Listopad 2005

Epilog

19. listopadu 2005 v 23:51 | Blanch |  + Návrat do minulosti
"Tak Harry, doufám, že se zase brzy uvidíme," podával svému kmotřenci ruku Sirius.
"No, já tě uvidím určitě dřív, než ty mě." Usmál se na oplátku.
"Nikdy nevíš. Co když mezitím umřu, teď se změnila budoucnost."
"Nevtipkuj, Tichošlápku, to není sranda!" Zavrčel Harry, načež se otočil na Rema. "Tobě přeju, aby ses do té doby moc nepokousal."
"Jo, budu se snažit, Harry," zaculil se Remus.
"Řekni mi něco," vložil se do loučení James. "Proč se vlastně loučíme až tady? Tu cestu sis klidně mohl odpustit, ne?" Kouknul na ceduli nástupiště 9 a ¾.
"No víš, musím se přemístit nějak rozumně. Nevím, kam mě zase Obraceč odnese. Pokud bude fungovat tak, jak má, tak se aspoň ocitnu na místě, ze kterého bych měl trefit domů. Bradavice by mi poněkud vadily. Vezmi si, že se vrátím zase do doby, odkud jsem přišel."
"To ano, ale pokud jsi ten Obraceč použil z Grimmauldova náměstí a ono tě to přesunulo do Bradavic, tak by tě to zase mělo vrátit zpátky na Grimmauldovo náměstí, ne?"
"To zřejmě ano, ale nikdy si nemůžu být ničím jistý." Dodal Harry.
"To je fakt." Zhodnotil situaci Tichošlápek.
"Tak se tedy měj," odmlčel se James a prohlížel si Harryho oči, "synu," dodal hrdě.
"Ty taky, táto a víš, co jsem říkal."
"Jasně, hlavně neumřít!" Zazubil se Dvanácterák.
"A propoj, když jsme u toho umírání, co Petr?" Optal se Pobertů.
"Dneska musel odjet dřív, ale jsme s ním dneska večer domluvení do Děravého kotle."
"Fajn. No," usoudil nakonec Harry, naposledy si všechny prohlédnul. Malá kapička slané vody se mu drala do očí. "Tak tedy sbohem."
"Na viděnou," opravil ho s úsměvem Sirius.
Harry zašel za výklenek a vytáhnul z kapsy Obraceč času. Přesně tolik dlouhých obrátek, kolik mu poradil Brumbál. Vztáhnul prsty k obrátce a ta se po chvíli začala točit.
***
Harry pocítil známé brnění v těle. Konečky prstů na nohou i na rukou mu začaly mravenčit. Svět kolem něj se ponořoval do mlhavé vidiny a pohyby kolem naznačovaly, že čas se vrací do správných kolejí. Veškeré události, vzpomínky, zážitky, všechno to vypadalo, jako by právě někdo pouštěl zrychleně video a přetáčel ho na konec kazety. Všechny ty zážitky mizely za novými a zase novými.
Dopadnul na nějaké pohodlné křeslo.. spíš jako by ho tam někdo opatrně položil. V tu chvíli otevřel oči.
Zpříma se posadil na polstrované sofa, které bylo na opačné straně místnosti, naproti staré vážené knihovně rodu Blacků. Promnul si oči a zvědavě se rozhlédnul kolem. Zrak mu spočinul na koberci těsně pod sofa, na němž ležel. Ležela pod ním kniha s titulem Vzestupy a pády mocných čarodějů. Opatrně knihu uchopil do ruk. Otevřel vazbu a chtěl do ní vložit Obraceč času, který v ní našel.
Ale něco tu nesedělo. V knize vůbec nebyl vyřezán prostor, do něhož byl Obraceč vložen. Snažil se zalistovat dál, jestli ta díra není vyhřezlá třeba na konci, vždyť kniha je dost tlustá, mohl se splést. Ale jak listoval, jak hledal, nic nenašel. Kniha byla prostě celá a bez jakéhokoliv poškození.
Instinktivně se dotknul řetízku, který mu visí na krku, ale náhle zjistil, že tam žádný nemá. Znovu dlaněmi zapátral po tolika hledanému zlatu se zlatými obroučkami, ale nic. Obraceč času byl fuč. Nebyl tam. Prostě ho tam neměl, ačkoliv si byl jist, že si ho na nádraží King´s Cross před dvaceti lety navlíknul.
Dokonale zmaten nechal ruce vklouznout do kapes. Zrada! Ani v jedné z kapes Obraceč nenašel. Hledal dál, někde v oblečení přece musel být. Ale marně. Po Obraceči času se slehla zem.
Vyběhl z místnosti a snažil se někoho v domě najít. Vždyť tu přece nemohl být sám. Sirius tu s ním snad bude. Nebo, bylo by to logické, má prostě byt už jinde a nikdo tady Harryho nečekal.
Musí jít ven, musí se po nich podívat.
V předsíni si nazul boty a ve chvíli, kdy otvíral dveře se srazil s Remem.
"Reme!" Křikl šťastně. "Rád tě vidím. Kde je Sirius a táta? Kde je máma? Kde všichni jsou? A proč jsem tu sám?!"
"Harry?!" Zašeptal vystrašeně.
"Ano?"
"Není ti něco?!" Strachoval se Remus.
"Není, proč? Co by mi mělo být?!" Zvýšil netrpělivě hlas Harry.
"Vždyť Sirius i tví rodiče, vždyť oni..oni jsou mrtví!"
"Cože? Mrtví?!"
"Ano, vždyť si sám viděl Siriuse spadnout za ten Oblouk."
"Takže, takže.." Harrymu se v hlavě honil obrovský proud myšlenek.`Copak jsem se zbláznil? Vždyť se přece musela budoucnost změnit.. teda vlastně už minulost. Vždyť, nebyl to jen hloupý žert. Já jsem tam byl! Nebo ne?´ Zpytoval svědomí. Zamyslel se. Probudil se přece na sofa. Kniha byla na zemi a v ní žádný výřezek. Žádné památky po tom, že by tam kdykoliv byl Obraceč času. A Obraceč, ten úplně zmizel. Harry ho prostě nikde neměl. `Byl to jen sen!´ Pomyslel si trpce. `Byl to jen sen! Jen pitomý sen! Proboha. Bylo to tak živé, tak..tak autentické. Vždyť já se jich dotýkal, mluvil s nimi. Učil jsem se.. to, to nemůže být možné!´ V duchu byl strašně hysterický. "Takže.. Brumbál..i Brumbál.., zemřel?!"
"Ano, bohužel ano!" Prohlížel si dál starostlivě syna svého nejlepšího přítele. "Zřejmě by sis měl jít odpočinout, Harry, nevypadáš dobře!" Poradil mu, když viděl jeho zničený a zklamaný výraz ve tváři.
"Byl to jen sen," zašeptal a sklopil hlavu.
"Tak pojď, Juniore, uložím tě!"
Harry se nechal zavést až do pokoje, kde spával Sirius. Beze slova si lehnul a nechal si udělat lipový čaj. Celou dobu přemýšlel. Nad tím, co všechno v tom snu spolu zažili, nad tím, jak na něj otec žárlil, nad tím, jak všem řekl pravdu. Nad tím, jak je znovu viděl, jaká s nimi byla legrace a že mu vymysleli i přezdívku…
…PROBOHA!
Harry vystartoval z postele jak jen to šlo. Co nejrychleji doběhl dolů, snažil se dostat ke dveřím, ale bylo už pozdě. Dveře zacvakly.
Harry je s malinkatou jiskřičkou naděje otevřel. "Remusi!" Zakřičel. Ale Remus už byl pryč.
`Byl to tedy sen?´
***
KONEC

11. kapitola - Pravda s velkým P

19. listopadu 2005 v 20:39 | Blanch |  + Návrat do minulosti
"Pojďte třeba do Komnaty nejvyšší potřeby." Nabídl jim Harry prázdnou místnost, kde by mohli být sami. "Nevíte, kde je James? S ním bych taky rád mluvil." Dodal.
"James je určitě někde s Lily na hlídce." Odpověděl Remus.
"Můžu ho najít," nabídl se Sirius a z kapsy vytáhnul Pobertův plánek. "Je o dvě patra níž, samozřejmě, jak jinak, než s Lily Evansovou."
"To bys byl hodný, Tichošlápku. Řekni mu, že je to otázka života a smrti. My už tam s Remem na vás budeme čekat."
Sirius se na něj podezíravě podíval, ale nic nenamítal. Obrátil se na patě a zamířil o dvě patra níž.
Harry chvilku sledoval, jak jeho kmotr běží a za ním vlaje nebelvírský školní hábit.
"No, tak my půjdeme," vytrhnul se po chvilce z výhledu a zaměřil pohled na svého společníka.
***
V Komnatě, jako vždy, to vypadalo přesně podle Harryho představ. Místnost nebyla příliš velká, aby nemusel křičet, nebylo v ní žádné okno, aby žádná informace neunikla skrze něj. Hořel tam oheň v obrovském cihlovém krbu a kolem něj byla čtyři pohodlná polstrovaná křesla z rudého sametu. Uprostřed nich byl masivní ebenový stolek, na kterém stála vonná svíčka a na každém rožku u křesla byl hrnek s horkou čokoládou.
Místo přímo vyšité pro tuhle situaci.
Po chvíli Remus s Harrym uslyšeli jemné klepání po zdech.
"Myslíš, že tam jsou, Tichošlápku?" Harry zaznamenal Jamesův hlas.
"No jasně, Dvanácteráku. Pojď, několikrát projdeme kolem a ty dveře se objeví.." Hned jakmile tu větu dokončil, tak i udělal. Načež dva páry bot překročily práh do Komnaty nejvyšších potřeb.
"Ahoj," zašeptal neslyšitelně James, ale Harry jeho pozdrav odezíral ze rtů.
"Posaďte se," vybídl oba dva "kamarády."
James si sednul na křeslo hned po Harryho pravici. Zeširoka se usmál nad hrnkem čokolády. "Tohle byl čí nápad?" Vytrhnul se najednou z radosti a pohlédnul na Remuse a Harryho.
"Můj," přiznal se bez okolků Harry, "musím ti něco říct."
"Mně?"
"Jo, tobě, Jamesi. Něco velice důležitého. Nikdy ses to neměl dozvědět, ale já ti to prostě musím říct. Když už to ví Sirius a Remus, už tohle může budoucnost změnit!"
James se zamračeně ohlédl na své kamarády. Jako by se jich ptal, o čem to Harry mluví. Co mají oni vědět, co on neví? "Cože? Co bych měl jako vědět?"
Harry se zhluboka nedchnul, načež vydechnul a nadpozemským tónem, téměř stejným, jako v jeho době používala profesorka Trelawneyová, prohlásil: "Jsem tvůj syn."
James vyprsknul tu trochu čokolády, kterou si stačil z šálku usrknout. Začal se hlasitě smát. "No dobře. Ale co si mi chtěl tak důležitého říct?"
"To je ono," zachmuřil se Harry. "Chápu, že to pro tebe musí být neuvěřitelné, ale prostě to tak je. Já jsem tvůj syn. Tvůj.. a.." Zarazil se a podíval se na Rema se Siriem. Sirius na jeho pohled přikývnul, ale Remus naopak vyděšeně zkousnul rty.
"No počkat!" Prohlídl si všechny James. "Co to tu na mě hrajete, pánové?" Začal se pochechtávat. "Myslíte si, že jako uvěřím, že kluk, který je stejně starý jako já, je můj syn. Jste normální? To mě máte vážně za takovýho blba? Tomu by snad neuvěřil ani Červíček."
Harry nechal svoji ruku sklouznout do hábitu a vyndal z něj jeho osudný Obraceč času. "Víš, co tohle je, tati?"
"Neříkej mi tati," ohradil se James. "Jsem James.."
"Tak víš, co to je?" Trval na svém Harry.
"Tohle? Nějaké kapesní hodinky?" Prohlídnul si James Harryho Obraceč, načež mu přišlo něco divného. Obyčejné kapesní hodinky přece nemají takovýhle ciferník, nemají takovou obrátku kolem dokola. Zvídavě pohlédnul na svého údajného syna.
"To je Obraceč času, Jamesi. Říká ti to něco?"
"Obraceč, Obraceč.." Mumlal si pod nosem James. "O tom kdysi mluvila McGonagallová a mám dojem, že i v Obraně proti černé magii jsme to brali."
"Správně," vložil se do toho Remus. "Obraceč času slouží.."
".. k cestování časem," doplnil ho James. Ohromeně se podíval na Harryho. "Takže.. co?"
"Tahle věcička mě dostala sem k vám. Nejmenuji se Brown, jmenuji se Potter. V mé době jsem chodil také do Bradavic. Jednou jsem u Siriuse doma hledal něco ke čtení a našel jsem tam tohle. Když jsem tím několikrát zatočil, musím podotknout, že dlouze, tak mě to přesunulo sem. Správně bych se měl dostat na místo, odkud jsem točil, čili k Siriovi domů, ale ono mě to odneslo sem. K vám do školy. Nevěděl jsem, kde jsem. Ale jakmile jsem uviděl vás dva, bylo mi hned jasné, co se stalo."
Sirius se začal pochechtávat.
"Co je?" Obrátil se na něj popudlivě James. "Ty, tys to věděl? Mluví pravdu? Ne, vy si jen děláte legraci."
"Neděláme."
"Tak čemu se směješ, Tichošlápku?"
"Jen jsem si představil Harryho, jak by se dostal k nám domů. Matka by ho přetáhla tou svou holí."
"No to je od tebe pěkně škodolibé, Sirie," zazubil se Harry. "Vlastnímu kmotřenci bys tohle přál, jo?"
"Kmotřenci?" Vykulil James oči přes své brýle. "Tak tohle už je na mě moc."
Harry se zvedl a přistoupil k Jamesovi. "Vážně, Jamesi. Já si nevymýšlím. Přemýšlej, jak to všechno do sebe zapadá. Tehdy, první den. Nebyl jsem na zařazování. Najednou jsem se objevil ve škole, ani jste nevěděli jak. Bez věcí, bez hábitu, jen s hůlkou. Pak jsem poznal McGonagallovou. A na vás dva jsem taky koukal jako na svatý obrázek. Pak Remus. Myslíte si, že jsem si všiml jeho nočních toulek pod vrbu Mlátičku? Ne, já jsem to o něm věděl, že je vlkodlak. Ze své doby. Stejně tak jsem znal vaše tajemství.
Proč si mě všichni ve škole pletli s tebou? Proč si všichni mysleli, že jsme do rodiny? Proč jsem ti tak podobný? Jamesi, uvažuj. Jak to asi může být. Myslíš si, že jsou si někteří lidi na světě tak detailně podobní, aniž by byli do rodiny?
Jsme dobrý ve famfrpálu, stejně jako ty. Ve své době jsem pro změnu chytačem já, teda, byl jsem.
Pak moje oči, Jamesi. Vzpomínáš si, jak si říkal, že je mám úplně stejné jako.."
"Proboha!" A konečně, konečně mu James uvěřil. S hrdlem staženým tak úzce, že nebyl schopen ani promluvit..
"Ano, Jamesi.. musí ti být jasné, po kom mám ty oči."
"Lily?" Zeptal se přidušeně.
"Správně. Proto jsem s ní nemohl nic mít, proto jsem ji odmítal. Snažil jsem se jí vyhýbat a snažil jsem se být na ní hrubý, ať ji to odradí. Snažil jsem se vás dva dát dohromady, protože jsem změnit minulost. Svým příchodem jsem změnil vaše vztahy. Proto jsem s ní nechtěl nic mít. Je to moje matka!"
"Já-já.. my máme syna?!" Tloukl pěstmi o hlavu, přičemž se usmíval jako blázen, kterému není pomoci. Začal se rozhlížet kolem, jakoby nad něčím přemýšlel. Nakonec spočinul zrakem na Harryho obličeji. "Takže, takže, ty jsi můj.."
"Syn. Tvůj a Lily Evansové."
"Pane jo," vzdychnul. "Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Opravdu je to tak? Nelžeš mi?"
"Ne, tati. Jsem z budoucnosti. Z doby, která nastane za dvacet let. Z doby, kde ještě vládne lord Voldemort."
James chytnul Harryho za rameno. "Lord Voldemort? Chceš říct, že ten hnusnej prevít přežil na tak vysokém postavení dvacet let?"
"Ne, v mé době je to zatracený zločinec, který vyvražďuje mudlovské rodiny a vytváří si armády z Mozkomorů, obrů a dalších stvoření. Spřádá plány a chce ovládnout celý kouzelnický svět. A taky, hlavně chce zabít.. mě."
"Cože?" Zaznělo trojhlasně.
"To je to, o čem jsem chtěl s vámi mluvit."
"Počkej, nezamlouvej to. Proč chce Voldemort zabít mého syna?"
Harry vzhledl zrakem a střetnul se očima se svým otcem. Chvilku mlčel, jako by chtěl nechat mluvit oči. Na Jamesovi šlo poznat, že ho to znervózňuje. Harry mírně přikrčil víčka a zhluboka se nadechnul. "Chce mě zabít, protože jsem vyvolený. Jedna věštkyně kdysi vyslovila věštbu, která se týkala mě a Voldemorta. Abyste chápali, jako malé dítě jsem ho porazil. Chtěl mě zabít, ale kletba se obrátila proti němu a několik let žil jen jako přízrak. Ale o pár let později získal hmotné tělo. Už hodně krát jsme se střetli tváří v tvář a pokaždé mě chtěl zneškodnit, ale nepovedlo se mu to."
"Tak je to správně synku, ty se nedáš. Jsi můj!" Najednou Jamesovi byla ta slova vlastní.
Harry se musel rozesmát. "Nerozesmávej mě, táto. Tohle je vážně. Chci vám říct.."
"Neměl bys to dělat, Harry!" Ozval se najednou Remus.
"Cože?" Otočili se na něj všichni tři.
"Opakuji, neměl bys to dělat. Nesmíš nám říct nic z budoucnosti. Tvá budoucnost se nesmí změnit."
"Proč bych aspoň jednou nemohl udělat něco správného? Proč bych nemohl tu zatracenou budoucnost změnit?"
"Protože to nejde. To nesmíš, Brumbál věděl, proč ti to zakázal!"
"Brumbál ale neví, co všechno se tam událo."
"Ale má dobré důvody, aby se to nedozvěděl."
"Sakra, Reme, on sám ani neví, že ho Snape zavraždil."
"COŽE?!!" Tři páry očí teď vyděšeně sledovaly ty jasně zelené schované za stříbrnou obroučkou brýlí.
"To je příšerné," hlesnul Remus. "To, to je.. neuvěřitelné.."
"Vůbec to není neuvěřitelné, Reme. Vůbec mě nepřekvapuje, že ten slizoun sklouzl na stranu zla."
"Ano, tak to bylo. Snape.. Brumbál mu strašně důvěřoval. Zaměstnal ho ve škole jako profesora Lektvarů. V šestém ročníku nakonec učil dokonce i Obranu proti černé magii, o které tak dlouho snil. Vždycky mu Brumbál bezmezně důvěřoval. Snape se kdysi přidal ke Smrtijedům, přijal znamení zla, ale nakonec odešel a jako jednoho z mála ho neodsoudili, ale očistili ho. Brumbál mu pak dal místo v Bradavicích. Věřil, že Snape je prostě napravený Smrtijed, a tak z něj chtěl udělat špeha. Celou tu dobu si myslel, že Snape přináší informace Řádu, nám, ale celou tu dobu to bylo naopak. To on dával informace Voldemortovi. A na konci roku dal veřejně najevo, na jaké straně stojí. Zabil Brumbála a utekl za tím zmetkem, co zabil moje.." Najednou si uvědomil, kam stočil řeč a jak na něm všichni tři nevěřícně hledí. `Sakra, já se snad nepoučím.. jsem moc vášnivý mluvka. Tohle.. jsem jim ani říct nechtěl.´ Harry byl v tváři rudý vzteky. Jen ta vzpomínka na toho slizkého bídáka v něm budila vztek.
"Snape jako profesor.." zašeptal Sirius. "Ten bídák!"
Nakonec nabral druhý dech. "Ale o tohle dneska nešlo. Tohle jsem vám říct nechtěl. Ale když už to víte, tak to víte. Tady jde o někoho jiného."
"Myslím, že dneska budu mít noční můry," řekl zcela vážně James.
"Harry!" Špitl Remus. "Ne."
"Ano Reme, já to prostě musím říct. Jinak zemře tolik nevinných lidí. Vím, že jsem sobec, ale já jsme měl zničený život a nechci ho mít zničený znovu."
"O čem to proboha mluvíš? Copak jsme s Lily byli špatní rodiče?" Nasadil jeho otec vážnou tvář.
"To jsem bohužel niky nezjistil." Propíchl ho pohledem.
"Co?" Vložil se do toho Sirius. Ale James mlčel. Chápal, kam tím Harry míří. Chápal všechno.
"Ne, Harry. Neříkej to." Držel se James a snažil se, aby se mu netřásl hlas. "Pokud bylo mým osudem zemřít, musí to tak zůstat. Nic se nestalo bezdůvodně a má smrt jistě něčemu pomohla."
"Vůbec ničemu nepomohla!" Zvýšil Harry hlas a chtělo se mu brečet. "Já už tě prostě podruhé nenechám zemřít, chápeš?! Nenechám! Tebe ani mámu! Já chci mít konečně rodinu, chci mít milující rodiče. Nechci žít tak, jak jsem žil doposud!" Po tvářích mu začaly stékat slzy beznaděje.
James nevěděl, co v takových situacích dělat. Bez toho, aniž by přemýšlel, automaticky popadl Harryho paži a přitáhl ho k sobě. Otcovsky ho objal. "To bude dobré Harry. Ty to musíš přijmout. Už jednou si tak žil, jsi zvyklý." Tisknul ho pevně k sobě. "Sakra, mám já to ale pech," zašeptal. "Nechci, aby měl můj syn zničený život."
Harry se prudce odtrhnul. "A proto musíš přežít. Ty i Lily. Vy dva jste si to nezasloužili. Nikdo si nezaslouží takovou smrt."
"A jak vlastně.."
Remus a Tichošlápek už nic neříkali, jen přihlíželi té dojemné scéně.
"Voldemort vás zabil. Tehdy, tu noc, kdy jsem ho porazil. Brumbál mi říkal, že máma za mě položila život. To její láska mě ochránila a díky ní jsem přežil. Do poslední chvíle mě držela v náručí a obětovala sebe, aby zachránila mě. Ty už si byl dávno mrtvý.
Voldemort vás rok hledal. Chtěl vás zabít, protože jste byli jeho velicí protivníci. Třikrát jste se u oba dva postavili v boji. A tehdy právě zazněla věštba, že dítě narozené, když sedmý měsíc umírá, se jednou postaví pánu zla a jeden z nich bude muset umřít rukou toho druhého, poněvadž oba dva nemůžou žít, když bude ten druhý živý. Věštba nemyslela přímo mě, ale tím, že Voldemort se postavil zrovna vám a určil si za soupeře mě, tak tím věštbu potvrdil a vyvoleným určil právě mě. Já jsem byl první osoba, která přežila tu nejhorší kletbu. Nikdo jiný přede mnou, ani po mně, nepřežil kletbu Avada Kedavra. Tehdy, tehdy Voldemort přišel o svou moc, rozplynul se a některé své znalosti a moc vložil do mě. Tím mě podruhé označil svým největším soupeřem."
"Pane jo, Harry, to je jako z nějakého hororu," Sirius měl pusu otevřenou dokořán."
Na Removi bylo vidět, jak proti tomu, co Harry dělá, protestuje. Byl proti tomu, aby jim řekl pravdu o budoucnosti.
"No, ale říkal si," ozval se Harryho otec, "že nás hledal rok. Když nás teda celý ten rok nemohl najít, tak jak bylo možné, že nás nakonec našel?!"
"To je ta správná otázka, Jamesi. Tohle jsem chtěl s vámi dneska probrat!"
"Co?!"
"Vydrželi jste rok v úkrytu, protože na váš dům bylo použito Fideliovo zaklínadlo."
"Fide..co?"
"Jamesi, ty máš krátkou paměť," ozval se Harryho kmotr. "Fideliovo zaklínadlo. Je kouzlo, jehož výsledkem je začarování nějakého tajemství do nitra dané osoby. Ta informace je pak skrytá v nitru té osoby, říká se ji Strážce tajemství-myslím té osobě, a nejde ji odhalit, pokud teda sám Strážce nechce dát hubu na špacír. Stejně tak to funguje i s místy. Dokud ten strážce nevyzradí, kde třeba bydlíš, tak tě tam prostě nikdo nenajde, pokud to sám nebudeš chtít. I kdyby ten třetí desetkrát prošel přímo kolem tvýho bejváku. Brali jsme to loni v Obraně."
"Přesně tak," přitakal Harry, "měli jste strážce tajemství, který to tajemství udržel pouze rok. Podlehl vlivům Voldemorta, který si vás nakonec našel."
"A kdo jako.."
Harry udělal dramatickou pauzu a nechal svého otce trochu popřemýšlet.
Nakonec za něj promluvil Sirius. "Petr!" Řekl s podrážděností v hlase. "Mám pravdu?" Harry přikývnul.
"Tak proto taková ignorace, proto si Petra neměl rád. A já si myslel, že jste si něco udělali. Byl si k němu odtažitý a nepříjemný. Proto ty všechny narážky. Chceš teda říct, že ty jeho výlety, ty chvíle, kdy není k sehnání, že.."
"Chodí za Voldemortem!" Prohlásil tvrdě Harry.
"Ten hajzl!" Vzpjal ruce v pěst James. "Takže ta špinavá krysa mě a Lily zaprodala Voldemortovi?!"
"Ano!" Špitl souhlasně Harry. "Proto jsem chtěl, abyste na to přišli sami. Já jsem vám to neměl říkat, ale teď, když odcházím, tak jsem vám to prostě musel říct. Já, nevydržel jsem to.."
"Tak, milý Petříčku, ty si něco vyslechneš," James už vytahoval z kapsy hůlku a chystal se odejít.
"Počkej, ne!" Křikl Harry a společně se Siriem ho chytili za paže a odstrčili zpět na polstrované křeslo.
"Proč to děláte? Zaslouží si to! Zradil nás! Už není jedním z nás, už není Poberta."
"Nech si to na později, však Petr neví o tom, že to víte." Oddechnul si. "Ještě jsem vám chtěl něco říct."
"Proboha, co ještě?"
"Sirie," obrátil se na kmotra. "Prosím tě, ať už se děje cokoliv, slib mi. Slib mi!" Kladl na tahle slova obrovský důraz. "Že se nebudeš pokoušet chytnou Petra sám. Nikdy! Slib mi to!"
"Proč Harry?!" Sirius se cítil ukřivděně.
"Proto. Protože ty nevíš, co všechno v Petrovi je. Pán zla mu dal obrovskou moc, Petr už není to, co býval. Je teď silnější. Všichni si, že už to není ten naivní chlapeček, co za vámi lítá jako ocásek. Je samostatní, co myslíš, že s Voldemortem provádí? Určitě se nikde neopalují na Jadranu!"
Sirius společně s Jamesem vyprsknul smíchy. Remusovi cukaly koutky úst.
"Petr už není ten váš Petr. Ten dobrý kamarád. Voldemort do něj vložil svou moc, udělal z něj mocnějšího kouzelníka, který by se hodil do jeho řad."
Sirius s velikým sebezapřením kývnul.
"Dobrá, kluci. To je vše, co jsem vám chtěl říct. Teď už je na vás, jak se vším naložíte. Já zítra odcestuji pryč. Po chvíli poznám, jak na tom má budoucnost bude. Snažte se nenechat zabít, snažně vás prosím," obrátil zrak na Jamese, "tati, já chci mít rodinu. Ochraňuj sebe i Lily i své kamarády. Je to ode mě sobecké, vím to," sklopil zrak k zemi. "Ale je to silnější, než já. A to jsem byl předurčen zabít největšího černokněžníka všech dob, jak ironické."
Ani jeden z nich už nic neřekl. Všichni zaujatě pozorovali Harryho zoufalý obličej. Snažil se jim vštípit rady. Veškeré hrozby jim sdělil. Sám z toho sice neměl dobrý pocit, protože se zpronevěřil Brumbálově důvěře, ale v duši cítil, že udělal dobrou věc. Kdyby jen takhle mohl pomoci více lidem a ne jen sobě. Cítil se zklamaně. Byl zklamaný sám sebou, protože ho ovládla sobeckost. Chtěl prostě poznat normální život. Tedy, normální v mezích. Pokud bude Brumbál v té nové budoucnosti živý, jistě mu to vyčte.

Shrnutí všech aktivit...

18. listopadu 2005 v 22:58 | Blanch |  Novinky a oznamy
Tak zase něco k novinkám...
  • Rubriku známkování, teda spíš Hodnotítko v Oblíbených stránkách jsem znovu
    obnovila, protože jak jsem zjistila, tak každý známkoval podle jiných kritérií. Špatně si přečetl, že čím menší číslo, tím lepší známka. Takže jsem hodnotítko vynulovala a je tu nové. Znovu vysvětluji, že jednička je nejlepší známkou a naopak pětka je tou nejhorší. Tak jen bodujte!
  • Dále, pro ty, co to ještě nezjistili a chtěli pokračování povídky Dědicové mágů, tak pokračování už je zde v plné kráse. Vlastně zatím jen první kapitola. Je jím povídka Třináctá komnata. Snad se vám bude líbit stejně jako ten předešlý díl.. nebo ještě lépe, snad se vám bude líbit víc.
  • Do galerie jsem přidala pár nových fanartů v sekci Harry Potter.
  • Také během dneška nebo zítřka přibyde jedenáctá kapitola Návratu do minulosti, čekejte to :)
  • Přidána anketa týkající se nového desingu.
  • V diskusi je nové téma, byla bych ráda, kdybyste se na něj podívali a řekli mi svůj názor. Jmenuje se Povídková sout잨.
Doufám, že se vám líbí můj nový vzhled, trvalo mi dvě hodiny, než jsem přišla na tu správnou kombinaci, která mi vyhovovala. Více kritiky v anketě, kterou najdete v sekci Novinky pod názvem Anketa týkající se blogu. Tak hlasujte, díky..
To je pro dnešek vše, zatím, Blanch

10. kapitola - Už jen pár chvil

18. listopadu 2005 v 1:51 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Harry si Siriuse zkoumavě prohlížel. Co asi může chtít? Přišel ho snad znovu po nějaké době spřáhnout za ten Obraceč, který není jeho, ale on si tak zarputile myslí, že jeho je? Harry už hodně dlouho přemýšlel, co udělá proto, aby mu ho vrátil. Vždyť už mu zbývá jen pár dní a bude se muset vrátit.
Přemýšlel nad všemi možnými variantami, které by souviseli se Siriovou návštěvou. Nad všemi, jen ne nad touhle…
"Na, tohle je tvoje," podával mu onen Obraceč, nad kterým právě Harry přemýšlel. Harry se mu podíval do dlaně a nevěřil vlastní očím.
"Co tě vedlo k tomu, žes mi ho vrátil?"
"Pravda."
"Jaká pravda?" Otřásl sebou Harry. Ale spíš to bylo chladem, který proudil z otevřeného okna.
"Ta, kterou ses mi snažil vtlouct do hlavy, ale já jsem ti nevěřil. Promiň, Harry." Sklopil oči.
"To je v pořádku. Ale co tě najednou přimělo uvěřit? To mě fakt zajímá."
"Víš, slyšel jsem náhodou něco, co jsem asi slyšet neměl." Chvilku se odmlčel a nechal Harry chvilku napnutého. "Tvůj rozhovor s Brumbálem, dneska před večeří."
"Aha," hlesl Harry. "No co. Já jsem se ti to stejně snažil vysvětlit. Takže si neslyšel nic nového, jen pokud.." Zarazil se. Vždyť s Brumbálem mluvili o Siriově matce. O tom, že v jeho budoucnosti už nežije. Mluvili o tom, že je jeho kmotrem.. Tohle opravdu neměl v plánu Siriusovi říct.
"Vím, nad čím přemýšlíš," zahleděl se do jeho zaražené tváře Sirius. "Přemýšlíš nad tím, co všechno jsem slyšel. No, musím přiznat, že opravdu všechno.. A pokud jde o mou matku, je mi jedno, co s ní bude. Od mých šestnácti let už mou matkou není a já s ní nechci mít nic společného. Jen ten pobyt na Grimmauldově náměstí mě poněkud zarazil. Já tam opravdu budu bydlet? Proč?" Zatvářil se ublíženě.
Harryho to na jednu stranu pobavilo, ale na druhou stranu mu bylo líto, že to Siriuse tak vzalo. "Promiň, ale to ti nemůžu říct. Brumbál mi zakázal mluvit o budoucnosti."
"Když ti zakázal mluvit o budoucnosti, tak si nám ani neměl říkat, kdo jsi, ne?"
"Já jsem budoucnost vašich přátel, ne vaše. Lily ani James to neví. A ani by se to neměli dozvědět, protože se jedná o ně. Jsem jejich syn. To, že tobě a Removi jsem řekl, kdo jsem, ještě neznamená, že mluvím o budoucnosti, jen jsem přiznal svou identitu a víc nic. Na vás teď je, abyste udrželi tajemství."
"Dobrá. Hele, ale tohle už mi můžeš říct, protože jsem to stejně slyšel. Já budu tvým kmotrem? Lily a James mě udělali tvým kmotrem?"
Harry se usmál. "Ano, jsi ten nejlepší kmotr, jakého jsem kdy měl." `A vlastně i jediný!´ Pomyslel si.
"Fakt? No to se dobře poslouchá. Rozumíme si hodně?" Zazubil se zvědavě.
"Jsi nějak moc všetečný, Tichošlápku." Cuknul koutkem jeho kmotřenec. "Ale určitě víc, než jsme si kdy rozuměli tady."
"No, pokud jde o tohle.. omlouvám se, Harry. Teď už chápu, že si vážně s Lily nechtěl nic mít. To by nedopadlo dobře."
"No, heh, představ si," zamyslel se Harry, "že bych jako měl zplodit sám sebe. No to ne. Umřel bych. Moje já ve vaší realitě by zaniklo, poněvadž bych se nenarodil. Ale narodil by se můj a mé matky syn. Bože, to je zamotané. Ne, raději ani nad tím nepřemýšlet."
Sirius se smál. "No to by bylo opravdu zajímavé. Ale máš pravdu, asi bys už neexistoval. Protože ty jsi byl stvořen z genů Jamese a Lily." Přikyvoval. "A teď mě napadá, vzpomínám si, jak James pořád mluvil o tom, že máš úplně stejné oči jako jeho milá Lily. A nám bylo zase divné, že jste si s Jamesem tak podobní a ke všemu máte úplně stejné vlasy a nos."
"Jo, to mi u nás říkají pořád. Všichni povídají, jak jsem celý James a jen ty oči, že mám po Lily. Už je to opravdu ohrané."
"Ale tady vypadáš opravdu jako jeho dvojče. Celý rok nechtěli ostatní studenti uvěřit tomu, že spolu nejste do rodiny."
"No a měli pravdu, dělali dobře, když nevěřili, protože my do rodiny jsme," zamrkal Harry a mírně nakrčil koutky úst.
"To je pravda. A je to venku. No, já půjdu spát, Harry. Jsme unavený a navíc nás zítra čeká velký den," chvilku ztichl, načež se znovu nadechl. "Řekni mi Harry, udělal jsem OVCE?" Usmál se škodolibě Sirius.
"Běž spát! Tohle ti neřeknu!" Harry nemohl zůstat chladný a ani trošku se neusmát, protože tohle byl od něj opravdu originální dotaz, který se týkal budoucnosti.
"Jo jasně, tak tedy dobrou. A ještě jednou se omlouvám, kmotřenče."
"To je dobrý, Tichošlápku."
***
Zkoušky OVCE probíhaly obdobně jako zkoušky pátých ročníků. Ale na rozdíl od NKÚ, tyto zkoušky byly zdlouhavější a ještě muselo být ke každému předmětu připojeno pojednání na téma, které si studenti vybrali.
Jako první byly zkoušky z obávaných Lektvarů, z nichž měl Harry největší strach. Ale po pěti minutách z něj tréma opadla a nedopadlo to zrovna nejhůř. Myslel si, že by to mohlo být i horší. Zřejmě mu ty dva poslední roky se Slughornem opravdu něco daly, až se z toho podivil. Předložil komisi pojednání o Protijedech, kterému ze všech látek šly snad nejlépe.
Hned na to měli zkoušku z Přeměňování, kterou Harry zvládnul taky levou zadní. Podle výrazů na tvářích svého kmotra, Rema a otce poznal, že oni na tom jsou úplně stejně. Sirius se dokonce nezapomenul pochválit.
Další den je čekala zkouška z Obrany proti černé magii, na kterou se Harry téměř nepřipravoval a měl z ní nejlepší pocit, protože zodpověděl všechny otázky, předvedl všechna kouzla a opětovně komisi ukázal svého Patrona, ke kterému se však přihlásil sám a dobrovolně, poněvadž v době jeho otce nikdo nevěděl o tom, že tohle pokročilé kouzlo umí. Jako pojednání jim předložil tři svitky týkající se právě Obraceče času. Tímto tématem komisi velice překvapil a nakonec zjistil, že se u něj zvýšila možnost dostat z této zkoušky nejlepší známku. Komisi se totiž pojednání tolik líbilo, že se jim ani nechtělo věřit, když jim Harry zapřel, že by někdy Obraceč použil. Bylo to nutné. Nikdo nesměl vědět o tom, že ho má. Ani školní komise.
Pak už jen zbývala zkouška z Formulí, Bylinkářství, Astronomie a Kouzelnických run, které si pro letošek Harry zvolil jako doplňkový seminář, který však jeho budoucnost ovlivnit neměl.
Hned v polovině ročníku pochopil, že udělal chybu, ale seminář už musel doklepat. Každým dnem ho napadalo, jak to mohla Hermiona celé ty tři roky zvládat. Pro něj to byl velice obtížný předmět. Na jazyky prostě neměl hlavu a runové písmo a tyhle znaky tak trochu spadaly do tohoto oboru.
Byl velice zajímavý, jak to s ním dneska dopadne.
Všechny zkoušky byly po pár dnech skončeny. Harry si oddechnul, protože relativně zvládnul všechny a byl docela na sebe hrdý, že skoro nic nezkopal. Jen ve Formulích se trošku seknul a v Kouzelnických runách sice bojoval, ale nakonec nad nimi vyhrál a docela dobře ten překlad, který mu dali, přeložil. Až se divil sám sobě.
Zbývalo už jen poslat výsledky zkoušek. Harry si sice nebyl vědom, jak to Brumbál provede, ale slíbil mu, že mu výsledky pošle nějakým prostředkem už do jeho doby, což Harryho velice překvapilo zajímalo ho, jak to udělá, ale Brumbál na to už neodpověděl. Mohl si být jen jistý, že výsledky mít prostě bude.
Už měl jen pár dní na to, aby rozloučil. Zbývaly mu přesně tři dny. Tři poslední dny strávené na tomto místě. Jak jen se mohl stihnout rozloučit? Ne, to nedokáže. Nedokáže se od svých "kamarádů" odtrhnout. To nejde. Už nikdy neuvidí a nepozná své rodiče, už nikdy neuvidí svého kmotra. Už nikdy se nebude bavit s Brumbálem a už nikdy nenavštíví Bradavickou školu čar a kouzel. Už nikdy nepojede bradavickým expresem a už si neoblékne školní hábit. Nebude nosit brašnu plnou knih, pergamenů, kalamář a brky. Už tohle nikdy nezažije. Má poslední tři dny, aby se se vším rozloučil. Ale nejvíc ho tížilo, že musí opustit je. Za ten rok toho spolu docela dost zažili a i když si v poslední době zrovna nerozuměli, bylo jim fajn a byli dobrými přáteli. Pobertové hrdě Harryho přijali mezi sebe a věnovali mu kus svého srdce.
Kdyby tak Harry mohl všemu zabránit. Ale něco uvnitř jej mu zabraňoval říct, co se má stát. Něco uvnitř mu říkalo, že to nesmí udělat, i když tak strašně chtěl.
***
Harry bloudil po školních chodbách, v hlavě mu vířilo plno myšlenek. Jen je uspořádat. Má nebo nemá? Má to udělat? Nemá to udělat? Má jim to říct nebo si to má nechat pro sebe? Proč nezměnit budoucnost? Jaké by to mělo následky? Jak moc velké??
Ani si neuvědomil, že zahnul. Bylo už docela pozdě, možná už po půlnoci, což by znamenalo, že Harrymu zbývaly pouhé dva dny.
Sáhnul do kapsy a vyndal Obraceč času. Smutně se na něj zadíval.
`Tak a zase půjdeme domů. Proč já blbec to vlastně dělal? Jen jsem si přivodil další trápení! Bylo mým osudem tě najít? Proč? Nemusel jsem se tam vůbec hrabat a ty by ses mi nedostal do rukou. Já bych teď nebyl na sračky.. ano, už musím být sprostý, protože to jinak nejde.. a byl bych v klidu doma. Nic bych necítil, smířil bych se s mým světem a tohle bych nezažil. Nepoznal bych Poberty a nemuselo by se mi po nich stýskat. Teď ještě víc mi budou moji rodiče chybět. Co já si jen počnu? Proč? Proč se to muselo stát?
Táta, ten mi bude chybět. Je to správný kluk. Zastane se přítele a bránil i mámu, i když věděl, že ona o něj nestojí. Dokázal přemoci svou žárlivost a přijal mě za svého kamaráda.
Máma, máma je moc hodná holka, ačkoliv cítila proti mně zášť, přešla to a zase z ní byla ta fajn holka. Je moc pěkná. Asi jsem po tátovi zdědil vkus na holky. Lily je spravedlivá a jde si za svými cíly.´ Pousmál se. ` Ano, to jde. Naháněla mě fakt dlouho, než jsme si to vyříkali. A že teda měla metody, taková stíhačka, to bych si ani nepomyslel. Ale měla kuráž a vytrvalost, to se musí uznat.
A oba dva jsou tak tvrdohlaví a zábavní. No, tak už vím, po kom mám být tak zarputilý.
Sirius, ano, to je přesně ten Sirius, kterého znám. Vždy stojí při svém příteli a je tak vtipný a neopatrný. Snadno překročí školní řád, neposlouchá nadřízené a má svůj svět, ve kterém mu nikdo nebude nařizovat. To je přesně on. Další tvrdohlavý mezek. To se pak člověk ani nemůže divit, že se spřátelil zrovna s Jamesem Potterem. Sirius je úžasný. Taky dokáže uznat svou chybu.
Hrozně mě mrzí, že jsem se nestal tím zvěromágem, i když bych to asi stejně nestihnul. Ale přece, pokusit jsme se mohl. Mohl jsem s nimi strávit úplňky a mohli jsme být spolu a zažívat legraci i venku.
Remus, ten je stále stejný. Empatický a citlivý člověk, který nad nikým nezlomí hůl a naslouchá. Dokáže se vžívat do problémů jiných, dokáže pomoci a povzbudit. Je to úžasná osobnost. Aspoň, že on v mém světě žije. I když je to jen malá cena útěchy. Ale přesto. Je něco jako babička vrba, které můžu cokoliv říct a nikdy mě nepotopí. Je to věrný přítel a nikdy by nezradil. On ne.
Ale Petr. S tím jsem se snad ani za celý rok nebavil. Možná jsme si prohodili jedno slůvko nebo větu, ale jinak nic nevím. Jak taky, když byl věčně u toho slizkého hada Voldemorta. Už tady to začalo. Jen mě mrzí, že na to ti ostatní tři nepřišli. Měl bych jim to říct? NE!´ Ozval se druhý hlásek v Harryho hlavě.
`Petr je křivák a je přesně takový, jakého jsem poznal. Hodně se stranil, proč to klukům nepřipadalo tak důležité a věřili mu? Nechápu to. Ale, na druhou stranu, oni nevědí to, co já. Měl bych jim to naznačit. Aspoň tohle ano. Petr si nezaslouží být živ, ne podruhé. Nesmím to podruhé dopustit.´
Náhle ho z přemýšlení vytrhly nějaké kroky. Spíš to byl běh, než kroky. Dva páry bot se k němu blížily. Kdo to mohl asi být?
To ale po chvíli, dle hlasu, poznal.
"Hej, Juniore, stůj, kdo má za tebou běhat!" Volal na něj jeho kmotr.
"Juniore?" Podivil se Harry.
"Jo."
To už k němu přiběhl Remus. "Víš, jak jsme ti slíbili tu přezdívku?"
Harry přikývnul.
"No, tak tady ji máš," zazubil se vlkodlak. "To vymyslel Tichošlápek. Když si ten Jamesův synáček, tak proč ne."
"Junior, bože, myslel jsem, že budete originálnější!"
"No dovol?!" Zachmuřil se Sirius. "Já myslím, že ti to sedí jako ušité!"
"No jo, no jo. Stejně už tu budu jen dva dny, tak je to jedno."
"Vážně musíš domů?" Zeptal se prosebně Remus.
"Vážně. Brumbál by mi nedovolil tady zůstat."
"A co kdybychom mu do číše nalili lektvar Zapomnění?" Usmál se Tichošlápek. Remus se na něj vyděšeně ohlédl.
"Neblázni," pochechtával se Harry. Ale musel uznat, že je jeho kmotr vynalézavý. Jak jinak, co by se taky od něj dalo čekat.
A v tu chvíli, tehdy.. se Harry rozhodl. Když ty dva tak detailně pozoroval, rozhodl se. Musí jim to říct! On musí, je to prostě jeho povinnost a nesmí dopustit, aby se minulost opakovala. Zvlášť tahle, nepovedená, minulost.
"Kluci.."
"Ano Harry?" Ozvali se dvojhlasně Remus a Sirius.
"Musím vám něco říct!"
Oba dva se na sebe podívali, a pak zvědavě a zkoumavě upřeli zrak na Harryho.
"Ale v soukromí," dodal tišeji Harry.

