poposunula se dozadu, blíže ke zdi, aby se mohla pořádně opřít.
"Rok?" Zajímal se ten mladík, který Ginny pomohl dostat se do ředitelny.
"Tuším, kam slečna míří," pokynul Brumbál mladému profesorovi, aby utichnul. "Slečno Weasleyová? Jak jste se sem dostala?"
"Já? Normálně.. totiž..měli jsme povoleno do školy přicestovat přes krb, teď, když je Voldemort po smrti.."
"…pšššššt," zachraptěla madam Pomfreyová, načež se otočila na Brumbála, "proboha, Albusi, to děvče se asi uhodilo pořádně do hlavy, co to tu vykládá?"
"Nemyslím si, že se udeřila do hlavy, Poppy. Jen si myslím, že tu máme návštěvu z budoucnosti!"
Ginny přeskakovala zrakem z jednoho na druhého a vůbec nechápala, jak se sem dostala. Ale dávalo to smysl. Takže se opravdu dostala do minulosti? To ten stín..to ten prášek, co jí vhodil do krbu, když chtěla přicestovat do školy. Ale proč? Proč se dostala právě tady? Proč ji sem poslal?
"Pane profesore," skočila jim do řeči Ginny, "jaký je rok?" Zopakovala svůj dotaz.
"Je rok 1977, slečno Weasleyová," řekl s naprostým klidem.
"Cože? Takže ono mě to přeneslo o nějakých dvacet let nazpět? Proboha proč?" Chytla se za hlavu a zavřela oči, stále tomu nemohla uvěřit.
"Zeptám se ještě jednou. Jak jste se sem dostala? Říkala jste, že jste přicestovala krbem.."
"Ano, krbem. Byla jsem normálně doma a bylo mi dovoleno přicestovat do školy Letaxem. Vešla jsem do krbu, a pak se objevil ten stín.."
"Jaký stín?" Vyptával se ředitel.
"Nevím, najednou z ničeho nic se objevil a ve chvíli, kdy jsem vhodila do krbu Letax, tak on vhodil nějaký zlatý prášek a hned na to jsem se objevila v nebelvírské společenské místnosti, v této době."
"Zlatý prášek, říkáte.. stín.."
"Mně se to opravdu nezdálo, pane řediteli, mluvím pravdu!"
"Já vám věřím, slečno."
"Ale, jak se teď dostanu zpátky do své doby?!"
"Jaký máte studovat ročník, slečno?"
"Sedmý. Ale je mi už osmnáct, rok jsem nemohla studovat, protože se děly.."
"..neříkejte mi to," skočil jí do řeči Albus Brumbál. "Znalost budoucnosti náleží pouze vědmám. Neměli bychom vědět, co se za dvacet let stane, drahá slečno. Prosím, nesmíte nikomu sdělit, co se bude dít, nebo můžete narušit časovou kontinuitu a můžete tím dokonce ohrozit i vlastní život."
Ginny hlasitě polkla. "Ale co semnou teď bude, pane? Co si počnu, jak se vrátím?"
"To nebude tak jednoduché, slečno," mnul si bradu bradavický ředitel, "pokud jsem vás dobře poslouchal, tak ten zlatý prášek, o kterém jste mluvila.. je Antibariérový poprašek, který je velice vzácný a u nás v Británii se dokonce nevyrábí."
"Cože?!" Pískla Ginny.
"Bude velice těžké ho sehnat. Ministerstvo kouzel tuším dokonce zakázalo jeho používání a oficiálně byl tento prášek stažen z trhu," doplnil ředitele mladý profesor.
"To je pravda," souhlasil Brumbál, "jediné místo, kde by ho bylo možné sehnat, je černý trh.. Hagrid by se o to mohl postarat," přemýšlel nahlas postarší muž.
"A jak dlouho by to trvalo, než by ho Hagrid sehnal?" Ginnin hlas zněl poněkud nervózně. Ale kdo by v její situaci nebyl.
"To nemám ponětí, slečno Weasleyová. Taky je možné, že tento prášek neseženeme ani na černém trhu. Jak jsem říkal, je velice vzácný a u nás se nevyrábí, je protiprávní. Lidé ho dříve využívali právě na cestování časem. Stejně jako jste cestovala vy, tento prášek se využívá stejně jako Letax, jen vás dostane do jiného času a na místo, jaké si řeknete. Myslím, že ten váš stín se postaral o to, aby vás dostal právě sem."
"Ale proč? Jak se člověk dostane do toho času, kam právě chce?"
"Stačí, když osoba, která má prášek v ruce, na onu dobu pomyslí. Vy jste k tomu vlastně přišla jako slepá k houslím. Ten váš stín se vše postaral sám, bez vašeho vědomí. Vy jste jen zadala adresu, kam se chcete přemístit, on se postaral o datum. Jen by mě zajímalo, čí duše to byla."
