16. kapitola - Poslední slova aneb opilcovo tajemství

15. října 2005 v 15:33 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Tak a vracím se ke starým zvykům. Nikdy dřív jsem si nestěžoval a nikdy mi to nevadilo, ba naopak, byl jsem spokojený. Teď je to tak, jak to má být, jak to bylo i dřív. James má Lily a já se zase uchycuji v okruhu svých fanynek, no není to krása? Rozhlédl se kolem. Ne, není… Ale překoval sám sebe, zvedl se od večeře a šel počkat ke vstupním dveřím. Však ona se najde nějaká vhodná oběť. Nějaká, co si dá říct.
Zpoza rohu vyhlížel. Koukal se do obrovské místnosti se stoly a očima rentgenoval jeden stůl vedle druhého. Vyjímaje stolu zmijozelského, kde by ho nic dobrého nečekalo.
Upřel zrak na jednu nebelvírskou dívku. Byla moc hezká a vypadala podobně jako Lily. Měla tmavě hnědé vlasy, skoro dočervena a světlé oči. Obličej měla stejně sametový a bílý jako Lily, vlastně jí v obličeji byla dost podobná, se vším všudy. Ne, tu ne.. nemůžu všechny srovnávat s Lily, ona by mi ji moc připomínala.. Ale osud jako by schválně zamíchal kartami, poněvadž dívka zrovna vyšla od stolu a zamířila přímo k Siriusovi. Nešla přímo za ním, ale chtěla po večeři zřejmě odejít na kolej. Když v tom se ještě otočila na své kamarádky a omylem vrazila do Siriuse, který to nečekal. Nohou zavadila o tu jeho a málem spadla k zemi, načež ji Sirius včas zachytil a přitáhl k sobě. Nevědomky až moc k sobě.
Chvilku se sobě dívali do očí a nic neříkali. Pak prolomila ticho jako první.
"Promiň, omlouvám se, měla jsem dávat pozor.."
"To nic," pustil ji rychle Sirius. Nemohl z ní spustit oči.
"Jsi moc galantní, děkuji za záchranu, Siriusi Blacku."
Sirius pokrčil obočí: "Ty mě znáš?" Postavil se do pózy nechápajícího člověka.
"No, která by tě neznala? Myslím, že jsi po škole mezi holkami hodně známý."
"Vážně?"
"Co se divíš, vždyť se podívej do zrcadla, nemáš se čemu divit."
Sirius se nechápavě prohlídl. Jistě, věděl to. Věděl, že je hezký kluk a znal to i z minulosti. Z té druhé alternativní reality, kdy za ním chodily holky škemrat. Ale nemohl ze sebe hned ze začátku dělat snoba, co to o sobě ví a co nosí nos nahoru. Když už mu ta holka tak podivně padla do náruče, hodlal to nakonec využít.
"Nu což, a ty jsi?"
"Promiň, nepředstavila jsem se.. Já jsem Elizabeth. Říkej mi Lízo."
Probůh, tohle je vážně osud. Zase blbý jméno na L. Proooč?
Vykouzlil nic neříkající úsměv. "Těší mě, Lízo. Když už jsi tady, nešla by ses projít? Víš, chtěl jsem projít, venku je ještě docela světlo a navíc, to jaro mě přitahuje jako vosu na bonbón. Co ty na to?"
Dívka dlouho neváhala. "No, proč ne. Tak pojďme." Naposledy se ohlédla do sálu, odkud na ní nevěřícně koukaly kamarádky a potajmu na ně mrkla. Plno dívek v sále ji teď spalovalo pohledem.
Rybička se chytila na udičku, noo.. Hezky, Tichošlápku, nevyšel si ze cviku.
Mezi Lily a Jamesem to vypadalo vážněji a vážněji. Byl už konec roku a James pozval Lily k nim na prázdniny. Souhlasila. Sirius věděl, že jejich pouto začíná být silné a že se modeluje jejich láska, ze které nakonec vznikne jeho kmotřenec. I když v tomhle životě to asi nebude jeho kmotřenec. S Lily byl na nože a s Jamesem.. těžko říct, ale..
"Dlouho jsme si nepovídali, viď?" Remus dnes tentokrát zvolil jako přátelskou schůzku venku na pozemcích, úplně v klidu, před očima všech.
"Cože sis vybral tohle místo?" Zajímal se Sirius hned napoprvé.
"To víš, už se nemusíme skrývat."
"Nemusíme? Co?"
"Řekl jsem Jamesovi o našem přátelství."
Sirius vykulil oči: "Proboha, a co on na to?"
"Nic, vzal to. Dokonce navrhl, že si někdy společně můžeme udělat pánskou jízdu."
"To nemyslíš vážně!"
