Prosinec 2005

6. kapitola - Naprostý šok (2. část)

30. prosince 2005 v 4:08 | Blanch |  + Třináctá komnata
"Vítejte, vítejte jako každým rokem v novém školním roce, ačkoliv je to pro většinu z vás jedna z nejhezčích událostí, poněvadž setkání s přáteli se nedá s ničím porovnat, přesto bych vás chtěl všechny poprosit, abychom uctili společně památku dvěma úžasným osobám, které trávily svůj čas na této škole. První je slečna Noreen Harperová," Harrymu při vyslovení těchto slov poskočil žaludek a jakoby se mu v krku utvořil obrovský knedlík. Ron po jeho pravici nevypadal o nic lépe. "Někteří jste ji neznali, ale ti, kteří jste ji znali, jste věděli, jaká úžasná osobnost to byla. Žel bohu zemřela velice tragickou smrtí, jistě nebude žádnou novinkou, když vám prozradím, že viníkem není nikdo jiný než samotný lord Voldemort.."
Harry pevně stisknul ruce v pěst. `Žádný Voldemort, to Lucius Malfoy!´ Pomyslel si trpce a z obrovským opovržením se ohlédl na Draca Malfoye, který měl nyní ve tváři slastný výraz. Dívka vedle něj se tvářila neutrálně.
"..ano, už bylo načase, aby se kouzelnický svět dozvěděl, že je opravdu zpět v plné síle a vrátil se nám ztrpčovat život," jakoby Brumbál četl z dálky Harryho myšlenky, které ho v duchu prosily, aby už o Noreen nemluvil, poněvadž viděl, jak Ron vedle něj zelená, o Noreen už neřekl ani hlásku. "Dále je mi nesmírně líto, že vám všem musím oznámit, že profesorka Minerva McGonagallová zmizela. Doposud nebylo nalezeno její tělo, ale bohužel ve většině případů můžeme předpokládat, že byla usmrcena stejně jako slečna Harperová."
Harryho jakoby začalo bodat tisíce nožů v žaludku. Hermiona vedle něj se zmohla jen na hlasité "Cože!?" A Ron otevřel pusu dokořán. Halou se zprostilo ticho. Nikdo si nedovolil ani ceknout. Šelest, která ozvučovala místnost mírným štěbetáním, dávno utichla. Profesorka McGonagallová byla tak váženou osobností a tak respektovanou, že ani po její smrti nebyl nikdo s to cokoliv říci. Celou halou, dokonce i zmijozelskou kolejí, to otřáslo. Brumbál se tiše rozhlížel po studentech a očima nakonec spočinul na Harrym, který se tvářil, jako by se znovu dozvěděl, že je Noreen mrtvá. Natolik to s ním otřáslo, že mu namístě začaly po tváři stékat slzy. Profesorka McGonagallová, ředitelka jejich koleje. Žena, která jim věnovala svůj život, žena, které se mohl kdykoliv svěřit a které mohl důvěřovat. Žena, která se přičinila o to, že se Harry stál za posledních sto let nejmladším chytačem. Tahle úžasná žena byla nyní mrtvá. Nikdo nevěděl, zda je opravdu mrtvá, byla nezvěstná, ale Harry, stejně jako Brumbál, si byl jist, že ji zavraždil Voldemort.
Hermiona pofňukávala a tváře měla zvlhlé od slz, dokonce i Ronovy oči se zalily slanou vodou. Celý nebelvírský stůl jako by byl vyměněný. Všichni, až po Nevilla, Katii Belovou, Parvati, Seamuse, Colina i Denise Creeveyovy, zmlkli a na tváři se jim narýsoval výraz naprosté bezmoci a smutku. Harry na konci stolu viděl Levanduli, jak se zhroutila pod stůl a další dva studenti, které znal jen od vidění, ji museli pomáhat si znovu sednout.
"Ano," pokračoval Brumbál, "je to tak. Teď se navždy musíme rozloučit s těmito senzačními osobami, nechat je jít na věčnost.. Věřím, že nikdo z vás na ně nezapomene. Ačkoliv už tu nejsou s námi fyzicky, jejich duše bude s námi spojena navždy."
"Ten Brumbál mluví, jako by byla McGonagallová už fakt mrtvá," štekl naštvaně Ron, od kterého Harry tuhle reakci vůbec nečekal.
"Má pravdu," utírala si jejich kamarádka slzy z očí, "buďme realisti, sám nevěříš tomu, že žije, Rone. Voldemort..nech toho..," dodala, když sebou při vyslovení Voldemortova jména škubnul, " ji zneškodnil," při vyřčení posledního slova se zase rozvzlykala. "Je pryč, už se nevrátí!"
Ginny se bolestně schoulila do Harryho náruče a tiše štkala. Harry cítil, jak mu hábit smáčí slzami, ale přesto ji držel pevně a rukama objímal kolem ramen. Ačkoliv sám utrpět ztrátu, hladil ji po vlasech a byl rozhodnut, že se udrží a bude silný.
Po dlouhé odmlce se ujal slova opět Brumbál: "A teď zpět ke škole. Mohu s velkou radostí říci, že nás profesorský sbor byl posílen o další tři profesory. Prvním profesorem Obrany proti černé magii se stal Percy Weasley, " sálem zašumělo hromadné "cože," když do síně vstoupil opožděně Ronův starší bratr. Ron se naštvaně zavrtěl na svém místě, vyměnil si s Ginny pohled, který jasně dával najevo, že ani jeden z nich o tom nevěděl. "Percy byl tak laskav, že se uvolil na místo profesora, mnozí z vás ho jistě znají ještě ze školy, tak pro vás nebude problém se s ním seznámit." Percy se honosně nesl až ke stolu, ani jednou se neohlédl, ani na Rona či Ginny, a jako páv se posadil vedle profesora Snapea, který se tvářil, jako by mu právě někdo dal sníst zkažená vejce.
"Dále bych vám chtěl představit náhradu za profesorku McGonagallovou. Bude učit Přeměňování a zároveň se stane ředitelem nebelvírské koleje. Ještě zde není, ale během několika minut by měl dorazit..," na chvilku se zadíval do obecenstva, načež se vstupní dveře, které mezitím Percy kouzlem zavřel, rozrazily a do haly vstoupil vysoký muž zahalený v černém plášti. Harry si ho pozorně prohlédl, chtěl vidět i do obličeje, ale neměl možnost, protože měl muž přes hlavu danou kápi a z boků mu trčely jen dlouhé černé vlasy. "Sirius Black, dámy a pánové!" Dodal hrdě Brumbál
Tentokrát se neudržel Harry, "COŽE?!!!" Zakřičel téměř přes celý sál. Bylo ho slyšet i u profesorského stolu. Sirius se nervózně zastavil, shodil kápi z hlavy a s úsměvem se otočil na Harryho. Chvilku zaváhal, ale nakonec se šel posadit vedle Brumbála, který se na Harryho pobaveně usmíval. Snape na konci stolu se podruhé zatvářil na výsost kysele, tentokrát o něco hůř, než když dorazil Percy. Bylo na něm vidět, jak nehorázně je podrážděn.
"Co to jako má být? Proč mi to neřekl??!!" Krčil nasupeně obočí Tichošlápkův kmotřenec.
"To tajemství, které nám nechtěl říct," dodala ještě uslzená Ginny, "vzpomínáš, Harry. To je ono. Nepřišel Siriusovi v létě náhodou nějaký dopis?!"
"No jo, máš pravdu!" Zakýval nevěřícně hlavou Harry. "Já to ale úplně ignoroval, nepřišlo mi to důležité. Ale proč mi to sakra neřekl!" Osopil se. "Teď už chápu, proč mu táta říkal Tichošlápek, člověk s ním žije v jednom domě a vlastně o něm nic neví!"
"Zřejmě ti chtěl udělat radost nebo nechtěl přidělávat ještě další starosti," chlácholila ho Ginny.
"Nebo prostě nechtěl nebo nesměl mluvit o smrti profesorky McGonagallové," sklonila nad ně obličej Harryho střapatá kamarádka.
Ani jeden to dále už nekomentoval, protože Brumbál pokračoval ve svém projevu.
"Letos je mimořádný rok. Pro studenty od třetího ročníku byl totiž založen nový dobrovolný předmět. Starší studenti se samozřejmě mohou dodatečně přihlásit, pokud by měli zájem. Profesorka Alegra Grinhardová dorazí sice až koncem týdne, ale jistě jste zvědaví, co jsme pro vás připravili. Jelikož jsou časy zlé a lidé mají strach, myslím, že tato disciplína nikomu neuškodí. Verbální kouzlosloví bylo kdysi dávno na naší škole vyučováno. Ještě za dob Godricka Nebelvíra a ostatních zakladatelů. Směli se ho ale učit pouze čistokrevní studenti a jelikož se, jak jistě víte, Salazar Zmijozel nepohodl s Godrickem Nebelvírem, tato disciplína byla zrušena a nikdy nikoho nenapadlo ji obnovit. Já jsem však toho názoru, že nadešel vhodný čas, abychom u nás tento předmět znovu zavedli. Toto umění samozřejmě nedokáže ovládat každý, ne každý má na to hlavu a nervy, ale věřím, že mnohým z vás může pomoci k posílení vlastních schopností," očima přitom zabloudil k Harrymu. Pak jakoby výhybka v jeho hlavě přeskočila a téma stočil úplně jinam.
"Také chci opět všem zdůraznit, že vstup do Zapovězeného lesa je zakázán, dále mě pan Filch upozornil, že na nástěnce před vstupní síní vyvěsil pokyny a zákazy spojené s tímto hradem. Dejte si chutnat," třikrát zatleskal a usedl na své místo.
Do síně se opět vrátil ten obvyklý vzruch, přesto to u nebelvírského stolu vypadalo jako na smuteční hostině. Téměř nikdo neměl chuť jíst a dokonce ani Ron, který si vždycky stěžuje, jak je hladový, nic nepozřel. Všichni čtyři, i s Ginny, na sebe hleděli nevěřícně. Ani jeden z nich nevěděl, jestli je víc zaskočilo, že Obranu proti černé magii bude vyučovat Percy, nebo že hodin Přeměňování se ujal Sirius. Tolik informací najednou nebyl schopen pozřít.
Harry v duchu uvažoval, že to Verbální kouzlosloví by vůbec nebylo špatné. Co to asi obnáší? Zřejmě je u toho potřeba hodně mluvit nebo se snad budou učit nějaká nová, neznámá kouzla? Hrozně ho zajímalo, jak bude ta jejich nová profesorka vypadat.
"Prváci, ke mně," křičel letos pro změnu Harry. Hermiona se omluvila a šla rovnou do postele. Harry se uvolil, že prváky odvede na kolej sám, s Ginniným doprovodem. Mohli si mezitím vyměnit plno osobních názorů.

6. kapitola - Naprostý šok (1. část)

