Říjen 2005

Věřils´mi, bláhový!

29. října 2005 v 2:06 | Blanch |  + Věřils´mi, bláhový!
Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.
Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, krásná, ještě více.
***
Jen jediná svíčka osvětlovala místnost. Vrhala stíny do všech stran. Vysoká postava překračovala ze strany na stranu a nervózně se ohlížela ke dveřím. Bylo už hodně pozdě. Slunce dávno zapadlo, měsíc osvětloval přístupovou cestu do míst, kde stála zchátralá budova.
Uslyšel zapraskání větví. Ale to jakási divoká zvěř se proháněla lesem, jenž obklopoval dlouhé stráně a oprýskanou chatrč.
"Má už dvacet minut zpoždění." Osoba, konkrétně muž, se posadil do pohovky ožrané moly a podíval se na hodiny s kukačkou, které visely na protější zdi.
Na stole stály dvě sklenice a láhev červeného vína staršího ročníku. Z roku jeho narození, jako symbolika jeho citů, i přes věkový rozdíl.
Z hodin vyletěla kukačka a hlásila, že právě odbila dvanáctá hodina.
Měsíční svit pronikal špinavým oknem, přes průsvitné zašedlé záclony, až k jeho nohám. Byl stále víc a víc nervózní. Co když se jí něco stalo? Co když jí někdo něco provedl? Sežrala jí nějaká zvěř, koneckonců, tahle chata byla hodně hluboko v lese a nebylo tu zrovna bezpečno. Ale pro muže, jako byl on, to bylo ideální místo k přežívání. Ta samota, ten klid, být nikým nerušen a klidně si tu žít v ústraní… bez jakýchkoliv zvědavých očí.
Pohlédl z okna. Z dálky se k chatě blížila postava s dlouhém černém plášti. Rozpoznal v ní ženskou siluetu. Pomaličku se přesunul od okna ke stolku s pohovkou a prožranými křesly. Po chvilce někdo zaklepal.
Vstal a šel ke dveřím. Když je otevřel, pohlédl do tváře dlouho očekávané ženy. Měla přes sebe hozený dlouhý plášť, ale jí by to slušelo i v pytli od brambor. Zavřel za ní dveře a jedním pohybem jí sundal plášť z ramen, načež je pověsil na nedaleké poutko na stěně. Rukou jí pobídl, aby se posadila. Mile se na něj usmála a nabídku přijala.
Slušelo jí to. Dnes tu byla sama za sebe. Žádná práce, žádný převlek, žádné závazky. Měla na sobě rudé šaty vzývající vášeň, stejně rudé jako její žhavé rty. Plavé vlasy jí sahaly po ramena, kroutily se jí ze strany na stranu a ladně jí přitom spadaly do očí.
Když se na ni podíval, napadly ho stovky otázek. Nejčastější byly, proč se zrovna tahle žena zahazuje s ním. Byla tak krásná, nadaná, mladá a on byl přitom jen ponuře vyhlížející, ačkoliv ještě docela vitální, nezajímavý a z chudších poměrů.
Vzal do ruky víno a rozlil jej do dvou křišťálových sklenic, které měl po babičce z otcovy strany. Byly hodně staré a dědily se z generace po generaci. A jelikož byl jedináček, měl je nyní ve vlastnictví on. Opatrně podal jednu sklenici ženě do její útlé ručky a prstem se přitom dotkl její hebké kůže, kterou si přál už tak dlouho laskat. Opětovně se na něj usmála. Opravdu byla dneska nádherná a on měl nutkání přetáhnout ji kyjem jako za doby kamenné, odtáhnout ji do své jeskyně, pojmout ji za manželku a do konce života se s ní dělit o mamuta.
Posadil se vedle ní a propíchl ji něžným pohledem. Neodtrhl od ní oči a ona mu pohled opětovala. Dlouze se dívali sobě do očí, až nakonec vzala jeho dlaň do té své a položila si ji na stehno. Zatřásla se mu ruka a roztřásly se mu i rty chtíčem. Vycítila to a ihned ho na ně políbila. Pookřál. Pod jejími polibky byl vždycky jako pětiletý kluk. Tak nevinný a nezkušený. I když byla mladší, chovala se vždy zkušeně a on si vždycky připadal jako ten mladší v páru.
Vína postupně ubývalo a nálady přibývalo. Cítila, že je i on v opojném stavu a v tuhle chvíli nemyslí na nic jiného, než..
Vzala ho za ruku a automaticky ho odvedla vedle, jako by tu už byla víckrát. Zavedla ho do jediné vedlejší místnosti, kde byla jediná postel. Místnost byla spoře vybavená. Byla v ní jediná skříň, noční stolek s olejovou lampou a masivní ebenová postel.
V opojení ji svlékl šaty. Neměla pod nimi nic, jakoby tuhle noc očekávala. Netrvalo dlouho a jeho šat byl na zemi spolu s jejím.
Položila ho na postel a masírovala mu hrudník. Polibky ho laskala po rtech a zhluboka přitom vzdychala. Cítil, jak se v jeho údu hromadí krev. Byl stále víc a víc vzrušený. Rukama přejížděla po jeho penisu nahoru a dolů. Dotýkala se špičky žaludu a působila mu tím slast. Hleděl na ní a rukama přitom kroužil po jejích bradavkách. Byla tu ta chvíle. Obkročmo se na něj posadila a začala se vlnit jako dravá šelma. Rty se zarývala do jeho kůže a on se prsty chytal prostěradla. Cítil, jak ho přivádí k šílenství. Toužil po ní celá ta léta. Byla tak krásná, tak mladá a přitom něžná, ale teď byla jako lvice, která lovila svou kořist. Neměl jí to za zlé, poněvadž mu to dělalo dobře. Kroutila boky a přizpůsobovala přitom jeho tělo jejímu. Z úst jí unikaly hlasité steny.
Cítil tlak v jistých partiích svého těla. Věděl, že za chvíli to přijde. Přivřel oči a nechal dokonat, už tak skvěle zvládnutou, práci. Roztáhnul ruce a uchytil se krajů postele, načež hlasitě a slastně zasténal. Cítila, jak se její tělo plní horkou tekutinou z jeho údu.
Odkudsi zezadu něco vzala… stříbrnou dýku a vbodla mu ji přímo do srdce. Na tváři se jí přitom rýsoval blažený úsměv.
Snažil se z posledních sil zvednout, ale docházely mu síly. Byl malátný a z těla pomalu vyprchával život. Cítil, jak palčivá bolest proniká jeho hrudníkem. Po prsou mu tekla rudá krev, naposledy se jí podíval do očí. "Proč?"
"Milovala jsem tě, Remusi, ale on mi dal víc," sklonila se k jeho obličeji a naposledy ho políbila na rty. Jeho tělo už bylo nehybné. Z obličeje vyprchaly poslední známky života. Ležel nahý na posteli a ona na něm spokojeně seděla.
Rozpřáhla ruce do vzduchu a hlavou se obrátila ke stropu, načež hlasitě zakřičela: "Splnila jsem, oč si mě žádal, můj pane!"
Nymphadora Tonksová zahladila všechny stopy. Přejela prsty přes svůj krk, na kterém se rýsovalo znamení zla, které kvůli utajení musela mít na jiném místě. Rukou z jeho hrudi vyňala dýku. "Tohle si vezmu na památku, lásko. Věřils´ mi a nechal ses oklamat, ty bláhový!" Uschovala dýku do černého koženého pouzdra a za hlasitého PRÁSK se přemístila pryč.
Zkrvavená prostěradla objímala nahé pololidské tělo. Krev stékala po zemi i po nočním stolku. Stěny byly pokryty červenou batikou a jediný tvor, který zůstal v této místnosti živý, byl pavouk spřádající si pavučinu v levém horním rohu nad postelí, ve které leželo zohyzděné tělo.
***
To srdce, nemělo by bít,
neschopné lásku vykřesat.
Už neumím ji roznítit,
a přec mám ji rád.
Moje dny list jsou zežloutlý,
a nikde květ a nikde plod.
Hniloba, červi, smutek zlý
jsou teď můj rod.
Oheň v mé hrudi bušící
je osamělý kráter jen:
zažehne mrtvým hranici -
ne pochodeň.
O naděje se nedělím,
o žárlivost a krásný klam,
o sílu, lásku - není s kým,
jen pouta znám.
Leč takto ne - mně nezbývá
než touhu potlačit a střást,
když těla mrtvých pokrývá
hrdinství plášť.

UPOZORNĚNÍ

29. října 2005 v 1:29 | Blanch |  Novinky a oznamy
Upozornění: pro čtenáře povídky Návrat do minulosti aj.
Jelikož se zde, na blogu, ze začátku mohly vkládat jen texty dlouhé cca 2 A4 strany, tak jsem v domnění, že musím kapitoly rozkouskovat, vkládala jen části kapitol. Takže, dnes jsem zjistila, že lze vložit celou kapitolu tak, jak ji mám doopravdy napsanou. Takže jsem to celé změnila a kapitoly jsou delší a jsou tu i nové kapitolky. Každá kapitola nese svůj název a já mohu konečně v pohodě vkládat celé kapitoly tak, jak je mám v počítači.
Škoda, že jsem to nezjistila dřív, protože jsem si mohla ušetřit práci a např. takovou povídku Temná cesta osudu nebo povídku Dědicové mágů jsem mohla také vkládat tak, jak je mám ve skutečnosti napsané. A nemuseli byste v tom mít takový guláš, kapitoly by byly delší a bylo by jich míň. Mohla jsem je vkládat v častějších intervalech, ale bohužel jsem to zjistila později. Ale časem to zřejmě stejne spravím. Tak vás aspoň teď upozorňuji, že si nejspíš budete muset kapitoly Návratu do minulosti přečíst znovu.
Také byla přidána nová povídka Počátky pobertů v Bradavicích. K této povíce musím dodat, že byla psána ještě před vydáním pátého dílu, takže je tam plno nesrovnalostí, např. s fakty, která se objevila až v pátém díle HP. Takže vás poprosím, abyste si nemysleli, že jsem takový ignorant, co to přehlíží. Prostě jsem to tehdy, když jsem to psala, ještě nevěděla. Takže pokud narazíte na nesrovnalost, přejděte ji, děkuji moc.
Je to fakt na odstřel!!
S pozdravem, Blanch