"Ale ano. Nic mi na to neřekl a dokonce mi to povolil, jako bych byl nějaký jeho poddaný nebo co," smál se Remus.
"Ta Lily má na něj ale vliv. Určitě je to tím. Konečně ji dostal, a tak je teď nehorázně šťastný," to poslední slovo řekl Sirius s nechutí. "Tak šťastný, že ho ani nevyvede z míry, že se my dva už nějakých pět let kamarádíme."
"No, víš, pokud jde o tohle, to jsem mu jako neřekl. Řekl jsem jen to, že se kamarádíme." Kousl se do rtu.
"Aha, no, to nevadí. Ale přesto. Už jen ta skutečnost. Že ho neštve, že jsem ze Zmijozelu."
"Ale to Lily přece taky."
"Máš pravdu, možná díky ní změnil názor i na koleje," usmál se Sirius. Na jednu stranu byl rád, že ho jeho kamarád začne konečně brát, ale na druhou stranu ho štvalo, že ho změnila jen skutečnost, že chodí s Lily a jen díky tomu přehodnotil veškeré své názory. Taky ho štvalo, že zrovna on musí být ten osudový a vyvolený muž Lilyna života. Pořád to nedokázal pořádně přenést přes srdce, ale už se hlídal a bylo to o něco lepší. Za těch několik měsíců si dokázal zvyknout na skutečnost, že už prostě Lily není jeho. A že je konec jejich lásky. Dokázal tu lásku v sobě potlačovat, ale ne, když byla nablízku ona. I když se choval tak, aby to nebylo poznat, dokonce i Remus už si myslel, že na ni Sirius zapomněl, stejně na ni občas myslel a nedokázal ovládat své bloudící myšlenky, které většinou zabloudily k ní.
"Jamesi," podal Sirius kamarádovi ruku na znamení kamarádství a důvěry.
"Siriusi z rodu Blacků ze Zmijozelu," usmál se a ruku přidal.
"Ten Zmijozel bych si klidně odpustil," jeho nálada mírně klesla a slovo Zmijozel vyslovil se silným podtónem znechucení.
"Ale tak strašný to není," ujistil ho James.
"Koukám, že ti Lily dala pěknou přednášku o koleji zlých padouchů," zazubil se Sirius.
"No, tak nějak. Díky ní jsem si uvědomil, že nezáleží přece na tom, v jaké koleji si, ale na tom, jaký člověk doopravdy je. A abych přiznal pravdu, docela se stydím za to, že jsem ti ani nedal šanci ukázat, jaký jsi. Díky Remuse teď vím, že asi nebudeš špatná partie," usmál se. "Tenhle člověk," ukázal na Remuse, "by se nikdy nekamarádil s žádnými nevhodnými lidmi."
"Jsem rád, že si to myslíš, Jamesi z rodu Potterů," tuhle chvíli si Sirius plně vychutnával. Nevěděl, jestli bylo lepší období, kdy mohl být s Lily, nebo jestli je lepší tahle chvíle. Chvíle, kdy mu dal jeho kamarád konečně šanci.
"No, tak jdeme na tu párty,ne?"
"Budou tam nějaké kočky?" Ptal se James.
"Hele, hele, ty proutníku, ty máš Lily, ne? Co se staráš?" Sirius nevěděl, jestli nepřestřelil, koneckonců to bylo pár minut, kdy k němu James Potter pocítil loajalitu.
Uff. Oddechl si v duchu Sirius, když viděl pobavený úsměv na Jamesově tváři.
"No jo, máš pravdu. Už bych si měl na tuhle skutečnost zvykat. A stejně je to zvláštní.."
"Proč?" Zajímal se Sirius.
"Protože jsme se dali dohromady vlastně kvůli někoho třetího.."
"Jak to myslíš?" Siriusovi se mírně třásl hlas. Jen ať na to nepřijde, jen ať na to nepřijde, prosím.
"Totiž, tehdy, při naší první schůzce..nám někdo poslal anonymně dopisy, abychom se sešli. Každý z nás si myslel, že jsme si je poslali navzájem, ale jak jsme nakonec zjistili, oba ty dopisy byly psány někým jiným. Někdo chtěl, abychom se dali dohromady. Možná byli dva, protože to byly dva styly psaní, ale každopádně to nebyl ani můj, ani její styl."
"No a nemáš to jedno, Jamesi? Hlavní je, že jste teď spolu, ne?"
"Máš pravdu, Siriusi. Tak kam zajdeme?"
"Ke Třem košťatům."
James se šibalsky usmál. "A jak se tam chceš dostat?"
"Tajnou chodbou."