"Duše?!" Zeptala se nechápavě Gin.
"Ano, jak jste mi ho popsala, takovou podobu mají jen uvězněné duše. Duše mrtvých, na kterých lpíte. Zřejmě vám zemřel někdo, na kom vám hodně záleželo."
Ginny sklonila hlavu ke svým dlaním. Smutně zamžourala očima a skousla dolní ret. Ne, nemohla brečet. Ne tady!
"A myslíte, pane profesore, že ten někdo mě sem poslal?"
"Ano."
"Ale proč? Když nesmím změnit budoucnost, nesmím nic říct, proč mě tu poslal?"
"Možná kvůli vám. Třeba vám v této době chtěl něco ukázat, přivést vás na jinou cestu. Chtěl, abyste něco změnila..ne budoucnost, ale abyste se sebou něco udělala. To je aspoň můj názor."
Ginny se na chvíli zamyslela. Pokud to byl opravdu Harry, jak předpokládala, proč chtěl, aby se ocitla právě tady? V době jeho rodičů? Proč ji poslal do tohoto roku? Co tu získá, co tu najde? Proč tu má být? Měl ji k tomu cestování propůjčit aspoň nějaký seznam nebo plánek aktivit, které by zde měla provádět, aby splnila jeho přání.
"Co budu teď dělat, pane profesore? Pokud ten prášek nezískáme?"
"Myslím slečno, že zatím zde můžete zůstat a studovat sedmý ročník, dokud na něco nepřijdeme. Pokud by ten prášek nebyl k dostižení, museli bychom zvolit jinou variantu," řekl s chladnou hlavou. "Myslím, že už jste v pořádku, jen jste omdlela. Nebylo to nic vážného..takže.. Netřeba vás zařazovat, viďte? Říkala jste, že jste cestovala do Nebelvíru a vaši rodiče chodili také do Nebelvíru, takže zařazování ve vašem případe nebude nutné. Nutné však bude změnit vám příjmení. Vaši rodiče jsou velice známí a příjmení Weasley není tak běžné."
"Jistěže," souhlasila bez přemýšlení, "takže zde budu studovat, dokud neseženete ten prášek."
"Přesně tak. Máte všechny věci nakoupené? Nejspíš ano, viďte?!"
"Ano."
"Výborně, v tom případě můžete jít zpět na kolej. Studentům řekneme, že jste přestoupila z jiné školy. Večer před příjezdem studentů se ke mně ještě stavte, jak jste se rozhodla pro své příjmení a školu. Přeji vám tedy příjemný školní rok, slečno Weasleyová," usmál se chystal se na odchod, když v tom se ještě na chvilku rozmyslel. "Mimochodem, jak jsem říkal, lidé kolem vás by neměli znát svou budoucnost, ani tu vaši. Ať už se ve vašem světě stalo cokoliv, nesmíte jim to říct, je vám to jasné?"
"Ano, pane řediteli! Nashledanou."
"Naviděnou, slečno."
***
Ginny se otráveně rozvalila do křesla v nebelvírské společenské místnosti. Nevěděla, kam má jít. Byla už dávno převlečená do školního hábitu. Nevěděla, které komnaty patří sedmým ročníkům, a tak se prostě rozhodla, že odpoledne nakonec stráví v knihovně a opráší své znalosti.
Schylovalo se k večerní ceremonii. Venku se stmívalo a Ginny bylo jasné, že za chvíli dorazí spěšný vlak do bradavického nádraží. Celý den přemýšlela o svém příjmení a původním fiktivním studiu. Byl čas. Zaklapla poslední rozečtenou knihu a zamířila do ředitelny.
Zvolila heslo, které odpoledne mladý profesor, kterého vlastně doposud neznala jménem, vyřkl. Chrlič před ní se pomalu oddaloval a odhaloval tak schody do ředitelny.
Ginny po schůdcích vystoupala nahoru, dveře od Brumbálovy pracovny byly otevřené. Zřejmě už ji očekával.
"Vítejte, slečno. Posaďte se," pokynul rukou na křeslo, které stálo přes stůl naproti jemu. "Už jste rozhodnutá?!"
"Ano."
"Takže?
"Ginevra Molly Grangerová," rozhodla se, že si vezme příjmení své nejlepší kamarádky. Jelikož bylo velice málo pravděpodobné, že někdo s takovým příjmením zde bude. Jelikož Hermiona byla z mudlovské rodiny.
"Vítečně a škola?"
"Čarodějnická škola magie na Gibraltaru," hlesla, "jednou mi o ní vyprávěla moje nejlepší kamarádka. Je to kolonie Velké Británie, takže by nebylo nic zvláštního, že jsem přestoupila sem."