4. kapitola - Pochybnosti

29. října 2005 v 1:22 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Ještě nikdy nezažil Harry vánoční svátky se svými rodiči, ale ani letos tomu tak nemělo být, poněvadž Lily měla jet na svátky k rodičům domů a James taky. Jediný, kdo zůstával byl Sirius. Původně měl jet s Jamesem k němu domů, poněvadž on už u své rodiny nebydlel. Měl vlastní byt v centru Londýna. Ale nakonec si to rozmyslel, už kvůli Harryho, který by zůstal skoro sám na koleji, poněvadž nikdo ze sedmého nebelvírského ročníku na svátky nezůstával.
Remus se měl vrátit několik dní po Štědrém dni, ale i tak, Sirius se cítil špatně za to, že by ho tu nechali samotného a Harry mu byl za to vděčný.
"Nemám zůstat taky?" James si zrovna balil. Petr už byl dávno doma a Remus si ještě půjčoval poslední knížky z knihovny.
"Ne, to bude dobrý, my to tu spolu sami zvládneme, Jimmy," zazubil se Tichošlápek. "Jen jeď, táta s mámou budou mít radost. Pozdravuj je ode mě."
"Hm," zamrčel James, vypadal zklamaně. Zřejmě si poslední svátky, kdy je ještě studentem, představoval jinak.
Jakmile si dobalil, vhodil do kufru poslední věc a zaklapl ho, napadl ho spásný nápad. "A co kdybyste jeli semnou oba dva? Naši by nebyli proti. Myslím, že by je docela vylekal pohled na Harryho," smál se, když si představil, jak by si ho vlastní rodiče mohli splést s Harrym.
Sirius se ohlédl na Harryho: "Co myslíš?"
"No, proč ne," tahle myšlenka ho úplně zahřála u srdce. Vždyť pozná své prarodiče. Uvidí svou babičku a dědečka. Nikdy neměl možnost poznat nikoho z rodiny, kromě Dursleyů. Vůbec ho nenapadlo mít námitky.
"Tak dohodnuto." Usmíval se James. Proč ho to jen nenapadlo dřív?
***
"Tak tudy," mířili do kočáru s neviditelným spřažením, tedy neviditelným pro ostatní, pro ty, co ještě neviděli smrt. Harrymu se mírně naježila husí kůže, když viděl testrály stojící před kočáry.
"Co se děje?" Zeptal se Sirius.
"To nic. Vy je asi nevidíte, co?"
"Myslíš testrály?" Řekl ledabyle James. "Jo, já jo. Ale tady Tichošlápek ještě neviděl nikoho umírat."
"Ne, že by to byla nějaká výhra! Zase netoužím po tom je vidět. Ale často jsem uvažoval, že zabiju svou matku," zavtipkoval tmavovlasý mladík.
James tuhle tématiku přešel jakoby se bavili o počasí. Říkal to s takovou nadsázkou a nadšením, že si až Harry myslel, že má násilnické sklony.
"Tak nasedněte," pobídl je James. První si nasedl Sirius, když v tom kolem prošla do vedlejšího kočáru Lily Evansová.
"Ahoj Harry," prošla kolem svého syna a věnovala mu zářivý úsměv.
"Ahoj Evansová," zazubil se tím nejskvostnějším úsměvem James. Lily se usmála a kývla, načež pokračovala dál v cestě.
James se otočil na Harryho. "Viděl si to?!!" Popadal dech a obracel se přitom na ryšavou záplavu vlasů, která mizela v černočerném kočáře. "Ona se na mě usmála!"
Harry se vnitru zaradoval. "Jo, viděl jsem." Dál to ale nekomentoval, protože viděl, v jaké je jeho otec opojení a teď z toho bude mít Vánoce o několik dní dříve.
Kočáry je odvezly na nádraží, kde na ně čekal expresní vlak z Bradavic do Londýna na nádraží King´s Cross.
***
"Jimmy, miláčku, jsem ráda, že tě vidím," paní Potterová se hrnula ke svému synovi a kdyby se James nevytrhl ze sevření, určitě by ho uškrtila. Nakonec mu vlepila obrovskou pusu na štípla ho do tváře. "A tebe taky, Siriusi." Zeširoka se usmála a Sirius jí úsměv opětoval.
"Mami prosím tě," rozčiloval se James, "kdyby sis to aspoň nechala na doma!" Otíral si tváře a strašně se přitom mračil.
Harry se musel strašně smát, poněvadž, když viděl svého otce, jak se rozčiluje, ještě víc se mu přitom ježily ty černé neposedné vlasy. Ale paní Potterová nevypadala, že by jí to vyvedlo z míry. Naopak, ještě víc se usmívala.
Co on sám by dal za to, aby ho takto každým rokem někdo vítal. Aby mu jeho máma líbala tvář, i když už by byl dávno dospělý.
"Ahoj Jamesi," podal mu ruku jeho otec, "ahoj Siriusi," obrátil se k Harryho kmotrovi." A tohle je?" Prohlížel si Harryho a přitom na něj nespouštěl oči.
"Mami, tati, tohle je Harry Brown. Mohl by u nás zůstat na Vánoce?"
"Ale jistěže, drahoušku," pohladila Jamese po tváři paní Potterová.
"Mami," spřáhl ji.
"No jo, už toho nechám," usmála se škodolibě.
"Těší mě Harry, já jsem Leonard Potter." Taktéž mu podal ruku. "Pane jo, vypadáš přesně jako náš James. Jen máš jiné oči. To je zajímavé, viď? Jak se příroda vyřádila. Říká se, že každý máme na světě někde dvojníka, ale ty jsi jako jeho přesná kopie. Nebo on ta tvoje?" Mrknul pravým okem.
"Ano, já vím, pane Pottere."
"Říkej mi Leo. Budeme spolu trávit Vánoce, no ne? Nač být tak formální!"
"Dobře.. ehm, Leo." Usmál se Harry.
"A já jsem Helen, ale manžel má pravdu. Jste si opravdu neskutečně podobní," prohlédla si jak svého syna, tak svého vnuka, o kterém netušila, že je jejím vnukem. "Pojďte, před nádražím na nás čeká vůz.
***
Tak nádherné Vánoce ještě Harry nezažil. Na tyto svátky nikdy nezapomene. Paní Potterová i pan Potter se k Harrymu chovali, jako by tušili, že patří k nim do rodiny. Neustále mu podstrojovali, krmili ho cukrovím, dokonce od nich dostal i dárek.
Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl být někdy tak šťastný. Měl po boku svého otce i kmotra, trávil Vánoce se svými prarodiči. Jen mu tu ještě scházela Lily. Ta teď někde trávila čas se svou příjemnou sestrou Petunií. Harryho napadlo, že by ji moc rád poznal v této době. Zajímalo ho, jestli je stejná jako je v jeho době, jestli je tak povýšená a nenávidí kouzelníky. Co když taková Petunie vlastně ani nebyla? A stalo se něco, co jí změnilo?
Jediné, co ho mrzelo bylo, že své milované bude muset Harry jednou opustit. Nepotrvá to dlouho, vždyť Brumbál říkal jen několik měsíců a posledně mu řekl, že to nejpozději do jara bude. Ano, sice má ještě spoustu času, relativně je to spousta času, ale citově to pro něj znamená málo. Vždyť, kdy jindy by si mohl užít své rodiny? Ve své době žádnou nemá. Nikdy ji nepoznal.
Koukl se za sebe. Jeho otec tam zrovna hrál kouzelnické karty s jeho kmotrem. Bude se mu stýskat. Ve své době ztratil dokonce i Siriuse. Nemá tam už nikoho, jen Remuse Lupina.
Tohle byl pro něj vlastně jakýsi druh trápení, poněvadž až odtud odejde, nesmíří se s tím. Budou mu chybět, budou mu scházet a bude ho soužit skutečnost, že se své době je prostě už nikdy neuvidí.
Nechce odejít. Uvědomil si to! Už nikdy nechce odejít. Chce tu zůstat. Chce dál kamarádit se svým otcem, chce vidět sám sebe vyrůstat. A zarazí všechny ty události, které se staly. Nehodlá poslechnout Brumbála, tohle nehodlá dopustit. Nehodlá dopustit, aby jeho rodiče zahynuli, aby je Petr zradil. Ne, řekne jim pravdu. Uvidí sám sebe vyrůstat po boku svých rodičů. Sice tím změní budoucnost, ale co hrozného se stane? Vždyť to změní jen jeho život a konečně oproti té hrůze, co zažíval, bude konečně jednou šťastný. Teda jeho druhé já, které tu bude s ním. A on sám vlastně taky, protože je bude mít po boku a neumřel rukou lorda Voldemorta. Sice se tím změní to, že nebude Voldemort poražen, protože jeho matka se obětovala pro Harryho, který byl nakonec lordu Voldemortovi největším soupeřem a sokem, ale to nevadí. Dokáží lorda Voldemorta porazit jinak. Budou bojovat stejně tak, jak doposud bojovali. Vždy´t v Harryho době přece Voldemort také znovu povstal a je ještě možná silnější, než kdy dřív. Povstal i přesto, že se Lily pro Harryho obětovala. Takže vlastně její oběť přišla vniveč. Tak nač by se měla obětovat znovu? Ne, to ne. Harry to všechno zarazí. Řekne jim pravdu. Snad mu uvěří, jinak si to nedokáže představit. Minulost se nesmí opakovat! Ne, když tu Harry teď je a může všechno změnit. Nedá na Brumbálova slova, má vlastní hlavu a i když ví, že je sobecký, tak je to prostě správné!
***
Harry měl v poslední době větší a větší pochybnosti o Petrovi. Přidal se už na stranu zla? Co se stavil na návštěvu v této době, Petr skoro nemluvil. Pobertovic čtyřce, teď už pětce, se vyhýbal a stranil. Vždycky měl nějaké výmluvy, ale Harry ho prokoukl. I klukům to bylo divné, ale nemohlo napadnout, že se jejich nejlepší kamarád stane pravou rukou lorda Voldemorta.
"Poslyšte, kluci. Nezdá se vám divné, že je Petr takový uzavřený a straní se?" Harry ještě nehodlal prozradit své tajemství, ale postupné indicie jim hodlal předhodit na stříbrném tácu. Ať už to konečně vidí. Bude je tak často upozorňovat, až to poznají sami.
"Je to zvláštní, ale tohle už Červíček dělá skoro celý rok."
"No a co je příčinou toho, že je takový? Byl snad takový i dřív?" Harry byl rozhodnut, že tohle téma prostě nepřeskočí. Nehodlal svého otce nechat, aby to zase přešel jen tak bez povšimnutí.
"No, to nebyl," vložil se do toho Sirius. "Taky mi to příliš nevodí. Petr byl vždycky jako náš ocásek. Držel se nás, protože jsme pro něj byli oporou a jistotou. Nevím, co se děje…"
`Správně, Siriusi! Jen tak dál, nesmíš se té myšlenky pustit… já vám všeho kamaráda představím v tom pravém světle!´
"Ale, děláte z komára velblouda. Třeba si jen našel holku!" Mávl rukou James.
"Holku?" Smál se Remus. "To nemyslíš vážně, viď?"
"A proč ne, vždyť, zase tak špatný není a holkám na vzhledu nezáleží..."
`Ale tati, no tak! Nebuď takový paličák, pochop už, že on žádnou holku nemá, ale chodí za Voldemortem
"To ne, ale v palici toho taky moc nemá, nemyslíš? Kde by zrovna Červ našel partii? Tady na škole?" Sirius kýval nevěřícně hlavou a Harry byl rád, že aspoň jemu připadají jeho toulky a stranění podezřelé.
James si je prohlédl, načež se rozesmál: "Tak si třeba našel kluka!"
Remus, který se zrovna napájel minerální vodou, ji zrovna celou vyprskly ven. Harry se Siriusem se na sebe podívali a ihned dali průchod hlasitému smíchu.
`Jo, takovýho zralýho, s červenými kukadly a lesklou kůží. Krysa a had, no to se k sobě vážně hodí!´ Pomyslel si Harry. Už ta představa byla nechutná.
"Hele, vážně, Jamesi. Nemyslíš si, že je to zvláštní?" Dorážel dál Harry. "Všichni říkají, že se teď Petr chová podivně. Prý byl jiný. A sám Remus mi říkal, že tohle se k jeho povaze prostě nehodí. Kam teda pořád chodí? Neměli bychom se zeptat? Vím, že to bude znít divně, ale mě ty jeho výmluvy nepřesvědčily."
"Abych pravdu řekl, Jimmy, tak mě taky ne." Aspoň s Tichošlápkovi měl Harry spojence.
"Ale no tak. Kluci! Kam by náš Červíček chodil? Vždyť je to takový nedokonalý tele, co by asi tak mohl dělat? Nejspíš si chodí tajně do Prasinek na zmrzlinu!"
Remuse se sice zdržel slov, ale sám ve tváři vypadala, že Petrovi taky moc ty výmluvy nebaští, navíc sám Harrymu říkal, jak se mu to zdá podivné.
"Nechte to být!" Dodal nakonec James a Harry už si neopovažoval s tím začít znovu.
***
Harry mířil zrovna do Brumbálovy pracovny. Chtěl vědět víc o tom, jak daleko jsou s jeho Obracečem. Vlastně, doopravdy mu chtěl říct, že by nejraději zůstal v této době, kdyby to šlo. Ale sám znal odpověď. Brumbál by nikdy nedopustil žádné změny lidských osudů a ani tuhle ne. Protože Harryho přítomností by se toho mohlo tolik změnit, i kdyby nikomu pravdu o své totožnosti neřekl.
"Harry?" Z dálky slyšel tichounký hlásek patřící nějaké dívce. Jemu už bylo dávno jasné, kdo to asi může být.
"Přeješ si, Lily?" Řekl poněkud znuděně. Ještě víc, než měl v plánu, a díval se přitom na své dlaně.
"Chtěla jsem se zeptat, ty si dobrý v té Obraně proti černé magii a já, víš, potřebovala bych s něčím pomoci, nepomohl bys mi? Třeba zítra večer? Víš, jak já v té Obraně plavu."
"Zase tak hrozný to není," dodal vyděšeně. "Proč zrovna já? Vždyť Remus je taky dobrý na Obranu a navíc, nevím, jestli budu mít čas."
"Já, víš, byla jsem z Remusem, ale on mi říkal, že zítra jede za svou nemocnou matkou." Sklopila zklamaně hlavu Lily.
`No vlastně, já jsem vůl… vždyť zítra je úplněk? Pobertové se zase vydají na své noční toulky. A já zase zůstanu sám na koleji
"No dobře," souhlasil ne zrovna ochotně.
"Díky moc, Harry," vlepila mu pusu na tvář a odběhla rychle pryč.
"Tak tohle mi ještě scházelo," špitl si sám pro sebe.
***
Nakonec za Brumbálem raději ani nešel. Odvaha ho přešla. Stejně měl být Obraceč jen záminkou pro to, aby si promluvili o Harryho přítomnosti zde a on přece znal odpověď, tak proč tam chodit. Brumbál ho zde nenechá žít. A hlavně si pohlídá, aby se Harry vrátil tam, kam patří. Takže bude muset rychle vymyslet, jak na to. Jak Brumbála přesvědčit, aby ho tu nechal. Nebo jak to udělat, aby tu mohl zůstat i přes Brumbálovu nevoli.
Zamířil rovnou do severní věže, kde na něj čekali kluci. Dneska měli v plánu jít se kouknout do knihovny pod Jamesovým pláštěm. Nějaká ta zakázaná literatura jim po dlouhé době přijde vhod.
Harry potřeboval odehnat ty vtíravé myšlenky týkající se jeho budoucnosti. Pobertové ho tak krásně přijali mezi sebe. Ještě scházelo, aby se stal zvěromágem. Ale to by trvalo dlouho, jenže takhle myšlenka není vůbec špatná.