30. prosince 2005 v 4:05 | Blanch |  + Třináctá komnata
Byla už dávno tma, když je kočáry dovezly do bradavického hradu. Jejich zavazadla byla uložena na chodbě a čekala, až si pro ně přijdou skřítci.
Harry, Ron, Hermiona i Ginny zamířili rovnou do Vstupní síně. Opět byla vyzdobena slavnostně, jako každým rokem, když začínal nový školní rok.
"Harry," uprostřed dveří ho zarazila profesor Brumbál, ředitel školy.
"Ano, pane?" Ochotně k němu přistoupil. "Víš, jaká je tvá prefektská povinnost, takže ti jen sděluji, že nové heslo do nebelvírské věže je Nuntia vetustatis."
`Už vidím, jak si tohle prváci zapamatují, a co teprve Neville!´
"Děkuji,pane, " jakmile dozněla poslední hláska, profesor s milým výrazem ve tváři odkráčel bokem, přímo mezi prvňáky, aby je mohl přivítat. Harry si nostalgicky vzpomněl na den, kdy tu byl poprvé a jak nervózně vyčkával, kam ho Moudrý klobouk zařadí. Kdysi si naivně myslel, spolu s Ronem, že zkouška zařazování bude hrozně bolet. Pobaveně se nad touto myšlenkou pousmál. Kam a ty vtípky Fred s Georgem pořád chodí, nachytali je i na tohle.
Prošel vstupní síni a zamířil rovnou na večeři, kde už na něj u stolu čekali Hermiona, Ron i Ginny.
Uprostřed cesty ho však někdo zarazil.
"Ahoj Harry."
Harry se zahleděl do temně hnědých očí blonďaté dívky, "Ahoj Marino," usmál se, "jak se máš? Jaké bylo lét?!" Načež si uvědomil absurditu svého dotazu. Jaké asi tak mohlo být léto, když jí umřel bratr? "Promiň, já.."
"Nemusíš se omlouvat," usmála se, "mám se dobře a léto bylo docela fajn. Znáš to, rodiče byli celé léto skleslí, ale já se řídím heslem, že život nekončí a musí se dál žít!"
"To je dobře," myšlenky mu ihned sklouzly k Noreen. Marina má pravdu, musí dál žít. Taky dál žije, ale i Ron by měl začít dál žít, Noreen by nechtěla, aby se kvůli ní tolik truchlilo. "A co tvá moc?" Ztišil hlas.
"Jo, dobrý, už to umím ovládat, ale dalo mi to práci. Učila jsem se na bratrovi. Víš, Curtis je moták, nezdědil žádnou moc ani čarodějné schopnosti, takže to šlo líp s ním manipulovat, ale děsně jsem ho štvala!" Zahihňala se. "Teda, kdybys věděl, co má třiadvacetiletý kluk v hlavě, to by člověk nepobral!" Rozpovídala se. Takovou ji Harry neznal. Loni to pro něj byla ještě malá holčička, stydlivá a uzavřená, ale letos byla nějaká jiná. Dokonce se mu zdálo, že i o něco vyrostla a zženštila. Už to nebyla ta drobná dívenka s culíky, začínala mít co do krásy pravé ženy.
"No, to mi když tak povíš příště, támhle na mě čekají kamarádi," ukázal prstem. Marina ožila. Když Harry viděl její výraz ve tváři, nemohl si pomoci. "Pojď semnou, jistě tě rádi uvidí."
"Tak dobře." Ani chvilku nezaváhala a následovala Harryho ke stolu.
"Mimochodem, tohle je Ginny, Ronova sestra," poukázal na dívku sedící vedle Hermiony.
"Já vím, my se známe," usmála se, "zdravím Ginny."
"Ahoj, Marino!"
"No moment, odkud se vy dvě znáte?" Bylo zřejmé, že ani Hermiona s Ronem nevěděli, že se tyhle dvě znají.
"No odkud, odtud, ze školy. Kdysi dávno jsem Marině několik přísad do Lektvarů, docela náhoda," zazubila se Ginny.
"Jo, ale moc mi pomohly, ještě jednou díky," opáčila blonďatá dívka.
"Nemáš vůbec zač, už je to fakt hodně dlouho. Možná dva roky?"
"Asi tak přibližně," přikývla, "no nic, nebudu vás rušit, ráda jsem vás všechny viděla. Zase půjdu ke svému stolu, za chvilku by mělo začít slavnostní zařazování," usmála se a ladným krokem odkráčela k vedlejšímu stolu.
Harry postřehl, jak se za ní Ron zvědavě otáčí, ale jakmile si Ron všiml, že se na něj jeho kamarád dívá, ihned uhnul pohledem a stočil obličej zpátky ke svému talíři.
Hermiona, jakoby vycítila Ronův zájem o Aladarovu mladší sestru, stočila rozhovor na jiné téma: "Všimli jste si při vchodu těch hlídačů?"
"Cože?" Harryho Hermionina otázka naprosto odpálkovala, poněvadž když vcházel dovnitř, vůbec žádných hlídačů si nevšimnul. Ohlédl se zpět ke vstupním dveřím a opravu. Na každé jejich straně stál jeden zavalitý chlapík s hůlkou připravenou v ruce. "To tu čekají nějaký bombový nálet nebo co?" Podivil se, ale bylo mu jasné, proč tu asi jsou. Jen mu vždycky připadalo, že tohle Bradavice nemají zapotřebí, vždyť je to nejlépe hlídané místo v Anglii.
"Já si myslím, že jsou to Bystrozoři," prohlásila vznešeně Hermiona a přehlížela Harryho ironickou poznámku.
"To tu jako budou celý rok?" Zamumlal Ron a za celou dobu mlčení konečně přispěl do rozhovoru. "Nevím, ale všichni tři dobře víme, proč tady asi jsou, ne?"
"No jasně," souhlasil s Hermionou Harry, "po té události v Malém Visánku se dalo čekat, že by se už Popletal mohl konečně vzpamatovat a uvěřit mně i Brumbálovi, ačkoliv jsme se mu to celá ta léta snažili vysvětlit, že je Voldemort opravdu zpátky."
Ron se vedle Harryho zacukal a málem nepopadnul dech.
Nebýt drobné zrzavé dívky s pihami po nose, která se náramně podobala Ronovi, a která si sedla těsně vedle Harryho, by ani jeden z nich nepostřehnul, že mezitím začalo slavnostní zařazování prvňáků do kolejí.
Harry, zároveň s Hermionou i Ronem ihned zvědavě stočil zrak z učitelskému stolu, před nímž byla stolička, na které ležel tolika známý klobouk plný záděr a záplat a u něj stál profesor Kratiknot.
"Slyšeli jste ho někdo zpívat?" To už se z transu probrala i Ginny, která s obrovským zaujetím sledovala zmíněné dva Bystrozory u vchodu. Všichni tři se na ni s úsměvem na tváři zadívali, ale hned na to obrátili svůj zrak do řad budoucích prvňáků.
"Harry," drcnul do něj Ron, "podívej," jeho prst mířil do davu začínající studentů, z něhož čněla vysoká postava. "Myslíš, že..-." nechal otázku nedopovězenou.
Harry se podíval směrem, kam ukazoval. Hned mu bylo jasné, co svou otázkou Ron myslel. Mezi prváky byla dívka, stejně jako loni Noreen, která zřejmě přestupovala z jiné školy. Vůbec nevypadala na jedenáct let. Vlastně tak nějak výrazově vypadala o hodně starší, ne-li už dávno dospělá. Harry si ji takhle z dálky nedokázal pořádně prohlédnout, ale s určitostí mohl tvrdit, že má dlouhé havraní vlasy po pas, je poměrně vysoká a štíhlá. Nemohl se zbavit dojmu, že mu ale někoho připomíná.
Chvilku mlčel, přemýšlel nad tím, jak to asi muselo zapůsobit na Rona, který se takhle seznámil se svou láskou a po roce ji náhle ztratil. Tahle dívka přišla přesně jako Harryho vzdálená sestřenice Noreen. Byla to tatáž situace jako před rokem. Raději neodpověděl, neměl chuť vzpomínat a už vůbec ne teď. Nechtěl, aby se Ron opět ponořil do té své nostalgie a aby byl zase úplně mimo, už tak byl rád, že teď konečně trochu komunikoval, i když ne příliš, ale přesto.
"Harry," drcla do něj Hermiona, "hej, Harry, posloucháš mě?" Harry se vytrhnul z přemýšlení, vůbec si nevšimnul, že na něj jeho kamarádka už hodnou chvíli něco mluví.
"Cože?" Otočil se prudce jejím směrem. "Říkala si něco?"
"Nezdá se ti to divné?" Řekla bez okolků, jakoby měl Harry chápat, o čem to vlastně mluví.
"Co?" Nechápal.
"Říkala jsem to, vůbec si mě neposlouchal. Právě jsem Ronovi říkala, že je divné, že tu není profesorka McGonagallová. Když jsem dorazila, heslo nebelvírské koleje mi sděloval Brumbál a teď.. zařazování má na starost Kratiknot. Profesorka McGonagallová tu není!"
"Cože?" Teprve teď to všechno Harrymu docvaklo. Hermiona má pravdu. Proč mu nepřišlo divné, že mu heslo koleje sděloval Brumbál? Proč mu ani na chvilku nepřišlo zvláštní, že prvňáky zařazuje Kratiknot? Plesknul se do čela. "Co s ní asi může být?"
"Co ty víš, třeba má nějakou práci pro Brumbála," vložila se do toho Ginny. "Vždyť to víte, že se přece snaží všemožnými prostředky bojovat proti Vy-víte komu, třeba má McGonagallová nějaké poslání."
"To mi teda řekni jaké, stará osamělá ženská a poslání?" Mračil se Ron. "Ne, to je blbost, co třeba.. třeba musela někam nutně odjet nebo má nějaké zdravotní potíže, konec konců, taky nebyla zrovna nejmladší."
"Nemluv hlouposti, Ronalde," spřáhla ho Hermiona, "za tím bude něco víc. Uvidíme, co nám řekne Brumbál, musí pro to být logické vysvětlení. Dívala jsem se ráno do Věštce, ale nic, co by tohle vysvětlovalo, tam nebylo."
Mezitím, co Hermiona, Ginny a Ron dál vedli debatu, co asi tak může být s profesorkou McGonagallovou, v zařazování došla na řadu ona dívka. Harry nastražil co nejvíc uši, aby zřetelně slyšel její jméno, jestli by mu to náhodou něco neřeklo, poněvadž měl opravdu pocit, že tu holku už někde viděl. Chvilku se zapřemýšlel, nakonec zjistil, že jméno Beatrice Gabestoneová mu vůbec nic neříká. Ale ještě o mnoho víc ho zarazilo, že jakmile se dívka posadila na židličku, Moudrý klobouk s obrovskou vervou a bez jakéhokoliv váhání zakřičel ZMIJOZEL! V tu chvíli se ke zmijozelskému stolu zadíval i Ron a pozoroval, jak si k němu dívka přisedá hned vedle Draca Malfoye, který se jako vždy tvářil nadmíru povýšeně. A teď ještě o mnoho víc, když si k němu přisedla Beatrice.
"Nevíte někdo, do kterého ročníku ta holka jde?" Zajímalo ihned Rona, který z ní nespustil oči. Ona si toho po chvíli všimla a vpila se do jeho očí také. Nakonec se mile, na zmijozelskou studentku až neobvykle, usmála a stočila hlavu bokem.
"To je to jediné, co tě zajímá, když se objeví hezká tvářička, viď?" Opáčila útočně rozzuřená Hermiona.
"Nemám tušení," odpověděl na rovinu Harry a něco na tom jejím úsměvu ho zamrazilo.
Ron se opatrně sklonil k Harrymu a tichounce zašeptal: "Viděl si to? Ona se na mě usmála!"
"Jo," přiznal Harry, "ale něco se mi na tom úsměvu nelíbilo!"
"Jsi jen předpojatý vůči Zmijozelu," odseknul naštvaně Ron, "prostě se ti nelíbí, že se usmála na mě a ne na tebe!"
Harry se nafouknul jako žába, "No prosím. Já nevím, kdo z nás tu pořád tvrdí, že Zmijozelští jsou prolezlí špatností až do morku kostí, hm? Navíc, nezkoušej na mě tuhle uraženou ješitnost, když chodím s tvojí sestrou!"
Ron zmlknul a dal raději přednost Brumbálovu proslovu před hádkou s Harrym, navíc takhle při začátku roku a zrovna, když se všichni chtěli dozvědět, jak je to vlastně s ředitelkou jejich koleje.