"Ano, to máte pravdu," řekl uznale Brumbál, "moc dobrý nápad. Navíc tato škola je méně známá a málokterý student ví, kde přesně je. Nikdo neví, jak to tam chodí, takže případné zvědavé dotazy na vaši osobu, které jistě od studentů dostanete, můžete zodpovědět po svém a nikdo nepojme podezření. Velice dobrý nápad!"
"Děkuji."
"Tak, to bychom měli. Teď můžete jít. Troufám si tvrdit," postoupil k oknu své pracovny, "že studenti už jsou zde. Měla byste jít do Velké síně na ceremonii," přívětivě se usmál a ukázal na dveře, "já za chvíli dorazím také."
"Děkuji," stoupla si Ginny a zamířila ke dveřím. Na prahu se s ředitelem školy rozloučila a zamířila přímo do Velké síně na večeři.
Cestou do Vstupní haly a následovně o do Velké síně přemýšlela nad mnoha věcmi. Ona se zde vlastně setká s Harryho rodiči. On je nikdy nepoznal a ona může spatřit stvořitele člověka, kterého tolik milovala.
Pozná Siriuse ještě zamlada, uvidí ho zase živého a zdravého. Docela byla zvědavá na to, jaký bude. V dospělosti to byl tvrdohlavec, ale byla s ním velká legrace. Dokázala si představit mladého Siriuse, jak na ten svůj důvtip a humor nabaluje studentky.
Taky Remus, uvidí a pozná Remuse, pilného studenta, vlkodlaka a zároveň svého bývalého profesora Obrany proti černé magii. Docela ji zajímalo, jak bude Remus Lupin vypadat v sedmnácti letech.
Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Najednou jí došlo, že bude asi s Harryho matkou spát v jedné komnatě. Je přece rok 1977 a Harryho rodiče by také měli letos navštěvovat sedmý ročník. To tedy znamená, že Lily je taky v sedmém ročníku, zároveň s Ginny a budou spolu sdílet komnaty.
Hrdinsky vstoupila do Velké síně. Z poloviny byla už zaplněná studenty. Všimla si, jak se desítky párů očí odlepily od stolu či od svých přátel a zvědavě propalovaly Ginny. Bylo jí jasné, že všichni pochopili, že není odtud. I na tak velké škole člověk pozná, kdo tu nepatří a kdo ano. Sice se neznají všichni jmény, ale od vidění zná každý každého a dívky, jako je Ginny, by si nikdo nemohl nevšimnout. I ve své době byla na škole hodně oblíbená a kluci ji pozorovali, holky jí záviděly, všichni ji znali, i když ona neznala všechny.
Pomalinku přimžourala k nebelvírskému stolu, kde sedělo zatím jen několik děvčat. A všechny byly příliš mladé. Dívky ze sedmého ročníku zde zřejmě asi nebyly.
Posadila se a nervózně se rozhlížela kolem. Bylo to, jako by tu byla poprvé. Jako když tehdy v prvním ročníku vstoupila na pozemky této školy, když ji Moudrý klobouk zařadil do koleje a když tu ještě nikoho neznala. Cítila se jako opička v Zoo, všichni si jí okukovali a vůbec se svou zvědavostí netajili. Rozhodla se, že si jich nebude všímat, ignorace je nejlepší způsob obrany. Teda aspoň teď. Jindy by na všechny vyslala Netopýří kletby, ale teď to nemohla udělat. Hned první den by si tu udělala ne zrovna dobré jméno.
Rezignovaně oddechla. Ve chvíli, kdy složila ruce na stůl a snažila se detailně prohlídnout suk ve dřevěném stole, od dveří se k ní linul hlasitý a pobavený smích. Stejně, jako polovina dívčí populace v sále, odlepila oči od stolu a zadívala se ke zdroji toho smíchu. Čtyřčlenná skupinka kluků si to ládovala k nebelvírskému stolu. Ginny poskočilo srdce, to jsou oni. To jsou Pobertové. Poznávala je. Poznala Siriuse a Remuse… a taky.. Jamese. Proboha, jak ten byl podobný Harrymu. Ginny až naskočila husí kůže. Byl mu tak neskonale podobný, jako by mu Harry z oka vypadl, jen vyjímaje jeho očí. Cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
Zřejmě se na ně díval a už moc dlouho, poněvadž si jí Sirius všimnul a ukázal na ní prstem. Už nebylo co dělat, nemohla se schovat a nemohla tuhle situaci nijak zachránit. Už si jí všimli. Byla zvědavá, jak vysvětlí tuhle trapnou situaci, že na ně civěla jak na svatý obrázek.

