- 3 -

26. října 2005 v 23:33 | Blanch |  + V hlavní roli...
Stalo se to pravidlem. Muž, pro ní pan bezejmenný, za ní chodil uspokojovat své libido. Stala se tím, čím chtěl, aby byla. Tichá laciná děvka, takovou ji chce mít.
Mluvit pouze, když je tázána, nikdy se neptat, konat, co rozkáže a nikdy neodporovat. Sotva by něco zmohla proti tolikrát silnějšímu člověku. Pochopila, že to není jen obyčejný člověk. Ta hůlka, ta hůlka byla prostředníkem mezi ním a kouzly. Uměl čarovat. Neuměla si to logicky vysvětlit, protože nikdy na čáry nevěřila, ale jak jí bylo nakázáno: "Nikdy se na nic neptej!"
Dnešní noc, stejná jako ty ostatní, se stala jakýmsi stereotypem. Už nedokázala cítit bolest, už nedokázala ani cítit nenávist. Stávala se z ní hračka. Použitá věc, která na svět kolem nereaguje. Věc, která se neptá, nemluví, ale jen poslouchá. Její život už jí nepřinesl nic pozitivního. Bylo jí jedno, co s ní bude. Je tu jen pro něj a ona sama nic nesvedla. Byla připravena o svobodu, byla připravena o vlastní úsudek. Byla tu stísněna v temné kobce, při kousku žvance a ani netušila, jak dlouho už tu je. Už ani nepočítala ty noci, které s ním trávila.
Často už zůstával dokonce na celou noc. Měla tolikrát možnost nějak mu ublížit. Měla několikrát možnost uškrtit ho ve spaní, jakkoliv se pomstít. Ale nemohla. Něco v ní se bouřilo. Nedokázala mu ublížit. Nemohla by ublížit, ne záměrně.
Často ho po nocích pozorovala a říkala si, že mohla dopadnou daleko hůř. Ale jak daleko hůř? Vždyť tu byla jako otrok, bez vlastního života. Skákala, jak on pískal a nemohla mít výhrady. Byla tu jako vězeň, co už nikdy neuvidí denní světlo.
Jen muži kolem, co si říkali Smrtijedi věděli, proč tu je. Proč zrovna ona. Nikomu ale nepřipadala tak důležitá, aby jí vysvětlil, že její rodina byla vyvražděná jen tak, protože to byli mudlové. Jen tak, protože lord Voldemort rád vraždil mudly. Přežila jen díky svému vzhledu, jen díky tomu, že z ní chtěli mít lacinou děvu na dlouhé noci.
Nepřipadala jim hodna toho, aby vůbec něco věděla. Všem byla lhostejná.
***
Je jako věc, levná cetka,
pokorná a opuštěná,
čistá, avšak špinavá štětka,
jenom těmhle očím věrná.
***
Byl jediným člověkem, kterého vídala. Byl jediným, který s ní prohodil slůvko, ačkoliv nesměla odporovat. Byl jediný, s kým byla v kontaktu. On byl jejím vším. Byl jejím světem. Byl její nocí, byl jejím dnem. Byl její zábavou, byl i jejím snem. Chodil za ní téměř denně a když jednou vynechal, cítila se sama.
Nikdy by ji nenapadlo, že ten, koho tak nenávidí, by jí jednou mohl chybět. Nenáviděla to tu, nenáviděla ten chlad. Tu ponurost, temnotu a depresivno. Nenáviděla ty louče. Kolikrát ji napadlo zapálit sama sebe a osvobodit se tak od všeho zlého, ulehčit tak svému životu. Kolikrát ji napadlo zapálit jeho, ale nikdy na to neměla dost odvahy.
***
On jí vlastní jako loutku,
ona jej však nikoli,
Proč spoušť stisknout nedokáže?
U spánku má pistoli.
Punčochy, co pouštěj oka,
přitahují jeho chtíč,
a ona, jak kamenná socha
mlčí, i když srdce prosí: "Křič!"
***
Mnohokrát sama sebe přemlouvala, ať ty obavy překoná a dokáže si vzít život, ale marně. Neměla tu sílu. Nikdy nebyla tak silná jako její otec. Její otec, co s ním asi teď je? Chtěla by vědět, co se kolem děje. Co je venku nového. Jak asi žijí její rodiče? Hledají ji? Ví vůbec, co se jí stalo? Pochyby jí drásaly srdce. Měla strach, že ji nikdo nehledá. Nikomu na ní nezáleží. To jen on - muž beze jména, touží jen po jejím těle. Nemá ji rád, kdyby ji měl rád, nedržel by ji zde.
Stala se z ní zvěř. Pes, co hladově očekává svého páníčka. Každý večer čekala, až přijde. Čekala na to, kdy už konečně nebude sama. Čekala na chlapa, který jí zničil život. Jak paradoxní a nelogické, ale přeci. Byl jediný, kdo jí zbyl. I když v hloubi duše věděla, že ona pro něj nic víc neznamená, jen se mu stará o dobrou zábavu a uspokojuje jeho choutky, z jakéhosi podivného důvodu jí na něm záleželo. Zraňovalo ji, že ona je pro něj jen otrokyně, jakási sexuální hračka. Tušila, že tenhle muž má v srdci jinou. A jakby také ne. Stačilo se na něj podívat. Takovýhle muži nezůstávají sami. Jistě to byl aristokrat z bohaté rodiny. Byl pohledný a statný, měl nádherné tělo i tvář. Bůh se na něm vyřádil a nedal mu jedinou špatnou vlastnost. Až na tu, která trápila ji. Tu, která ho nutila, aby ji zde držel a aby si s ní takto pohrával.
***
Jeho srdce patří jiné,
ona to moc dobře ví,
však když řekne: "Chci tvé tělo!"
Ví, jak mu zas odpoví.
Sama je tak unavená,
kdo jí život uspořádá?
On chce jenom krásné tělo,
srdce si však nežádá.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Glum Glum | E-mail | 17. února 2006 v 22:08 | Reagovat

Tohle to bylo teda pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.