5. kapitola - Záhadný Tichošlápek

28. prosince 2005 v 0:30 | Blanch |  + Třináctá komnata
Noreen Harperová naposledy hlasitě vzlykla. "Sbohem Harry, sbohem Ronalde."
"Avada Kedavra!" Jedovatě zelené světlo se sklouzlo po jejím nahém těle, život z něj bleskurychle vyprchal…
"NÉÉÉÉ," vyskočil Harry do sedu, tělo celé zpocené, vlasy přilepené k obličeji. "Ne," špitl znovu a sklonil obličej do dlaní, načež se tiše rozvzlykal.
Ron spal u něj v pokoji, ale přesto, ačkoliv Harry tak hlasitě vykřiknul ze spaní, neslyšel ho. Zřejmě na něj ten zármutek zapůsobil i tvrdým spánkem. Harry byl jen rád, že ho Ron neslyšel. Nemusel mu tak nic vysvětlovat.
Třásl se po celém těle. Zase na něj dolehl ten pocit prázdnoty a zklíčení. Opatrně se vyhrabal zpod peřiny a došel k nejbližší skříni. Opatrně ji odemknul klíčem, kupodivu měl svou starou skříň, kterou měl u Dursleyů. Pootevřel dvířka a naklonil se dovnitř k podstavě. Potichounku vynořil zpod oblečení velikou stříbrnou mísu. Bylo v ní cosi, co se nepodobalo ani tekutině, ani plynu či tuhé látce. Byla tam jakási hmota, jež se třpytila a odraz od mísy způsoboval, že házela prasátka po celém pokoji.
Harry ji opatrně, aby se nepřevrátila, položil na svou postel. Na nočním stolku vyhledal svou hůlku a přiložil si ji ke spánku. Zavřel oči. Po chvíli hůlku odtrhnul od spánku, její konec zářil stejně jako obsah té mísy. Konec hůlky vložil dovnitř k oné prapodivné hmotě. Z hůlky se pomalinku linul paprsek stejně barevné a hmotné látky, která ležela na dně stříbrné a ornamenty poseté mísy. Myslánka. Tak se tahle věc nazývala.
Harry znovu přiložil hůlku ke svému spánku a nechal další ze svých vzpomínek proplout do Myslánky. Používal ji od té doby, co byli na Raddleově statku. Za celou dobu, co Myslánku vlastnil, si jí nevšimnul. Sirius věděl, proč mu ji dal, ale Harry na ni úplně zapomněl. Až teď, ke konci roku, kdy umřel další člověk Harryho vinou, si na ni vzpomněl. Potřeboval se zbavit nehezkých vzpomínek, potřeboval zapomenout na ty strašné zážitky a hlavně, potřeboval ulehčit svému svědomí.
***
Zbývalo už jen posledních několik dní, než mělo skončit léto. Ron chodil jako tělo bez duše, zřejmě mu i sedlo, že teď nemusí být doma mezi svými sourozenci a nemusí podléhat výslechu své matky. Ačkoliv sdílel pokoj s Harrym, Harry chápal, jak na tom Ron je a nezatěžoval ho zbytečnostmi nebo ho často nechával samotného přemýšlet mezi čtyřmi zdmi.
Den po pohřbu se za Harrym dostavila i Ginny. Paní Weasleyová ji pustila ale jen na pár dnů, jen do doby, než se všichni čtyři vrátí společně do Doupěte.
Ty dva dny, co zde, v Harryho s Siriově domě, Ginny strávila, sdílela pokoj s Hermionou, která neustále četla nějaké knížky a učebnice, které jim doporučili na následující ročník, ke studiím OVCE. Každý ke svému výsledku NKÚ dostal i doporučenou četbu a učebnice.
Harryho tížila představa, že bude muset další dva roky trávit společně se Snapem. Určitě ho záměrně nechá propadnout u zkoušek OVCE, tím si byl Harry jist.
"Jsem moc rád, že jsi dorazila, bylo mi smutno," poslední večer před odjezdem do Doupěte si Harry s Ginny udělali soukromý večírek. Ron si šel pro změnu pro trochu rozptýlení k Hermioně do pokoje a Harrymu nechal pokoj prázdný. Harry se vůbec divil, že neprotestoval, když věděl, že tento večer bude jeho kamarád trávit s jeho mladší sestřičkou.
"Je mi jasné, jak se musíš cítit, Harry. Noreen byla úžasná holka." Opáčila Ginny a hladila Harryho po vlasech. Ani se je nesnažila cuchat, protože to stejně nemělo cenu.
"Jo, to byla. Ona byla. Mám to ale smůlu, všichni moji příbuzní prostě musí umřít," zvýšil naštvaně hlas.
"Všichni ne," potichu se uchichtla Ginny, "máš ještě Dursleyovy."
Harry se nenuceně usmál. "No, to ano, to jsou ti správní příbuzní. Nemít Siriuse, nevím, co bych dělal. Ale nebudeme už o tom mluvit. Jsem prostě rád, že jsi tady," položil hlavu do jejího klína a zahleděl se jí do očí.
Ginny se chvilku na něj váhavě zadívala, nakonec ho však něžně políbila na rty. Harry se škodolibě usmál, načež si ji znovu přitáhl k sobě a políbil ji znovu, tentokrát vášnivěji.
Jakmile se od sebe odtrhli, Harry prohlásil: "Mohl bych tě líbat klidně celý den, ale nikdy bych se tě dosyta nenabažil," začal na svůj prsteníček nakrucovat pramen jejích rudých vlasů. "Jsi úžasná, Ginny."
Ginny se mírně začervenala a naklonila hlavu bokem. "Ale toho sis všiml teprve teď."
"Ano, byl jsem hlupák. Všiml jsem si toho až ve chvíli, kdy si přestala jevit zájem. To byla dobrá taktika, drahoušku," zakřenil se a propletl své prsty do těch jejích.
"No, nějak jsem na to musela jít. A koneckonců, nemohla jsem na tebe přece čekat celý život. Musela jsem taky žít, kdo mohl čekat, že se nakonec odhodláš?"
"Taky pravda. Ale přesto to zapůsobilo blahodárně, nemyslíš?"
Ginny se rozesmála. "Ano, to určitě."
"Jen by mě, sakra, zajímalo, co se stalo tehdy, ke konci roku, když jsme se probudili v té komnatě nejvyšších potřeb."
Ginny zrudla a upřela na něj zrak. "O tom bych raději ani nemluvila."
"Ty si snad pamatuješ, co se stalo?"
"Ne," odsekla Ginny. "Nebudeme to řešit, Harry. Dobře?"
"Jak myslíš, Gin," usmál se, zdvihl mírně hlavu a líbnul ji na nos.
Ginny se otřásla, "To lechtá!" Rozhodla se, že mu to vrátí, ale Harry uhnul a její rty sklouzly na jeho tvář. Ihned využil situace a dokud byl její obličej skloněný nad ním, uchytil ho do ruk a naklonil k sobě. Jejich rty se setkaly v dalším vášnivém polibku.
"Ehm, ehm," někdo je přerušil.
Harry vyskočil na nohy. "Sirie!"
"Promiňte, že vás ruším," otočil obličej stranou. Ginny se mírně začervenala, ale ovládla se a ihned zareagovala.
"Vůbec nás nerušíš, my jsme si tady jen vyměňovali genetické informace."
Harry se Siriem vyprskli smíchy.
"To jsem si všiml," neopomněl okomentovat Sirius. "Jen jsem vám přišel vzkázat, že psala Molly. Ráno nebude doma, takže máte přicestovat spíš až na oběd."
Harrymu došlo, že mluví v množném čísle druhé osoby. "Jak to my? Ty s námi nepůjdeš?"
"Ne, víš Harry, já mám..totiž..ehm, nějaké vyřizování."
Vyřizování?"
"Hm," přikývl Sirius. "A teď vás tu zase nechám, můžete pokračovat tam, kde jste skončili," zatvářil se svatouškovsky a rychle za sebou zarazil dveře, aby se ho Harry nestihnul na nic víc vyptávat.
"No pochopila si to?" Prudce vystartoval a postavil se na nohy, hledíce na dveře. "On mi něco tají. Normálně to chtěl zamluvit a zbaběle utekl. Co asi tak přede mnou tají?"
"Nech ho být, Harry," vztáhla k němu Ginny ruku a vtáhla ho zpátky na postel. "Je dospělý, věřím tomu, že ti to stejně časem řekne. A co ty víš, třeba je to nějaké překvapení."
"No, tohle jediné ho omlouvá," zabručel nesouhlasně a přitulil se znovu ke své přítelkyni.
***
Harry se ráno probral a uvědomil si, že spolu s Ginny ponocovali a ona tak hezky schoulená mu usnula v náručí. Bylo to, jako by sdílel manželské lože se svou životní láskou. Tohle probuzení se mu převelice líbilo a ještě víc, když zjistil, že má dokonce Ginny vliv i na jeho sny, protože dnes, poprvé po dlouhé době, se mu nezdála žádná noční můra. Žádná Cedrickova smrt, žádná Aladarova či Noreenina smrt. Prostě klidný a nepřerušovaný spánek vedle nejmilejší osoby na celém světě.
Opatrně se usadil a naklonil nad Ginny. Vlasy měla přes obličej, a tak jí je zahladil za ucho. Víčka měla zavřené a její dlouhé řasy téměř hladily její hebkou pleť. Potichounku se sklonil nad její tvář a lehoučce ji políbil na čelo. Pak se co nejopatrněji přesunul ke skříni, odkud si vytáhnul oblečení a převlékl se. Zatáhnul závěsy v barvě nočního nebe, na které v noci zapomněl, jelikož předčasně, ani už si nepamatoval jak, usnul. Přikryl svou milou dekou až do uši a po špičkách se vytratil z pokoje.
Dole už dávno seděl Ron i s Hermionou, u plotny stál Sirius.
"A, holoubek už vstal," rýpnul si Harryho kmotr.
Harry se zatvářil jako mílius a stydlivě se usmál. Promnul si oči a hlasitě zívnul. "Co je na snídani?"
"Co dům dá," usmál se Sirius. "Ale spíš na svačinu si chtěl říct, viď? Už je bezmála deset hodin," ohlédnul se na hodiny na stěně. "Jinak, já hlava děravá jsme zapomněl nakoupit zásoby."
"Copak neumíš něco vyčarovat?"
"Já jaksi nejsem žádný kuchtík, Harry a kuchařku taky nemám. Holt se nemůžu srovnávat s Molly," podal mu talíř s půlkou chleba a přisunul k němu sklenici, kde bylo na dně jamu.
"No, aspoň něco," vzdychnul Harry.
"Kdepak si nechal Ginny?" Pokračoval Sirius.
"Ještě spí, nechtěl jsem ji budit."
Sirius se škodolibě usmál, "Kdyby tohle viděla Molly, zabila by mě. Teda nejprve tebe, pak Ginny a nakonec mě, že jsem vás nechal spát v jednom pokoji. Ne, že jí to někdo řeknete?" Prudce sebou škubnul a výhružně se podíval na každého z nich. Všichni odkývli.
"A kde si spal ty, Rone?" Otočil se na něj Harry a snažil se odvést konverzaci někam jinam. Jeho kamarád mlčel. Znuděně se přehraboval v posledních zbytcích ovesné kaše, která na něj ještě byla.
"Usnul u mě v pokoji," vložila se do toho Hermiona. "Bylo mi líto ho budit, tak jsem ho tam nechala spát. Pak jsem šla za tebou ti to říct, ale vy dva s Ginny už jste taky spali," nandala si poslední zbytek jamu, který ze sklenice vyškrábala, na připečenou topinku.
Ze schodů se linul zvuk. Ginny se vzbudila a zamířila rovnou do kuchyně.
"Dáš si míchaná vejce, Gin?" Zeptal se přímo Sirius.
"Jo, díky," uhladila si své rozčepýřené vlasy a přisedla si k Harrymu. "Dneska se mi fakt dobře spalo."
"Jo, to mě taky," mrknul na ni, "žádná noční můra, žádný přerušovaný spánek, jak to děláš, Gin?" Usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala.
"No, no, no," poprvé za tu dobu, co tu byli všichni pohromadě, Ron promluvil, "na tohle si nezvykej. Takhle spát! Jsi ještě moc malá!" Po dlouhé době v něm konečně Harry rozpoznal svého kamaráda Rona. Tohle byl ten pravý Ron.
"Moc malá?" Podivil se Tichošlápek. "Harryho matka v patnácti už dávno nespala ve svých komnatách!"
"Jak ty to víš?" Napadlo ihned Harryho. Věděl totiž, že se s jeho matkou příliš nepřátelili a jeho otec s ní začal chodit teprve v sedmém ročníku."
Sirius udělal dramatickou pauzu, "Nooo, to víš, tvůj otec ji pořád šmíroval. Není se čemu divit, že znal její celý denní rozvrh."
Ve chvíli, kdy se zrovna Harry napájel mlíkem z hrnku, vyprsknul tekutinu zpět a začal se smát.
"Ale teď, pomalu byste se měli sbalit, na oběd už máte být u Weasleyů," Sirius ze stolu sebral nějakou věc, kterou ihned schoval a Harry nestačil postřehnout, co to bylo.
"Poslyš Čmuchale," tak mu říkal vždycky, když ho něco hrozně zajímalo, "kam jdeš? Co si musíš zařídit?"
"To uvidíš, Harry," opět stočil rozhovor jinam a všem popřál krásný zbytek dní strávených v Doupěti. "Mějte se děcka, uvidíme se zřejmě ještě dřív, než si myslíte. Ale každopádně doufám, že si ty poslední dny pořádně užijete. Tak ahoj. Ty víš, co máš dělat, Harry, vid?"
Harry věděl, co tím jeho kmotr myslel. Musel dům před odchodem zabezpečit kouzly proti vniknutí.
***
"Harry, drahoušku," paní Weasleyová byla stále stejná. Ihned, jakmile Harryho uviděla, jak vchází ze záře zelených paprsků, přitiskla ho na svou hruď. "Tolik si nám chyběl, jak se máš? Co Sirius?"
"Oba dva se máme moc dobře," mnul si svou téměř zamáčknutou hruď.
Jakmile už byli všichni v obývacím pokoji, vyzvala je paní Weasleyová do kuchyně, kde už měla připravený oběd.
Konečně, konečně se Harry mohl pořádně najíst a nemusel být odkázán na ty poslední zbytky, co doma se Siriem měli. Teplým obědem a pořádnou porcí mu udělala Ronova a Ginnina matka obrovskou radost. Z domů byl za dnešek pořádně vyhládlý, protože snídaně nestála za nic.
Zbývaly poslední tři dny. Harry, Ron, dokonce i Hermiona si společně chodili zahrát famfrpál. Hermiona jako nejslabší hráč, byla přidělena Harrymu a Ginny s Ronem hráli společně. Ačkoliv Ron moc nemluvil a vyhýbal se přílišné společnosti, nad famfrpálem nikdy neohrnul nos. Přesto přese všechno Harry s Hermionou vždycky zápas vyhráli.
Fred s Georgem se doma nezdržovali. Loni ukončili poslední ročník a složili několik zkoušek OVCE. Molly Weasleyová mohla být vůbec ráda, že konečně dokončili školu a udělali i několik těch zkoušek. Ale vůbec by nečekala, jak vysoké laťky dosáhnou.
Teď byli oba dva na zahraničním školení ohledně famfrpálu. Oba dva se totiž dostali do famfrpálového týmu zvaného Montroseské straky. Ačkoliv nedosáhli takových úspěchů, jaké si pro ně jejich matka vždy vysnila, byla na ně právem hrdá.
"Věděl si, že Montroseské straky už mají třicet dva titulů mistra famfrpálové ligy a dva tituly mistra Evropy? Je to nejúspěšnější britský a irský klub," chválila je paní Weasleyová, která nikdy famfrpálu ani z desetiny nerozuměla. Harry věděl, že sotva ví, o čem mluví, ale bylo mu jasné, že je na své syny neskonale hrdá.
"Ne, nevěděl," chtěl jí udělat radost, ačkoliv to už dávno věděl. Vždyť byl pro tuhle hru zapálen a o famfrpále si snad přečetl už všechno.
"No, vidíš a za tenhle klub hrají moji dva synové. Není to skvělé?"
"Je to úžasné, paní Weasleyová!"
Harry věděl, že jakmile se začne nadměrně bavit, léto uběhne jako voda. I když tohle léto nebyl Ron příliš sdílný a spíš se uzavřel do sebe, což mu Harry nevyčítal, měl tu Ginny, se kterou trávil ty nejkrásnější chvilky.
Ale muselo to přijít. 31. srpen byl tady.
"Máte všechno sbaleno?" Obávala se ještě na poslední chvíli paní Weasleyová, když už stáli na nádraží King´s Cross za nástupištěm devět a deset, na nástupišti 9 a ¾.
"Rone, máš Pašíka? Harry a ty Hedviku?"
"Ano, paní Weasleyová, všechno máme," vykoukl na ni Harry z okýnka, "všechno máme tady. Kdybychom náhodou na něco zapomněli, pošleme vám sovu."
"Jsi moc hodný Harry, mějte se tam moc pěkně a nezlobte. Víte, že se vždycky dostanete do pořádné šlamastiky. Teď, když už tam s vámi nejede George s Fredem, tak nechci mít obavy o vás!"
"Budu na ně dávat pozor, slibuji!" To už se vedle Harryho vecpala k okýnku Hermiona. Oba dva naposledy zamávali. Vlak vyjel.