"Tou u jednooké čarodějnice?" Řekl pobaveně James. Siriuse ani neudivovalo, že bude znát každou chodbičku a každý kout, vždyť i tehdy byl zvídavý a musel lézt všude. Chápal, že i v téhle realitě, bez něj, musel prošmejdit celý hrad, spolu s Remusem. Teda pokud nebyl Remus zrovna se Siriusem, se kterým toho taky neprošmejdili zrovna málo.
"Přesně tou."
"No jak myslíš, souhlasím. Ale vezmeme si s sebou ještě něco." Na několik desítek minut odběhl, ale pak se vrátil zpátky a v ruce držel uzlíček nějakého hadru.
Sirius se na něj znalecky podíval: "Hm, neviditelný plášť se bude hodit," uculil se.
James se na něj nechápavě podíval. "Jak si poznal, že to je.."
".. eh, totiž, my jsme měli doma taky takový, byl skoro na chlup stejný."
"Vážně?"
"No, nemyslíš si snad, že Neviditelný plášť vlastníš jen ty, Jamesi," vložil se do toho se smíchem Remus. "Určitě jich musí na světě být víc. Nejsi jen ty tím privilegován."
Všichni tři se tajnou chodbou dostali pod obchod zvaný Medový ráj. Pod neviditelným pláštěm se protáhli až ven. Nyní se jim naskytla obrovská volnost a možnost dělat si co chtějí do doby, než se zase vrátí do Bradavic.
"Takže U Tří košťat, ano?" James otevíral dveře do proslulé hospůdky v Prasinkách. Remus se Siriusem ho následovali a nechali se zavést až ke stolku daleko vzadu, kde na ně nebude vidět. Všichni tři si zpočátku objednali Máslový ležák, ale postupem času přitvrdili.
"Co to bude, mládeži?" Ten večer k nim madam Rosmerta, stejná Rosmerta, kterou kdysi Sirius znával, přišla asi už podesáté. Musela uznat, že to byli vynikající zákazníci. Raději se jich ani neptala, kolik jim je a rovnou nalévala.
"Takže já si dám Ohnivou whisky."
"Vy to pěkně střídáte, mladý muži," koukla na Remuse, který si už dával snad pátý druh alkoholu. "Aby Vám nebylo špatně. Zvracet choďte ven." Při vyslovení poslední věty se James i Sirius, propletení v obětí, začali strašně smát.
"No a vy dva?"
"Já si dám to co předtím," usmál se Sirius. "A já jsem Sirius, madam Rosmerto. Nemusíte nám vykat."
"No dobře," usmála se žena. "Takže znovu Pálivou ořechovku, Siriusi, vidˇ? No a co ty?"
"Já si dám to, co tady kamarád," ukázal na Remuse.
Madam Rosmerta odkráčela pryč a James spustil.
"Zbláznil ses?"
"Proč?"
"Proč si ji rovnou neřekl i příjmení? Mohla by nás pak nahlásit ve škole a měli bychom průser.."
"Neboj se, Jamesi. Ona to na nás nepráskne. Znám ji. Je to skvělá ženská. Vždyť se nás ani neptala na věk. A nemyslím si, že ty bys zrovna vypadal dospěle." Smál se.
"Hlavně, že ty ano. Ty si teda fandíš, Siriusi," zakýval hlavou James.
"No, kdyby přišlo na věc, sedmnáct už mi je."
"No tak, vy dva. Nehádejte se," vložil se do toho Remus a pozvednul sklenici. "Tak na konec školního roku."
"Na to už jsme si připíjeli pětkrát," smál se James.
"Tak pošesté.. anebo víš co? Na to, že tadyhle Sirius je jeden z těch lepších.."
Sirius se rozesmál a dodal: "Jo. Mou svatozář zrovna leští domácí skřítci."
Bylo něco kolem druhé hodiny ranní, když se vraceli na hrad. Posléze každý do své koleje a postele.
Sirius se na chodbě rozloučil s Remuse, starým kamarádem a s Jamesem, nově nabytým přítelem.
Nohy se mu poněkud motaly a oči měl skelné. Sotva viděl na cestu a sotva chodil. Nakonec ale do sklepení a na svou kolej trefil.
Potichu se snažil vzestoupit na schody, ale nějak mu to nešlo. Švihl sebou na zem takovým stylem, že zaduněla i kamenná podlaha.
"Au!" Zaklel. Snažil se vyhrabat na všechny čtyři a následovně na svá chodidla. Ale bezúspěšně.
"Tak budu spát tady," řekl svým opileckým hlasem, ale zapomněl přitom šeptat. Zahihňal se.
Po chvíli slyšel, jak ze schodů z opačné strany, odkud jsou chlapecké komnaty, se linou kroky.
"Lumos!" Někdo zasvítil hůlkou přímo jemu do obličeje a on nemohl zjistit, kdo ten někdo je.