3. kapitola - Tátova zášť

29. října 2005 v 1:07 | Blanch |  + Návrat do minulosti
"Takže už to víš," vydechl spokojeně Remus. Vypadalo to, že by to Harrymu nemělo dělat takovou starost, jak si původně myslel.
"Jo," usmál se Harry. "Snad ti to nevadí?"
"Ne, to ne, já jen.. jsem rád, že už to konečně víc. Bojoval jsme sám se sebou, jestli ti to mám říct nebo ne, když už si tu s námi. Na druhou stranu jsem si říkal, že za ten poslední rok by si to poznat nemusel, ale je to venku a já jsem rád."
"Já taky, Remusi," poplácal ho Harry po lopatkách. Bylo divné říkat svému bývalému profesorovi Remusi. Býval pro něj autoritou a byl to nejlepší přítel jeho kmotra a vždycky mu říkal profesore Lupine. Vlastně si uvědomil, že je to poprvé v životě, kdy mu tyká. "Aspoň mezi námi nebude žádné tajemství," ale jakmile to dořekl, zaskočilo mu. Jistěže mezi nimi bude tajemství, nikdy se nesmí dozvědět, co je Harry opravdu zač. I když měl takovou touhu jim to všechno hned vyklopit. Zvlášť svému otci, který na něj neskutečně žárlil. Ale nemohl, slíbil to Brumbálovi, slíbil to sobě. Časová kontinuita musí zůstat zachována.
"Kde jsou vlastně kluci?" Zeptal se Harry.
"Petr nevím, kde je. V poslední dobou se hodně uzavřel, což je na jeho povahu dost netypické. Trochu se nám víc straní a často někam mizí, aniž bychom o něm něco věděli. Je to podivné." Odmlčel se a podivně si Harryho prohlížel. Tím svým typický lupinovským pohledem, který sděloval, že mu to dělá starosti. "A Dvanác-James..-"
"Neboj, o nich vím taky," usmál se Harry a dal na znamení, že jsou mu známy i přezdívky jeho kamarádů.
"-..Prostě ti dva jsou nejspíš v knihovně a zase tam provádějí nějaké lumpárny."
"Nepůjdeš je zarazit? Vždyť jsi jejich svědomí, jak už jsem za tu dobu poznal," zaculil se nevinně Harry.
"Ne, nepůjdu. Oni dva se nikdy nenechají přemluvit, jsou oba dva tvrdohlaví," zakýval hlavou Lupin, "pořád si říkám, kdy konečně vyrostou, ale na druhou stranu je dobré být stále dětmi, můžeme své činy svalovat na naše nezkušené mládí." Mírně se zazubil.
"S tím souhlasím. Je pravda, že semnou se to taky pěkně táhlo, furt si mě vyhledávaly problémy a nedalo se jich zbavit."
***
"Hele, Tichošlápku, koukej, kdo tam jde? To je Hawlish, ten co nás minulej měsíc práskl, pamatuješ? Slíbil jsem mu odplatu!" James hleděl upřeně na mladíka v mrzimorském hábitu.
Sirius mírně nadzdvihl hlavu, ihned se jeho zrak střetl se zrakem Davida Hawlishe, Harry na něm viděl, že měl sto chutí toho kluka přetrhnout na kusy. Ale ovládal se. Sirius se mírně naklonil k Harrymu a nenápadně se usmál.
Jakmile si Hawlish všiml, že se James zvedá, vzal nohy na ramena.
"Tichošlápku, pojď, honem, ještě ho dohoníme!" Povzbuzoval kamaráda James.
Sirius se znovu tajemně pousmál. "Víš, ty, Jamesi. Mně se nějak nechce.."
"Cože? Tobě se nechce? Jak se ti nemůže chtít? To nejsi ty, já tě nepoznávám! Vždyť to tys ho chtěl zmasakrovat, jakmile ses dozvěděl, že to on nás prásknul." James se tvářil ublíženě.
"No, ono mě to přešlo."
"Cože?" Popadal Dvanácterák dech. "On řekl, že ho to přešlo," mluvil sám se sebou, "to se mi snad jen zdá," zamával se Siriusem a zakřičel: "Vzpamatuj se!"
Tichošlápek na něj pohlédl unavenýma očima a pokrčil rameny.
"No to snad není pravda," sedl si James zpátky na židli. "Ty ho jen tak necháš pláchnout, taková příležitost," prozíravě se podíval na Harryho, jakoby to byla jeho vina.
Harrymu to hned došlo a nechtěl dělat větší dusno, a tak se zvedl. "No nic, tak já jdu. Mám ještě nějakou práci, uvidíme se na koleji."
"Nepovídej Browne, jakápak práce? Rande s Lily?" Zahřměl James kousavě.
"Nech toho, Dvanácteráku nebo ohryžu parohy!" Žduchnul do něj Sirius. "Harry s ní nic nemá."
"A jak ty to můžeš vědět? Jsi jejich komplic, tak to je! Vy dva jste se proti mně spikli!"
Harry protočil panenkami a beze slova odešel.
"Stůj!" Zavolal na něj James. "Ještě jsme nedomluvili."
A jakoby se Harrymu lepila všechna smůla na paty, zrovna narazil na Lily vcházející do knihovny. Shodil jí věci na zem.
"Promiň," omlouval se, načež se jí podíval do tváře, zjistil, komu ty věci patří. Ona se usmívala. "Vlastně, co bych se omlouval," odhodil věci, které začal sbírat a rázným krokem zamířil nazpátek. Nechtěl se ani otáčet, protože si byl jist, že ho právě jeho otec pozoruje.
"Počkej," ozval se za ním medový hlas. "Nešel by ses dneska večer projít?"
`Ta holka si nedá pokoj! Teda, mami... já...´
"Ne, nešel," odsekl hrubě Harry, ale Lily se stále dál usmívala. "Tak někdy jindy."
Harry raději už nic neříkal a co nejrychleji utíkal do severní věže.
***
"Pane profesore!"
"Ahoj Harry," zrak Albuse Brumbála se vpíjel přes půlměsíčkové brýle do toho Harryho. "Předpokládám, že se jdeš poptat, jak to vypadá s tvým Obracečem?"
"Samozřejmě."
"Bohužel pro tebe mám zrovna neblahé zprávy."
"Cože?" Harry se zklamaně sesul na židli u ředitelova stolu.
"Není to zase tak strašné, ale, bohužel Obraceč času je velice mocná věc a není radno si s ní zahrávat, jak si sám zjistil. Specialisté dokáží tvůj Obraceč opravit, jen to nebude zrovna jednoduché a trošku to potrvá."
"Jak dlouho asi?"
"Několik měsíců. Nedá se s určitostí říct, kolik, ale zřejmě tu budeš ještě muset nějakou dobu přečkat. Ale myslím, že tohle tě zase tak netrápí, viď?"
Harry sklopil hlavu. Vlastně by se ani vrátit nechtěl. Sice ho jeho otec štval, ale byl tady docela šťastný. Měl tu své rodiče, měl tu svého kmotra, se kterým si rozuměl, měl tu všechno. Živého Brumbála i školu. Všechno tak, jak si to vždycky přál. Jen ve své době.
"Myslel jsem si to. Každému se nestává, že pozná své rodiče ještě předtím, než se sám
narodí," na rtech mu poskakoval jeden úsměv vedle druhého.
Harry vzdychl. Každému se také nestává, že své rodiče nepozná vůbec. Ale to brumbál nevěděl a Harry mu slíbil, že mu nic o budoucnosti říkat nebude.
"Ministerstvo kouzel o tobě ví a musel jsem jim slíbit, že dám na tebe pozor a také pozor na to, aby nebyly vyzrazeny žádné informace, které by mohly změnit budoucnost. Nejsou zrovna nadšeni tím, že se jim tu objevil návštěvník z jiné doby, ale respektují to a dali mi plnou důvěru." Vstal a přešel ke kleci s bidýlkem, kde Harry mohl vidět Fawkese. Zrovna měl zřejmě nedávno Ohňový den, poněvadž to bylo ještě mládě. `Nebo ho taky Brumbál nemusí mít dlouho.´ Pomyslel si.
"Můžeš jít, Harry. Budu tě informovat, jakmile se něco dozvím," pokývnul Brumbál hlavou a Harry se zklamaný, ale taky na druhou stranu šťastný, že tu ještě může chvíli zůstat, vrátil do Nebelvíru.
***
"Neměli bychom Harryho začít brát s sebou? Vždyť je to fajn kluk, nic nevykecá a navíc už o našem tajemství ví."
"To tak. Já toho zrádce pod svůj neviditelný plášť nevezmu. Běda, jestli se ho někdy v životě dotkne."
V tom do místnosti vstoupil Harry. Rozhlédl se kolem a když viděl všechny čtyři Poberty v pohotovosti, bylo mu jasné, který bije. "Co se děje? Kam se chystáte tentokrát?"
"Nikam!" Vrazil do něj James, když zamířil zpátky ke své posteli a schovával přitom svůj plášť.
Harry se usmál. "Nemusíš ten plášť schovávat přede mnou schovávat, vím, co je zač."
"Co ty víš, co schovávám a co je zač!"
"Vím to!"
"Jak to můžeš vědět!" Zamračil se James a zvýšil hlas.
"Protože jsem míval úplně stejný...," zase řekl něco, co neměl. `Ach Harry, ty hlupáku, ty se nikdy nepoučíš…´
"To je blbost, takových plášťů je sice plno, ale tento je jedinečný. Každý vypadá vždycky jinak. Odkud bys vzal úplně stejný?"
"Od táty," sklopil hlavu.
"Tak to se táty zeptej, kde ho vzal, to by mě vážně zajímalo!" Harry nechápal, proč se jeho otec hádá kvůli takové pitomině, vždyť to nemá vůbec cenu. Tahle hádka neměla ani význam. Hádají se tu o tom, že měl Harry plášť totožný s Jamesovým. James chce mít prostě poslední slovo.
"Nezeptám...."
"Ha, protože lžeš!"
"Ne, protože jsem tátu nikdy nepoznal. Umřel dřív, než jsme stačil vnímat svět kolem sebe," zamračil se na svého otce. `Co to proboha má za smysl! To mě chce očerňovat kvůli takové blbosti? Proboha..´
"Ach tak," polevil James. "Promiň, to jsem nevěděl." Odhodil plášť bokem a vyšel z komnaty.
"Co to mělo znamenat?" Nechápal Petr to, co se kolem něj právě událo.
Sirius byl stále překvapený. "Takový James nikdy nebyl. Chová se jako malé dítě!"
Remus se na něj spiklenecky podíval a Tichošlápek přiznal. "No jo, no jo, tak se chováme pořád, ale teď myslím..fakt jako malé dítě, jako…"
"…dítě, co ztratilo hračku," doplnil Remus.
"Kam šel?" Vložil se do toho Harry.
"Zřejmě trucovat. Je naštvaný," prohlásil Sirius. "Půjdu za ním."
"Ne," zarazil ho Harry. "Půjdu já."
Harry sestoupil po schůdkách pomalu dolů. Vešel do společenské místnosti a rozhlídl se kolem. Nebylo tu moc lidí, a tak nebylo těžké Jamese najít. Zamířil přímo k němu. Seděl u krbu, přesně tam, kam sedával vždycky Harry s Ronem a Hermionou. Že by se to místo dělilo z generace na generaci? Protože James seděl přímo na tom křesně, na které Harry vždycky sedával.
"Můžu?" Zkusil Harry.
James se na něj po očku podíval, přičemž pokynul rukou na vedlejší místo.
Harry už chtěl něco říct, když v tom ho přerušil James. "Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Chovám je jako idiot."
"Já to chápu, Jamesi."
"Nechápeš, Harry. Já takový nejsem."
"Prostě žárlíš, ale věř mi, že nemáš na co."
"Já vím, že ne. Navíc, Lily Evansová si mě ani nevšímá. Ona má právo žít si, jak chce." V Jamesově hlase byl znít podtón zklamání a už to vypadalo, jako by to chtěl vzdát.
"Ale ty to nesmíš vzdávat!" Řekl Harry poněkud přehnaně a vzdorovitě, až to Jamese vylekalo.
"Co?"
"Musíš bojovat, má..-Lily ještě neví, co v tobě má, ale ona na to přijde, uvidíš!" `Přišla by na to hned, jakmile bych vypadnul, ale jelikož se má dovolená prodloužila, tak to budu muset nějak zařídit!´
"Kéž bys měl pravdu, ale ona.." Lily zrovna prošla skrz otvor Buclaté dámy. James se po ní hned ohlédnul, ale jakmile se usmála jen na Harryho, sklopil zrak k hořícímu ohni. Sundal si brýle a vložil obličej do dlaní. "Ona chce tebe." Prohlásil. "Já vám nebudu překážet."
"Cože?" Harry tomu nemohl uvěřit, to si snad jeho otec dělá srandu!
"Přesně jak slyšíš, nebudu už dělat žárlivé scény a nebudu ti házet klacky pod nohy, máš volnou cestu."
"Ale já ji nechci," řekl poněkud hlasitěji, než chtěl, až to doletělo k Lily, která se po nich ohlídla. Harry přikrčil ramena a ohlédl se po několika pozorovatelích, kteří se odtrhli od svých zájmů.
James si Harryho chvíli prohlížel. "Víš, že máš úplně stejné oči jako Lily? Fakt, jasně zelené a pronikavé."
`Že by?´Usmál se Harry vlastní myšlence. `Tak tohle mi říkají pořád, ale vlastní otec mi to ještě neřekl.´
"Fakt? Ani jsem si nevšiml."
"Jak sis nemohl všimnout? Vždyť Lily má přenádherné oči. Takové jasné, pronikavé, které ti berou dech. Když se na ni podíváš, úplně máš strach dýchat. Má nádherné oči! Ale máš pravdu, nemáš je úplně stejné, ona má hezčí."
Harry zaznamenal nepatrný šramot kousek za rohem.
James pokračoval. "A má nádherné vlasy. Takové ryšavé, hrozně rád bych je hladil. Tak jemné a krásně voní. Vždycky, když si sedala v druhém ročníku přede mě v Lektvarech, její vůně mě omamovala. Nedokázal jsem se ani soustředit na práci."
"Poslyš Jamesi, jak dlouho ji máš vlastně rád?"
"Od prvního okamžiku, kdy jsem ji poznal."
Harry zaznamenal další pohyb, ale nevnímal to. Strašně rád tátu poslouchal, jak mluví o lásce k jeho matce.
"Vzpomínám si na ten den," zasnil se Harryho otec, "když nás Moudrý klobouk zařazoval. Byla jako princezna mezi draky. Svítily jí oči, byla samý úsměv. Vlasy jí spadaly na ramena a já jsem hned věděl, že takovou holku bych si jednou chtěl vzít." Rukama objal svá kolena a opřel o ně bradu. "Jenže ona mě nemá ráda. Nikdy by si mě nevšimla jako kluka, který o ní má zájem. Pro ní jsem byl vždycky namyšlený frajer. Jenže já jsem jím byl právě kvůli ní. Chtěl jsem udělat dojem, ale nepovedlo se. A vidíš? Jen si přišel ty, mohla na tobě oči nechat. Jsi hrozný dobrák a já děsný hlupák, že jsem to nerespektoval."
"Jamesi, já ti přísahám, že o Lily nemám zájem. Já mám rád jinou. Doma na mě čeká."
"A jak se jmenuje?" Zajímalo Jamese.
"Ginny. Ale je to trochu komplikované. My vlastně spolu nechodíme, ale chodili jsme. V šestém ročníku. Jenže, pak jsem ji musel nechat jít, protože.."
"Jasně, chápu. Šel si studovat sem a vůbec byste se nevídali."
Harry se smál. "No, tak nějak."
"A jak vypadá?"
"Budeš se smát, ale má skoro stejné vlasy jako Lily, taky ryšavé, jen oči má jiné. Má hnědé oči. Je strašně hodná a je chytrá. Vždycky mě měla ráda, ale já si toho neuměl vážit a nevšímal jsem si jí. Pro mě to byla malá sestra mého nejlepšího kamaráda. Až v šestém ročníku jsem pochopil, že ji mám rád."
"Tohle mi něco připomíná," uchechtl se ironicky James. "Jenže Lily mě nikdy mít ráda nebude."
Harry se otočil za rušivým elementem, který přerušil jejich debatu. Někdo zřejmě kousek od nich shodil nebelvírský gobelín. Ale ten někdo už musel být pryč, protože když se Harry naklonil, nikdo tam nebyl.
Nakonec se otočil zpátky na svého tátu. "Ale bude. Uvidíš. Věř mi, já se v takových věcech nepletu."
"Kéž bys měl pravdu," řekl James ten večer už poněkolikáté.