8. kapitola - Profesor Black

22. ledna 2006 v 2:15 | Blanch |  + Třináctá komnata
Za případné chyby se převelice omlouvám. je 2:19 a já jsem vám chtěla udělat radost a co nejdrříve to vložit. Jelikož se mi chce už spát, takže bych to dnes už nezkontrolovala. Udělala bych to zítra a kdo ví, kdy bych se zase až dostala na počítač. Takže postoupím do riziko a už to po sobě nezkontroluji a vložím to sem, abyste měli co číst... díky za pochopení. Taky berte vpotaz, že jsem to psala hodně pozdě a prostě mi to nemyslelo tak, jak by mělo, takže tam těch chyb bude asi fakt plno .))

1. kapitola - Vzpomínky

9. ledna 2006 v 13:44 | Blanch |  + Pikový král
Tato první kapitola je trošku kratší, je to vlastně takový úvod a ukončila jsem ji tak, jak jsem chtěla, takže splňuje kritéria, která jsem si vytyčila :) Snad se vám to bude líbit.

Pár slov...

9. ledna 2006 v 13:42 | Blanch |  + Pikový král
Tuhle povdíku si schovávám už docela dlouho. Je mi jasné, že komu se zalíbí, bude chtít pokračování, ale bohužel ho nemůžu tak brzy poskytnout.
Příběh je zařazen do doby, kdy je hlavní autorce osmnáct let. Přišla o svého milovaného a o svého bratra. Neměla příležitost dokončit školu, a tak se rozhodla, že se ke studiu vrátí. Celý život se jí převrátí naruby, když potká někoho, o kom si myslela, že by nikdy nebylo možné ho milovat. Vlastně to pro ní bylo absolutně nemyslitelné, poněvadž tato osoba..a vy ji všichni znáte, ..mno, nechte se překvapit.
Tento žánr je pro mě dost netypický. Rozhodla jsem se, že už nic takového psát nebudu. Sami víte, že jsem spíš na ty depresivní, temné a tragické povídky, ale rozhodla jsem se udělat vyjímku a po dlouhé době napsat romanci, což už u mě nebývá zvykem.
Jelikož jsem se rozepsala v parodii, Danae mi nasadila brouka do hlavy(ale tento nápad už mi brouzdal v hlavě dlouho a půlka stránky byla napsaná už asi půl roku, jenže záměr s touto povídkou byl zezačátku jiný), že bych zvládla i normální romanci. No, tak co to zkusit. Zápletku jsem si vymyslela, pár, který dám dohromady je velice neobvyklý. Já osobně jsem ho ještě u nikoho ani neviděla, tak proč ne? Sice se v tom asi tak moc nevyžiju, jako u toho, že někoho zabiju, ale co já vím..třeba z toho taky nakonec udělám tragédii, to by mi bylo podobné. Sice zápletku i děj už mám vymyšlený, ale ještě pořád to můžu změnit.
Tahle povídka je hlavně pro ty, kteří mají rádi zrzky, co umí perfektně vykouzlit Netopýří kletby :)))
Zdar čtení :)))