"No ty teda vypadáš, Blacku!"
Poznal ten hlas. To byla ona!
"Kde ses coural, co? Já jsem vás viděla. Snažíš se ovlivňovat i Jamese? To se ti nepodaří ty prevíte, slyšíš! Já Jamese miluju a nedovolím, abys mu cokoliv o mně nabulíkoval. Slyšíš!"
Sirius neměl moc hbité smysly, ale každé její slovo se zřetelně vpíjelo do jeho mozku.
"Hmm." Nezmohl se na nic víc, než na pouhé zamručení.
"To je všechno, co mi k tomu řekneš? Začneš se rádoby kamarádičkovat s mým klukem a děláš, že se nic nestalo?"
"Ale ono se nic nestalo," podařilo se mu posadit. Pohlédl přitom upřímně Lily do očí. Chtělo se mu brečet. Teď na něj všechno spadlo. Skutečnost, že Lily řekla, že miluje Jamese. Ta skutečnost, že už se jí nikdy nedotkne. To, že už jí nikdy nebude moct říct, jak moc ji miluje. Byl ztracený. Chtělo se mu brečet jako malému dítěti. Všechno to podělal. Na úkor vlastního štěstí se jí vzdal. Ale myslel přitom hlavně na Harryho. Na nenarozeného Harryho.
Naštěstí svůj smutek mohl zakrýt za opilost a své mokré oči vysvětlit jako oči opilé.
Nakonec se Lily slitovala s hýbla se k němu. "Pojď prosím tě, nechceš tu přece celou noc ležet. Zítra bys měl strašný bolehlav, navíc v poslední den školy. Ale jak tak na tebe koukám, ty ožralo, tak ho mít stejně budeš," usmála se a vlepila mu malinkatou pusu na tvář.
"Lily?" Řekl tónem vzlykajícího dítěte.
"Ano?"
"Ty už se na mě nezlobíš?"
"Když ono to nejde." Usmála se. "Vlastně ti můžu být jenom vděčná."
"Vděčná za co?"
"Za to, že jsem díky tobě narazila na Jamese."
"Díky mně?" To ne, podezřívá mě snad z těch dopisů? Ptal se sám sebe dneska už podruhé.
"No, kdybys mě tehdy nenechal, tak bych neměla možnost s ním randit a nezjistila bych, že on je mým osudovým mužem."
Tahle žena, dívka, neměla ponětí, jakou dýku teď vbodla tomuto chlapci do hrudi. S osudem člověk nic nenadělá, ale někdy je mu radno pomoci. Sirius mu pomohl a teď se kvůli tomu sám trápil. A nikdo o tom nevěděl. A ani jim to říct nemohl. Nemohl Lily říct, že mu právě zlomila srdce tím, že nazvala Jamese svým osudovým mužem. Když stejně tajně doufal v to, že jím pro ni byl on sám.
"No vidíš," potlačil v sobě tu slabost a ty obavy, které ho tížily. "Tak v tom případě můžeme být dál přáteli, co myslíš?"
"No já ti nevím, Siriusi."
"Ale no tak, Lily," na to, že byl opilý, mluvil až příliš rozumně a souvisle. "Hoď minulost za hlavu. Teď si s Jamesem tvoříš novou budoucnost a ať budeš chtít nebo ne, budu tak trochu součástí vašeho života."
"Jak to myslíš?"
"No, jsem jeho přítel. Jeho i Remusův. A věř tomu nebo ne, tvůj budoucí manžel bude chtít mít přátele."
Lily se rozesmála.
"Co je?"
"Budoucí manžel. Siriusi, kam na to chodíš? Neblbni. Vždyť my spolu chodíme teprve půl roku. A už chceš, abychom se vzali?"
"Mám rád svatby. Doufám, že mě pozvete."
Lily zakroutila hlavou. "Pojď, ty notoriku." Vzala ho za paže a pomohla mu vstát, načež ho odvedla do jeho vlastní koleje a položila na postel. Mezitím, co ho odváděla, Sirius usnul. Teď ležel rozvalený na posteli a cosi si pro sebe žvatlal, jako by už kolem něj nic neexistovalo. Lily slyšela, jak pravidelně oddechoval. Spal, a mluvil ze spaní..
Lily se otočila a chtěla odejít. Ale něco ji zarazilo..
"Ty bys mi nevěřila, ale já tě miluju, Lil," sice žvatlal, ale jeho slova byla docela zřetelná. Převalil se z jednoho boku na druhý a hlasitě zamlaskal objímajíc polštář.
Lily se zarazila ve futrech. Zavřela oči, hluboce vzdychla a odkráčela rázným krokem pryč z této místnosti. Pryč od něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amalie Amalie | 16. prosince 2005 v 13:35 | Reagovat