5. kap. - Počátek jedné války

29. října 2005 v 0:50 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Synku,
nastal čas, abys zdědil věc, která se dědí z generace na generaci. Ze syna na syna. Je čas, abys obdržel věc, díky které byla má léta v Bradavicích jedna z nejlepších. Toto je, Jamesi, neviditelný plášť. Užívej ho podle svých možností, ale hlavně tak, abys tím neohrožoval ostatní. Veselé Vánoce, táta.
James odložil kartičku a netrpělivě koukal, co mu zpod balícího papíru vypadne do náruče. Táta mu nikdy neřekl, že má někde schovaný nějaký neviditelný plášť. James ani nevěděl, že něco takového existuje. Tak dlouho to před ním tajil. Panečku, on dostal plášť, pod kterým ho nebude vidět. Bude mít obrovskou výhodu nad ostatními. To snad ani není možné, budou moct s klukama vyvádět kdejaké lumpárny a nikdo je přitom nechytne. Ani ta šeredná maketa kočky, paní Norissová. Vypadal málem jako pes slintající nad šťavnatou kostičkou. Obal dárku roztrhal na cáry papíru. Překvapení. Plášť si představoval úplně jinak. Místo krásně vyhlížejícího kusu látky na něj vypadl starý ošuntělý a ne nijak vábně vypadající starý plášť. No co, dědil se přece z generace na generaci. Celé generace Potterů jej přece užívaly. Hlavně, že bude splňovat svůj účel. Musel ho ihned vyzkoušet. I když bylo teprve pět hodin ráno a jeho spolubydlící stále ještě spali. Všechny ostatní dárky nechal ležet u své postele, vytáhl plášť a přehodil ho před sebe. Koukl na své nohy..panečku, nebyly tam! Kdyby tu tak bylo zrcadlo, pomyslel si. Pak kdesi ze strany někdo zamlaskal. James se otočil. Petříkovi z úst nechutně stékala obrovská slina. Brr.. zatřásl se.
"Jamesi, kde máš tělo??!"
James sebou trhl, Sirius, ještě rozcuchaný (vypadal dost směšně, když neměl své elegantní vlasy učesané), koukal na Jamese, teda spíše jen na Jamesovu hlavu, přes ještě jedno zalepené oko. Nevypadal vyděšeně, zdálo se, že takové věci se v jeho životě stávaly běžně. James na jeho místě by byl nejspíš bez sebe, kdyby viděl před sebou jen kamarádovu hlavu.
"Siriusi..já mám na sobě plášť..,"špitl.
"Myslíš neviditelný plášť?" Sirius zívl a posadil se na postel. Jamese to zaskočilo. No tohle, jeho kamarád ví, že existuje nějaký neviditelný plášť a on o tom neměl ani páru. "Jo."
"To je bezva, Jamesi," tentokrát se postavil a šel k němu-k jeho hlavě, "od koho si ho dostal?"
"Dal mi ho táta, je to rodinné dědictví, taky ho užíval v Bradavicích."
"Uvědomuješ si kamaráde, jaké se nám teď otevírají možnosti?"
James se usmál, shodil ze sebe ten kus látky: "Uvědomuji,"ještě víc škodoliběji se usmál, "Siriusi, můžeme si najít tolik literatury v oblasti knih se zakázaným přístupem, můžeme v noci běhat po škole a nikdo nás nenajde. Můžeme si dělat, co se nám zlíbí."
"No jasně!"
Vánoce byly dávno za nimi. Čas plynul-jak pro Jamese,tak i pro Siriuse, nesnesitelně rychle. Už jim zbývalo bezmála necelých pět měsíců školy.
"Mně se to nelíbí," praštil Sirius jednoho večera s knihou u krbu, kde seděl s Petrem a Jamesem.
"Můžu ti to dát opsat, už mám ten úkol hotový!"
"Tohle přece nemyslím, Jamesi!"
"A co?"
"No co, ty Remusovy výlety!"
"Jezd přece za mámou, je nemocná," vložil se do rozhovoru Petr.
"Sirius má pravdu, Péťo. Všimli jste si intervalu těch návštěv?"
"Jedenkrát za měsíc," zíral na něj Sirius.
"Přesně tak. A pokaždé…"
"Co tím chce říct, kluci?" Petr natrvalo odtrhl oči od knih, stejně do nich jen tupě zíral.
"Nejsem si jistý, nerad bych dělal unáhlené závěry," kývl na Siriuse, "co ty na to?"
"Měl bych jeden názor, ale to je absurdní. To by nemohl přece… Musím na to přijít. V tom bude něco víc, na tu jeho mámu bych nespoléhal, nějak se mi to nezdá."
"Máš pech, kamaráde," odkývl to James. Petr na ně na oba nechápavě hleděl s otevřenou pusou. Co tím vším jako chtěli říct?
Odbila šestá hodina ranní. Téměř dvanáctiletý chlapec to měl namířeno do nebelvírské koleje. Obličej měl bledý a na dítě až příliš moc plný vrásek ze starostí, měl kruhy pod očima. Víčka měl jako z olova, byl nevyspaný a utahaný. Ještě včera téměř nové boty, měl dnes podivně roztrhané a na sobě měl zalátovaný a mírně natržený hábit. Ve čtvrt na sedm byl ve věži. Nikdo tam nebyl. Ještě nikdo nevstal. Pomalu se přikradl do ložnice, kde leželi tři chlapci. Opatrně si svlékl hábit a oblékl si pyžamo. Naštěstí byla sobota a mohl dospat to, co nestihl. Lehl si, postel, jako by se schválně vzbouřila a hlasitě zavrzala. Remus zkřivil zděšeně ústa a rychle se otočil ke zdi, přikryl se a dělal, že už tu leží dávno celou věčnost.
"Nachytán na hruškách," zívl Sirius a otočil se k němu, "vím moc dobře, že jsi právě přišel."
"Dobře Siriusi, ale promluvíme si o tom ráno!"
"Je ráno."
"Vážně?" mluvil už z posledních sil, "myslel jsem, až se vyspím."
"Remus ještě spí?"
"Jasně. Přišel až v šest ráno, vypadal vážně hrozně."
"To mi povídej, že se o svou mámu staral celou noc!"
"Víš, co mi přijde nejvíc divný?"
"Co?"
"Proč nosí Remus takové oblečení, vždyť jsou přece docela vážená kouzelnická rodina. To mi teda říkala McGonagallová, když jsem se jí ptal, co vlastně je jeho matce. Odpověděla mi, že není oprávněna mísit se do věcí tak vážené rodiny. Musí mít nějaké peníze. Všiml sis, že mívá zalátované oblečení? Teda vyjma školních hábitů, ve kterých vlastně chodí skoro pořád, proto na něm není poznat, že má tak zničené oblečení. A není na něm vidět, že vypadá jako z chudých poměrů, což on určitě není. Copak nemá na lepší? Určitě má, tak proč záměrně a dobrovolně nosí ty otrhané hadry? Kdo by chtěl vypadat chudě a nuzácky. To mi nějak nesedí. Co vlastně dělají jeho rodiče? My o něm nic nevíme. Spíme půl roku v komnatě s klukem, o kterém jen víme, že je výborný student, má údajně nemocnou matku a dělá ze sebe chudáka. To mi vysvětli, Jamesi!"
James se zakoukal kdesi z okna. V ruce držel tlustou bichli o famfrpálu. Málokdo ho kdy z tak zajímavého čtení vyrušil. Ale tahle otázka si žádala zamyšlení. Je to vážně velice divné. Pokud pochází Remus z vážené rodiny, proč nosí otrhané oblečení. Proč se ze školy vytrácí každý měsíc a vždycky jen na jeden den. Přece, kdyby on-James měl někoho v rodině tak závažně nemocného, určitě by za ním nejezdil jen jedenkrát měsíčně a určitě ne na jeden den, ale aspoň na celý víkend. Tohle bylo vážně podivné. Proč vypadá Remus tak starší oproti ostatním spolužákům. Starosti tohle z člověka přece neudělají, vypadá to, jako by on sám trpěl nějakou nemocí. No ano..to je ono.
"Mám to!"
"Cože?"
"Siriusi, to je ono. Remus nemá nemocnou matku."
"Co tím myslíš?"
"Remus sám je nemocný. Copak to do sebe nezapadá? Jezdí pryč každý měsíc a vždycky jen na jeden den. Představ si, že bys měl někoho v rodině tak strašně nemocného, co bys dělal?"
Sirius se ironicky usmál a skočil mu do řeči: "Nejspíš nic. Neobtěžoval bych se jezdit ani na ten jeden den.."
"Dobrá, dobrá..dejme tomu, že bys měl svou matku strašně rád," Siriusovo pche zaznělo do ztracena, "Remus má svou matku určitě moc rád. No a když máš někoho moc rád, přece..když je tak moc nemocný, nejezdil by za ní jen jedenkrát za měsíc a už vůbec ne na jeden den. Vždyť má volno každý víkend, může za ní jezdit častěji. Ale ne, on jezdí pouze na jeden den v měsíci. Nepřijde ti to divné?"
"No, ale jeden den..co to může být jako za nemoc? Taková snad ani není? Pochopil bych, kdyby byl holka," zasmál se vlastnímu nápadu, "ale i tak, ty trpí touhle ehm ´nemocí´déle než jeden den. Co za nemoc by před námi chtěl takhle utajit?"
"Možná má strach, že když zjistíme, co mu je, že se s ním přestaneme bavit. Nebo ta jeho nemoc vyžaduje jednou měsíčně léčbu. Co já vím? Když se zeptáme, stejně bude zatloukat!"
"To máš pravdu, musíme na to přijít sami. Myslíš, že když napíšu jeho matce..," ohlédl se na mračícího se Jamese, "máš pravdu, to je blbost. Určitě stojí za svým synem a střeží jeho tajemství s ním. Navíc, pokud by byla opravdu nemocná, bylo by to strašně trapné a Remus by nám to asi neodpustil."
"Nazdar pánové," do knihovny vstoupil Remus.
"Vida," prohlásil James, "my o vlku a vlk za humny," při vyznění slova vlk se Remus mírně zarazil.
"Co tím chcete říct?"
"Že už to víme!"
"Proboha, co víte?" Remus nabral barvu stěny.
"To, že nemáš nemocnou matku, Remusi," Sirius ho probodl pohledem.
"J-jak, jak to víte? Jak jste to..zjistili?" Remus, celý bledý, se usadil na nejbližší židli. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
"Protože je to nesmysl, že tvá matka je nemocná. Mizíš co měsíc a vždy jen na jeden den, jsi celý unavený, tohle," ukázala James na Remusův obličej, "nezpůsobí starosti, takové podlitiny, vrásky, škrábance, něco se děje s tebou, ne s ní.."
Remus sklonil hlavu: "Máte pravdu. Vzdávám se, přišli jste na to," zvedl se, "to teď asi znamená, že..že je konec našeho přátelství, viďte? Je mi to moc líto, věřte mi.., ale jistě chápete, že jsem vám to nemohl říct. Moc se omlouvám," Remus už byl na odchodu, když v tom ho James chytil za levou paži.
"Co blázníš, kamaráde. To přece nic neznamená. To, že jsi nemocný ty.. to neznamená, že se kvůli toho přestaneme s tebou bavit. Pomůžeme ti, můžeš se na nás spolehnout!"
"V-vážně? Vy se na mě nezlobíte? Vy se..mě nebojíte?"
"Proč bychom se jako měli bát?" Nejen Petr, ale i Sirius s Jamesem byli při téhle připomínce zaražení.
"Poslyš, Remusi, co máš vlastně za nemoc?"
"Vy.. aha, jo tak," Remus vypadal, že se mu trochu ulevilo, jako by mu spadl ze srdce obrovský šutr, "totiž..no, je to nějaká zvláštní nemoc. Ještě ani nebyla pojmenovaná, vlastně se na ní hledá stále lék a žádný není. Vypadá to, že s ní budu nejspíš žít celý život."
"Proto se stále vytrácíš co měsíc? Jezdíš ke svatému Mungovi, viď? Pomáhají ti tam najít lék?" Petrův poznatek vůbec nebyl špatný.
"J-jistě, musím tam jezdit každý měsíc. Nechávají si mě tam přes noc, aby se časem mohl najít nějaký lék. Popravdě..trochu mi to pomáhá, i když jsem potom strašně unavený."
"Proč si nám hned neřekl pravdu?"
"Víš, Siriusi, nechtěl jsem, abyste třeba měli strach, že je to nakažlivé, když se vlastně ještě nezná původ bacilu, ani název oné nemoci..ale už s jistotou víme, že to není nakažlivé vzduchem nebo tak. Já tuhle nemoc vlastně dostal, když jsem byl malý a už si nevzpomínám jak," hlasitě polkl, "a nikdo z mých rodičů to taky neví. Nemusíte mít strach, nenakazím vás. Já..měl jsem strach, že se semnou třeba přestanete bavit!"
"Tak to nemusíš mít strach," dal James kolem Remusových ramen svou paži, "my tu budeme vždy pro tebe. Budeme při tobě stát a nikdy tě nezklameme, nemusíš se bát."
"To jsem rád, Jamesi. Věřím vám, ale stále mám strach."
"Nemusíš mít," kývl Petr hlavou a Sirius se přidal.
"Tak teda pánové, takový záhul.. ti profesoři se zbláznili? Vždyť závěrečné zkoušky jsou až za tři měsíce!"
"To víš, Siriusi, všichni nejsou tak inteligentní jako ty nebo James," usmál se Remus, "profesoři předpokládají, že tím, že žákům teď dají více úkolů, tak je připraví lépe na zkoušky."
"Ale to je další namáhavá práce pro nás, bože. Kdy už to konečně skončí."
"Nebuď takový Remusi, moc se podceňuješ," dodal James, "jsi také jeden z nejchytřejších žáků této školy."
"Stejně jako tady ten," zhnusil se Sirius, když kolem prošel onen známý černovlasý kluk s hákovitým nosem, "v lektvarech mu Morisnová pěkně nadržuje."
"Ale musíš uznat, že mu lektvary jdou," přidal se Petr.
"To jo," usmál se James, "ale pokud jde o létání, je to pěkné nemehlo," všichni se rozřechtali, "posledně ale dokonce nasedl na koště, což byl velký úspěch. Jinak, jakmile koště mírně vzlétlo, hodil pěknou mrchu. Panečku, to byla podívaná, viděli jste to?"
"Já bohužel ne," hihňal se Petr
"No jo, Petříku, ty máš dost práce i kvůli sobě. Ty a koště taky nejste zrovna nejlepší kamarádi, viď?"
"Náhodou!" okřikl ho uraženě Petr, "Na rozdíl od slizouna už jsem se na koštěti normálně proletěl."
Chlapec, který kolem nic před chvílí prošel se zarazil.
"Co mu je?"
"Nejspíš ztratil šampon na vlasy!" všichni až na Remuse se začali smát, "Pobavíme se trochu?" navrhl Sirius.
"No proč ne?" Petr byl nadšením bez sebe.
Sirius vytáhl z kapsy hůlku a natáhl ji směrem k chlapci: "Diffindo!" Jeho taška se v místech, kde drží na ramennou, roztrhla. Chlapci se taška převrátila a všechen její obsah se vysypal na zem. Kabela byla na dvě části. Severus Snape se s nenávistí v očích otočil na skupinku, kde stál Sirius a James. Něco zamumlal, taška byla opět v celku. Posbíral si saky paky a namířil si to k nim: "To bylo hrozně směšné, Blacku!"
"Ale ale, máme tu nasupeného zmijozelského studentíka. Já se náhodou hrozně bavil, Slizoune!" zahleděl se pichlavě do jeho očí.
"Však ona tě přejde ta legrace," vytáhl z kapsy svou hůlku a namířil ji na jeho obličej. V Siriusově tvářil se mísil mírný strach s pobavením: "Copak Slizáku, chceš mi ublížit? No jen do toho!"
"Nechte toho," James odstrčil Snapea od Siriuse, "běž si raději umýt vlasy a nepřekážej tu, Snape!"
"Myslíš si, kdo ví jak nejsi vtipný, viď Pottere? Jak nejsi chytrý, úžasný!"
"Ty si to taky myslíš? To mě těší, Snape, ale je mi líto. Nejsi můj typ. Mně se líbí holky!"
"Idiote!"
"Pokud budeš příště něco po mně chtít, Snape, laskavě si předtím umyj vlasy. Nebo si aspoň z nich vymačkej tu mastnotu, nedá se na to dívat!"
"Aranya exuma!" ze Snapeovy hůlky vyletěl ostře bílý provázek světla a mířil přímo k Potterovi. James nestačil uhnout. Na tváři se mu udělala obrovská řezná rána.
"Ty hajzle!" ihned popadl hůlku a chtěl mu uštědřit podobnou ránu, v tom ho ale Remus chytl za paži. Mířila k nim profesorka Morisnová.
"Co to tu děláte vy čtyři?" zařvala na Jamese, Remuse, Petra a Siriuse.
"Já jsem nic neudělal!" ozval se pištivým hlasem Petr.
"To jsi kamarád?" zavrčel na něj Sirius potichu, "bránit jen sebe!"
"Paní profesorko, my nic..tady Severus napadl Jamese! Podívejte" bránil všechny Remus.
Morisnová se otočila na Pottera, "to nic není, to si určitě udělal někde venku, když se proháněl na tom svém blbém koštěti. Řekněte Snape, co se stalo?" naprosto ignorovala Remusovu připomínku.
"Tady Black mi nejdříve zničil tašku, zaslal na mě kouzlo, kvůli kterému se mi všechny věci vysypaly na zem! Když jsem slušně požádal o jeho omluvu…," Snape se sarkasticky rozesmál, .. "slovně mě napadl. Poté mě slovně napadl i Potter a chtěl na mě zaslat nějaké další kouzlo…"
"Ty Slizoune jeden, tys mi udělal tohle..to tys na mě zaslal kouzlo," ukazoval James prstem na svou tvář.
"Uklidněte se Pottere, odebírám Nebelvíru 10 bodů za skákání do řeči a za urážení svých spolužáků!" otočila se na Snapea: "Je pravda, že jste zaslal na Pottera kouzlo?"
"N-ne!"
"Nelži! Ty prevíte," Remus musel Jamese držet, aby se do něj nepustil, "já jsem si to asi udělal sám, co? Přiznej pravdu, hade!"
"Pane Pottere, už jsem jednou říkala, abyste laskavě držel hubu! Odebírám Vám dalších deset bodů za Vaši neskonalou drzost a neuposlechnutí profesora," zařvala Morisnová, "Takže," otočila se na čtveřici kamarádů, "máte nějaké svědky na usvědčení pana Snapea?"
"N-ne, bohužel."
"Dobrá tedy, takže pane Blacku, pane Pottere, ukládám vám oběma školní trest. Zítra po hodině vám přesně řeknu kdy a kde se bude konat! Rozpusťte se. Snape, pojďte semnou. Chci si s Vámi promluvit o Vašem eseji..byl přímo excelentní, já …."
"Kráva! To je neskutečné…Slizoun jeden hnusnej, zavšivenej, mastnej, jak já ho nenávidím… chce válku? Má ji mít! Já se teda pomstím!" zaťal Jamese ruce v pěst.
"Však počkej ty hade, ono tě to nemine. Mazánek té staré čarodějnice, jak já je oba nesnáším!! Jamesi, ne nadarmo jsme jedni z nejchytřejších studentů na škole!" zvolal Sirius, "To, co si na něj připravíme nerozchodí pěkně dlouho!"
"Já mám obavy z toho školního trestu, pánové," vzdechl Remus.
"Tak ten mě sere nejmíň," odpověděl James.
"Ale víš, co říkal Hagrid," přidal se Petr, "víš, co říkal o jejích trestech a sbírání přísad do lektvarů uprostřed noci a uprostřed Zapovězenýho lesa."
"My nejsme žádný cimprlich, viď Jamesi, my se jen tak nedáme. Dokud jsme na to dva, tak nad sebou nencháme zvítězit takovou..grr.. ani se mi nechce říkat co."
"Jasně, správná slova," James stále hleděl na místo, kde před chvílí stáli Morisnová se Snapem, "taková můra jako ona mě nepotopí a už vůbec ne takový slizoun jako je Snape."
Oba dva ještě dlouho hudrovali, nakonec však došli na svou kolej a věnovali se úkolům, které jim byly dneska zadány.