9. kapitola - S kmotry je to těžké

16. listopadu 2005 v 23:32 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Seděl tam a koukal na ty dva, co si z něj dělají legraci. "Hele, dneska není apríla, tak já raději půjdu."
"Řekl jsem, sedni si na zadek!" Zvýšil Remus znovu hlas. Sirius se znovu posadil.
"Tak spusťte, nechce se mi tu sedět věčně."
"Jak jsem říkal," pokračoval Harry, jako by se nic nestalo. Opřel se rukama o postel, na které Sirius seděl a z ruky se mu spustil zlatý řetízek.
"Jasně no," řekl poněkud neochotně Sirius a zaujatě si prohlížel konečky svých vlasů a Harry zaslechl něco jako `Mám je roztřepené.´
"Nejsem z této doby. Tento Obraceč času mám ze své doby, od tebe z domu, kde si nějakou dobu bydlel. Bydlím tam taky."
"Cože?" Tenhle dotaz nebyl dotázán se zvědavostí, ale spíše s podtónem nedůvěry. Jako by to nebylo nikdy možné.
"Slyšíš dobře. Jsem syn tvého nejlepšího přítele, tak proč bych nemohl bydlet chvilku u tebe na Grimmauldově náměstí?" Otázal se Harry.
Sirius na něj chvilku hleděl, ale pak s ledovým klidem řekl: "Potterů je hodně, je to běžné příjmení, na tohle mě nenachytáš, Harry."
"Siriusi," zatřásl s ním Remus. "Zkus aspoň trochu spolupracovat!"
"Nechápu, jak mu můžeš věřit, Reme! Takové žvásty!" Okřikl ho Sirius.
"Ty tvrdohlavče, jsi stejný jako moji rodiče!" Zvýšil Harry hlas. "Všichni, až na Rema jste stejní. Vytrvalí a tvrdohlaví, hlavně si stát za svým a nikdy nepolevit. To jo. Pak se mám divit, po kom jsem!" Zahlaholil nakonec.
"Víte co, pánové? Nemám na to náladu," Sirius se naštvaně zvedl z křesla a chystal se ke dveřím. "A Jamesovi to raději ani neřeknu, ještě by ho to víc naštvalo a nechci, aby se ještě víc rozčiloval. Jako by ti nestačilo, Harry, že si úplně rozvrátil vztahy kolem." Podíval se ze zlovolností v očích a na patě se otočil a byl tatam.
"Tichošlápku!" Zavolal ještě za ním Remus, ale bylo pozdě. Už ho neslyšel. Nebo spíš, nechtěl ho slyšet. Načež se Remus obrátil na Harryho. "S ním to budeme mít ještě těžké. Sirius je ještě větší tvrdohlavec, než tvůj táta. Nenechá se jen tak přemluvit. Moc mě to mrzí," dodal soucitně.
"To je v pořádku," založil ruku do kapsy, kde měl být jeho Obraceč, načež ji hned vyndal, vyjeveně a zároveň polekaně pohlédl na Lupina. "Reme, je pryč!"
"Cože?"
"Ten Obraceč, Sirius mi ho sebral!"
"To není možné, ten mezek!" To bylo poprvé, kdy Harry viděl Remuse takovou silou praštit pěstí o nějakou desku. Nikdy ho neviděl, když mu ruply nervy, ale zdálo se, že tohle je zrovna ta situace.
***
Byly Lektvary. Opět. Harry se stále nezbavil dojmu, že Slughorn je pořád stejně otravný jako v jeho době. Ne-li víc. V této době je mladší a má více energie. Aspoň, že si Harryho zaškatulkoval jako obyčejného Browna, který nemá žádné významné přízně.
Natrvalo seděl v lavici s Lily. Od doby, kdy si k němu poprvé sedla, se od něj už nehnula. Vlastně hnula. Ale jen na chvíli, v době, kdy byli rozhádaní a kdy ho Lily nesnášela za to, co jí udělal.
"Tak jak se ti chodí po světě s Obracečem?" Slyšel Harry odněkud hlas svého komplice, Remuse Lupina.
Dalším náznakem konverzace či nekonverzace mu bylo naštvané zavrčení Siriuse Blacka.
"Nestydíš se za to, co si udělal?" Pokračoval Remus ve zpovědi. "Není ti to blbé, takhle někomu ukrást tak cenou věc, která je pro něj vším a závisí na ní jeho život?"
"Kecy, Reme. Vždycky si byl až příliš důvěřivý! Ten Obraceč je můj a už mě neotravuj!"
"Pamatuj Tichošlápku, ty na mě kamenem, já na tebe cihlou!"
"Co tím chceš říct?"
Remus se mile usmál. "Nic, jen, že bys ho měl vrátit. Nepatří ti!"
"Patří. Je to náš Obraceč!"
"Vážně? A jak si tím můžeš být jist? No jen si napiš mátince, aby se podívala, jestli tam ještě váš Obraceč je, no jen to udělej!"
"Nechápu, proč bych to dělal. Nechám si ho. Vše, co se týká mé matky, je už pasé. Já doma dávno nebydlím.. a už vůbec s ní nepotřebuji mluvit, abych věděl, že tohle je náš Obraceč, teď už vlastně jen můj!"
"Však ono se ti to vymstí. Jsi zloděj. Snažíš se přivlastnit si něco, co není tvoje. A navíc ani nevěříš svému kamarádovi. Nedokážeš prozřít. Kdy už konečně dospěješ, Sirie?! Už aby to bylo. Mohl by si konečně poznat, že Harry mluvil pravdu!"
"Jo jasně, hele, víš co?" Otočil se na Náměsíčníka s otrávenou grimasou Sirius. "Nabulíkuj to někomu jinýmu, kdo tomu uvěří. Třeba Péťovi, to je takový naivka, ten to určitě zbaští i s navijákem."
"Mezku!" Zahřměl Remus.
***
Čas plynul rychle. Harry tomu ani nemohl uvěřit. Měl dva měsíce, aby se tady s tím rozloučil a teď už mu zbýval jen poslední měsíc. Ani se nenadal a už se pomalu blížil konec školního roku a zkoušky OVCE. V poslední době se hodně učil. Chodil s Remem do knihovny a snažil se toho do hlavy nasoukat co nejvíc. Ještě před rokem by ho nenapadlo, že bude vůbec skládat zkoušky OVCE. A už vůbec by ho nenapadlo, že zároveň se svými rodiči a kmotrem.
Lily a James už to dávno dali dohromady. Opravdu jim to jako páru slušelo. James se stal velice pozorným přítelem, přestal metat kletby na kdekoho kolem a dokonce si i méně všímal toho šťourala Snapea, kterého Harry nemohl vystát ani tady, protože na něj měl taky pifku.
Bylo to úžasné dívat se, jak se jeho rodiče dávají dohromady. Jak se milují a jak je na nich vidět ta oddaná láska. Lily jenom zářila a James konečně dosáhl toho, po čem tak dlouhá léta toužil.
Všude chodili spolu, drželi se ruku v ruce, šeptali si něžná slůvka, věnovali si polibky a zářivé úsměvy. Kdekdo si mohl všimnout, že rozdělit pár Lily Evansová a James Potter už je nemožné. Dokonce ani Harry už by to nedokázal, ačkoliv se dříve Lily tak moc líbil.
Lily už se na Harryho nezlobila. Stali se z nich docela dobří kamarádi. Občas si půjčili domácí úkoly, občas si vypomohli. Harry ji dokonce opravdu doučoval Obranu proti černé magii na zkoušky OVCE. Lily se už nikdy o nic nepokusila. Tak proč, když už toho pravého našla, i když ho celá ta léta měla před nosem a ignorovala ho.
James na druhou stranu Harryho příliš nevyhledával, ale pokud přišlo na věc a museli spolu mluvit, nesnažil se na sobě znát tu nechuť. Snažil se vyjít mu vstříc a nijak si už neznepříjemňovat poslední týdny školy. Choval se k Harrymu jako se choval k ostatním studentům, kteří mu nebyli blízcí. Choval se k němu jako k cizímu. Mnohokrát Harryho napadlo říct mu, že je jeho syn, tak ať toho nechá, ale nemohl. Jemu ne, jemu to říct nemohl. I když ho ta otcova zášť bolela u srdce, musel to přestát.
Sirius byl den ode dne víc samotářský. Jelikož se James dal dohromady s Lily, už neměl na kamaráda tolik času. A jelikož Remus se hodně bavil s Harrym, což nemohl Tichošlápek ustát, tak jeho společnost také příliš nevyhledával. Zbýval mu Petr, který v poslední době mizel ještě častěji než dřív. Vykládal, že má nemocnou tetu a že tam za ní musí jezdit, že mu odkáže dědictví a podobné věci. Ale tentokrát už mu Sirius tolik nevěřil. I jemu došlo, že v tom bude sakra něco víc, poněvadž tohle už smrdělo lží. Petrovy výmluvy nebyly tak věrohodné a Petr nikdy neuměl pořádně lhát. Sirius ho vždycky prokoukl. Ale když se ho zeptal, co se děje, Petr na něj jen s těkavým pohledem hleděl a nakonec odpověděl, že nic.
Tak se stalo, že společenský Sirius Black, věčný buřič a Poberta, se stáhl do ústraní a pečlivě si připravoval na závěrečné zkoušky sedmého ročníku.
Harry ho nejednou zastihl samotného, jak v tmavém rohu čte nějakou knihu nebo si dělá poznámky. Bylo mu ho líto. Vlastně díky němu, díky Harrymu, se Siriusovi změnil svět. Takhle to Brumbál myslel tou změnou v budoucnu. Co když se Pobertové kvůli němu rozpadnou? Sirius není zvyklý být bez svých přátel, kdyby tu Harry nebyl, měl by na plný úvazek Remuse, ale Remus teď stál při něm a Sirius se s Harrym nehodlal bavit. Měl ho za obrovského lháře.
***
"Harry!" Brumbál zastihl Harryho při cestě na večeři.
"Profesore," přikývl chlapec.
"Už se ti to krátí, viď, hochu."
"Ano, pane," hlesl smutně Harry.
"Já vím, že bude těžké rozloučit se s rodiči, zvlášť, když jsou tvými vrstevníky. Všiml jsem si také, že ses hodně spřátelil s panem Lupinem."
"Ano, to ano," usmál se Harry. "Remus Lupin je skvělý člověk, jak v této době, tak i v mé době. Mám ho rád. Stejně tak svého kmotra, který mě zde ale ignoruje."
"Ano ano, pan Black byl vždycky hodně tvrdohlavý," řekl uznale Brumbál. "Ale potřebuje hodně času, v jádru je to dobrý člověk. Může hrdě prohlásit, že se minul svého rodu."
"Ano, to ano. Já jsem sice paní Blackovou nezažil.."
"Harry, říkal jsem ti.."
"..že nemám nic prozrazovat z budoucnosti," stydlivě se hryzl do rtu, "promiňte, pane profesore, uteklo mi to."
"No, není to tak zásadní informace, alespoň ne pro mne." Usmál se Brumbál.
"Dobrá, tak tedy, sice jsem ji nepoznal, ale dle obrazu na Grimmauldově náměstí vím, že to nebyla zrovna sdílná a milá osoba. Také podle vyprávění mého kmotra. Neměl ji moc v lásce.
Vždycky z ní mám hrůzu, jakmile vkročím na chodbu a ona začne křičet, že jsem šmejd a zrádce a že její syn je zrádce krve.."
"Víš, Harry, Siriusova matka také neměla lehký život. Ono se to na lidech podepíše.."
"Ale to Sirius taky neměl a přesto je to skvělý člověk."
"Ano, Sirius je ale silná osobnost, což zřejmě jeho matka nebyla a ten tlak nevydržela a ovlivnilo jí to život. Sirius se vzepřel. Tak málo mají ti dva společného. Nevím, po kom je Sirius tak odvážný, zřejmě to bude ze stejné větve rodu, ze které tu odvahu zdědila i jeho sestřenice Andromeda."
"To ano."
"No, pokud mě tedy omluvíš, Harry.." Namířil očima ke vstupní bráně a vešel dovnitř, aby se mohl jít najíst.
"Naviděnou, pane." Zkousl. "Možná už napořád, pokud mi Sirius nevrátí ten Obraceč." Harry zaslechl za vedlejšími dveřmi šramot. Chvilku na ono místo zamířil zrak, ale po chvíli to ignoroval. Určitě tam zase paní Norissová honí myši. Aniž by nad tím dál uvažoval, následoval Brumbála a vešel hned za ním. Zamířil rovnou k nebelvírskému stolu.
Dveře vrzly. Zpod čela dveří z ebenového dřeva se vynořila vysoká postava s tmavými vlasy a očima zbarvenýma jako šedivé mraky. Šokovaně se zasekla a hleděla na místo, kde před chvílí právě stáli ten Brown a ředitel školy, Albus Brumbál.
***
Byl předvečer závěrečných zkoušek. Všichni studenti seděli mezi knihami a snažili se do mozků vpravit ještě zbytek informací, které jim unikly.
Harry ležel na své posteli s nebesy a měl zatažené závěsy, aby ho nikdo nevyrušoval. Před sebou měl otevřenou knihu z Přeměňování a právě si opakoval látku ze čtvrtého ročníku. Byl velice nervózní z následujícího dne. Věděl, že stejnou nervozitu pociťoval i v období zkoušek NKÚ, ale to bylo něco jiného. Ještě nevěděl, co to obnáší, i když byly zkoušky jednoduché. Zkoušky OVCE jsou pro budoucnost mnohem důležitější a mohou pro někoho znamenat i celý život. Nechtěl to pokazit. Bylo to pro něj důležité. Aspoň bude mít plnohodnotné vzdělání. Zkoušky OVCE byly mnohem obtížnější, než zkoušky NKÚ a Harry to moc věděl, proto tu teď ležel v knihách a snažil se ještě vylepšit své znalosti.
Kolem slyšel rozruch. Věděl, že tam je Remus a James. Sirius někde lítal, stejně tak i Petr, kterému zřejmě bylo jedno, jak to s jeho budoucností bude. Taky proč ne, když byl pravá ruka samotného lorda Voldemorta a nemusel mít žádnou kvalifikaci. A určitě ho i Temný pán naučil mnoha kouzlům, které obohatily ten jeho zvrácený mozek.
Sirius byl hodně inteligentní na to, aby zkoušky zvládl a Harry věděl z budoucnosti, že je prostě zvládl. Ale stejně se podivoval, kde je. Čekal by, že se dneska bude taky učit. Jako jeho otec a Remus.
Remus zrovna škrábal něco na zažloutlý pergamen. Harry slyšel jeho brk, jak přejíždí řádek po řádku. Mohl s jistotou říct, že je to právě jeho brk, který olizuje stránky pergamenu, protože jeho otec-James, si právě předčítal nějaká zaklínadla.
Pomalu padla noc. Remus s Jamesem už dávno spali. Harry slyšel, jak pravidelně oba dva oddechují. Ale on ještě tento večer nehodlal vzdát. Byla už sice jedna hodina ráno, ale hodlal se na zítřek perfektně připravit.
Teď už měl otevřenou knihu do Lektvarů. Lektvary mu nikdy nešly. Teda až loni, kdy použil Snapeův rádoby deník s vylepšováky. Ale tehdy to byl jen švindl. Co si tedy počne teď u zkoušek? Má mizerné znalosti v tomto oboru a tuhle zkoušky neviděl zrovna růžovými sklíčky.
Odněkud od dveří se ozval zvuk. Harrymu bylo jasné, že někdo přichází.
Nehodlal přestat ve své činnosti. Naškrábal posledních pár slov na pergamen a zalistoval dál v knize Lektvarů.
Najednou kdosi odhrnul závěsy u jeho postele.
Hleděli si z očí do očí.
Harry nedokázal určit, co po něm jeho kmotr chce, ale podle výrazu šlo poznat, že to bude něco důležitého, poněvadž měl vážnou kamennou tvář a chystal se něco říct, což by normálně Sirius neudělal. Zvlášť, když ho přestal mít v této době rád.
"Musíme si promluvit!" Dodal tiše, aby nevzbudil své kamarády Záškodníky.

Čistící lektvar

13. listopadu 2005 v 16:13 | Blanch |  + Čistící lektvar
"Zase trpíš nevyléčitelnou chytritýdou, Pottere?" Snape ke své smůle uzmul ve třídě poslední volné místo, a to bylo k jeho, a nejen jeho, nevoli hned vedle Pottera a Blacka. Hodinu co hodinu Přeměňování do něj oba dva ryli, bylo to na denním pořádku, a to nejen v hodináchPřeměňování.
"Jasně, Snape. Doktoři mi dávají jenom čtvrt roku, než tě zabiju!" Zavrčel na oplátku Potter.
"Ty jeden skrčku..já tě.."
"Nechte toho, vy dva!" To už se na ně obrátila Lily Evansová sedící lavici před tím pitomým Jamesem Potterem, což ji taky moc netěšilo, "Někdo tady chce taky dávat pozor, ale nejde to, když furt hulákáte!"
"Kliid, Evansová!"
"Ty se do toho nešťourej hnusná mudlovská šmejdko!" Zasyčel Snape.
James instinktivně vytáhl hůlku: "To odvoláš ty prevíte zavšivenej, umaštěnej!" A zamířil přímo na Snapea.
"Nech toho, ty nejsi o nic lepší. Proč se po něm musíš pořád vozit?"
"Neboj Evansová, už to bude. Zaplatil jsem si jenom hodinu. Navíc mu blbne převodovka..je nějak ..až příliš namaštěná!"
"Dost, Pottere. Jsi ubožák, víš to?"
"Taky tě miluji, Evansová!"
"Vždycky musíš mít poslední slovo?"
"Ne vždycky, schválně, něco řekni a běž pryč," usmál se škodolibě James.
"Jsi vážně vtipný, Pottere."
"Já vím!"
"Zase si to udělal!"
"Co?"
"No tohle!"
"To se nepočítá!"
"Si nemožný!"
"Jsem nemožný?"
"Jo, sklapni a už buď zticha, chci se učit!"
"Dobře!"
"Ani slovo, Pottere!" Spřáhla ho tím nejnaštvanějším pohledem, který Lily Evansová dokázala.
"Bez problému!"
"To nemá cenu!"
"Má.."
"Pottere!" Lily zakřičela o něco víc, než měla původně v plánu, a ke své smůle jí profesorka McGonagallová slyšela.
"Evansová, Pottere, co to má znamenat?" Profesorka si to namířila přímo k nim.
"Škádlí se jako kočka s myší!" Ozvalo se odněkud z vedlejší lavice..
"Tady se teď nejedná o tebe," zašeptal Tichošlápek směrem k Červíčkovi a oba se rozesmáli.
"Můžete mi to vysvětlit? Já se snažím učit, pokud jste si nevšimli. U vás, slečno Evansová, mě to opravdu překvapuje, taková pilná dívka, myslela jsem, že se chcete něco nového dozvědět.."
"..to ano, ale.."
"..oběma vám uděluji školní trest. Dnes v sedm hodin. Přijdete ke mně do kabinetu."
"Ano, paní profesorko," sklopila Lily smutně oči. Ještě nikdy si od nikoho nevysloužila školní trest. Tohle bylo poprvé..a vinou toho zatraceného magora Pottera.
"To je tvoje vina!" Sykla jeho směrem a otočila se.
"Jo, dneska je opravdu hezky!" Zareagoval se smíchem James.
Sirius mu tiše pod lavicí pogratuloval. "A máš ji tam, kde ji chceš mít."
"Že to ale nedalo moc velkou práci, co, Tichošlápku?"
"A teď to neposer, Dvanácteráku!"
***
James čekal připravený ve společenské místnosti a čekal na Lily, se kterou měli dorazit současně.
Zrovna otvorem Buclaté dámy vstoupil Sirius a držel se rukou za oko. Zamířil rovnou k Jamesovi.
"Promiň, můžeš mi pomoct? Něco mi spadlo do oka.."
"Smetí?" Otázal se Dvanácterák.
"Prst."
James se začal usmívat. "A jak se ti tam dostal?"
"Dírou ve zdi," zkonstatoval suše Tichošlápek.
"Jakou dírou?" Podivil se obrýlený chlapec.
"Tou, do které jsem se díval." Vzdychl Sirius.
James vyprsknul smíchy a sesul se na křeslo. "Dívčí sprchy?" Otázal se správně. Sirius přikývnul.
V té chvíli ale zrovna ze schodů scházela Lily. James znovu vyskočil na nohy připraven nastrčit ji své rámě, i když si mohl být stejně jistý, že ho nepřijme.
***
Bylo po sedmé hodině. McGonagallová nikdy nebyla originální. Vždycky vymýšlela stejné tresty a Jamese už popravdě štvalo leštit neustále dokola svůj pohár, který každým rokem získával ve famfrpálu. Dnes ale tu výhodu chtěl ponechat své kolegyni, aby se také mohla pokochat tím, jakou skvělou osobu má vlastně vedle sebe.
James záměrně poslední pohár nechal na ní. Byl to právě ten jeho.
Vzala ho do rukou a sjela ho pohledem, který Jamese zrovna nepotěšil. "To si udělal schválně!"
"Co?" Zeptal se svatouškovsky nebelvírský chytač.
Lily nereagovala. Místo toho vzala hadr a nabrala obrovskou hroudu čistícího přípravku a kydla ho přímo na místo, kde bylo vyryto Jamesovo jméno.
"Au, to zabolelo," pozoroval ji.
Lily ho sjela nasupeným pohledem. "Nejraději bych ti to mrskla do ksichtu, Pottere."
"Jen do toho, Evansová," culil se James.
Zřejmě to raději neměl říkat, protože Lily ho vzala za slovo a hromada čistícího lektvaru mu přistála na brýlích.
James zkoprněl. Chvíli uvažoval nad tím, jestli se mu to zdá, nebo jestli to správňácká Lily Evansová opravdu udělala. Začal si to svinstvo z brýlí stírat. Lily se začala strašně smát. Ale smích jí dlouho nevydržel, poněvadž James vzal nášup i ze své plechovky a ránu jí oplatil. Teď se na oplátku smál on. Trocha čistícího přípravku Lily uvázla ve vlasech.
Lily se pohoršeně zasekla a otevřela ústa. Zato James se výborně bavil.
"No počkej!" Lily se začala smát. Zvedla se ze země a veškerý obsah, který ještě v nádobě byl, vyvrátila na Jamese. Tohle nečekal. Vůbec nečekal, že bude pomstychtivá, ale víc ho zarazilo, že se přitom ještě smála a vůbec se neurazila.
James se otřepal. "Tak tohle chce odplatu!" Zazubil se.
"Ne," Lily se zeširoka usmívala a krok po kroku couvala dozadu, aby byla od Jamese co nejdál.
James sebral vlastní nádobku s lektvarem a začal ji honit. Zezačátku Lily prchala úspěšně, ale Jamese ne nadarmo byl nebelvírským chytačem a vlastně nejlepším chytačem na celé škole za několik desítek posledních let. Po chvíli ji měl ve svých spárech a obsah nádoby vychrstnul na Lily. Která se sesula k rohu a vyděšeně se krčila.
Její reakce ho ale překvapila. Ona se začala smát. Smát!!
Rukama si utřela obličej a po tvářích ji začaly stékat slzy smíchu. "Teď se oba dva nemusíme měsíc mýt, poněvadž tenhle lektvar má fakt říz! Budu se blýskat až do Vánoc."
James se rozesmál. Měla pravdu. Ještě, že to byl aspoň čistící lektvar a ne nějaký blivajz, který by měl opačný účinek.
"Ty si fakt číslo, Jamesi!" To bylo poprvé za celou dobu, co mu řekla křestním jménem.
"Jen když jsem počítaný. Vlastně jako chytač jsem naprosto nevypočitatelný, nikdy nevíš, co máš ode mě čekat.
"To ne," ještě stále se usmívala. Jamesovi se z toho podlamovala kolena. Moc jí to slušelo, i když měla na sobě hromadu toho ne zrovna hezky vypadajícího svinstva. Slepovalo jí to vlasy a hábit měla celý od toho. Propíchl ji pohledem a kupodivu se neodtrhla. Upřímně si hleděli do očí, načež ale nakonec uhnula. "Ehm," stočila pohled na podlahu, "udělali jsme tu pěkný bordel." Zatajovala další vlnu smíchu. "To bude pěkná metelice, až přijde McGonagallová. Kdyby nám aspoň Filch nesebral ty hůlky!"
"On nám je bere vždycky," dodal James.
"Aha, no, zřejmě máš více zkušeností se školními tresty. Že se vůbec divím."
"No, vítej v mém světě, Lily Evansová."
Lily ale udělala něco, co by ho ani v nejtajnějších snech nikdy nenapadlo. Přistoupila k němu blíž. Očima mu stále propichovala ty jeho a usmívala se jako dravá kočka. James se nestačil divit. Lily přistoupila až přímo k němu a věnovala mu něžný polibek. Polibek, který by se mohl rovnat otření motýlími křídly. Tak byl něžný… a upřímný. Než však stačila dokončit to, co načala, do místnosti se jako fúrie, přiřítila profesorka Přeměňování, Minerva McGonagallová.
Oba dva od sebe odskočili, načež sklouzli pohledy na sebe, na své oblečení, hned na to okolo sebe a konečně ho stočili studem k zemi.
"To se mi snad zdá!" Zvýšila profesorka hystericky hlas. "Vás dva nemůže člověk nikdy nechat o samotě!" Zhodnotila situaci. "Pulírexo!" Převrátila zrak zpátky na ty dva. "Padejte, dneska už vás nechci vidět. Buďte rádi, že z toho nekouká další školní trest. Byla bych sama proti sobě, kdybyste mi tohle udělali znovu."
James si byl jistý, že na Lilyně tváři spatřil malinký škodolibý úsměv.
Beze slov se oba vytratili z dohledu. Školník Filch jim na chodbě vrátil jejich hůlky. Rozběhli se co nejrychleji, aby už byli co nejdál.
Před obrazem Buclaté dámy Lily Jamesovi věnovala ještě jedno malé políbení na tvář. Mile se usmála a zmizela v otvoru. James se jí snažil dohonit, ale už byla na schodech směřujících do dívčích komnat.
"Hej, Evansová!" Zavolal ještě.
Lily vykoukla.
"Máš rozepnutý hábit!"
"Kde??" Prohlídla sama sebe od pat až ke krku, ale ničeho si nevšimla.
"U mě v komnatě, za pět minut!" Škodolibě se usmál a mrknul na ni.
Lily ho chvilku propalovala pohledem, ale nakonec se zeširoka zazubila.
Nebylo nutné cokoliv říkat, bylo jasné, že mezi Jamesem Potterem a Lily Evansovou teď začala nová éra.

8. kapitola - Překvapení pro Tichošlápka

13. listopadu 2005 v 1:32 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Harry tomu nechtěl věřit. Ne, on ještě nemohl jít domů. Žádné loučení nepřipadalo v úvahu. Ani si neuvědomil, že už nesedí.
Stál tu strnule jako solný sloup a hleděl do těch bledě modrých očí, jak na něj chápavě hleděly. Brumbál byl vždycky dosti empatická osoba a dokázal se vžívat do bolesti jiných, tak proč ho teď nutí, aby se vrátil do své doby?
No proč asi, bylo to jasné. Harry nesměl porušit časovou kontinuitu. Už tak ji porušoval a určitě se něco v jeho budoucnosti změní. Nějaká malinkatá drobnost, cokoliv. Třeba právě Remus, kterému Harry sdělil své tajemství. Ale Remus ne, on je dost inteligentní na to, aby neudělal něco neuváženého, co by mohlo změnit budoucnost.
Zelenýma očima zajel k zemi a přemýšlel, co bude dělat. Jak by mohl přemluvit Brumbála, aby ho tu ještě chvíli nechal? Nebo navždy? Při téhle myšlence se chtělo Harrymu smát. Brumbál by ho tu nikdy nenechal navždy.
"Je mi líto Harry," vytrhl ho z přemýšlení. "Chápu, že bys rád dál zůstal se svými rodiči v této době, ale ve tvé době na tebe čekají už tvoji dospělí rodiče a určitě mají strach. Sice se všechno změní, až se vrátíš zase tam, odkud si přišel a do stejné doby, ze které si odešel, ale teď, zkus se vžít do lidí, kteří tě milují. Musíš jim tam chybět, neví, co s tebou je.. Lily a James.."
"..na mě nečekají," řekl smutně Harry.
Brumbál rychle pochopil. "Dobrá tedy, nic mi neříkej."
"Nikdo tam na mě nečeká," dodal Harry. "Kdybych zůstal tady, nikomu bych nechyběl." Trochu lhal. Určitě by chyběl rodině Weasleyů, Ronovi, Hermioně a Ginny. Ale nikdo z nich.. není jeho rodina.
Brumbál si ho chvíli zmoudřele prohlížel. Harry věděl, že mu to došlo. Věděl, že pochopil, že všichni jeho blízcí umřeli.
"Žiju sám!" Dodal, jakoby to snad Brumbál chtěl vědět.
"Dobrá, ale musíš nastoupit do školy. Pokud jsem v tvé době ještě ředitelem, což ale nechci vědět!" Propíchl ho pohledem. "Určitě tě taky hledám. Pokud si nenastoupil do školy.."
"Pane, nemohl bych dostudovat u vás?" Napadlo najednou Harryho. "Vždyť mi zbývají už jen dva měsíce. To není tak strašné."
"Harry, ty se musíš vrátit do své doby, budeš studovat.."
"Nebudu, pane." Harry propichoval Brumbála svým jiskřivým pohledem. "Nechtěl jste vědět nic z budoucnosti, ale tohle se týká spíš mě. Já ve své době do školy nechodím. Důvod vám bohužel nemohu říct, poněvadž se to týká budoucnosti. A vy mne určitě nehledáte." Tvářil se velice vážně. Nemohl mu to říct, i když by chtěl. Aby si Brumbál uvědomil, jak je tahle situace vážná. "Nemohl bych prostě ty poslední dva měsíce dostudovat zde? Byl by aspoň ze mě kvalifikovaný kouzelník. U nás v naší době, bych jím nebyl. Pane, jaký je rozdíl mezi tím, když místo osmi měsíců strávím v minulosti deset?"
"Rozdíl dvou měsíců, Harry. Je to hodně dlouhá doba.."
"Ale když mě nikdo nehledá, když na mě nikdo nečeká. Když nechodím do školy a nemám žádné povinnosti? Řekl bych vám, jaké to tam všechno je a za jakých podmínek žiju, ale vy to nechcete slyšet."
Brumbál si odkašlal. V Harryho hlase zněl podtón zoufalství. Volal o pomoc. Vlastně měl pravdu. Pokud je to opravdu tak, jak říká a nikdo ho v jeho době nehledá, tak pokud zde Harry zůstane jen o dva měsíce déle, a Brumbál mu umožní dokončit studia, která by údajně dokončit nemohl, tak to nebude takový problém. Bude se jen muset domluvit s Ministerstvem kouzel. Ale má dobré jméno a ti určitě jeho prosbu vyslyší. Jen kdyby teď právě neodeslal dopis pro Ministryni kouzel, ve kterém jí sděloval, že zrovna Harryho připravuje k odcestování do své doby. Bude to muset vzít zpátky.
"Pane, prosím vás," poprosil znovu Harry. "Jen dva měsíce. Nechci to jen kvůli svým rodičům, které už neuvidím, ale chci dostat aspoň šanci dostudovat. Když už se mi tahle šance naskytla, proč ji nevyužít? Dva měsíce života někoho, jehož život nikoho nezajímá, to je přece nic."
Opravdu měl pravdu. Brumbál pocítil nějaký podivný pocit. Určitě měl v jeho době toho kluka hodně rád, protože v něm viděl obrovský potenciál. Byl chytrý. Na svůj věk velice bystrý a světa znalý. Bylo v něm něco víc. Něco víc, než jen v obyčejném studentovi. Cítil to. Sálalo to z něj.
Harry se s ním nebavil jen jako s ředitelem školy. Ale choval se téměř jako přítel. Nebyl zcela upřímný, ale Brumbál to chápal. Harry prostě respektoval jeho přání nevědět nic o budoucnosti, i když to teď tak trochu nechtěně nastínil.
"Dobrá, Harry." Rozhodl se. "Dám ti ty dva měsíce. Můžeš dokončit sedmý ročník a složit zkoušky OVCE. Pokud ti to není umožněno v tvé době, tak já ti to tedy umožním. Ale pamatuj, poslední dva měsíce."
Harry se zeširoka usmál. "Díky pane," a na znamení díku mu podal pravou ruku, kterou Brumbál ochotně a s úsměvem přijal.
***
"Reme," volal z dálky na přítele, a budoucího profesora Obrany proti černé magii, Harry. "Reme, pojď za mnou, prosím, něco ti chci ukázat."
Remus nevěděl, co Harry asi tak může chtít, ale zaklapl knihu, nechal ji ležet na stolku ve společenské místnosti a šel rovnou za Harrym do jejich komnaty, která teď byla prázdná.
"Podívej, co mám," vytáhl z kapsy jakési hodinky. Remus stál ve dveřích, mezi futry, a nevěřícně na něj hleděl.
"To je..to je.."
"Obraceč času," usmíval se na něj mile Harry.
"Páni, ukaž," přistoupil blíž a Harrymu dal nahlédnout do ruk.
"Na, puč si ho, ale hlavně mi s ním nic neudělej," zazubil se, "nějak se musím dostat domů."
"Pane jo, Harry. To je úžasný." Removi se Obraceč převaloval v dlani. Ještě nikdy nic takového neviděl. Sotva o tom přečetl několik stránek. "Tak tohle je lepší, než kdejaká knížka," písknul a tvářil se přitom uznale. "Jak to funguje?"
"Vidíš tyhle ty obrátky? Zatočíš s nimi. Ale nejprve si ten obraceč musíš dát kolem krku, aby tě přenesl. Pak teprve otočíš, tuším, že jedna krátká obrátka je jedna hodina nebo tak nějak, ale nejsem si jistý."
"A jaký je to pocit?"
Harry se usmíval. Remus se vyptával jako typický zaujatec Obrany černé magie. "No, trošku tě šimrá v břiše, znáš ten pocit. Třeba když jsi nervózní nebo tak. Pak najednou vidíš kolem sebe mihotavé obrysy, pohyby a všechno kolem se jakoby vrací do minulosti. Vidíš třeba sám sebe, jak si před dvěma dny šel po chodbě nebo tak. A najednou se to utne a je to taková síla, že se pomalu ani neudržíš na nohách. Musíš udržet balanc."
"Někdy bych to chtěl vyzkoušet."
"Vážně, nezkoušej to. Je to nebezpečné. Kdyby ses třeba posunul jen o několik hodin, mohl bys potkat své druhé já. A co myslíš, že by se mohlo stát, kdyby si viděl sám sebe? Podmínkou při užívání je, že člověk se musí vyhýbat sám sobě, aby se nestalo něco nekalého. Od kamarádky jsem slyšel, že hodně lidí v minulosti zabilo samo sebe."
"Ale to se tobě tady nemůže stát." Usmál se Remus.
"Ne to ne. Já tu totiž nikde nejsem."
Removi něco došlo. "Ale počkej. To, že ho máš, to znamená, že už je spravený.." Ukázal na Obraceč.
"Ano, to je pravda."
"To tedy znamená, že nás už opustíš? Že už se vrátíš do své doby?" Remus vypadal smutně. Harry na něm, jako na jediném poznal, že si ho docela oblíbil. S Remem si dobře rozuměli.
"No, brzy ano. Ale teď ještě ne. Brumbál mi povolil u vás dokončit poslední ročník a složit OVCE."
"No, to je logické. Pokud jsem to správně pochopil, tak když se vrátíš zase Obracečem do své doby, tak se vrátíš do chvíle, kdy si odcestoval k nám.."
"Ano, tak by to mělo fungovat."
"Takže je logické, že tě tu Brumbál nakonec nechal. Vždyť by ses vrátil někdy do doby srpna tvého roku, pokud si dobře pamatuji, jak si říkal?" Tázavě na něj pohlédl.
"Jo, byl srpen."
"Čili, bylo by před začátkem školy a ty bys znovu šel do sedmého ročníku. To je naprosto zbytečné. Takhle si ho můžeš dokončit tady a ve své době pak do něj chodit nemusíš. To by potom bylo zbytečných osm měsíců trávených tady." Řekl znalecky. "Takže ty dva měsíce už tu doklepneš a nemusíš chodit do školy tam u vás."
Harry zesmutněl, ale nedával to najevo, naopak, na Remuse se zářivě usmál. "No, tak nějak."
Remus ještě stále v rukách držel Harryho Obraceč. "Páni, já mám v rukách věc, která může změnit osudy lidí. Která může změnit minulost i budoucnost. Klidně by se toho dalo zneužít ke zneškodnění Voldemorta."
To bylo snad skoro poprvé, co Harry zaslechl Voldemortovo jméno v této době.
"Nechápu, proč se lidi bojí vyslovovat jeho jméno." Otočil se na Harryho. "Zřejmě asi nevíš, kdo to je, viď? Je to.."
"Nemusíš mi to říkat," sklopil hlavu k rukám a začal si mnout prsty. "Já moc dobře Voldemorta znám. Osobně."
"Vážně?" Remus se posadil. Vypadal, že by si rád vyslechnul všechno, co Harry zažil, ale oba věděli, že to není možné.
"V mé době Voldemort stále existuje," záměrně neřekl žije, protože ten jeho život se ani za život považovat nedal. Vždyť už byl jednou zneškodněn, právě Harrym. A pak o něm nebylo slyšet. Nakonec povstal jako jakési monstrum a nakonec, v Harryho čtvrtém ročníku, pojal lidské tělo. Vlastně ani ne tak lidské, jako napůl hadí.
"To je mi líto," odmlčel se Remus. "Pokud dělá stejné věci jako teď.. tak.."
"Promiň Reme, ale nemůžeme o tom mluvit."
"Já vím, to je dobrý." Stočil svůj zrak znovu na Obraceč. "Stejně je to skvělá věcička. Jak to člověk dokáže vymyslet, vyrobit.. udělat z toho tak mocnou věc. Vem si, že by si mohl odvrátit třeba obě dvě světové války."
"No to ano."
"Na, vezmi si to, moc mě to láká," usmál se Remus. "Já bych toho totiž určitě hned zneužil."
Ve chvíli, kdy Remus Harrymu zrovna podával hodinky na zlatém řetízku, vstoupil Sirius.
Zrakem zhlédl situaci. A než Harry stačil Obraceč zastrčit do kapsy, Sirius si ho stačil prohlédnout.
"To byl Obraceč času?" Zkoumavě a podezřívavě si Harryho prohlížel.
"Hmm," přitakal neochotně Harry.
"Kde si ho vzal?" Zvýšil hlas.
"Siriusi," chytl ho za paži Remus. "Nech ho být. Ten Obraceč je Harryho."
"Nemůže být jeho. Obraceče jsou majetkem Ministerstva kouzel.. no.. až na..," zamyslel se. Harrymu bylo jasné, o čem to asi mluví. Tento Obraceč měl totiž zrovna ze Siriusova domu. Zřejmě o něm věděl. Ale proč ho tedy nikdy nevyužil?
".. to je jedno. Nikdo tak mladý Obraceč nevlastní! A nikdo nepovolaný. Jsou to velice mocné a jedinečné věcičky, s tím si člověk nemůže zahrávat."
"Já to vím!" Zašeptal Harry.
"Tak ho vrať, odkud si ho vzal!" Pokrčil Sirius obočí.
"To nemůžu!"
"Co?"
"Siriusi!" Napomenul ho Remus.
"Nepleť se do toho, Moony."
"Spíš ty se do toho pleteš, Tichošlápku!"
Sirius se nechápavě na Rema otočil. "Co ty víš, co může tahle věc způsobit!" Sirius zdá se věděl, o čem mluví. Že by se v jeho životě stalo něco, co právě způsobil tento Obraceč?
"Ukaž mi ho!" Požádal Harryho.
Harry vytáhnul Obraceč z kapsy, chvíli váhal, ale nakonec ho Tichošlápkovi podal.
Sirius polekaně otevřel ústa. "Ale.. to je.. to není možné!"
"Co?"
"Tohle je přece náš.."
"..Obraceč? Ten, který byl schovaný v jedné knize ve vaší knihovně?" Usmál se škodolibě Harry.
"To nemyslíš vážně?" Otočil se na Harryho Sirius.
"Proč? Co?"
"Tys byl u nás doma a ukradl ho?" Na Siriusovi šlo poznat, že mu stydne krev a vždycky, když se zlobil, tak mu na spáncích vyskakovaly žíly.
"No dovol, já nejsem zloděj!" Zachmuřil se Harry.
"Tak odkud máš tenhle.."
"Od vás, z knihovny.."
"Tak co lžeš! Jak ses tam dostal?" Sirius napřáhl k Harrymu ruku a už ho chtěl chytit za krk, když do něj z boku vrazil Remus.
"Nech si to vysvětlit, ty hlupáku!" Naškrobil se. Načež se otočil na Harryho: "Myslím, že by si mu měl říct pravdu. Já mu věřím, on to nikomu neřekne."
"Asi máš pravdu, Reme. Sirius není osoba, které by se moje budoucnost úplně tak týkala."
"O čem to mluvíte, vy dva?" Spřáhl je jedovatým pohledem nejlepší přítel Harryho otce.
"Myslím, že by ses na to měl posadit, Siriusi." Pokynul Harry rukou.
Sirius vzal jeho ruku a odhodil ji pryč. "Myslím, že bys mi neměl nic nakazovat."
"Nebuď protivný, Tichošlápku! Co ti zase přeletělo přes nos?" Remus byl tak trpělivý člověk, že až Harry nechápal, kde se v něm ta trpělivost bere. "Prostě si sedni a drž hubu!" Zvýšil hlas, kterým překvapil nejen Harryho, ale i samotného Siriuse.
Sirius se posadil a nic neříkal. Zkoumavě pohlédl na Harryho, na znamení, že už může spustit.
Harry chvilku přecházel ze strany na stranu, načež prohlásil. "Hmm, myslím, že bych se měl asi prvně představit." Podíval se na svého kmotra, který se zatvářil pohoršeně nad tím, že jim "tenhle" kluk lhal i v tomhle.
"Jmenuji se Harry James Potter Evans, když to takhle řeknu," obdařil svého kmotra brilantním úsměvem a ten už teď nechápal ale vůbec nic. Ústa měl otevřená dokořán, očima se vpíjel do těch Harryho a nebyl schopný ze sebe nic vydat. Ani hlásku. Čekal, jakoby se měl právě probudit ze snu. Jakoby to byl nějaký žertovný sen. Opatrně přeskočil očima z Harryho na Remuse a ten krátce přikývnul.
Tak buďto si právě ti dva z něj dělají dobrý den nebo špatně slyšel.

7. kapitola - Je čas, hochu!