7. kapitola - Mnoholičný lektvar

7. ledna 2006 v 23:40 | Blanch |  + Třináctá komnata
Ráno, k Ronově nevoli, všichni tři zjistili, že mají společně Obranu proti černé magii, ve které se dostali na studium OVCE.
"Co všechno máte za předměty?" Oslovil své kamarády Harry, když se díval do svého rozvrhu, který čítal celkově pouze čtyři předměty, přesto měl rozvrh plný hodin.
"No, já mám Kouzelné Formule, Obranu proti černé magii, Bylinkářství, Přeměňování, Starodávné runy a uvažovala jsem, že.."
"Hermiono, ty nemáš Lektvary?" Ron se na ni osopil jakoby provedla něco nehorázného.
"Ne, Rone, nemám.."
"To není fér," zaskuhral, načež se obrátil na Harryho, "ty snad ano, viď že jo, Harry?"
"Jo, já jo, Rone.. bohužel."
"To má někdo štěstí, Hermiono," povzdechnul si a závistivě si kamarádku prohlédl, "jak tak koukám, Harry," nakouknul mu Ron do rozvrhu, "máme stejné semináře."
"Taky jsem uvažovala, že bych se přihlásila do toho Verbálního kouzlosloví, může to být zajímavé, nemyslíte?"
"Proboha, Hermiono..ty děláš všechno pro to, abys toho měla co nejvíc," postěžoval si Ron.
"No, taky jsem nad tím uvažoval, docela by mě to zajímalo.."
"Ty taky, Harry? Vy dva jste se proti mně spikli!"
"Ale ty tam nemusíš chodit, Rone!" Spřáhla ho Hermiona dotčeně.
"Co si myslíš, že budu trhat partu?"
"Rone," zakývala nevěřícně hlavou.
"Hermiono," oplatil ji.
"Harry!" Oba dva se po Harrym ohlédli. "No co, jste mě zazdili," pokrčil rameny.
První hodinu měli Ron a Harry volno. Hermiona mezitím měla první hodinu Starodávné runy, ale hned druhou hodinu měli všichni tři společně Obranu proti černé magii.
"Dobrý den, třído, pro ty, co mě ještě neznají.. jsem Percy Ignatius Weasley…"
"A taky velký žvanil!" Špitl Ron směrem k Harrymu.
"… a budu zde pro letošní rok učit Obranu proti černé magii pro pokročilé."
Harry odněkud zaslechl dva tiché hlasy, jak si o Percym vyprávějí.
"Slyšela jsem, že Brumbál nemohl sehnat učitele Obrany, a tak ho sem dosadilo Ministerstvo.."
"No, něco na tom určitě bude! Podívej se na něj, je to teprve zelenáč. Vzpomínám si na něj, když byl ještě ve škole. Pořád někoho sekýroval!"
Harry ty dvě dívky, co se spolu bavily, pozoroval, jedna byla z Havraspáru a jedna z Mrzimoru. Jednu z nich poznal, byla to sestra Parvati Pattilové, její dvojče, Padma. Snažil se vzpomenout si na tu druhou, jestli ji zná, vždyť jsou obě dvě ve stejném ročníku, ale nic, pusto prázdno. Její tvář mu nic neříkala.
Bylo to jiné, než v předchozích letech. Kdysi tu chodili všichni jeho studenti, ale letos tu nebyl ani Neville. Byli tu jen vybraní studenti, kteří se rozhodli studovat nějaký obor, pro který je potřeba Obrany proti černé magii.
Harry se přistihl, že vůbec nevnímá Percyho výklad. Ale nebyl jediný, když se rozhlédl po třídě, zjistil, že ho nevnímá skoro nikdo. Všichni, až na Hermionu dělali něco užitečnějšího, než bylo poslouchat Ronova bratra. Ernie MacMillan z Mrzimoru hrál s Hannah Abbotovou kouzelnického Tchoříka, Draco Malfoy, který k Harryho smůle postoupil do semináře taky, se vybavoval s tou novou dívkou, která přibyla do jejich koleje. Tvářil se přitom jako pěkný nádiva a jak to tak vypadalo, snažil se jí asi pěkně zalíbit.
"Koukám, že mají všichni o tento předmět zájem, co?" Nahnul se k Ronovi, který byl opřený loktem o lavici a usínal.
Po chvíli byl ve třídě takový kravál, že i Percy se rozhodl s tím něco udělat.
"Hm..hmm.." Nic.
"Ehm, ehm," pokusil se znovu a zadíval se do třídy. "Třído.. mohli byste se zklidnit? Předpokládal jsem.."
"Tak to si předpokládal blbě, Weasley, táhni jinam, tady nemáš co dělat!"
"Pozor na jazyk Malfoyi, odebírám Zmijozelu dvacet bodů a nebudeš na mě drzí!"
"Kdo ti dovolil mi tykat?" Ohradil se Malfoy a nadmul se přitom jako ropucha.
"A kdo dovolil tobě mi tykat? Já jsem profesor, jestli sis toho nevšimnul!" Zvýšil Percy hlas, ale stejně nepřekřičel kravál ve třídě.
"Tak to byl nějaký omyl, zřejmě už nemělo Ministerstvo na skladě žádné lidi, ty jsi až na posledním místě, to byla asi pěkně velká krize, když zvolili tebe. Taková pakáž..celá tvá rodina.."
"Tak dost," zařval Rona přiřítil se k Malfoyovi, připraven dát mu jednu do nosu. "Zopakuj to ty hade!" Zařval na něj a chytil ho za límec.
Hermiona a Harry se rychle zvedli a šli Rona odtáhnout pryč, než z toho bude mít nějaké problémy.