jéééj, to bylo hezkýýý:-)

sakra, chudák sirius...fakt bombová povídka

2 Blanch Blanch | 16. prosince 2005 v 15:13 | Reagovat

heh...thanx

3 Katy Fínová Katy Fínová | 13. ledna 2006 v 22:48 | Reagovat

Ježiši já to snad budu muset přeztat číst tekon sem u toho normálně začala brečet chodák sirius.ale jak se znám budu tu dřepět klidně do půlnoci abych to dočetla ;)

4 Blanch Blanch | 14. ledna 2006 v 3:18 | Reagovat

:))) Všimla jsem si...

5 Helesika Helesika | E-mail | 5. března 2006 v 13:50 | Reagovat

moc moc moc moc hezošký

6 Blanch Blanch | 5. března 2006 v 14:17 | Reagovat

:)) díky

7 Kristýnka Kristýnka | 26. června 2006 v 19:47 | Reagovat

to je...krasny....chudák Sirius...tohle si nezaslouží...je taaaaak hodnej...jak Lily může říct že je James jeji osudovej muž,potom co všechno zažila se Siriusem...a k Siriovi měla mnohem blíž..dyt byli leta přatele...no jo..ja se do toho nak moc vžila..pishesh sqele!!!

8 Blanch Blanch | 26. června 2006 v 23:10 | Reagovat

červenám se

9 Doris Alba Granderova Doris Alba Granderova | E-mail | 19. července 2006 v 14:08 | Reagovat

Parad ako vsetko co si napisala a inak ...super ze sa Sirius aspon natal...=)opil..=))

10 Blanch Blanch | 19. července 2006 v 14:27 | Reagovat

:)

11 Marti Marti | E-mail | 20. listopadu 2006 v 21:08 | Reagovat

heh,super....chudák trochu...ale přece jen by mě zajímalo  kdo tenkrát vyhrál tu sázku že se Sirius s Lily ten zbytek prázdnin s Lil nevyspí?XDD

12 kika kika | E-mail | 15. února 2007 v 16:09 | Reagovat

jo no!!to je ted lily asi hodne naddrzena.

13 Luu Luu | 26. června 2007 v 19:26 | Reagovat

jak dojemně je to krásně smutné ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.