4. kapitola - Pohřeb

21. prosince 2005 v 16:44 | Blanch |  + Třináctá komnata
Byl den jako každý druhý, jen situace byla velmi nezvyklá. V ovzduší se linul zápach smutku, pocit zármutku a bolesti, neutuchající zloby. Tohle se nikdy nemělo stát!
Harry stál strnule před zrcadlem a upravoval si smuteční vázanku. Jelikož paní Harperová uspořádala obyčejný mudlovský obřad, všichni kouzelníci byli nuceni vzít si mudlovské smuteční oblečení.
Harry ještě nikdy dřív na pohřbu nebyl. Dnes to mělo být poprvé. Sice viděl už tolikrát umírat lidi, přišel o své rodiče, ale nikdy nikomu na pohřbu nebyl.
Necítil se ve své kůži. Nikdy by ho nenapadlo, že jednou půjde na pohřeb své vrstevnice a ke všemu ještě tak blízké, své příbuzné. Teprve teď na něj dolehlo, jak moc mu bude Noreen chybět. Teprve teď si uvědomil, o co přišel, jakou pocítil ztrátu. Cítil se uvnitř prázdný, prázdný a bezduchý. Na srdce mu ulehnul pocit prázdnoty a touhy vrátit čas. Cítil se, jakoby ztratil svou druhou polovičku, jakoby ztratil polovinu sám sebe.
Naposledy, ale naprosto zbytečně, si sčísnul své neposedné vlasy. Sešel dolů, kde na něj už čekal Sirius a Hermiona, oba dva v černém oblečení.
***
"Tvé zlaté srdce milá,
zůstane navždy s námi,
bude nám žehnat na cestu,
kterou teď půjdeme sami.
Kdo v srdcích žije, neumírá.
Sešli jsme se zde, abychom se společně rozloučili a abychom společně uchovali památku v naších srdcích naší drahé zesnulé neteře, sestřenice, kamarádky a přítelkyně. Abychom se rozloučili s touto skvělou osobností, Noreen Katy Harperovou. Byla světlem, které vnášela do našich všedních dnů, byla sluncem, jenž osvětlovalo naše duše. Byla tu s námi ráda, milovala nás a my jsme milovali ji. Nyní je načase rozloučit se s ní navždy, ač je to pro vás, pozůstalé těžké, i pro její duši, rozloučit se, nadešel čas. Ale Bůh nám dal věčný život a i Noreenina duše poletí do nebe a bude žít dál, bude se na nás dívat z nebe a bude mezi námi dál."
Harry stál mezi Siriusem a Hermionou. Po tvářích mu stékaly ticho slzy, jenž právě přese všechno chtěly do světa vykřičet, jak moc ho to bolí. Měl chuť tam jít a toho kaplana pořádně zmasakrovat za to, co tu povídá. Harry se nehodlal navždy s Noreen rozloučit, žádné nebe, žádná duše mezi námi, chtěl, aby mu dál do jeho všedních dnů vnášela to světlo.
Oči měl už dávno provlhlé a rudé. Brýle zamlžené z trpkých vzdechů. Zadržoval hlasité vzlyky tak urputně, že rudnul v obličeji.
Jak si ten kněz mohl jen tak v klidu stát a mluvit, když umřela tak skvělá osoba. Nechápal to. Skoro nikoho tady. Všichni, až na Rona s Selenu Harperovou, Noreeninu pratetu, stáli kolem zamlkle s ledovým klidem v očích.
Ron stál vedle Hermiony a byl naprosto zničený. Nedokázal ztišit své hlasité vzlyky a utišit bolest ve svém nitru. Nedokázal to. Ale Harry to chápal. Ron sotva stál, celý se třásl, tvář měl pokřivenou a oči zarudlé a napuchlé. V ruce držel chomáče promočených kapesníků a vypadal, že se brzy zhroutí. Byl na omdlení.
Hermiona ho pevně držela za dlaň a poplácávala ho po lopatkách. Harry v jejích očích uviděl malinkaté kapičky slz.
Z druhé strany Rona přidržovali Fred s Georgem. To bylo snad poprvé v životě, kdy je Harry viděl s vážným výrazem ve tváři.
***
Po obřadu následovala v domě paní Harperové rozlučková hostina. Tam už však Ron nedorazil a Harry tomu až příliš rozuměl, taky tu nechtěl být, ale chtěl prohodit pár slov s Noreeninou pratetou Selenou, která se taky držela, jak jen to šlo.
"Paní Harperová?" Přistoupil k ní Harry, když chtěla zřejmě zajít do kuchyně, jak tak odhadoval.
Postarší dáma, s šedivými vlasy v drdolu a v černém předválečném kostýmku, se zastavila a otočila se obličejem k Harrymu.
"Upřímnou soustrast," podával jí ruku.
Dáma naklonila obličej k zemi. "Děkuji. Ty budeš Harry, viď?" Vyslovila s mírným skotským přízvukem. "Noreen mi o tobě hodně vyprávěla,. Jsem ráda, že si dorazil, chlapče. Nory tě měla hodně ráda."
Harry si pod jménem Nory domyslel Noreen. "Já jí taky," utřel si slzu rostoucí v jeho koutku oka.
"Nemusíš se stydět za své city, je to lidské, dej tomu průchod, jako ten zrzavý mladík na pohřbu."
"Ron Weasley," šeptnul Harry.
"Ano, ten. O něm jsem toho taky hodně slyšela. Zřejmě to bylo pro vás netradiční."
"Promiňte? Co máte na mysli, madam?" Nerozuměl Harry.
"Myslím ten pohřeb. Nevím, jak to probíhá u kouzelníků, ale já jsem pro svou neteř chtěla čistý nekouzelný církevní pohřeb, jako malá byla pokřtěna, takže jsem to nechala v rukou Božích."
Harry si paní Harperovou chvilku prohlížel, načež zašeptal: "Víte, já jsem celý život vyrůstal a mudlovské..promiňte..v nekouzelnické rodině, takže obyčejné zvyky znám. Já jen.. ještě nikdy jsem nebyl na pohřbu."
Paní Harperová položila Harrymu ruku na rameno, "O nic si nepřišel, chlapče. Není o co stát, buď rád," mírně se pousmála. "A teď, když dovolíš, musím ještě něco zařídit."
"Jistě." Odkývnul a rozhodl se, že nakonec následuje Rona a opustí dům. Jeho zvědavost však upoutaly schody do prvního patra.
Jakmile paní Harperová zašla za roh, vzal všechnu odvahu a pomaličku po schodech vystoupal nahoru. Procházel dlouhou chodbou, na které byl starý zaprášený koberec. Zábradlí mělo nádech setrové barvy, všude kolem byly ikony svatých a rámovaly je zlaté rámy. Všechny dveře na patře byly stejně staré a opotřebované, jen jedny se vymykaly. Ty, na níž visela vizitka: "Vstup na vlastní nebezpečí!" Tenhle pokoj nemohl být nikoho jiného, než samotné Noreen.
Harry přistoupil ke dveřím a opatrně se dotknul kliky. Zavrzala, ale dveře se otevřely a Harry mohl pohlédnout na místo, kde Noreen trávila své volné dny. Pokojík byl docela malinkatý, ale útulný. Přesně takový, jaký by si ho Noreen přála mít. Upravený dle dívčích možností. Stěna okrové barvy s příměsí oranžové, nábytek ze světlého dřeva, robustní postel s barevným povlečením, s policí nad postelí, na které stál pohyblivý obrázek Rona. Harry uchopil fotografii do ruk a píchlo ho u srdce. Měli se tak rádi. Klidně by dal ruku do ohně za to, že by se jednou vzali. Opatrně vrátil fotografii zpět, ale narazil na něco jiného. Zřejmě by to neměl brát vůbec do ruky, ale jakmile na obálce, ve které byl nějak dopis, uviděl své jméno, neváhal a uchopil dopis do ruky. Rozevřel obálku a vytáhnul zažloutlý pergamen.
Začal číst.
Milý Harry,
doufám, že se na mě nebudeš zlobit, když přijedu o týden později. Teta potřebuje pomoci se stěhování nábytku, chce to tu nechat vymalovat. Zřejmě se jí zalíbila barva mého pokoje. Tenhle starý dům už by opravdu potřeboval hromadu oprav.
Víš, koho jsem tu předevčírem potkala? Starého kamaráda z Kruvalu, chodil sice o rok níž, ale rozuměli jsme si. Teda jen do doby, než jsem odešla, pak byl na mě naštvaný, že ho opouštím a už mi nikdy nenapsal. Ale už je zase všechno dobré. Zítra mi chce ukázat nějaké místo, tak se tam půjdeme společně podívat. Jsem ráda, že ho zase vidím. Ačkoliv se chová trošku divně. Nevadí..ten rok odloučení, oba dva jsme se změnili.
Tak dobře, bratránku, přijedu za týden, dobře? Ještě tento dopis musím jít poslat, já jaksi sovu nevedu, tak se měj hezky a uvidíme se za týden. Moc se na tebe těším, i na Siriuse.
S pozdravem, Noreen.
Harry dočetl poslední řádek a zavřel oči. Už zase ty slzy, které se do očí derou v nesprávnou chvíli. Nechtěl tolik truchlit, Noreen by si to nepřála.
Znovu se podíval na dopis a v horním pravém rožku postřehl datum.
"To ne! Ten hajzl!" Dopis byl napsán den před Noreeninou smrtí. "On ji tam zavedl! Ten hajzl! Tak kamarád, jo?! Já si zjistím, kdo to byl a pomstím se!" Neuvědomil si, že dopis v jeho dlani už je skrčený do kuličky. Ona ten dopis ani nestihla odeslat. Odložila ho a chystala se ho následující den poslat, ale marně. Už neměla příležitost. Zabili ji! To ten prevít, co jí tam zavedl, na ten hřbitov, ji přivedl do samotného jádra zla a nechal ji zabít. Kamarád, pěkný kamarád!
***
Ron i Hermiona byli do konce týdne u Harryho a Siriuse. Dnešní pohřeb dal Ronovi pořádně zabrat. Byl celý vyčerpaný a dokonce zapomněl i na Harryho narozeniny.
"Tak tedy všechno nejlepší, Harry. Je to sice strašný den, ale nedá se nic dělat," podávala mu Hermiona malý dárek. "Bude se ti to určitě hodit a Ronovi bych měla koupit taky jeden, protože jste pěkní lajdáci." No jistě, Harrymu došlo, že to bude souviset se školou, to byla celá Hermiona. Rozbalil balíček a vytáhl černozlatý brk.
"To je bleskobrk, diktovací brk," dodala hrdě Hermiona.
"Ten měla Rita Holoubková," zkonstatoval Harry.
"Ano, jenže ten její tam psal samé hlouposti a lži."
"Tak ten můj by zase mohl psát úplně všechno za mě, přemýšlet za mě, učit se za mě, to by nebylo špatné," zavtipkoval.
"No samozřejmě a taky by za tebe mohl chodit do školy, viď? To už by si chtěl vážně moc, Harry," ozvala se pohoršeně jeho střapatá kamarádka.
Sirius se v povzdálí jenom smál.
"Mimochodem, kde je Ron?" Zeptal se.
"Spí," odpověděl Harry, "je zničený, nechme ho spát. Je to tak pro něj lepší."
"Souhlasím."
Jakmile Sirius Harrymu podával svůj dárek, vletěla dovnitř Hedvika a Oidipus.
"Pošta," oznámil Harryho kmotr a podal Harrymu a Hermioně dva dopisy, které přinesla Hedvika, "řekl bych, že to budou výsledky NKÚ," usmál se, načež se naklonil k Oidipovi, "ale co je tohle?" Podal si dopis z jeho zobáku.
Harry ho však už nevnímal, dychtivě trhal obálku a snažil se dostat dovnitř, aby mohl zjistit, jak si vedl u loňských zkoušek.
Uslyšel, jak vedle něj Hermiona radostně pískla. `No jak jinak, Hermiona PŘEKVAPIVĚ získala všechny NKÚ.´ Pomyslel si trpce.
Rozevřel pergamen a přejel očima řádek po řádku.
"Mám sedm NKÚ," oznámil překvapeně Harry.
"Vážně? Tak to je skvělé, Harry. Sedm je dost, z devíti předmětů. Co si zvoral?" Přistoupil k němu kmotr.
"Historii kouzel a Astronomii, z těch mám Déčko," zaculil se Harry, "věděl jsem, že jsem to zvoral, ale ne tak moc. Zato z Jasnovidectví jsem nečekal za A. Ale teď mi dochází, koho jsem v té kouli tehdy viděl.."
"Koho Harry?" Zajímalo Hermionu, vzpomněla si, jak jí Harry říkal o tom, co v ten osudný den v kouli viděl. To bylo ještě tehdy, než..
"Sylvii Pettigrewovou, to byla ona, určitě, jsem si jistý. Já jsem věděl, že je mi ta ženská nějak povědomá."
"Sestra té krysy?" Ohromilo Tichošlápka.
"Jo, to byla ona!" Koukl zpátky ke svým výsledkům. "Ale mám dostatečné známky na to, aby mě pustili do semináře Bystrozorů," usmál se Harry. "Z Lektvarů mám dokonce za A, z přeměňování sice jen za B, ale to nevadí. Z Bylinkářství taky za B, ale Bylinkářství mít už nebudu, no a zbytek mám nejlepší hodnocení."
"Takže z tebe bude Bystrozor, gratuluji Harry," řekla pyšně Hermiona.
"Tebe se ani nemusím ptát, viď, Hermiono? Máš všechno za A."
"No," protáhla nervózně dívka, "z Obrany proti černé magii a Věštění z čísel mám za B."
"Ne, to není možné," culil se škodolibě Harry, "Hermiono, chápeš to? To je tvoje noční můra, ty si sice získala všechny NKÚ, ale nemáš to všechno za A," rozhodl se, že když už tu není Ron, tak ho hrdě nahradí. Koneckonců, Ron by si do Hermiony určitě rýpnul.
"Ha ha, to bylo vážně vtipné, Harry!" Spřáhla ho nenávistně. Ale Harry se nenechal odradit a snad poprvé za tento den se upřímně zasmál.
"Už se těším, až to povím Ronovi, něco mu musí zvednout náladu." Hermiona ho stále naštvaně sledovala, ale ve skrytu duše musela uznat, že pro Rona by to opravdu bylo rozptýlení. "Co myslíš," pokračoval Harry, "jak dopadl Ron? Kde má vlastně on dopis?"
"Řekla bych, že mu ho přinesl Pašík do pokoje, ale nebudeme ho budit," nakonec se nad Harrym slitovala a připustila, že pro něj to musí být velice zábavné. Navíc dnes, byla potřeba, aby se trochu zasmál, protože se nepoštěstí každému na své narozeniny jít na pohřeb někomu ze své rodiny. Aspoň něčím mohla přispět, když už nestačila její opora. Hlavně Rona jí bylo líto a nejenom jí, sám Harry věděl, jak to Rona ranilo a jeho bolest byla určitě přiměřená té Ronově. Na Siriovi zase bylo poznat, že s Ronem soucítí víc, než sám dokázal připustit. Sám Noreen příliš neznal a nepřirostla mu tolik k srdci, ale vidět svého kmotřence a jeho kamaráda v takovém stavu, to dá hodně práce pro city.
Samotná Hermiona se cítila vinna, protože si s Noreen nikdy moc dobře nerozuměla a cítila se provinile, protože jí nedokázala oplakat. Ale dokázala si představit, co to pro Rona znamená, ona sama nedávno přišla o Aladara a všechno si zažila na vlastní kůži.