4. kap. - Pomsta bude sladká

29. října 2005 v 0:50 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Čas zde plynul rychle. James se nikdy nikde tak dobře nebavil. Měl tři báječné kamarády, se kterýma nikdy nebyla nuda. Dokonce i Petr už se uvolnil a byl jako vyměněný.
"Tak co podniknem dneska?" ptal se Sirius se zápalem v hlase. Byl nejčastějším podnětem všech lumpáren, které začali provádět. Remus se sice zúčastňoval jen občas, ale i tak, takové studenty bradavická škola čar a kouzel, ještě neměla. Na jednu stranu hrozně chytré a bystré, ale na druhou stranu tak hrozně zlobivé, vymýšlejíc jednu blbost za druhou.
"Už dlouho uvažuji o tom, že Norrisové omotám kolem trupu dynamit…," zkřivil Sirius tvář a dělal hloubavě zamyšleného.
"No jo, ale kde seženem dynamit, ten se jen tak na rohu neprodává..," soucítil s ním lítostivě James.
"A co takhle bomby Hnojůvky," navrhl Petr, "to by mohlo stačit, ne?"
Sirius vyskočil s křesla, ve kterém dosud seděl..a radostně se usmíval, "To je dobrý nápad, Petře, skvělý nápad…myslím, že Ian Gregory z šestého ročníku si minule v Prasinkách nakoupil plný sáček Hnojůvek."
"Pořád mě udivuje, že tu znáš tolik lidí, Siriusi, a to tu jsi teprve pár měsíců," kýval James hlavou.
"To víš, musíš se umět otáčet."
"No jasně, ty jsi velice komunikativní typ," žertoval Petr.
"Tak za ním zajdem, ale asi to bude chtít pár svrčků..," usoudil nakonec James.
"Dá nám slevu, když mu řekneme, na co to je," přidal se s úsměvem do rozhovoru Remus.
"To máš pravdu, kamaráde, Norrisové by se rád zbavil každý," mnul si radostně ruce Sirius.
"No tak, Iane..," James měl ruce spjaté, jako by se chtěl pomodlit.
"My na tebe nepráskneme, že to máme od tebe. Jsme z kouzelnických rodin, ne? Ty Hnojůvky jsme si mohli sehnat kdekoliv. Prodej nám jich pár, je to pro dobrou věc," Sirius věděl, jak na to.
"Na jakou dobrou věc?" ptal se šesťák.
"No, to bude překvápko, uvidíš," zaculil se.
"Pokud mi hned nepovíš, Blacku, na co to máte, nic vám neprodám."
"Chtěli jsme vyhodit Norrisovou do povětří," sklopil lišácky hlavu.
"Proč si to neřekl hned," usmál se Ian a strkal Siriusovi do ruk plno bomb, "vem si je všechny," jakoby se mu nálada rapidně zlepšila.
"A kolik bys..," Remusova otázka nebyla dopovězena.
"To máte gratis," poplácal Siriuse po rameni, "když je to na tu dobrou věc," vycenil zuby a tiše odešel.
"Byl velice sdílný, co?" otočil se po něm ještě James.
"To víš, je tu už šestým rokem, není jediný, kdo by měl tu příšernou napodobeninu kočky rád z krku.Pojďte, musíme něco vymyslet," vyzval skupinku svých kamarádů a zamířili do dívčí koupelny v třetím patře.
"Co když to na nás Uršula práskne?" ptal se tiše Petr a rozhlížel se kolem, jestli náhodou někde nelítá obrýlený duch.
"Neboj, vím, jak si s ní popřípadě poradit," Sirius právě snižoval účinnost bomb Hnojůvek, protože věděl, že kdyby se té zatracené kočce stalo něco děsivého, Filch by to tak nenechal a atentátníky by si našel. No a náhodou by se dopátral, že ty bomby byly právě Iana. Taky by mu nejspíš došlo, že největší poprask ve škole vždy způsobovali oni. Proto raději snížil účinnost, ať té kočce způsobí jen otřes.
"Už by to mělo být," usoudil nakonec.
"Ukaž," vzal James do ruky věnec bomb Hnojůvek pospojovaný k sobě, "jo, to je dobrý. Není tam toho tolik, aby ji to zmrzačilo."
"Ale aspoň posrat by se z toho mohla," zařechtal se přihlouple Petr.
"Ty chytráku, a jak jí to chceš přidělat k trupu?" zeptal se Remus, "Ta kočka na sebe nenechá šáhnout, jedině…," zamyslel se, "ale na to není čas." Siriusovi jako by došlo ono tvrzení. Jak jí to na ten trup přivázat?
"Na co není čas?" Zeptal se James.
"Na Mnoholičný lektvar. Chápej, Filch je jediný, kdo na ní může šahat."
"To je pravda, ale my nemáme měsíc času navíc," přitakal James
"Jo..a tenhle..tenhle lektvar je učivo pro vyšší ročníky, je to moc těžký," přidal se Petr.
"Ale no tak, Petříku, nejsme náhodou nejchytřejší žáci v ročníku? My bychom to zvládli, jenomže..ten čas nás tíží," zamyslel se Sirius, "budeme na to muset jít jinak. Hele, co takhle levitací?"
"Můžeš to zkusit, Siriusi, ale nevím."
"Za pokus to stojí, Remusi," odkývl to James.
"Dobrá, jdeme na to. Nevíte, kde je teď zrovna Filch?"
"Siriusi, máš ještě nějakou bobu navíc?"
"Jasně, že mám, Jamesi."
"Tak ji vyhoď..do pěti minut tu bude Filch i s tou kočkou."
"To je fakt, kamaráde."
"Člověk by ani nečekal, jak rychlý může být takový stařec, viď?" obrátil se Sirius na Jamese. Byli schovaní za sloupem. Filch se právě bavil se svou kočkou: "Vidíš někoho zlatíčko?"
"Hmm, Zlatíčko," šeptl Sirius, "místo ženské si pořídil kočku," hihňal se, "bacha, jde sem. Právě včas. Stačili uhnout tak, aby si jich ani jeden z nich nevšiml.
"Jde pryč," oznamoval Petr z opačného rohu, kde čekali s Remusem, "mě by zajímalo, jak stará tahle kočka je. Divím se, že ještě drží pohromadě!"
"Nejspíš bude mít nějaké kouzelnické schopnosti," špitl Remus.
"No, to teda má," sykl Sirius, "špehovat nás na každém rohu!" obrátil se k ní, kočka byla pomalu na odchodu, "Ale ty nám nezdrhneš," bědoval Sirius, vytáhl hůlku a namířil na zbytek kočičích nohou, které právě zabočovaly za roh, "Accio kočka."
"Myslíš, že to funguje i na živé tvory?"
"To já nevím, Jamesi, ale zkusit to můžu, ne? Je Filch dostatečně vzdálen?" obrátil se na Petra, který kontroloval situaci. Ten přikývl.
"Sakra, Accio, Paní Norrisová," kočka ztuhla..ale ne proto, že by to způsobil Sirius svým kouzlem, ale nejspíš nějak vytušila, že tam někdo je. Vrátila se zpět a s hlasitým mňaučením nejspíš volala Filche, "Accio kočka," namířil na ní znovu hůlku. Kouzlo zřejmě nepůsobilo tak, jak mělo, ale aspoň trochu ano. Kočka se z ničeho nic posunula o pár čísel. Nebyl to velký zvrat, ale kousek to byl. Petr kočku rychle chňapl do ruk.
"Výborně, Petře," smál se Remus. Ale zas tak výborné to nebylo. Kočka se zmítala ze strany na stranu. Škrábala, kousala, kopala, kde mohla.
"Pusť ji na zem, rychle!" Petr s radostí kočku odhodil, bylo mu jedno, jakou silou, ale mrskl s ní o zem. Kočka zůstala chvíli v šoku. Sirius hned využil situace: "Wingardium leviosa," věneček s Hnojůvkami se vznesl a přesně tak, jak Sirius pokynul hůlkou, taky dopadl. Omotal se kolem krku Paní Norrisové a dál se zadrhl o přední packy, "La carnum inflamare. To máš za všechno to slídění, ty špinavá hroudo blech! Pánové, zdrháme!!" Vzali rychle nohy na ramena, ať je nenačapá při činu. Zvolané kouzlo způsobilo náhlé zapálení bomb Hnojůvek. Paní Norrisová začala ze všech stran prskat. Byla jako vánoční stromeček o Štedrém dni. Kluci vyběhli dvoje schody, už se pomalu blížili ke vchodu do nebelvírské věže, když v tom kočka začala strašně ječet, mňoukat a chrčet.
James, Sirius a Petr vyprskli smíchy, jen Remus ne: "Proboha, nemohlo se jí nic stát?"
"Neměj obavy Remusi, a i kdyby, ona si to zasloužila, však jí nebude škoda!" utnul to rázně Sirius a vešel do věže.
Tam už na ně čekal Ian: "Tak co?" usmíval se od ucha k uchu, "slyšel jsem ten rámus. Předpokládám, že teď už Filch zjišťuje, kdo to udělal."
"Neplecha ukončena," zakryl si James ústa.
"Měli bychom si rychle najít alibi.Iane, dosvědčíš nám, že jsi nás viděl psát úkoly, jasný?" obrátil se na něj Sirius.
"Jasnačka," stále se nemohl přestat smát, "příště těch bomb koupím víc. Poslyš, Blacku, měl by sis je někam schovat, ať je Filch nenajde. Mně už je teda nevracej! Určitě budete první, koho bude podezřívat. Za tak krátkou dobu jste si tu udělali pěkné jméno.."
"To je pravda, co s nimi?" Sirius na chvilku zaběhl do pokoje a vytáhl staré obnošené ponožky, které nosíval jen když byla krize, zbylých pár Hnojůvek do ponožek zabalil a schoval na dno kufru, který měl pod postelí, "tam je snad nikdo nenajde," vzal z pokoje několik knih, pergamenů a brků a rychle s nimi vyběhl do nebelvírské věže. Položil je na stůl a přisedl k nim, "rychle pánové, dělejte, že si píšete úkoly. Počítám, že každou chvilku se tu vřítí McGonagallová s Filchem." A měl pravdu. Během pár minut už byli oba vevnitř. McGonagallová se tvářila velmi přísně, naštvaně a zklamaně.
"Tak který z vás to byl?!" přistoupila ke čtveřici.
"Promiňte paní profesorko?" zeptal se James nenápadně a tvářil se přitom jako mílius.
"Vy moc dobře víte, o čem mluvím, pánové. Který z vás to spackal?"
"Paní profesorko, ale my opravdu nevíme, co jsme udělali?!" Sirius byl velice přesvědčivý lhář. Už tolikrát je dostal ze šlamastiky.
"Blacku, Potter, to máte určitě na svědomí vy dva, ne-li vy čtyři," obrátila se na Remuse a Petra, "ten útok na Paní Norissovou."
"Jak můžete vědět, že jsme to byli my?" tvářil se Sirius pohoršeně, jakoby mu právě bylo ublíženo.
"Pokud jste to nebyli vy, pánové, tak kdo tedy?!"
"To nevím, paní profesorko, ale my jsme tu celou dobu dělali úkoly. Takže jsme to jaksi být nemohli, jak jistě chápete," zaculil se James.
"Nebuďte drzý, Pottere," sepjala ruce a její rty se vyrovnaly v úzkou tenkou čáru, která vždy znamenala, že se strašně zlobí, "tak mi teda předveďte, co jste napsali!" sebrala ze stolu Jamesův pergamen. Petr, Sirius i James zbledli. A je konec. Teď zjistí, že neudělali nic, že celou dobu lhali. Jen James se tvářil spokojeně, ale ani Sirius nevěděl proč, "no dobrá!" položila profesorka zpátky pergamen na stůl. Naštěstí pro Jamese i ostatní, si už den předem udělal pojednání do Přeměňování, aby neměl přes týden tolik práce, "a opravte si to, Pottere, máte tam několik faktických chyb!" Sirius se podíval s úžasem na svého přítele, sklopil oči. Pergamen byl celý popsaný. James se vítězoslavně usmál.
"Je pravda, že jste tu dělali úkoly, Lupine?" a bylo to tu, kladivo udeřilo na hřebíček, McGonagallová věděla, že Remus Lupin je důvěryhodná osoba a že by ji nikdy nelhal, vždycky se proto ptala jeho, aby si ověřila pravdivost výroků. Remus se mírně sklonil, ale pak pevně zdvihl hlavu a upřeně se jí zadíval do očí: "Ano, paní profesorko, je to pravda. Nikde jsme nebyli, nevíme, kdo to mohl způsobit, ale my jsme dnešní večer strávili zde a psali pojednání do Přeměňování," zdálo se, že to jí stačilo. Že tohle profesorku McGonagallovou uspokojilo. Když se však Remus otočil směrem k Filchovi a viděl začazenou Paní Norissovou s křivým výrazem v obličeji, vyprskl smíchy.
Profesorka se otočila: "Pane Lupine, tož znamená, že s tím máte něco dočinění!!"
"Ne, paní profesorko," teď už se ale přidal do rozhovoru Ian Gregory, "nemohl s tím mít nic dočinění, protože oni byli opravdu celou dobu tady a poctivě se učili."
"Dobrá, Gregory, věřím Vám..a věřím i jim," položila si ruce vzkřížené na hruď, "a Vám Lupine odebírám pět bodů!"
"Za co?"
"Za to, že se smějete cizímu neštěstí."
Remus už už chtěl něco říct, ale James do něj drcl: "Nech toho, kamaráde, buď rád, že jsme z toho takhle vyvázli," šeptl mu do ucha.
"Ale to není pravda, oni lžou, paní profesorko, lžou. Lžou Vám do očí, copak to nevidíte?" rozčiloval se Filch se slzami na krajíčku a hladil přitom teď už kočku, co vypadala jako by měla trvalou.
"Nelžou mi, Argusi, pan Lupin by mi nelhal. Je to poctivý student. Viníky si budete muset najít jinde."
"Ale.."
"Jak jsem řekla, tihle to nebyli, Argusi, pojďte. Necháme je tu, ať můžou pokračovat v tom, co doposud dělali," sebrala se a, s doprovodem hlasitého chraplání školníka Filche, odešla.
"Teda pánové, to bylo o fous," utřel si Sirius čelo.
"To teda bylo. Díky Iane," kývl James směrem ke studentovi šestého ročníku.
"Nemáte zač, to bylo za tu dobrou věc," smál se, "vypadala fakt strašně.Držel jsem se zuby nehty."
"Jo, to teda jo," přidal se teď už vysmátý Remus, "málem jsem se neudržel.I těch pět bodů dolů za to stálo."
"No, všimli jsme si," chytl Sirius Remuse za paži, "díky kamaráde, že si to nepráskl."
"Prosím tě, Siriusi. Tím bych přece potopil i sebe."
Jediný Petr neměl co říct, stále byl vylekaný, že se na to přijde.
"Ještě, že jsme nenechali mluvit tohohle posránka," tónem mírného sarkasmu kývl Sirius k Petrovi, "No tak, Petře, vzpamatuj se. Je to za námi. A pomstili jsme se!!" Podíval se na Petrovy poškrábané a pohryzané ruce a dodal: "Ale za tohle válečné zranění bys měl dostat metál!"
"Až budeme doma, koupím ti zmrzlinu, Petře," poplácal ho po lopatkách James. Petr vycenil zuby a samou radostí si promnul ruce.