12. listopadu 2005 v 21:47 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Atmosféra týden od týdne houstla. Harry se začal stranit. James s ním nevydržel ani pět minut v komnatě. Vždycky, když spolu byli v jedné místnosti sami, James automaticky po chvíli odešel.
Na jednu stranu to Harrymu bylo strašně líto, ale na druhou stranu udělal, co musel a plnilo se mu jeho přání - dát své rodiče dohromady.
James a Lily si v poslední době hodně rozuměli. Harry věděl, že spolu ještě stále nechodí, ale už to bylo na dobré cestě. Lilyiny pohledy mluvily za vše. Hltala Jamesovo každé slovo a každý pohled. Už mu neříkala příjmením, ani ho neignorovala. Navázali spolu velmi vřelý přátelský vztah.
O Harrym po škole kolovala nevalná pověst. James se zřejmě zapříčinil o to, aby každý na škole věděl, co Harry své matce udělal.
Dalo by se říct, že všichni, až na Remuse, který věděl, proč se to všechno tak odehrálo, jím - Harrym opovrhovali.
Nebelvírská kolej, i spolu s Tichošlápkem, dělala, že žádného Harryho Browna nezná. Sirius, jako správný Jamesův kamarád, Harryho ignoroval taky. Ačkoliv vypadal, že mu vždycky chce něco říct pořádně od plic, pokaždé si to nechal raději pro sebe. Jakoby se nechtěl víc rozčilovat.
Tohle Harryho žralo. Jak s ním všichni jednali, přitom nic neudělal. James to pořádně nafoukl a udělal z komára velblouda. Harry začal litovat, že se sem vůbec dostal. Začal nesnášet všechny Obraceče času, hlavně ten, který ho sem dostal. Začal vinit sám sebe za to, že se neovládl a raději nezůstal tam, kde měl. Začínal toužit po tom, aby se mohl konečně vrátit zpátky do své doby. Co by tady dál dělal, když ho tu nikdo nemá rád?
***
Procházel se, v noční době, po školních chodbách. Bylo opravdu pozdě, ale musel si provětrat hlavu, roztřídit myšlenky.
Jakoby to osud právě chtěl, potkal na chodbě nejméně chtěně viděnou osobu, svou vlastní matku, která netuší, že jeho vlastní matkou je. Potkal tam Lily.
Jen ji zahlédl na rohu, už se otáčel na patě a chtěl vzít co nejrychleji do zaječích. Ale Lily byla rychlejší.
"Stůj!"
Harry zastavil, ale neotočil se. Lily k němu přistoupila blíž. Položila mu ruku na rameno a otočila ho čelem k sobě: "Co tu v tuhle dobu děláš?" Zpřísnila hlas, téměř jako to dělá profesorka McGonagallová.
Harry neodpovídal.
"Pokud sis toho ještě za tu dobu nevšiml, Browne," to bylo poprvé, co mu neřekla jménem, "tak jsem Primuska a ty se v tuhle dobu nemáš co toulat po škole!"
"Tak mi seber body, ne?!" Zvýšil Harry hlas. Tohle mu ještě scházelo. "Vidím ti to na očích, že to chceš udělat!" Kdyby mu někdy někdo řekl, že ho bude jeho máma někdy štvát, neuvěřil by mu. Už za prvé proto, že jeho matka byla v jeho době mrtvá, a za druhé proto, že by ho nikdy nenapadlo být naštvaný na osobu, kterou vždycky tak toužil poznat. Která mu v životě chyběla. "No tak?" Zdvihl obočí. Lily nereagovala. "Dělej, chceš to. No tak mi seber body, Lily!"
Lily si ho chvíli prohlížela. "Máš pravdu. Kdyby si nebyl z Nebelvíru, vzala bych ti body, ale.."
"Ale no tak!" Harry byl zaskočený její reakcí. "Snad nenadržuješ vlastní koleji, zrovna ty, Lily!" Kladl velký důraz na předposlední slovo.
Lily se zamračila: "Nevezmu ti body jen proto, jelikož jsi z Nebelvíru a já věřím tomu, že v tobě je něco dobrého."
"Stejně, jako si věřila celá ty dlouhá léta Jamesovi, viď? Pokrytče! Andělská Lily Pott…Evansová se nade mnou slitovala, jak šlechetné!" Spřáhl ruce a podíval se ke stropu. "Teď nebudu spát a celou noc si budu hryzat prsty a budu mermomocí přemýšlet, jak té laskavé ženě jednou vrátit její šlechetnost!" Neodpustil si svou ironickou poznámku a usmíval se přitom. Sám se divil tomu, odkud ta jeho zloba vychází a jak může být na Lily tak zlý. Tohle by sám do sebe neřekl. Takhle naštvaný byl naposledy v pátém ročníku, kdy mu ve škole skoro nikdo nevěřil.
Nakonec zvážněl a v očích se mu zablesklo: "Vůbec nic o mně nevíš, Lily Evansová. Vůbec mě neznáš a nemáš právo mě odsuzovat." Zakýval hlavou. "Zrovna TY mě překvapuješ, že mě takto odsuzuješ. Od Jamese jsem to čekal, ale od tebe ne. Myslel jsem si, že jsi jiná. Spravedlivá a šlechetná, ale zřejmě jsem se zmýlil. A to mě ještě víc bolí, poněvadž teď vím, z čeho pocházím.. představa, že moje mat..," zasekl se. `Harry, ty pitomče, že ty neumíš držet jazyk za zuby!´ Zanadával v duchu sám sobě. "Představa, že..," nevěděl, jak to zamluvit.
Lily strnule stála. Zřejmě se jí jeho slova dost dotkla, ale ihned zareagovala. "Co si chtěl říct?"
"Zapomeň na to, Lily!"
"Ne, to teda nezapomenu. Jak víš, z čeho pocházíš? Jaká představa?"
"Říkám, nech to být, Lily. Nechci ještě dělat větší dusno," zalhal. Nic jiného, čím by to zamluvil, ho nenapadlo. "Prostě mě neznáš!"
"Můžeš si za to sám, že ti nedůvěřujeme. Jsi celý takový tajemný, nic o tobě nevíme. Nic z tvé minulosti, jen takové drobnosti. Nikdo ze školy o tobě nic neví, ani James, ani Sirius, ani Remus.."
"Rema z toho vynechej!" Skočil jí do řeči.
Lily se podezřívavě podívala. "Rema? Co s ním je?"
"Nic!"
"Harry!"
"Řekl jsem, že nic, Lily. Už se mě na nic neptej. Nemůžu ti to říct!"
"Proč bys nemohl?!"
Harry se zatvářil ublíženě. "Prostě nemůžu."
Ale Lily pokračovala v tom, co načala. "Víme o tobě jen to, že jsi přešel z Kruvalu. Co si pak člověk může myslet? Zrovna tahle škola! Plná černé magie a ti lidi.."
"Ty nejsi ten typ člověka, který každého odsoudí, Lily, tak proč to děláš? Naočkoval tě James? Nebo ses prostě rozhodla, že mi znepříjemníš život jen proto, protože jsem s tebou nechtěl nic mít a protože o tebe nestojím?
Tolik let máš před sebou kluka, který tě moc miluje a vypadá úplně stejně jako já, ale ty si ho nevšimneš! Já už jsem nevěděl, jak jinak ti to mám dát najevo, že tě prostě nechci. Neber to osobně. Jsi moc pěkná holka, ale prostě to nejde." Zamyslel se. Tátu do toho nechtěl tahat. "Mám svoji holku. Doma na mě čeká a jakmile skončí tento rok, budeme zase spolu.
Ty jsi pořád za mnou chodila, tak mi ruply nervy. Ano, omlouvám se, že jsem tě rozplakal, to jsem nechtěl, ale takhle to mělo aspoň větší účinek, ty by sis to jinak neuvědomila. Dával jsem ti plno náznaků, dokonce jsem ti to říkal, ale nenechala ses odradit."
Lily sklopila oči. "Opravdu jsem byla tak otravná?"
Harry se mírně usmál. "No, trošičku," ukázal malou mezírku mezi palcem a ukazováčkem své pravé ruky.
Lily mu úsměv oplatila. "Máš pravdu. Omlouvám se. Byla jsem neodbytná a natvrdlá. Přeháněla jsem to. Ale vážně jsem si to neuvědomovala. Byla jsem jak zhypnotizovaná. Přitom James..," udělala mezi řečí mírnou pauzu, "..Jamese jsem měla před očima a nevšimla jsem si ho.."
"Holt pod svícnem je největší tma!" Prohlásil zmoudřele Harry.
"On je tak vtipný, nikdy jsem si toho nevšimla. Je vážně hodný," pokračovala zasněně, "a má dobré srdce. Vážně lidi odsuzuji předčasně a právě on na to nejvíc doplatil. Je to fajn kluk a já mu nedala ani příležitost!" Zachmuřila se.
"Však budeš mít ještě spoustu času, Lil, abys mu všechno vynahradila." Harry se zamyslel. `Vlastně tak moc ne. Jen dokud mi nebude jeden rok.´ Vzdychl.
"Vše odpuštěno?" Zeptal se nakonec pro jistotu Harry.
"Ano, všechno je v pohodě." Přikývla jeho matka.
"Pojď sem!" Pokynul Harry rukou k objetí," načež přistoupila blíž a on své ruce ovinul kolem jejích zad.
"Pusť ji! Ihned ji pusť!" Ozvalo se odkudsi z rohu.
"A sakra," špitnul Harry. "Tohle mi snad ten osud dělá naschvál nebo co!"
James jako fúrie mířil rovnou k Harrymu. "Něco jsem ti snad říkal, Browne, ne? Říkal jsem, ať se jí ani nedotýkáš!" Otočil se na Lily. "Neudělal ti nic?"
Lily smíchy vyprskla.
Harry se na ni chvilku díval, načež se začal smát taky.
"Co je tady k smíchu?" Zvýšil James zuřivě hlas.
Harry mrknul na Lily. "Tak já půjdu!" Prohlásil a chtěl odejít.
"Kam bys chodil? Co to má znamenat? Vrať se, my si ještě něco musíme vyřídit!" James byl stále naštvaný. Připadal si jako blbec. "Odebírám Nebelvíru pět bodů," prohlásil pevným hlasem. Lily se na něj vyděšeně podívala. "A teď se vrať!" Zahřměl James znovu.
Harry se nakonec rozhodl, že si to vyřídí jednou provždy.
"Vidíš, Lil, tak nakonec mi ty body vzal on," usmál se.
"No jo," zachichotala se Lily. "Ale bylo to od něj nefér. Nemůže každému brát body v afektu a jen kvůli pomstě."
"Kdo se tu mstí?" Zeptal se dotčeně James.
"Ty!" Zaznělo dvojhlasně.
James ztichnul.
"Tak abys věděl, Jamesi," využil Harry jeho klidu, "tak jsme si to s Lily už vyříkali a všechno je v pořádku."
"Jak v pořádku? To teda není v pořádku.."
"Nech toho, Jamesi Pottere," zastavila ho Lily. "Prostě už na to zapomeň. Byl to omyl. Oba dva jsme si to vyložili špatně!"
James nechápal, o co jde. Ale chtěl Lily udělat radost. Hleděl z jednoho na druhého až nakonec kývnul.
"Podejte si ruce!"
"Cože?" Vyjekl vyděšeně James.
"Jak slyšíš, Jamesi! Podejte si ruce."
Harry se touhle situací velice bavil. Sledoval, jak jeho otec bojuje se svou ješitností a s pocitem zalíbit se Lily. Byl to tvrdohlavý mezek, ale nakonec jeho chuť zalíbit se Lily byla větší a vyhrála nad jeho pošramoceným egem.
***
Bylo to už hodně dlouho, co Harry nemluvil s Brumbálem. Dneska mu profesorka McGonagallová v Přeměňování sdělila, že s ním chce ředitel školy mluvit.
Bylo před večeří, Harry si říkal, že v tuhle dobu by měl být Brumbál u sebe a rozhodl se za ním zajít.
Bloumal chladnými chodbami, stále přemýšlel nad tím, co mu asi Brumbál chce. Ale bylo mu to jasné. O co jiného by mohlo jít, než o ten jeho Obraceč času?! Určitě už je opraven a Harry bude muset jít zpátky domů. Opustit to tady a jít zpátky do toho nečasu, kde jsou všichni jeho blízcí mrtví.
`Já ještě nechci odejít. Vím, že ještě před nedávnem jsem chtěl. Bylo to tu k nevydržení. Ale teď? Ne, ještě ne. Vždyť.. už nebudu mít nikdy možnost své rodiče lépe poznat. Už nikdy se neuvidím se Siriusem, ani s Brumbálem. Proč? Ne, já nechci jít. Ještě ne. Vždyť za chvíli bude konec školního roku. Mohl bych tu oddělat školu. Ve své době se tam tejně už nevrátím a nebudu dostudovaný, tak proč ne tady? …Zajímalo by mě, kolik tam uběhlo času, když já jsem tady. Zřejmě stejně. Co asi dělají všichni, když zjistili, že tam nejsem? Strašně by mě to zajímalo. Jenže to nezjistím. Obraceč mě vrátí zase tam, odkud jsem ho použil. Na minutu přesně. Ale stejně je zajímavé nad tím přemýšlet. Uběhlo nějakých osm měsíců a já nikde. Kouzelnický svět musí být z mé nepřítomnosti celý nesvůj. Věří mi. I když nechápu proč. Weasleyovi o mě musí mít strach. A co teprve Hermiona. Určitě mě hledají!
Zato takový Voldemort musí být štěstím bez sebe. Jediná překážka mu zmizla z obzoru. Ale on o věštbě nic neví. Kdo ví, co se tam teď děje! Jestli Voldemort opět terorizuje svět. Moc by mě to zajímalo, ale ještě se mi nechce zpátky. I když vím, že do této doby se nevrátím, stejně chci být ještě chvilku tady.´
Ani si neuvědomoval, že ho nohy dávno donesly ke kamennému chrliči, který se automaticky při jeho vstupu do chodby, odsunul a vytvořil tak vstup do Brumbálovy pracovny.
Harry vystoupal po točitých schodech přímo do ředitelovy pracovny.
Brumbál seděl za stolem a zrak měl upřený k nějakému zažloutlému pergamenu, do kterého něco vpisoval.
Vedle ně seděl na bidýlku Fawkes. Tiše pochrupával a Harryho příchodu si ani nevšimnul. Zato Brumbál ano.
"Vítej, Harry. Omluv mě na chvilku. Jen to dopíšu! Zatím se posaď!" Jakmile domluvil, křeslo se, bez jakéhokoliv přičinění, samo od sebe odsunulo. Tohle kouzlo Harry ještě neviděl, ale nepřekvapilo ho to. Posadil se.
Brumbál nakonec pergamen přeložil, přehyb zalil červeným voskem a prstenem, jenž měl na levém prostředníčku, se zaryl do vosku, na němž se teď rýsoval bradavický erb. Pomalinku vstal od stolu a pergamen předal Fawkesovi, který mu vyřizoval poštu. "Na Ministerstvo kouzel." Nic víc nemusel říkat. Fawkes rozuměl. Vzal dopis do zobáku a ve mžiku proletěl kolem Harryho a oknem zamířil ven.
Brumbál se znovu usadil a zpříma, přes půlměsíčkové brýle, se podíval na Harryho.
"Určitě chceš vědět, proč jsem si tě zavolal. Ale to je myslím jasné." Vzal do ruky hůlku a napřáhnul ji směrem ke svému šuplíku. Šuplík se otevřel a Brumbál z něj vyndal zlatavé hodinky na zlatém řetízku. Položil je na stůl.
Harry se na svůj Obraceč času smutně podíval.
"Ano, Harry. Jak vidím dle tvého výrazu v obličeji, tvůj Obraceč už je zase v pořádku. Můžeš se vrátit zpátky. Do své doby."
Harry si odfrknul. "Do své doby," řekl sklesle. "Co mě tam čeká," zněl tragicky a Brumbál hned na něm poznal, že něco není v pořádku.
"Ať už se v tvé době děje cokoliv, Harry. Říkal jsem, že nikdo nesmí znát svůj osud ani budoucnost, takže bych byl rád, kdyby si nemluvil ani v náznacích." Odmlčel se a sledoval Harryho smutnou tvář. "Je čas, hochu. Nejspíš by ses měl rozloučit!"

17. kapitola - Nemalé problémy

10. listopadu 2005 v 18:44 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
James se podíval na pracovníka z Ministerstva kouzel. Hodiny kultury byly spíše politicky laděny. Remus měl pravdu, když tvrdil, že se budou bavit o lordu Voldemortovi, muži, jenž byl poslední dobou postrachem Rady Ministerstva kouzel a ministryni kouzel Milicent Bagnoldové.
Šířilo se taky, že se Voldemort snaží zmanipulovat i Starostolec, ve kterém byl největším hlavounem samotný Brumbál. Voldemort vůbec nebyl tím, co ze sebe dělal. Obracel čistokrevné kouzelníky proti nečistokrevným. Měl na Ministerstvu právo VETA a nechal vyhodit desítky vynikajících, avšak nečistokrevných pracovníků. Byl mnoha lidem trnem v oku. Shromažďoval kolem sebe pochybné skupinky lidí, kteří si začali říkat Smrtijedi. Podivná přezdívka pro lidi, kteří chtějí údajně prospět britské kouzelnické politice. Svět kouzel z nich začínal mít tak trochu strach. Tento muž, lord Voldemort, vůbec nechtěl rezolutně změnit situaci v Británii a zákoník kouzel, jak původně hlásal, ale naopak, chtěl ho zpřísnit. Diskriminoval mudlovské a polomudlovské kouzelníky a čarodějky. Všechny oklamal a kouzelníci si hřáli hada na hrudi. Nechali ho, aby se mezi ně vetřel a všechno ovládnul.
Ti, kteří mu podlehli, se stali jeho věrnými nohsledy, a ti, kterým se znelíbil, byli něčím potrestáni. Někteří pracovníci dokonce podivuhodně zmizeli z povrchu zemského.
Obyvatelstvo mu dokonce přestalo říkat lord Voldemort, nechuť k jeho činům mu zasloužila přezdívky jako byly Ty-víš-kdo nebo Pán Temna, Pán Zla, Temný pán a jiné. Nikdo si nebyl úplně jist jeho záměry, ale bylo jasné, že z toho nekoukalo nic pozitivního. Byl to silný soupeř, který se nenechal sesadit z trůnu. Každopádně politická situace v posledním roce dělala starosti nejen pracovníkům Ministerstva kouzel, ale i studentům, kteří v tom také neviděli nic dobré, až na zmijozelské, kteří byli pro to - vymítit všechny mudlovské šmejdy.
"Každý z vás dostane tuhle příručku," ukazoval muž, "je naší povinností, abychom vás upozornili na značná rizika, a abychom vás na to připravili."
Sirius vzal do ruk brožuru s, podle Ministerstva kouzel, nejužitečnějšími obrannými kouzly a zaříkadly.
"Tohle mě má jako zachránit?" Koukl dovnitř Sirius a prolistoval celou brožuru. Cynicky se usmál: "Už se vidím, jak bojuji se skupinou kouzelníků, kteří jsou nejlépe vycvičeni a půjdu na ně s kouzlem Mdloby na tebe, to je opravdu úžasná a spásná myšlenka. To by se mi vysmáli hned!"
Nastal večer. Dnes byl naštěstí pro kluky, naneštěstí pro vlkodlaky, úplněk, takže Remus musel jako obvykle zase jít pod, vedením madam Pomfreyové, pod vrbu Mlátičku do stavení Chroptící chýše. Zbylí tři kluci mohli volně dál plánovat. Tentokrát i s Petrem, který byl do jistého plánu zasvěcen už nějaký ten týden. Plánovali u nich v komnatě, poněvadž neexistovalo žádné ohrožení prozrazení.
"Takže chcete být tedy zvěromágové?" Ujišťoval se už po několikáté Petr.
"A ty snad ne?" Opáčil Sirius.
"Nooo," protáhl nosem pobaveně, "nebylo by to špatné… ale já na to nemám!" Rezignoval a žuchnul sebou na postel.
"Neboj se, Péťo," uklidňoval ho Sirius, když viděl jeho bezradný výraz ve tváři, "ty se jím staneš taky. Jako, že se Sirius Black jmenuji!"
Petr se zatvářil pobaveně a vděčně zároveň. Ale, že tuhle věc řekl zrovna Sirius, od kterého by to nikdy nečekal.
"My ti pomůžeme, neměj strach! Času na to máme dost!" Dodal James, když stále na Petrově tváři přečkávala nedůvěra v něco tak nesplnitelného.
"Proč mi podáváš tu knihu?" Nechápal Jamesův čin Petr.
"Měl by sis vybrat, čím by si chtěl být!"
"A?"
"Co A? Tohle je encyklopedie zvířat."
"Ale já vím, co chci být! Probírali jsme to už minule."
"Vážně?"
"No jasně, chci být krysa!"
"Proboha, proč zrovna krysa?" Divil se James.
"Protože jako něco tak malého, jako krysa, proklouznu všude. Můžu bez povšimnutí do kuchyně, do dívčích sprch.."
Sirius se rozesmál nad Petrovou vynalézavostí a Jamese to pobavilo taky. Vlastně na tom něco bylo.
"On má pravdu, Jamie," zaculil se Sirius, "potřebujeme někoho, kdo proklouzne všude. Říkal si, že k vrbě Mlátičce se dostaneme jedině tak, když ji znehybníme, a to dotykem jejího suku. A tohle je přímo skvělý plán. Petr jako krysa se vždycky může proplížit ke kmeni a vrbu znehybnit. Můžeme tak potom chodit za Remusem."
"No to máš pravdu, Tichošlápku, to je fakt." Souhlasil James, načež se otočil na Petra. "Dobrá, Petře. Krysa se bude hodit."
"Tak to jsem teda rád, že jste mi to odhlasovali, když žijeme v té diktatuře," zatvářil se Petr nerudně.
"No, no! Snad jsem neurazil tvou pýchu, Péťo?"
Petr netrpělivě zamlaskal, načež se rozesmál a plácl sebou po posteli. Do ruky vzal polštář a mrsknul ho po Siriusovi, který se jakoby probral z transu. Uvědomil si, co zrovna Petr udělal. Popadl nejbližší polštář a ránu mu oplatil.
Pravá polštářová válka mohla začít.
"Ahoj Evansová!"
"Zmiz Pottere!"
"Ale no tak, Evansová, nebuď na mě zlá."
"Nejsem zlá, jen jsem z tebe unavená."
"Tebe určitě unavuje ta nehynoucí a vášnivá láska ke mně."
"No to víš, že jo, Pottere," žduchla do něj, "a teď, když dovolíš, miláčku, zase bych popošla dál, než mi pukne srdce soužením!"
"No jasně, nerad tě trápím, zlato."
"Sklapni," propíchla ho pohledem a s výrazem podobným, jaký mívala profesorka McGonagallová, když byla pekelně naštvaná, odkráčela pryč.
"Ta ti to nandala," z dálky se k Jamesovi přibližoval Sirius.
"Aspoň mám koho otravovat na rozdíl od tebe, Tichošlápku. Měl by sis najít holku. Vždyť tu po tobě touží půlka ročníku,"
"Mě baby nezajímají, jsou to naivní slepice.."
"..Lily je jiná," řekl dotčeně James.
"Jo, ona možná jo. A ještě Tery. Ale teď se soustředím na něco jiného, Jamie!" Zase ho chtěl vyprovokovat. Zazubil se: "A ty bys měl taky, abychom mohli Rema co nejdřív překvapit."
"Nemysli si, že na to zapomínám, Siriusi."
Profesorka McGonagallová právě vysvětlovala podstatu nějaké přeměny, ale nebyla nerušena. Čtveřicí rozverných studentů druhého nebelvírského ročníku. A hlavně ti dva, Potter a Black!
"Pottere, Blacku… co tam po sobě štěkáte?"
Oba dva chlapci se rozesmáli.
"To je psina," rozřechtal se James.
"Haf!" Vyštěkl budoucí právoplatný pes alias Sirius.
"Nacvičuješ si to do budoucna?" Zašeptal s úsměvem James.
Zase se rozesmáli.
"Co to tu provádíte vy dva za cirkus?" Přistoupila profesorka k nim a hrbě vzpjala ruce na hrudník v kříž.
"Cirkus teprve začne," špitl Sirius k Jamesovi, "jen co bude přítomná jistá lesní zvěř a domácí mazlíčci." Poznámku za nimi pochopil i Petr a nenápadně se rozesmál. Remus se nesnažil ani chápat. Jednoduše to byla nesmyslnost, kterou vyplodil Tichošlápek. A zrovna Tichošlápek je ten typ, do vymýšlí blbiny, které nedávají smysl. Tak proč se trápit, proč nad tím dumat?
"Nemáte co dělat?" V očích profesorky McGonagallové to pěkně jiskřilo. "Chováte se jako zvěř!" Nepochopila, proč se ti dva zase začali hlasitě smát. Tentokrát se přidal ale i Pettigrew, od kterého by to rozhodně nečekala. Byl to takový tichý nemotorný student.
Remus si začal připadat jako páté kolo u vozu.
"Pane Blacku, pane Pottere, pokud se hned neutišíte a nezačnete se chovat jako lidé, tak budu nucena zadat vám školní trest!"
James potlačil vzlyky smíchu a podíval se na McGonagallovou, načež zase vyprskl smíchy a obrátil se na Siriuse.
Profesorčiny rty se semkly v úzkou přísnou tenkou linku.
"Odebírám Nebelvíru deset bodů, za každého z vás. A dnes v sedm hodin večer nastoupíte školní trest. Po hodině přijďte ke katedře, domluvíme se, co pro vás vymyslím," poodstoupila o několik lavic dál. Nakonec se na ně otočila a křikla: "A ticho tady bude!"
James si postěžoval: "Tak zase budeme uklízet poháry ve Slavnostní síni."
"Zase, jo zase. Už mě to nebaví, nemohla by si vymyslet někdy i něco nového?" Stěžoval si Sirius, když šli oba dva do Slavnostní síně a v rukách měli kýble s hadry a příslušnými pomůckami k úklidu.
"Jednou tu bude stát i pohár s mým jménem," zasnil se James a úplně ignoroval Siriusovu poznámku o změnách trestů.
"No jasně," neodpustil si Sirius a poklepal ho na lopatkách, "pohár největšího záškodníka!"
"Proč jen já? Nerad soukromničím a nejsem sobec… a ke všemu ty jsi můj nejlepší přítel, takže bych se o tento post a tebou rád podělil. Těžko říct, který z nás je větší záškodník."
"To nemyslíš vážně? Já jsem úplně svatý!" Kál se Sirius a tvářil se ublíženě.
"Jo, ty zrovna," hodil po něm prachovku, ale hned si ji zase vzal zpátky. "No, měli bychom to rychle uklidit. Máme ještě plno práce," mrknul James na Siriuse.
"Máš recht. Hurá do toho. Však už máme praxi!"
Bylo už hodně pozdě, když se vrátili zpět na svou kolej. Zamířili přímo do svých komnat a unavení se složili do svých postelí. Petr a Remus už dávno spali. Petr, ten řezal jako dřevorubec. Určitě ve snu klátil aspoň desátý strom, podle síly jeho chrápání. Remus se převaloval na posteli. Bylo několik dní po úplňku a měl na těle čerstvé rány, ale pomalu se hojily. Zase nabíral energii.
Tento den byl náročný. Nejenže museli oba dva vydrhnout všechny poháry ve Slavnostní síni, a že je jich tam požehnaně, když Bradavice fungují nějak od roku tisíc, ale také dostali plno úkolů, na které jim nakonec stejně nezbyl čas, což si uvědomovali. Ale byli moc vyčerpaní na to, aby teď vstali a zamířili s brky a pergameny rovnou ke stolečku a začali si dělat různé výpisky. Raději se na to pěkně vykvákli a oddali se spánku, vysílení a bez energie. Však si to zítra zase opíšou od Remuse, který to jistojistě má napsané. Ještě, že mají zítra první hodinu volnou a vyučování jim začíná až v deset hodin. Stihnou si to snad všechno opsat.

16. kapitola - Bernský salašnický pes

10. listopadu 2005 v 18:43 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Začínal mrazík, foukal silný vítr a sněžné pokryvy daly znát, že se blíží prosinec.
Profesoři, až na profesorku Morisnovou, profesorku Lektvarů, dali studentům větší volnost a nezadávali jim žádné úkoly a nechali je užívat si sněžných hrátek.
"Pojď, Jamesi, ať tě můžu zkoulovat!" Zazubil se Sirius
"Spíš já zkouluju tebe, Tichošlápku."
"Ale, ale..Jamie, nefandi si tolik, si na zemi dřív, než stačíš říct famfrpál.."
"Jen si nemysli, kamaráde..právě z toho famfrpálu jsem vycvičený až moc dobře," přimhouřil škodolibě oči James.
"Když už mluvíš o tom famfrpálu," vložil se do rozhovoru Remus, "tak jak pokračují tréninky?"
"V tom sněhu to není zrovna příjemné, ale musíme si zvykat, první západ máme za týden.. a pochybuji, že ten sníh roztaje, jen se podívejte," nakoukl James z okna ven na sněhové závěje.
"Ty to určitě vyhraješ, Jimmy," našpulil škodolibě rty Sirius a dál ho provokoval.
"Mimochodem, Siriusi, už se ti pochlubila Andromeda, že je střelkyní?"
"Jo, říkala mi to.."
"Je fakt dobrá, nechápu, proč nehrála už dřív."
"Protože dřív kolejní družstvo všechny střelce mělo."
"Ale pěkně vadné."
"To jo," přikyvoval Sirius, "ale mělo. A teď, pojď už ven, ať ti to tam pěkně natřu!"
"To se teprve uvidí," vstal James a následován kamarády si šel pro teplé oblečení.
Po několika hodinách sněhového boje se vrátili na kolej úplně promočení.
"Jsem mokrý až na kost, mé bílé krvinky jsou únavou šedé..," prohlásil Remus.
Sirius se usmál a pohlédl na Jamese: "Poslyš, můžu s tebou mluvit?" Vyzval ho stranou.
"Jasně," následoval Tichošlápka James, zašli za roh.
"Víš, už delší dobu mám takový nápad..a zapomněl jsem se ti s ním svěřit."
"Co to je?"
"Týká se to Remuse."
James zvědavě zdvihl obočí a naznačil tím, aby jeho kamarád dál pokračoval.
"Totiž, jak jsme tehdy probírali zvěromágy s McGonagallovou, trochu mě to zaujalo. Nebylo by špatné stát se zvěromágy.."
"Kam tím míříš?"
"Víš, tak dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem si přečetl v knize O černé magii, že Vlkodlak je nebezpečný jen lidem, zvířatům ne.."
James na něj vyvalil oči a otevřel pusu dokořán, "Tichošlápku, ty nebudeš tak hloupý," zacenil se, "kdyby bylo venku víc sněhu, skočím z okna. To je skvělý nápad!"
"Viď, že jo. Mohli bychom se stát zvěromágy a dát to Remusovi na narozeniny. Mohli bychom tak s ním trávit úplňky, i když vlastně nevím, kde je tráví..ale to je jedno, mohli bychom být s ním, i když bude Vlkodlak."
"Jde vidět, že nejsi jen ledajaký Black, Siriusi. Tohle Remusovi udělá obrovskou radost. A pokud jde o ty úplňky, kde je tráví..tak si poslechni tohle…," začal James vyprávět všechno, co mu Remuse předtím řekl o vrbě Mlátičce. O tajné chodbě, která tam vede, o Chroptící chýši a o všem, co ho v tu chvíli napadlo.
"Já to věděl!" Zvolal Sirius, "Věděl jsem, že na té vrbě něco bude. Bylo mi jasný, že tu nestojí jen tak..vždyť tu předtím, než jsme přišli do školy, vůbec nebyla," zamyslel se, "takže tajná chodba..hmm, to je super. Myslím, že bychom si dneska v noci mohli udělat menší procházku do Oddělení se zakázaným přístupem," zaculil se nevinně Sirius.
"Jo, to bychom mohli," přikývl James a společně se zase vrátili do nebelvírské společenské místnosti, odkud odešli, když si chtěli promluvit, aby je nikdo neslyšel.
James se naklonil k Siriusovi a tiše mu pošeptal: "Měli bychom to říct Petrovi?"
"Zatím ne, první bychom si to měli prozkoumat sami. Péťovi nakonec pomůžeme společně, ale raději bych mu to ještě neříkal. Ještě by to vyslepičil."
"Máš pravdu."
"Hele, ale já nechci být registrovaný zvěromág," zašeptal James, když šli společně se Siriusem pod jeho neviditelným pláštěm přímo do knihovny.
"Co si myslíš, já taky ne. Ještě, aby mě kontrolovalo Ministerstvo. To víš, že jo..tůdle!"
"Au, šlápl si mi na nohu!"
"Promiň Jamesi, nemůžu za to, že jsi takový skrček a já se musím hrbit!"
"Tobě bude ten plášť za chvíli malý," prohlásil James, "a neříkej mi skrčku, však já se ještě vytáhnu!"
"Jo, tohle ti říká každé léto máma, ne?"
"Jak si to uhádl," zasmál se James.
"No, tohle matky většinou dělají..teda, až na tu moji!" Zašklebil se Sirius.
"No, ta tvoje, to je exemplář!"
"To teda jo. Normálně, nedávno se mi zdálo, že pracuje v mudlovském sirotčinci a pere se za práva mudlovských dětí."
James vyprskl smíchy, "To myslíš vážně? Tvoje máma jako Matka Tereza? Ty máš ale sny, to bylo nějaký science fiction, ne?"
Sirius se začal hlasitě smát.
"Buď zticha nebo nás lapne Filch!" Zahrozil mu James.
"A ty dávej bacha na cestu, slepýši!"
"Tak už jsme tady!" James vytáhl hůlku a opatrně zašeptal Alohomora míříc na skříňku, která obsahovala knihy se zakázanými tématy.
"Nad čím přemýšlíš?" Zadíval se Sirius na Jamese, který upřeně hleděl na neviditelný bod.
"Jen mě tak napadá, jak to zvládne Petr, je to pěkné kopyto!"
"Pomůžeme mu. Remus bude rád!"
James se uchechtnul: "Už tě vidím, jak si s ním poradíš. Dokážu si představit tvou trpělivost."
"Tak právě na to tu mám zrovna tebe!"
"Tak takhle si to měl vymyšlené?" Zasmál se James a Sirius na něj vycenil zuby, "Já se z tebe nikdy nepoučím."
"Co vlastně hledáme?" Dodal ještě James.
"Něco o pokročilém přeměňování, přeměňování ve zvířata, zvěromágství, něco o metamorfázích. McGonagallová přece říkala, že Ministerstvo kouzel má nad tímhle dohled a určitě si vede nějaký seznam. Třeba to tu bude..i s poznámkami, nebo tak něco. Třeba nějaký zvěromág napsal knihu o přeměně ve zvěromága, co já vím. Hledej cokoliv, co tě zaujme.
James si posunul brýle, aby lépe viděl na tituly knih.
"A co tohle?" Sirius právě vytahoval z police jednu knihu s názvem Jak se stát zvěromágem, "To nebylo tak těžký," pousmál se.
"Dobrý.. ale.. hledej dál, čím víc knih, víc informací, tím lépe pro nás. McGonagallová taky říkala, že se to může vymknout z rukou a nepovedená přeměna..to by byl sakra problém."
"Myslíš, že by nás za to mohli vyhodit ze školy?"
"Siriusi, kolik jsme udělali věcí, kvůli kterých jsme dávno mohli být pryč.."
"To je pravda."
Oba dva otočili svůj zrak zpět ke knihám a hledali dál. Bylo tu tolik užitečné literatury.
"A čím vlastně budeme?" Zajímalo Siriuse.
"Vidíš, nad tím jsem ani nepřemýšlel. Tak vezmu ještě tohle," vytáhl James encyklopedii zvířat z vedlejší police, která už nepatřila k Oddělení s omezeným přístupem.
Vlezli si pod neviditelný plášť s pěti bichlemi.
"Pospěš si Jamesi, já už ty knihy neunesu!"
"Ty neseš knihy, já držím plášť!" Zavrčel James, "Není to tak lehké!"
"To teda není, je to těžké jak…," opáčil Sirius, "a je to nefér, plášť by měl držet ten vyšší!"
"A knihy by měl nést silnější!"
"Takže, Jamesi, uznáváš, že jsem silnější, než ty?"
"Pro dnešek ano," usmál se James, "protože neseš ty knihy."
Zamířili do učebny Formulí. Zavřeli za sebou dveře a James pro jistotu i kouzlem zamknul. Sundali ze sebe plášť a posadili se ke stolečku, který k nim byl nejblíže. Sirius rychle odložil knihy a začal si třít ruce.
James ho pozoroval: "Ale, ale..zase se toho tolik nestalo!"
"Na zpáteční cestě si to prohodíme," rozkázal Sirius.
"Já nevím, co chci být," listoval knihou Sirius, "ale chci být něco, co mezi lidmi nevzbudí pozornost. Nějaké obyčejné zvíře."
"Ty už si teď obyčejné zvíře a budíš pozornosti až nějak moc," zasmál se James, "hlavně v Lektvarech."
"Nech toho, Jimmíku!" Zasmál se Sirius.
"Ok, klid zbraní. Taky nechci být žádný jednorožec nebo tak něco. Co třeba kočka jako McGonagallová?"
"Nechci se opičit," zamračil se Sirius krčíc s nosem.
"Zajímavé, že zmiňuješ zrovna opičení, když se rozhodujeme, čím se staneme."
Sirius se drobně usmál: "To je psina."
James na Siriuse pohlédl, zdvihl obočí a s úsměvem na něj ukázal prsteníčkem.
"To je ono, pes," došlo hned Siriusovi, "to je přece taky obyčejné zvíře, mezi lidmi nevzbuzující pozornost. Ale jaký druh, co myslíš?"
"Řekl bych, že vím o něčem, co by ti bylo podobné," usmíval se James, na Siriusův vkus až nějak podezřele škodolibě.
"Tak, teď čekám, co z tebe vyleze."
"Rotvajler," zavtipkoval James, "to je taky taková útočná rasa."
"Ha-ha," třel si prstem rty Sirius, "ale ta velikost..by mi vyhovovala," zapřemýšlel.
"Jo?" Protáhl James, "A co třeba ratlík, nějaký uvztekaný ratlík." James se rozchechtal a Sirius po něm hodil kapesník, co vytáhl z kapsy.
"Nech toho, Jamesi," Siriusovi cukaly rty, nechtěl, aby na něm bylo znát, že ho to pobavilo. Držel se.
"Ale teď vážně," Jamesova tvář byla kamenná, "Siriusi, co třeba..hmm.chrt?!" Poplácal ho s láskou po zádech, načež se znovu rozesmál a raději odstoupil od něj několik metrů, aby ho něčím Sirius nepraštil.
Sirius se už neudržel: "Copak tu budu za nějakou srnu? Na to by ses hodil ty," smál se.
James se zadrhnul a skrčil obočí. V jeho tváři nebylo rozpoznat, nad čím přemýšlí.
"Ale no tak, Jamie, nevěděl jsem, že jsi taková cíťa!" Omlouval se Sirius, když si všiml, že vůbec nereaguje.
"Ne, ne..počkej," zahlaholil James, "to je výborný nápad."
"Cože?" Nechápal Sirius.
"Že je to skvělý nápad!" Zopakoval James.
"Co? Ty chceš být nějaká laňka? Já myslel, že se ti líbí Evansová..a netušil jsem, že máš..takový, hmm..přihřátý sklony," ucouvl provokativně Sirius a nenápadně se přitom culil.
"Ty ses… samozřejmě, že žádná laňka…, ale jelen, No představ si to, mohl bych se toulat v Zapovězeném lese a nebylo by to vůbec nápadné."
"No, proč ne. Ale my to chceme hlavně kvůli Remusovi, viď, Jamie? Žádné soukromničení."
"No jasně. Tak teď přemýšlej, jak to bude s tím tvým psem," utnul to James. Sirius si ještě chvíli prohlížel knihu, ale pak ji s jistotou zavřel. Určitě chce být psem.
"Černý obrovský pes," mumlal si pod nos.
"Vždyť jsem zmiňoval rotvajlera, neslyšel si mě?" Teď už ale mluvil James vážně.
"Ale ne, ten se mi nelíbí," Sirius koukl na obal jedné z knih, kde byl Smrtonoš, "velký černý huňatý…toulavý…"
"To je Smrtonoš, ty pako, vidíš dobře? To je předzvěst smrti, to bys nám chtěl nosit takovou smůlu? Kdo ví, jestli bychom s Petrem přežili vlastní první proměnu, pokud to ty zvládneš rychleji… my nemáme v plánu umírat. Já chci ještě vyhrát pohár a vzít si Evansovou."
"Jestli si někdy vezmeš, což se zřejmě nikdy nestane, protože tě nesnáší, tak já ti budu měsíc dělat poskoka," zašklebil se Sirius, "a jinak si mě nepochopil. Chci být velký černý a huňatý, něco jako setr, retrívr, novofunlanďan nebo vlkodav či salašnický pes."
"Tak už se rozhodni, Siriusi, nemůžeš být všechno. To by si pak asi vzbuzoval pozornost, kdo by si nevšiml takové obludy."
"Mám to. Bernský salašnický pes, je obrovský a je huňatý.. bývá více barevný, i když černá barva převažuje, ale pokud se budu přeměňovat jak, jak budu chtít, tak budu dle vlastní vůle..celý černý."
"Paráda," oddychl si James, "jsme tu dvě hodiny a konečně jsme přišli na to, že chceš být velký černý huňatý pes. Myslím, že to můžeme zabalit. A zítra půjdeme znovu."
"A víš, kdo nese knihy zpátky, Jamie?" Usmál se Sirius.
"No, když nad tím tak uvažuji..už jsem ti, Siriusi, říkal, jak mě strašně bolí ruka? Normálně, při poslední tréninku famfrpálu jsem si ji hrozně nahmoždil, málem jsem spadl z koštěte, madame Pomfreyová říkala, že jsem o ni málem přišel.. bolelo to tak, že mi ji málem usekli, ale teď už je to něco lepší, i když to ještě stále bolí…a podívej, sotva s ní hnu…já.."
"Z toho se nevykroutíš, ty lháři jeden," usmál se Sirius a šel ke dveřím, "až je pobereš všechny, počkám s pláštěm před třídou a vrátíme je tam, odkud jsme je vzali."
"Ale Siriusi.."
"Zatím kamaráde, zdar a sílu najdeš v sýru," usmál se ještě víc, "já ti pořád říkám, že máš víc jíst mléčné výrobky," vykouzlil na něj ten nejúžasnější úsměv a vyšel ven ze třídy.

15. kapitola - Nenávist sbližuje

10. listopadu 2005 v 18:42 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Příští dny nebyly o moc lepší, sice se už na sebe James se Siriusem nevrhali fyzicky, poněvadž jim bylo trapné neustále chodit na ošetřovnu, ale slovně se napadali pořád.
I když to bylo téměř nemyslitelné, přesto spolu s Remusem a Petrem chodili jako obvykle pohromadě a nikdo v okolí by si nevšiml toho, že ještě nedávno nerozlučná dvojka Black, Potter, jsou rozhádaní na nože!
Všichni čtyři seděli v knihovně, měli plno úkolů a tak málo času.
"Musíme přijít na něco užitečného, jsme přece géniové," skousl dolní ret James a ukázal kolem sebe, jen ne na Petra, "mimo tebe, Péťo."
"A co jsem já?" dožadoval se uraženě Petr. "Co?"
James přimhouřil oči, "Hmm..nech mě chvíli přemýšlet," mezitím se Petr neohrabaně posunul s židlí a přejel Siriusovu nohu, načež Sirius zařval: "NEMEHLO!"
"Prosím, žádnou nápovědu z obecenstva," otočil se na něj James. Sirius i přes obrovskou bolest v palci, měl nutkání se zasmát, ale nemohl to udělat. Dal by tím najevo, že se s Jamesem zase normálně baví. Remusova skloněná hlava dala znát, že ten se smích zadržovat nesnaží.
Petr se mírně naškrobil.
"Už to mám," usmál se James. Petr zatleskal rukama a usmál se, ale James to nedořekl, "a hele, kdo tu je!"
Všichni se otočili, do místnosti právě vstoupil Severus Snape.
"Dlouho jsme si nepopovídali," mnul si ruce James.
"Jamesi, měj zdravý rozum," zastavil ho Remus, když se zvedal ze židle.
Sirius jakoby zapomněl na své předsevzetí, které si dal, nebavit se s Jamesem, ale jakmile uviděl v dáli Srabuse, ihned ho to přešlo: "Chceš zdravý rozum? Já ti ho dám, Bůh ví, že ho nepoužívám!" kývnul směrem k Jamesovi.
James se zeširoka usmál, "Já vedi, já vidi, já nudi..Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se, jdeme na to!" pobídl Tichošlápka a úplně zapomněl na svou uraženou pýchu.
"Ahoj Srabusi!"
"Nazdar Smrádku."
Severus Snape vytáhl instinktivně hůlku a postavil se do útočné pozice, všechny knihy, které dosud držel v rukou, mu popadaly na zem.
James se Siriusem ho automaticky obklíčili.
Remus rychle přiběhl k nim: "Kluci, neblbněte, jste v knihovně."
Když nic neříkal a viděl jeho rozzuřený výraz, tak se raději uklidil stranou. Hlasitě polknul, čekal, co se bude dít. Věděl, že to nebude nic dobrého.
Jedním pohledem těkal od kamarádů zpátky ke Snapeovi. V očích se mu zračila odplata, nenávist, zášť a chlad. Nic pozitivního se z nich nedalo vyčíst. Vysoko vyzdvihl hůlku a byl připravený něco říct.
Dnes byl ale pohotovější James, "Mobilarbus," mladík se obrátil vzhůru nohama a visel několik stop nad zemí. Mezitím se kolem nich vytvořil hlouček studentů, kteří se dívali, co bude dál. Snape věděl, že v takové převaze nemá šanci. Po chvíli ho nechali zase spustit na zem. Hlasité bum zadunělo celou knihovnou.
Snape si sebral všechny věci a vzal nohy na ramena, snažil se prodrat davem pryč.
"Podívej Tichošlápku, on nám utíká, on se nám vzdává!"
"Dobře pro něj, nebo spíš ne, dokážu trefit srdcové eso z dvaceti metrů," napřímil Sirius do dálky hůlku.
"To si zapamatuji, pro případ, že na nás zaútočí bridžový klub," ironicky se zašklebil James a popadl Siriusovu ruku a sklopil ji dolů.
Teprve teď si oba dva uvědomili, co udělali. Opět stáli při sobě. Chvíli na sebe hleděli. Oba dva se cítili zase jako v době, kdy byli nejlepšími přáteli. Moc jim to chybělo. Ale ani jeden to neuměl dát najevo.
"To bylo fajn," odkašlal si Sirius jen tak mezi pohledy a sklopil zrak k zemi.
"Jo," otočil se James někam do neznáma, a hned na to druhým směrem, jen né Siriusovi do očí.
"No, tak..zase někdy.."
"Jo, jasně," oba se přesunuli zpátky ke stolu, u kterého předtím seděli, a ke kterému si před chvílí sedl Remus s Petrem.
James i Sirius zůstali stát a hleděli úplně mimo. Remus věděl, co se jím teď honí hlavou. Ale byl z nich nervózní, pokoušel se učit, ale nešlo to, když tu tak přitrouble stáli. Na oba dva se podezíravě podíval a s úsměvem pravil: "Jak si stojíte s otázkou sezení?"
Sirius se zeširoka usmál a posadil se, "Tenhle byl dobrý, Remusi," okomentoval jeho vtipný příspěvek.
"Díky, Tichošlápku..a co ty, Jamesi?" otočil se Remus na kamaráda, který zřejmě stejně moc nevnímal. Nakonec se na něj otočil se slovy, že si musí ještě něco vyřídit.
Toulal se chodbami, musel si to všechno promyslet.
Dneska to bylo fajn, moc fajn. Jak se tam společně se Siriusem vrhli na toho křivonosého bastarda. Byli opět jako správná dvojka. Kdyby tak šel vrátit čas, všechno by bylo jinak, všechno by řekl jinak, svoje jízlivé poznámky by hodil stranou a víc by si svého kamaráda vážil. Věděl, že to přehnal, i když vina nebyla jen na jeho straně, ale taky se cítil vinný. Ale Tichošlápek se rozhodně taky přičinil.
Jak tak procházel chodbami hradu, narazil na někoho, koho by nejmíň čekal.
Kupodivu šla sama, bez zástupu svých kamarádek, jak vždycky chodívala. Nyní šla prostě sama. James si jí už z dálky prohlížel a všiml si, jak protočila panenky, když ho zbystřila také.
"Čau Evansová, nechtěla by ses dneska projít při měsíčku?" dorážel na ní jako obvykle.
"Zmiz Pottere, nemám na tebe náladu!"
"Ty to jenom říkáš, ale vím, co si v duchu myslíš!" zalaškoval James. To se mu povedlo.
"Vím, co myslíš, že říkám a myslím, ale já to tak nemyslím, Pottere!"
"Já vím, co říkáš. A ty víš, co říkám já o tom, co říkáš ty," provokoval ji dál James, dneska na to měl speciální náladu.
"Je mi jedno, co si myslíš, že si myslím a co říkáš, že říkám, prostě to říkám a myslím si svoje!" Zaječela na něj, byl to kretén, vážně to byl kretén a nehorázně jí štval.
"Ooo," zatvářil se James ublíženě, "to si nemusela říkat. Doufám, žes to tak nemyslela?" usmál se.
"Magore, štveš mě, Pottere, štveš!" vyplázla na něj jazyk a šla sál.
James ještě na ni z dálky zavolal: "Hej, Evansová?" Instinktivně se otočila. "Co malá pusa na cestu?" zase se usmál tím svým bohémským úsměvem.
"Nebuď směšný, Pottere!!"
"Tak malá pusa na mě!??" zkusil to znova, ale to už Lily s hlasitým css odkráčela někam za roh.
"Chce mě," usmál se James, "ta holka mě prostě chce!"
Byla nejspíš půlnoc, Petr i Remus spali, Petr jelikož vždycky usnul jako malé dítě a Remus, protože bylo několik dní po úplňku a on byl strašně unavený, takže hned padl za vlast. Tyhle úplňky daly člověku zabrat. Přeměna ve vlkodlaka ho hodně vysilovala, navíc, když se k tomu připočítají všechny ty rány a ty šrámy, které si sám způsobuje kousáním a škrábáním, nebylo se mu proč divit.
Jen dva chlapci v této místnosti ještě nespali. Oba to o sobě věděli, ale oba mlčeli. Ani jeden nechtěl promluvit první, oba byli natolik pyšní a uražení, že by pro ně bylo potupné promluvit jako první. Každý z nich čekal, že stejně za chvíli usne, ale nebylo tomu tak ani za hodinu a půl, kdy měli stále oba otevřená víčka.
Sirius se převalil na bok. Nevěděl, že jeho tak zvaný kamarád leží taky bokem a přesně tak, že na něj Sirius zpříma pohleděl.
Jejich oči se střetly, oba dva se zase otočili zpátky, jen aby se na sebe nemuseli dívat. I přes tmu si jejich oči, po těch hodinách bdění, zvykly a rozpoznaly každou částečku v pokoji, takže nějaký lidský obličej jim nečinil žádnou přítěž.
James si vzdychl, bylo to opravdu už trapné a někdo to ticho prostě prolomit musel: "Tohle je směšné!" Slyšel, jak se Tichošlápek smál do peřiny.
"Ale ne víc, než Snapeova tvář dnes odpoledne, když visel vzhůru nohama!" Dodal druhý chlapec
James se rozesmál: "Jo, to byla fakt sranda, měli jsme mu dát větší nakládačku, zasloužil by si to!"
"Tak to máš teda pravdu, slídil jeden mastnej, ubohej…"
"Co takhle mu umýt vlasy?" zasmál se vlastnímu nápadu James.
"To není špatný nápad, Jamie!" Provokoval kamaráda Tichošlápek.
Nikdo se nikomu neomlouval, přesto oba dva věděli, že ovzduší mezi nimi zřídlo a že je zase skoro všechno při starém. Kdo by taky od takových dvou čekal omluvy. Hlavně, že se všechno automaticky zase vrátilo do starých kolejí.
"Hej, Tichošlápku, nech toho, takhle mi říká máma!"
"Nepovídej Jamie," pokračoval Tichošlápek, "našeho malého Jimmíka nebaví, jak mu žíkáme?" Postavil se a šel přímo za Jamesem, kterého štípl do tváře. "Takové růžové tvážičky, Jimmíku!" Pokračoval v šišlání.
Tohle James nečekal, vzal první polštář, který měl po ruce a mrskl ho se smíchem na svého kamaráda.
Než se ti dva usnuli, bylo téměř pět hodin ráno a skoro se rozednívalo.
Nejlepší však na tom všem bylo, že Siriuse vůbec nenapadlo jít spát do své postele a usnul u Jamese, což velice ráno rozesmálo Remuse, poněvadž ty dva viděl v náručí, jak se k sobě tulili.
Hlasitý smích je probudil.
"C-co, co je?" James měl ještě zalepené oči, takže i přes to, že neměl brýle, mu to ještě víc stěžovalo vidění. Vlasy měl rozcuchané jako nikdy.
Remus nebyl schopný slova, jen tam stál a hlasitě se smál. Sám se divil, že svým smíchem ještě neprobudil Petra. Ale nebylo se čemu divit, on měl tak tvrdý spánek, že by ho pomalu neprobudil ani palicí od trolla.
James se rozhlídl kolem sebe a najednou mu všechno došlo. Museli vypadat opravdu komicky, ohlédl se na kamaráda, který se převaloval v jeho posteli a začal se smát. Rukou do něj tak drcl se záměrem ho vzbudit. Ale Sirius jen vydal hlasitý zvuk, který připomínal trolla a otočil se na druhou stranu.
James to zkusil znovu, tentokrát se po něm Sirius ohnal, už nevydal ani hlásku. Jamesovi se na rtech rýsoval škodolibý úsměv, až nakonec do něj vrazil tak, že Sirius přepadl z postele na tvrdou zem. Šokovaně si protřel oči a porozhlédl se kolem.
"No jak jinak!" Podíval se na smějící se tvář Jamese. "To ti nedaruju!"
"Tak pojď, no..pojď!" Obíhal James kolem postele, aby se vyhnul Tichošlápkovi, který se nezvyklou rychlostí zvedl ze země a začal ho honit.
Nakonec skončili, ani nevěděli jak, v nebelvírské společenské místnosti, kde sedělo několik studentů a mlčky přihlíželo.
"Čau Siriusi!" Ozvalo se odněkud z rožku.
Sirius se instinktivně ohlédl a spatřil tvář dívky, která mu jeden večer dělala společnost. "Ahoj Tery," usmál se a úplně zapomněl na Jamese, který tam teď opařeně stál a tváře měl nafouklé jako žába, "jak se máš?" Pokračoval. Upustil od svého původního plánu, potrápit svého kamaráda, a opatrně se blížil k Terese. Sedl si vedle ní a začal se koketně usmívat.
"No, jde to.. přežívám dle možností, znáš to… mám své způsoby!" Zašklebila se dívka a ukázala na svou kapsu. "Všechno zvládám, je to fajn..ale posledně mě Morisnová málem načapala."
"Heh, ta sůva stará..nemám ji rád.. je to..pěkná…zmije!"
"A kdo by ji měl rád.."
"Třeba Snape!"
"Ten suchar s mastnou černí?" Usmála se Tery.
Sirius se začal smát: "Jo, přesně ten, vychytala si to parádně..ale..," nedořekl to, co chtěl, poněvadž z druhé strany místnosti se ozvalo jakého ehm, ehm, načež promluvil chlapec stojící opodál.
"Siriusi Blacku, tys mě tu normálně zazdil!" Stěžoval si James.
"No jo, no jo, už běžím..nemysli si, že to nechám jenom tak, bez odplaty!" Zkřivil nos.
"No, ty tvoje odplaty známe," odběhl James zpátky do komnat.
"Tak čau, kočko, zase někdy dáme čouda!" Zavelel Sirius a utíkal za svým kamarádem.