Povídka písmena P

18. prosince 2005 v 19:44 | Blanch |  ► povídky
Patnáctý prosinec, Praha, půlden provázelo pekelné psí počasí. Paní Pavlína Pospíšilová půjčila pohlídat psíka Punťu panu Prachatému. Poklidně po přesunutí prchá před poštu. Pomalu přestávalo pršet. Přišla poslat psaní. Paní Pavlína Pospíšilová, pozůstalá po panu Pospíšilovi, postávala před přepážkou. Potřebuje pomoc, po Pondělku přijde pohřeb pana Pospíšila. Při postávání podél přepážky provázel paní Pospíšilovou pláč. Pan Pospíšil, pravý přítel, pospíšil si pryč. Proč?
Paní Pospíšilová předstoupila před pracovnici posedávající po pravici paní Pospíšilové. Pootevřela přepážku.
"Prosím, potřebujete pomoc?"
"Paní pracovnice, partner příliš pracoval, podlehl problémům. Po pondělku pořádám pohřeb. Potřebuji peníze. Potřebuji půjčku, pomůžete?"
"Prosím, paní, představit!"
"Promiňte, paní Pospíšilová, Pospíšilova pět, Praha."
"Podám papír, pokuste připsat potřebu, připište příčiny, popište pohřební procesí. Půjčka přicestuje poštou."
Pohřeb prastarého pana Pospíšila provázelo poprchávání. Pár pozůstalých postávalo podél plotu. Přitom příbuzní předváděli perfektně procítěný pláč. Pěkná postava pozůstalé předstoupila před pohřební procesí. Paní Pospíšilová pronesla proslov: "Přátelé, Petr příliš pracoval přestože právě práce působila pokračující potíže Petrově poškozené prostatě. Později patrně problémům podlehl," prohlásila pragmaticky, přičemž průřezem proplakala půlminutu. Pomalu, pomalu, poplácal Pan Pavelek, pozůstalé přítel, paní Pospíšilovou po paži. "Poplač, pláč pomáhá," prohlédl paní pronikavým pohledem. Pozůstalí přátelé pookřáli, pocítili příšerný pocit prázdnoty. Paní Pospíšilová pobledla, pocítila pocit prohry, pozůstala, postrádala příslušného partnera. Psík Punťa pokňukával poblíž. Páneček pospíšil pryč. Ponechal psíka pospas paničce. Panička popadla psíka pofňukávajíc přes psíkovy packy.
Pružně proklouzla před přísedícími. Pospíchala pryč, přála přepnout představy. Prchla před projednáváním podobných podrobností.
Pětadvacátého prosince, Praha, počasí poklidné. Paní Pospíšilová prahne po příteli. Posedává před psíkem, přemýšlí. Posmutní, pan Pospíšil padl. Paní Pospíšilová půjde prohledat Prahu. Prohlídne panstvo. Popřípadě přibalí páníčka pro Punťu, přítele pro potřebu.

Moje nejhezčí budoucí Vánoce

13. prosince 2005 v 19:14 | Blanch |  Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
AUTOR: Lukáš H. (spolužák)
Jak si mám představit své nejhezčí budoucí Vánoce? Podle mě jsou všechny Vánoce krásné a ty zaručeně nejhezčí budou ty, které za chvíli přijdou, protože budou zrovna takové, jako ty minulé. Proto vám popíši Vánoce, tak jak u nás každý rok probíhají.
Na Vánoce se těším vždycky už od září. Toužebně očekávám, kdy už konečně napadne sníh, který je takovou malou předzvěstí Vánoc. Nedokáži si představit Vánoce někde v tropech, kde sníh znají jenom z pohlednic a televize. Vánoce bez sněhu nejsou pořádné Vánoce. Doufám, že letos pořádně nasněží.
Mí přátelé asi vědí, co mám na Vánocích nejraději. Mnozí lidé to nazývají nepěkným a hanlivým slovem "obžerství". Já bych to spíš nazval "dostatkem pochutin". Pokud se podíváte na fotografii naší rodiny, musí vám být na první pohled jasné, že v naší rodině nejsem jediný labužník. V naší rodině se například kupuje vánoční kolekce na stromeček několikrát, i přesto 24. prosince ráno věšíme na stromeček pouze baňky. Letos jsme koupili rovnou tři kolekce najednou a už je jedna v tahu.
Další takovou klasickou pochutinou Vánoc je bramborový salát. Zaručeně ten nejlepší bramborový salát na světě připravuje má babička. Po babiččině bramborovém salátu se může každý utlouct a tak se má babička dostala už tak daleko, že jej připravuje ve vaně.
Takovou hlavní ingrediencí vánočního menu je samozřejmě cukroví. My si cukroví pochopitelně objednáváme, protože abychom upekli taková kvanta cukroví, to bychom museli začít už v lednu. U nás doma připravujeme pouze rumové kuličky, což je nejoblíbenější cukroví v naší rodině. Při výrobě rumových kuliček vždy pomáhám a uchvacuje mne, že jejich výroba popírá všechny fyzikální zákony. Například Zákon zachování hmotnosti nemá v tomto případě šanci. Vyrobené kuličky mají vždy o mnoho dekagramů méně než připravené těsto. Nevím, čím to může být, mňam.
Cukroví u nás uchováváme v krabici ve špajzu. Ani nevíte, jak jsou krásné výpravy s talířem do špajzu, kdy otevřete víko krabice a všechno to cukroví se tam na vás usmívá. Vždy si musím vzít z každého druhu (aby se náhodou některému druhu nezdálo, že je diskriminován) po dvou kusech (jeden na degustaci a druhý, kdyby mi to náhodou chutnalo).
Ale honem od tohoto tématu pryč, protože jenom na to všechno pomyslím, jsem o dvě kila těžší.
Přejděme raději k onomu slavnému dnu. Jak to tedy u nás doma probíhá. Protože je tento den jaksi sváteční a chci si jej užít, proto vždy stávám již brzo ráno, kolem jedenácté hodiny. Abyste tomu rozuměli, o víkendu mě nikdo nedostane z postele před první hodinou odpolední, proto je pro mě jedenáct dopoledne brzo ráno. Hned po stanutí se vrhám s rodiči na stromeček. Nejsložitější fází strojení stromečku je zasazení stromku do stojanu. Ještě donedávna naše antimanuálně založená rodina neoplývala sekyrkou a tak můj tatínek k osekání dolní části kmene používal sekáček na maso. Je velmi těžké spočítat, kolik nesvátečních slov při této namáhavé práci padlo a kolik hanlivých jmen náš sekáček dostal. Loni jsme si již pořídili sekyrku a zjistili jsme, že chudák sekáček za to nemohl. Poté probíhá strojení stromečku celkem bez komplikací.
Další důležitý okamžik přichází kolem druhé až třetí hodiny odpolední. Vražda kapra! Tento akt v naší rodině také zaznamenal svůj vývoj. Častokrát se nám stávalo, že kapr, tušíce co jej čeká, nechtěl do kuchyně bez boje. A tak tento čilý živočich téměř vždy skončil na kuchyňské dlažbě a zdánlivě jednoduché zabití kapra mým otcem se proměnilo ve hru "kdo chytí kapra". Aby se toto nestávalo, vynalezl můj otec zlepšovák. Zabíjí kapra rovnou ve vaně. Víc detailů o tomto činu vám poskytnout nemohu, protože já a můj pes se na to nemůžeme dívat. Můj pes se pak celý zbytek dne vyhýbá jakémukoliv členu naší rodiny, protože se bojí, že bychom dostali chuť i na něj.
Zbytek odpoledne probíhá u televize sledováním pohádek a samozřejmě přípravou štědrovečerní večeře. Po večeři odcházím do svého pokoje, aby mohl Ježíšek nerušeně přinést dárky. No a pak už to asi znáte. Rozzářený stromeček, spousta balíčku a hlavně radosti. Tak takhle to asi vypadá u nás. Opravdu mohu říci, že máme šťastné a hlavně veselé.