3. kap. - Vrba Mlátička

29. října 2005 v 0:49 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Hned po škole si všichni čtyři vyšli na procházku kolem jezera, aby se tu více porozhlédli. Zrovna šli kolem hájenky, u které stál ten obr.
"Dobrý den, Hagride, " mával James.
"Proč mu máváš, vždyť se sotva znáte," nechápal Sirius.
"Tak, je to slušnost!"
To už je ale Hagrid zval k sobě do hájenky na čaj a na sušenky. Nakonec souhlasili a šli.
Petr vypadal, že se sbíhají sliny, ale po chvíli ho přešla chuť. Hagridovými sušenkami by v dolech mohli dolovat uhlí.
"O tobě jsem už toho hodně slyšel," otočil se se smíchem Hagrid na Siriuse, "říkal jsem, že budeš pěkný kvítko."
"Jo? Ani nevíte, jak se jmenujeme, viďte? Já jsem James Potter, tohle je Remus Lupin a tohle je Petr Petigrew."
"A co já? Mě nepředstavíš?" rozčiloval se Sirius.
"Myslím, že tebe není třeba představovat," hihňal se Remus,"vždyť pan Hagrid říkal, že už toho o tobě mnoho slyšel."
"Jakýpak pan Hagrid. Hagride mně říkejte, já nejsem zvyklej na vykání vod studentů. A máš pravdu, Remusi, vo nějakým Blackovi jsem už slyšel. Jseš to snad ty, ne?" mrkl na Siriuse. Všichni se začali smát.
"Tak už jsem slavnej? To jsem stihl celkem rychle. Kdopak o mně mluví? Hezky nebo nehezky?" vyzvídal.
"Většinou profesorka Morisnová vo tobě mluví. Stěžovala si profesorce McGonagallové. Ještě ti nic neříkala?"
"Ne."
"No, prej vyrušuješ v hodinách a děláš naschvály," Sirius na Hagrida hleděl nevěřícným pohledem vlka, který má sto chutí roztrhat nějakou nevinnou ovečku.. "No, ale z toho bych si nic nedělal. Mě taky neměla ráda. Nikomu to neříkej, ale je to stará protivná mrcha," smál se Hagrid, "profesorka McGonagallová ale ví, že ta čůza to dělá úmyslně. Jen si dej pozor, ať ti nedá školní trest. Toho bys teprve litoval!"
"Školní trest ?" vykřikli všichni společně.
"Tys ho někdy dostal, Hagride? Co to je za trest?" zajímali se.
"No, buďto vás nechá přes noc vytřít podlahu na celým hradě, tak, abyste nemohli podvádět a používat kouzla...Horší však je, že vás přitom hlídá ten zatracenej Filch s tou svojí voškubanou kočkou."
Filch byl školník zdejší školy, středního věku, byl podobný jako profesorka Morisnová, s tím rozdílem, že on byl Moták, kouzelník, který neumí kouzlit. Neustále nadával a křičel a ke všemu měl malou šerednou pomocnici - kočku jménem Paní Norissová, která neustále slídila a hlídala každý pohyb na hradě. I když jste viděli jen kočku, během minuty na místě byl i školník Filch. Ta kočka byla chodící bomba. Nikdo ji, ani Filche, nikdy neměl rád. Paní Norissová byla Filchova poslušná štěnice.
"Nebo jste museli jít do Zakázanýho lesa, sbírat ingredience a byliny do lektvarů. Podle seznamu, který předložila, a ten nebyl nikdy krátkej.Museli jste to dělat po škole a museli jste tam být do doby, dokud jste všecko nenašli. Baba jedna, vždycky tam dala přísady, které v Zapovězeným lese nerostou, takže jste tam tvrdli do rána a stejně šli zpátky s prázdnou," rozčiloval se obr.
"A tohle jako může dělat?"
"No, ředitel Dipet to tehdá nezakázal a Brumbál se k tomu nejspíš ještě ani dosud nedostal, natož tehdy, takže...ve školním řádě to není. Takže..vlastně jo, může to dělat. Ale jak vám říkám, dejte si majzla děcka. Ona má vždycky všecko promyšlený do mrtě."
Po dvou hodinách rozhovoru se rozhodli, že se raději uklidí do školy. Venku začínalo pršet.
"Tak co Petříku? Už se Hagrida nebojíš ?" chichotal se jako obvykle Sirius.
"Ne," špitl Petr, "teď se spíš bojím toho cukroví, co tam servíroval!"
"No né, Péťo, to byl vtip. A dobrej vtip," tvářil se překvapeně Sirius.
"Myslím, že je Hagrid prima chlap," začal James..
.."- chtěls říct obr..-"
"..jasně, I když je takovej, má dobrý srdce, nemyslíte?" moc se mu Hagrid zamlouval a ostatní přikývnutím potvrdili, že jim taky.
V sobotu ráno všichni pochrupovali, jen James vylezl z postele v obvyklou dobu. Nemohl se dočkat odpoledne. To totiž bude nebelvírský famfrpálový tým trénovat a on se na ně chtěl jít podívat.
Posadil se na tribunu, co nejblíže, aby toho co nejvíc viděl. Byl ve svém živlu. Právě sledoval, jak jedna střelkyně přihrává dalšímu střelci Camrál a ten střílí gól. Chytač týmu před dlouhou dobou vypustil Zlatonku, a ne a ne ji chytit. Jednak měl dost pomalé koště, jednak ho držel jak pohrabáč a nejspíš neuměl ani moc rychle lítat. A taky vypadal, že je dost slepý, poněvadž nemohl Zlatonku najít. James ji celou dobu pozoroval. Na jeho místě už by ji měl desetkrát chycenou. Říkal si, jak hrozně slabé družstvo mají. Naštěstí valná většina z nich byla ze sedmého ročníku, a tím pádem letos vycházejí. Takže za rok budou mít nové složení a jedním z nich bude i James Potter.
"Hele, taky jste si všimli toho stromu, když jste přijeli?" ptal se Sirius a hleděl na hýbající se vrbu, jež stála kousek od školy."Je dost vysoká a košatá, ale když kouknete, tak je vidět, že ji tu teprve před nedávnem zasadili."
"Jo, Trisha - sestřenka říkala, že tu ta vrba nebyla .... zasadili ji letos." doplnil ho James.
"Myslíš, že tu má zaplňovat místo? Nebo má tvořit jakousi kulisu? ...má někoho zastrašit? Nechápu, proč ji zasadili .."
Remuse poněkud tohle téma znervózňovalo. "Nejspíš tu je, aby to tu bylo hezčí, ne?"
"Nebuď naivní, Remusi, tahle hnusná, vrásčitá vrba? Nepůsobí zrovna romanticky. To pochybuju!" reagoval ihned Sirius.
"Proč to vůbec řešíme?" ptal se Remus
"Máš pravdu," ukončil to James.
"Ale víš, co je zajímavější, Remusi?"
"Ne..-"
"Koukni!" Sirius vzal kámen a hodil ho směrem ke stromu, který se nakošatil a po kameni se ohnal,"brání se, nikdo se skrz její větve nedostane."
"Já vím.."
"Jak to můžeš vědět, Remusi?"
"Uh... no, taky jsem to zkoušel," řekl spěšně, "jednou mi tam upadla kniha, když jsem se pro ní sehl, ten strom se mě pokusil zabít... musel jsem ji odtíhnout klackem."
Bylo vidět, že mu jak Sirius, tak James moc nevěří, poněvadž si ho prapodivně prohlíželi.
Mířili právě na hodinu Bylinkářství. Měli ho s Havraspárem. Naproti Siriuse a Jamese se postavila ta zvláštní dívka.
"Ahoj Alisho," usmál se James.
"Čau Jamesi."
Sirius nemohl spustit oči z jejích žlutých jestřábích čoček a šedivých vlasů.
Remus v posledních dnech vypadal opět dost špatně, jako tehdy, když přijel a minulý měsíc, kdy taky beze slova zmizel.
"Poslyš Remusi, vypadáš hrozně. Jak se cítíš ? Nechtěl by sis zajít na ošetřovnu?"
"Je mi fajn," nasimuloval smích, "tam mi stejně nepomůžou. Hele, kluci. Mohli byste mi v pátek zapsat úkoly? Nejspíš tady nebudu."
"Jasně," pokrčil obočí James.
"Díky."
"Ty, Remusi, kam to vlastně jedeš? To není poprvé, že?"
"Já...no, nechtěl jsem o tom mluvit," sklopil oči a hluboce vzdechl, "totiž, moje matka….je vážně nemocná..., a tak..."
"Chápeme, takže jedeš za ní.."
"Promiň, to jsme netušili, to je mi moc líto," klepal mu na rameno James.
"Jo, že přeju brzké uzdravení," přidal se Petr.
"Neboj, my ti pak všechno řekneme, neměj obavy, drž se," dodal nakonec Sirius.
Už všem konečně bylo jasné, co se s Remusem děje. Je jasné, že když je něčí velice blízká osoba vážně nemocná, že se musí člověk cítit příšerně a musí to být na něm znát. Je jasné, že se nad Remusovým vzhledem podílí hodně starostí. Chudák malá, právě, když začne chodit do školy, tak mu onemocní matka. Určitě ji má hrozně rád.
"Tak tady to máš," podával James Remusovi pár pergamenů.
"Díky kluci."
"Můj oblíbený úkol je do Lektvarů, ¢napište mi šest palců dlouhé pojednání o jedech využívaných denně v praxi,¢" smál se Sirius, "bude se divit, až ji tam napíšu Doušek živé smrti - užito v praxi na profesorku Lektvarů!"
"Sirius zase dostal o úkol víc a navíc mu odebrala dalších dvacet bodů," přerušil James Remusův smích.
"Bože, jak já ji nenávidím.. skvěle by si rozuměla s mou matkou!" hořekoval Sirius.
"No a co v Obraně a Přeměňování?" skočil mu do řeči Remus.
"To víš, v Přeměňování jsme z obyčejného pergamenu dělali hrací karty, to není nic těžkého, to zvládneš hned, a .."
"V Obraně jsme cvičili kouzlo Flippendo a Diffindo, taky pohodička," doplnil Jamese Sirius, "i Petříkovi to docela šlo. Ale bylo mi až trapně, jak jednoduché to bylo. Fakt by mě zajímalo, kdy se budeme učit něco pořádného?!"
"Musíš mít trpělivost Siriusi, nejde to hned všechno uspěchat. Dočkej času jako husa klasu."
"Já jen, že bych už rád dal matce co proto …"
"Víš, že doma máme zakázáno provozovat kouzla?" ozval se po dlouhém mlčení Petr.
"Myslím, že ty, Petře, s tím problémy určitě nebudeš mít," smál se Sirius, "protože tobě dělá obrovský problém jen nějaké kouzlo udělat."
"Z tebe bude vzorný student," hihňal se tiše James, "který nikdy neporuší žádné pravidlo, protože na to nebude mít nadání," šeptnul James směrem k Siriusovi, aby to nikdo neslyšel.
"No tak kluci, nechte ho, však se teprve rozkoukává, má na to ještě spoustu času," mračil se James, "podle Bible bůh taky nestvořil svět za jeden den."
"Ty věříš v boha, Remusi?" zajímal se James.
"No, pochybuju, že Petr by stihl stvořit svět za celý rok, s tím jeho tempem."
"Ty máš takovou smůlu, Petře," otočil se na něj Remus, "že se vůbec, ale vůbec neumíš a nechceš bránit, tobě je to snad jedno, co si o tobě tihle dva myslí?"
Petr jen svraštil obočí, jako by hluboce zauvažoval, až to Siriuse zase rozesmálo, lehce kývl hlavou a pokrčil rameny.
"Měl by sis utvořit vlastní názor a hlavně Petře, měl bys mít hrdost!"
Byla neděle večer, Remus seděl u stolku s knihou <i>Kouzelnické odvary a lektvary</i>, před sebou měl hromadu pergamenů a zapisoval si do nich lektvary, jež se používají denně v praxi. Kostirost - nahrazuje a léčí chybějící nebo zlomené kosti v lidském těle, ten se přece musí denně používat v lékařství. U Svatého Munga byl Remus už několikrát a znal to tam velice dobře, Kostirost je jistě základním lektvarem, který tam denně používají. Dále základní lektvar na léčení vředů, Sluneční lektvar na náplň do lamp. Určitě zde patří i čistící lektvar, Vlkodlačí lektvar, u toho se zarazil, chvíli na to hleděl…
Náhle mu přes rameno koukl Sirius: "Co je ?" Remus na židli poskočil, "nevíš si rady? Já jsem ho tam napsal, myslím, že Vlkodlačí lektvar tam patří taky, no nemyslíš? Ty si nemyslíš, že by měl být denně používám v praxi? Ministerstvo přece nemůže dopustit, aby jim tu někde volně běhali divocí Vlkodlaci, no ne?"
"Hmm," Remus vzal brk a dopsal Vlkodlačí lektvar a jeho užití v praxi. Už to šlo rychle,byl u konce, Veritaserum - užití u soudu, v azkabanském vězení, na Ministerstvu kouzel, u všech oborů související s kriminalitou.
Jakmile dopsal poslední větu, rozhodl se, že si půjde lehnout, bylo pozdě. Ohlédl se ke krbu, kde Sirius a James právě hráli kouzelnické šachy a velice se u toho bavili. Petr byl už bůh-ví-kde. Nejspíš už byl taky unavený a šel si lehnout. Remus byl tak vyčerpaný, byl to náročný víkend.

2. kap. - Profesorka Morisnová

29. října 2005 v 0:48 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
Druhý den, když šli ráno na snídani, jim prefektové rozdali rozvrhy hodin.
"Tak, první hodina je Bylinkářství. Paecy Cornwell z pátého ročníku říkal, že Prýtová je fešanda," cenil zuby Sirius.
"Hmm," přitakal James "to uvidíme. Co mě fakt ale děsí, je to Přeměňování se Zmijozelem. Příšerná kombinace!Umíš si to představit ?"
Sirius s Remusem přikývli.
První hodinu Bylinkářství trávili ve skleníku číslo jedna. Jelikož to byla první hodina, nečekalo je nic strašného. Celá třída už byla shromážděna, ale profesorka pořád nikde. Po chvíli se ale dostavila.
"Myslím, že Cornwell měl pravdu," usmíval se James.
Před nimi stála malá, ale pohledná mladá žena s černými kudrnatými vlasy.
"Ta tu nejspíš není dlouho," špitl Sirius.
"Dobrý den třído. Jsem profesorka Prýtová a budeme spolu mít hodiny Bylinkářství. Dnes se budeme bavit spíše o tom, co od vás budu očekávat a co budeme dělat."
Do konce dvouhodinovky si povídali. Pak následovala přestávka na oběd a potom již očekávané Přeměňování.
James se Siriusem si sedli do poslední lavice a před ně si sedl Remus s Petrem. Petr si pomalu začínal zvykat.
Kolem jejich lavice prošel Lucius Malfoy, který si chtěl také sednout, co nejdále, ale jak zahlédl Remuse, pravil Goyleovi: "Před takového nuzáka si sedat nebudu!"
V tom ale Siriusovi došla trpělivost, vyskočil na nohy: "Cože jsi to řekl ty hade ?! Zopakuj to!"
Kdyby ho Remus s Jamesem nechytili, vrhl by se na něj.
"Ještě jednou ty odporná kryso a uvidíš, co s tebou provedu!" křičel na Malfoye, který beze slova odešel.
"Kašli na něj Siriusi, je to jen namyšlený zbohatlík a srab!" uklidňoval ho James. Když si nakonec sedl, tak se Sirius uklidnil, ale nespustil z Malfoye oči.
"Díky, že ses mě zastal Siriusi, ale to nebylo nutné ..," otočil se na něj Remus.
"Nebylo nutné ? Parchant jeden. Nikdo nebude urážet mé kamarády."
Remus se jen usmál a zbytek jejich pozornosti si už vyžádala profesorka, která právě vešla do učebny.
Aniž by pozdravila, řekla jim svoje: "K Přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, která se budete muset naučit. Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl zahrávat, tak odejde a už se nikdy nevrátí. To je mé první a poslední slovo, berte to jako varování!" Pak proměnila židli v ovci a zase nazpátek.
Na všechny studenty to udělalo obrovský dojem. Nemohli se dočkat, kdy začnou také praktikovat podobná kouzla, to už ale profesorka psala na tabuli spoustu složitých pokynů a návodů a rozdala jim párátka, ze kterých měli udělat praobyčejný špendlík.
Na konci hodiny to zvládli jediní čtyři studenti. James, Remus, Sirius a Severus Snape. Když to James se Siriusem viděli, oba se na sebe škaredě ušklebili.
"Výborně. Čtyři studenti ? To je skvělý výsledek. Pět bodů pro Zmijozel a patnáct bodů pro Nebelvír," obdařila je svým úsměvem a Sirius s Jamesem se divili, že se tahle ženská dokáže tak hezky smát.
Na hodině Létání je už na hřišti čekal mladý profesor jménem Abram Chandler.
"Vítám vás studenti. Nebudu to prodlužovat. Každý se postaví ke svému koštěti."
Všichni se postavili na svá místa. Sirius si povšimnul, že naproti němu stojí dívka, jež má žluté oči. Myslel si, že špatné vidí, ale když mu to James i Remus potvrdili, raději se věnoval tomu, čemu měl. Profesor dále pokračoval v pokynech. "Tak a teď vztáhněte svou pravou ruku dopředu. Tak, aby byla nad koštětem a křikněte VZHŮRU. Asi takhle. Vzhůru!" profesorovo koště bylo náhle v jeho pravé ruce "Prosím, zkuste to."
Prostorem se teď linulo VZHŮRU v každé tónině hlasu.
První držel koště v ruce James a ta dívka se žlutýma očima. Komu to vůbec nešlo, byl Petr a nějaký chlapec z Havraspáru.
"Děláte to špatně Quirelle. Takto!" Ukázal profesor a Petra pobídl, aby udělal to samé.
"Tak a teď si každý dáte koště pod nohy, jako byste na něm seděli. Takto..,"předvedl profesor "pak si na něj nasednete a nohama se odrazíte od země. Rukama koště pevně držte, mírně se nadzvedněte nad zemi a zase se vraťte na původní místo. Předvedu vám to." Učitel si sedl na konec koštěte, špičkami se odrazil od země. Asi dvacet centimetrů se vznášel nad zemí, a pak zase dopadl zpět na zem. "Tak prosím a teď vy!"
Jediní, komu se to opravdu povedlo, byli zase James a ta zvláštní dívka.
"Výborně, pět bodů pro Nebelvír a pět bodů pro Havraspár. Ostatní cvičte to, co jsme dosud zkoušeli a vy dva pojďte prosím ke mně."
James i dívka popošli k profesorovi.
"Máte talent, ale ještě bych si chtěl něco zkusit. Proleťte se mi tam a zpátky, prosím, " ukázal na konec hřiště.
Oba se přichystali k letu. Dívka odstartovala o něco dřív, ale nazpátek dorazili téměř současně. James ji o pár centimetrů předehnal.
"Skvělé, opravdu skvělé. Ještě pár hodin létání a …nechtěli byste to vy dva zkusit příští rok v kolejních družstvech ?"
James se ohlédl na děvče a ona na něj. Oba dva souhlasně přikývli.
"Dám o tom zprávu profesorce McGonagallové a profesoru Kratiknotovi. Máte opravdový talent. Můžete jít, " pobídl je "dnešní hodina je u konce, " hulákal pro všechny.
"To by mě zajímalo, po kom ta holka je, po kom má ty oči ?" mumlal si pro sebe Sirius.
"Jaká holka ?" zajímal se Remus, kterému neuniklo Siriusovo žvatlání.
"Jen tak pro zajímavost, jmenuje se Alisha Hrochová. Létá skvěle," mínil James.
Sirius se pousmál: "Myslím, že si James už našel holku," šeptal Removi do ucha.
"Koneckonců, to ty taky," dodal nahlas, když si vzpomněl na svou původní myšlenku.
"Hmm," přitakal obdivně Petr s plnou pusou jídla. Všichni se na něj otočili, protože zřídkakdy promluvil a každé jeho kvíknutí byl obrovský zázrak.
Na poslední hodině už byli všichni naprosto vyplivnutí.
Petr usnul na lavici. Jessica Kasonová, profesorka Astronomie měla ve třídě obrovské horko a mluvila tak zpomaleně a monotónně, že to každého uspávalo. James byl myšlenkami úplně mimo. Představoval si, jak letí na novém modelu koštěte Stříbrný šíp nebo na Nimbusu 1700. Hraje zápas proti Montroseským strakám, šampiónům poslední sezóny, a vyhrává. Jakešovi se vždycky famfrpál zamlouval. Doma odebíral časopis, který byl jen a jen o tomto sportu. Od prvního dne, kdy mu otec vyprávěl o Bradavicích, se chtěl James stát hráčem kolejního družstva a jeho snem bylo stát se členem národního týmu. Chtěl být chytačem, protože mu asi nejlépe šlo chytání Zlatonky a taky ho to nejvíc bavilo, ale pokud by se stal střelcem nebo odrážečem, nevadilo by mu to. A teď už ho dělí jen rok od splnění prvního přání. Má šanci se příští rok ucházet o místo chytače, neboť jak zjistil, nebelbírký chytač Erwin Boncey je v posledním ročníku.
Nebelvírské družstvo už tři roky nevyhrálo žádný zápas. Vždycky prohráli, ale James musel uznat, že někdy to bylo velice těsné. Měl v Bradavicích, v Mrzimoru vzdálenou sestřenici přes dvě nebo tři kolena, na postu střelkyně, a ta ho vždycky informovala a nadšeně mu vyprávěla o zápasech nejen kolejních družstev. Kdysi byla na mistrovství světa ve famfrpálu, tehdy bylo ve Francii a domácí vyhráli. Jamese hrozně bavilo Trishu poslouchat, poněvadž to líčila tak barvitě, jako by tam byl s ní. Naneštěstí pro něj byla Trisha letos také v sedmém ročníku. James chtěl, aby si proti sobě zahráli. Jako dva členové různých družstev. Ale bohužel už nebudou mít šanci. Rozhodl se, že až bude členem týmu on, tak neprohraje žádný zápas a vyhraje nebelvíru pohár !
Sirius byl duchem taky mimo. Jediný, kdo dával pozor byl Remus.
Profesorka Kasonová byla žena ve středním věku a ačkoliv je astronomie zajímavá věda, ona to podávala takovým stylem, že to nejen studenty nebavilo a usínali přitom, ale tento předmět se stal terčem zhnusení. Nebyla ten typ jako profesorka McGonagallová, byla jakoby mimo realitu. Učivo odříkávala jako automat, jako básničku a vůbec neměla ponětí, co se ve třídě děje.
Jakmile hodina skončila, všichni se zdáli být šťastnější, avšak hrozně vyčerpaní. Jako by z nich profesorka vysála veškerou sílu.
"Třeba má nějakou moc vysávat ze studentů energii, je něco jako upír," koktal Sirius skoro se zavřenýma očima.
"Jo," přitakal James, "myslel jsem, že to neskončí!"
"No, aspoň se máte kdy prospat," usmál se Remus, který vůbec nevypadal, že by na té hodině byl. Byl svěží a i když jeho vzhled vypadal chatrně, vypadal ze všech nejlíp.
"Moje řeč," kvíkl něžně Petr.
Všichni tři se na něj šokovaně otočili.
"No vida, Péťo, začínáš si na nás zvykat," hihňal se jako obvykle teď už probraný Sirius.
Z Petra se v posledních hodinách už sypaly celé věty, sice holé a nerozvité, ale dávaly smysl.
Sirius začal sršit svou obvyklou dobrou náladou: "Neříkej mi, Remusi, že sis celou tu dobu dělal poznámky?" Remus se škodolibě usmál a přikývl.
"Slyšel si to, Jamesi ? Jamesi, hej Jamesi ?!" Sirius s ním třásl, byl jako v transu a stále myslel na famfrpál.
"Jo? Jo…jasně.. určitě," smál se "o čem je řeč?"
Sirius mu rozcuchal vlasy, ale výsledek byl stejný jako předtím. James měl téměř vždy rozcuchané vlasy, černé jako uhlí a málokdy šly učesat. Neposlušně mírně trčely do všech stran. Ať udělal, co udělal, vždycky to na něm dělalo neupravený dojem kluka, co v životě neviděl hřeben.
První den školy byl velice náročný, a tak nebylo divu, že všichni čtyři usnuli během pár minut.
Následující den hoši přišli na to, že i v Historii kouzel mohou dospat to, co nestihli. Profesor Binns, který kráčel ze strany na stranu je moc nezajímal. Látku jakoby vykládal jen pro sebe, ale to, že si v první lavici nějaká studentka lakuje nehty, ho už nezajímalo, nebo lépe řečeno, nejspíš o tom ani nevěděl. Největší štěstí měli studenti, kteří zaujali pozice v zadních lavicích, poněvadž ti, co byli v první řadě, byli nuceni cítit profesorův pot. Hodinu, co hodinu byl cítit po svém potu a ohrožení ve předu poznali, že udělali hroznou chybu.
Postupem času chlapci poznávali další své spolužáky.
V Přeměňování nedělali pokroky jen James, Sirius a Remus, ale i Frank Longbottom a k jejich nelibosti také Severus Snape. Takto Nebelvír i Zmijozel získával zase o nějaký ten bod navíc.
Formule každého bavily. V první hodině se učili levitaci, neboli nutili předměty létat. Švihnout a mávnout a pírko se vzneslo. Samozřejmě k tomu byla potřeba vyřknout nějaké kouzlo.
Profesor Kratiknot vždycky stál na hromadě tlustých knih, aby na všechny pozorně viděl. Pomalu mu rašila kozí bradka. Brzy byl velice oblíbený.
James si nemohl nevšimnout, že většinu učitelského sboru tvořili mladí profesoři a profesoři asi tak do čtyřiceti let. Ale nedokázal to určit, jelikož kouzelníci se dožívají požehnanějšího věku a nelze podle vzhledu určit, jak jsou staří.
Následujícího dne se však Jamesův názor vyvrátil.
Profesorka Morisnová byla "stará ječící harpie," jak říkal Sirius. Oba věděli, proč tomu tak je. Byla ředitelkou zmijozelské koleje. Hned první hodinu po nich křičela, proč dělají chyby, když jim vždy vše jasně vysvětlí. Potíž byla v tom, že jim nikdy nic neřekla, jen: "Pracujte chásko líná, na co máte knihy?" Ihned si oblíbila toho slizkého Snapea. Sirius s Jamesem k němu měli čím dál větší odpor.
Dělali lektvar na léčení vředů. A i když ho měl Sirius naprosto správný, profesorka ho sjela, že málo podusil hlemýždě, že to viděla. Mávnutím hůlky byl kotlík zase prázdný: "Znovu a pořádně !!!"
"Co to proboha mele?" rozčiloval se Sirius, "moc dobře ví, že jsem to měl všechno dobře, tak proč.."
"Protože jsi to měl hotové moc brzo, příště s tím počkej," skočil mu do řeči James.
"A to mám být lemra? Podívej se na slizáka Snapea, ten skončil téměř stejně jako já a nic mu neřekla!!"
"Ale on je ze Zmijozelu," upřeli na něj oči oba dva.
"Srážím Nebelvíru 10 bodů za vyrušování. Vy dva, jak se jmenujete ?" ukázala na ně.
"Black."
"Potter."
"Na vás si dám pozor. Jste jen malí rozmazlení haranti. Obzvlášť na Vás si dám pozor, Blacku!"
Sirius po ní hodil hnusný vražedný pohled. Když se otočila, rychle něco zašeptal Jamesovi: "Kvůli ní se naučím ten nejjedovatější jed a naliju jí ho do toho jejího čaje, který si nosí prej každou hodinu," koukl na hrnek na jejím stole.
"Výborně Snape, už delší dobu pozoruji, že jste hotov. Vezměte si z něj příklad studenti " Tak rychle a …velice správně," dodala, když se koukla do kotlíku, "tak se mi to líbí, něco ve Vás je, 10 bodů pro Zmijozel."
To už Sirius svíral ruce v pěst: "Něco ve Vás je," šeptal "něco ve Vás je, leda tak plno mastnoty a lupů!"
Remus ho rychle uklidňoval a James mu musel pomoci.
Následovala Obrana proti černé magii, která bavila nejen čtyřku chlapců, ale i zbytek třídy. Jamesovi připadalo, že se mu tento předmět do hlavy vkládá sám. Nikdy neudělal chybu. Stejně tak to bylo s Remusem, Siriusem, Frankem, ale bohužel i Snapem.
Z Obrany proti černé magii měli ředitele školy, Abuse Brumbála. Vysokého staršího muže s dlouhými vlasy a vousy. Upřímné s pronikavé modré oči schovával za brýlemi tvaru půlměsíce. Byl to ten nejlepší profesor, kterého kdy tahle čtyřka kluků, poznala. Byl to nejenom férový a rozumný člověk, ale také nekřičel, vždy poradil a vždycky budil respekt.
Z Obrany proti černé magie se pro chlapce stal spíše koníček. Jakási záliba, které se nemohli dočkat. Brumbál si je tak získal, že pro ně každá hodina byla v nedohlednu. Zato každá hodina Lektvarů byla peklo.
Profesorka si na Siriuse velice zasedla a vyčítala mu co mohla, i to, že si zapomněla v kabinetu čaj, na který právě měla chuť. Ztrácel body za nic.
"Konečně víkend," bědoval James. Všichni mu dali za pravdu. Tento týden jim dal pěkně zabrat. Dostali plno úkolů a esejí, měli si procvičit plno kouzel.
"Snad se neučíš? Co Remusi ?" obrátil se na něj Sirius.
"Někdy si ty úkoly budu muset udělat, když to udělám dnes, aspoň budu mít klid."
"Jsi sebevrah," usoudil nakonec Sirius a šel otravovat Petra.
"Tak co Péťo, jak ti je…pověz mi, jak se máš ?"
Petr mlčel a vykuleně na něj hleděl.
"No, je pravda, že tohle je pro tebe pro začátek moc těžké. Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuju ?"
"S-Sirius."
"Výborně..a jak dál?" usmíval se.
Petr se taky pousmál: "Black."
"Skvělé!"
"Už ho netrap Siriusi," smáli se jak James, tak i Remus. Petr se na ně vděčně podíval a široce se usmál.
Poté se James zvedl a šel do sovince poslat vzkaz rodičům, jak moc se mu škola líbí, včetně špatných stránek, které poznal.