14. kapitola - Kolik ran obdržíš, tolikrát jsi člověkem

10. listopadu 2005 v 18:41 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Sirius se ráno probudil chyt se za hlavu. Zamračeně se rozhlédl kolem.. nikdo tu nebyl. Podíval se na hodiny. Osm, proboha. Za hodinu začíná první hodina, ke všemu s McGonagallovou. To se nestihne ani nasnídat. Pako, pako! Proč ho nevzbudili?
V tu chvíli vešel do pokoje James. Podal Siriusovi tácek: "Na, vzal jsem ti jídlo sem, bylo mi jasné, že asi nebude vstávat zrovna brzy," Sirius mu byl za tohle gesto vděčen, avšak nevěděl, jak se má před ním zachovat. Zlobí se James na něj moc? "Díky," špitl.
James si ho zkoumavě prohlížel. Poznal, že mu není zrovna nejlépe, měl tmavé kruhy pod očima, netvářil se zrovna šťastně a neustále krčil oči a třepal hlavou.
"Hlava, co? Bolí, bolí?" posmíval se James. Tichošlápek si pro začátek raději nechtěl dovolovat, ještě by Jamese znova něčím naštval, a to nechtěl.
"K tomu včerejšku," zlomil James ticho, vycítil, že Siriusovi zrovna není do řeči, "pěkně si nás vystrašil. Teda..hlavně mě. A Brumbála!"
Sirius se na něj zvědavě podíval a zvedl obočí, "Brumbála?"
"Jo, ptal se po tobě v Obraně." James nezněl zrovna naštvaně, ale Sirius pochopil, že je pěkně naštvaný, "můžeš mi říct, kde si celou tu dobu byl?"
Chtěl mu tu novinku vyklopit s plným nadšením, ale to teď nejspíš nebylo namístě, "objevil jsem jednu místnost. Bude tě fakt zajímat," nechal se unést, "normálně…"
"..mě teď nezajímá nějaká místnost, Siriusi Blacku. Mě zajímá hlavně to, proč si to udělal. Proč si na celý den zmizel a nedal o sobě vědět? Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo!"
"Proč myslíš!" zavrčel Sirius
"Ty nejsi ten, kdo si tu má stěžovat, tak si své výlevy laskavě nech! Je mi jedno, že sis někam zmizel, ale mohl si říct..nebo dát nějak vědět, že jsi v pořádku. Bylo to od tebe nezodpovědné.."
".. že zrovna ty mi kážeš o zodpovědnosti, Jamesi.."
"..musel jsem za tebe lhát, abych neprozradil, že si zmizel," pokračoval dál, jakoby ho neslyšel..
"No a pokoušeli jste se mě aspoň hledat? Hm? Co," Sirius se dotkl bolavého místa, "mlčíš! Rozumím. Tak si tu nehraj na mou matku, Jamesi a laskavě si rozmysli, co říkáš..ať si neprotiřečíš!"
James už to nehodlal dál poslouchat, vytočený odešel z místnosti. Práskl dveřmi.
Co si o sobě myslí? Že je dokonalý? To je moje věc, ať si nehraje na moji mámu, když je úplně stejný. Vyčítá mi něco, co by sám udělal! Ani se mě nesnažil hledat a vyskakuje si tu, skrček jeden! Nafoukl se Sirius, podíval se na tác a zuřivě ho shodil na zem. Poté se oblékl, vzal si věci a šel rovnou na dvouhodinovku s kým jiným, než se Zmijozelem.
".. samozřejmě se vedou záznamy o tom, kdo je zvěromág, ale není vždy jisté, že jsou tam všichni zapsáni. Existují i lidé, kteří se na vlastní pěst snaží stát se zvěromágy nebo polymágy. Tato kontrola se jim však může vymknout z rukou, nedoporučovala bych nikomu vidět, jak vypadá přeměna, která se člověku vymkne z rukou," Sirius musel přiznat, že přeměna profesorky McGonagallové v kočku ho ohromila. Nalistoval si knihu o pár stránek dál..nebylo by vůbec špatné stát se zvěromágem, sice je fakt, že na vlastní pěst je to nebezpečné, ale on je přece dost chytrý na to, aby to zvládl. Jak hledal, tak hledal..nic podrobnějšího o přeměnách tam nebylo, "to je na hovno," sklapl knihu. K jeho nelibosti to neřekl zrovna potichu. Když se rozhlédl kolem, všichni na něj zírali, včetně profesorky.
"Co jste to říkal, pane Blacku?"
"Ehh..vlastně nic…," snažil se to zamaskovat, ale bylo jasné, že otázka co jste to říkal byla jen slovní hříčkou.
"Pro příště vás prosím, mluvte laskavě slušně.. když už se Vám nelíbí to, čemu se učíte.."
"Oh, tohle ne, to nebylo k.. já..omlouvám se.., dobrá, v tom případě je to na fekální hmotu," dodal šeptem, jaká byla jeho reakce, když se rozesmála celá třída. Ops, asi to neřekl zrovna tak tiše, jak myslel. Sakra! Měl by si dávat pozor na jazyk a na své hlasivky.
"Tak tohle už stačí, pane Blacku, odebírám Nebelvíru deset bodů!"
Jediná tvář, která zůstala kamenná, byla ta Jamesova. V očích mu viděl, že i přes jeho nechuť, vedle něj dál zůstal sedět.
Po hodině si James sebral věci a sám někam odešel.
"Co se stalo?" zeptal se Sirius jakoby sám sebe, "Vždyť jsem nic neřekl."
"Vy jste se asi zrovna neusmířili, viď Tichošlápku?" zvedal se za ním Remus.
"No, totiž..ani ne.. dělal mi kázání a hrál si na moji mámu."
"Myslím, že měl pravdu, měl bys ho chápat, měl o tebe strach!"
"Remusi, tohle nemyslíš vážně..James mi tam mluvil o zodpovědnosti..On, on, který ani neví, co to znamená. On, který dostává školní tresty, který sešle každou chvíli kletbu na někoho, kdo se mu znelíbí, kdo chodí v noci po hradě.."
"V tomhle máš pravdu.. ale, ..no, nebudu se do toho plést," vyšel ze dveří, následován Petrem a Siriusem.
James už seděl u stolu a obědval. Když si k němu však všichni tři přisedli, James se odsunul co nejdál od Siriuse.
"Dobrá, dobrá," mrskl Sirius, dnes už podruhé, s jídlem, "já tu vůbec nemusím být."
James se podíval směrem k němu, ale nijak ho to nevzrušovalo.
"Kam jde?" zeptal se naivně Petr, jako by vůbec nezpozoroval, co se děje.
"Ať si jde, kam chce.."
Remus se rozloučil s přáteli a odešel na ošetřovnu za madame Pomfreyovou.
James s Petrem zamířili rovnou do nebelvírské věže, do posledního patra. Někdy se James divil, že to Petr vůbec dojde, když ho vždycky vidí tak udýchaného, ale kdo by nebyl. V takové výšce.
Ve společenské místnosti seděl Ian Gregory se Siriusem, Paecym Cornwelem a s Andromedou, Siriusovou sestřenicí. Všichni čtyři se něčemu smáli.
V rohu zahlédl James Lily, samotnou, jak píše nějaké pojednání nebo referát. Odtrhl se od Petra a s úsměvem zamířil rovnou k ní.
"Čau, Evansová," Lily se podívala nahoru, tak trochu tušila, kdo by to mohl být, "nechtěla bys s něčím pomoct? Určitě ti poradím, mám přehled a znám odpověď na každou otázku."
"A znáš odpověď na otázku: Musíš otravovat zrovna mě?" našpulila rty, "Já si poradím sama, díky." Sklonila hlavu a pokračovala dál. Ale James dělal, jako by ji vůbec neslyšel a přisedl si k ní.
"To máš špatně," ukázal do pergamenu, "tam se píšou dvě L."
Lily nasupeně složila ruce k hrudníku, "Vážně nemáš co dělat? Jak už jsem řekla, poradím si, neměj péči, Pottere."
"Ale no tak, Evansová, nebuď nedůtklivá, ve dvou se to lépe táhne, když ti pomůžu, budeme to mít rychleji."
"Ale já nechci, abys mi pomáhal," rozkřičela se.
"Ale chceš, jen to ještě nevíš!" usmál se James.
"Buď jsi tak pitomý, Pottere, nebo samou arogancí lítáš ve vzduchu!" Čekala nějakou připomínku uražené pýchy, ale James se jen usmíval. Bože, jak jí lezl na nervy. A to ho zná teprve druhý týden. Pořád za ní chodil a otravoval ji. Pomalu už se mu začala vyhýbat, i na oběd se snažila chodit tak, aby se minuli.
"Buď tak laskavý a nech mě pracovat, mám ještě spoustu práce a chci to stihnout."
"Moc ti to sluší, když se zlobíš," úsměv zůstal stále jako přimražený.
Tak už dost. Lily si sebrala všechny věci, které měla rozložené na stole a odešla nahoru do pokoje. James sledoval její ladné kroky, jak se blíží do dívčích komnat. Když otevřela dveře, ucítil známý zápach jisté rostlinky, kterou zde pěstovala jistá prvačka.
S úsměvem odkráčel zpátky za Petrem, který se posadil do druhého rohu. Když prošel kolem Tichošlápka, úsměv z jeho tváře zmizel.
"Copak se děje?" slyšel od vedlejšího stolu hlas. To byla Andromeda, jediná dívka sedící u krbu, mluvila na svého bratrance.
"Co by? Je nafučený, že jsem mu vyčetl něco, co vyčítal mně a přitom to sám dělá!"
"Vůbec ti nerozumím Siriusi."
"To vůbec nevadí, Andy, to by bylo nadlouho."
James už ho měl plné zuby. Nechtěl vyvolávat konflikty mezi tolika lidmi, ale Tichošlápek ho už pořádně štval.
Vytasil hůlku a křikl: "Silencio!"
Tichošlápek se prudce a vytřeštěně postavil, tohle by od Jamese nikdy nečekal. Rychlostí světla vytáhnul svou hůlku, cosi na sebe zamumlal a poté zakřičel: "Expeliarmus!" Z Jamesovy ruky vyletěla hůlka přistála Siriusovi přímo v rukách.
"Ty prevíte!" vrhl se na něj James. Oba chlapci skončili na podlaze a mlátili se hlava nehlava.
James ležel na Siriusovi a pěstí ho mlátil do čelisti. Sirius Jamese držel za krk. Oba dva odmítali toho druhého pustit, ani když se kolem nich vytvořil shluk lidí, co je chtěli odloučit od sebe.
"Nechte toho, Siriusi, Jamesi!" Petr se snažil vší silou, ale byl moc malý na to, aby je oddělil.
"No tak, kluci! Dost!" křičela Andromeda, "Chovejte se jako Nebelvírští a ne jako Zmijozelští!" Ani tohle nezabralo.
"On si začal!" zařval James
Teď už to však bylo naopak, Siriusovi se nějak podařilo převalit se ze země na Jamese a teď ležel na něm on. Jednou rukou mu kroutil do všech stran a druhou mu chytl tak pevně, že s ní nemohl hýbat. James neměl jinou šanci, předklonil hlavu a kousl Siriuse do předloktí.
"AUUU!" Vyjekl a postavil se na nohy. "Koušeš jako malá holka, Jamesi!"
James se vítězoslavně usmál. Zůstal ležet, věděl, že i Sirius toho má dost.
"Tak, vy dva.," Andromeda chytla Jamese a postavila ho na nohy, chytla ho za límec hábitu a se Siriusem udělala to samé, "sice nevím, o co mezi vámi jde, ale vím, že jste nejlepší kamarádi a tohle byste si dělat neměli," koukla z jednoho na druhého. Oba byli od krve, plní šrámů a modřin, Sirius se držel za pokousanou ruku a James nemohl hýbat s rukou, kterou mu Sirius kroutil, "a teď si hezky oba dva dojdete na ošetřovnu!! A hezky rychle!"
Sirius cítil, jak se mu ústa plní krví, kterou si rozkousl ret, když ho James uhodil. "Já to neumím ani škaredě a pomalu!" Zavrčel. Jamesovi pro změnu tekla krev z nosu a vlasy měl, jakoby právě vylezl z ostružin. I když to nebyla zase taková změna, jako obvykle. Brýle už se nedaly nazývati brýlemi.
Sirius se hnusně obrátil na Jamese, neměl chuť zrovna s ním někam chodit. James jeho názor v duchu opětoval.
"No tak, vy dva..," zahřměla Andromeda, "teď si podáte ruce!"
"Cože?"
"Co?!!"
"Jak jste slyšeli, podáte si ruce. A to hezky rychle."
"No, škaredě a pomalu by to nešlo?" Sirius ji propichoval svým nenávistnějším pohledem, ani tím ji neobměkčil.
"NE! Už jsem řekla..a honem, nebo to zařídím sama!" oběma bylo jasné, že zahrávat si s čarodějkou, co je o 4 roky zkušenější, než jsou oni, nemá cenu. Proti své vůli natáhli dlaně a stiskli je. Stisk byl trochu silnější, což čekali.
Sirius si vzal kapesník a přiložil ho Jamesovi k nosu, "zakloň hlavu, to ti pomůže," zavrčel.
"Taky by sis na tu svou hubu měl dávat pozor!" I zbytek přihlížejících v oné větě rozpoznali dvojsmysl, "Oculus reparo!" mávnutím hůlky byly jeho brýle zase v pořádku.
Byli donuceni na ošetřovnu opravdu jít. Ale oběma to přišlo jako naprostá zbytečnost, vždyť to bylo jen pár modřin, pohmožděných ruk a…
"Myslím, že si mi zlomil ruku, ty vole!" vyčítavý pohled z Jamesových očí nevyprchal.
"Jen se nedělej!" Sirius však sám věděl, že to nejspíš bude pravda, protože Jamesova ruka na něm visela nepřirozeně a on sám s ní nemohl pohnout. Když se jí dotkl, hrozně to bolelo.
"Ale, ale!" zaznělo zpoza rohu.
"To mě podrž, ještě tohle tak!" zavrčel Sirius
"Vyšli jste si na procházku pod Vrbou Mlátivou?" posmíval se Snape, když viděl jejich zdemolované obličeje, tiše se smál.
"Drž hubu, nebo tak skončíš taky!" Jamesovy oči se střetly se Siriusovými. Oba je napadlo totéž. Jak rádi by mu znepříjemňovali život.
"Troufáš si, Pottere? Ale jste tu jenom dva!"
"Slizoune smradlavej, hleď si svýho a neotravuj!"
"Tohle, až budu vyprávět na koleji, Black a Potter, oba zmlácení hrající všemi barvami!"
"Tak ty si nedáš pokoj?!" Sirius svou zdravou rukou vytáhl hůlku a namířil přímo na něj.
Snape instinktivně předběhl jeho čin. Oba na sebe mířili a měřili se nenávistnými pohledy. James nevědět, na čí straně teď vlastně stát. Snape nenávidí, to je fakt, ale Sirius ho v poslední době naštval mnohem víc.
"Potter ti nepomůže," posmíval se Snape, "Nějak se rozmýšlí, nemyslíš, Blacku? Tvůj nohsled tě nechává na holičkách!"
"Poradím si i bez něj, ty špíno!"
A co, James mu to nemohl udělat, přece jenom byli kamarádi už druhým rokem a přese všechno, co v poslední době udělal, ho má rád. Vytáhl hůlku a namířil ji na Snapea. Snape tiše polknul.
"Copak, copak," dodal výhružným tónem James, "už máš strach? Srabe?!"
Snape těkal očima z jednoho na druhého, nebylo by dobré si s nimi začínat, kdyby tu byl jen jeden, zmáknul by ho levou zadní, ale oni dva dohromady byli hodně silní, jak fyzicky, tak i se slovní zásobou, která se skládala z kouzel a zaklínadel, a věděl, že tuhle bitvu má předem prohranou. Počká si na každého jednotlivě a pořádně se pomstí. Byl si jist, že ten smradlavý lektvar na něj vylili právě oni.
Sirius postřehl, jaké má zhruba plány: "Chceš pláchnout? Severusi? Totiž..heh, Srabusi?!"
James se rozesmál, zase byl ve svém živlu. James i Sirius věděli, že Snape zná hodně zaklínadel, říkalo se, že mnohem více, než kdejaký sedmák. A věděli, že se hodně zajímá o černou magii. Věčně byl ponořený v takových knížkách, ale taky věděli, že si na ně sám netroufne. I když by na to sílu měl, boj dva proti jednomu je stále přesila.
Snape se vzdaloval do ústraní. Pomaličku couval, až se nakonec otočil a chtěl se dát k útěku.
"kdepak, kdepak," chytl ho pod krkem Black, "když už si tady, chci mít to potěšení," přitiskl ho na zeď.
James stáhnul hůlku k zemi, "teď ho nech, Siriusi. Musíme na ošetřovnu."
Sirius se na Jamese ohlédnul, a pak Snapea pustil zpět na zem. Snape si mnul svůj krk, "Dneska si měl štěstí, Srabusi. Nebýt tady Jamese, neušetřil bych tě. A teď mi rychle zmiz z očí!"
Snape se zhnuseně podíval na Pottera: "Nepotřebuju od něj žádné milodary," zahřměl, "ať si je strčí někam, jste úplně stejní, je mi z vás na nic," odplivl si.
"Zmiiz, povídám," dupl Tichošlápek a Snape byl tatam.
James viděl, jak se jeho hábit ztrácí někde na schodech, a pak už ho nebylo.
"Jednou ho zabiju, přísahám!" nadechl se zhluboka Sirius.
James si něco uvědomil: "Poslyš, nemysli si, že už je všechno dobrý, tím, že jsem se tě zastal..to ještě neznamená, že.."
"..jasně, chápu, jdeme!"
Oba byli moc tvrdohlaví na to, aby se jeden druhému omluvil. Až příliš si byli podobní. I když si to James nechtěl přiznat, taky se občas choval jako Sirius, a naopak, i když si to Sirius nechtěl přiznat, občas se choval pro změnu stejně jako James. Byli nerozluční bratři, ale ani jeden nechtěl začít první, i když to tak cítili. Sirius věděl, že by se měl omluvit za svůj nepovedený vtípek a James zase věděl, že by se měl omluvit za své výčitky, které vůči němu vyslovil. Tak trochu měl pravdu, choval se jako jeho máma a mluvil o zodpovědnosti, kterou sám nemá.

13. kapitola - Tichošlápkovo zmizení

10. listopadu 2005 v 18:39 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
James se postavil na nohy a rozhlédl se kolem. V posteli byl už jen Petr. Sirius vzal určitě roha co nejdřív, aby se nemusel Jamesovi podívat do očí a Remus už byl určitě zase v knihovně. No, půjde se nejdříve nasnídat, a pak se po něm půjde kouknout.
Sešel po točitém schodišti, do místnosti s krbem. Na křesle seděla Lily ještě s nějakou kamarádkou. Obě se strašně něčemu smály, ale jakmile do místnosti vstoupil James, zmlkly. Lily se na něj zvědavě otočila a James se usmál, neopětovala to a otočila se nazpět.
"Ahoj," pozdravil je, "ahoj Lily," konkrétně jmenovitě.
"Nazdar," opětovala mu trochu chladně dívka.
"Čau Pottere," usmála se její kamarádka se zrzavým ježkem na hlavě, James tušil, že za tím úsměvem bude něco víc, než jen pozdrav. Proč by taky tak najednou obě dvě zmlkly, když právě vstoupil ?
I když těžko odtrhoval oči od Lily Evansové, vyšel z nebelvírské věže a namířil si to rovnou na snídani.
Bylo tam jen pár lidí, málokdo totiž vstával tak brzy jako byl zvyklý James. Bylo sotva sedm hodin. Vlastně se divil, jak to, že už byla Lily vzhůru. Asi je taky ranní ptáče. Rychle do sebe naházel dýňový nákyp a pospíchal do knihovny, aby ještě stihl Remuse.
Tak jak předpokládal, byl tam. V dálce na něj zamával a přisedl si k němu.
"Myslel jsem, že tu s tebou bude ten.. hlupák."
Remus zvedl obličej od své knihy: "Myslíš Siriuse Blacka?"
Jamesovi bylo jasné, že dělá hloupého záměrně, "jasně, koho jiného."
"Musím tě zklamat, Jamesi, ale dneska jsem ho vůbec neviděl. Vlastně ani nespal v pokoji."
"Cože?" bylo to překvapující, ale Jamesovi to dělalo starosti. "On nespal v komnatě?"
"Ne, vůbec nevím, kde celou noc byl, ale skoro jsem v noci nezamhouřil oka..a v posteli rozhodně nebyl. Mohl sis ráno všimnout, že ji měl ustlanou."
"Jo všiml jsem si, ale myslel jsem, že to domácí skřítkové..," zamračil se, "chceš říct, že celou tu dobu coural někde mimo? Že ..proboha..to jsem nechtěl…," pak si ale vzpomněl, co mu jeho rádoby kamarád provedl, "no co..on se o sebe umí postarat, není blbej a může si za to sám ..kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…"
Remus se na něj zamračeně podíval, ale nic neřekl. James měl právo se zlobit. Na Siriusovi v tomhle ohledu bylo poznat, že v něm ještě nějaké ty zbytky genů, rodiny Blacků, přebývají.
Když už tady James byl, zašel si do knihovny pro nějakou knihu. Zaujal ho titulek Nejmocnější ze všech nejmocnějších aneb kletby a kouzla pro pokročilé, škoda jen, že tato kniha byla v části s omezeným přístupem. Škoda, tak rád by si ji přečetl..kdyby jen.. a pak ho to napadlo. Na co jiného by měl neviditelný plášť? Taková příležitost.. až tu nikdo nebude, tajně by mohl knihu ukrást a časem ji vrátit, snad by si toho knihovnice nevšimla. Musí se domluvit s Tichošlápkem… pak se opět zachmuřil, no jo..Tichošlápek.. byl zvyklý všechno dělat s ním. Remus by s ním pro tu knihu nešel a Petr je moc velký pitomec, ještě by to zvoral a nakonec by je chytili. Proč jen to tak Sirius pokazil.. Naposledy koutkem oka koukl na knihu, otočil se na patě a vrátil se k Remusovi s knihou Famfrpál v průběhu věků.
"Nečetl si to už jednou?" všiml si jeho literatury Remus
"Třikrát."
Remus roztáhl rty: "Tak proč to čteš pořád dokola?"
"Je to má oblíbená knížka," otevřel ji někde uprostřed a četl si finty, které se dají na koštěti provádět. Pak si najednou uvědomil, vždyť on bude hráčem v kolejním družstvu..a ani nemá koště! No toto! Proboha. Rychle sklapl knihu, vrátil ji do police, Remusovi se omluvil a spěšně utíkal zpět do nebelvírské věže.
Lily už ve společenské místnosti nebyla, což doufal v pravý opak, vzadu v rohu u stolečku seděl jen nějaký zamilovaný pár z vyšších ročníků.
Vyběhl do svých komnat, Petr se zrovna probíral: "No už je načase, Petře, myslím, že snídani už nestihneš…," sjel ho James a popadl svou tašku, držíc v ruce pergamen a namočené pero.
Rychle na pergamen cosi načmáral a utíkal k sovinci. Na lícní stranu napsal Godrikův důl, popadl nejbližší sovu a nakázal jí, aby dopis co nejrychleji doručila.
Hned první hodinu měli Kouzelné formule. James se posadil tradičně na své místo. Když se ohlédl na židli vedle něj, zkřivil rty.
Po chvíli se za ním usadil Remus a Petr. I přes tu dobu, kterou naspal, vypadal velice unaveně a neustále zíval. Sirius nikde. Bylo pět minut před začátkem hodiny. Vždycky chodil na hodiny přesně, teda, snažil se je stíhat. Ale s tímto tempem neměl šanci. Dvě minuty do začátku hodiny. Pak už to nemělo cenu. Maličký profesor Kratiknot vešel do třídy.
"Dobrý den třído," ani se nesnažil rozhlížet se po třídě, protože by stejně daleko nedohlédl. Naopak ten slizoun a smrádek Snape si všiml, že Black chybí.
"Pane profesore, chybí Black," škodolibě se usmál směrem k Jamesovi, který dělal, že je mu to jedno. Ale nebylo mu to jedno. Tohle Sirius ještě neudělal, vyjma prvního ročníku, kdy oba dva obětovali dvouhodinovku Astronomie s Kasonovou, aby se mohli po noční procházce v Zapovězeném lese, vyspat. Tohle opravdu nebylo normální.
Profesor Kratiknot se postavil na svůj stůl a koukl směrem k Jamesovi, "Pane Pottere, můžete mi říct, kde je Váš spolužák?"
"J-já nevím, pane profesore," řekl popravdě James. A taky mu to začalo dělat starosti.
"No, nevadí, začneme bez něj. Pak ho laskavě za mnou pošlete…," sklonil svou mrňavou hlavu a když už chtěl James něco namítnout, profesor už začal odvykládávat novou látku.
Stejně jako ostatní profesoři, tak i on se rozhodl, že letošní rok věnují poněkud náročnějším kouzlům.
James se podíval na Remuse a špitl: "Je to divné, co s tím troubou je?"
Remus pokrčil rameny a Petr nedával vůbec najevo, že by ho to nějak víc zajímalo. Téměř ještě spal.
Tichošlápek se neobjevil ani na obědě. James s vervou očekával, že se jeho "kamarád" objeví. Ale on nikde.
Neukázal se ani v Lektvarech, což mu měl za zlé, poněvadž si po zbytek hodiny Morisnová zasedla na něj. Ani tuhle hodinu by Sirius nevynechal. I když Morisnovou hluboce nenáviděl, rád ji provokoval a v Lektvarech neměl zrovna nejlepší jméno, takže bylo jasné, že jeho absenci Morisnová příště využije proti němu.
V hodině Historie kouzel vůbec James nepředpokládal, že by profesorovi Binnsovi mohl Sirius chybět, sotva zdaleka si pamatuje počáteční písmena jejich jmen. Ale v poslední hodině Obrany proti černé magii si toho Brumbál všiml.
"Pane Pottere," řekl svým medovým hlasem, "stalo se něco se Siriusem Blackem?" Brumbál měl vždycky na tyhle věci čich, všem ve třídě bylo jasné, že tu něco nehraje, protože Obrana proti černé magii byl Siriusův nejoblíbenější předmět, který mu za všech okolností šel, a který by nikdy nevynechal.
James polkl: "Snad ne, pane," James měl strach mu říct, že ho celý den neviděl, měl výčitky svědomí, k tomuhle ho dohnal on, "myslím, že mu jen není moc dobře."
Brumbálovi se zalesklo v očích, James ihned věděl, že na něm nejspíš poznal, že si vymýšlí. Ale nedal to znát.
"Dobrá tedy," propíchl ho svýma modrýma očima a posunul si brýle výše ke kořeni nosu, "otevřete si knihy na straně dvacet pět."
".. nechci po vás, abyste mi to psali na několik svitků pergamenu, stačí stručně a krátce, hlavním smyslem tohoto úkolu je, abyste se to naučili, takže..hodně štěstí.. uvidíme se příští hodinu," složil si své věci do náruče a když uviděl Jamese, jak vychází z třídy, zavolal na něj: "Jamesi, můžeš na chviličku?"
"Jistě, pane," odkývl na Remuse a Petra, aby na něj před třídou počkali a namířil si to přímo ke katedře. Nejspíš čekal rozhřešení, jakmile stál pod stříbrným vousem Albuse Brumbála, sklopil oči k zemi. Věděl, o co tu jde.
Brumbál se nikdy nerozčiloval, nikdy nedělal žádné scény a už vůbec nikdy nikomu nic nevyčítal. Zvedl Jamesovu bradu tak, aby se mu mohl podívat do očí, "ty víš, co se děje se Siriusem?"
"No.. ne, pane," nelhal.
Brumbál pokračoval dál: "Máš o něj strach?"
"Samozřejmě," spustil, "vůbec jsem dnes Siriuse neviděl. Je to moje vina, pane."
"Tvá vina?"
James si hluboce oddechl. "Pohádali jsme se, Sirius mi provedl jeden nepovedený žertík a já.. já.."
"Chápu," nechtěl nic dál vědět, cítil, že to chlapci dělá značné potíže, "a kdy si ho viděl naposledy, Jamesi?"
James polkl, "Včera. Pane, já mám opravdu strach. Co když se mu něco stalo? Remus říkal, že ani nespal v ložnici. Vůbec se neukázal, ani najíst se nebyl.."
"Dobrá, chlapče, můžeš jít."
James se otočil, v půli cesty to už však v sobě neudržel, otočil se nazpět k profesoru Obrany, "Vy ho najdete, viďte pane?" Albus Brumbál přikývl. Až teprve teď se James cítil klidnější.
Pomalu se stmívalo, zamračené mraky zakrývaly hvězdy na nebi a venku začala pěkná spoušť. Silný vítr a bouřka.
James seděl vedle Remuse ve slavnostní síni a koukal do stropu, neboli do nebes, kde se honily mraky. Bylo už po večeři. Nevěděl, kam jít. Knihovna už byla zavřená a na kolej se mu taky nechtělo. Remus svolil, že zůstane s ním.
"Co to děláš?" otočil se na něj James.
"Ale, píšu domů..mámě," blížil se úplněk a Remus opět vypadal strašně.
"Poslyš," prohlídl si ho James, "copak neexistuje na to nějaký lék?"
"Na co?"
"No..na…na toho vlkodlaka."
Remus se rádoby usmál, "ne, vlastně ne.. existuje jen Vlkodlačí lektvar.."
"..jo, to vím..," skočil mu do řeči James.
".. ale po něm jsem akorát roztomilý krotký vlk, neexistuje lék, který by mě zbavil podoby."
"To je mi líto.."
"To nemusí, Jamesi," usmál se Remus, byl moc rád, že má takového přítele, jako je on.
James zakroutil hlavou, "já jen, že to musí strašně bolet… a ty šrámy a rány, které potom máš, je to příšerné."
"Abych pravdu řekl, přeměna ve vlkodlaka je opravdu strašně bolestivá," podíval se Remus na oblohu, na mraky, které zakrývaly i měsíc. Už jen pár dní..
"A..kdo ti ho připravuje? Myslím ten lektvar..nebo ho neužíváš?" zajímal se Jimmy
"Jistě, že užívám.. celý učitelský sbor ví, že jsem vlkodlak.. každý úplněk, před přeměnou, mi madame Pomfreyová dá Vlkodlačí lektvar a zavede mě do úkrytu."
"Do úkrytu?" Jamesovi bylo jasné, že ho tu asi nenechají volně běhat, ale copak na školních pozemcích Bradavic bylo nějaké místo, kde by šlo schovat vlkodlaka? Ve škole to určitě nebylo možné, vždyť by neriskovali, že jim uteče a pokouše některé studenty.
Remus se rozmýšlel, zdali mu to má říct, ale nakonec, proč by mu to neřekl. Neměl si s kým o tom popovídat a James byl velmi důvěryhodná osoba.. a se Siriusem to byl jeho nejlepší přítel. Samozřejmě Petr taky, ale ten by to asi nepochopil, už tak měl ze začátku největší strach. "No, Vrba Mlátička tu nestojí jen tak," Remus se zahleděl do stolu, "Sirius měl pravdu, když tvrdil, že tu ten strom dříve nebyl. Vlastně, dříve bylo nemyslitelné, abych na tuhle školu vůbec chodil. Když byl ještě ředitelem Dipet, rodiče mysleli, že to vzdají a budou mě učit kouzla doma. Pak se ale ředitelem stal Brumbál. A ten to povolil. Říkal, že pokud budou přijata určitá opatření, není problém, abych mohl tuto školu navštěvovat. Brumbál je úžasný člověk, Jamesi."
"Jo, to teda je, je to parádní chlap!"
"No a na mou počest zasadili Vrbu Mlátičku."
"Jak to myslíš, na tvou počest?"
"Znáš Chroptící chýši? Říká ti to místo něco?"
"Jo, myslím, že jo. Táta říkal, že to je nejstrašidelnější dům v Anglii."
"Správně," usoudil Remus, "povídá se, že tam straší. Ale to není pravda. Celou tuhle historku Brumbál podporuje jenom kvůli mně. Totiž..to já se vždycky postarám o to, že mají z toho domu lidé strach. Ty podivné zvuky jsou moje dílo. To já v tom domě přebývám, v době svých přeměn."
James to stále nechápal, "dobře, ale jak se tam dostaneš, pokud já vím, tak je to místo někde v ..P..P.."
"Prasinkách."
"Jo, přesně tak. Jak tě tam dopraví..vždyť z Bradavic se přemisťovat nedá a Bradavice jsou chráněné před jakýmikoliv kouzli.. že by nějaké přenášedlo?"
"Ne, Jamesi.."
James mu skočil znova do řeči: "A před chvilkou si říkal něco o Vrbě Mlátičce..co ta s tím má co dočinění?"
"Nech mě domluvit," usmál se Remus, "všechno ti řeknu. Kvůli mně zasadili Mlátičku. Abys to chápal, Jamesi. Vrba Mlátička skrývá něco tajného.. tajný vchod,..který vede přímo do Chroptící chýše. Už tomu rozumíš?"
"No jasně," pleskl se James rukou o čelo, "takhle to tedy je. Tak ty každý úplněk s madame Pomfreyovou chodíš skrz Mlátičku, která skrývá tajný vchod do Chroptící chýše, kde trávíš své úplňky?"
"Přesně tak."
"No a jak se dostaneš přes tu vrbu, vždyť Davey Gudgeon málem kvůli té vrbě přišel o oko. Stále se ohání a byla by schopná i člověka zabít."
"To ano, ale když víš, jak ji zklidnit," mrkl na kamaráda Remus.
"Zklidnit říkáš?"
Remus se usmál: "No ano, jak myslíš, že bych prošel? Stačí se dotknout dlouhou větví jejího suku a vrba sebou přestane mlátit. Pak máš volný přístup ke vchodu, který je v jejích kořenech. Pak následuje dlouhá podzemní chodba a za ní chýše.."
"No to je bezvadný, Remusi," James byl tím vším, co mu Remus vykládal, nadšen, "chtěl bych to tam někdy vidět."
"No, mohli bychom se tam jít někdy podívat. Ale ne o úplňku," usmál se znovu Remus, "to mám s ní dostaveníčko já. Moc bychom si asi nepokecali, Jamesi."
Bylo už pozdě, James s Remusem se nakonec zvedli a šli na svou kolej. Když se zastavili u Buclaté dámy, aby řekli heslo..uslyšeli za rohem nějaké hihňající se hlasy. Remus se podíval na Jamese, měli stejný záměr. Zůstali chvilku stát a čekali, kdo to přijde. Podle hlasů bylo poznat, že jeden je chlapecký a jeden je dívčí. Jen jim nebylo rozumět. Oba podivně žvatlali.
James se na chvilku zaposlouchal, v tom podivném žvatlání rozpoznal… Tichošlápka!
Zpoza rohu vyšel Sirius, který měl na rukávě zavěšenou onu dívku s dredy. Oba se strašlivě smáli a nebyli ani schopní chodit rovně.
James a Remus strnuli. Sirius..byl..opilý ??
Tichošlápek,v závěji své nové kamarádky, k nim přistoupil blíž. Strašlivě se rozesmál, a pak se zkoumavě podíval na Jamese: "Tebe..j-já ..tě vodněkud znám..jooooo, už vííím," zazněl trochu ironicky, "ty jsi ten kluk, co jsem ho ponížil a který mě teď nenávidí." Ze Siriuse strašně táhlo, nebyl to však alkohol.
"Tichošlápku, cos to měl? A kde si proboha byl?" řekl káravě James tónem jeho vlastní matky, až šokovaně se podivil, jak podobně zazněl.
Sirius se málem vybulil na zem, dívka ho na poslední chvíli zachytila. Oba dva se strašně rozesmáli.
"Nevím, co je tu k smíchu," řekl rázně James, "Siriusi Blacku, odpovíš mi laskavě?"
"J-já sjem myslel, žže se semnou nebavíš," řekl téměř šišlavě, jako dítě v batolícím věku. James z něj cítil kouř. Ale nebyl to obyčejný kouř z cigaret, byla to..marihuana.
"O tomhle si promluvíme později," chytl ho za paži, "teď je myslím načase, aby sis šel lehnout. Máš toho hodně co na vysvětlování!"
"Teryyy," křičel Sirius, "on mě chce od tebe odtrhnout," zachechtal se, "čau kočko, bylo to fajn," mrkl na ni.
"Tak Tery?" otočil se na ni James
"Teresa.. Tery mi říkají kamarádi," usmívala se dívka, která na tom se smysly taky nebyla zrovna nejlépe.
"To s tebou se takhle..zřídil?"
"Já ho nenutila, měl náladu pod psa a jen jsem mu to nabídla, pak už to šlo nějak samo,.. ale za chvíli to vyprchá, byla to jen tráva..," usmála se nevinně a vlezla dovnitř.
"Tak pojď ty feťáku jeden," smál se James. Byl moc spokojený, že ho zase vidí. Už o něj měl pořádný strach. Všechno jeho opovržení Siriusovými činy, vyprchalo.
"Dobrou noc, Siriusi, bylo to moc fajn.. čau Jamesi," dívka utekla do dívčích ložnic.
"Ahoj Tereso," loučil se James držíc v náručí svého kamaráda, který ztěží udržel balanc.
"Ahoooj Teryyy, moje marihuanová vílo!" smál se Tichošlápek.
"Neřvi ty tele!" James už se musel vážně smát. Sirius by klidně mohl probudit zájem všech obyvatel této koleje. Naštěstí nikdo nebyl ve společenské místnosti, takže dvojsloví marihuanová víla zaniklo do ztracena.

12. kapitola - Rána od přítele

10. listopadu 2005 v 18:37 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Sirius si ulevil. Když hned ráno dostal do rukou svůj rozvrh hodin, zjistil, že opravdu pro něj budou pondělky šťastné dny, poněvadž je nebude trávit s Morisnovou. Bůh ho vyslyšel a splnil mu jeho přání mít po neděli docela příjemný den. Když se podíval pozorněji, zjistil, že pondělek bude opravdu jednoduchý. Nejen, že měli z celého týdne nejméně hodin, ale také měli ty nejjednodušší předměty, teda kromě nudné Astronomie, která se ale ovšem dala jakž takž přežít, stále lepší, než Historie kouzel. I tak byla profesorka Kasonová mnohem hezčí, než profesor Binns, který dokáže unudit už jen svým pohledem. Je to taková stará, funící a potící se lemra.
Jediné, co Siriuse, ale hlavně Jamese, zamrzelo, že už letos neměli Létání. Místo toho jim přibyla hodina Astronomie a hodina Kouzelnické a magické kultury a literatury. Co to je ? Nějaká novinka?
James se zřejmě zrovinka díval na totéž, poněvadž Siriusovu myšlenku tak nějak pověděl nahlas: "Kouzelnická literatura? Proboha, to tam budeme číst Denního věštce nebo poslouchat Beatles či co?"
"Tohle vymysleli letos, protože druháci ani vyšší ročníky to loni neměli.."
"Zřejmě k tomu mají nějaký důvod, nemyslíte, že v tom budou ty události, které se děly v létě?" tentokrát se do toho vložil i Remus
"Jaké události máš na mysli Remusi?" zeptal se James a Sirius najednou
"Copak vy nečtete noviny?"
"Nám je dvanáct Remusi, my se zajímáme o jiné věci..a kdy taky, v létě jsme byli stanovat..," popichoval ho Sirius
"Jistě, ale ty články začaly vycházet už začátkem léta..no, spíš koncem roku.."
"Nechtěl bys nám už konečně říct, Remusi, o čem to tu vlastně mluvíš? Co se děje?" rozčiloval se už James, jak pořád omývali téma už nějakých pár minut, ale stále se nedozvěděli jádro pudla.
"Nevědomost je krásná," vzdychl Remus, "na Ministerstvu kouzel je poprask, Velká kouzelnická rada se pomalu rozpadá, lidé odcházejí, ale jediný, kdo zůstává a stále do všeho mluví je chlápek, který si říká lord Voldemort. Nevím proč, ale lidi se ho bojí.. snaží se zlegalizovat zákon a nepřijímání mudlovských studentů do kouzelnických škol. Chce z kouzelnického světa vymýtit všechny děti mudlovských a polomudlovských rodičů..všechny poloviční čaroděje z nečistých kouzelnických rodin.."
"Tak to bude oblíbenec mé matky..už ji vidím.. můžu nejspíš s čistým svědomím říct, že se zrovna toto léto platonicky zamilovala," neodpustil si Sirius sarkastickou poznámku, "už si určitě koupila Herkules nebo Kanagon, aby si mohla nalepit plakát nad svou postel." (Poznámku o lepidlech jsem si prostě nemohla odpustit J)
Remus mezitím pokračoval: "Několik lidí, kteří nebyli čistokrevní, podivuhodně zmizelo..nikdo neví, kde jsou a pár lidí z Ministerstva, kteří už ovšem odešli, říká, že v tom má prsty právě Voldemort.. k moci se dostal někdo, kdo tam nemá co dělat… na druhou stranu si získal přízeň mnoha čistokrevných rodin.."
"To je hnus!" zaklel James. "Teď musí mít Zmijozelská kolej pěknou radost. A co teprve Morisnová, bába jedovatá.."
"Myslím, že se teď každý nečistokrevný student na této škole musí obávat..jediný, kdo pevně proti Lordu Voldemortovi bojuje je Brumbál.. podal ve Starostolci stížnost a odmítá zákon zlegalizovat s tím, že je plno mudlovských studentů, kteří mají navrch nad těmi čistokrevnými a jsou mnohem nadanější.."
"V tom má pravdu," přikývl James, "Brumbál je skvělej chlap. On nedovolí, aby někdo tuhle školu takto zřídil..představte si, kolik by tu potom bylo studentů… dobrá polovička!"
Z rozhovoru je vyrušila pošta. Byli už dávno po snídani a sovy se začaly slétat ke svým doručovatelům. James v dálce spatřil hustě opeřeného výra, který patřil jeho rodičům. Měl v drápech balíček.
"Aa.. Sofokle, co mi to neseš?"
"Sofokles? Tak se jmenuje váš pták?" Sirius významně zdvihl obočí… "Hm…vítečné jméno pro sovu, jen co je pravda!"
"Hele, nech si to," usmál se James a hodil po Siriusovi kus papíru, ve kterém bylo zabaleno úplně nové zlatočerné pero, kalamář s černým inkoustem a několik čokoládových žabek.
Sirius se škodolibě zašklebil a papír po něm zmuchlaný hodil zpátky, James na vlastní kůži pocítil, že není jen skrčený, ale taky mokrý.. Sirius ho totiž nenápadně stihl namočit do dýňové šťávy. Oběma chlapcům bylo jasné, že tohle si James nenechá líbit. Vzal první, co mu přišlo pod ruce a mrštil to po něm zpátky.
"Ovesné vločky jsou dobré na pleť, Tichošlápku," zasmál se James, věděl, že přestřelil a rychle utekl ze síně s šíleným smíchem.
"No počkej," řval za ním se smíchem na tváři Sirius, "to si vypiješ!" Načež Jamese cosi zabrzdilo, spíše kdosi. Nevědomky vrazil do rusovlasé dívky, která ho hned první večer zaujala. Srazil ji na zem.
Dívka byla zaskočena, ale po chvíli vstala, a otřepala se: "Nemůžeš dávat, sakra pozor?"
"Promiň, já jsem nechtěl..já …já," koukal do jejích očí. Byly tak nádherné. Zelené jak brčál, tak hluboké a upřímné. Mohl se v nich ztratit. Po chvíli si uvědomil, že moc civí, "já jsem James Potter," podal ji ruku.
"Na to jsem se ale vůbec neptala," ošila se dívka, ale nakonec se nuceně usmála a ruku přijala, "Lily Evansová."
Lily, tak nádherné jméno, pomyslel si James. Jako pro anděla. Tak čisté… jako lilie. Přesně na ni sedělo.
"V prvním ročníku, co?" James ji nechtěl nechat odejít, ne teď, když s ní mohl prohodit pár slov.
"Jak jinak," tenhle kluk ji připadal trochu otravný, "promiň, ale necháš mě už projít? Ještě jsem nebyla na snídani."
"Jasně, promiň," odskočil James a díval se za ní, jak ladným krokem jde k nebelvírskému stolu. V povzdálí viděl, jak ho Sirius i Remus sledují. Pak mu došlo, že by měl rychle zmizet, poté, co viděl, jak se Sirius zvedá.
James si opatrně sedl vedle svého kamaráda, kterému už na očích viděl, že chystá nějakou boudu. Koneckonců, nečekal, že se tak lehce vzdá. Sirius je prostě Black, tvrdošíjný a vytrvalý. A taky musí mít poslední slovo, z čehož vyplývá, že i pomstu musí vykonat jako poslední. Tiše na Jamese zamlaskal a mrkl pravým okem. James už byl psychicky na pomstu připraven, ale opravdu se bál toho, co si na něj Tichošlápek vymyslel.
"Letos bych s vámi chtěl probrat Odzbrojovací a Obranná kouzla, vím, že je to učivo vyšších ročníků, ale jsem přesvědčen o tom, že je lepší se jim naučit dříve a raději je déle procvičit, než kdybyste se dostali do situace, kdy byste se nemohli nijak bránit.. Tato zaklínadla a kouzla vám mohou v některých situacích zachránit i život.. a zrovna v dnešní době je to obzvlášť velice důležité," pro Jamese a Siriuse to bylo, jako by jim někdo dal zadarmo sud bomb hnojůvek..koukli se radostně na sebe, měli obrovskou radost, že takhle pokročí a konečně se budou učit něco složitějšího a důležitějšího, už tak jim hodiny připadaly příliš jednoduché…
Brumbál však zněl ustaraně, jakoby tím chtěl něco říct. V dnešní době je to obzvlášť velice důležité. Co tím myslel.. strategický průnik Voldemorta do Velké rady? Tohle dělalo klukům starosti, Brumbál pro ně byl člověk, který si se vším dokázal poradit a všechno zvládl levou zadní, proč ho tahle titěrnost takhle trápila? Vždyť Voldemort přece nemá šanci proniknout s tímhle výnosem až do Bradavic.
Celá hodina proběhla v mírné chmuru. Brumbál nebyl tak energický jako jindy, dokonce odešel o pět minut dříve se slovy, že musí ještě něco důležitého a neodkladného zařídit. Celá třída na něj vyjeveně koukala. I houf mrzimorských studentů si všiml, že se něco děje. Tohle chování dal Brumbálovi nějaký podnět.
"To bylo divný, nemyslíte?" Remus se odtrhl od knih a hloubavě si prohlížel své kamarády.
"To bylo fakt divný," Sirius nejspíš zapomněl na svůj pomstychtivý plán proti Jamesovi.
"Co myslíte, že tím myslel? Že je obrana obzvlášť v dnešní době důležitá?" James pocítil vlnu strachu, která se mu usadila v žilách.
"Nemám ponětí, nechme to být, stojí mi z toho chlupy na těle," otřásl se Sirius a zašátral pro něco do svého batohu.
"Taky mi běhá mráz po zádech. Ale je to pěkný zvrat, Odzbrojovací a Obranná kouzla se myslím učí až ve čtvrtém ročníku, to nebude jen tak," James prostě chtěl slyšel uklidnění od svých kamarádů. Jinak z toho bude celý den nesvůj. Ale ani jeden ho nepodpořil. Všichni, i Petr, se tvářili jako na popravě. Jako by jim právě někdo dal pořádnou ránu bičem. Téma raději utnuli.
Sirius ho přerušil z přemýšlení: "A teď ta slibovaná odměna," v ruce měl schovanou hromadu nějakých tvrdších papírků. James po chvíli zjistil, že jsou to nějaké fotky, "omluvte mě na chvíli pánové," zaculil se na Jamese Tichošlápek a odkráčel do neznáma.
"Co má ten holobrádek zalubem?" Jamesovy rozevřené oči se za brýlemi dvakrát zvětšily. Rozběhl se za ním, rozhodnut, že ho bude sledovat. Ale po chvíli to vzdal, protože mu nějak podivně unikl.
James vzdychl, "No nic, co teď máme?" nakoukl do rozvrhu, který u snídaně dostal, ale než se stačil podívat, Remus mi oznámil, že následuje Přeměňování.
"Tak co, kde ses toulal?" snažil se James, z udýchaného Siriuse sedícího vedle něj, vyzvědět, co provedl. Určitě to nebylo nic hezkého, protože se Sirius strašně smál a nic neříkal.
"No tak, Tichošlápku! Žes nikde nevěšel moje fotky, jak…," Sirius se začal ještě famózněji smát, "ne, to jsi neudělal, viď, že ne? Siriusi, že ne?!?" chytil ho James za košili a tvářil se přitom ustrašeně.
Jejich rozhovor utla profesorka McGonagallová, "a teď, pokud mi Potter a Black dovolí, bych vám chtěla sdělit, co po vás letos budu vyžadovat. Za prvé, podle nového nařízení, se naučíte mnohem obtížnějším přeměnám, než na jaké jste dosud byli zvyklí. Bude to velice těžké a málokdo z vás to zvládne na sto procent, ale je to bohužel nutné. Musíte být připraveni na nynější dobu!"
"Probůh, o čem to všichni mluví?" kvikl Petr. Nejen on byl teď mnohem vystrašenější než po hodině Obrany proti černé magii. James i Sirius ztichli jako hrob a svorně poslouchali každé slovo profesorky McGonagallové: "Jak jistě většina z vás ví, v posledních měsících se událo několik nemilých věcí, které nám komplikují situaci, takže jsme nuceni vás za krátkou chvíli naučit co nejvíce kouzel, která by vám mohla být prospěšná."
Z první lavice vpravo se ozvalo: "Paní profesorko, souvisí to..no..Vy-víte-s-kým?"
"Ano, slečno Cortneyová, souvisí to právě s ním," z dívky vyšel ustrašený sten, "ale nemusíte mít obavy, Vy i ostatní Vaši nečistokrevní spolužáci jsou zde v bezpečí," tímhle dodatkem profesorka aspoň trochu třídu uklidnila, i když to nebylo o moc lepší, " a za druhé se naučíte rozeznávat přeměny jak lidské, tak i přeměny věcí způsobeny jinou osobou. Bude to mnohem náročnější, než na co jste byli zvyklí."
"Tohle byl vážně divný den," James už si nemohl pomoci, "všichni nás upozorňovali na riziko, co nás venku čeká..na dnešní nebezpečnou dobu a co všechno se musíme naučit, takže mě to ani nebude tak těšit, že budeme konečně probírat něco pořádného."
"Máš pravdu kamaráde," poznamenal trpce Sirius, "tak jsem se na to těšil..ale za takovýchhle podmínek," sklopil hlavu.
Když vešli do nebelvírské věže, James strnul hrůzou. Sedělo a stálo tam plno studentů, hlavně studentek, Nebelvíru a strašlivě se hihňali.
Hned nato James zjistil čemu. Po zdech a stropech byla vyvěšena jeho namnožená fotka, kterou v létě Sirius fotil. Byl na ní jen James ukazujíc svůj obnažený zadek. James nebyl sto nic říct. Stál stále strnule na jednom místě a koukal dokola. Jeho fotka tvořila přímo svatyni. Jeho fotky byly všude, zvětšené, malé, střední..jako plakáty.
"Tichošlápku, to nemyslíš vážně, žes po společenské místnosti rozvěsil zrovna tuhle fotku!" stál tam zaražený, měl sucho v puse a nemohl se hnout. Desítky studentů, které stály kolem něj, se mu smály.
"Copak myslíš, že jsem troškař?"
"Cože?" tohle Jamese dostalo ještě víc. Musel se posadit na křeslo u ohniště, tohle už prostě neustál, "kam si to ještě pověsil?"
"Samozřejmě to zůstane jen mezi nebelvírskými studenty..nebo spíš studentkami," rozesmál se Black, "poprosil jsem Andromedu, aby to rozvěsila do dívčích komnat."
"To nemyslíš vážně!" zvýšil James hlas, téměř křičel, "zbláznil ses?"
Po chvíli vešla do společenské místnosti Lily Evansová, dívka, která Jamese tolik zaujala. James vytřeštil oči a zrudl jako rak. Tohle prostě neukryje.
Lily se porozhlédla po místnosti a nakrčila nos: "Tohle je trapné," dívka, která ji následovala, ta, která Siriusovi vrtala hlavou, a která na hlavě měla ty drdoly se pousmála. Lily spěchem zašla do svých komnat a z dálky bylo slyšet jak nadává. James zaslechl něco jako "kdo to tu dal?" "taková prasárna," tohle bylo moc silný kafe. Tohle Tichošlápek přehnal. Ztrapnil ho před jedinou dívkou, která ho kdy zajímala.. teď si o něm bude kdo ví co myslet. Bylo by mu jedno, že to viděla celá nebelvírská kolej, ale ona ne, nevěděl proč, ale zrovna před ní se cítil nejhůř.
Dívka s dredy stále stála namístě. Rozhlížela se pořád dokola kolem, James zachytil její usměvavý pohled, prošla kolem něj: "Máš hezkou prdýlku, Pottere!" zazubila se a zmizla ve stejném pokoji, kam před chvíli šla Lily. Odkud ho mohla znát? Že by se Lily zmiňovala?
James se zničený otočil na Siriuse: "Tohle jsem si nezasloužil," zklamaný odešel do pokoje. Kolem postele si zahrnul závěsy a rozhodl se celý den schovávat a s nikým nepromluvit.
Remus se soucitně za ním díval, "tohle si vážně přehnal, Siriusi, tohle by bylo moc i na Snapea.."
Sirius se takhle provinile ještě v životě necítil. Remus mu naznačil značnou dávku opovržení. Sirius se pleskl do čela, co když s ním teď jeho nejlepší kamarád nebude mluvit? Zase se zachoval jako hloupý Black. Proč ho tohle příjmení a tyhle geny musí doprovázet na každém rohu? Proč? Vytáhl hůlku a jedním mávnutím sundal všechny fotografie ze zdí. Posbíral je a v krbu je spálil. Poté se sebral a odešel. Nemohl se na sebe dívat. Co to jenom udělal!
Růžová dáma nebyla o moc milejší: "Kam zase jdeš, před chvílí si šel dovnitř.. to je otrava tohle..člověka nenechají ani vyspat!"
Sirius chtěl prohodit něco o tom, že k člověku má hodně daleko..ale dnes už poranil dost citlivých duší. Bylo mu z něj samotného zle. Omluvil se zmizel za kamenným rohem.