"Ještě jednou se opovaž říkat něco tak nechutného o mé rodině a rozbiju ti hubu!" Napřahoval se Ron, když v tom ho Harry chytil za rukáv a Hermiona za druhou ruku a táhli ho pryč.
"DOST!" Zakřičel z plna hrdla Percy naprosto znechucen tím, co se tu právě odehrálo.
"Vám Malfoyi," začal mu vykat, "uděluji školní trest! Za vaše nechutné chování a vám," otočil se na bratra, "odebírám..odebírám Nebelvíru deset bodů!"
"Za co? Vždyť jsem jen bránil naši rodinu, ty jsi.."
"Za neuvážené chování, Ronalde Weasley. A od dnešního dne jsem pro vás profesor, rozumíte?!"
"Ano!" Vyprsknul naštvaně Ron a když se od něj Percy vzdálil, zrudl a poslal na jeho adresu několik nadávek. "Pitomec, idiot, to už i ta obrovská vodní obluda, co máme v jezeře, by Obranu odučila líp!"
"Klid Rone, to bude dobré, uvidíš.."
"Nebude, Hermiono, copak nevidíš, jak to tu vypadá?!"
Harry ještě uslyšel od Malfoyova stolu několik připomínek, jako že až se jeho otec dozví, co tu učí za pakáž, bude si stěžovat a že tahle škola upadá, když v ní učí taková chamraď. Snažil se Rona držet co nejdále od Malfoye, ještě by to uslyšel a opravdu mu dal jednu do zubu.
Harry musel připustit, že tu opravdu nikdy není nuda. Hned první hodina v tomto roce a málem se tu strhne rvačka. Ale musel souhlasit s Ronem. Nebude to dobré. Harry se celé léto nejvíc těšil na to, jak bude probíhat Obrana proti černé magii. Tento předmět měl ze všech nejvíc rád a teď tohle. S Percym to byl vážně neuvážený krok. Není schopný si sjednat autoritu a po dnešku si byl Harry jistý, že si na něj bude každý dovolovat mnohem víc.
Další hodinu se od nich Hermiona zase oddělila, protože je čekaly tolik oblíbené Lektvary, které k Ronově a Harryho smůle Hermiona neměla.
"Tak to jsem teda zvědavý, jak letos ty Lektvary zvládneme. Říkám ti to na rovinu Harry, bez Hermiony jsem ztracený!"
Harry přikývl, byl na tom úplně stejně. Nedokázal si představit, jak to letos uhraje, aby vůbec prolezl, aby udělal vůbec OVCE, bez Hermiony je to téměř nemožné. Jeho sen se pomalu rozplýval v dáli. Bez OVCE z Lektvarů se nikdy nestane kvalifikovaným Bystrozorem. Bez Hermioniny pomoci se nikdy nestane tím, čím si vždycky přál být. Jestli ho někdo neosvítí, Snape mu to letos pěkně natře.
Šli po kamenné chodbě přímo do sklepení, do učebny, kde vždycky mívali Lektvary. Před dveřmi už stál hlouček lidí. Mezi nimi Harry poznal Seamuse a Levanduli Brownovou, spolužáky z Nebelvíru. Kromě toho se do tohoto semináře dostal taky Malfoy, Snapeův miláček a oblíbenec, s tím Harry už dávno počítal. Když se na něj ohlédl, zjistil, že ta Beatrice, ta holka, co tu je nová, je opět s ním. Malfoy neustupoval ve své taktice si ji získat. Vypadalo to však, že ho ta holka úplně ignoruje. Malfoy do ní všemožně hučel a snažil se udělat dojem, ale ona jen přikyvovala. Harrymu bylo hned jasné, že vůbec neví, o čem Malfoy mluví, protože se dívala úplně jinam a když po ní žádal odpověď, musel na sebe víc upozornit.
"Chudák!" Zkonstatoval Ron, když si všiml, kam se Harry dívá. "Malfoy ji nedá pokoj!"
"No, to je všeobecně známé, že se Malfoy snaží udělat dojem. Ale ona vypadá, že je jí to úplně jedno."
"No, mně by to bylo taky jedno," neodtrhnul od ní oči Ron.
"Jo, ale ty nejsi šestnáctiletá pohledná spolužačka ze Zmijozelu.
"Myslíš, že je stejná jako oni?" Spustil náhle Harryho kamarád.
"Jak to myslíš? Kdo oni?"
"No jestli je stejná jako všichni ze Zmijozelu. Vypadá docela mile."
"Jo, až nezvykle mile."
"Co proti ní pořád máš, Harry!" Otočil se na něj naštvaně.
"A co ty s ní pořád máš, Rone?!"
Než však stačil kdokoliv z nich odpovědět, zpoza rohu se přiřítila osoba zahalená v černém plášti a v rukách držela tác s tuctem flakónků.
Velice chudá skupinka studentů se vřítila do učebny. Když si všichni posedali, učebna byla najednou taková prázdná. Byla tu třetina studentů z celkového počtu, na který byl Harry zvyklý. Zřejmě se jich moc do semináře Lektvarů nedostalo. Tím horší to bylo pro Harryho, protože už tu není Neville, na kterém se Snape přiživoval. Bylo mu jasné, že i Snape se musel hodně divit, když zjistil, že Harry postoupil do jeho semináře. A také si byl jist, že tímto začíná Harrym peklo. Protože je ve skupině lidí, kteří Lektvary zvládají a kteří nejsou jako Neville, který všechno zkazí. Tímto Harrymu začne teror, protože si byl jist, že on a Ron budou nejhoršími členy této skupinky lidí. Ještě k nim dokázal okrajově připočítat Seamuse a Levanduli, protože jsou oba dva z Nebelvíru, ale žádný nebyl tak na výsluní Snapeova žebříčku v oblíbenosti studentů jako Harry. Mohl si být jist, že jeho Snape na pokoji rozhodně nenechá.