1. kap. - Hurá do Bradavic

29. října 2005 v 0:48 | Blanch |  + Počátky Pobertů v Bradavicích
A bylo to tu. Nastal den, na který James čekal celých jedenáct let. Na který se celé dětství těšil. Rád poslouchal, jak mu otec povídal, co všechno v Bradavicích zažil. A už je to tady, Jamese čekají podobné zážitky, dveře do Bradavické školy čar a kouzel se mu právě otevřely. Dorazil na nástupiště 9 a ¾ , které se schovávalo za sloupem mezi nástupištěm 9 a 10 na nádraží King´s Cross. Naložil si kufry do vlaku, naposled se rozloučil s rodiči a vlezl dovnitř. Na konci vagonu si našel prázdné kupé. Sedl si k oknu a jen tupě zíral na mihotavé pohyby přírody, které způsoboval vlak, který se právě rozjel.
Po chvíli se rozletěly dveře kupé dokořán.
"Promiň, máš tu volno ?" ve dveřích stál vysoký chlapec s tmavými vlasy a s kufrem v ruce.
"Jo, jasně, " odpověděl obrýlený hoch, který byl rád, že má společnost, jelikož ve vlaku nikoho neznal, neměl tu přátelé a všechny ostatní děti cestující do téže školy mu byly cizí.
Černovlasý chlapec si dal svůj kufr do přepážky nad sedadly a posadil se naproti Jamese.
"Já jsem Sirius, Sirius Black."
"Těší mě, já jsem James Potter."
Oba dva chlapci se na sebe usmáli.
"Už víš, do které koleje půjdeš Jamesi ?" zajímal se Sirius.
"No, jelikož můj otec i matka byli v Nebelvíru, tak soudím, že tam skončím také, ale kdo ví a co ty ?"
"Moji rodiče byli ve Zmijozelu, jenže já doufám, že tam se nedostanu. Ze zmijozelu vyšli všichni zlí černokněžníci a tam já nechci, " zkřivil chlapec výraz na obličeji. James se na něj jen díval a taky doufal, že jeho první kamarád, kterého si tu našel nebude ze Zmijozelu. Otec mu totiž také povídal, jak to tam chodí.. "Nepřipadáš mi jako někdo, kdo by měl následovat Salazara Zmijozela, " usmál se James "třeba nebudeš po rodičích."
"Možná, doufám, že to .., " nedořekl Sirius svou větu, poněvadž do kupé někdo vstoupil. Nějaký hubený chlapec s černými a mastnými vlasy.
"Ahoj, máte tu volno ? Nikde jinde .., "
"Ne, nemáme, " odsekl mu Sirius, aniž by se Jamese ptal, jestli by se mohl přidat "na někoho totiž čekáme, " usmál se na něj ironicky.
"Promiň, " omlouval se mu James, ale hoch už zřejmě neslyšel, jelikož byl dávno pryč.
"Proč si mu řekl, že na někoho čekáme, vždyť tu je plno místa ?" zajímal se James
"Zrovna s takovým bych v koleji skončit nechtěl. Moc se mi nezamlouval, asi nejsme jediní, kdo ho nechtěl pustit do kupé. Slyšel si, že říkal, že nikde jinde.., " šklebil se Sirius.
James se usmál: "Máš pravdu. Ty jeho vlasy mě nějak odrazovaly. Ostatní měli zřejmě stejný dojem.."
"Tak bude celou jízdu stát na chodbě no .., " smál se Sirius a James se k němu přidal. Jeho první školní den začal příjemně, našel si kamaráda.
Vlak už přijížděl na konečnou stanici. Stál tam jakýsi hromotluk a křičel: "Prváci, ke mně!"
Sirius vykoukl z vlakového okýnka: "Ježiši , tenhle nás má dopravit do školy ? Nezašlápne nás přitom ?"
To už ale James podával zavazadla, které postavili na vlakové nástupiště, jelikož jim ten hromotluk řekl, že to mají nechat zde, poněvadž pojedou loďkami a tam se zavazadla nevlezou. Dovezou jim je na hrad.
Sirius a James si vlezli hned na první loďku, ve které byl ten obr a ještě jakýsi kluk.
"Ahoj vespolek, " pozdravil obr "já jsem Hagrid, šafář a klíčník v Bradavicích."
"Takže jednoduše hajný, " pošťuchoval Sirius.
"No jasně, " usmál se Hagrid "ty budeš asi pěkný kvítko."
James přemýšlel, jak to, že tak mladý člověk nebo co to vlastně je, jako byl tenhle Hagrid, dělá ve škole hajného. Vždyť musel nedávno vyjít ze školy. Copak někdo ze školy jako jsou Bradavice, pak touží po tom, aby tam nakonec dělal šafáře ?
Kluk, který seděl vedle Jamese a Siriuse vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Buďto mu naháněl Hagrid takový strach nebo měl mořskou nemoc a nesnášel lodní plavbu. Jamesovi připadal jako přerostlé prasátko s chomáčem blonďatých vlasů na hlavě. Chlapec se třásl od hlavy až k patě a ani nebyl schopný mluvit. Sirius si ho prohlížel a po chvíli se začal strašně smát. James nechápal, co je na tom směšného, ale nechtěl v tom svého kamaráda nechat samotného, tak se přidal. Oba vzbudili v hochovi pozornost, protože se přestal třepat a přidal se k nim.
"Tak a jsme tady, " Hagrid právě zakotvil na konci jezera, které leželo před branami Bradavic.
"Páni !" hvízdl Sirius, když se díval na vysoký, robustní a stověžatý hrad.
James i ten kluk z loďky sdíleli jeho nadšení. Tak velkou budovu ještě nikdy neviděli.
Vevnitř to bylo stejně tak velké jako zvenku. Všude kamenné zdi i podlahy. Na zdech visely louče a zapálené fabule. Na zdech visely prošívané koberce a obrazy s pohybujícími se postavami. Na zemi byly tlusté koberce.
"Á, už jste tady Hagride ? Výborně." To si to k nim šinula nějaká vysoká, hubená žena s černým uzlem vlasů na hlavě a s přísným výrazem v obličeji.
"Vítejte v Bradavicích, " vítala je žena ve smaragdově zeleném hábitu "jmenuji se Minerva McGonagallová, jsem profesorka Přeměňování" propíchla všechny svým přísným pohledem "za malý moment začne slavnostní hostina na zahájení roku a také něco, co se bude týkat vás. Než totiž usednete ke stolu, každý z vás bude zařazen do příslušné koleje, ve které strávíte zbytek svého studia na této škole. Se svou kolejí budete mít společné pokoje, budete spolu chodit na předměty a také spolu budete trávit volný čas. Tyto koleje naší školy se nazývají Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá tato kolej má svého zakladatele a ze všech kolejí vystudovali vynikající kouzelníci. Každým svým úspěchem budete své koleji získávat body nebo každým porušením řádu či neuposlechnutím je můžete zase ztratit, tyto body se pak na konci roku budou hodnotit. Kolej, která bude mít nejvíc bodů, získává školní pohár. Doufám, že každý budete své koleji dělat čest.
K Zařazování dojde za malou chvíli před zraky všech profesorů a studentů. Počkejte tu prosím chvíli. A hlavně potichu, " profesorka vyšla ven.
Jamese hned napadlo, že s touto profesorkou to nebudou mít lehké. Už ten první dojem řekl své. Bude jistě přísná, ale spravedlivá.
Profesorka se mezitím vrátila "seřaďte se prosím a pojďte zamnou."
Sirius náhle vypadal bledě. James pochopil, co mu je. Určitě měl strach z toho, že skončí ve Zmijozelu, jako zbytek jeho rodiny. Pevně si mnul ruce a nervózně hleděl na klobouk připravený na stoličce uprostřed sálu. Z klobouku se náhle začaly linout nějaké zvláštní zvuky, po chvíli z toho vzešla nějaká písnička o Bradavické škole. Když klobouk dozpíval, vzala ho profesorka do ruky a spustila: "Až přečtu vaše jméno, posadíte se na židli a nasadíte si tento klobouk."
"Ashleyová, Dorotta!"
Z houfu dětí se vyklopýtala zrzavá dívka s pihami po nose. Klobouk dlouho nepřemýšlel.
"MRZIMOR!"
"Abbott, Marcus!"
Trvalo to jen okamžik.
"MRZIMOR!" vykřikl klobouk.
"Becker, Patrick!"
"HAVRASPÁR!"
"Black, Sirius!"
James Siriuse poplácal po zádech a ukázal mu, že mu bude držet palce. Sirius se hryzouce do rtu prodral z řad a v tu chvíli už seděl na židli a všichni na něj koukali. Byl velice nervózní. Klobouk se nejspíš nemohl rozhodnout, ale nakonec zakřičel: "NEBELVÍR!"
Sirius nevěřil vlastním uším. Byl šťastný. Klobouk ho nezařadil do Zmijozelu, kam by měl nespíš původně jít, ale zařadil ho do Nebelvíru. Byl štěstím bez sebe a s nadšeným výrazem zamířil k nebelvírskému stolu. Ukázal na Jamese palec. Dokázal to, dokázal. Je jiný, než jeho rodiče !
Mezitím stihl klobouk zařadit plno studentů a naproti Siriuse si sedla blonďatá dívka s pleteným copem.
"Goyle, Antony"
Aniž by klobouk zaváhal, hned křičel "ZMIJOZEL!"
Sirius se opovrhavě ohlédl a sledoval dál. Hoochová, Jacobs šli do Mrzimoru. Kathleyová šla do Zmijozelu. LaFayethovou klobouk poslal do Havraspáru.
"Lupin, Remus!"
"NEBELVÍR!"
Světlovlasý hoch, který vypadal velice utahaně a zchátrale se posadil kousek od Siriuse.
"Malfoy, Lucius!"
Jamesovu ani Siriusovi se tenhle kluk vůbec nelíbil. Měl dlouhé blonďaté vlasy a průzračně modré a ledové oči. James si pomyslel, že tenhle půjde určitě do Zmijozelu. Už podle toho výrazu v obličeji, a taky, že ano.
Pak to šlo rychle. Několik studentů si sedlo k nebelvírskému stolu a k mrzimorskému, někteří s Havraspárskému a někteří zase ke Zmijozelu. Teď na židli seděl ten hoch, se kterým James se Siriusem seděli v loďce: "Pettigrew, Petr!", i když to tak nevypadalo, tak ho klobouk rychle poslal do Nebelvíru. Ale teď už ta chvíle, na kterou James i Sirius čekali.
"Potter, James!"
James se posadil na židličku a profesorka mu dala klobouk na hlavu.
"Hmm, zajímavé, " James tomu nemohl uvěřit, ale klobouk na něj mluvil "jsi bystrý hoch a moc dobře vím, jak s tebou naložím. Koneckonců si pamatuji ještě na tvého otce. NEBELVÍR!"
Sirius tleskal, jak nejvíc mohl. James rychle utíkal ke stolu, sednout si vedle něj, aby mu náhodou někdo nevyfoukl místo.
"Hele, " ukázal Sirius prstem na židli, na které seděl chlapec, kterého potkali ve vlaku "to je ten slizoun."
"Vypadá na Zmijozel, jak ty ho typuješ ?" opáčil James.
"Myslím, že Zmijozel má jistý. Jen se na něj podívej, ten odměřený výraz"
"Ten účes.., " dodal James. Oba prskali smíchy. Chlapec se jmenoval Severu Snape a když ho klobouk poslal do Zmijozelu, všichni se po něm otáčeli.
"Severus, co je to proboha za jméno. Měl jsem pravdu. Ve Zmijozelu jsou všichni slizští a on je to pravidlo, potvrzující výjimku!" mračil se Sirius.
"To se říká naopak. Výjimka potvrzující pravidlo, ale myslím, že on není výjimka. Vždyť se na něj podívej. Slizoun až od kosti, teda chtěl jsem říct, od konečků vlasů, " James vybuchl smíchy a Sirius se přidal.
Na stole už měli plno dobrot. Vařených i smažených brambor, kuře s nádivkou, zeleninový salát, masovou roládu, plno sladkostí a dýňový džus.
Vedle Jamese teď seděl ten ubohý kluk, který vypadal strašně vyčerpaně. Sirius na něj ukázal: " Podívej na toho chudáka. Co se mu asi muselo stát ? Strašně se v tom nimrá a vypadá, že každou chvíli omdlí."
James se otočil a žduchl do něj. "Promiň, ale není ti něco ? Vypadáš strašně!"
Hoch se na něj podíval. "Díky!"
"No ne, promiň, že ti to říkám. Nechtěl jsem tě urazit. Já mám jen obavy…"
"Jo, není ti něco ? Pomůžeme ti, " přidal se Sirius.
"Ne díky kluci, to je v pořádku, jen jsem nevyspalý, to je vše, " James se Siriusem přikyvovali, ale moc mu to nevěřili "mimochodem, já jsem Remus Lupin, " podával jim ruku.
"Těší nás. Já jsem Sirius Black a tohle je James Potter."
Po slavnostní večeři jim ještě Brumbál něco řekl a nakonec je poslal do postele.
Když chlapci přišli do pokoje, kufry už měli tam. Všichni se rozhlíželi. Všude kolem byly postele s nebesy. Postele ovité nachovými závěsy.
"Beru si tu u okna, " utíkal rychle James k oknu a pral se o ní se Siriusem, ale nakonec vyhrál a Sirius byl donucen vzít si postel hned vedle něj. V pokoji s nimi byl také Remus a ten kluk z loďky.
Remus si s klidem vzal postel nalevo od Jamese a jejich čtvrtý spolužák se nejspíš ostýchal, a tak se ke své posteli, stojící vedle Remusovy, doslova připlazil.
"Copak se nás bojíš ?" hleděl upřeně Sirius na toho nemožného kluka.
"N-ne.."
"No tak, to chce klid. Jak se jmenuješ ?" ptal se James
"Petr."
"Petr.., " pousmál se ironicky Sirius "no a jak dál ? Obyčejně míváme i příjmení, ty ne ?"
Petr na něj úzkostlivě koukal svými malinkatými očky a jakoby čekal, že ho mají každou chvíli zavraždit.. "Pe-pe-peti-grew."
"Petigrew ?" opakoval Remus
"J-jo, " Petr se stále nezbavil svého strachu z nových spolubydlících.
"Já jsem James Potter."
"Já Remus Lupin, " podával mu ruku, ale Petr se na ní jen koukl a uhnul. Remus ji vztáhnul zpět a kýval hlavou.
Sirius se opět hystericky smál a nemohl přestat. Předkloněný klečel na zemi a nepopadal dech. James se usmál: "Buď v klidu Petře, tohle je Sirius Black. On je trošku praštěný."
"Já…hehe..já-já..chachaaaaaa..já, že jsem praštěný ? A co tenhle… bojí se s námi mluvit, vypadá, jak vyoraná myš, kterou mají každou chvíli chytit do pastičky…hehe, " utíral si slzy z očí "pak teda nevím, kdo tu je praštěný, jestli já nebo on, " koukl na něj "chceš mít kamarády Petře ?" Petr s neurčitostí přikývl, "tak se neostýchej a normálně s námi mluv. My ti hlavu neukousnem!"
James si nemohl nepovšimnout vyděšeného výrazu v Remusově obličeji, když Sirius zmínil slovo neukousnem.
Všichni už si pomalu vybalili všechny věci. Bylo pozdě večer a všichni ulehli do postele. Petr od té doby nepromluvil ani slovo a Jamesovi to tak připadalo lepší, poněvadž by se Sirius začal zase strašně smát. Koukl se na bok. Remus už spal. Taky že to potřeboval, vypadal opravdu hrozně. Měl kruhy pod očima, utahaný výraz a chodil jako po autohavárii. Petr už byl také uprostřed snu, jen Sirius byl vzhůru, což po chvíli James zjistil, poněvadž …
"Tssst.. tssst.."
James čekal, že z něho vyleze zase nějaká kravinka, kvůli které by mohl probudit kluky, a to nechtěl, tak raději dělal, že spí.
"Já vím, že nespíš Jamesi. Chci ti jen říct, že jsem moc rád, že jsem tě poznal. Dobrou noc."
"Já taky, dobrou Siriusi."