3. kapitola - Návštěva

11. prosince 2005 v 0:50 | Blanch |  + Třináctá komnata
Sirius se postavil, popošel pár kroků dopředu a sklonil se k zemi pro noviny s hýbajícím se obrázkem, který ho zaujal.
Chytnul noviny do pravé ruky a chvilku jen tak mlčky zíral, načež se hloubavě začetl do textu.
Harry ho celou dobu pozoroval, jak přešlapuje z jedné nohy na druhou a zamračeně, skoro až nenávistně, hledí do zažloutlých novin. Všiml si, že si Sirius pro sebe něco brblá, ale jeho podnapilý mozek nedokázal vnímat, co to je, i když Sirius zrovna nešeptal.
Pokusil se zjistit, o co jde. Co tak nadmíru jeho kmotra pobouřilo a co ho donutilo, aby se zvednul od onoho alkoholického moku a šel se podívat.
"Siriusi?" Opilecky zamumlal.
"Hm?!" Zahřměl jeho kmotr a obrátil se na něj s výrazem opravdového vraha.
"Co se děje?" Harry se ještě sám sobě divil, že dokázal poskládat souvislou větu, aniž by se přitom zakoktal či zadrhnul.
Sirius obrátil noviny směrem k Harryho obličeji. I když mu bylo jasné, že Harry nedokáže ten nápis přečíst, udělal to. Harry na ně chvilku zíral, ale přesně tak, jak předpokládal, v tomhle stavu to prostě přečíst nešlo.
"Tohle se děje!" Vhodil nakonec noviny do Harryho klína.
Harry se obrátil k titulku, který hlásal, že nejvěrnější zastánci Vy-víte-koho uprchli z Azkabanu. Fotografii muže na stránce nepoznal, ale mezi jmenovanými Smrtijedy, kteří byli v článku zmíněni, poznal jméno Siriusovy sestřenice, o které se občas zmiňoval. Belatrix Lestrangeové.
"Siriusi, kdo je tohle?" Jakoby Harry najednou trochu vystřízlivěl. Uvědomoval si důležitost oné informace, uvědomoval si, že se právě na svobodu dostalo několik nejvěrnějších přisluhovačů nejobávanějšího pána zla. Ukázal prstem na fotografii člověka, kterého viděl prvně v životě.
"To?" Ohrnul ret a do prázdna odplivnul. "To je ta havjeď, se kterou se začala paktovat Bela. To je Rodolphus Lestrange, její manžel. Pravá ruka lorda Voldemorta, stejně jako jeho drahá ženuška. Oba dva byli zavřeni do Azkabanu, zřejmě víš proč.."
"Jo," hlesl Harry, "mučili Nevillovy rodiče kletbou Cruciatus, viděl jsem je v nemocnici U Svatého Munga."
"Ano, ale to zdaleka není všechno, co provedli. Zabili společně masu lidí, byli Voldemortovi nejvěrnější, vnesli do světa kouzel hromadu bolesti a strasti. Připravili rodiny o jejich rodiče, děti, prarodiče, sourozence a přátele. Jsou to jedni z Voldemortových nejhorších Smrtijedů. Ti, když si něco umanou, tak jdou přes mrtvoly a to doslova. Nebylo dne, kdy by nesplnili Voldemortův úkol a kdy by ho nějak zklamali."
"Jak tohle všechno víš?" Zeptal se zvědavě Harry.
"Od Andromedy. To tenkrát ještě žila, byla na počátku toho, co se začalo dít s Belou. Nikdy se jí Rodolphus nelíbil, ještě víc Belu zkazil. Ano, už tak byla zkažená, ale tohle ji dopomohlo ještě víc. Ona Voldemorta miluje, zbožňuje ho a sama by za něj položila život. Stejně tak i Lestrange. Oba dva by si mohli podat ruku.
Navíc, byl jsem v Azkabanu, pamatuj, tam se nic neutají. Bela měla celu nedaleko ode mě. Taky jsem si přečetl všechno, co souviselo s jejím procesem. Nemuseli je vůbec zpovídat, ke všemu se přiznala hned a byla na to hrdá."
Harry nevěřícně kroutil hlavou. "Jak může být někdo tak moc zlý?"
"Každá mince má dvě strany, Harry. Stejně je na tom i svět. Musí se vyvážit jak zlem, tak i dobrem. Kdyby nebylo zlo, jak bys poznal, kdo je dobrý? A co je to vlastně dobro?"
"Máš pravdu," zamumlal. "Ale stejně. Je to až neuvěřitelné. Jak někdo dokáže být tak zlý a nemá vůbec žádné výčitky, ba naopak, ještě je na sebe hrdý."
"Takoví jsou! Smrtijedi nad tímto nepřemýšlí. Přemýšlejí jinak, jejich cílem je vymítit veškeré mudlovské obyvatelstvo a nečistokrevné kouzelníky. Neberou to tak, že jsou to hrozné zlo, ale berou to tak, že světu pomohou."
"Ale Voldemort chce svět ovládnout. V prvním ročníku, když chtěl Voldemort získat Kámen mudrců, tak mi říkal, že neexistuje dobro ani zlo, ale existuje pouze moc."
"Ano, to je celý on. Poslyš Harry, nebudeme se o tom bavit. Už tak se musíš cítit hrozně a ještě tohle k tomu. Ty se nemusíš vůbec trápit, to jen Ministerstvo je neschopné, že nechalo uprchnout tolik Voldemortových přivrženců. Mělo by se o to postarat, jako o všechno ostatní.. Já to vážně nechápu, ten Popletal by měl už odstoupit, na co šáhne, to zpacká!!" Zavrčel znechuceně Sirius. "Někdy si říkám, že ho nenávidím snad ještě víc, než Voldemorta. Protože je tak neschopný a všechno, co se kolem děje, to je jen jeho vina! Nechal to tak daleko zajít!"
Harry se zamyslel. Sirius měl vlastně pravdu. Kdyby Popletal už tehdy, ve čtvrtém ročníku, Harrymu uvěřil, nic z toho by se nemuselo stát. Nevěřil mu a celý rok dělal hluchého, slepého. Nespravedlivě nechal odsoudit Siriuse a nechal uprchnout obávané Smrtijedy, tohle už vážně není normální!
Nakonec do sebe Harry vlil poslední nalitou sklenici, zašel si tam, kam chtěl původně jít, ještě než načali se Siriusem tuto debatu, a společensky znaven se doplácal do své postele.
***
Tohle ráno bylo jedno z nejhorších za celý Harryho život. Kdysi si myslel, že nejhorší bolest hlavy zažil, když byl poblíž Voldemort a jeho jizvou se linula řezavá bolest, ale to ještě nevěděl, že se šeredně mýlil. Existuje i horší bolest hlavy - kocovina.
Naprosto znechuceně se převaloval v posteli, bylo mu divně od žaludku a hlava naprosto vypověděla službu. Podíval se na hodiny na stěně a vytřeštil oči. Bylo půl dvanácté. Akorát tak čas na to jít obědvat.
Harry se snad ještě nikdy nevzbudil tak pozdě. Taky k tomu nikdy neměl příležitost. Teta Petunie ho vždycky budila brzy ráno, aby všem mohl udělat snídani. Sekýrovala ho, jak jen mohla. Ve škole zase vstával brzy nejen kvůli vyučování, ale taky kvůli snídaním a o víkendech kvůli famfrpálu nebo ho jednoduše vzbudil Ron nebo jiný z kluků, se kterými sdílel komnaty.
Nemotorně se postavil přímo na nohy, což neudělal dobře, poněvadž se ihned skácel zpátky na postel. Zjistil, že takhle to nepůjde. Bude muset opatrně a pomalinku.
Hlava se mu strašně motala, cítil každý sval v těle, v ústech měl jako po výbuchu v Černobylu a už vůbec si nevzpomínal, kam si vlastně založil brýle, poněvadž na stolku u jeho postele, kam je každý večer dával, nebyly.
Matně zavzpomínal, co se včera dělo. Ano, docela si to pamatoval, hlavně mu v hlavě uvízla vzpomínka na Siria držícího noviny a tvářícího se strašně pohoršeně. Se vzpomínkami došel až tam, ale nedostal se tam, kam původně chtěl, do doby, kdy si sundával brýle z očí.
Hloubavěji se zamyslel, ale jeho mozek se stále vracel k oné informaci, že z Azkabanu utekli Voldemortovi přívrženci. Nervózně polknul. To totiž znamená, že kouzelnický svět a vlastně i celý svět bude muset čelit více takovým lidem, jako je Voldemort.
Znovu, na druhý pokus, se snažil postavit, tentokrát se mu to povedlo a ustál to. Zakroutil hlavou, aby ulevil krčním obratlům a když se tak natáčel, spatřil svoje brýle zapadlé mezi stolkem a postelí. Opatrně se pro ně sklonil a nasadil si je na oči.
Naprosto zničený sešel dolů do kuchyně, kde už u stolu seděl Sirius a četl si dnešní vydání Denního věštce.
"Copak, ospalče, už si vzhůru, ano? Nechtěl jsem tě budit, po tom včerejšku." Zamrkal na něj jeho kmotr.
"Hmm," zamručel Harry, načež se posadil na židli a zakoukal se na hlavní stránku novin, které nic zajímavého nehlásily. "Dneska žádné překvapení? Nic nového? Nějaké útěky nebo tak?"
Sirius si zvědavě prohlídnul Harryho. "Ne, ale konečně se tady do Popletala někdo obul. Sice tu Holoubkovou nemám rád, ale dneska bych ji nejraději poslal metál. Píše, že než Popletal něco podnikne proti Voldemortovi, tak to dřív naučí Mozkomory mudlovskému sportu krasobruslení."
Harry se rozesmál, ale po chvíli přestal, protože se znovu ozvala jeho hlava. "Poslyš, Sirie, nemáš něco.."
"..proti kocovině?" Zazubil se na něj. "Jo, ten lektvar máš tam na lince, připravoval jsem ho už včera, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. I když jsem se ti ho ještě snažil ohřát, už asi bude studený."
Harry pocítil obrovský nával vděčnosti. Opatrně se došoupal ke kuchyňské lince a co nejrychleji do sebe nalil vlažný lektvar. Nebyl nic moc dobrý, ale účinkoval. Cítil, jak mu ne zrovna sladce chutnající tekutina stéká jícnem do žaludku. Najednou jím projel bláhový pocit. Lektvar jako by mu vtekl i do hlavy, protože během chvíle byla ta ostrá bolest pryč. Blaženě zavřel víčka a oddechnul si.
"Mimochodem," vyrušil ho Tichošlápek, "abych nezapomněl. Přišel ti dopis. Ten bude zřejmě od Hermiony."
Harry vztáhnul ruku k prstům svého kmotra, ze kterých mu podával dopis. Roztrhnul obálku a na chvilku se začetl.
"Hermiona dneska přijede."
"No výborně, aspoň to trochu oživí atmosféru, nemyslíš?"
Harry naprosto ignoroval kmotrovu poznámku, "Je krb v obýváku připojení k Letaxové síti?"
"No samozřejmě, copak si myslíš, že jsem nějaký zelenáč? To je základ kouzelníka mít krb, kterým může cestovat." Urazil se černovlasý chlapík.
"Pohřeb je za dva dny," utrousil jen tak jako by nic Harry a sklopil hlavu k zemi. Úplně se vymknul tématem.
"Za dva dny? Ale to máš narozeniny." Zakroutil hlavou Sirius. "Vážně si nemohli vybrat lepší datum!"
"Hmm," ozval se nepřítomně Harry. "Jdu se převléct, takhle tu nemůžu chodit, když přijede ta Hermiona," otočil se a vyšel z kuchyně.
"Harry?" Zakřičel na něj ještě Sirius. Harry se otočil. "A v kolik hodin má dorazit?"
"Kolem třetí hodiny," odsekl mu a pokračoval v cestě do svého pokoje.
***
Kštice neposedných hnědých vlasů se objevila v záři zelených plamenů. Obrovské ŘACH oznámilo, že spolu s Hermionou přicestovaly i její kufry.
Ani se nezdržovala vytažením kufrů z krbu a rovnou běžela k Harrymu a pověsila se mu na krk. "Harry!" Pevně ho tiskla v náručí. "Upřímnou soustrast. Je mi to moc líto."
"Já vím, Hermiono. Díky."
V tu chvíli se do místnosti dostavil i jediný dospělý žijící kouzelník v tomto domě. "Ahoj Hermiono. Jaká byla cesta?"
"No, pohodlné to zrovna není, díky za optání, Siriusi."
"Nemáš hlad?" Otázal se starostlivě nazpět k dívce.
"Ne, jedla jsem před chvílí ještě doma, díky Siriusi," usmála se. Pohlédla na Harryho a pak na svoje kufry. "No, asi bych si je měla někam odnést."
"Jo, pojď, ukážu ti tvůj pokoj," vložil se do toho Tichošlápek a popadl do ruk její kufry. "Proboha Hermiono, co v tom máš, cihly?"
Hermiona se zahihňala, "Ne, jen hromadu knížek. Já za to nemůžu, já je všechny potřebuji do školy."
"Jo, jistě," opáčil ironicky. Otočil se na kmotřence. "Harry, prosím tě, mohl bys mi podat hůlku?"
Harry zareagoval opožděně, ale přece. Dneska byl až příliš zamyšlený. Sám nevěděl, jestli ho trápí víc smrt jeho jediné příbuzné nebo fakt, že je teď svět ještě více ohrožen, než dřív. Vytáhnul svoji hůlku. "Accio hůlka!" V tu chvíli k němu z kuchyně přiletěla Siriova hůlka.
"Díky Harry," zachytil v letu svoji hůlku a obrátil se na Hermionu, "půjdeme?" Přikývla. "Locomotor kufry!" Zvolal a Hermioniny kufry se vznesly do vzduchu.
Asi po deseti minutách, kdy Harry čekal dole na pohovce, se Hermiona i se Siriem vrátili dolů.
Nastalo hrobové ticho. Najednou neměl nikdo co říct.
Jako první prolomila ticho Hermiona. "Ehm.. no tak, jak se vlastně máte? Když nebereme v potaz poslední události?"
"Fajn," nakrčil koutky Sirius, podíval se na Harryho, který zřejmě zrovna neměl náladu se svěřovat s tím, jak mu je. "No, já přece jenom zajdu do kuchyně a udělám nám něco malého k snědku, co říkáte?" Doplnil nakonec.
Hermiona pochopila jeho záměr. Chtěl je tu nechat s Harrym samotné, aby si mohli promluvit. "Tak dobře, přece jenom bych si něco dala."
Opatrně si přisedla ke svému nejlepšímu kamarádovi na pohovku. "Jsi v pořádku, Harry?"
"Ne, Hermiono, nejsem v pořádku. Neptej se mě pořád!"
"Chápu, že nemáš zrovna dobrou náladu, ale to není moje vina," opáčila dotčeně.
Harry vzdychnul, "Jo, já vím, promiň. Já.. nějak to všechno nemůžu rozdýchat."
"To je logické, byla to přece tvoje sestřenice."
"A vůbec, nevíš, jak je na tom Ron? Chtěl jsem mu napsat, ale v posledních dvou dnech jsem na to nějak zapomněl."
"No, Ron je na tom špatně. Na dopis mi neodepsal, psala jsem mu totiž, že jedu za tebou, ale dostalo se mi odpovědi pouze od Ginny. Prý se zamyká v pokoji a vůbec nevychází." Sklopila smutně hlavu Hermiona.
"Musí to být strašné, přišel o svou největší lásku."
"Ano, to ano, ani si nedokážeš představit, jak strašné to je," Hermioně utekl tichý vzlyk.
"Promiň," uvědomil si Harry danou situaci, "to jsem nechtěl. Vím, že jsi měla Aladara ráda."
"Já vím, kvůli toho se netrap. Už tak vím, že si to dáváš za vinu," Harry mlčel, neodpovídal. "Ale není to tvá vina, to doufám chápeš."
"Stejně jako s Cedricem," naštvaně stanul.
"Harry!" Spřáhla ho Hermiona. "To není tvoje chyba, ani v jednom případě si za to nemohl ty."
Harry už neměl ani sílu své kamarádce odporovat. Raději to nechal tak, jak to bylo. Teď se s ní nechtěl hádat. Viděl ji po měsíci. Rezignoval.
Sirius přišel v nejlepší chvíli. Harry už se nechtěl Hermioně svěřovat víc se svými pocity, neměl náladu komukoliv vysvětlovat, že ho to bolí už jen z toho důvodu, že to všechno viděl ve svém snu. Ale to zatím Hermiona nevěděla a taky jí to ještě nehodlal říct. Vlastně uvažoval, že jí to neřekne nikdy. Nemusí to vědět, není to nic podstatného, co by potřebovala k žití.
Stále se vžíval do kůže Rona. Jak ten se teď musel asi cítit?! Hermiona si tohle zažila taky, ale ona je silnější osobnost. Dokáže se se vším vyrovnat a ona byla vždycky ta, co všechny držela nad vodou. Jen vyjímaje jednoho období, kdy byla mimo. To bylo tehdy, když se rozešla s Viktorem Krumem. Hned na to si našla Aladara Hudsona a o toho přišla taky. Má na kluky strašnou smůlu. Je to jako prokletí.
Ale Ron, Ron je citlivá duše a všechno si bere vždycky moc k tělu. Měl Noreen hrozně rád. Harry dokonce i věřil tomu, že by si ji byl býval jednou vzal. Byla pro něj vzduchem, který dýchal. Položil by pro ní život. Tak moc ji měl rád.
Harry si vůbec nedokázal představit, jak moc velké utrpení to pro něj musí být. Nikdy nic takového nezažil.
Nakonec Sirius opět otevřel láhev Savignonu a rozlil do tří sklenic. Zůstali v obývacím pokoji a až do večera, dokud se neunavili, tu seděli a klábosili. Atmosféra se nakonec uvolnila a i Harry se dokázal bavit. I když měl strašné výčitky svědomí, protože by měl držet smutek. Přesto věděl, že Noreen nebyla z těch, kteří by chtěli, aby se kvůli ní truchlilo. Chtěla by, aby život šel dál i bez ní. Určitě by byla na Harryho hrdá, že se přes všechnu tu bolest dokázal přenést a dokázal se dobře bavit.