11. kapitola - Zpátky do frmolu povinností

10. listopadu 2005 v 18:36 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Posledních pár dní do konce letních prázdnin bylo tatam. Pětičlenná skupinka lidí čekala na vlakovém nádraží. Kufry už měli složené poblíž koleje. Sirius se pokoušel rozlouskat nějaký kouzelnický hlavolam, ale nešlo mu to a James se mu přitom smál. Remus nebyl nikdy tak v životě šťastný. Tohle bylo nejhezčí léto v jeho životě. Pozoroval svoje dva kamarády, jak se pošťuchují kvůli oné hře a nezpozoroval přitom ani, že už vlak přijel do své stanice na nádraží King´s Cross.
"Vlak už je tady, tak pánové, bylo mi ctí vás poznat," potřásl pan Potter Remusovi a Siriusovi rukou. Oba chlapci mu dali najevo, že jim taky.
Paní Potterová je všechny naposledy objala a vlak se dal pomalinku do chodu.
Chlapci si našli prázdné kupé vzadu ve vlaku. Už teď se převlékli do hábitů, aby se s tím později nemuseli obtěžovat a rozvalili se na sedačky.
"Řeknu vám, pánové, tohle bylo vážně parádní lét," chválil si Sirius a koukal přitom z okna ven, kde se mihl jeden strom za druhým.
"Bylo to nejlepší v mém životě. Jak jistě chápete, já jsem byl vždycky v těchto směrech omezován," Remusovy oči nikdy nelhaly, byly plné nadšení a spokojenosti. Dlouho v nich nebyla vidět taková radost. Ve škole vůbec.
Po chvíli k nim do kupé někdo vstoupil. Chlapec zavalitější postavy s pískovitými vlasy.
"Hele..čau Péťo, tak co, jak ses měl? Co tetička Frída?" Sirius uvolnil místo na své sedačce, aby si jejich čtvrtý kamarád mohl sednout.
"Řeknu vám, kluci, bylo to o pupek…"
Sirius se začal smát: "Tak to máš teda pravdu," poplácal ho na břiše.
Petr ihned zareagoval: "Ale za to já nemůžu, to teta Frída, cpala pořád do mě kremrole a Petříčku, vem si to, vem si tohle..a tamto… já prostě musel, byla to slušnost…"
"Nebo to spíš byl mlsný jazyk," zazubil se James.
Petr chtěl konverzaci obrátit jiným směrem: "No a co vy? Jak vy jste se měli?"
"Bylo to super, Péťo, to si nedovedeš představit," Remus se pustil do vyprávění s neskrytou vášní v hlase, "no a poslední noc jsme dokonce poblíž viděli stádo srn, byly fakt překrásný.."
"..hlavně ten jelen.."
".. a poslední týden nám Jamesova mamka vařila jen samé dobroty, pan Potter mi dokonce dal recept na jednu mast, která je dobrá na rány," Petr hned nepochopil, co Remus myslí, ale po Siriusově zavytí už mu bylo jasno.
"Vážně, Petře, přišel si o moc, skvěle jsme se bavili."
Petr smutně zakňučel, ale po slibu, že příští rok to zopakují zase, ho ten smutek přešel.
"V Německu to bylo hrozné, skoro pořád lilo, když byl jediný krásný den, naši se prostě museli chodit procházet po nějakých blbých památkách nebo co, jako by v Německu bylo něco zajímavýho. Skoro pořád jsme měli na večeři klobásy a ani mi nedali napít piva, krkouni jedni. Táta ládoval jedno za druhým a teta do mě cpala nějakou hnusnou bezovou šťávu. A to jejich ja a nein už mi taky lezlo krkem, jsem rád, že jsem se toho zbavil."
"Jak tě tak poslouchám, Petříku, tak ti nemáme co závidět..to bylo příšerné utrpení," posmíval se mu Sirius, "naučil ses vůbec něco německy?"
"No, něco jo.. Ich möchte Gulasch kochen, aber ich habe kein Fleisch…"
Sirius se začal smát, "Proboha, co to znamená?"
"Chtěla bych uvařit guláš, ale nemám maso," celé kupé se, za přítomností hlasitého smíchu, otřáslo, "no a taky Hat Gita noch einen Hund?"
"A to znamená co?" utíral si Remus slzy
Petr se mírně usmál a zbytek pochopil, že to nejspíš nebude nic normálního: "Má Gita ještě psa?"
Sirius se smál: "Prosím tě, Petře, kde si k tomuhle přišel?"
"No, máma usoudila, že by nebylo špatné, abych trošku vnímal, co teta říká..a vždycky, když jsem se zeptal, co říkala, tak to byla nějaká volovina," uchechtl se, "a abych se podle jejích slov vzdělával v jazycích, tak jsem si to napsal podle výslovnosti na papír, a pak to po zbytek prázdnin hledal ve slovníku. To pak máma čuměla, když jsem na ní doma mluvil německy, sama nevěděla, co říkám. Jediný, kdo umí dobře německy, je táta." James, Remus i Sirius se smáli Petrově snaživosti. Sirius se vůbec divil, že byl Petr tak aktivní, ale nedalo se čemu divit, po tom, jaká tam musela být nuda, mu asi nic jiného nezbylo. On sám by asi podnikl podobnou krávovinu.
Po několika hodinách konečně dorazili na bradavické nádraží a taky na hrad.
Všichni čtyři se rázným krokem vydali do vstupní haly, když v tom Jamese u dveří zastihla profesorka McGonagallová: "Pane Pottere, mohu s Vámi mluvit?"
"Jistě," ohlédl se na své přátelé James, "běžte ke stolu, za chvíli za vámi přijdu."
James následoval Minervu McGonagallovou do jejího kabinetu, tam se posadil na křeslo stojící opodál jejího stolu, za který si sedla ona sama.
"Vzpomínám si, že v minulém roce mě pan profesor Chandler upozorňoval na Váš talent. Letos nám v nebelvírském famfrpálovém týmu chybí několik hráčů, a tak jsem pana profesora poprosila, jestli by Vás ještě mohl otestovat. Dočasně, dokud nebudu znát podrobnosti o tom, jakou pozici byste měl zastávat, Vás jmenuji nebelvírským týmovým hráčem. Toť vše, můžete jít."
James myslel, že je stále ještě ve snách. Tohle opravdu nečekal, od profesorky McGonagallové čekal nějaký trest nebo něco tomu podobného, skoro vůbec si nepamatoval, že by k němu v životě byla tak milá. V jejím hlase byly znát obavy. Ona chtěla, aby se stal hráčem… on se stal hráčem, paráda... on je hráčem!! Ještě stále mu nedocházela pravdivost onoho tvrzení. Ještě loni si kladl za prioritu, že se letos nějak dostane do famfrpálového týmu a stane se hráčem. Bude vyhrávat každý zápas… a jeho sen, jeho sen je téměř splněn. Akorát teď ještě musí podstoupit nějaké testy pod vedením Chandlera, ale to už měl předem v kapse. Ještě moc dobře si z loňska pamatuje, jak byl profesor Chandler z jeho létání nadšený.
S grandiózním úsměvem se James dohopsal k nebelvírskému stolu.
"Co se děje, Jamesi? Jsi jak v oblacích?!" Sirius se odtrhl od zařazování, všiml si výrazu v Jamesově tváři.
James se ještě víc rozzářil: "Jsem tam, Tichošlápku. Jsem tam!"
"Kde jsi?!" nechápal Sirius
"V nebelvírském famfrpálovém týmu!"
"Cože?"
"McGonagallová mě právě jmenovala hráčem nebelvírského famfrpálového týmu," celé to Siriusovi dovykládal, tak, jak mu to řekla profesorka McGonagallová.
"No nekecej, to je skvělé."
Pak se odtrhli od zmíněného tématu: "Tak co, kdo už k nám přibyl?" zeptal se James kluků.
"Támhleta holka," ukázal Sirius směrem ke konci stolu, " a tamti čtyři kluci..a tamta zrzka."
James však zůstal stát pohledem na té první jmenované dívce. Byla krásná, moc krásná. Měla rudé vlasy po ramena a překrásně se smála. Poposunul si brýle, aby lépe viděl.
Sirius do něj žduchl, ale James vůbec nevnímal, že po něm někdo něco chce. Drcl do něj znova, ale nic.
"Hej, Jamesi!" okřikl ho kamarád. " Kde lítáš?!" posmíval se, otočil se směrem, kam hleděl, ale nechápal, kam tak James zírá. "Co tam vidíš?"
James neváhal s odpovědí: "Anděla!"
"Co??!" smál se Sirius, ale pak se odtrhl od Jamesova zdroje zájmu a podíval se na dívku, kterou právě volal Moudrý klobouk: "Teresa Pawlicka," jméno by Siriuse ani tak neuchvátilo, kolik cizinců se po téhle škole potlouká, ale jakmile se na ní poprvé podíval, nemohl od ní odtrhnout oči. Děvče mělo témě černé vlasy zamotané v jakési rulky nebo válečky nebo co to vlastně bylo, Sirius to v životě neviděl. Vždyť tohle ta holka už nikdy nemohla rozčesat. V obočí měla nějaký kroužek, asi náušnici nebo co..ale proč by si ji strkala do obočí? Hábit neměla upravený jako zbytek její skupiny a už vůbec nevypadala, že by byla tak nervózní jako ostatní. Znuděně se posadila na židli a chvíli po tom, co jí profesor Kratiknot položil klobouk na hlavu, ozvalo se: "NEBELVÍR!"
"Dívejte na tu holku," třeštil na kamarády oči Sirius, když procházela kolem, prošla téměř kolem něj a když se Sirius trochu nadechl, byl z ní cítit nějaký podivný zápach, takový nějaký... nedalo se to popsat, v životě nic podobného neviděl, "co to má na té hlavě.."
"To jsou dredy, Tichošlápku," James už se probral ze svého transu, "to jsi ještě nikdy neviděl dredy?"
"Ne, proboha, co to jsou ty dredy?" nemohl se od ní odtrhnout očima.
Mezitím, co klobouk poslal zbytek studentů do různých kolejí, mezi nimiž byl například Rokwood, který skončil ve Zmijozelu, Saymoureová a Tobolka, kteří se dostali do Nebelvíru a další studenti, vysvětlil James Siriusovi všechno o mudlovských vynálezech, mezi které také patřily dredy a piercing do nosu, obočí a jiných součástí lidského těla. Sirius sice nepochopil, za jakým účelem to lidé dělají, ale tohle děvče muselo určitě pocházet z mudlovské rodiny, v životě nic podobného neviděl. Kde taky, když ho nikdy rodiče do mudlovských ulic nepouštěli a už vůbec by nedovolili, aby se někdy s nějakým špinavým mudlou bavil.
Prváci následovali prefekty, jako každoročně, do svých komnat a zbytek kolejí šli do svých komnat podle svých možností.
"Sakra, jaké je heslo? Nějak jsme se zapomněli zeptat!" bědoval James
Zpoza uličky se k nim přiřítil Frank Longbottom: "Heslo je veritas nomen."
"Ahoj Franku," Sirius poplácal spolužáka po lopatce, "jak se máš? Co si dělal celé léto?"
"Ahoj kluci," usmál se chlapec s kulatým obličejem, "to víte, s rodiči jsme byli u moře," vstup do nebelvírské věže se mezitím otevřel, "a jak jste se měli vy? Viděli jste mého bratra? Letos ho přijali do prvního ročníku," radoval se Frank, "máma byla jako generál, nařídila mi, abych se o něj dobře postaral."
"Vážně? Já si ani nevšiml," přiznal Sirius, "moc jsem to zařazování nesledoval."
"No a já zas o něj přišel, když mi McGonagallová sdělovala, že mě přijala do nebelvírského famfrpálového týmu," chlubil se James.
"Opravu?" neskrýval zájem Frank. "Tak to gratuluji, Jamesi. Myslím, že je to fér, loni jsi byl vážně nejlepší v létání, máš to v sobě. No nic, kluci, já jdu spát. Dobrou noc," rozloučil se a odešel do své ložnice.
James ani Sirius nikdy nevěděli, jak to vlastně vypadá u Franka v ložnici, vlastně to nevěděl ani Remus s Petrem, ale ti o tom tak neuvažovali. Věděli, že je Frank v místnosti ještě se dvěma chlapci, které vlastně doposud ani lépe neznali a věděli, že jeden se jmenuje buď Martin nebo Mark a druhý je Bernard, příšerné jméno. Ale nikdy s nimi neprohodili ani slůvko. Podivné, rok žijí ve stejných prostorách, chodí do stejné koleje a do stejného ročníku, ale nikdy se spolu nebavili.
Všichni čtyři už byli příliš unavení na to, aby si ještě něco sdělovali. Všechny potřebné zážitky už si řekli ve vlaku a žádné novinky neměli. Tak se James, Remus, Petr a Sirius schýlili přímo ke spánku. Po tak těžké večeři je dobré si odpočinout a zítra je čekal zase nový školní den.
Sirius se jen mohl v duchu modlit, ať hned po víkendu netráví pondělky s Morisnovou. Tahle bába se mu vpíjela do krve, nemohl se zbavit dojmu, že by to letos mohlo být o něco lepší, než loni. Nedalo se skrývat, jak se ti dva nenávidí, všichni v ročníku to věděli, dokonce i někteří mimo něj.
Jelikož žádný infarkt neměla a žádný nový učitel nepřibyl, taky ji Sirius viděl sedět u stolu, což mu bránilo lépe se najíst, bude ji muset nadále celý rok snášet. Moc ho zajímalo, co si pro něj hned první hodinu vymyslí. Dal by krk na to, že už jí to ponižování scházelo a že hned první hodinu schytá nějaký školní trest.

1. kapitola - To je neskutečné! 2/2

10. listopadu 2005 v 17:55 | Blanch
Do večera na onoho psa Hether zapomněla, ale v noci, když po přečtení dalších kapitol šestého dílu Harryho Pottera, šla spát, zdál se jí zvláštní sen. Byla uprostřed nějaké ulice. Naproti bylo pár domů, mezi nimi byla obrovská díra. Jako by tam kdysi stál nějaký dům, ale někdo ho zboural. Pršelo. Hether byla jen v tílku a sukni, ačkoliv bylo deštivo, byl letní den a bylo teplo. Ale něco bylo nepohodlné, nevěděla proč, ale neměla na nohou boty. Když se podívala směrem k nohám, náhle uviděla něco černého, co se přibližuje stále blíž a blíž. Nevěděla, co to je. Tohle místo ji nahánělo hrůzu, chtěla utéct, ale nešlo to. Stála tam jako přikovaná. Ta věc se stále přibližovala. Byla blíž a blíž, nevěděla z jakého důvodu tu věc nemohla rozpoznat, viděla rozmazaně. Ale vždyť brýle nenosí. Srdce ji začalo bušit neobyčejně rychle a její tlak se náhle zvýšil. Měla chuť řvát, ale taky to nešlo. Bylo to strašné, něco se k ní blížilo, cítila, že to bude něco neobyčejného, ale měla z toho strach. Nebyla sto se ani pohnout. Jako by tam přimrzla k silnici. Ne, ne!! Říkala si v duchu, ale její rty to prostě nedokázaly vyslovit. Bylo to tady! Ta věc, přiblížila se k ní. Byla už dva metry od ní…. Konečně dokázala rozpoznat, co to bylo. Byl to on! Ten pes, kterého dopoledne sušila u nich doma, a kterého ochránila před obrovským deštěm. Chtěla říct pár vlídných slov a psa si zase pohladit, ale stále to nešlo. Náhle se stálo něco převratného. Ne, to nebylo možné. Vždyť tohle je jen sen, říkala si pro sebe. Tohle je..no..to není možné?! To přece…
Pes jakoby pomalu rostl do neuvěřitelně obrovské velikosti. Barva zůstávala. Ale jeho čumák se stahoval a jeho tělo se naopak protahovalo. U konci končetin se rýsovalo cosi bílého. Jak pak Hether náhle zjistila, byly to rukávy, konce rukávů..cože? Rukávy od nějakého kabátu.
Teď už před ní nestál pes, ale muž. Dospělý muž. S dlouhými vlasy až po ramena, s mírně nažloutlými zuby s ustaranou tváří, černě oblečen. Chtěla se zeptat, kdo to je, ale věděla, že nedokáže vyslovit ani slůvko. Ale muž, jakoby ji četl myšlenky.
"Víš, kdo jsem, nevím odkud mě znáš, ale poznala si mě, nedokážu si to vysvětlit, proč…" Hether vykulila oči, to není možné. Ale když ono to všechno do sebe zapadalo. Muž vytáhl něco, co vzdáleně připomínalo kus rákosu: "Finite." Hether se najednou uvolnila. Jakoby nějaké neviditelné provazy kolem ní povolily. A…
"Vy, Vy jste.. Sirius, Sirius Black," a dokázala mluvit. Reakce, kterou však Sirius při vyslovení svého jména čekal, byla úplně jiná. Dívka se doširoka usmála, "nemůžu tomu uvěřit, takže..to..dopoledne, to jste byl vážně Vy? Ale vždyť to není možné.. to…jste jen výplod mé fantazie," Sirius stále nic neříkal, "já sním, že je to tak?"
"Není všechno takové, jaké se zdá být!"
"Co tím chcete říct?" neodpověděl. "Pane Blacku, tohle nemůže být pravda. Já, já..já jsem o Vás četla v knížce, o celém vašem světě.. dopoledne, to byl jen žert. Nevěděli jsme, že jste to Vy..ale..vždyť tohle je úplná blbost, já jsem přece šla spát. Tohle jen sen, výplod mé fantazie. Vy se mi jen zdáte," třela si oči a přihlouple se přitom smála.
"Není všechno takové, jaké se zdá být!"
"Ano, to už jste říkal..a?"
"Nemáte ze mě strach?" dodal opatrně Sirius
"Ne, proč bych měla? Protože jste hledaný uprchlík? Ale vždyť Vy jste nevinný, jste úžasný člověk. Pomáháte se vším Harrymu, jste..hm..sympatický," Siriuse zřejmě tato slova dost překvapila. Nebyl zvyklý na to, aby mu někdo něco takového říkal. Vůbec nechápal, jak tohle všechno může ta holka o něm vědět. O jaké knížce to mluvila? Jak může vědět o jejich světě, když je to obyčejná mudla. Jak může vědět, že je nevinný, kdo jí to řekl?
"O jaké knize to mluvíte?"
"Vy to nevíte? Joanne Kathleen Rowlingová píše o Vašem světě, ale.. nikdo netuší, že doopravdy existuje..vlastně ani já jsem to netušila. Co to zase blábolím, vždyť se tu bavím se svým snem. Vy neexistujete, jste jen můj sen."
"Vyprávějte mi o té knize!" žadonil Sirius.
Hether mu vykládala všechno o knihách, které napsala J.K.Rowlingová. O Harrym, o něm samotném, o Brumbálovi, o minulosti Pobertů.. o Pobertově plánku, neviditelném plášti, o souboji tří kouzelnických škol a Ohnivém poháru, všechno o Kameni mudrců a Tajemné komnatě. Vyprávěla mu Harryho životopis a o rodině Weasleyů. Řekla mu úplně všechno, na co si vzpomněla. Musela si přiznat, že tohle je velice divný sen. Aby své představě, která je vlastně z oné knihy, vyprávěla celý ten příběh.
"Děkuji Vám, slečno, Obliviate," mávl hůlkou.
"Co to…," už se nedozvěděla, co to dělá.
Hether se otočila na bok. Otevřela oči. Byla ještě tma, také teprve byly čtyři hodiny ráno. Nemohla si sto vzpomenout, co se jí to vlastně zdálo. Věděla, že teď měla nějaký sen, ale nevěděla, co to bylo. Přikrčila oči a mnula si spánky. Bylo to něco významného. Tušila to. Věděla, že ten sen něco znamenal. Ale ať se snažila jakkoliv, neuspěla. Prostě to nešlo. Nemohla si vzpomenout. Nakonec se převalila na druhý bok, přihrnula si přikrývku ke krku a zavřela oči. Za chvilku usnula.
"Vstávej, ospalče..jak dlouho si zase četla?" strhl z ní Dany peřinu.
"Co?" schovávala si oči pod rukama..tolik oslnivého světla najednou. Vždyť ona měla ještě půlnoc. Nevěděla prčo, ale necítila se moc vyspaná, "já..ani ti nevím. Vlastně vůbec nevím, co jsem včera v noci dělala."
"No co asi..spala,ne ?" posmíval se jí, "No, i když, těžko říct. Vypadáš hrozně."
"Tak mě nech na pokoji," sebrala mu z ruk peřinu a ulehla. Dany raději už neprotestoval, nechal svoji sestru dál spát. Asi toho moc nenaspala. Určitě až do rána zase četla Harryho Pottera.
"Mám to přečtený," hlásila po pár dnech Hether.
"No, tentokrát ti to nějak dlouho trvalo, minule si měla pětku přečtenou za dva dny."
"Hele, nech toho, jo.. život není jen o čtení."
"Vážně? Soudě podle tvýho života jsem právě myslel, že je jenom o čtení..ale musím říct, že si mě překvapila. Pět dní..no, zpamatováváš se."
"To bylo hrozně vtipný, brácho. No a ty už máš přečtených kolik stránek?"
"Nemusím na to spěchat jako ty, jsem ještě ani ne v polovině."
"Ty jsi dneska hrozně vtipný se mi zdá, nechceš jít raději ven?"
"Máš recht ségra, však v sedm jsem domluvený do klubu s Thomem, neměj péči. Ale ty by si taky měla někam vyrazit a neležet věčně v knížkách!"
"Neměj péči!"
Přece jenom měl Daniel pravdu. Hether přece nemohla věčně být zamčená doma. Harry Pottera už dočetla, tak neměla co dělat. Rozhodla se, že si zajde něco koupit do města. Už dlouho nebyla nakupovat a nakupování pro ní bylo vždy tak osvobozující. Když však vyšla z posledního obchodu, kde si koupila nové džíny, začalo se schylovat k bouřce.
"Ach ne, to mi to počasí letos dělá schválně," na nohách měla lehké sandály krémové barvy, "sakra, nemám ani deštník," poohlédla se, kam by se mohla schovat, než to trochu ustane. Jediná možná varianta byla.. "No není to tam zrovna přitažlivé," ulička na konci ulice. Prošla kolem jakési budovy, která už dávno nebyla v provozu. Pomyslela si, jak dlouho už tu stojí. Ještě nikdy si jí nevšimla. Na druhou stranu, nikdy si taky nevšimla, že by t v této části vůbec něco stálo. Nikdy tu nechodila. A až teď ji tahle zřícenina přišla neobvyklá. Copak se o tuhle část ulice nikdo nestará? Vypadá to hrozně. Pak úplně zapomněla na to, co viděla a nad čím přemýšlela. Šla se schovat do uličky pod obrovský parapet. Ulička někam vedla. Tam vzadu byly jakési dveře. Takové nevýrazné, u kterých stál párek popelnic. Proč si toho tu nikdy nevšimla? Šla blíž. Šla si prohlédnout ono místo. Něčím ji přitahovalo, ale neměla potuchy čím. Jako by byla magnet opačného pólu. Šla stále blíž a blíž. Už jí bylo jedno, že zem není pokrytá kachličkami, a že je jenom hliněná, bylo jí jedno, že si zamaže krémové sandály a že jí bláto teče pod chodidla. Její zvědavost byla silnější.
Na konci ulici byl malý plotek. Doteď si ho nevšimla, ale jak to? Přistoupila k němu a pomalu ho odsunula. Naskytl se jí pohled do uličky velké pět krát pět metrů, kde bylo pohozeno po zemi pár popelnic. Naproti byla cihlová zeď. Zůstala stát. Co jenom jí tohle místo připomíná? Cihlová zeď, malá ulička, pohozené popelnice..určitě tu nikdy nebyla, ale přece… Otočila se ke dveřím, vešla dovnitř. Uvnitř byl nějaký pajzl. Linul se odtamtud zvláštní pach a lidé v něm nebyli téměř vidět. Byli buď zahalení do podivných turbanů nebo prostě seděli v rohu, kde bylo víc stínu. Neměla odvahu vstoupit dál, než stála. Když však od nejbližšího stolu uslyšela pár divných slov, všechno ji došlo..i když to bylo.. tak..nemožné..
"…několik mudlovských šmejdů…"
"..jasně Desdemono, byl bych rád, kdyby se můj kluk dostal taky do Zmijozelu, jako já…"
"Cože?" šeptala si pro sebe Hether, "co to tu melou. Že by četli Harryho Pottera a teď si tu hrajou na kouzelnický svět?"
"..ještě jednou Tome!" pak jí to došlo.. Ne, ne..to je přece nemožné.. to..je jen fantazie, nic z toho není pravda. Jen mám nějaké halucinace, pomyslela si. Tohle..tohle nemůže být pravda.. pak, jakoby se jí náhle vrátily nějaké vzpomínky, které nebyly její..ale přece jenom byly… "Nic není takové, jaké se zdá," viděla ho..viděla Siriuse. To byl ten sen.. ale..co když to nebyl jen sen..co když to byla pravda. Proč by jinak Sirius tvrdil pořád dokola to, co tvrdil. Musela rychle vypadnout. Zavřela za sebou dveře. Zase se jí naskytl pohled na cihlovou zeď.. teď nebo nikdy! No, ale jak se tam dostane?!
Jakýsi zvuk jí donutil se otočit. Dveře za ní se otevřely. Neměla v úmyslu utíkat, protože chtěla vědět, že to nebyla jen pouhá představa. Vyšel nějaký muž, byl úplně na mol. Vlastně..on to ani nebyl muž.. byl asi dvakrát větší, než obyčejný člověk. Hlavu měl plnou černých chomáčů a jeho tvář byla obklopená vousy. Nebyla si jistá, i když…
"..Vy..Vy..jste Hagrid, mám pravdu?"
Obra jakoby teprve teď zpozoroval, že vedle něco někdo stojí, ohlédl se na Hether, "ahoj dívenko.Jo, jsem to já," škytl, "vodkaď mě znáš ?"
"No, vlastně tak všelijak, od přátel."
Hagrid se na ní podezíravě podíval: "Ty nejsi z Bradavic, to bych si tě pamatoval."
"Ne, to nejsem. Chodila jsem..hmm..do Krásnohůlek, ale už je to nějaký ten rok. Bydlím tu teprve rok," zalhala.
"Aha, to se všecko vysvětluje," usmál se.
"Poslyšte, Hagride, nemůžu najít svou hůlku," dělala, že se prohrabuje taškami, a že hledá hůlku, "nemohl byste mi pomoct se dostat na druhou stranu," kývla směrem na cihlovou zeď.
"Ale jasně," vzal svůj růžový deštník, který Hether hned poznala, podle toho, jak jej popisovala Rowlingová, a poklepal na několik cihel. Náhle se všechny odsunuly a vytvořily vstup..na Příčnou ulici.
"Měj se hezky, holka," sebral se Hagrid a s mírně opileckou chůzí někam zmizel.
"Páni!!!" Hether tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak neskutečné, ale reálné. Nikdy by tomu nemohla uvěřit. Vždycky si přála, aby to tak bylo, aby kouzelnický svět existoval..a on..opravdu existuje!! Měla strach, že se probere z dalšího snu, že zjistí, že všechno kolem je jen nějaký blud. Štípla se do paže: "Ne, je to pravda! Jsem tady! Jsme v Příčné ulici. Svatá matko boží, já jsem… pronikla do kouzelnického světa!!" teď už byly všechny knihy J.K.Rowlingové vedlejší, oproti tomu, co před sebou viděla. Osud ji dovolil, aby nahlédla do magického světa čar a kouzel a nehodlala to pokazit. Konečně to všechno pochopila. Rowlingová je ve spojení s kouzelníky. Píše jejich životopisy, ale v obyčejném mudlovském světě předstírá, že tenhle svět není..ale on je! Hether se nahrnuly do očí slzy, chtěla by to tolika lidem říct, ale nemohla. Narušila by tak veškeré vztahy kouzelníků a lidí. Věděla, že si to musí nechat pro sebe. Měla neskutečnou příležitost konečně poznat tenhle svět, i když tomu stále nemohla uvěřit, "nic není takové, jaké se zdá," vykročila pravou nohou. To se tak dělá, aby se vše zdařilo. Teď už si nenechá nic ujít!! Byla by blázen, kdyby to všechno hodila za hlavu, no ne? Co byste v jejím případě udělali vy?

1. kapitola - To je neskutečné! 1/2

10. listopadu 2005 v 17:54 | Blanch
"Dany, rychle, vstávej!" třásla Hether s bratrem, "Nebo to nestihneme!"
"Hm…," převalil se z jednoho boku na druhý.
"Vstávej, říkám!" strhla z něj peřinu.
"Kolik je hodin?" ptal se Daniel.
"Bude půlnoc."
"Co? Tak brzo? Vždyť spím sotva půl druhé hodiny."
"Já jsem nespala vůbec, nestěžuj si. Chceš tu knížku nebo ne? Zítra už bude vyprodáno a fakt se mi nechce čekat další měsíc, než bude šestý díl zase na skladě. No tak, Danieli! Vstávej!!"
"Dobrá, dobrá, už lezu! V kolik to začíná?"
"No o půlnoci.. začnou prodávat ty knížky, a hned bude i autogramiáda."
"Vždyť už máme podepsané dvě knížky Rowlingovou, tobě to pořád nestačí, Het ?"
"Ne, nestačí..a nedělej, že ti to vadí, taky miluješ její knížky."
"Ale nejsem tak fanatický jako ty, drahá ségro. Myslím, že budeme muset koupit aspoň dvě knížky, protože jak tě znám, tak ty se od té své nehneš ani na krok, dokud ji nedočteš. A já bych si taky rád přečetl, o čem to je."
Het se zasmála: "No, to kdyby si ve škole řekl, že jsi fanda Harryho Pottera, tak by se ti smáli. Jen proto ze sebe neděláš fanatika, ale přiznej si, že jím jsi. A nemel už a obleč se. Je za pět dvanáct, nechci o to přijít!"
"A jo furt !"
Osmnáctiletá dívka a patnáctiletý chlapec si to namířili do Foyle's knihkupectví na rohu jedné Londýnské ulice, kde už stála obrovská řada mladých i starších lidí a čekala, až přijde na řadu.
"No skvělý, vidíš tu řadu? Co když už na nás nezbude?"
"Děláš si moc vrásky sestřičko. Kdybych měl hůlku po ruce, lehce bych si poradil," usmál se Daniel.
"Vtipy teď nejsou namístě bráško, dělej, tlač se. Já tu knihu už dneska chci mít. A nečum po těch babách furt!" sjela ho, když se neustále otáčel a usmíval na jednu blonďatou slečnu, která stála těsně za ním.
Po několikahodinovém čekání se dočkali.
"No paráda," držela v ruce celkem tlustý svazek knihy, ale ne tlustší, než byl pátý díl novely Harryho Pottera.
"Chci taky jeden," mávl na prodavače Dany. Vedle něj stála obrovská cedule s názvem nakladatelství Bloomsbury.
Hether přistoupila ke stolku, u nějž seděla autorka knih, Joanne Kathleen Rowlingová.
"Tak se opět setkáváme," řekla si tiše pro sebe a přistoupila ještě blíž. "Dobrý den, paní Rowlingová," usmála se.
"Ahoj děvče," usmála se autorka, "tady?" rozevřela její knihu a ukázala na horní část listu.
"J-jasně, proč ne," usmála se Hether, " a můžete mi tam napsat věnování?"
"Jistěže, jak se jmenuješ?"
"Hether."
Joanne sklopila hlavu a s tlumeným hlasem napsala: Sympatické Hether od Joanne Kathleen Rowlingové, nezapomeň číst i jiné knihy.
Hether se na to podívala: "To nezapomenu, ale ty Vaše jsou stejně ze všech nejlepší!" usmála se, "Jak to děláte? Kde berete tu inspiraci?"
Joanne se k Hether naklonila blíž a dala si prst k ústům: "To je moje tajemství!"
"Jo…jo," skákala Hether před obchodem na silnici. Po chvíli k ní přišel bratr.
"Co to děláš, jsi padlá na hlavu?"
"Jsem šťastná, konečně jsem se dočkala," koukla na jeho knihu, "nechal sis ji podepsat?"
"Ne, bylo tam moc lidí..a já už jsem fakt unavenej, pojď, jdeme domů. Chce se mi spát."
"Jen se nepřetvařuj, taky ji začneš hned doma číst," plácla ho Het po ramennou.
Koukla přes roh postele.. "On fakt zatuhnul," její bratr už dávno usnul. Knihu nechal ležet u postele. Nejspíš si chtěl taky číst, poněvadž lampičku u postele měl stále zapnutou, ale nejspíš to nevydržel. Měl pravdu, byl hodně unavený. Zato Hether nebyla. Otočila se zpátky ke své knize a načala první stránku. Několik hodin se od knihy nemohla odtrhnout, až jí k tomu v pět ráno donutila únava.
"Jak dlouho si četla, prosím tě?" ptal se dopoledne bratr u pozdní snídaně.
"Asi do pěti."
"No a co?"
"Co no a co, hezky si to přečti, Danielku. Nebudu ti přece nic říkat," posadila se a s chmurnou náladou si sedla k oknu, které prozrazovalo, že venku je zrovna sychravo a deštivo. Na letní den velice nehezké počasí: "To je počasí, ani psa bys ven nevyhnal."
Bratr se podíval z okna: "Ale vyhnal, podívej, chudák malá."
"No, zrovna malej není, nezdá se ti ?" Po ulici se proháněl obrovský černý chundelatý pes.
"Ale podívej, jak je zmoklej!"
"Máš pravdu, bráško, vezmeme ho domů.."
"Co blbneš, Het..mámě by se to nelíbilo!"
"Ale máma není doma," otevřela hlavní dveře domu, našpulila rty a vydala ze sebe tři podivné skřeky, "pojď sem, pesane. Pojď," ukazovala mu rukou. Pes na ni strnule hleděl. Když ale začalo ještě víc pršet, nakonec se rozhodl, že za Hether zajde, "taak je hodný," zaryla mu prsty do huňatého kožichu a začala ho sušit. Utřela mu packy a vzala dovnitř do kuchyně.
"Ty ses zbláznila Hether, cizího psa. Co když má vzteklinu?"
"Co šílíš, kdyby měl vzteklinu, sotva by byl tak přítulný. Podívej na něj, no není roztomilý?" Bratr se během chvíle nechal přemluvit, možná i proto, že na něj pes tak neuvěřitelně prosebně hleděl.
"Jo, je fakt moc pěknej, ale nemůžeme si ho nechat."
"Já vím, počkáme, než přestane pršet, pak ho zase pustím," podívala se mu do tváře a najednou strnula.
"Co je?" všiml si Dany jejího výrazu.
"Už si někdy viděl psa s modrýma očima?"
"No..haski a malamut mívají modré oči, ne?"
"Ale tohle není ani jeden z nich. Tohle bude nějaký novofunlanďan, s uhlově černou a hustou srstí..a s modrýma očima. Sakra, co mi to jenom připomíná?"
Danymu to najednou došlo, usmál se té nepředstavitelné situaci. Bylo to opravdu komické: "Víš, koho ti připomíná?" Het zavrtěla hlavou, "Přece Čmuchala."
"Čmuch.. ? Ahaa.. no jo, Siriuse, máš pravdu," bylo to zvláštní. Při vyslovení těchto dvou slov pes strnul a zvědavě hleděl z jednoho na druhého. Hether ani Dany si toho nevšimli a začali se smát, "to je náhoda."
"To teda je." Pes se postavil ne všechny čtyři packy a upřeně hleděl z Danyho na Hether.
"Podívej, co ten pes dělá?" ukázal na něj Dany.
"Chová se zvláštně, nemyslíš?" klekla si k němu Het, "Třeba nám rozumí," usmála se, "třeba je to nějaký cvičený pes a někomu utekl. Chytl stopu a už se nevrátil."
"Prosím tě, co by dělal v těchto končinách? V centru Londýna?"
"To je pravda," mezitím venku začalo pršet, "no, kamaráde," otočila se k psovi, "venku už neprší, budeme tě muset pustit," přátelsky ho poplácala, "tak se měj hezky, hafane," když ho pustila ven, pes zůstal stát u dveří a zvědavě se na ní díval.
"No ne, nemůžu tě u nás nechat, máma by to nedovolila, má alergii na psy, víš, jinak to nejde," třískla s dveřmi a uchýlila se k oknu v kuchyni.
"Dany?"
"No."
"Ten pes tam pořád je."
"Chová se fakt divně," utrousil bratr s plnou pusou, "ještě, že už si ho vyhodila. Třeba měl vážně vzteklinu."
"Neměl, to bychom poznali. Je na něm..něco..něco magického."
"Hloupost, mockrát si četla Harryho Pottera," štípl ji do boku a popotáhl závěs přes okno, ať Hether pořád nezírá ven na toho psa. Oba se rozesmáli.

Na závěr příběhu

9. listopadu 2005 v 22:28 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Doufám, že se vám můj přípěh alternativní reality líbil. Každý komentář mě potěší, ale nejraději v návštěvní knize :))
Jelikož inklinuji k záporným koncům, tak jsem ho napsala i zde. Je to paradox, poněvadž na začátku jsem hlavní postavu, svou oblíbenou, zachránila a nakonec ji opět zabiju... jsem zlá, já to vím! Ale už je holt tomu tak :))
Možná, že někdy časem napíšu pokračování, ale není to jisté. Na stránkách fanfiction mě o to prosili, ale já si nejsem jistá, jeslti nezanechat příběh ukončet takto, pro mě je to uzavřený konec a už nic se nedá změnit, ale na druhou stranu je otevřen příběh Lily, která se může pomstít Jamesovi.. takže, časem se rozmyslím, jestli napsat pokračování. Každopádně se tu tedy objeví anketa, ale zatím je brzy a já zrovna píšu plno dalších povídek, takže nebudu rozdělávat další.