"Nečekejte, že si letos budeme hrát tak, jako v minulých letech. Dnešním dnem pro vás začíná boj o to, kdo přežije a kdo nepřežije.."
"Mluví, jako bychom si měli podřezat hrdla, co myslíš, Harry?"
"..to také," odmlčel se Snape a pronikavě pohlédl na Rona. "Odebírám Nebelvíru deset bodů za vaši neskonalou drzost přerušovat můj úvod do letošních hodin. Nezvykejte si, pane Weasley, že budu vždy tak dobrotivý, příště to bude víc," otočil se zpět ke katedře, "a teď k práci. Na tabuli máte první lektvar, který letos vyrobíte. Každý z vás bude hezky dbát o to, aby byl jeho postup správný. Pokud přistihnu někoho, jak kape do kotlíku jen o jedinou kapičku víc morfózní tříště, vyhodím ho z učebny a má nedostatečnou. Je vám to všem jasné?" Pohoršeně se ohlédl na Harryho, jako by to snad zrovna od něj čekal. "Až budete mít lektvar hotový, přijdete si každý pro jeden flakónek, které jsou začarované proti podvádění," zatvářil se lišácky Snape, "takže bych vám radil dělat vše poctivě. Můžete začít!" Poodstoupil k tabuli se záměrem rozevřít ji, aby si každý mohl přečíst návod k výrobě.
Harry měl podivný pocit, že to, co na té tabuli najde, ho moc nepotěší. Věděl, že letos budou Lektvary o hodně těžší a to, co budou muset uvařit, bude o hodně složitější, ale předpokládal, že aspoň první hodinu by mohli dostat něco, co by snad mohl Harry zvládnout. I když si byl jist, že Snape na jeho lektvaru určitě najde něco špatného, i kdyby ho měl celý dobře a určitě si vymyslí něco, za co by ho z té hodiny mohl vyloučit.
Snape úplně rozevřel tabuli.
"Mnoholičný lektvar!" Zaradoval se Ron. "To přece známe!"
"Jo," sklopil Harry oči ke kotlíku, "jenže ten kdysi dělala Hermiona, vzpomínáš? Nemám absolutní představu, jak ho uvařit správně, je velice obtížný."
"Ach jo," Ronova radost byla tatam. "Kdyby tu tak byla Hermiona."
"Jo, kdyby.."
Kupodivu a díky bohu pro Harryho, Snape celou hodinu neceknul ani slovo. Jen tiše obcházel kotlíky všech zúčastněných. Zdálo se, jako by snad všichni měli lektvar v pořádku, protože se Snape rozhodl nikoho nevyhodit.
`A nebo si chce vychutnat to, že ty, kteří ten lektvar nezvládnou, bude moct pořádně seřvat a potupit.´
Harry vzdychl. Kouknul do Ronova kotlíku a naprosto se zděsil. Jeho lektvar měl šedivou až skoro zelenou barvu, zatímco ten Ronův měl odstín spíše fialové.
"Rone?"
"Jo?"
"Kdo z nás má ten lektvar blbě?" Byl poněkud nervózní, protože si nevzpomínal, jakou barvu ten Hermionin lektvar před lety měl. Jen si vzpomínal na ten pocti přeměny. Snape jim neřekl, do jaké barvy by se měl ten Mnoholičný lektvar zbarvit.
"Jo, kamaráde..," kouknul k Harrymu do kotlíku, "to raději nechci vědět."
"Hm, řekl bych, že ho máme blbě oba dva."
"Já jsem říkal, že letos v Lektvarech proletím. Příští rok s tímto seminářem končím," podotknul velice smířlivě Ron.
"Přece bys mě tu nenechal samotného?" Zděsil se Harry.
"Ty si dáváš takové naděje, Harry?" Špitl pobaveně jeho kamarád.
"No, máš pravdu," sklonil se nad svůj kotlík a snažil se vnímat nějakou vůni, která by mu aspoň trochu připomněla zážitek z druhého ročníku. Ale nic. Lektvar neměl žádnou vůni. Sám si nebyl jistý, co právě uvařil.
V tu chvíli se za nimi objevil Snape a zkontroloval oba jejich kotlíky. Chvilku jen mlčky přihlížel a Harry si nervózně skousnul ret, když po chvíli Snape hlasitě a posměšně podotknul: "Myslím, že bychom to měli vyzkoušet. Každý si svůj lektvar vyzkouší na sobě samotném, abychom se ujistili, zda ho uvařil správně."
`Senza,´ poznamenal v duchu Harry. Bylo mu jasné, už věděl, na co Snape naráží. Věděl, že má ten lektvar špatně a taky mu bylo jasné, že ho Snape nenávidí, ale že by ho chtěl přímo tady přede všemi zneškodnit? To se mu nechtělo líbit. Nedošlo mu přitom, že dnes by ještě lektvar nepůsobil, jelikož se připravuje celý měsíc. Tohle je jen první fáze.
Naštěstí pro něj i pro Rona už to nestihli a nakonec udělali to, co jim nařídil na začátku hodiny. Slili trochu lektvaru každý do svého flakónku a odevzdali. Harry při odchodu cítil na sobě káravý pohled. Ale už mu to bylo jedno, hlavně chtěl být odtud rychle pryč. Dvě hodiny lektvarů hned po sobě mu bohatě stačily.