Tajemství stínů

10. prosince 2005 v 21:44 | Blanch |  ► povídky
Tma si oblékla své sváteční šaty. Stmívá se. Je to tady. Mám strach!
"Mami," uteče mi sten z úst.
Přicházejí. Chtějí mě zničit, chtějí mě dostat tam, kam chtějí. Nikdo je nezval, ale jsou tady. Nejlepší přátelé s věrnou paní tmou, jež se vrací půlden po půldni.
Nesmím se dnes tak lehce vzdát, nesmím je nechat vyhrát. Vím, co chtějí.
"Ale ty mi nepomůžeš, mami!" Po tváři mi stéká slza bolesti smíšená se strachem. Už je to měsíc, oni stále sílí, víc a víc. Chtějí mě ovládnout, vzít mezi sebe.
Už je to měsíc, stále bojuji, míň a míň. Přestávám jim oponovat i odporovat, chtějí mě mezi sebe.
"Pomoz mi, mami!" Jsem bezradná.
…Čekám na tebe, tolik let už tě znám. Schody do nebe kloužou jak led. Ruku ti dám.
Tolik, tolik hvězd máš nad sebou. Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou…
Jde na mě úzkost. Začínají se objevovat. Slyším jejich volání, slyším jejich hlasy, už zase si pro mě jdou. Zas a znovu, nechtějí toho nechat. Nechtějí se vzdát, tuší, že jednou konečně vyhrají.
"Kéž bys tu byla semnou, mami!" Představuji si, jaká by to pro mě byla spása.
Třesu se strachy, upadám do pocitu bezmoci. Utápím se v depresi a temnotě. Pokoj je malý, přesto se sem vejdou.. všichni.
Už se přibližují, jsou mi blíž a blíž. Cítím to. Jsou blízko. Ty jsi tam někde taky, vím to!!!
Čekám za mlhou. Netušíš, co ti chci říct. Co se skrývá za tou tmou? Možná nic. A možná víc…
PRÁSK! Šokovaně se otočím za příčinou toho hluku.
"První tvůj obrázek spadl ze stěny, mami! Brzy následují další." Hloubavě a se smutkem si ho prohlížím. "Jsme na něm my dvě. Ještě před nedávnem, vzpomínáš? To táta nás fotil," snažím se usmívat, ale nějak mi to nejde. Tiše se přikradu k rámečku beze skla.
Polštářky prstů přejíždím po zničené fotografii.
"Bylo nám tehdy hezky, mami!" Ale teď jsou tu ONI! Přišli se mi vysmívat, přišli mě děsit, přišli mě lákat. Přišli mě zmást, přišli si mě vzít. Taky mě chtějí.
…Přišli, sebrali mi klid, ač jsem nešla otevřít. Stíny…
…Dobře vím, co tady chtějí. Piji krůpěj po krůpěji. Jed. Líbí se jim v tomhle kraji, z astrálu sem přilétají zabíjet…
…Hlavně, když je tma, řádí v předsíni nebo za dveřmi nebo v kuchyni. Píchají mi do žil smutek a.. já nemám, kam bych utekla…
Krčím se v rohu. Pažemi si objímám kolena. Celá se třesu. MÁM STRACH! Přicházejí blíž. Země se třese. Další obrázek dopadl na tvrdou zem.
Oči mám zavřené, nechci je vidět. Nechci vědět, že jsem na řadě. Nechci cítit jejich pach, nechci vnímat chlad, který s nimi pokaždé přichází. NECHCI, NECHCI, NECHCI!!!
"Maminko, pomoz!" Zašeptám zoufale, ačkoliv vím, že mě neslyší.
Dnes je to ještě horší, nežli dřív. Dnes mají posily. Jsou silnější. Je jich víc.
…Přicházejí když se stmívá. Odevšad se na mě dívaj. Ostrý jako ostří meče, nikdo nikam neuteče. Čas pomalu teče a noc se tak vleče…
…A já vím, co tady chtějí. Piji krůpěj po krůpěji. Jed. Líbí se jim moje stavy, ať vypadnou z mojí hlavy. Hned! …
Pomalu otevírám oči. Nechť se s nimi střetnu tváří v tvář. Bojím se, to ano, ale jak nad nimi jinak vyhrát, když se nepostavím vlastnímu strachu?
Jsou už kousek ode mě. Vidím je, stíny!! Jeden se na mě škodolibě směje. Ukazuje prstem `pojď blíž!´ Láká mě. Jde z něj hrůza.
Pouliční lampy vzdaly službu. Nejde sem už jediný paprsek světla.
Nejsou hmotní, přesto je lze vidět. Bůh dal i těmto druhou šanci, ale ONI nejsou vděční, jsou to věční zatracenci, jenž lákají další duše do propasti. A teď, teď si přišli pro mě. Stejně jako předtím pro ni.
…Většinou děsně ječí, sedaj si na mý lože a když se zmítám v křečích, tak do mě bodaj nožem. Stíny…
…Ukrutný jsou noční šichty a ty jejich bledý ksichty. Neustále na mě civí, ani mrtví ani živí. Stíny…
…Je mi jasný, co tu chtějí. Kape krůpěj po krůpěji, pot. Stíny svoji cestu znají, a proto se vydávají na pochod…
"Je to už měsíc, mami!" Ze země jsem si podala známý předmět. "Říkala si, tak už spi, já tu budu navždy s tebou. Lhala si, lhala!" V oblasti zápěstí jsem ucítila řeznou ránu.
Zvítězili, dostali mě tam, kam chtěli! Zlákali mě, ovládli mě a jsou si pro mě. Vytušili, že dnes přišel den vítězství.
Kdo mi teď podá pomocnou ruku?
"Jdu za tebou, mami!" Odložím střep, jenž tak známě pomohl i tobě jít mezi ně a nechat mě tu samotnou.
"Oni mě za tebou vezmou, mami. Budeme zase spolu. Budeme spolu žít ve věčném zatracení na truc bohu!" Spadnul poslední obrázek. Instinktivně nakloním tvář k fotografii. Cítím, jak tekutina rudá jako víno stéká po mé porcelánové kůži.
Jde na mě únava. Zavírám oči, usínám.
"Vyhráli jste, zaveďte mě k ní!" Zašeptám naposledy z posledních sil a ztratím se ve světě plném stínů. Už jsem jedna z nich.
…Přišli, sebrali mi klid, ač jsem nešla otevřít…
Zdroj: verše a texty pocházejí z písní Tajemství a stvůry Daniely Landy. Nejsou v přesném znění, poněvadž jsem je trochu přepsala.

