17. kapitola - Je načase říct ti pravdu 1/2

15. října 2005 v 15:34 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Od onoho dávného dne, kdy se Remuse, James a Sirius opili, se toho hodně změnilo. Lily už byla k Siriusovi milejší a jejich vztah nabral otáčky. Jejich nenávist přešla opět jako kdysi v přátelství. Už ne sice tak důvěrné, ale nakonec přešlo.
Sirius sám se teď mohl s Remusem, před zraky všech, vídat a klábosit o kdejaké blbosti. Někdy se k nim připojil i James, pokud nebyl zaneprázdněn jistou dámskou společností, kterou už Sirius postupem času začal brát jako samozřejmost.
Poslední ročník, poslední závěrečný ročník. Byl sice teprve říjen, ale Sirius už měl jasno, jak to s těma dvěma dopadne. Vezmou se. I když mu Lily nechtěla věřit, že je to její budoucí manžel, na Jamesovi to bylo v poslední době víc a víc znát. Byl zamilovaný až po uši. Kdyby jen tak věděl, že takových je tu víc.
"Něco tě trápí."
"To se ti jednom zdá," nasimuloval Sirius úsměv.
"Tak to se mi teda nezdá, kamaráde. Už tě znám dost dlouho na to, abych poznal, že tě něco trápí," Remus věděl, jak na něj.
Sirius se usmál. "Já to říkám pořád, že jsi až přespříliš vnímavý. A to je mou zkázou," zavtipkoval.
"Tak to vyklop."
"Já, já nemůžu. Nevěřil bys mi."
"Co ty víš." Zamyslel se Remus a vzpomněl si na to, že mu vždycky Sirius říkával, že mu jednou poví nějaké tajemství. Marně ho z něj doloval už skoro šest let. A stejně mu sliboval: Jednou ti to povím, ale teď není vhodná chvíle. "Už je vhodná chvíle, Tichošlápku?"
"Cože?" Vytrhl se Sirius z přemýšlení a nervózně se ohlédl na Remuse.
Remus nic neřekl. Starostlivě si ho prohlédl, ale nic neříkal. Věděl moc dobře, že Sirius pochopil jeho narážku.
"Ach jo," vzdychl černovlasý chlapec. Na tváři se mu rýsoval výraz někoho, kdo už toho moc zažil a komu nemůže být teprve osmnáct let. Remuse to hodně často zaráželo, poněvadž Sirius měl takové výrazy často a někdy si říkal, že tenhle člověk už toho opravdu moc zažil. A nejen u něj doma s rodinou. Duší mu někdy připadal jako staříček, který by se už na stará kolena nejraději posadil do houpacího křesla ke krbu a vzal do ruk nějakou zajímavou četbu.
"Máš pravdu, Remusi. Zřejmě už je načase, aby ses to dozvěděl."
Remus nastražil uši, ale ani nedutal. Měl strach, že když cokoliv řekne, Sirius si to rozmyslí.
"Jen mám obavy, kamaráde, že mi to neuvěříš a budeš si buď myslet, že jsem velký blázen nebo že jsem neskutečný lhář." Sklopil hlavu k zemi.
"Přísahám, že si to nebudu myslet."
"Ale budeš, věř mi. To, co se ti teď chystám říct, se snad ještě nikomu nestalo a není to jen kdejaká věc. Tohle by mi uvěřil jen jediný člověk, Albus Brumbál z mé reality."
Remus skrčil obočí: "Z tvé reality? Jak to myslíš."
"To je ta pravda, Remusi. Jde o to, že jsem z jiné reality."
Remus se začal smát. "Ty si ze mě děláš srandu, viď že Siriusi?"
Sirius přivřel oči a zhluboka vzdychl. "Tohle jsem si myslel a říkal jsem, že mi neuvěříš."
"P-počkej, to jako myslíš vážně?"
"Smrtelně vážně, Moony."
Remus se posadil na nejbližší židli. Byli spolu s Remusem v komnatě Nejvyšší potřeb, kam si chodili vždycky povídat, aby je nikdo neviděl. Ale postupem času se z toho stal zvyk. Moony se podíval na svého kamaráda a pohledem ho pobídl, aby pokračoval. Nevěděl proč, ale tušil, že to, co říká, asi opravdu nebude žert. Všechno by to do sebe zapadalo. To, jak je Sirius mrzutý, i když je to přitom skvělý člověk. To, že má někdy názory jako jiný člověk, to, jak vypadá občas ztrhaně a ustaraně. To, že občas míval v obličeji grimasy a výrazy onoho staříka v houpacím křesle.
"Nevím jak začít."
"Nejlepší to bude od začátku," usmál se nevinně Remus. Sirius mu byl vděčný, že ho nepřerušoval a nechal ho mluvit. Vypadal opravdu jako zaujatý posluchač a šlo na něm poznat, že si to chce celé vyslechnout.
"Dobrá. Začnu tím, že jsem už jednou zažil tento život." Podíval se na Remuse, ale mlčel. "Tehdy, když mi bylo poprvé jedenáct, skoro dvanáct, jsem nastoupil do Bradavic. Ale Moudrý klobouk mě neposlal do Zmijozelu, nýbrž do Nebelvíru."
"Tak proto…"
"Nepřerušuj mě, prosím. I kdybys mi neměl věřit, chci ti to říct. Dlouho mě to tíží."
"Promiň, Tichošlápku. Mluv."
Sirius se usmál. "Ano, Tichošlápek. Tuhle přezdívku jste mi dali vy. Ty, James a Petr."
"Petr? Myslíš…"
"Petr Pettigrew."
"Když to byl náš kamarád, tak proč ho nesnášíš?"
"K tomu se dostanu, Remusi." Odmlčel se a uvažoval, jak pokračovat. "Tehdy jsme se my čtyři skamarádili. Byly jsme nerozlučná čtyřka, říkali jsme si Záškodníci nebo Pobertové. Nakreslili jsme Pobertův plánek, který mapoval celou školu, hlavně tajné chodby, a který ukazoval, kde se jaká osoba nachází. Byly to úžasné roky, Remusi." Podíval se mu tak upřímně do očí, že Remus mu ani nedokázal oponovat. "Hned v prvním ročníku jsme se dozvěděli, že jsi vlkodlak." Remus polknul. "Ale neodradilo nás to od přátelství k tobě. Ano, musím přiznat, že já jsem z toho byl poněkud víc vyvedený z míry, protože jsi byl pro mě lhář a falešník, ale James mi pomohl pochopit, že nebyla tvoje vina, žes to tajil a plně to chápu," překračoval z jedné nohy na druhou. "Tehdy jsme se s Jamesem rozhodnuli, že se staneme zvěromágy. Když jsme ti nemohli dělat společnost jako lidé, tak jsme se stali zvířaty. Petr byl poněkud jednodušší a hloupější, na rozdíl od této reality, kde je nejchytřejší ze své koleje, což mě opravdu zaráží, ale tady je všechno možné. Tehdy byl opravdu, když to tak řeknu, hloupý. Museli jsme mu s Jamesem hodně pomáhat, aby se z něj stal zvěromág, ale za několik let se nám to všem třem povedlo a byli jsme zvěromágy. Utajenými a nikdo to nezjistil. Petr byl nejmenší, proměňoval se v krysu, a tak se vždycky rozběhl k vrbě Mlátičce a dotknul se suku, který ji znehybnil. Já jsem byl velký černý pes a James byl jelen, a tak jsme mu začínali říkat Dvanácterák. Mně jste dali přezdívku Tichošlápek, tys byl…"