PF 2006

7. ledna 2006 v 17:43 | Blanch |  Novinky a oznamy
Takže, jelikož jsem vám, co tu chodíte, nepopřála nic do Nového roku, tak to dodatečně napravuji.
Taky máte něco od srdce

Krátká úvaha nad beruškou z pohledu deskriptivní geometrie.

6. ledna 2006 v 22:39 | Blanch |  Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Často se zaobírám tím problémem věčným,
proč asi slunéčko zváno jest sedmitečným?

Vždyť kolmý průmět všech zástupců toho druhu,
blíží se bez nožiček téměř přesně kruhu.

A přeci ke kruhu, jak pevně jsem přesvědčen,
možno je sestrojiti libovolně tečen...
Kdo asi? No autorem je opět ŽENATEJ

O počítání oveček a jiný havěti

6. ledna 2006 v 22:36 | Blanch |  Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
OPĚT ŽENATEJ:
Čtyři sta huňatejch
bečících beránků -
stejně se nemůžu
propadnout do spánku.

Čtyři sta beránků
šestnáct set kopýtek
pět bačů s pejskama
a pět psích vodítek...

Já jsem však dostal chuť
na jiná zvířátka!
Budeme miláčku
počítat kůzlátka...?
Někdy musíte skočit na www.pismak.cz

O těžkostech básníkova vnitřního usebrání...

6. ledna 2006 v 22:35 | Blanch |  Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Za trochu lásky šel bych světa kraj...

Fuj, v čem to stojím?
To tu včera nebylo!
Jestlipak cestáři tu někdy zametaj?...

Viléme...
Hynku...

Kobylo!
AUTOR: ŽENATEJ

I.C.Q

6. ledna 2006 v 22:34 | Blanch |  Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Po týdnu občasných nálezů,
dnes večer trvalý ztráty.
Prší a venku se setmělo...
(Dial-up má zrezlý dráty).
Pevnej disk hučí jak peřeje,
disketám nabíhaj vrásky...
Z modemu chvíli zní Requiem,
chvíli chraptí Škoda lásky...
Pomalu tři čtvrtě na půlnoc...
Opilci táhnou už z knajpy...
Dnes večer, miláčku, ztrácím tě...
(Spadlo mi TCP/IP)...

Autor: ženatej