10. kapitola - Na čundru s panem Potterem

9. listopadu 2005 v 22:21 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
"Proboha, Remusi, vypadáš strašně," Sirius ležel rozvalený na válendě, když do Jamesova pokoje vstoupil Remus Lupin.
"Díky Tichošlápku," to bylo poprvé, co ho tak nazval, "snažil jsem se přijet až po úplňku," bezděčně se usmál, "kde je James? Paní Potterová mě poslala sem, ale.."
"Šel se domluvit s tátou, chtějí jet na pár dní pod stan."
"Pod stan? Proboha, proč mi to neřekl? Nemám tu dost věcí na stanování..a kam chtějí..?" nedořekl svůj dotaz, v tu chvíli do pokoje vstoupil James.
"Ahoj Remusi, kamaráde," poplácal ho po rameni, "jak se máš," prohlídl si ho, "předpokládám, že lépe, než včera."
"Jasně, je mi lépe. Poslyš Jamesi, vy chcete jet stanovat?"
"No jasně, když už máme to léto, tak si ho pořádně užijeme, ne? Bez kouzel, jen tak po mudlovsku, vždyť čar a kouzel si ještě užijeme..šest let ve škole a po zbytek života," usmál se James.
"Ale já tu nemám nic.."
"To nevadí, Remusi, já jsem tak nějak předpokládal, že ani jednoho z vás nenapadne vzít si spacák, ešus nebo tak něco," chechtal se James, "i když při pomyšlení, že by Sirius doma měl ešus se mi opravdu chce smát."
"Hele, nech si to," zakryl Sirius úsměv, jeho rodiče se ho moc rádi na zbytek léta zbavili, když jim Sirius oznámil, že jede ke kamarádovi na léto, nikdo ho ani nevnímal a nechali ho bez rozloučení odjet, "kdybych chtěl, Krátura by mi nějaký sehnal."
Paní Potterová vařila skvěle, v jídelně už měli připravený stůl pro pět osob(James byl jedináček). Paní Potterová připravovala kuře na smetanové omáčce, neměli žádné sluhy ani skřítky, a tak i stolování obsloužila sama.
"Bylo to vítečné, paní Potterová," pochvaloval Sirius, "takového jídla bych se doma asi nedočkal."
"Děkuji, Siriusi," všechna jména kamarádů jejího syna už měla zmáknutá, otočila se na Remuse, "vem si ještě Remusi, vypadáš bledě, jistě jsi po včerejšku vyhládlý a unavený," pokynula na syna: "Jamesi, běž prosím tě svým přátelům připravit postele, ať mají kde spát."
"Ano mami."
Remus vyděšeně koukal na Jamesovu matku, že by o tom věděla? Že by jí to řekl? Nevypadala, že by z něj měla strach. Proč by se ale zmiňovala o včerejšku? Remus se vyděšeně podíval na Jamese, který vstával z židle. Ten na něj mrkl a přikývl.
"Měli by jste si jít brzy lehnout, zítra ráno budete brzy vstávat," mrkla na kluky paní Potterová. Sirius s Remusem na sebe nechápavě koukli.
"Žena má pravdu, vyjíždíme v pět ráno, s Jamesem a July jsme našli prima odlehlé místečko v přírodě, tam se bude skvěle tábořit, už jsem všechno potřebné sbalil," podíval se na Siriuse a Remuse. Na jejich tváři byla znát nevědomost, "copak vám James nic neřekl?"
"Nejspíš zapomněl," řekl mile mezi zuby Sirius a zašeptal přitom na Remuse, že Jamese nejspíš přizabije.
"Poslyš, July, kde je ten náš starý čundrácký kotlík?"
"Netuším, zlato, ale myslím, že když si vezmeš cínový, nic se nestane."
"Ale no tak," usmál se pan Potter, "chceme se stát přece na pár dní mudly," líbl svou ženu na rty, "pánové," otočil se na Siriuse a Remuse, "myslím, že je načase jít si něco málo sbalit a jít spát."
"Chcete s něčím pomoci, paní Potterová?" Remus byl jako vždy velice zdvořilý.
"Ne, chlapče, děkuji, mám tohle," usmála se a zvedla hůlku, kterou si podala ze stolu.
"Tak pojď," obrátil se na něj Sirius, "James už bude určitě nahoře," chytl Remuse za paži, "dobrou noc, děkujeme za dobrou večeři."
"Dobrou noc chlapci."
Jako první se probudil James, bylo půl páté ráno. Ještě stále měl rozlepené oči a cítil se téměř nevyspaný, ale byl plný nadšení. Nemohl se dočkat, až s klukama a s tátou půjdou stanovat. Budou žít jako praví mudlové. Naivní představy, že se budou živit bobulemi, lesní zvěří a budou pít vodu z řeky, mu vyvrátil hned otec.
"Nebuď hloupý synku," smál se mu otec, zrovna měli namířeno na vlakové nádraží, Jamesův otec měl skvělý orientační smysl a v každé situaci si dokázal poradit, "vzal jsem s sebou plno jídla, žádná nevinná stvoření zabíjet nebudeme," vytáhl z ruksaku mapu a nakoukl do ní, "teď pojedeme vlakem do Chelmsfordu, tam přestoupíme do dalšího vlaku, který nás zaveze do Colchesteru a odtamtud pak půjdeme pěšky na to naše místečko. Je to kousek od pobřeží, je tam vážně moc pěkně. Jednou jsme tam byli s Julii, je to přes dvanáct let. Všude kolem překrásná příroda, můžeme se koupat v moři, no a taky je tam kousek řeka, kolem jsou lesy a taky to není daleko od nejbližšího města. Tam můžeme chodit nakupovat," pan Potter se zatvářil hrdě, jak skvěle zněl jeho plán. Cítil se jako opravdový mudla.
V prvním vlaku neměli menší problémy, ale pak nastaly problémy u toho druhého. Měli celkem dvě a půl minuty na to, aby stihli další spoj, který navazoval na ten první. Tak tak, za rychlého běhu, to stihli. Zadýchaní, všichni čtyři, si sedli na sedačky vedle sebe. Ani jeden nebyl na běh zvyklý. Přece jenom v Bradavicích nebyla žádná tělovýchova, jako kdysi měli kluci na obyčejných mudlovských základních školách. Teda kromě Siriuse, který, jak hned chlapci zjistili, měl domácího učitele, samozřejmě kouzelníka, protože mudlu by rodiče nepřežili. Měli k nim odpor a byla to pro ně chamraď, proto jako každý normální kluk, nemohl Sirius, chodit do školy. Bradavice pro ně byly větším domovem.
Za necelých pár hodin dorazili na domluvené místo.
Bylo tu opravdu nádherně. Poblíž byla řeka, která Jamese naprosto uchvátila. V životě nechytal ryby a moc se těšil, až je s tátou budou chytat. Pan Potter totiž vzal s sebou čtyři pruty.
Kousek od koryta řeky se utábořili. Postavili dva stany naproti sobě, dovnitř dali teplé deky a čtyři spací pytle. Vprostřed udělali z kamení ohniště. Byl akorát čas na oběd.
"Kluci, dva z nás by měli jít pro dřevo, ať si můžeme zapálit oheň," navrhoval pan Potter.
"Já půjdu," skákal nedočkavě James.
"Půjdu taky," přidal se Sirius.
"Dobrá, poberte, co můžete, my tady zatím s Remusem připravíme něco k jídlu."
"Je to tu super, nemyslíš Siriusi?"
"Jo, je to fajn. Já jsem v životě nikde nebyl, vždycky jsem trčel doma. Nejdál, kde jsem byl, to bylo před dvěma lety, u sestřenky Andromedy, na druhém konci Londýna," odfrkl si Sirius a nabral do ruk hromadu chrastí, "tvůj táta je fajn. Myslíš, že si s sebou vzal hůlku? Když tak pořád hlásá, že to bude celé po mudlovsku.."
"Ale jistě, táta nedá na náhodu," sehnul se James pro obrovskou kládu, chvilku si ji prohlížel, "teď nevím, vzal taťka sekyru?"
"Prosím tě, to je snad základní věc při táboření, ne?"
"Jseš nějakej chytrej na to, že táboříš poprvé, ne?"
"To víš, četl jsem Hochy od bobří řeky," usmál se Sirius
"Cože si četl???" James se zarazil, Sirius někdy něco četl??? On? Nedovede si ho představit s knížkou v ruce, natož s knížkou, která by měla jakkoliv souvislost s tábořením , i když si nebyl jist, zda tato kniha s tím něco společného má..ale název by docela odpovídal.
"To je taková knížka od nějakého československého autora, ani nevím, jak se jmenuje," zapřemýšlel Sirius, a pak uznal, že to není tak důležité. Nějaký Fogo, Figo, Fidlar..to je jedno.
"Československýho? Kde to proboha je, to Československo..nebo co to má být?"
"Hmm… jednou jsem to zkoušel hledat na mapě," přiznal se Sirius, "ale nenašel jsem to, ale prý to je někde v Evropě."
"No, nejspíš to bude někde tam na jihu, kde jsou ty státy součástí Jugoslávie, asi to bude tak malý, že to ani nebude na mapě, něco jako Lichnštejnsko..nebo počkej, co tam ty severovýchodní státy…takový ty L.. takový malý, třeba tam to Československo bude.."
"No a nemáš to jedno, Jamesi? Co je nám do nějakýho Československa?" rozesmál se Sirius.
"O čem jsme se to vlastně bavili, že jsme k tomu došli?"
"Já nevím, kamaráde, ale už máme toho dřeva dost, můžeme jít zpátky," usoudil Sirius
"Výborně chlapci, už jste tady?" pan Potter už měl naporcovaný kus masa na několik plastových talířů, měl připravený kotlík naplněný vodou a v něm oškrábané brambory.
"Co to bude, až to bude?" ptal se James
"To jsou vepřové plátky, dala mi je ráno máma, ať vám je udělám na oběd," vzal hromadu chrastí, nacpal ho pod kotlík, utrhl kus novin a schoulil do chrastí, vzal sirky a hromadu zapálil. Jakmile začala pomaličku hořet, vložil na ni pan Potter dvě polínka, která po chvíli taky chytla. Z malého ohýnku se tak stal o něco větší.
Slunce hřálo, byl nádherný den, a tak se Sirius s Jamesem rozhodli, že půjdou do vody. Remus zůstal na kraji. Jediný ze všech byl nejvíc navlečený, ač bylo velice teplo a krásně, tak Remus měl na sobě staré otrhané rifle a triko s dlouhým rukávem.
"Remusi, no tak, pojď do vody," pobízel ho James.
"Ne, já…nejdu.."
Pan Potter chytl Remuse za rameno, "chlapče, tady se nemusíš stydět za své šrámy."
"Cože?" zdvihl Remus ohromeně obočí.
"James nám řekl, jak na tom jsi, je to příšerné..hlavně o úplňku to musí strašlivě bolet, ale nám to nevadí, chlapče, pokud jde o tohle, myslím, že všichni čtyři víme, že bez ran se to neobejde…nestyď se za své tělo."
"Vy, Vy to víte?" polkl Remus, "vlastně, čemu se divím, i Vaše manželka mi říkala něco v tom smyslu."
"No jistě, a vůbec tě neodsuzujeme, ty za to přece nemůžeš a není to žádná virová nákaza, si člověk jako každý jiný, jen máš o starost navíc."
"Děkuji, děkuji, že si to myslíte."
"Tak vidíš, a teď utíkej za klukama nebo přijdeš o zábavu," usmál se mile William Potter
"Ale..to ..to není tím," sklonil hlavu a kousl se do rtu.
"A čím to tedy je?" pan Potter Remusovi už za těch pár dnů, co ho znal, velice přirostl k srdci, byl jako jeho otec. Ne, že by jeho otec nestál za nic, jen se mu tak moc, jako Jamesovi, nevěnoval. Vlastně ani jeho matka, věděl, že ho rodiče mají rádi, ale tak nějak..jakoby se mu stranili.
"Totiž," odkašlal si a ztišil hlas tak, aby ho Sirius s Jamesem neslyšeli, "já neumím plavat."
"Neumíš plavat?" pan Potter to řekl hlasitěji, než by se Remusovi líbilo. Sirius s Jamesem se k nim otočili čelem.
"Remusi, ty neumíš plavat?"
Remus trošičku vyčítavě koukl na pana Pottera.
"Promiň, chlapče, ale není to nic, za co by ses měl stydět. My tě to naučíme, viďte hoši?!"
"No jistě," odtrhl se od dosavadní aktivity James, zůstal stát a ani si neuvědomil, že mu teď Sirius na záda mrskl pěknou hromadu smradlavého bláta, James se otřásl, ihned se otočil, "to si vypiješ!!" Remus se začal smát a po chvíli přemlouvání svolil, aby ho pan Potter naučil plavat. Vždyť, co by tu jinak dělal celé ty dny, kdyby se nemohl koupat?
Po třech dnech už Remus plaval téměř jako rybička, "skvělé Remusi, jde ti to!" pan Potter Remuse neskonale chválil. Remusovy šrámy a rány, které si sám způsobil jako vlk, téměř zmizely. Nejspíš zdejší voda měla nějakou léčivou moc.
"Dáme si závod?" škádlil ho Sirius.
"Dobrá, Tichošlápku, ale nebuď nabručený, až tě předběhnu," cenil radostí zuby Remus.
"To chci vidět," vybízel ho dál Sirius a už se chystal ke startu, mezi posledními úpravami si zavázal šňůrku u trenek, které používal místo plavek.
Když James závod po tři dva jedna odstartoval, James i Sirius vystřelili rychlostí střely. Těžko posoudit, který z nich byl rychlejší, ale do cíle první dorazil Remus.
"To není fér, vyžaduji nový závod," bědoval Sirius, "zakopl jsem o obrovský kámen," vymlouval se.
"Kdepak," zubil se James, "Remus je vítěz, ale jestli chceš zkousnut další prohru, proč ne..závod zopakujeme." Věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Sirius zmlkl a raději už nic neříkal, nemohl by přežít další prohru. Je moc hrdý na to, aby podstoupil další potupu. Už tak ho tížilo, že Remus vyhrál a nechtěl si to přiznat.
K večeru na to ale zapomněl a při opékání špekáčků už zase vtipkoval jako obyčejně.
Následující den měli jet už domů. Nikomu z nich se nechtělo, protože se jim tenhle výlet moc líbil. Ale nemohli tu být věčně, blížil se pomalu konec měsíce a zase je čekala cesta do Bradavic. Koneckonců, stejně posledních pár dní zase budou trávit spolu. I když už bez toho perfektního ohýnku, bez spaní ve stanu, bez téhle úžasné řeky a bez přírody. Počasí se jim skvěle vyvedlo, ani jednou nepršelo, celé čtyři dny bylo krásně.
"No, pánové, je čas jít na kutě, ráno vyrazíme stejnou cestou zpět, umýt zuby a spát!" zavelel pan Potter, který už byl taky unavený. Bylo už pozdě v noci. Dnes, na počest posledního rozlučkového dne, protáhli večerku.
Když šli ke stanům, poblíž lesa se cosi mihlo. James poskočil, "tati?! Co to je?" Jeho hlas zněl trošku vystrašeně, ale ze strachu ho vyvedl táta.
"To je jen jelen, synku, podívej."
A vážně, když James víc zbystřil, mohl vidět, jak se na pokraji lesa pase několik srn a včele v nich stojí obrovský jelen.
"Ten je nádherný," nezakrýval James svoje nadšení, "vážně úžasný, podívejte na ty parohy, mají aspoň čtrnáct větví."
"Hlava rodiny musí být silná, je to opravdu hezká podívaná, ale teď už mazej spát," pan Potter popřál všem dobrou noc a ulehl do svého stanu. Zatímco Remus, Sirius a James ještě dobrou hodinu hleděli na stádo poblíž lesa. Nakonec je však únava donutila, aby šli spát také, neboť už pomaličku svítalo a ráno měli vyrazit zpět do Londýna.
"Stejně to bylo bezva, zůstal bych tu klidně do konce prázdnin," posteskl si Sirius. Oba jeho kamarádi souhlasili.
"Za rok bychom to mohli zopakovat, co říkáš Jamesi?" navrhl Remus, "Vážně ti moc děkuji za pozvání."
"Ale to je samozřejmost."
"Teď už nás čeká zase škola, úkoly, Lektvary s Morisnovou a ten slizskej šplhoun Snape," zahlaholil Sirius.
"Ale no tak, Tichošlápku, pořád lepší, než u vás doma, nemyslíš?!"
"To máš svatou pravdu, Jamesi, svatou pravdu. Koneckonců, já mám školu docela rád."
"Já taky," přidali se Remus s Jamesem.
"Ale teď už vážně, kluci, spát a nebudu to opakovat!!" z vedlejšího stanu se ozvalo zahřmění Jamesova otce.

9. kapitola - Překvapení aneb nesplněná mise

9. listopadu 2005 v 22:20 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Petr se s velkým uff posadil do trávy pod stromem, kde s kamarády sedávali od první chvíle, kdy začalo svítit slunce a zem se trochu ohřála. Stále se Remusovi trochu stranil, nikam s ním nechodil sám a téměř nikdy si pro jistotu nesedal vedle něj, ale nepřestal s ním mluvit, jen se měl víc na pozoru.
"Myslel jsem, že to nezvládnu," ještě teď se mu třásly ruce, poslední zkouška z Historie kouzel mu dala pořádně zabrat, jelikož si za celý rok nedělal zápisky a musel to všechno dohánět poslední týden před zkouškami.
"Já jsem si zase myslel, že mě Morisnová nenechá prolézt," odfrkl si Sirius.
"Spíš tě tu nechtěla mít o rok déle, než musela," zavtipkoval Remus. Měl pravdu, to Siriuse taky napadlo. Přece by si nezadělávala na další starosti, když ho může s odřenýma ušima nechat projít, jen, aby ho tu nemusela trpět o rok déle. Ale na druhou stranu, Sirius cítil, že jí to ubližování studentům dělá ohromně dobře a zase by byla ráda, kdyby tu Siriuse mohla mít déle, protože by se na něm víc vyžila, ale raději na to ani nemyslet.
"No, mně taky neuštědřila zrovna nejlepší známkou," James ležel ve vysoké trávě, poddával se slunečním paprskům a v puse žužlal stéblo trávy.
"Kamaráde, pořád tě ohodnotila padesáti procenty, to je rozhodně lepší, než mých pětadvacet, které sotva stačí k tomu, abych postoupil do dalšího ročníku. Nechci ani pomyslet na to, že ten hnusnej Slizák má určitě rovných sto."
"No jak jinak," potvrdil mu James, "Morisnová moc dobře ví, že jsi na Lektvary docela dobrý, ale prostě tě nemá ráda."
"Zato já jsem si užil Obranu, co vy pánové?" Remus ještě stále v rukou držel několik knih.
"Jo, to máš pravdu, Remusi, z Obrany mi Brumbál dal rovných sto procent, tomuto předmětu se nic nevyrovná. Ani jsem se na něj nemusil nic učit," James nikdy nezakrýval to, že k Brumbálovi vzhlíží. Byl pro něj něco jako vzor. Brumbál byl na škole hodně oblíbený, hlavně mezi studenty Nebelvíru. Nikdo si v jeho hodinách nedovoloval vyrušovat a vždycky měl přirozenou autoritu. Byl to neskonale inteligentní a moudrý muž, nebylo divu, že to byl největší čaroděj všech dob a nejlepší ředitel a učitel, kterého kdy Bradavice měly.
"Hele, kluci, měli bychom dneska naposledy něco provést, jako oslavu na konec roku. Zítra už jedeme domů," navrhoval Sirius a blýskalo se mu přitom v očích.
Petr se začal hihňat, "co takhle Slizoun? Už dlouho nedostal co proto."
"Máš pravdu, Petře, se Snapem se můžeme pořádně rozloučit, ať na nás přes léto nezapomene," smál se James. Remus nevypadal, že by se mu to zrovna líbilo, ale nic nenamítal.
Když šel Remus naposledy do knihovny, aby vrátil všechny knihy, které si půjčil, zrovna v dáli v rohu seděl Severus Snape, student, na kterého jeho kamarádi kuli pikle. V Remusovi se strhával vnitřní boj, má za ním zajít a upozornit ho a zradit tím své jediné kamarády, ale zachovat si tak svou čest, nebo má raději mlčet a dělat, že o ničem neví, a zachovat si tak dál své přátelství s Jamesem, Siriusem a Petrem ? Nakonec boj se zbabělostí prohrál a raději se tiše přikradl k nejbližší knihovničce a všechny knihy postupně vrátil.
Severus si ho přitom prohlížel, jako by mu četl myšlenky a věděl, o čem Remus zrovna přemýšlí. Letmo se na něj svýma šedýma očima podíval a rychle zase uhnul. Měl pocit, jako by se něčím zpronevěřoval. Musel rychle odejít, přímo před očima Snapea se nějak necítil. Při odchodu však narazil na Siriuse, který přišel vrátit snad jedinou knihu, kterou si za poslední půlrok půjčil. Nikdy si nemusel chodit nic půjčovat, protože si vždycky příslušné knihy půjčoval Remus, který je zase půjčoval Jamesovi a Siriusovi.
"Čau Reme, šel si vrátit všechny ty bichle, co sis popůjčoval?" popichoval ho kamarád.
Remus byl na tohle zvyklý, zakroutil hlavou a pobaveně se usmál. Chtěl ihned odejít, ale Sirius mu v tom zabránil: "Počkej, počkej, a heleme se…kdopak nám to tam sedí?" jeho oči směřovali ke komu jinému, než k Severusi Snapeovi. Lupin hned věděl, že se schyluje k průšvihu.
"Prosím tě, Siriusi, pojď, nevšímej si ho. Snad nechce tady v knihově vyvolávat konflikty, knihovnice tě zabije."
"Já vím, ale nedá mi to," odložil knihu na nejbližší stolek a šel přímo za zmijozelským studentem.
"Nazdar Slizoune," opřel se o jeho stůl.
"Co chceš?!!" v jeho hlase zněl podtón znechucení a opovržení, hned mu bylo jasné, že ten protivnej Black nepřišel jen tak na pokec. Chtěl si ještě na poslední chvíli vychutnat svou přesilu. Ale Snape byl odhodlaný prát se do poslední chvíle. Přece se jen tak jednoduše nevzdá.
"Siriusi, prosím tě," došel k němu Remus a chytl ho za paži, chtěl ho odtáhnout pryč, "nech toho, pojď, nech ho v klidu."
Tohle Snapea ještě víc vytočilo, ten nuzácký ubožák Lupin se ho snažil zastávat a chránit ho. Co si o sobě myslí? Snape instinktivně vložil ruku do kapsy a chytl pevně hůlku do ruky. Black nevypadal, že by chtěl něco udělat, ale i tak je lepší být připraven ve chvíli, kdy jsou nepřátelé nablízku.
Zřejmě Black na svého kamaráda hodně dal, protože se bez řečí zvedl a odešel někam za roh.
"Proč si mě ho nenechal vyřídit, byl sám a nepřipravený.."
"Ale no tak, když už nutně musíš něco provést, tak si to nech, až budete v soukromí, tady by z toho byl malér. Víš, že už tak jsme oproti ostatním kolejím s body pozadu, ještě by si schytal poslední školní trest s Morisnovou, to bys chtěl?"
"Máš pravdu, Remusi," nic nenamítal, vrátil knihu zpět na své místo a společně odešli na svou kolej sbalit si své věci k zítřejšímu odjezdu.
Večer je čekala poslední večeře tohoto roku. Síň byla v barvách Zmijozelu, protože letos vyhráli jak famfrpálový pohár, tak i školní pohár. Siriuse i Jamese to hrozně dožralo.
"Podívej se na tu káču," ukázal Sirius prstem na svoji sestřenici Bellatrix, seděla vedle Luciuse Malfoye, chlapce s ostrými rysy a téměř bílými vlasy, který s nimi chodil do ročníku.
"Kéž by se kousla do toho svého jazyka a vlastním jedem se otrávila!" pokračoval. Bellatrix se zeširoka usmívala, přes rameno měla přehozenou velkou zeleno stříbrnou vlajku Zmijozelu a škodolibě se dívala k nebelvírskému stolu, konkrétně očkem pokukovala po Siriusovi.
"Však my jim to příští rok natřeme," ohlédl se James, "uvidíš!!"
"V to doufám."
"A na závěr, než milý studenti, kolegové," pokynul Brumbál do všech stran, "půjdeme spát, bych vám všem pogratuloval k úspěšnému zakončení tohoto roku. Všichni jsme rádi, že jsou před námi prázdniny, a tak vám všem přeji krásné léto a ať se zde zase všichni sejdeme zdraví prvního září. Pátým a sedmým ročníkům chci sdělit, že výsledky OVCE a NKÚ vám budou zaslány v létě."
Davy studentů se hrnuly ke vchodu, aby byly co nejdříve ve svých komnatách.
Čtyřka kamarádů však nikam nespěchala, ještě je čekal poslední úkol.
"Máš tu ten plášť, Jamesi?" James Potter odhalil svůj bradavický hábit, pod ním byl schoulený starý ošuntělý plášť, neviditelný plášť.
"No výborně," koukl Petr ke zmijozelskému stolu, "Slizoun tam ještě je."
"Fajn, bude jednodušší ho stopovat, když půjde, až nakonec."
Jakoby však Severus Snape vycítil, že se něco má stát. Bylo mu až příliš podezřelé, že Potter, Black, Pettigrew a Lupin ještě stále sedí i stolu a kdo ví na co, čekají.
Rozhodl se, že raději rychle vezme nohy na ramena. V dveřích byly ještě proudy studentů, Snape se zapasoval mezi ně. Zmizel jim hned z očí.
"Do prdele," ulevil si Sirius, "kam zmizel?" Všichni čtyři se zvedli a zašli za roh.
"Víte co?" Remus se najednou odpojil, "mně není zrovna nejlíp, půjdu si raději už lehnout," vypadal opravdu strašně. Všichni tři věděli, že se blíží úplněk a Remus se musel pořádně vyspat.
"Dobře, kamaráde. Nečekej na nás, kdo ví, kdy se vrátíme."
"Dobrou noc," Remusovi se ulevilo. Sice byl opravdu unavený, ale hlavně nechtěl být svědkem toho, jak zase ti tři tomu chudákovi něco provedou.
Petr, James a Sirius přes sebe hodili neviditelný plášť. Studenti se pomalu rozcházeli do svých kolejí.
"Víte někdo, kde je zmijozelská kolej?"
"To nevím, Péťo, ale mohli bychom se tam dostat pomocí jeho," ukázal Sirius prstem na zmijozelského studenta, nejspíš z nějakého vyššího ročníku, poněvadž byl dost vysoký a statný.
Jak všichni tři předpokládali, zmijozelská kolej byla ve sklepení. Student, který je tam zavedl a který jim také tím i vyzradil heslo ke vstupu, si šel lehnout. Náhle se jim naskytl pohled na zmijozelskou společenskou místnost. Byla dlouhá, nízká a měla hrubé kamenné stěny, ze stropu visely kulaté zelenavé lampy, uprostřed byl krb, kolem kterého byla shromážděna vyřezávaná křesla.
"No a jak se teď dostaneme do komnaty, kde spíš Slizoun?" zašeptal Sirius Jamesovi do ucha, "Je tu plno chodeb, vidíš," ukazoval prstem, "jak poznáme, která je pro první ročníky, a ve které spí Slizoun?"
"To netuším, budeme to muset projít."
Všichni tři se zarazili, do místnosti totiž vešel Lucius Malfoy, sebral z křesla nějakou věc a zase se vytratil v jedné z chodeb.
"Výborně, rychle za ním!" Chlapci následovali Luciuse až na konec dlouhé chodby, která je zavedla do chlapecké místnosti, která však nebyla pro první ročníky. Byla pro vyšší ročníky, nechápali, co tu ten zpropadený kluk dělá, ale všimli si, co to z toho křesla vzal. Byl to měšec s penězi. Kluk, kterému Malfoy dal onen měšec, mu podával jakousi krabici s neznámým obsahem.
"Je tam všechno, jak jsme se domluvili?" řekl ledově Malfoy
"Jasně, myslíš, že jsem tě okradl?"
Lucius Malfoy pozvedl víko krabice, malou škvírou James uviděl, co se v ní skrývá. Bylo tam několik ampulí s podivnými křiklavými obsahy a nějaké pytlíky, co velice podivně páchly.
"Na co to vlastně potřebuješ, Malfoyi?"
"Nestarej se, peníze si dostal, tohle už je má věc."
"Jak myslíš!"
Malfoy se obrátil a šel do svých komnat. Jak kluci zjistili, nebyl vůbec na pokoji se Snapem. Bylo už pozdě, tak to nakonec vzdali. Vrátili se přes kamennou společenskou místnost, přes sklepení a pohyblivé schodiště až do nebelvírské věže.
Všichni tři si sedli do křesel u ohniště. Všichni nebelvírští už šli spát, nejspíš byli moc unaveni a navíc museli zítra brzo ráno vstávat, aby stihli bradavický expres do Londýna.
"Co myslíš, že v tom měl?" vyřkl Sirius nahlas otázku, která se honila hlavou každému z nich.
"Neopovažuji se hádat," ani jednomu z nich nevadilo, že mise se nezdařila a že vůbec Snapea nenašli. To, co se jim naskytlo vidět, je úplně odrovnalo. Myšlenky teď směřovaly jinam.
"Taky si myslíš, to co já?" Sirius chtěl vědět, jestli to nebyla jen jeho představivost, jestli to, co tam viděli se opravdu stalo.
"Podle toho, co si myslíš," oba dva šeptali. Petr jen nemluvě seděl v křesle.
"Ty ampule, lahvičky a sáčky..to, co tam měl..bylo to moc podezřelé."
"Myslíš, že chce někoho otrávit?"
"Určitě to nebyl jen bylinkový čaj!" Sirius byl vyvedený z míry, věděl, že žáci ze Zmijozelu jsou podrazáci, nedá se jim věřit a že jsou to pěkné zmije, ale nikdy by ho nenapadlo, že si žák prvního ročníku bude kupovat jed. Chtěl této situaci ulehčit a zavtipkoval: "Když chce někoho otrávit, tak snad je to aspoň Morisnová."
James i Petr se usmáli, ale nebyl to ten klasický smích. Opravdu jim moc do smíchu nebylo.
"Nebudeme to řešit, vlastně jsme to vůbec neměli vidět. Nikomu to říct nemůžeme, jak bychom asi vysvětlili, že jsme v tuhle dobu byli ve zmijozelské koleji?!" James to už musel ukončit, nemohli nad tím celou dobu přemýšlet.
"Jasně. Třeba tím vůbec nikoho otrávit nechce, třeba jen sbírá jed. To víš, někdo sbírá čokoládové žabky, kartičky..no a někdo jed…," mávl Sirius rukou.
"Třeba to vůbec ani jed nebyl, ale javorový sirup, prášková zmrzlina, bezový čaj a..já nevím, třeba..hmm..nějaké lektvary na žaludeční vředy..," zachechtal se Petr.
"Jo," James už se ale opravdu musel smát, "třeba má známé v Kanadě…a ještě k tomu je lempl na lektvary."
"V tom případě tam mají zajímavý křiklavě oranžový sirup," usoudil Sirius.
"Víte co, kluci, pojďte spát. Zítra na to zapomeneme, vůbec to není naše věc. Pokud chce někoho otrávit, tady už to neudělá. Třeba to používá na krysy..," James se sám v duchu zasmál té myšlence.
"To by mě zajímalo, proč za takové prachy by kupoval tak drahý jed.. jed na krysy stojí pár svrčků. Navíc si určitě jeho rodiče umí doma uvařit jed na krysy," Siriusovi to stále nedalo.
"Nech toho," smál se James, " neřeš to, třeba mají doma nějaký zmutovaný krysy, co měří metr..už se tím netrap," zvedl se z křesla, "pojďte, půjdeme spát. Remus už má určitě půlnoc."
"Chudák, zase se blíží úplněk.."
"Někdo je náměsíčný, někdo je vlkodlak…ten měsíc dokáže ale lidi potrápit, co?" usmál se James
"Přesně..on je to vlastně takový náš náměsíčník," vycenil zuby Sirius.
James se na chvíli zamyslel, jakoby ho zrovna něco napadlo, ale pak se z přemýšlení vytrhl. Sehnul se k zemi a sebral z ní svůj neviditelný plášť, "No vy dva, já jdu teda na kutě, snad Remuse nevzbudím."
"Počkej, my už jdeme taky," zvedl se Petr a vzápětí i Sirius.
Zpáteční cestu si razili opět loďkami, Petr už nevypadal tak bledě, docela si tu jízdu vychutnával, koneckonců bylo jasné slunečné ráno. Na nádraží poblíž Bradavic už na ně čekal nachový vlak, kterým odjeli na nádraží King´s Cross, na nástupiště 9 a ¾.
"Podívej Jamesi, tady jsme se poznali," ukázal Sirius, "a taky jsme tu poprvé potkali Slizáka."
"Vzpomínám."
Jeli poměrně dlouho, ale v Londýně byli o něco rychleji, než když jeli poprvé do Bradavic. Když přijeli, bylo ještě světlo.
"Bude to zvláštní kluci, dva měsíce se nevidět. Moc se mi to tu s vámi líbilo," Remus byl celý posmutnělý.
"Jo, bylo to fajn," přitakal Petr.
"Vidíš, Petře, ani to tak s námi hrozné nebylo, viď?" šťouchl do něj Sirius
"Ne, bylo to fajn."
"A rok je za námi, strašně rychle to uteklo," James e ohlédl, na nádraží už na něj čekali rodiče, "ale nemáš pravdu, Remusi, že se neuvidíme dva měsíce. Protože vás všechny zvu na prázdniny k nám. Máma s tátou budou určitě moc rádi," zamával jim, "musím jít, tak naschle v létě," usmál se James a odběhl za rodiči.
"Dobrá, já taky musím jít, už tam na mě čeká mámin sluha, jak jinak. Nečekal jsem, že by se někdo z naší rodiny osobně uráčil," popadl své věci, "mějte se kluci. A ty Remusi, drž se."
Nakonec tam zbyl jen Petr s Remusem, na Petrovi bylo vidět, že je nervózní, protože je po dlouhé době s Remusem sám.
"Petře," Petr se trošku vylekal, "nemusíš se mě bát, Já pro tebe nejsem nebezpečný, nic ti neudělám. Pokud semnou nejsi v jedné místnosti, když je zrovna úplněk, tak se opravdu nemáš čeho bát."
Petr nic neříkal, ale pak přikývl: "Já-já to vím, já jen..musím si zvyknout."
"Chápu, málokomu se stává, že má za kamaráda Vlkodlaka," usmál se Remus, "tak tedy, přeji ti hezké léto, než se zase uvidíme u Jamese. Já už musím jít, máma s tátou jsou támhle," ukázal.
Petr se otočil a koukl na Remusovi rodiče, rozhodně by netypoval, že budou vypadat takhle. Vždycky si myslel, že Remusova rodina je chudá, ale tihle dva rozhodně nevypadali, že by měli nedostatek peněz. To jen Remus, kdo ví, z jakého důvodu, nosil ošuntělé oblečení a svršky.
"No, my se asi neuvidíme celé dva měsíce, protože jedu s rodiči na dovolenou do Německa, za tetičkou Frídou."
"V tom případě," Remus mu podal ruku, "přeji ti moc pěkné léto, Petře."
"Díky, kamaráde. Tobě taky."

8. kapitola - Podlý tah

9. listopadu 2005 v 22:19 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Květen byl plný obav. James si všiml studentů pátých a sedmých ročníků. Byli jako na trní. Jasně na nich bylo vidět, jak jsou vyplašení a nervózní. Vůbec jim tento stav nezáviděl. Byl rád, že ho čekají jen ročníkové zkoušky a že je teprve v prvním ročníku.
V posledních dnech se cítil ale pod psa. Jeho nejlepší kamarád se jim stranil. James věděl proč. Sirius byl tak paličatý! Ale James by nikdy nenechal Remuse na holičkách, měl ho rád, byl to jeho přítel. Moc dobrý přítel, a velice mu bylo líto, že to všechno Sirius takhle bere, jakoby pro něj Remus nic neznamenal. Jednoduše ho odsoudil, navíc ještě neměl důkaz, aby potvrdil svou teorii, i když on sám v hloubi duše věděl, že má nejspíš Sirius pravdu. Ty všechny náznaky, je to moc okaté.
James dnes neměl náladu kohokoliv vidět, kdyby byl se Siriusem, zase by se pohádali, kdyby byl s Remusem, cítil by se strašně, že mu nemůže říct pravdu. Sám Remus z ovzduší vycítil, že tam něco nehraje, a že s ním už Sirius téměř nekomunikuje, jen když musí. No a s Petrem by si stejně neměl o čem povídat. Aspoň, že mají ještě jeho, jinak by si Remus připadal úplně sám.
James sešel po schodech dolů a namířil na famfrpálové hřiště, kde se právě skupinka nebelvírských studentů-hráčů chystala na trénink. Za dva týdny je čeká poslední zápas s Havraspárem. A pokud ho vyhrají, mají aspoň třetí místo v kapse, nebelvírské družstvo nebylo zase tak silné. Nedělal si naděje, už tři roky nevyhrálo žádný zápas a tohle nebude výjimkou. Na druhou stranu, Havraspár letos vyhrál taky jen jeden zápas. Nebyly o moc lepší, ale o trošku ano. Stejně se James rozhodl, že se půjde na trénink podívat. Chtěl vidět vznášející se košťata, sedm hráčů v červených hábitech a čtyři míče ve hře. Mohl si zase představovat, jak jednou bude v týmu a začne pro svou kolej vyhrávat zápasy a poháry.
Vyšší, štíhlý tmavovlasý kluk seděl v rohu knihovny a dělal si nějaké zápisky. Remus věděl, že si může odpustit tu cestu k jeho stolu. Rozhlédl se okolo, jestli neuvidí někoho známého, nikde nikdo. Petr kdo ví kde trajdá, James taky někam odešel. Bude si muset někam jít sednout někam jinam, ale kam. Místnost byla plná lidí a žádný stůl nebyl prázdný. I když viděl, že u Siriusova stolu je pět míst volných, zabočil doleva a poprosil jednu havraspárskou studentku, jestli by si nemohl přisednout ke stolu, že nikde není místo. Téměř ho nevnímala, ale nakonec kývla. Sirius vzadu zvedl hlavu od stolu a pohlédl na temeno Remuse Lupina. Seděl k němu zády, naštěstí. Nemusel se na něj aspoň dívat. Tak ho nakrknul. Jak jim mohl tak lhát? Myslel, že je to jeho přítel..on to vlastně ani není úplný člověk. Proboha..spí v jednom pokoji s vlkodlakem. Kdyby tohle věděla jeho matka, okamžitě by požádala Brumbála, aby ho vyhodil ze školy. Ne kvůli toho, že by chtěla chránit svého syna, totiž on a jeho matka neměli dobrý vztah a navzájem se nesnášeli, ale museli dodržovat rodinné dekorum, ale kvůli tomu, že nesnášela křížence, a tím vlastně Remus je. V jednom ale měla pravdu-takovým lidem nemůže věřit. Remus ho hnusně podrazil. Nechápal Jamese, nechápal, jak mu to mohl odpustit, jak mohl být dál jeho přítelem. Velice by ho zajímalo, jak James Remusovi vysvětlil jeho náhlý zvrat přátelství. Nechtěl mu věřit, že vlkodlak, Sirius se ale rozhodl, že mu to dokáže. Už věděl jak, ale teď to nešlo, protože tu James nebyl. Až přijde ten vhodný čas, podnikne, co měl v plánu.
Večer se James, Petr a Remus sešli v nebelvírské věži u krbu. Tam na křeslech byla jejich čestná místa a běda někomu, kdo by jim tam sedl. Všechny úkoly už měli hotové, jen tam prostě tak seděli a koukali do ohně. Zezadu se k nim připojil Sirius.
"Ahoj."
Remus neměl ani odvahu se mu podívat do tváře, sice nevěděl, proč s ním jeho bývalý kamarád nemluví, ale nechtěl se koukat do těch jeho vyčítajících očí. James jen zvědavě pootočil hlavu. Co mohl Sirius chtít? V tom nemůže být nic dobrého. Nikdy,po tom, jak se v poslední době chová, by totiž nepřišel s takovým úsměvem na tváři a nevinně pozdravil nejen je, ale dokonce i Remuse.
"Ahoj Tichošlápku," James v tom stále čekal nějakou levárnu.
"Můžu?" ukázala Sirius na křeslo vedle Remuse, toho to zřejmě vylekalo. Že by Sirius změnil názor?
Sirius se po kývnutí posadil na křeslo. Vytáhl z kapsy stříbrný řetízek a začal si s ním pohrávat. Přesouval jej z jedné ruky do druhé a zase zpátky a upřeně přitom hleděl na Jamese. Tomu zřejmě hned došlo, co má Sirius zalubem. Podíval se na řetízek v jeho ruce a hned na to do jeho očí, ve kterých se odrážely nejen plameny z krbu, ale bylo v nich také vidět jakési vnitřní jiskření. James naznačil ústy slůvko ne. Kývl hlavou. Tohle nemohl myslet vážně! Sirius se lstivě usmál a přikývl. Začal s řetízkem házet do výšky, ze jednoho boku do druhého. Nebezpečně si s ním pohrával. Remus vedle něj na něj třeštil oči a Sirius věděl, že má vyhráno. Pak nenápadně, ale James mu to nezbaštil, hodil řetízek k Remusovým nohám tak, aby na něj on sám nemohl dosáhnout.
"A jéje, to jsem ale nemehlo," usmál se Sirius. Jamese to hrozně vytočilo, věděl, co bude předcházet a co má Sirius v plánu, "Remusi, mohl bys mi prosím tě podat ten řetízek?"
Remus se na něj podíval poněkud vytřeštěně, nejen, že na něj po několika týdnech promluvil, ale navíc po něm chtěl něco, co nemohl splnit. Je konec. Teď se to provalí. Jak se z toho teď vyvlíkne?
"Remusi?" opakoval Tichošlápek, Podal by mi prosím tě ten stříbrný řetízek, co máš u nohou? Omylem mi tam spadl!"
Remus byl jako v transu, konal se v něm vnitřní boj, má řetízek sebrat a sám sobě tím ublížit nebo se má na něco vymluvit? Jeho kamarádi už mu dlouho tyhle výmluvy žrát nebudou. Nakonec se rozhodl, že to vyřeší následovně; lem rukávu si stáhl na dlaň, sklonil se k zemi, přes látku vzal mezi prsty řetízek a hodil ho Siriusovi. Na Siriusově tváři se rýsoval škodolibý úsměv. Ihned pohlédl na Jamese, který krčil obočí. Tady to máš! Říkal si Sirius, konečně mu dokázal, že je pravda to, co celou dobu tvrdil. Remus je vlkodlak a vlkodlaci nesnášejí stříbrné předměty.
Sirius se otočil zpět k Remusovi, věděl, že ten teď bude čekat na onu otázku a vymyslí si nějaké vysvětlení: "Proč si kolem toho dělal takový cirkus, Remusi? Abys sebral jeden pitomej řetízek, přece nemusíš stahovat rukávy."
"Totiž, já jsem alergický na stříbro. Už odmalička, nemůžu se dotýkat ničeho, co je vyrobené ze stříbra, jinak mi naskáčou dost bolestivé puchýře. Kvůli toho museli naši vyměnit v mých čtyřech letech v celém baráku kliky, které byly původně ze stříbra. Přišel jsem jim dost draho," usmál se nervózně Remus.
"Jo tak, tak to už chápu," zvedl se Sirius z křesla a s úsměvem si to namířil rovnou do postele, kolem Jamesova křesla. Když byl téměř u něj, měl ve tváři výraz typu: JÁ JSEM TI TO ŘÍKAL, James se celou dobu mračil a pak tiše šeptl, aby ho nebylo slyšet: "Tohle bylo nechutné a lstivé. Hodné akorát jen Blacka!" věděl, že tímhle Siriuse naprosto odrovná. Věděl, že on sám nikdy nechtěl být jako jeho rodina, ale dnes se choval jako typický Black a měl by se nad sebou zamyslet. Sirius se urazil, odvrátil tvář a dunivým krokem šel rovnou spát.
Napětí nejen mezi Remusem a Siriusem, ale také mezi Jamesem a Siriusem, neskonale stoupalo. V ovzduší byla nervozita a určitý druh nenávisti. Nejen, že se pomalu blížily zkoušky, ale hlavně kdysi nejlepší kamarádi se teď nemohli ani vystát. Od chvíle, kdy Siriusovi James vmetl do tváře, že je typický Black, se na něj nemohl ani podívat. Bral to jako nejhorší urážku, kterou kdy v životě obdržel. A nejvíc ho žralo, že mu na to nemohl nic říct, nejen proto, že sám nevěděl, jakou urážkou počastovat Jamese, ale hlavně proto, že sám v hloubi duše věděl, že měl James pravdu. Choval se jako jeho podlý a vyčuraný bratr, kterého plně nenáviděl. Choval se jako jeho matka..i jako otec. Jako celá jeho rodina. Všichni na jeho místě by to udělali, jen on se zařekl, že takový nikdy nebude, ale udělal to. James měl pravdu. Choval se jako Black. Celý život bojuje proti tomuhle příjmení a tentokrát prohrál. Nechal nad sebou zvítězit svou tvrdohlavost, nebetyčnost a původ své krve. Bojoval sám se sebou. On tuhle bitvu musí vyhrát! Nenechá to tak daleko zajít, nevyroste z něj typický Black. Musí tomu udělat rázný konec. Ale jak ?
Zahnul do chodby, která vedla do učebny Lektvarů. Měli dvouhodinovku se Zmijozelem. Tahle situace byla pro něj úplně nejhorší, protože stál tváří v tvář Morisnové sám. Musel s ní bojovat sám, neměl po boku nejlepšího přítele, který by mu pomohl, a který by se ho zastal. Tohle byla nejhorší kombinace. Lektvary přežíval stěží, byl sám, ve třídě s Morisnovou a se Zmijozelem, modlil se, ať už je konec. Celý měsíc v hodině neřekl ani slovo a všimla si toho i Morisnová, která využívala každou situaci, aby ho ztrapnila. Jamese ho bylo líto, ale neměl na vybranou. Sirius prostě udělal chybu a musí to uznat. Dokud neuzná, že nezáleží na tom, že jejich přítel je vlkodlak a dokud neuzná, že prostě lhát musel, tak s ním James přátelsky nepromluví. Ať si je sám, platí si za to, co nadrobil.
Na Siriusovi bylo vidět, že ho samota ničí…jeho, který je tak konzervativní a extrovertní typ, který se rád baví a svěřuje s každou věcí, která ho naštve.
Jakmile byl konec, rozhodl se, že už takhle další Lektvary prožít nechce. Ve dvou se to lépe táhne a on není zvyklý být sám. Nemá samotu rád, protože té si užil doma až až. Nikdo ho tam nebral vážně, měl rozdílné názory, než všichni ostatní, a tak byl označován tím divným a nikdo se s ním nebavil, ani neměl zájem, protože všichni byli moc povýšení a jejich názory nemohl vystát. Jeho dětství stálo a stále stojí za starou belu.
Zastavil se před skupinkou svých kamarádů, teda teď asi už bývalých kamarádů, dokonce ani Petr se s ním skoro nebavil, protože je pro něj lepší mít dva kamarády, než jednoho. I když ani nevěděl, proč se jeho kamarádi spolu nebaví. Občas za ním zašel, ale nikdy z něj nevylezlo nic kloudného. Zatarasil jim průchod. Jediný James věděl pravý důvod jejich sporu. Remus se raději ani neptal.
"Můžu s tebou mluvit, Jamesi?"
"Nemám o čem mluvit, Blacku," tady to Sirius má, James mu zasazuje jednu ránu za druhou. Zasloužím si to.. přiznal si to Sirius. Dost ho tohle oslovení zasáhlo, ale nehodlal se vzdát.
"Jen na pár minut, moc tě nezdržím," prosebně se na něj podíval. James podal Remusovi své věci, aby mu je podržel a šel se Siriusem stranou.
"Poslyš, omlouvám se,"špitl Sirius.
"Cože?" James moc dobře věděl, co Tichošlápek řekl, ale nechtěl mu to usnadnit, ať si to vyžere.
"Řekl jsem, že se omlouvám!"
"Promiň, ale skoro ti nerozumím!"
"Je mi to líto, sakra," zařval Sirius přes celou chodbu, slyšel ho i Remus s Petrem.
James se spokojeně usmíval:" Tohle jsem chtěl slyšet. Ale myslím, že není namístě omlouvat se mně. Ta omluva patří Remusovi."
"Já vím, ale tobě jsem se musel omluvit první. Vím, jak jsem se choval. Díky tobě jsem si uvědomil, že se chovám přesně tak, jak se chovat nechci. Nechci být jako ostatní z mé rodiny."
"Je dobře, že sis to uvědomil. Pojď, půjdeme za Remusem a Petrem, myslím, že mu něco dlužíš..a taky si myslím, že bychom mu měli říct pravdu. Měli bychom mu říct, že o tom víme."
"Jasně,"souhlasil Sirius
Sirius chytl Remuse za paži, "kamaráde, chtěl bych se omluvit za své chování v poslední době, je mi to líto. Je mi líto, jak jsem se k tobě choval."
"My ti s Tichošlápkem chceme něco říct, Remusi."
"Jo, kamaráde. Ale necháme si to, až budeme někde v soukromí."
"Cože?" nechápal Remus.
"Neboj, všechno ti vysvětlíme," přidal se James, jako vždy byl Petr úplně mimo a nevěděl, o co se tu zase jedná.
Jakmile dorazili do svých komnat, rozhovor mohl začít.
"Víme, že jsi to, co jsi.. proto..jsem se choval jako…debil," klesl Sirius.
"Cože? Co víte?"
"Nemusíš už nic zapírat, kamaráde, víme, že jsi vlkodlak..," při vyslovení tohoto slova Petr pořádně nadskočil. Neměl vůbec tušení, že je to až tak vážné. Tahle informace ho naprosto vyvedla z míry.
"Cože? Remus je vlkodlak? Ale proč jste mi to neřekli? Proč jste si to nechali pro sebe? Myslíte si, že jsem tak…," na Petrovi bylo vidět, že ho víc trápí to, že mu jeho kamarádi neřekli pravdu, než fakt, že jeho čtvrtý kamarád je vlkodlak.
"Petře, to teď nebudeme řešit, hlavní je to," otočil se James na Remuse, "že jsme k tomu prostě došli, nebylo těžké dopátrat se ke konečnému verdiktu."
Remus se smutně zahleděl z okna.
"Co se děje?" ptal se Sirius
"Je mi to jasné, teď je konec.."
"Konec čeho, Remusi?"
"Našeho přátelství!"
"A proč proboha? Proto, že jsi vlkodlak? Ale nám to přece nevadí, kdyby ano.. nebavili bychom se s tebou dál..víme to už nějakou dobu."
"Takže..takže vy se nezlobíte? Nemáte strach?"
"No, přiznávám, že ze začátku jsem byl fakt nakrknutý, čehož sis všiml..podle mého chování..a ještě jednou se omlouvám. Štvalo mě, že jsi nám lhal..ale James mi pomohl uvědomit si, že jsi vlastně musel. Pomohl mi uvědomit si, že být vlkodlakem není žádná přenosná nemoc a že jsi i nadále náš dobrý kamarád a my musíme stát při tobě."
"Můj bože," Remusovy oči se zalily slzami, "tohle jsem nečekal. Já, já..myslel jsem, že nikdy nenajdu kamarády. Ale vy..vy..jste kamarády dál i navzdory všemu, co jste o mně zjistili, nedokážu vyjádřit, co to pro mě znamená, jste mí nejlepší kamarádi, děkuji vám..děkuji za to, že mě neodsuzujete.Za to, že jste!"
"Budeme vždycky při tobě stát," popadl ho Sirius za paži a přátelsky objal. James se tvářil spokojeně. Zase bylo všechno v pořádku, tak, jak má být!
Teď už jen zbývalo uklidnit Petra, který byl velice naštvaný.