2. kapitola - Zpráva

1. prosince 2005 v 21:48 | Blanch |  + Třináctá komnata
"Harry, Harry," hluboký mužský hlas se ozýval chodbou, až nakonec doplul do Harryho pokoje. "Pojď na snídani!"
Harry rozevřel víčka, chvilku se jen tak díval kolem dokola, jestli je to opravdu skutečnost, že je zde. Posadil se na postel a líně si promnul oči. Co se mu to jen v noci zdálo? Nemohl si vzpomenout, netušil co, ale věděl, že to na něj hodně zapůsobilo. `No co, byl to jen sen!´ Sehnul se k židli a sebral z ní oblečení ze včerejšího dne. Nasadil si na nos brýle a sešoupal po schodech rovnou do kuchyně.
Ve dveřích se rozhlédnul po kuchyni. Hrozně to tu vonělo.
"Tak co si dáš, ospalče?" Usmívala se na něj tvář jeho kmotra. "Chceš palačinky nebo topinky? Můžu ti taky udělat vafle nebo ovesnou kaši, vyber si."
"Takový komfort, na to nejsem zvyklý. Nerozmazluj mě," zazubil se Harry, načež se usadil ke stolu. "Ty topinky budou stačit, Siriusi." Chvilku si prohlížel kuchyň, pak sjel pohledem na protější okno a prohlídl si krajinu kolem. "Je to tu moc hezké, vybral si bezvadné místo."
"Ano, to ano. Vždycky jsem měl slabost pro přírodu a venkov. Asi to ve mně vzbuzovala ta má psí polovička. Takže bylo jasné, že seženu dům v přírodě. Navíc se v lese můžu prohánět jako divoké zvíře. Honit lesní zvěř a cítit pořádnou volnost. Co ty víš, třeba nám jednou na večeři chytím nějakého srnce a upečeme si ho. Vysoká lesní zvěř je moc dobrá!"
Harryho myšlenka na jeho kmotra prohánějícího jeleny, ve kterého se kdysi proměňoval jeho otec, pobavila. Nejspíš si tak Sirius zavzpomíná i na staré časy.
Oba dva se na sebe pobaveně dívali a ani jeden neskrýval, že je rád, že situace je taková, jaká je. Ale vše nemohlo být tak dokonalé, jak se zdálo.
Ve chvíli, kdy se zrovna Harry zakousnul do topinky, vletěla otevřeným oknem sova pálená.
"Aaa, Oidipe, co si nám přinesl?" vztáhnul k němu ruku Sirius.
"Oidipe?" Podivil se Siriův kmotřenec. "To je Remova sova?"
Sirius si pobaveně odfrknul. "Kde by Remus sehnal sovu? Ne, je moje. Mám ji teprve pár dní. Teda spíš jeho."
Harry pozdvihnul obočí. "Je hezká. Snad si budou s Hedvikou rozumět."
"A, Denní věštec. Díky Oidipe," podrbal Sirius sovu pod zobákem, popadl noviny a rozroloval je. "Je tu ještě nějaký dopis, Harry, pro tebe."
"Pro mě? To bude určitě buď od Rona, Hermiony, Ginny nebo Noreen. Ta mi slíbila, že přijede na prázdniny."
"Obávám se Harry, že to nebude ani od jednoho z nich," hleděl na něj prozíravě kmotr a tvářil se přitom jako na smuteční hostině.
Harry uchopil dopis do rukou a prohlédl si ho. Nebudil v něm žádný příjemný dojem, poněvadž na přední straně bylo černým inkoustem napsáno jeho jméno a na zadní straně byl černý pruh s motivy růží. Opatrně dopis otevřel, zatímco se jeho kmotr začetl do novin.
Harry chvilku přejížděl očima z řádku na řádek. Sirius slyšitelně ztichnul, jako nikdy. Místností se zhostilo ticho. Harry byl vždycky zvyklý, že Sirius u novin nadává nad neschopností Ministerstva kouzel, obzvláště Ministra kouzel Kornelia Popletala, ale dnes nic. Mlčel. Na druhou stranu ale Harry přestal vnímat, zda jeho kmotr nadává nebo ne.
Dočetl až do konce. Něco se stalo. Ztuhnul. Zažloutlý pergamen obsahující černé písmo Harrymu sjel z rukou a snesl se až k zemi. Obličej zabořil do dlaní a zdrceně si položil hlavu na stůl.
Sirius Harryho přes noviny neviděl, ale podle jeho reakcí bylo znát, že ani on se nedočetl nic pozitivního. Začal tiše předčítat. "..nalezeno nahé tělo studentky bradavické školy. Tělo bylo identifikováno jako tělo šestnáctileté Noreen Harperové, která navštěvovala Bradavickou školu čar a kouzel pouze jeden jediný rok. Příčina smrti nebyla pitvou prokázána, čili je zřetelně jasné, že na dívce byla spáchána ta nejhorší věc. Byla zabita tou nejhorší kletbou, která se nepromíjí. Souvislosti doposud nejsou zcela známy. Jak se dívka dostala na hřbitov v Malém Visánku, a co tam dělala, nám není známo.
Datum úmrtí bylo stanoveno na přelom včerejšího a dnešního data okolo půlnoci až jedné hodiny ranní.
Důkazy naznačují, že dívka byla fyzicky týraná a pohlavně zneužita, více informací se zatím Dennímu věštci nepodařilo získat. Snaží se Ministerstvo kouzel ututlat začínající útoky Vy-víte koho? Je to snad práce neschopnosti Ministra kouzel, který Harrymu Potterovi zezačátku zcela nedůvěřoval a nechal vše na poslední chvíli? Sám Ministr to odmítl komentovat. Vrchní vyšetřovatelka Batylda Krákoravá však tvrdí: "Na zmíněné situaci se pracuje. Pan Ministr má teď plno práce a neměl čas s vámi promluvit, ale musím upozornit, že je zatím vše v pořádku a máme vše pod kontrolou. Není se zatím čeho bát. Tohle byl jen jediný případ tohoto léta a zjistili jsme, že slečna Harperová byla zřejmě jednou z největších odpůrkyň Pána Zla. Její smrt je ctí pro jejího odvážného ducha. Musela toho hodně vytrpět. Ale není to vše jisté, dalo by se o tom spekulovat. Žádné přímé důkazy neexistují a celé to mohl způsobit jen nějaký násilník nebo opilec. Promiňte, ale už musím jít..
Má vrchní vyšetřovatelka pravdu nebo se jen snaží uklidnit veřejnost a netrpělivé čtenáře? Má vůbec ponětí, co se kolem ní děje? Jedno ale víme jistě, a to nás nutí být v obavách a neustálém pozoru, lord Vy-víte-kdo je natrvalo zpět a možná ještě silnější než dříve.."
Sirius sklopil noviny a zaraženě se podíval na Harryho, který na něj vyděšeně hleděl a po tvářích se mu kutálely slzy velké jako dešťové kapky.
"Proč?" Špitl nešťastně Harry. "Proč musí všichni z mé rodiny umřít?" Sirius ihned pochopil, co v onom dopise stojí. To samé, co stálo v novinách, které přečetl. Přistoupil ke svému kmotřenci a otcovsky ho objal. Harrymu se po lících stále linuly slzy. Nedokázal to zastavit a ani nechtěl.
"Já myslel, že to byl jen sen," skučel a v duchu proklínal předešlou noc, "mohl jsem tomu zabránit, zdálo se mi to."
"Jak to myslíš, že se ti to zdálo?" Odhrnul se od něj Tichošlápek a pronikavě si ho prohlédnul.
"Včera. Zdál se mi sen. Byl v něm Voldemort, měli Noreen v pasti a Lucius Malfoy, ten prevít, ten..ten, ten ji zneužil, a pak ji zabil!!!" Zařval Harry a padnul na kolena, v ruce stále držíce dopis. "Nepřišlo mi to divné, zdají se mi pořád takové sny. Myslel jsem, že to byla jen noční můra, ale ne, ona to byla skutečnost!"
Sirius pokrčil zahloubaně obočí. "Stalo se ti to už někdy?"
"Ne.., teda vlastně.. možná. Loni se mi zdál sen o Ginny a on, no.. nesplnil se úplně, teda vlastně možná.. já ani nevím, jestli se splnil, já si to nepamatuji. Totiž.. tehdy jsme se opili. Oba dva, takže ani jeden z nás neví, jak to skutečně dopadlo, ale.."
"Aha, jistě. Chápu," přikývnul Sirius. "Myslím, že dnes bychom měli taky zapít její památku, co říkáš?"
Harry nic neřekl, jen neurčitě kývnul.
"Dobrá," chopil se otěží Tichošlápek, "tak víš co? Já zajedu do města pro nejlepší skotskou. Vlastně, nejlepší skotskou má Remus, vždycky sem mu ji kradl, když jsem u něj byl na návštěvě. Zajedu za ním a ty," chvilku zapřemýšlel, "myslím, že budeš chtít být raději sám. Běž si lehnout a ještě si chvíli prospi, pomůže to, aspoň trochu. Vím, že to nic nespraví a nevrátí to čas, ale pro tuhle chvíli je asi nejlepším východiskem to zaspat, Harry." Ještě jednou ho, dřepícího na zemi, objal, načež se přemístil někam pryč. Zřejmě k Removi do bytu, pokud teda nějaký má.
Harry dopis roztrhal na miniaturní kousíčky, a pak ho vhodil do krbu. Natáhnul hůlku, pronesl nějaké zaklínadlo a rozkouskovaný pergamen se sám vznítil.
Sledoval, jak zažloutlé kousíčky pergamenu dohořívají. Mění se v popel. V brýlích se mu odrazovaly plameny. Seděl strnule na zemi a přemýšlel nad vším, co spolu s Noreen za ten rok prožili.
`Proč? Proč ona?´ Hlásek v Harryho hlavě se dral do popředí. `To je přece jasné, Voldemort tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se jednoho dědice a zranil tím i mě. Našel jednu z mých slabin. Opět mi zabil jediného příbuzného, který mi zbýval!! Měl vždycky v plánu vyvraždit mou rodinu?? Ale proč? Proč musí všichni, které mám rád kvůli mně umřít?! Nemám snad právo mít rodinu? Noreen byla poslední příbuzná! Byla poslední a on ji zabil!! Už nemám nikoho kromě Siriuse.
Ale vždyť byla tak mladá. Měla před sebou celý život. Znali jsme se jen rok! Jen jeden pitomý rok! Začínal jsem ji mít rád a on mi ji zase vezme. Jako to udělal s mými rodiči. A nejvíc ironické na tom je, že s rodiči jsem byl vlastně také jen rok! Je mi to snad souzeno? Minulost se má opakovat?´ Oči měl vlhké. Chtělo se mu stále plakat, dát najevo své city, to ublížení, trápení, lítost, smutek, vztek. Chtěl to vykřičet do celého světa, ale nějak to nešlo. Už to prostě nešlo. Slzní kanálky už neprodukovaly žádnou slanou tekutinu, byly prázdné, stejně jako Harryho duše v tuhle chvíli!
***
" Ty idiote! Crucio, Crucio! Jak si to mohl dopustit? Taková základní chyba! Měl jsem tě za inteligentního, ale ty jsi ji tam nechal ležet! Ty nemáš mozek nebo co? Základním pravidlem je zamést za sebou stopy a ty jsi to neudělal! Byl jsem k tobě tak štědrý a tys sis ani nedokázal dát pozor, hlupáku! Jako by si nevěděl, že nechci, aby se o mně vědělo. Chci udeřit tak, jak to nikdo nečeká. A ty se mi LASKAVĚ staráš o reputaci a o slávu. Crucio!"
"Oo-m-louvá-m se, m-můj p-p-ane, už-se-to víc-c-krát ne-ne-stane!" Postižený se svíjel na zemi kroutíce se ze strany na stranu.
"Tak to si buď tedy jist, že se to nestane. Pokud ano, víš, co tě čeká. Kdyby si nebyl jedním z mých nejlepších Smrtijedů, zabil bych tě hned. Jedině to tě dnes zachránilo! Zmiz, zmiz mi z očí! Jsi neschopný a já žádného dalšího neschopného Smrtijeda nepotřebuji, zmiz, rychle, než si to rozmyslím!" Zahřměl lord Voldemort a v rudých očích mu žhnuly plameny vzteku.
PRÁSK! Postižený Smrtijed se bezmyšlenkovitě co nejrychleji přemístil zpět do svého domu.
Pán Zla se naštvaně otočil na ostatní Smrtijedy. "Zmizte, nechci vás tady už vidět!" Načež se otočil na osobu zahalenou v černém saténovém plášti hned vedle sebe. "Jen ty ne, ty zůstaň, mám pro tebe nějakou práci."
"Jistě, pane." Osoba neprotestovala.
Kolem dokola se ozývalo několikeré hlasité přemístění. Přibližně deset osob, které se doposud dívaly, jak jeden z nich leží na zemi a trpí, raději vzaly nohy na ramena a nehodlaly dále Pána Zla popuzovat svou přítomností.
Lord Voldemort se naposledy otočil na svého služebníka. "Víš, co tě čeká. Zasvětil jsem tě do svého plánu a doufám, že budeš mou pravou rukou. Jsi můj nejvěrnější Smrtijed. Plně věřím už jen tobě, tak doufám, že mě nezklameš. Úkol je daný. Pravidla jsou stejná. Potřebuješ ještě nějaké informace?"
"Ne můj pane, všechno dokonale chápu," přitakal zastřený hlas a po chvíli se přemístil také.
"Cháska líná, nejobávanější kouzelník aby je všechno učil od začátku. Měl jsem ho zabít. Měl pojít, lord Voldemort netrpí žádné chyby. Nechápu, proč jsem ho ušetřil. Už měknu, za chvíli ze mě bude svatý Brumbál," nechutně si odplivnul a chvíli po tom, co se veškeré osazenstvo, jeho příznivci, přemístili, se přemístil také. Jen bůh věděl kam.
***
Večer se Siriusem při lahvi skotské vůbec nebyl špatný. Harry dokázal své utrpení utopit v láhvi alkoholu. Problémy ho tak netížily, vlastně ho netížilo nic, jen jeho hlava. A možná i nohy byly nějaké těžší, nedalo se po nich chodit. Veškeré části jeho těla jako by nebyly. Neunesly ho. Cítil se jako dřevěná loutka, která ztratila provázky, které s ní hýbou, i se svým loutkářem. Cítil se bezmocný, ale vůbec mu to nevadilo. Smál se, bylo mu to k smíchu. To s ním dělal alkohol. Zhýralý život jedináčka, který by měl nejspíš zachránit svět před největším černokněžníkem všech dob, tak by mohl vypadat. Denně se utápět v alkoholu a o světě kolem vůbec nevědět. Nedávat najevo své city, s nikým se nesbližovat, nepociťovat lítost, bolest, smutek, prostě nic. Nebýt ani na straně dobra, ani na straně zla. Být jen jednoduše stranou všeho.
Ale stejně tak, jako jdou tekutiny dovnitř těla, musí jít i nějak ven. Harry cítil, že už to moc dlouho nevydrží. Rozhodl se, že své nohy přemluví k pochodu.
Jakmile se pokusil vstát, shodil ze stolku několik sklenic i s dnešním Denním věštcem, který se rozevřel uprostřed a ukázal tak světu tvář jedné nejmenované osoby, která vzbudila, ve tváři opilého Harryho kmotra, zájem.