"Náměsíčník, Moony…"
"Správně. No a Petr byl Červíček. Byly to úžasné roky, poněvadž jsme se vždycky ve čtyřech toulali po pozemcích v Prasinkách. Vždycky jsme za tebou šli do Chroptící chýše. Před každým úplněk jsme vymýšleli nová a nová dobrodružství. Znali jsme školu dokonale podrobně. Každý její kout, každou chodbičku, každou učebnu a místnost. Byli jsme neporazitelná čtyřka. Ty, James a já jsme byli nejlepší studenti na škole a aniž bychom se učili, měli jsme nejlepší známky."
"Teď už chápu mnoho věcí," Remus seděl zaraženě. Opravdu do sebe spoustu věcí zapadalo. To, že je Sirius tak mocný a tak chytrý. To, jak znal celou školu až dopodrobna. I ty přezdívky, které vymyslel. To, jak všechno věděl o jeho postižení a o vrbě Mlátičce či účincích přeměny ve vlkodlaka. Odkud jinud by to vzal?
"Div se nebo ne, dokonce s námi do ročníku chodila i Lily."
"Vážně?"
"Ano. Ale tehdy jsme já a Lily byli jen kamarádi. To až teď se mi začala líbit, poněvadž jsme oba dva byli odsouzeni žít ve zmijozelské koleji. Oba dva jsme se stali kamarády a to přerostlo v něco víc. Tehdy, v minulém životě, byla Lily tajná láska Jamese a já se mu do toho nepletl. Vlastně jsem se s Lily nikdy moc nebavil. Ani James. Akorát vy dva jste byli dobří kamarádi. Jinak nám se vyhýbala, protože jsme pro ni byli moc velcí frajírci a dělali jsme ze sebe něco víc, než jsme byli. Je pravda, že po mně a Jamesovi vždycky šílela půlka holek ze školy a my jsme to o sobě věděli. Já jsem toho vždycky zneužíval. Střídal jsem holky jak ponožky a lásku jsem neznal. To až teď. A kupodivu s dívkou, která byla souzena Jamesovi."
"Souzena?"
"Ano. Je to tak, Remusi. Že Lily a James se v minulém životě vzali. Dali se dohromady v sedmém ročníku. Celé ty roky se škádlili, ale jak se říká… Co se škádlívá, to se rádo mívá. A jim to vyšlo. Po škole se vzali a měli syna. Harryho. Učinili mě jeho kmotrem, ale nebylo jim ani mně souzeno štěstí." Hlesl. Zavřel oči a vzpomněl si na tu tragickou událost.
"Abys porozuměl dobře. V tamtom světě nebyl žádný profesor Raddle, ale v tom světě byl Raddle obávaný černokněžník, který si říkal lord Voldemort. Byly to strašné časy. Voldemort terorizoval celý kouzelnický svět. Zabíjel nevinné lidi a snažil se dostat k moci. A tehdy chtěl zabít i Jamese i Lily, kteří se mu kdysi několikrát postavili. Když byl Harrymu rok, oba dva, vědouc, že jsou ohroženi, se přestěhovali do Godrickova dolu, a chtěli mě učinit Strážcem tajemství, aby je Voldemort nemohl vyslídit. Já jsem měl tehdy strach. Strach, že Voldemortovi to dojde a půjde rovnou za mnou a já mu nedej bože, při jeho mučení a při jeho moci, nevědomky vyzradím ono tajemství. Tak mě napadl plán. Myslel jsem, jak geniální plán to je, ale nebyl. Selhal. Přemluvil jsem Siriuse a Lily, ať Strážcem učiní Petra. Petra by lord Voldemort nikdy nehledal. Ale spletl jsem se, poněvadž Petr se přidal na jeho stranu a celý rok mu chodil donášet. Nakonec mu svěřil i tajemství a Voldemort si Lily a Jamese našel a zabil. Chtěl zabít i Harryho, ale tehdy v noci ho něco v Harrym přemohlo a obrátilo to tu nejhorší a smrtelnou kletbu proti jemu samotnému. Ne ve smyslu, že ho to zabilo, ale Voldemort na nějakou dobu zmizel a rozplynul se. Jeho duše zůstala někde žít, ale ztratil tělo. Harry tehdy přežil, ale na památku mu na čele zůstala jizva ve tvaru blesku. Stal se ve svém světě slavným. Jeho jméno bylo zapsáno do historie. Byl to ten kluk, který zůstal naživu, přežil jako jediný smrtelnou kletbu a už jako batole přemohl Voldemorta."
Remus seděl s vytřeštěnýma očima. Připadal si, jakoby mu někdo vyprávěl horor.
"Ale byl v tom háček. K tomu se ještě dostanu." Zamrkal. "Tehdy večer jsem tušil, že něco není v pořádku. Šel jsem za Petrem domů, ale nebyl tam. Byl tam nějaký klid. Bylo mi jasné, že něco nebylo v pořádku, protože v domě nebyly žádné známky po boji. Musel jít dobrovolně. A on tehdy nikam jinam, než s námi, nechodil. Bylo mi jasné, která bije. Rychle jsem vzal svou motorku a zajel jsem do Godrickova dolu, ale už bylo pozdě. Z domu byly ruiny, všude byl oheň. Jediný, koho jsem tam potkal, byl Hagrid. Tehdy to byl bradavický hajný, ne učitel Péče o kouzelné tvory, jako zde. Držel v náručí uzlík. Byl to malý Harry. Šel jsem za ním a chtěl jsem vědět, co se stalo. Řekl mi to. Poprosil jsem ho, aby mi dal Harryho, poněvadž jsem byl jeho kmotrem, ale řekl mi, že na rozkaz Brumbála musí jít Harry k rodině své tety a strýčka. K mudlovské rodině, kde ho bude chránit rodinné kouzlo. Chvíli jsem protestoval, ale nakonec jsem souhlasil. Dal jsem Hagridovi motorku a sám jsem se vydal chytit Petra. Ale tehdy to byl můj konec." Ohlédl se na Remuse, jestli ho ještě stále poslouchá. Chodil ze strany na stranu a vykládal svůj monolog, jakoby to byl naučený text.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amalie Amalie | 16. prosince 2005 v 13:44 | Reagovat