7. kapitola - Úplněk

9. listopadu 2005 v 22:18 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
"Snape, měl byste se občas taky umýt," profesorka McGonagallová procházela kolem zmijozelského stolu, když měla namířeno na snídani. Uprostřed cesty se zastavila, když ucítila obrovský pach. Sirius s Jamesem se opodál hrozitánsky smáli. Ten příšerný zápach byl cítit až sem, ale to jim nevadilo, byli potěšení tím, že i McGonagallová pokárala toho slizouna. Nebyla první, profesor Kratiknot se ho jako mentálně postiženého opatrně ptal, jestli mu doma už vysvětlili, co je to voda a mýdlo. Celý nebelvírský stůl se strašně bavil. Naopak celý zmijozelský stůl byl iritován. Severus si opatrně sedl na konec stolu, ale ani to mu nepomohlo. V okruhu několika metrů, dokud to šlo, neseděl kolem něj žádný student. Všichni si drželi nosy a tlačili se raději víc k sobě, jen aby nemuseli sedět vedle něj. Zápach byl opravdu tak palčivý, téměř jako čpavek, pálily z něj oči a ne nadarmo je měl Severus Snape téměř pořád zality slzami. Na druhou stranu taky trochu páchl jako zkvašená vejce, což bylo o moc horší.
"Prý byl ve sprchách skoro čtyři hodiny," chechtal se Sirius a nenápadně kývl na Snapea, "dřel si celé tělo. Nejspíš se chtěl svléknout z kůže."
"Ale tomu moc nepomohl, co?" přidal se Petr.
Remus vypadal, že se mu moc nelíbí, co Snapeovi udělali, ale neříkal nic. Jako vždy jen mlčel, ale tvářil se přitom jako někdo, komu bylo ukřivděno.
"Budeme mu říkat Smrádek, co ty na to?" James držel v ruce vidličku za účelem nabrat si trochu jídla, ale nebyl toho schopný. Pokaždé se málem udávil smíchem.
"To je moc hezké jméno, mnohem hezčí, než ..Severus.. proboha, jeho rodiče museli být hodně zpráskaní, když ho pojmenovali…"
"Mezi Siriusem a Severusem nevidím zase tak veliký rozdíl," Remus zaklapl knihu, kterou měl položenou na stole a přidal se do rozhovoru.
"Ještě ty s tím začínej, Remusi!" ošil se Sirius, "Je známo, že moje máti nebyla nikdy normální. Taky jsem nikdy neříkal, že jsem na své jméno hrdý..hlavně teda na příjmení nejsem vůbec hrdý."
"Tobě se nelíbí Black?" Petr ohryzával špalík, na kterém ještě chvílí byl karamel.
"Ne, Petře, mně se nelíbí Black.. protože všechny duše téhle rodiny jsou zčernalé..no, až na pár výjimek, třeba sestřenka Andromeda je fajn..narozdíl od jejích povedených sester. Třeba támhle Bellatrix je pěkná mrcha a Narcissa to samé, taky je Bella ve Zmijozelu a Narcissa tam určitě přijde taky.., "
James i Petr se ohlédli ke zmijozelskému stolu. U něj seděla dívka. Měla dlouhé černé vlasy a výrazné uhrančivé tmavé oči, ze kterých vyzařovala škodolibost a nenávist. Bavila se s tím povýšeným a namyšleným Luciusem Malfoyem.
"Tohle je tvá sestřenice?"mávnul James prstem ke zmijozelskému stolu, Sirius přikývl, "moc se k tobě nehlásí, co?"
"To ne, brácho.. k Andromědě samozřejmě taky ne, a to je jejich sestra. To víš, oba jsme se dostali do Nebelvíru, to je potupa pro rodinu. Takže jak zajisté chápeš, pro ně neexistujeme…"
"A Andromeda, to je která ?" ptal se Petr
"Občas se s ní bavím na koleji, ve škole se moc nepotkáváme. Je to taková brunetka s vlasy v cop, je z pátého ročníku.. určitě ji znáte od vidění. Někdy vás představím," najednou se jejich téma změnilo v úplně něco jiného a ani jeden už si ani nevzpomněl na Severuse, který byl cítit na každém rohu.
Následující týden však na svého "oblíbeného" přítele nezapomněli. Protože ve středu měli hned první dvouhodinovku Lektvarů, čekali, co na to Morisnová řekne.
"Proboha, co to tu páchne, Snape, otevřete prosím okna!" Celá třída se proměnila v obrovský řvoucí smích. Dokonce i zmijozelská kolej se teď smála svému spolužákovi.
"No no…co to má znamenat, třído? Chce mi snad někdo něco říct?" Pak kolem ní prošel Snape a ona hned pochopila, o co tu běží. Rychle si prsty zakryla nos, od spodu nahoru si ho prohlídla káravým pohledem. Její oblíbenec a tak strašně páchnul!
"Snape, jak dlouho nosíte tento hábit?" Třída se opět rozesmála. Severus Snape zrudnul jako nikdy. Tohle nečekal, že ho i jeho oblíbená profesorka a ředitelka jeho koleje, bude shazovat. Snape sklonil hlavu a potichu špitl: "Dva dny, paní profesorko."
"Máte doufám náhradní?"
"Ano."
"Hm," usoudila nakonec, nemohla tu přece tak skvělého studenta vystavovat posměchu, "nejspíš se hodně potíte. Zajděte si za Madame Pomfreyovou, ta Vám na to něco dá."
"Jistě," opatrně si šel sednou do lavice, kde samozřejmě seděl sám. Všichni si od něj odsedli.
Sirius se napýřil. Jamesovi i Remusovi bylo jasné proč. Kdyby se tohle stalo jemu, určitě by ho jen tak neposadila sednout s radou, že si má zajít za madame Pomfreyovou, určitě by mu nejprve strhla aspoň dvacet bodů, a pak by ho dobrou čtvrthodinu mučila odpornými narážkami a urážkami.
"No dobrá…," zamávala si rukou před nosem, "běžte nejprve někdo otevřít i dveře, ať sem zde čerstvý vzduch," když se chtěla třída zase hlasitě rozesmát, Morisnová zvedla vztyčeně prst a všechny probodla pichlavým pohledem. V jejích hodinách bude hrobové ticho. Nejsou přece někde v cirkuse.
Opakovali veškeré lektvary, které se dosud naučili, protože se blížily závěrečné ročníkové zkoušky. Rozdala jim opravené eseje, které jí minulý týden odevzdali a Sirius měl pochopitelně jednu z nejhorších prací ve třídě, což nezapomněla říct všem nahlas. Pak mezi těmi horšími byl Petr a Lucius Malfoy, což Siriuse a nejen Siriuse, nesmírně těšilo. Aspoň nějakou útěchu měl v této situaci. James byl o něco lepší. Neměl nejlepší práci, ale patřil k tak zvanému lepšímu podprůměru nebo horšímu průměru. Remus, ač to všechny strašlivě udivilo, protože byl z Nebelvíru, měl naopak jednu z nejlepších prací. Nejzajímavější však na tom bylo, že všichni čtyři ty eseje psali spolu a zapisovali si stejná fakta a informace, tím pádem měli téměř stejný obsah. I délka odpovídala. Ale Siriusovi bylo jasné, jak dopadne, délka nedélka, chybnost, bezchybnost… ta ježibaba mu to prostě musela osolit. A jelikož James taky nepatřil k těm nejoblíbenějším, na něm si smlsla také, ale nepatřil k oné elitě nadobro zavrhlých, takže ještě nedopadl tak strašně. Přitom by Sirius přísahal, že jeho práce je i o něco lepší, než ta Jamesova..a rozhodně lepší, než ta Petrova, který tam kromě některých faktických chyb měl i plno hrubek.
Březen byl ještě stále chladivý, ale sem tam už se objevovaly teplé sluneční paprsky. Sníh dávno roztál, ale led na školním jezeře se stále držel, takže obří sépie, která byla obyvatelem onoho jezera, se ještě nemohla vystavovat slunečním paprskům.
Byl večer, Sirius s Jamesem a Petrem se po školních pozemcích procházeli pod neviditelným pláštěm.
"Škoda, že tu Remus není," vzdychl James, "podívejte na ten měsíc."
"Je v úplňku."
"A jak osvětluje krajinu kolem," zasnil se Petr.
"Říkal, v kolik se vrátí?" obrátil se Sirius na Jamese
"Ne, jen říkal, že kolem zítřejšího rána. Víš, jak to chodí, vždycky se vrací až ráno."
"Zase bude celý zničený," Sirius se znovu ohlédl na měsíc, "všiml sis, že Remus přišel už o druhý úplněk? Minule, když odjel, tak byl taky měsíc tak nádherný."
"Ty jeden romantiku," posmíval se mu James, "jo, to vím, mluvili jsme přece o tom, jak připravit Veritaserum a strčit ho nějak Snapovi do jídla, ty lístky Paměťovky se měly louhovat třicet dní..a byl úplněk, říkali jsme, že do dalšího úplňku by to mohlo být hotové.."
"Stejně jsme to nakonec neuvařili," řekl sklesle Sirius, "ale do budoucna to není špatný plán. Co kdybychom se přikradli madame Pomfreyové do zásob, určitě tam musí mít všechny ingredience..nebo k Morisnové, ale to bych raději neriskoval."
"A do dalšího úplňku by to mohlo být, kdybychom začali dnes," usmál se škodolibě James, "Smrádek by nám pak řekl úplně všechno, na co bychom se ho zeptali..a co teprve my. Jakmile by se ho na něco zeptala McGonagallová, všechno by vyklopil..to by byla sranda."
Pak se Sirius zarazil, jako by viděl před očima Smrtonoše, praštil se do čela.
"Co se děje Tichošlápku?"
"Proč mi to nedošlo hned?!"
"O čem to mluvíš?" Sirius však vůbec nevnímal, jen se stále pleskal do čela a na obličeji se mu rýsoval mírně vyděšený zjev, "jak to, že mi to nedošlo už dávno?! Sakra !"
"O čem to mluvíš, Siriusi..co je? Co se děje?" naléhal James a Petr jen nervózně koukal z jednoho na druhého.
"Remus!!"
"Co je s ním?!"
"Pamatuješ si, tehdy po Vánocích, když přišel zase ráno zpátky?"
"No jistě, ale tehdy si se vzbudil přece jen ty. Nezaznamenal jsem, že by…"
"Vzpomínáš si na ten předešlý večer, když se loučil?"
"Siriusi, kam tím míříš?"
"Jamesi. Díval jsem se z okna ven, protože jsem si říkal, že je ještě venku docela světlo na to, kolik bylo hodin, venku pronikavě zářil…….," chvilku byl ticho, ale James nepochopil, co tím myslím, "tehdy byl úplněk, Jamesi."
"No a?" natočil se na kamarády už pozorněji Petr
Sirius si ho jen zkoumavě prohlížel, Petr se tvářil normálně, až na ukrutnou zvědavost, kterou v něj vyvolávaly Siriusovy náznaky. Na Jamesovi naopak bylo vidět, že mu něco vrtá hlavou: "Ale nemyslíš si, že ..?"
"No..něco to znamenat musí, tohle nebyla náhoda, Jamesi. I ty první dny školy, kdy jsme ho poznali. Byl přece zničený, pamatuji si, že tehdy v poslední den prázdnin byl úplněk."
"Ale to nemusí nic znamenat, Tichošlápku, třeba musí každý úplněk pít nějaké lektvary na tu svou nemoc.."
"Lektvary říkáš?"
"No přiznávám, že je to velice podivné..a tolik náhod najednou, ale..nemůžeme hned dělat unáhlené závěry, třeba je to úplně jinak…"
"No, ale co když je opravdu..no, ty víš co…," obrátil se na Jamese. Petr byl teď ještě víc u vytržení a chtěl mermomocí zjistit, o čem to ti dva mluví. Úplně ho ignorovali.
"No a co..i kdyby byl. Je to náš přítel. Nikdy by nám neublížil. Víš, jak na tom je. Je to..Remus, prostě náš Remus.."
"No, ale lhal nám!"
"Nevíš, jestli nám lhal!! Třeba je to jen výplod naší fantazie, Tichošlápku, neodsuzuj ho!"
"To teda není žádný výplod. Uvažuj Jamesi, když tak nad tím zpětně přemýšlím, pokaždé to byl úplněk.., Remus byl nervózní. Když jsem tehdy psal pojednání pro Morisnovou, o těch lektvarech, které se užívají v praxi..vzpomínáš si? Byl tam Vlkodlačí lektvar.. když jsme o tom mluvili, Remus jakoby nebyl ve své kůži.."
"To si jen namlouváš!"
"Nenamlouvám.. bylo to tak."
"Nechme toho, Tichošlápku. I kdyby to byla pravda, já bych nikdy Remuse neodsoudil za něco, za co určitě nemůže. Člověk si dobrovolně nevybírá, čím je."
"To ne, ale nemám rád lež. Nemám rád, když mi lidi lžou!"
Oba se ohlédli k nejbližší lavici, na ní ležel Petr a tvrdě spal. Nejspíš to tou samou ignorací zalomil. Ani jeden z nich si ho nevšímal, hádali se a on ani nevěděl o čem. Mluvili v tak příšerných hádankách. Bylo už moc pozdě.
Sirius si povzdechl: "Já ho nepotáhnu!"
James se mírně usmál: "Myslíš, že by mu vadilo, kdybychom ho tady nechali?"
Sirius vycenil škodolibě zuby: "Hrozně mě to láká, ale za okolností, že by byl do rána jen oblit rosou. Víš co, necháme si to na jaro, až bude tepleji. Do rána by byl jako rampouch."
"A třeba by ho něco sežralo," uchichtl se James.
"Nebo někdo!" přitvrdil velice vážně Tichošlápek.
"Uaaaaah," Remus se uložil do postele, všiml si, že má Sirius otevřené oči, nevinně se usmál: "to byla zase noc. Hrůůza."
Sirius nic neřekl, zamračil se a otočil směrem ke stěně, aby se na Remuse nemusel dívat. Remus si šokovaně prohlédl jeho záda, která na něj nastrčil, a pak se udiveně a zároveň zklamaně otočil na druhou stranu. Co mu asi je? Že by Siriusovi něco provedl?
"Jamesi," Remus si v knihovně vzal kamaráda stranou, "můžu s tebou mluvit?" James kývl a šel s ním za roh.
"Prosím tě, co je se Siriusem?" pokračoval
James se malinko zadrhl, těkavě se podíval na Remuse: "Jak to myslíš? Co by s ním bylo?"
Remus mu vylíčil ranní příhodu, která se mu stala. O tom, jak se Sirius naštvaně otočil k němu zády. James si chvilku mnul bradu, přemýšlel, co mu na to říct.
"No víš, on je teď v poslední době Sirius nějaký podrážděný!"
"Proboha a proč?"
"No, znáš to..rodina, Snape, Morisnová a ke všemu se ještě blíží ty blbé zkoušky. Je prostě takový nějaký vznětlivý nebo co. Skoro nekomunikuje, pořád je naštvaný."
"Aha," Remus se zatvářil starostlivě, " a nemohl bych mu třeba nějak pomoci nebo tak?"
"Ne," usmál se James, "jsi moc hodný, ale v tomhle mu nepomůžu ani já. Nikdo, to je jeho vnitřní boj."
Remus sice nepochopil, o jakém vnitřním boji to James mluvil, ale dělal, že chápe a s tichým kývnutím si šel zpátky sednout ke stolu, kde seděl Petr se Siriusem. Když si Remus sedl vedle něj, Sirius se zvedl a vyrazil z knihovny pryč.
"Omluvte mě," zvedl se James a utíkal za ním. Remus byl poněkud vyvedený z míry.
"To už trochu přeháníš, nemyslíš?" James byl opravdu naštvaný, nikdy se Sirius nechoval jako takové pako.
"Já to přeháním?"
"On to přehání, sednout si hned vedle mě. Copak jsem mu ráno nedal dost najevo, že s ním nechci mít nic společného?" tak trochu si mluvil pro sebe, protože netušil, že James ví o tom, jak ráno s Remusem jednal. Ale to Jamese ještě víc naštvalo.
"Ty idiote! Copak nedokážeš pochopit, že je to náš kamarád? Nemohl nám přece říct pravdu, představ si, že by nám řekl pravdu hned na začátku. Jak by si asi zareagoval?"
"Cenil bych si toho, že mluví na rovinu."
"Nelži, Siriusi. Byl by si posraný strachy z toho, že vedle tebe spí někdo, jako je on… a ke všemu…nemáme ještě jistě podloženo, že je tím, čím je!"
"Já jsem si ale jistý."
"No bože. A co na tom je, stále je to on. Stále je to ten dobrák Remus, co ti kdykoliv pomůže. Je to skvělý člověk, který by tě nikdy nezradil. Je to nejlepší kamarád."
"Už to není můj kamarád!"
"Co tě víc žere? To, že nám lhal nebo to, že je možná vlkodlak?"
"Jaké možná, on je..!!"
"Sakra, Tichošlápku! Jak si můžeš být tak jistý, pitomými úplňky ho neusvědčíš. To může být jen náhoda..nebo to má i jiný důvod, proč jezdí zrovna o úplňku.."
"Tak mi řekni aspoň jeden logický, Jamesi a já toho nechám…"
"No..no, tak třeba..třeba bere vždy za úplňku u Svatého Munga nějaký lektvar, který působí jen tehdy.."
"..Vlkodlačí lektvar.."
"Nech toho.. "
"Vidíš, Jamesi, žádný logičtější důkaz nejsi schopný mi dát, takže trvám na svém."
"Jsi paličák, Siriusi! Budeš toho litovat," křičel za ním naštvaně James. Sirius ho už ale nevnímal, šel rovnou do nebelvírské věže. Nemohl být už dál ve společnosti vlkodlaka a už vůbec ne ve společnosti lháře, který si říkal jeho nejlepší přítel!

6. kapitola - V Zapovězeném lese

9. listopadu 2005 v 22:17 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Sirius s Jamesem už byli nastoupeni u kabinetu Morsinové. Měla kabinet v prvním patře, v chodbě, kam skoro nikdo nechodil a kde nebyla žádná učebna ani žádná jiná místnost. Morisnová to tu měla celé sama pro sebe. Dnes v hodině Lektvarů jim tak nějak naznačila, jaký si na ně připravila školní trest, a aniž by ostatní studenti z první ruky věděli, o co se asi jedná (teda pokud jim to Sirius s Jamesem neřekli), tak podle hodiny konání všem bylo jasné, co bude následovat. "O deváté hodině buďte před mým kabinetem." Morisnová byla zlá mstivá mrcha a od začátku bylo jasné, že ji tihle dva nepadli do oka. Obzvlášť na Siriuse měla velkou pifku, protože byl nejvíc drzý a strašně v hodinách vyrušoval. Ale tenhle Potter taky nebyl vůbec nevinný. Jeden byl jako druhý. Dva rozmazlení mazánci z bohatých kouzelnických rodin. A ještě k tomu z čistokrevných. No a aby toho nebylo málo, tak patřili ještě k tomu všemu do Nebelvíru.
Stáli před jejími dveřmi už dobrých dvacet minut a ona se ani neobtěžovala jim říct, ať chvilku počkají, že má třeba práci, nebo tak. Na něco se vymluvit. Ne, ona je chtěla naschvál trápit. Chtěla se jim pomstít i tím, že tu budou čekat. Věděla, že si trest splnit musí a že neodejdou. To věděli i oni dva. Sirius už si netrpělivě hryzal ret: "Už je půl, ta baba si z nás dělá prdel!"
"Ne ta baba nám to chce ještě víc znepříjemnit!"
"Tak tohle…chce pořádnou pomstu. Ať se ten syčák zmijozelský těší, má na co!"
"Klid, kámo."
"Klid? Dneska se nevyspíme, Jamesi, dneska máme v plánu noční toulky lesem, sbírání neexistujících bylin, hledání imaginárních tvorů a přísad… paráda. Lépe už se snad bavit nemůžeme…," v tom se otevřely dveře od profesorčina kabinetu.
"Co tu tak hulákáte, Blacku, copak Vám nedošlo, že už někdo na této škole spí?"
"Jasně, jen my dva ne!" zakryl tichým zachrchláním svůj hněv a svou poznámku Sirius. James se tiše zasmál do svého hábitu a taky dělal, že si odkašlal.
"pojďte, vy dva nevděčníci," sarkasticky se rozesmála, "mám pro vás dva úžasný úkol."
"No jak pro koho,"špitl James.
Jak předpokládali, Morisnová je zavedla k Zapovězenému lesu. Siriusovi strčila do ruky téměř nekonečně dlouhý pergamen popsaný oboustranně přísadami do lektvarů, které měli najít, "Tohle všechno mi najdete, spát nepůjdete, dokud to nebude ležet u mě na stole!" Pak se ušklíbla, škodolibě jim zamávala a odešla.
Sirius se rozhlídl po seznamu, pak práskl rukou do stehna: "Škofrlík, no jasně, ten ani neroste v Británii. Karmínek jílový, heh, ten roste někde v jižní Evropě. Hele, neříkala nám, že bychom se měli přemisťovat, pokud to chceme sehnat. Já to ani neumím, ty snad ano? Vždyť nám je dvanáct!"
"No já taky ne, a i kdyby, tady to přece nejde. Nemůžeš se z Bradavic přemístit!"
"No, ale my už nejsme v Bradavicích, jsme uprostřed Zapovězenýho lesa a ke všemu sami! Co když je tu něco nebezpečnýho?!"
"Máme hůlky," snažil se tím uklidnit James i sebe.
"Ty, Jamesi, znáš nějaké kouzlo, kterým by se daly najít ty bylinky ?"
"No, o jednom bych věděl, ale nikdy jsem ho nezkoušel. Vlastně je to přivolávací kouzlo, ale mělo by fungovat, ne? Vždyť když k sobě přivoláš nějakou tu blbou rostlinu, tak by měla jít..já nevím. Zkusit to můžu. Ukaž, dej to sem, Lumos," posvítil si na pergamen, který mu ochotně Sirius podal, venku už byla dávno tma a miniaturní lampion, který jim tady Morisnová nechala ke hledání už nepomáhal, "hmm, tak já nevím. Tak třeba.. Accio Scvrkofík," James mávl hůlkou, ale nic se nedělo. Oba se na sebe podívali. Došlo jim, že tohle je opravdu za trest. Nejspíš budou rádi, když najdou aspoň třetinu přísad, které měli za úkol hledat.
Na chvilku se rozdělili, Sirius odbočil doleva a James doprava. Řekli si, že když budou hledat každý jinde, tak mají větší šanci na nález nějaké té přísady.
Hodinu každý bloudil úplně jiným směrem.
Sirius se rozhodl, že svého kamaráda trošku potrápí. Nenápadně a tiše se k němu zezadu přikradl. James neměl potuchy, že tam někde jeho kamarád je. Pak ale náhle za sebou uslyšel prasknutí větvičky a strašně zařval. Otočil se a sjel Siriuse jako Rusa: "Ty tichošlápku jeden, vůbec tě nebylo slyšet!! Málem jsem měl infarkt, co mi to proboha děláš?!"
Sirius se nemohl přestat řehtat. Stále před očima viděl svého kamaráda, jak s hlasitým řevem povyskočil.
Sirius už sotva kulhal. Bylo pět ráno a venku už svítalo.
"Senza, za necelé dvě hodiny vstávám, probudíš mě, Jamesi?" víčka už měl bezmála zavřená a sotva věděl, kam leze. V ruce držel malinkatý pytlíček, který naplnili několika bylinkami, které nakonec našli. Bylo jich sotva patnáct. A na seznamu jich měli okolo padesáti.
James se unaveně usmál, vlasy měl, jako když prolezl křovím..moment, oni vlastně lezli křovím, brýle měl nasazené křivě a pletl pomalinku nohama, které měli oba dva pěkně podrápané: "Neboj, až vzbudím sebe, tak vzbudím tebe."
"Má vůbec cenu ještě něco hledat? Jsme tu celou noc a našli jsme jen tohle," zvedl pytlík a hnusně se na něj podíval.
"Co myslíš, že nám řekne na ten zbytek. Že jsme ho nesehnali?"
"Netuším, ale nejraději bych ji…!!!!"
"To já taky," pod Siriusem praskla další větvička, "Tichošlápku," dodal mírně nakvašeně James, jemné křupnutí mu připomnělo, co mu jeho nejlepší kamarád provedl.
"Ale ale, tobě se to nějak zalíbilo!"
"No jasně, Siriusi..pasuji tě na Tichošlápka!!" smál se James
Skoro před šestou hodinou se rozhodli, že to už nemá cenu a vrátili se zpět do hradu. S polovičně naplněným pytlíkem zašli až do prvního poschodí ke kabinetu Morisnové. Ta, aniž by ještě byli u jejího prahu, už na ně čekala ve dveřích.
"Ta ženská snad vůbec nespí!" lamentoval tiše Sirius a začal se z dálky na ni usmívat, aby dal jasně najevo, že ho jen tak nezlomí. Nemůže přece dát najevo, jak je unavený a zničený. Nevyspaný a naprosto všechno v jeho těle ho bolelo. Taktéž zareagoval James.
"No, vypadá to, pánové, že to byla procházka růžovým sadem. Takže příště něco ostřejšího?" vzala do ruky pytlík, ani nekontrolovala, co v něm je. Všichni tři věděli, že je jí jasné, že v pytlíku toho moc nebude. Věděla, že víc, než polovinu nelze ve zdejším lese sehnat, ale nějak je potrápit musela. "Takže jste stále svěží, čili, tohle mi můžete odnést do třídy. Hned první hodinu tam mám Lektvary s pátým ročníkem, a už se mi to tam nechce tahat," zabouchla dveře.
Pro ně dva to bylo něco nepředstavitelného, protože třída, kde se učily Lektvary, byla až ve třetím patře, na konci chodby, naproti dívčím záchodkům. Byla to třída, kam nikdy nesvítilo slunce, protože měla tvar pravého úhlu a okna zakrývala právě protější zeď.
Bylo to něco nepředstavitelného, protože teď museli obejít celou školu jen pro to, aby odnesli té krávě Morisnové pomůcky o hodinu dřív, ještě než vůbec začne snídaně. Tohle určitě měla promyšlené a byla to druhá část pomsty.
"Myslím, že vynechám snídani a raději se vyspím!"
"To je dobrý nápad, Jamesi! Mrskni to tam a jdeme!"
Jakmile dorazili do nebelvírské věže, padli tupě na postel a během chvíle, kdy ostatní začali právě vstávat, tvrdě zatuhli.
"Kolik je hodin?"
Sirius se otočil na kouzelnické hodiny visící na stropě, "bude deset!"
"Proboha Tichošlápku, je hodina! My jsme zaspali!"
"To mi žíly netrhá," mumlal Sirius a ještě víc ze zachumlal do peřiny, "je přece Astronomie, Kasonová by mě stejně uspala. Remus nám to jistě dá opsat!"
"To je moc slabé, chtělo by to něco ostřejšího, kamaráde!" James se Siriusem jako obvykle v Historii kouzel vůbec nedávali pozor, vlastně, ono to nebylo vůbec nic neobvyklého, protože jediný, kdo dával pozor, byl Remus Lupin. Poctivý žák.
Žáci v prvních řadách dávno padli za vlast pod tíhou Binnsova zápachu. Petr na konci poslední řady usnul a chrápal jako dřevorubec na pile, dívka v druhé řadě si líčila řasy a jediný poslední statečný-Remus, byl ještě ochotný si psát poznámky.
"A co tohle?" Sirius nalistoval v knize kouzel a zaklínadel.
"Musí to být něco, na co nám nepřijdou. Aby nikdo nezjistil, že jsme to byli my. Víš, co by udělal Snape! Nechci další školní trest s Morisnovou, ten včerejší mi bohatě stačil!"
"Máš pravdu, Jasmesi. Chce to něco, co bude mít grády!" smál se škodolibě Tichošlápek.
"… a tak Brutus Křivonosý dobyl město Lôgnenfield, v roce 1764 to bylo poslední skřetí velkoměsto. Zaniklo. Dnes by se dalo říct, že toto město stálo v okolí dnešního Brixenu, ale s jistotou se to úplně neví, vědci…," Binns stále mluvil a mluvit, aniž by si všiml, že už je po hodině a ve třídě se dávno nezdržuje žádný student.
"Nechápu, Remusi, jak můžeš celou tu dobu dávat pozor!"
Remus se mírně usmál a jen lehce přikrčil rameny.
"Já jsem se aspoň dobře dospal!" třel si Petr oči, "Měl jsem strašnou noc!"
"Určitě tě ve snu honila tvoje vlastní hůlka, ne? A tys nevěděl jak na ni," posmíval se tiše James.
Sirius se usmál: "Jo, klidně by Binns mohl fungovat jako nějaký hypnotik. Uspal by i slona!"
James se mírně naklonil s Siriusovu uchu a tak zvaně hlasitě pošeptal: "Vždyť uspal slona!" oba se rozesmáli a mírně se natočili na Petra, co ten na to. Ale on jejich připomínku nejspíš nepochopil nebo vůbec nevnímal, měl totiž oči úplně jinde.
Sirius se naklonil, aby dobře viděl: "Lindy Seamourová, Petře," všiml si, na koho to vlastně hledí, "na tu nemáš. Je ze třeťáku a je z Mrzimoru. A navíc, což je nejdůležitější, je chytrá!"
Petr se odtrhl od bodu jeho pozornosti: "Zajímalo by mě, jak je možné, že jsi tu necelý rok a znáš tu skoro každého."
"Musíš být komunikativní typ, jako je Sirius a jak už to jednou říkal, musíš se umět otáčet," zareagoval ihned Remus, "Podívej se na něj, žádná ho přece nemůže odmítnout," Remusova lichotka mířila k jeho temně modrým výrazným očím a černým vlasům elegantně mu padajících do očí. Byl ze všech čtyř nejvyšší a na rozdíl od nich vypadal tak o dva až tři roky starší, "Je to jasně oblíbený typ!"
"Což ty nikdy nebudeš, Péťo," šeptl tentokrát tiše James Siriusovi do ucha, aby to nikdo neslyšel.
"Bacha, už jde!"
"Tak jak to teda uděláme, Tichošlápku?"
"Tichošlápku?" obrátil se na kamarády Remus.
"To nic, to ti pak vysvětlíme," odpověděl co nejrychleji James a otočil se následovně na Siriuse: "Tak jak, na tři?!"
"Určitě!"
Všichni čtyři se přikrčili do svých rohů. Sirius s Jamesem měli připravený hnusně páchnoucí a lepkavý lektvar, který ihned po dotyku s kůží zaschne a smrad z jej týdny nejde smýt.
Černovlasý šlachovitý chlapec šel sám chodbičkou přímo k nim.
"Wingardium leviosa," namířili všichni čtyři společně na kotlík, ve kterém se vyskytoval ten příšerný lektvar. Jakmile byl Severus Snape u nich, uhnuli hůlkami a smradlavá tekutina se celá vylila na teď už vylekaného chlapce. Všichni čtyři se ihned schovali pod Jamesův plášť neviditelnosti a čekali, co bude. Bylo těžké donutit Petra, aby se přestal smát a Sirius se taky držel z posledních sil.
Snape vstal z té břečkovité louže, podíval se kolem sebe. Tam nikdo. Nepamatoval si, že by někoho zahlídnul. Ale ten kotlík. Ten tu zůstal jako důkaz. Věděl, že někomu bude určitě chybět kotlík. Rychle ho vzal a běžel si postěžovat.
James z kamarádů stáhl plášť: "Já věděl, že si mám koupit dva kotlíky," posmíval se už z plna hrdla.
"Panečku, ten ale bude strašně páchnout, jak dlouho to má vydržet? Několik týdnů?" při představě, že se teď bude každý Snapovi vyhýbat, jeho společnosti a nikdo s ním nevydrží být na jednom místě ani pět minut, se všichni čtyři hlasitě rozesmáli. Tenhle lektvar namíchali totiž tak silně, že by ho snad měli cítit při snídani i profesoři u stolu.

21. kapitola - Sbohem, příteli

9. listopadu 2005 v 22:03 | Blanch |  + Temná cesta osudu
"Už jdeš domů, Lily?" Lilyna kolegyně byla všetečná drbna, ale v jádru duše to byla opravdu skvělá bytost, která uměla za každých okolností pomoci a ne jedno jí a Siriusovi pohlídala přes noc Harryho, když si jeli na víkend odpočinout.
"No, už jsem utahaná," koukla na hodiny na zdi, " a už je taky pozdě, Sirius už bude mít strach, řekla jsem mu, že budu dřív doma." Od srdce se usmála. "Chci vidět, jak to tam bude vypadat, až přijdu. Posledně byla kuchyň celá od sušeného mlíka."
"Já ti to tak závidím."
"Co, Bety?"
"Tu tvou rodinnou idylu. Máš malé dítě, úžasného manžela, dobře placenou práci. Co víc si přát. Nic ti ke štěstí neschází."
Lily se usmála. "To máš pravdu, měla bych děkovat Bohu, i když jsem ateistka." Lily si pomalu sbalila všechna lejstra do tašky a speciálním klíčkem zamkla šuplík, který kouzlem nešel otevřít, a ve kterém měla důležité informace.
Stála už zrovna ve dveřích, když za ní přišel poslíček. "Tohle bylo ještě na stole, je na tom napsané Vaše jméno."
"Zase další práce?" Zakňučela Lily. "Ale já jsem slíbila, že budu brzy doma."
"Je tam zítřejší datum uzávěrky."
"Díky Steve," usmála se na něj zklamaně. "To by mě zajímalo, který vůl na to zapomněl. Zítřejší uzávěrka, už jsme to dávno měla mít na stole!" Zaklela a posadila se ke stolu, aby zkontrolovala obsah, načež zjistila, že nemá dost pergamenů a diktovací brk půjčila Bety.
Vstala a zamířila za ní, doufala, že tam ještě bude a že už nešla domů. Byl už večer a na Ministerstvu už nebylo moc lidí. Šla rovně po chodbě, rovnou až k Betyině kanceláři.
"No samozřejmě," kopla do dveří. "Už je pryč. Sakra, budu muset jít za šéfem." Otočila se, aby si zašla do své kanceláře pro hůlku a pro onu složku. Třeba by mohla přesvědčit šéfa, aby to místo ní vzal někdo jiný. Když však byla téměř u dveří, vyšla z ní jakási silueta. Lily polekaně pískla a chytla se rukou za hruď.
"Proboha!" Ještě jednou si ji prohlédla. "Jamesi, co ty tu?" Zamračila se. Od poslední hádky ho neviděla. Vlastně se s nimi ani nikdy nechtěl spojit.
"Ahoj Lily," usmál se. Vypadal přitom velice zvláštně. "Šel jsem tak kolem a řekl jsem si, že bych se za tebou mohl stavit."
"Nepovídej," nemohla tomu uvěřit. Vždyť s ní takovou dobu nemluvil a teď se najednou rozhodl, že ji navštíví? V tom bylo něco víc.
"Slyšel jsem, že máte syna." Odkašlal si. "Ty a Black."
"No, ano."
"To byla ale docela rychlovka, nemyslíš? Jen, co jsi odešla a hned na to se narodil!" Pichlavě si ji prohlídl.
Lily se třásl dolní ret. "Hm.. totiž, narodil se předčasně."
"Jo tak," bylo na něm vidět, že jí však neuvěřil. "No, nebudu tě zdržovat, vidím, že máš plno práce." Koukl na lejstra na jejím stole.
"Dobře." Vážně nechápala, o co mu šlo. "Tak se měj, Jamesi."
"Ty taky Lily," řekl až poněkud nadpozemsky a v tichosti odkráčel pryč.
Lily za ním kroutila hlavou. Vešla do kanceláře a popadla ze stolu lejstra. Okem zavadila na kraj stolu. "Co tu dělá můj hřeben?" Na chvíli ho uchopila do ruk, načež ho zase položila. "Hm." Nevěnovala tomu víc času a v rychlosti odběhla za šéfem.
* * *
"Neplakej, Harry," Sirius držel v náruči svého malého syna a láhev s mlékem mu strkal před rty. "Ploč ho neceš?" Šišlal na něj prosebně. Harry na něj vykulil svá zelená kukadla a začal plakat.
"Já vím, chybí ti máma. Mně taky. Ale ona za chvíli přijde, slíbila, že bude brzy doma. Vlastně tu už měla být." Zkontroloval čas. "Určitě má zase plno práce."
V tom na chodbě bouchly dveře.
"Lily?" Sirius opatrně nakoukl do chodby a uviděl ryšavou záplavu vlasů. "Sláva, že už jsi doma. Harry pořád pláče, nevím, co s ním je. Přebalil jsem ho, dal jsem mu najíst a teď se mu snažím dát mléko, ale nechce. Pořád brečí…" Zahoupal se svým synkem a udělal na něj ňu ňu ňu.
Lily nic neříkala. Ani ze sebe nesvlékla hábit. Šla rovnou za Siriusem a chvilku si ho prohlížela.
Sirius zpozoroval, že se kouká. Zeširoka se usmál. "Co je?" Ještě jednou zaklimbal s dítětem, ale pláč neustával. "Na, prosím tě, vezmi si ho. Já už nevím, co mám dělat. Ty to snad budeš vědět," naposledy synka pohladil po hlavičce a dal mu pusu na čelo.
Lily strnule stála a držela ho v náruči. Očima hleděla upřeně na Harryho.
"Lily?" Sirius tušil, že s ní něco je. Tohle obvykle nedělá.
Z očí se jí začaly linou malinkaté kapičky slz. Ale z místa se ani nehnula. Opatrně přidržovala Harrymu hlavičku a Harry se v její náruči utišil. Zvídavě si ji prohlížel a přestal plakat. Ručičkami zmítal ve vzduchu a zaplétal je do Lilyiných vlasů. Po tváři se jí linula slza, která nakonec skápla na Harryho baculatou tvářičku. Zafňukal.
"Lily? Stalo se něco?" Opatrně se zeptal Sirius. "Něco v práci? Něco s vašima?" Dorážel na ni, ale ona nic neříkala. "No tak, nemlč, Lily. Řekni mi to! Stalo se něco? Někdo umřel?"
Poprvé za celou dobu, co tu stála, Lily promluvila. "Ano," řekla tiše, ale přece.
"A kdo?"
Očima se vpíjela do těch jeho. Tak, jak doposud stála strnule, tak si i strnule prohlížela Tichošlápkovu tvář.
"Slyšíš mě, Lily? Si jak smyslů zbavená!"
Lily zase nic neříkala. Odstoupila bokem, ještě chvilku si Harryho prohlížela, načež šla k jeho postýlce a uložila ho. Peřinku mu přihrnula až k obličejíčku a na čelíčko mu vlepila malinkatou pusinku. Harry naposledy zamlaskal a hned na to zavřel očička.
"No jak ty to s tím dítětem umíš," usmál se na ni Sirius. Přistoupil k ní blíž a chytil ji za boky. Ale Lily couvla a jeho ruce od sebe odtrhla.
"Co je?" Zahřměl Sirius. "Lily, já tě nepoznávám! Tak řekneš už mi konečně, co se stalo?"
"Kdo umřel?!!"
Lily zajela rukou do kapsy a s nic neříkajícím výrazem se podívala na svého manžela.
* * *
"Co tím chcete říct, že je to zfalšované?"
"Jen Vám tím chci říct, drahá paní Blacková, že tahle lejstra jsem Vám neposílal a nemají nic společného s jakýmkoliv případem tady u nás. Takže můžete jít klidně domů a nedělejte si hlavu. Někdo si z Vás udělal dobrý den."
Lily na svého šéfa hleděla s mírným zděšením. "Dobrý den, říkáte?"
"Ano. Zapomeňte na to, Lilyan. To se občas stává. Běžte domů," odtrhl se od ní ke své práci. "Máte padla. Tak už běžte."
Lily neochotně vstala z koberečku a zavřela za sebe dveře šéfovy kanceláře.
"Někdo si vystřelil?" Dívala se do země. "Ale kdo? Nikdo už tu dávno není. Ne na tomhle oddělení." Snažila se horoucně přemýšlet, načež se praštila rukou do čela. "James!" Zrychlila v kroku a utíkala k sobě. "Že mi to nedošlo hned. Bylo mi jasný, že tu nebyl jen tak. Má něco zalubem. Proboha!" Sebrala všechny potřebné věci, zamkla za sebou kancelář a pádila k nejbližšímu krbu.
"Westminster alley, 713." Vhodila do krbu prášek Letax a zmizela v něm.
* * *
Lily vytáhla z kapsy hůlku.
"Lily?" Zeptal se udiveně Sirius. "Co to děláš?"
"To, co jsem měla udělat už dávno!"
"O čem to proboha mluvíš?" Sirius začal couvat.
Lily namířila hůlkou přímo na něj a zeširoka se na něj usmála. "Už víš, kdo umřel?"
"Děláš si legraci, zlato? Tohle je velice blbý vtip!"
"Neříkej mi zlato, ty prevíte! Já nejsem žádné tvoje zlato!" Sirius byl už téměř u zdi a Lily mu mířila hůlkou přímo na nos. "Nashledanou v pekle, Tichošlápku!"
"Co t-.." Naposledy se dotkl jejích vlasů…
"Avada Kedavra!" Jedovatě zelené světlo osvítilo celý pokoj. Siriusovo tělo se sesunulo ke zdi. Na tváři se mu zračil výraz zděšení a oči měl ještě stále otevřené dokořán. Stejně tak i ústa, která byla pootevřená ve tvaru písmene O.
Mužské tělo se sklánělo nad tělem kdysi svého kamaráda. "Měla být moje!" Zahřměl. "A Harry měl být taky můj syn! Zradil si mě! Ukradl si mi rodinu a za to si musel být potrestán!" Zavrčel tónem kočkovité šelmy.
Z vedlejší místnosti zazněl rachot. Po chodbě zazněly rychlé dusající kroky.
PRÁSK!
Lily vstoupila do dveří. Nikdo tam nebyl. Až na… plakající dítě, které leželo v postýlce..a Siriusovo nehybné tělo, jak leží opodál postýlky těsně u zdi. Lily celá uřícená přiběhla rovnou k němu.
"Siriusi!" Zapištěla a rukou mu poplácala po tváři. "Siriusi, vzbuď se." Ale bylo pozdě. Z jeho těla život dávno vyprchal. Ležel tam nehybně. Jeho výraz mluvil za vše.
Lily se podívala do jeho napůl sevřené dlaně. Spatřila v ní chomáč vlasů. Chomáč "jejích" vlasů.
"Néééééééééééééééééé…." Zakřičela. "Ty hajzle!" Zaklela. Najednou jí to všechno došlo. James u ní v kanceláři, lejstra, která neexistovala, její hřeben na rohu stolu. "Mnoholičný lektvar!" Schoulila se k mrtvému tělu jejího manžela a začala hlasitě štkát. "Miluji tě, Siriusi! Miluji! Nikdy jsem tě nepřestala milovat! Probůh, za co?!" Zakřičela z plna hrdla! "Je to jen má vina, to já jsem to spackala! Nikdy se to nemuselo stát!" Obviňovala se z jeho smrti. Kdyby tehdy nezačala chodit s Jamesem, nikdy by nemuseli řešit takové situace, nikdy by se nechtěl pomstít a nikdy by nezabil člověka.
Opatrně se zvedla z jeho těla, naposledy se na něj podívala. I když si ho nechtěla pamatovat takhle, ale chtěla si pamatovat toho vysmátého, vtipkujícího a oslňujícího kluka, tak to nešlo. Nemohla od něj odvrátit život. Vždyť byl celý její život. Byl pro ní vším. Nemohla od něj odvrátit oči, nechtěla se s ním loučit. Teď ne, ještě ne!
Tvář měla smáčenou slzami a celá se třásla.
Opatrně přešla k postýlce, kde stále ještě plakal její syn. Bohužel už jenom její syn. Uchopila ho do náruče a přitiskla k sobě a zavřela přitom oči, načež na něj začaly stékat její slzy utrpení a bolesti.
I s dítětem se sesula k zemi a nepřestala plakat. Tvář měla zkřivenou psychickou bolestí a v rukách měla křeče. Neměla už ani síly cokoliv udělat. Neměla sílu stát, neměla sílu sedět. Neměla sílu pro nic. Chtěla jen umřít. Nebo usnout a už se nikdy nevzbudit. Neznát bolest, nic necítit. Ale věděla, že tu musí být. Musí tu být dál, pro Harryho. Už kvůli Siriusovi to musí udělat. Pro jeho památku. On by nechtěl, aby se zhroutila a aby přestala žít. Nechtěl by, aby se trápila. Ale snad jí to jednou odpustí!
Ano! Jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávou zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!

1. kapitola - Stalo se, nestalo..

9. listopadu 2005 v 20:56 | Blanch |  + Třináctá komnata
Jediné světlo, jenž osvětlovalo přítomné, vycházelo z několika hůlek vysokých temných postav zahalených v černém plášti.
Mračna se zatáhla v temné noci, ani jediná hvězda se neprosvítila mlhou. Vítr ohýbal těch několik stromů, které zde byly. Tráva vlála ze strany na stranu a olizovala přitom mramorové hřbitovní desky poseté hnilobnou a páchnoucí plísní, jenž se táhla po celé délce mramoru každé hřbitovní desky a zakrývala přitom jména nebožtíků.
Byla chladná letní noc. Skrz mlhu nebylo vidět na pár metrů před sebe. Schylovalo se k dešti a vzduchem se linula atmosféra strachu a bolesti. Byla to noc, kterou by nikdo nechtěl nikdy zažít.
"Takže ty chceš být proti mně? Dal jsem ti možnost, mohla ses připojit ke mně. Mohli jsme být nejmocnější na celém světě! Hloupá holko!" Hlas vysokého muže v kápi, stojícího nad krčícím se tělem rusovlasé dívky, za tu krátkou chvíli, od doby, kdy ji potkal naposledy, postrádal hromadu sykavek.
"Myslíš si, že tě Potter ochrání?" Tentokrát striktně zasyčel a jeho tón se pomalu změnil v hlasitý a pronikavý smích. "Jsi opravdu hloupá. Víc, než jsem si myslel. Crucio!"
Dívka padla na kolena k zemi, načež se začala svíjet v křečích. Nebyla schopna se nijak ubránit. Hůlka jí dávno byla odebrána a neměla tolik fyzické síly, aby se vzepřela. Ale svou čest, tu si nenechala vzít.
"Nemám na tebe náladu," odplivnul si nakonec Temný pán. "Luciusi, vem si ji." Rozkázal. "Můžeš si s ní dělat, co budeš chtít!"
Dav Smrtijedů se rozestoupil a nechal mezi sebe vstoupit plavovlasého muže, který zamířil přímo až k samotnému Pánu zla, který držel dívku za její mudlovské oblečení.
Nenuceně se na lorda Voldemorta usmál a pravil: "Jak si šlechetný, můj pane! Taková čest, jenž si prokázal právě mně. Patří ti můj velký dík!"
Voldemort se zlostně usmál. "Kdyby jen Narcissa tušila, jaké máš choutky, Luciusi!" A s hlasitým PRÁSK se přemístil pryč.
"Tak zlatíčko," dřepnul si Lucius Malfoy a zadíval se na dívku. "Jsme tu jen my dva," ohlédl se na zbylé Smrtijedy a poručil: "Zmizte!" Beze slova poslechli a v tu ránu tam byli opravdu jen oni dva.
V očích se jí zračilo zděšení a strach. Jemu naopak vzrušený a veliká radost z tohoto okamžiku, a vůbec se tím netajil.
"Tak, krásko," prohlídnul si ji, "musím uznat, že jsi moc krásná!" Chytil ji za bradu a pohlédl jí do očí. "Strašně mi připomínáš jednu mudlovskou šmejdku, ale ta už žel bohu nežije, nebo bohu dík?" Snažil se přitom vypadat až příliš aristokraticky. "Jen ten její malý skrček nám stále leze do cesty a otravuje nám život!"
"Lily Evansová," špitla nesměle dívka. Hlas se jí třásl a neopovážila se na Luciuse Malfoye ani podívat.
"Spíše Potterová, ale ano," odkašlal si. "Máš pravdu. Jsi jako ona. Byla to nádherná žena, všemi obdivována. I když to byla jen ubohá mudlovská šmejdka, taky by mi stála za hřích, to opravdu ano." Prudce ji uchopil za boky a přitiskl k sobě, načež jí nosem zajel do vlasů a natáhnul jejich pach. "Krásně voníš, srdíčko," i když říkal taková něžná slůvka, jeho hlas vůbec nezněl něžně.
Dívka tiše vzlykla. Rukou jí zajel do klína a přitom jí pevně držel, aby nemohla ucuknout. Třásla se po celém těle a po tváři ji stékaly slzy. "Prosím…" plakala. "Prosím…"
"Nevím, jestli se třeseš vzrušením a taky se na to tak těšíš, jako já, nebo jestli je to strachem ze mě. Každopádně, oboje by mě těšilo." Zahřměl.
"Prosím…" zopakovala svou prosbu, tentokrát ale na to prosebné slůvko kladla větší důraz.
"O co prosíš, princezničko?" Zašeptal jí do ucha Smrtijed.
"Prosím vás, pane, pusťte mě!"
"E-e-e. Teď, když tě tu mám tak krásně připravenou? To sotva. Nemyslíš si snad, že jsem blázen, viď?" Zeširoka se usmál a vypadal přitom jako hladový vlk na lovu, který dopadl svou kořist a chystá se ji právě sežrat.
Ten ledový pronikavý pohled ji spaloval zevnitř, tím zlověstným výrazem dal jasně najevo, že zrovna ON se nenechá obměkčit. Neměl v plánu jí dát milost. Tento člověk ne.
Dívka zakřičela. Lucius Malfoy z ní strhnul svrchní oblečení a pomalu si mezitím sundával pásek z kalhot.
"Nééé," křičela z plna hrdla a po čtyřech se, obličejem odvráceným od něj, snažila dostat co nejdále od něj. Marně.
Prááásk! Lucius Malfoy využil opasku a šlehnul děvče přes záda. Zhroutila se k zemi a už se ani nehnula. Jen slyšel její utlumené vzlyky.
Vytáhnul hůlku a namířil přímo na ni. "Petrificus totalus!" Znehybněla.
Přistoupil přímo k ní a roztrhal zbytek spodního prádla, které na sobě ještě měla. Očima přejel po její nahé kůži a škodolibě se usmál. "Výstavní kousek," zamlaskal a strhnul si přitom kalhoty. Hábit odhodil do dálky a zbytek oblečení s ním. Jen hůlku držel stále v ruce a měl ji v pohotovosti. V nejhorším případě by mohl použít kletbu Imperius, ale tahle metoda uspokojovala více jeho masochistické libido.
Přistoupil k ní. Hleděla na něj vyděšeně a ačkoliv se snažila hlasitě křičet, nemohla otevřít ústa.
Dřepl si k jejímu tělu. Mohla ho vidět právě tak, jak ho pán bůh stvořil. "Finite!" Namířil na její tělo a zlomyslně přitom zdvihnul obočí. Rty jí nechal semknuty. Prudce ji uchopil za ruce a přirazil k zemi. Mávnutím hůlky vykouzlil pouta, jež ji přikovala k nejbližšímu náhrobku s polozakrytým jménem Pamely Handersové.
Lucius jméno potichu přečetl a dodal. "Pamatuji si na ni, ta byla taky moje. Jen byla o pár let mladší, než ty." Zkoumavě si ji prohlédl. "Vím, co se ti teď honí hlavou. Jestli zde pohřbívám všechny své oběti?" Rozesmál se. "Popravdě, ano! Ale ne vždy, někdy tělo záhadně zmizí!" Ještě víc se bavil a sledoval její naprosto vyděšený výraz. "No nic, přejděme k věci," řekl ledabyle a přistoupil ještě blíž k ní.
Kopala nohama, ale měl větší sílu, než ona, a tak jí chytil nohy. Odpojil je od sebe a vytvořil si tak ideální pozici přímo pro něj.
Škodolibě si ji prohlídl, načež do ní tvrdě vniknul. Hned napoprvé přirazil velmi prudce. Bolestí přivřela oči. Křičet nemohla. Znovu svůj úd vytáhnul a přirazil ještě jednou, ještě víc prudčeji. Na její bolest vůbec nedbal a nevšímal si jí. Hlavní bylo jeho uspokojení.
Po tvářích jí stékaly slzy bolesti smíšené se znechucením.
Rukama ji pevně tiskl a jeho pohyby se ještě víc zrychlily. Cítila jeho horký dech na svých ňadrech. Přirazil znovu, a znovu, a ještě víc. Prudčeji, znovu a ještě prudčeji. Přirážel stále ve větších tlakových tenzích, stále s větší silou a záměrem. Choval se jako zvíře. Nedbal na její pocity, bolest, ponížení ani trápení… a vůbec neměl chuť měnit své snažení. Ba naopak, jakoby se jí snažil co nejvíc ublížit.
Naposledy prudce přirazil. Hlasitě a slastně zavil. Cítila, jak se její tělo plní spermatem.
Pomalu svůj penis vytáhnul. Zhnuseně se na ni podíval a navléknul si kalhoty.
Ležela schoulená v klubíčku. Ruce měla ale stále přikované, a tak to neplnilo přímo takový efekt, jako by mělo. Kdyby mohla, objala by si kolena rukama, ale nešlo to. Nemohla.
Spodní část jejího těla ji strašně pálila a bolela. Cítila, jak z ní vytéká sperma smíšené s její vlastní krví. Plakala spolu se svým klínem. Tvář měla plnou slz a oči rozmazané od řasenky.
Už neměla ani sílu otevřít oči. Kdyby mohla, hlasitě by vzlykala, ale rty měla semknuty. Cítila každý atom svého těla. Cítila tu strašnou bolest, která ji proudila celým tělem a zevnitř ji trhala na kusy. Cítila, jak jí v břiše něco bublá a chtělo se jí zvracet. Cítila se příšerně.
Cítila se špinavá, zneužitá, nečistá a už nepoužitelná. Jako by právě její duše zemřela spolu s jejím panenstvím.
Hnusila se sama sobě. On se jí hnusil. Nenáviděla ho. Nenáviděla, za to, co udělal. Že ji nechal se tak trápit, za to, jaký je to takový odporný mizera, který nemá srdce. Jen ledový pohled a místo srdce kámen.
Lucius Malfoy sledoval, jak se s tím vypořádá. Jakoby chtěl její bolest slyšet a cítit, chtěl se v ní vyžívat. "Finite!" Zamířil na její ústa a ona, už tak dlouho potlačovaný pláč a řev, vypustila do noční mlhy.
Slyšel její bolestivé nářky a hned na první pohled bylo vidět, jak ho to uspokojuje. Labužnicky se usmíval a chvíli ji nechal se vykřičet a vyplakat. Jako by si tím dodával síly.
Po chvíli se na ni znuděně podíval a vztyčil hůlku. "Sbohem, princezničko!"
Dívka přivřela oči. Moc dobře věděla, co s ní teď bude. Co ji teď čeká a co jí osud přichystal. Pod řasami se jí nahromadila další vlna slz. Už nemělo smysl dál hlasitě brečet. Kdo by ji asi tak uslyšel, kromě Luciuse Malfoye, bezcitného násilníka a vraha?
Pomalinku otevřela víčka a zpříma se podívala do ledových očí svého trýznitele. Nezračilo se v nich nic dobrého, jen pohrdání a slast z toho, že může někomu takto ubližovat. Znovu zdvihnul ruku, v níž držel hůlku, a namířil ji mezi její oči. "Bylo to moc pěkné, květinko. Užíval bych si s tebou moc rád ještě dál, ale nejde to. Ještě mám nějakou práci. Jistě mi rozumíš," zazubil se stylem, který jí vybudil na těle obrovskou husí kůži. "Sbohem," dodal ledově.
Noreen Harperová naposledy hlasitě vzlykla. "Sbohem Harry, sbohem Ronalde," zašeptala, aniž by ji člověk, kterého tak vroucně nenáviděla, a kterého naposledy před svou smrtí uviděla, uslyšel.
Přistoupil přímo k ní, aby si tento okamžik pořádně vychutnal. "Avada Kedavra!" Jedovatě zelené světlo se sklouzlo po jejím nahém těle, život z něj bleskurychle vyprchal. Oblohou se promrštil bělavý klikatý blesk, zahřmělo. Spustil se liják.
* * *
Harry vyskočil na posteli do sedu. Byl celý propocený. Srdce mu bilo jako o závod a jizvou na čele se mu linula řezavá bolest.
Podíval se na hodiny, které visely na protější stěně. Byla jedna hodina ráno.
Počasí se asi zbláznilo, poněvadž se venku strhla pořádná bouřka.
Harry musel jít zavřít okno, jelikož mu dešťové kapky stékaly i dovnitř do jeho nového pokoje. Naposledy se podíval ven na ulici. Vítr lámal větve stromů, mlha zahalovala protější domy a všechno živé zalezlo do bezpečí.
Blesk osvítil celý jeho pokoj, a ještě jednou, a znovu. Strhla se opravdu pořádná bouře, jakou Harry už pěkně dlouho neviděl. Zatáhnul závěsy v barvě nočního nebe.
Vrátil se zpátky do své postele. Slyšel, jak kapky deště dopadají na okapy všech oken a vytvářejí přitom děsivou souhru ozvěn.
Dotknul se své jizvy na čele. Stále ho pálila. Dělala to často. Hlavně, když byl nablízku lord Voldemort. Ale on tu nikde nebyl. Nebo snad ano?
Cítil se opravdu podivně a třásly se mu dlaně. Zamyslel se nad tím, co se mu zrovna zdálo.
"Byl to jen sen!" Hlesl, jako by tím chtěl uklidnit sám sebe. "Byl to prostě jen hloupý a nepříjemný sen!" Oddechnul si a znovu se zachumlal do peřin.
Po chvíli znovu usnul tvrdým spánkem.

Úvod k ději

9. listopadu 2005 v 20:54 | Blanch |  + Třináctá komnata
Tento příběh je spíše pro zasvěcené osoby, které četly povídku Dědicové mágů. Je to tzv. pokračování tohoto příběhu. Jelikož jste si ho vyžádali, tak tady je...
Odehrává se v šestnáctém roku Harryho a jeho šestém ročníku.
Harrymu se v loňském roce podařilo osvobodit Siriuse, získal moc, která mu jako dědici náležela, poznal svou jedinou žijící kouzelnicky založenou příbuznou. Ale ke konci roku došlo ke střetu s lordem Voldemortem, při němž zahynul Harryho kamarád a hlavně také přítel Hermiony. Jak bude tento příběh dál pokračovat?

6. kapitola - Ochránce

6. listopadu 2005 v 16:54 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Remus si Harryho starostlivě prohlížel. Díval se na něj jako na člověka, kterému už není pomoci. "Co mi to tu povídáš, Harry. Není ti nevolno?"
Harry pochopil, že by se na to mohl vymluvit a mohl by dělat, že mu je opravdu špatně, ale neměl už chuť ani sílu. Vždyť si o něm všichni myslí, že je zrádce a že pálí po své vlastní matce. Navíc ho to už dlouho tížilo na svědomí. Chtěl jim to všem říct a chtěl, aby to už prostě věděli. Aspoň Remus. Když mu to tu tak bezmyšlenkovitě vypálil, nebude zapírat. Jenže, bude mu věřit?
Sklopil hlavu a dělal, že károvaný vzor na koberci v nebelvírské společenské místnosti je strašně zajímavý. Po chvíli se ale rozmyslel. Ano, udělá to, aspoň to může zkusit.
"Víš, Reme, nejspíš mi neuvěříš, ale je to pravda."
"Co je pravda? Že je ti špatně? Tak tomu bych docela věřil."
"Ne, poslouchej mě!"
Remus se zvedl. "Já myslím, že už jsem tě poslouchal dost dlouho, Harry. Taková pitomá výmluva, to by snad nenapadlo ani Petra." Remus už byl na odchodu, ale Harry ho chytl za paži.
"Stůj! Já už to prostě musím říct."
"Nech mě, Harry. Víš, ono by bylo vážně lepší, kdyby si řekl pravdu. Už zezačátku, bylo by to od tebe mnohem férovější, než si takhle vymýšlet a klamat nás. A my jsme ti tak věřili!"
Harryho tělem projel proud zuřivosti, nikdy neměl chuť nikoho tak sympatického udeřit, ale teď by nejraději Removi dal pár pohlavků. "A dost už!" Zvýšil hlas. "Teď si hezky sedneš na zadek a budeš poslouchat! Je mi jedno, co si o mně v téhle chvíli myslíš, ale já prostě řeknu to, co jsem ti říct chtěl a nebudeš mě přerušovat! A ještě jednou opakuji, že NELŽU!" Kladl obrovský důraz na poslední slovo.
Remus ani nedutal, s obrovským klidem se zpátky posadil do křesla, dal nohu přes nohu a očima Harryho vyzval, ať už se svou řečí začne, ať už to mají rychle za sebou.
"Víš, co je to Obraceč času?" Vypálil na Rema přímo.
Remus mírně přikývl. "Něco jsem už o tom slyšel a četl. Myslím, že se zmiňovala jednou i McGonagallová v Přeměňování, i když si myslím, že to spíš spadá do oboru černé magie. Chtěl jsem si sehnat víc materiálů, protože mě to zajímalo, ale v knížkách, co jsou ve škole, nic není. Leda tak v oddělení se zakázaným přístupem, ale tam jsem nikdy nešel."
"Tak to bys měl," dodal důrazně Harry. "Pokud chceš vědět něco víc, klidně se zeptej mě, protože já.. nejsem z Kruvalu, jak jsem tvrdil a ani nejsem z této doby. Přicestoval jsem právě tak."
"Co to říkáš, Harry?"
"Já jsem z budoucnosti. Nesměl jsem vám to říct, poněvadž byl mohl změnit budoucnost. Vlastně bych ti to tu neměl vůbec vykládat, ale já už jsem to nevydržel. Jednou večer jsem byl u Siria v domě, na Grimmauldově náměstí," Harry se rozhodl, že nebude říkat nic o budoucnosti, o tom, kdo kdy a jak umřel, prostě jen řekne, že je z budoucnosti. "Prohlížel jsem si tam knihy, které mají Blackovi v knihovně," Remus si ho podivně prohlížel. Jak by Harry mohl tušit, jak to vypadá u Blacků doma, když tam nikdy nebyl? Harry pokračoval: "Natrefil jsem na jednu knihu, kterou jsem otevřel a v ní byla vyříznutá díra a v té díře byl Obraceč času. Samozřejmě ho Blackovi drželi určitě nelegálně, tím jsem si byl jistý. V té chvíli mě napadlo, že bych mohl některé věci, co se v minulosti staly, změnit. Vím, že mi Brumbál a plno lidí povídalo, že si s časem člověk nemá pohrávat. Jedna má spolužačka, jmenuje se Hermiona, používala kdysi Obraceč času ve třetím ročníku, aby stíhala předměty, které si zvolila. Ale to už je zase něco jiného." Odmlčel se a prohlížel si nic neříkající výraz v Remově tváři. "Chtěl jsem změnit minulost, a tak jsem Obraceč vzal a obrátil obrátkami. Po chvíli se všechno kolem začalo měnit a já se objevil zde na škole. Nechápu, jak je to možné, poněvadž Obraceč člověka vždycky vezme na stejné místo, odkud byl použit. Čili, já jsem se správně měl octnout v této době, ale v domě Blacků."
"Buď rád, že ses tam neocitnul," řekl Remus posměšně. Harry v jeho hlase rozpoznal ironii a tón, který mu říkal, že mu Remus stále nevěří.
Ale Harry se nehodlal vzdát: "Tak jsem se objevil tady. Hned jsem narazil na Jamese a Siria. Nevěděl jsem, kde jsem, ale jakmile jsme je uviděl, docvaklo mi to a bylo to tak neuvěřitelné. Vidět svého otce a kmotra o tolik let dřív, ještě za dob jejich školy."
"Otce? Kmotra?" Remus evidentně nechápal jediné slůvko.
"Ano, Reme. K tomu dojdu, počkej." Usmál se. "Hned mě zavedli k Brumbálovi, protože jsem věděl, že tohle není dobře, chtěl jsem úplně do jiné doby, ale tohle se mi vymklo z rukou.. Brumbál říkal, že mi pomůže se vrátit do mé doby, ale musel jsem tu zůstat, než se to vyřeší. Musel jsem si změnit jméno, aby to nikomu nebylo podezřelé.."
"Změnit jméno?" Remus naštvaně vstal. "Jak se vlastně jmenuješ?! Jsi úplně cizí osoba!"
"Neboj, změnil jsem si jen příjmení, poněvadž to by vás asi trochu mátlo. Jinak, já jsem Harry. Lépe řečeno, mé celé jméno je Harry James Potter."
"Cože?" Remův hlas zněl, jako by vůbec nebyl jeho, jako by patřil úplně někomu cizímu. Mísilo se v něm vyděšení s nechápavostí.
"Tak tak. Byl bych rád, kdybys to klukům neříkal, buď tak hodný. Brumbál mi vysloveně zakázal o tom mluvit. Teď jsem zklamal jeho důvěru." Opřel se o opěradlo židle a oči mu zvlhly. "Když už ji nebudu mít možnost zklamat ve své době, tak aspoň zde. To se mi povedlo."
"Jak..?"
"To nic, toho si nevšímej. Jenom tak žvatlám," usmál se Harry, ale oči se mu stále leskly.
"Takže ty tvrdíš, že jsi.."
"Syn Jamese a Lily."
"To je nemožné," řekl sarkasticky Remus.
"Proč si to myslíš?"
"Poněvadž James a Lily by se nikdy nemohli dát dohromady. Lily ho nesnáší."
"To ano, dřív ho nesnášela. Ale na konci sedmého ročníku se dali dohromady. Víš, co se říká.. Co se škádlívá, to se rádo mívá. Vzali se a měli mě. Proto nemůžu dovolit, aby se mě má.. Lily vůbec dotkla, byl by to incest, proboha!"
Remus se rozesmál: "No to ano. Tak proto se jí pořád tak štítíš?"
"Věříš mi?"
"No, ještě nevím," Remova nálada se ale zřejmě zlepšila.
"Musím ty dva dát zase dohromady. Úplně jsem to pokazil. Co když se teď kvůli mně nedají dohromady? Změním budoucnost. Já se nikdy nenarodím, umřu!" Harrymu se třásly ruce. Sklonil hlavu a zabořil obličej do dlaní. "Celé jsem to podělal. Kdybych jen nebyl tak tvrdohlavý a ten Obraceč prostě založil zpátky, nic by se nestalo. Nic z toho. Ale mám být po kom tvrdohlavý, že?"
"To bude dobré Harry." Poplácal ho Remus po zádech a poprvé, poprvé za celou dobu, co se tu bavili, se na něj podíval pohledem, který prozrazoval, že mu plně důvěřuje. "Pomůžu ti. Uděláme všechno, aby se ti dva do sebe zamilovali."
"Myslím, že u táty to nebude takový problém."
"To máš pravdu, Harry."
"Byl jsem celou dobu na mámu zlý, dělal jsem hloupé vtipy, snažil jsem se, aby mě začala nesnášet, ale zbytečně. Spíš naopak, začala se na mě lepit ještě víc. Reme, nikdy by mě nenapadlo, že je máma taková stíhačka."
Remus vyprsknul smíchy. "To mě taky ne. Ale my ji z téhle stránky zatím neznáme, víš. Lily byla vždycky ten typ, co se vždycky učí a hned na první místo klade školu. To James byl vždycky ta stíhačka. On dolézal za ní. Ne, že by Lily neměla plno nápadníků, ale nikdy si moc kluků nevšímala. To asi až ty jsi v ní probudil tu vášeň."
"Já," odfrknul si posměšně. "Její vlastní syn, to je dobré. Hlavně, když s tátou vypadáme úplně stejně."
"No vidíš, to mi ani nedošlo. Fakt na tom něco bude. Jste si s Jamesem tak podobní a ty oči.. ty máš.."
"Po Lily," doplnil ho Harry. "To mi v mém světě říkají všichni, dokonce i tys mi to říkal."
"Já? My se známe i z budoucnosti?"
"Co myslíš, když je James můj otec, Lily má matka a Sirius můj kmotr?"
"Takže Tichošlápek je tvůj kmotr?" Smál se Remus. "To se povedlo. A co Petr?"
Harry se zarazil, zkoumavě a zároveň vyděšeně se na Rema podíval, ale nic neřekl.
"Proč ho vlastně tak nemáš rád?" Pokračoval Remus. "Jde to na obě dost poznat. Snažíš se to ututlat, ale dost okatě."
"Tohle téma s tebou nemůžu řešit!"
"Proč, udělal nám snad něco Petr? Provedl něco?"
"Reme, změnil bych budoucnost, kdybych ti to řekl."
"Aha, tak promiň. Ale stejně, už tím svým chováním si něco naznačil a myslím, že už to změnilo naši budoucnost, protože teď začnu mít podezření na každém rohu."
"Dobrá, ale prosím, neřeš to. Nechci toho mít na svědomí ještě víc."
"Dobrá. Poslyš. A ukázal bys mi ten Obraceč?" V očích mu zářily malinkaté jiskřičky zvědavosti.
"Je mi líto. Když jsem dopadl tehdy na tu zem, jakmile mě sem Obraceč přenesl, zřejmě jsem ho rozbil. Nejde. Dával jsem ho Brumbálovi a ten ho nechal opravit, proto jsem ještě tady. Klidně bych se mohl hned vrátit zpět, kdyby Obraceč šel, ale musí se na něj podívat odborníci, protože obyčejným kouzlem opravit nejde a prý to hodně dlouho trvá, než se dá Obraceč do pořádku."
"Aha, to je škoda. Myslel jsem, že bych se podíval."
"Ukážu ti ho, až se budu muset vrátit, rozloučím se a podíváš se, slibuji."
"Díky, Harry."
"Vím, že máš určitě plno otázek, je to logické," pravil Harry, "ale musíš mě pochopit, nic víc ti říct nemůžu. Nechci.."
"..změnit budoucnost, je mi to jasné," sklopil hlavu Remus.
"Jasně. A prosím, ještě jednou, neříkej to klukům, nikomu to neříkej. Kdyby se James dozvěděl, že je můj otec, mohlo by to taky změnit budoucnost. On nesmí vědět, že se s Lily opravdu dá dohromady. Teda, doufám, že dají dohromady. Já rušivý element jsem jim to pěkně pokazil. Už jim nezbývá moc času."
"Jasně, neboj. Bude to naše tajemství. A co Tichošlápek?"
"Prozatím to budeme vědět jen my dva, dobře?"
"Teď mě napadá. Proto si věděl, že jsem vlkodlak a kluci jsou zvěromágové?" Usmál se šibalsky.
"Ano. Vím to z budoucnosti." Úsměv mu oplatil.
Jen, co Harry dokončil poslední slovo, vchod Buclaté dámy do nebelvírské věže, se otevřela v nich se objevili zbylí tři Záškodníci.
".. a že prej nemám žádné vychování, jak to myslela?"
"Asi tak, že máš utrum, Dvanácteráku!"
James svůj zrak odlepil od svého kamaráda a zamířil ho přímo na Harryho sedícího vedle Rema. "Myslím, že půjdu rovnou spát. Je tady poněkud dusno!" Rozloučil se ještě s Remem a odkráčel přímo do chlapeckých komnat.
Harry sklopil oči: "On mi nikdy neodpustí, Reme."
"My to zvládneme, Harry."
***
"Harry, Harry," dívčí hlásek se ozýval skrz celou nebelvírskou společenskou místnost. "Stůj!" Harry záměrně nezastavoval. "Počkej na mě, něco bych ti.."
Jakmile Lily doběhla přímo k němu, Harry se prudce otočil a zlověstně si Lily prohlížel. "Co je!"
"Nebuď tak otrávený, že mě vidíš!" Řekla dotčeně.
Harry nemohl jinak, než.. "Ale já jsem, představ si."
"Já jsem myslela, že.."
"Tak raději nemysli, Lily. Zřejmě to ten tvůj mozeček zatěžuje!" Harrymu to trhalo srdce, že ji tohle musel říkat, ale jinak nemohl. Nikdy nebyl na nikoho tak hnusný. Vyjímaje Malfoye, u kterého mu to teda vůbec nevadilo. Lily, jeho matka, to byl jiný případ. Ale jak jinak by mohl dokázat, aby ho přestala pronásledovat?
"No dovol!?" Zvýšila hlas a v očích se jí objevily první slzy.
"Nedovolím! Nech mě na pokoji," přiblížil se k jejímu obličeji blíž, aby ho lépe slyšela a poslední slova řekl poněkud naštvaně a skrz zuby. Otočil se na patě a rychle pelášil pryč z místnosti, daleko od ní.
Lily tam strnule stála a sledovala Harryho, který se už ani neotočil. Po tvářích jí začaly stékat malinkaté slzy. Takhle jí ještě nikdo neponížil.
***
"Kde je? Kde je ten hajzl!?"
Harry seděl u stolu v knihovně a dělal si nějaký domácí úkol. Po chvíli k němu jako tajfun přiběhl jeho otec. Odhodil jeho věci ze stolu, popadl ho za límec a postavil na nohy. "Co si ji provedl ty hajzle? Proč Lily brečí? Cos jí udělal?"
Harry byl vyděšený, čeho je jeho otec schopný, ale nemohl jinak. Tohle by mohlo vyjít. "Nic jsem jí neudělal. To spíš ona by se měla zamyslet nad sebou!"
"Ty smrade jeden, vetřel ses mezi nás a dělal si, že jsi náš kamarád. Jsi zrádce a lhář! Nejsi jí hoden," napřáhnul pěst. "Sundej si brýle!"
V Harrym hrklo.
"Sundej brýle!" Zakřičel James znovu. Ačkoliv Harry věděl, co ho čeká, ochotně si sundal brýle, a v tu chvíli přistála Jamesova dlaň na Harryho obličeji. Harry se složil na zem a popadal se za nos, ze kterého mu teď tekla krev.
James na něj ukázal ukazováčkem: "Ještě jednou jí něco uděláš a jsi synem smrti, ty prevíte!" Vytáhl z kapsy hůlku a namířil Harrymu do obličeje. "Za tohle zaplatíš.." už chtěl vyslovit nějaké zaklínadlo, ale někdo ho přerušil.
"JAMESI! NE!" Dívka s dlouhými ryšavými vlasy přiběhla k Harryho otci a popadla ho za paži. "Ne, Jamesi, nedělej to. On za to nestojí!"
James se po ní otočil. To bylo poprvé, co mu řekla jménem. Hůlku nechal sklouznout zpět do své kapsy a otočil se obličejem na Lily.
Harry pozoroval, jak se jeho otci začaly třást ruce a jeho hlas vypověděl službu. Lily se na něj mile usmála a chytila ho znovu za paži. "Pojď, nech ho bít. Už si ho dost potrestal."
James nebyl schopný s to říct jakékoliv kloudné slovo. Ale naposledy se na Harryho otočil a skrz brýle ho propíchl nenávistným pohledem. "Ještě jednou, Browne! Ještě jednou provedeš něco, co by Lily ublížilo, tak.." přejel ukazováčkem vertikálně po krku.
Zkrvavený Harry stále seděl na zemi, ale přese všechno, co se právě událo, se usmíval. `Přece jenom k něčemu ta oběť byla. Správně mami. Teď už se ho nesmíš pustit!´

Anketa týkající se blogu

5. listopadu 2005 v 20:18 | Blanch |  Novinky a oznamy
Zde je nová anketa k blogu..
Budu ráda, když mi dáte hlasováním najevo svůj názor. Popř. můžete dodat něco do příspěvků....

5. kapitola - A je to venku

5. listopadu 2005 v 20:17 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Dnes byl úplněk. Harry se podíval ven z okna, kde už se pomalu stmívalo.
Před chvílí určitě madam Pomfreyová zavedla Remuse pod vrbu Mlátičku. Harry byl z dnešního večera strašně nervózní. A taky aby ne, doučovat vlastní matku z Obrany proti černé magii, to se nestává každému.
James, Sirius a Petr už byli připraveni. Harry seděl na své posteli, James právě vytahoval svůj Neviditelný plášť a Sirius měl v pohotovosti Pobertův plánek. Petr těkal očima z jednoho na druhého a neřekl přitom ani slovo.
"Tak, Harry, my tě tu tedy necháme. Buď hodný," usmíval se James. "Škoda, že nemůžeš jít s námi, ale bylo by to pro člověka nebezpečné."
"Já vím, to nevadí, kluci," Harry se hlavně modlil, aby jeho otec nezjistil, že má zrovna dneska večer schůzku s Lily.
"Tak se tu drž, Harry." Poplácal ho po rameni jeho budoucí kmotr. "Teda, to je tak divný, měli bychom mu taky vymyslet nějakou přezdívku, co říkáš, Dvanácteráku?" Otočil se na svého brýlatého kamaráda.
"To máš pravdu, Tichošlápku. Říkat ti jenom Harry, to není ono. Každý z party Záškodníků musí mít přezdívky."
Harry se zazubil. Představa, že mu jeho kmotr a otec vymyslí nějakou přezdívku ho velice lákala, moc ho těšilo, že tak vlídně přijali do své pobertovské party. Cítil se opravdu jako jeden z nich.
"Však my už něco vymyslíme, viď Petře?" Oslovil Sirius Červíčka, který se na něj nechápavě podíval. Zřejmě vůbec nevnímal a jeho myšlenky se zastavily někde úplně jinde. Harrymu bylo až moc dobře jasné kde.
V poslední době si kluci všimli, dokonce i James, že je Červíček nějak víc vytěkaný a nervózní. Jako by měl z něčeho strach. Samozřejmě je na to Harry nezapomněl upozornit, což v Jamesovi trochu budilo dojem, že Harry Petra moc rád nemá. Vlastně to v něm budilo správný dojem, poněvadž Harry Petra přímo nenáviděl. Ale snažil se to aspoň trochu skrývat, nechtěl ztratit tátovu důvěru, protože pro něj byl Petr jeden z nejlepších kamarádů.
***
Harry byl s Lily domluvený, že se sejdou přímo v učebně Obrany proti černé magii v sedm hodin večer, hned po večeři.
Bylo už sedm pět a Lily stále nepřišla. Harry už to chtěl pomalu vzdát a vlastně by si i oddychl, když v tom do místnosti vešla ryšavá dívka.
Harry si ji, až nepřirozeně, prohlédl od paty až ke konečkům vlasů. Vůbec to nebyl pohled syna, který si všiml, že to jeho mámě sluší, ale naopak, byl to onen typický klučičí pohled, který mluví za vše.
Po chvíli si uvědomil, že má otevřenou pusu a rychle ji zavřel. Sám za sebe se zastyděl, protože svému tátovi záviděl tak pěknou holku. `Sakra Harry, ty máš Ginny! Co to s tebou je?´
Snad poprvé za celou dobu, co tu byl, viděl Lily v obyčejném mudlovském oblečení. Zřejmě si dala hodně záležet, poněvadž se mu zdála ještě hezčí, než kdykoliv dřív. Na sobě měla tmavé přiléhavé džíny a smaragdově zelené tričko, stejně zbarvené jako její oči, s výstřihem.. Vlasy měla spuštěné k lopatkám, zahlazené za ušima a jen dva pramínky jí spadaly do očí.
Harry se k ní raději otočil zády.
"Ahoj," přistoupila k němu a zářivě se usmála. Stála k Harrymu strašně blízko, tak blízko, aby Harry mohl zaznamenat, jak krásně voní.
`Proboha mami!! Co mi to děláš?!´
"A-ahoj, ehm.." odkašlal si. "Tak, můžeme začít, co říkáš? Ať to máme rychle za sebou."
Lily se mírně zamračila. "A to mi ani neřekneš, že mi to sluší?" Andělsky se usmála, ale v jejím hlase zazněl až příliš ďábelský tón.
Harry znervózněl. "Ehm, no, tak, jo. Sluší ti to."
"To je všechno?" Posmutněla Lily.
"Nejsme tu od toho, abych ti vykládal, jak ti to sluší. Chtěla ses snad učit nebo ne?" Spřáhl ji Harry. Začínala ho štvát. Jestli tu přišla, aby ho sváděla, tak to můžou rovnou zabalit.
Lily se nafoukla. "No jak myslíš. Potter by mě určitě samou láskou sežral."
"Ale já nejsem Po.. James!" Ohnal se Harry. `Já jsem taky Potter, ale trošku jiný, než ty myslíš
"Harry, je ti dobře?" Zeptala se starostlivě. "Vypadáš nervózně."
"Nejsem nervózní," zamával rukama a mračil se přitom. Znovu se otočil ke katedře, kde měl příslušné materiály k doučování a začal se hrabal v pergamenech.
To, co se však stalo, by nikdy nečekal.
"Uvolni se," Lily ho objala zezadu kolem hrudníku. "Jestli chceš, udělám ti masáž!"
Harry sebou trhnul. Otočil se zpátky k ní. "Tak už dost, ma…Lily. Žádnou masáž nechci, ani se nechci uvolňovat. Hezky ti vysvětlím, co budeš chtít vysvětlit, a pak půjdeme zase každý svou cestou."
"No jak myslíš." Lily nezněla, že by ji to trápilo. Opět se andělsky usmála a obešla stůl tak, aby stála naproti Harrymu. Vyzývavě se opřela lokty o stůl, nakonec ruce složila na desku, tudíž výstřih v triku odhalil její dekolt. Harry zavřel oči. Na tohle už se prostě nedalo dívat. Teda, dalo by se, ale kdyby tak místo Lily stál někdo jiný. Třeba Ginny.`Nikdy bych si nemyslel, že má matka je Matahari.´
Kdyby je teď takhle James načapal, už nikdy by Harrymu neodpustil. Tohle by byla poslední kapka. Ještě, že teď zrovna není ve škole. Z toho by se Harry asi nevykecal. A ani sám sobě by si to neodpustil. Ale on za to vlastně nemůže. Nemůže za to, že se ho tu snaží svést vlastní matka. `Na to hezky zapomeň, Lily, žádný incest nebude.´
Lily ihned zpozorovala jeho reakci a aniž by si toho Harry všiml, vítězně se usmála. Obešla stůl a přistoupila blíž k němu, načež se naklonila k jeho pergamenům tak, aby si mohl pořádně prohlídnout její dekolt. Nevinně přitom prohlásila: "Tak jdeme do toho zaučování, co říkáš?" A svůdně našpulila rty.
Harry šokovaně odstoupil. "O co se tu snažíš, Lily? Proboha!" Zvýšil hlas. "My jsme se tu přišli učit.."
"Co blázníš, Harry? A o čem teď asi mluvím?" Zahrála to parádně, ale Harry si byl jist, že v její předchozí větě byla jistá dvojsmyslnost.
"Víš co? Posaď se. Sedni si třeba sem," pokynul rukou k první lavici. "A hezky mi ukaž, v čem plaveš, já se ti to pokusím vysvětlit."
Lily na něj hleděla jako na svatý obrázek. "Nooo… víš, já nevím… nevím, jak.. neumím vytvořit štít, prostě mi to nejde.."
"Cože?" Vyjekl udiveně. "Ale vždyť to je učivo čtvrtého ročníku. Ty chceš, abych tě naučil něco, co se učí ve čtvrťáku?"
"No a proč ne? Já nechci mít v ničem díry, chci mít ve všem jasno. Třeba se mi bude jednou hodit. Hlavně teď, když má lord Voldemort takovou moc."
Harry si ji chvilku prohlížel. `Maminko, blbý štít ti nepomůže. Nepomohlo ti nic. Ale já mu nedovolím, aby tě podruhé zabil. Ne, když jsem tu já!´
"No dobře," hlesl nakonec. "Tak pojď sem." Ukázal před sebe. "Znáš kouzlo?"
"Noo, já jsem asi tehdy chyběla."
"Chyběla," zasmál se Harry. "A jak tě znám, tak ses určitě nezajímala o to, co zrovna v Obraně proti černé magii probírali, viď?" Řekl ironicky a kladl přitom důraz na slovo nezajímala.
"No, jistěže. Ale už je to hodně dlouho a já se to tehdy vážně nenaučila." Zakňučela Lily.
Harry se musel smát. `Ty jsi táááková herečka, maminko! Tak teď už se nedivím, jak ses mohla dát s tátou dohromady. Vždyť vy dva jste se ani nemuseli hledat. Ale že máš výdrž!´
"Tak dobře. Kouzlo zní Protego. Hůlkou přitom mávneš nad sebe. Pokud chceš ubránit sebe, tak nad sebe, ale lze vyslat i štít na někoho jiného, pokud ho chceš ochránit. Kouzlo musíš zvolat, jakmile proti tobě někdo vyšle jiné zaklínadlo nebo kouzlo. Kolem tebe by se měl vytvořit zlatavý štít a kouzlo odrazit. Samozřejmě tenhle štít tě neochrání před zakázanými kletbami, protože ty se nijak odrazit nedají. Tak, zkusíme to?" Lily přikývla. "Já proti tobě vyšlu nějaké kouzlo. Třeba lechtací a ty musíš stihnout vytvořit štít, ať se to odrazí.Bereš?" Znovu přikývla.
"Tak dobře, postav se naproti mně," postavili se do pozic jako v souboji. Harry napřáhl hůlku. "Budu počítat od tří do jedné, jakmile uslyšíš jedna, tak vykouzlíš štít."
"Připravit…," Lily také napřáhla hůlku. "Tři, dva.." hlásil Harry, "jedna…Rictusempra."
"Protego," křikla Lily a mávla přitom hůlkou, ale úplně jinak, než by měla. Její vyřčené kouzlo odletěla kamsi do opačného rohu učebny a ji přitom zasáhlo kouzlo, které vyslal Harry. Začala se strašně smát. Zkroutila se k zemi a pisklavě se přitom hihňala.
"Finite," napřáhl na ní hůlku Harry a doširoka se usmíval. Podal jí ruku, "Pojď, vstaň."
Lily to ale neodradilo: "Ještě jednou," v očích se jí nějak podivně lišácky zablýsklo.
"Dobře, tak znovu. Tři, dva jedna…"
"Rictusempra!" Křikla Lily a zamířila přímočaře na Harryho. Harry nestihl cokoliv říct na obranu a schytal to naplno. Ticho v učebně se proměnilo v hlasitý smích. Harry se snažil rukama škrábat všude, kde to jen šlo, ale nebylo mu to nic platné. Sjel k zemi, kde se svíjel smíchy a kopal přitom nohama. "Za-hihi-zastav-hihi-to-Lily…"
Jenže Lily nic neudělala, sledovala, jak se Harry na zemi všemožně kroutí a hrozně se přitom bavila.
"Lily," zvýšil Harry hlas, ale jeho tón nenabral takovou sílu, jakou by za normálních okolností nabral. Místo toho se strašlivě hihňal, načež sebou trhal ze strany na stranu.
Po chvíli, kdy ze sebe Harry shodil i své brýle, to už Lily přišlo líto a volala formuli Finite.
Harry těžce oddechoval a zamračeně se díval, jak Lily zakrývá pod svou dlaní široký úsměv.
"Tak to bylo nefér," prohlásil. "To chce odplatu," škodolibě se rozesmál a Lily strnula. Rychle vzala nohy na ramena a vyběhla z učebny ven. Harry popadl ze země hůlku, která mu vypadla z ruk,a utíkal rychle za ní.
"Heeej, Evansová," smál se. "Nechtěla si se učit? Zbaběle prcháš!"
Lily utíkala, co jí nohy stačily. "Za cenu svého zdraví to obětuju, Browne," otočila se. Harry už ji doháněl a to se jí nelíbilo. Rychle zahnula za roh a chtěla se mu schovat. Harry vyběhl ihned za ní, ale jakmile zabočil, Lily se mu ztratila z obzoru. Opatrně se otočil, když v tom na něj Lily skočila a povalila ho, přičemž se zeširoka usmívala. "Mám tě!" Harry neudržel rovnováhu a upadl na zem a Lily i s celou její váhou dopadla na něj.
Leželi na sobě na zemi. Lily se hloubavě podívala do Harryho očí a než Harry stihl cokoliv udělat, Lily ho políbila..
Harry zpanikařil. Nemohl nic dělat. Držela ho a nechtěla ho pustit. Zmítal se a chtěl ji odtrhnout.. `Pusť mě, proboha, pusť mě..ježiši..jsi moje matka!!!Sakra!´
"Ehm, ehm..," odněkud zpoza rohu zazněl pohrdavý tón. Lily se od Harryho konečně odtrhla a on to jenom přivítal. Nestihl se podívat, kdo tam stojí, protože brýle mu při pádu sjely z nosu a někam se zatoulaly. Harry hmatal rukama kolem, aby se taky mohl podívat, komu patří ten zastřený hlas. Ale ani nemusel..
"Lily? Harry?"
`SAKRA! Co ten tady dělá? Neměl být náhodou s ostatními v Chroptící chýši?´Harrymu sklouzlo srdce až do kalhot. Rukou nahmatal brýle a nasadil si je na oči.
James stál naštvaně naproti nim a těkal očima z jednoho na druhého. "Tohle jsem si o tobě nemyslel, Harry. Jsi pěkný zrádce." Otočil se na podpatku a odešel. Harry by čekal jakoukoliv jinou reakci, jen ne tuhle. Čekal, že mu třeba dá přes nos nebo ho zakleje a udělá z něj netopýra, ale tohle ne.
"Počkej," volal za ním, "je to jinak, než myslíš. Jamesi stůj!" Už ho nestihl. James dávno zahnul někam do bludiště chodeb.
***
Atmosféra houstla. Harrymu se zdálo, že James proti němu naverboval i Siria. Petr, ten byl samozřejmost. S Harrym si do oka nepadli už od začátku a Harry cítil ty nesympatie i z jeho strany. Jediný, kdo s ním sem tam prohodil slovíčko, byl Remus. Sirius se mu nějak podivně vyhýbala vždycky, když zůstali někde sami, tak raději odešel.
Harry nikdy nechtěl, aby to takhle dopadlo. Vždyť mu bylo tak skvěle. Měl se tu mezi Poberty fakt úžasně a nikdy by ho nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. Nenapadlo by ho, že je jeho matka tak houževnatá. Navíc se k Harrymu v poslední době měla víc a víc. Zřejmě si myslela, že v tom polibku opravdu něco bylo. Harry se jí snažil odhánět, ale nenechala se.
"Reme?" Zkusil jeden večer Harry. Remus zvedl oči a pronikavě si Harryho prohlídl. Zřejmě ho taky zklamal a Harry to z něj vycítil. A trápilo ho to ještě víc, než u jeho otce, poněvadž Remus pro něj byl vždycky vážená osoba.
"Potřebuješ něco?"
"Promluvit si."
"Nemám zrovna čas, Harry. Je mi líto. Tohle musím do zítřka přečíst nebo nebudu zítra v Runách ničemu rozumět."
"Jistě," hlesl Harry a otočil se. Nemělo to cenu. Nikdo z Pobertů už neměl chuť mu dát šanci cokoliv vysvětlit. Chovali se, jako by to byla záležitost všech a všichni byli uražení. Ale nevyčítal jim to. Bylo to logické. On, Ron a Hermiona taky vždycky stáli při sobě a všechno si svěřovali. Pomáhali si a byli nejlepšími přáteli, což obnáší i to, že se za své přátele člověk postaví, ať už se děje cokoliv.
"Počkej," Remus sklapl knihu. "Pojď sem." Harry to věděl. Remus není ten typ, co nad člověkem zlomí hůl. Dává druhé šance a důvěřuje jim.
Harry si sedl vedle něj do křesla. Byl čas večeře a nikdo na koleji nebyl. Jen oni dva.
"Chtěl si semnou mluvit?" Pokračoval mladík.
"Ano."
"Dobře. Ale prosím tě, prvně mi vysvětli, jak je možné.. jak si to mohl Jamesovi udělat? Vždyť víš, že.."
"Nech mě teď chvíli mluvit, Reme, prosím." Remus přikývnul. "Já jsem mu nic neudělal. Přísahám," Remus se trochu podezřívavě podíval, ale nic neřekl. "Lily chtěla, abych ji doučoval Obranu proti černé magii. Potřebovala s něčím pomoci a já, když jste odešli do Chroptící chýše, jsem to nakonec přijal, protože bych stejně neměl co dělat. Všechno probíhalo v pohodě, ale pak, když jsme šli zpátky na kolej, Lily se mi za rohem schovala, a pak na mě prostě skočila. Já vážně za nic nemůžu. Neudržel jsem ji a spadl jsem na zem a ona hned na mě. Aniž bych cokoliv udělal, tak mě začala líbat. Snažil jsem se ji odtrhnout, vážně, ale nešlo to. Držela se jako klíště.. než se mi to stačilo povést, tak zrovna přišel James." Sklonil hlavu. "A co ten tam vlastně v tu dobu dělal?
"To už je vedlejší! Ale tohle by na obranu mohl říct kdokoliv, Harry."
"Ale je to pravda!" Obhajoval se Harry.
"Všechno házet na holku, na toho druhého, je vždy jednodušší.."
"Reme, já jsem myslel, že zrovna ty mě pochopíš. Já nelžu!"
"Ale to já nemůžu vědět."
"Prosím, věř mi. Já si vážně nic nevymýšlím, klidně se zeptej Lily."
"Tohle by nebylo příliš etické. Přijít za ní: `Ahoj Lily, promiň, že tě ruším, ale, nelíbala si náhodou v poslední době Harryho proti jeho vůli? Víš, tam někde na chodbě, když vás načapal James.´"
"To ale není vtipné!" Zvýšil hlas Harry.
"Já taky nevtipkuju," takového Rema Harry neznal. Nikdy ho neslyšel zvýšit hlas, ani se hádat. Vždycky všem důvěřoval a nestalo se, že by někoho takhle rychle odepsal. "Tak už to konečně přiznej, Harry. Prostě se ti Lily líbí. Ale mohl si to aspoň Jamesovi říct do očí! Aspoň by věděl, jak na tom je! Zklamal si ho!"
"SAKRA REME, LILY JE MOJE MATKA!!" Vykřikl Harry v afektu, načež si šokovaně přikryl ústa dlaní.