ty jsi v do jedné kapitoly vložila celých 5 knížek:-)

super...

2 Blanch Blanch | 16. prosince 2005 v 15:16 | Reagovat

hele..tahle kapitola má druhou část ještě..ale tohle asi víš.. no..byla to poněkud delší kapitola než ty ostatní :)) A navíc..vtěsnala jsem tam jen stručný obsah..

3 Amalie Amalie | 16. prosince 2005 v 18:46 | Reagovat

taková malá příručka..aby se někdo kdo nemá páru o hp informoval za pět minut:-)

4 Blanch Blanch | 17. prosince 2005 v 22:15 | Reagovat

no, tak nějak :)) Ale pochybuju, že by to četl někdo, kdo nemá ani páru o HP :))

5 Katy Fínová Katy Fínová | 13. ledna 2006 v 23:01 | Reagovat

Obdivuju tě žes to napsala já bych se v půlce rozhodla že mě to psát nebaví a napsala bych prostě a sirius remusovy vysvětlil všechno co se stalo.....takovouhle práci bych si z tim asi nedala sem halt taky pěkně líná

6 Blanch Blanch | 14. ledna 2006 v 3:17 | Reagovat

:)) Já potřebovala kapitolu navíc, takže takové menší shruntí :)

7 kika kika | E-mail | 15. února 2007 v 16:23 | Reagovat

haha!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

8 kika kika | E-mail | 15. února 2007 v 16:23 | Reagovat

a je to venku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.