2. kapitola - Má matka

26. října 2005 v 23:54 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Vzbudil se jako poslední. Vlastně spíš byl vzbuzen. Někdo po něm mrsknul polštářem.
"Harry?" Slyšel hlas svého otce.
Harry pomalu rozlepil oči a otočil se za hlasem. "Hm?" Zamrčel ospale.
"Co ty tu děláš?" Položil místo Jamese otázku Sirius. Tak skvěle se doplňovali.
Neochotně se posadil a promnul si oči. "Byl jsem zařazen do Nebelvíru."
"To je skvělý!" Dodal James a přihrnul se k němu. "Takže tu budeš teď s námi." Pak se ale ohlédl na Remuse a něco mu docvaklo. Harrymu docela bylo jasné, co to asi bylo. Naruší jejich záškodnickou partu. Vždyť oni všichni jsou zvěromágové a vědí, co je Remus zač. Harry jim akorát bude překážet. Nemohl jim říct, že o všem ví. Bude se aspoň muset snažit co nejméně jim narušovat plány.
"Nejspíš," dodal tiše. "Zřejmě z toho nejste zrovna unešení."
"Ale ne," dodal rychle James a doufal, že si Harry té podivné odmlky nevšiml. "Je to fajn. Moc fajn. Mimochodem, tohle je Remus a Petr," ukázal na spolubydlící.
"Jo já vím," vypadlo z Harryho, aniž by přemýšlel.
"Jak to můžeš vědět?" Spřáhl ho Sirius.
`Sakra, Harry, dřív, než něco vypustíš huby, tak mysli!´
"Noo, řekl mi to Brumbál. Že tu s vámi jsou ještě dva kluci. Remus Lupin a Petr Pettigrew, pokud se nemýlím," jméno Petra ale nevyslovil zrovna se zájmem přátelství. Bylo mu jasné, že za to, co udělal jeho rodičům a Siriovi, ho nebude mít nikdy v lásce.
"Jo tak. Tak to je fajn." James se otočil zpátky na kamarády. "A tohle je Harry Brown. Chodil dřív do Kruvalu."
"Těší mě," jako první se ozval Remus a podal mu dokonce zdvořile ruku.
"Mě taky," opáčil Harry.
"Už mám pěkný hlad," prohlásil Petr. "Jdete na snídani?"
"Jasně, Petře, jen co se oblíknu, takhle tam asi nemůžu jít, co myslíš?" Poukázal Sirius na své spodní prádlo, ve kterém spával.
"No, já myslím," dělal zamyšleného James, "že valné většině dívčí populace by se to hrozně líbilo, nerozmyslíš si to ještě?"
Sirius po něm hodil polštář. "Nech toho, Jimmy nebo Evansové řeknu ještě něco víc."
"To bys neudělal!"
"Myslíš?" Zatvářil se Sirius lišácky.
Harry se zarazil. Poprvé u nich slyšel jméno své matky. Píchlo ho u srdce. Strašně se těšil, až ji konečně pozná.
"Ok, už jsem. Jdeme?" Všech pět, i s Harrym, se vydalo do Slavnostní síně na snídani. Harry si, i přes svou nechuť, musel sednou přímo vedle Petra. Nejraději by ho na místě zaklel. Tak strašně toho chlapa nenáviděl!
Jistý elegantní pohyb otcovy ruky Harrymu prozradil, že se ke stolu blíží jeho matka. Už z dálky si ji prohlížel. Měla ryšavé vlasy a byla přesně tak krásná, jak mu ji vždycky všichni vykreslovali. Nemohl z ní spustit oči. Byla tak krásná, že až na chvilku zalitoval, že není jeho otec.
"Hej, kam to brejlíš?" Spřáhl ho James. Harry si uvědomil, že na Lily zírá už moc dlouho. "Tak bacha, chlapče. Tahle je moje!"
"Jsem si tím jist?" Zašeptal mu z druhé strany posměšně Remus.
"Promiň, nechtěl jsem tím nic naznačit. Prostě mi připomíná moji…bývalou přítelkyni." Zalhal Harry.
"Bývalou?" James na něj zaměřil svůj podezíravý pohled.
Harry zaznamenal pochyby v jeho hlase. "Bohužel. Ale stále ji miluji." Musel nějak zachránit situaci. Ne, že by to nebyla pravda.
"Jen aby." Dodal James s cynismem v hlase.
Ale to už Harryho rozesmálo. Jeho vlastní otec má strach, aby mu náhodou nepřebral jeho budoucí ženu, o které zatím ještě ani neví, že jeho ženou bude. Sám ani nevěděl, že si tu právě povídá s vlastním synem.
"Čemu se směješ?" Dodal znovu, tentokrát hruběji, jeho otec.
"Nemusíš se bát!" Jeho otec na něj žárlí.
Mezi řečí Harry ani nezpozoroval, že si Lily sedla kousek od něj a už hodnou chvíli si ho prohlížela.
"Co na něj tak zírá?" Zatínal James ruce v pěst a mluvil přitom na Siria.
Lily se mezitím přisunula blíž. "Ahoj." Oslovila Harryho. Tomu se rozbušilo srdce. "Ty jsi tu nový?"
"E..hm, ne, jo, vlastně ano, jsem…"
Lily se usmála. "Jsi nervózní?"
"Ne, nejsem," kousl se do rtu. Jeho matka byla ještě krásnější, než z dálky. Něčím mu připomínala Ginny. Možná proto se do ní zamiloval. Byla obrazem jeho matky.
"Tak proč si třeš ty prsty," koukla Lily Harrymu do klína a nezapomněla se přitom usmát.
"To je jen takový zlozvyk."
"Aha." Zazubila se. "Mimochodem, jsem se chtěla zeptat. Ty jsi něco do rodiny s Potterem?"
Harry znervózněl ještě víc. Jak rád by řekl, že ano. Ale nemohl. "Ne. Já jsem Harry Brown. Jsem z Kruvalu."
"Jo tak. Já jen, že jsi mu tak strašně podobný. Vážně, jako by si mu z oka vypadl."
`Spíš jsem jedna z jeho zbloudilých spermií, mami.´ Sám se pousmál nad svou myšlenkou.
"Jen jsi milejší, než on," dodala pak Lily.
"Ahoj Evansová," nevydržel to James a musel si přisednout k nim. "Koukám, že už jste se seznámili," hodil nenápadný nenávistný pohled na Harryho.
"Jo, ehm, tak já..půjdu," Harry se do toho nechtěl vměšovat.
"Ale kam bys chodil, Harry?" Otočila se na něj mile Lily. "To Potter nemá vychování a měl by jít," spřáhl ho zhnuseným pohledem.
`Teda, jak ti dva se mohli někdy dát dohromady, to nechápu
"Ne, vážně, já už musím jít, ma…Lily. Ještě toho nemám plno vyřízeného, nestihl jsem ani nakoupit, přicestoval jsem v rychlosti." Zvedl se z lavice.
"No moment. Odkud znáš mé jméno? Já jsem ti ho neříkala."
Harry měl sto chutí si dát facku. "No," koukl se nervózně na svého otce, který vypadal, že by ho to taky moc zajímalo. "Slyšel jsem, jak se o tobě dva studenti baví." Zprudka se naklonil k Jamesovi a ten pochopil, že asi myslí je.
"Vážně? A kteří?"
"Promiň, Lily, ale to ti nemůžu říct," usmál se Harry. "Promiňte, už vážně musím jít." Rychle vzal do zaječích a utekl z místnosti, jak jen nejrychleji to šlo.
***
"Vítám mezi námi nového studenta. Pane Browne, máte co dočinění s rodinou Brownů, která se zasloužila o vydávání Merlinova řádu?" Slughorn byl stejně otravný jako ho Harry za poslední rok, co byl v Bradavicích, ve své době, poznal. První, co ho zajímalo, bylo, jestli je spolčen s nějakým slavným rodokmenem nebo jestli aspoň někoho z jeho rodiny zná.
Neměl chuť k němu opět chodit na ty přitroublé večírky. "Ne pane, jsem prostě obyčejný Brown." Už teď litoval, že si ty Lektvary nakonec vzal. Věděl, jak se mu poslední rok se Slughornem dařilo, a tak řekl Brumbálovi pravdu, že v jeho čase by Lektvary opravdu měl. Litoval toho, proč raději nelhal. Mohl ho mít z krku.
"Ach tak. Nevadí, budeme pokračovat." Vrátil se profesor ke své práci.
Sirius se k Harrymu naklonil: "Ani nevíš, jak moc dobře si udělal, když ses zapřel." Harrymu bylo jasné, co Sirius myslí. Určitě byl taky nucen na ty večírky chodit, protože rodina Blacků byla velevážená a čistokrevná, což Slughornovi lichotilo.
"Slyšel jsem," usmál se Harry.
V tom do třídy vletěla Lily. "Promiňte, pane profesore, že jdu pozdě. Já, já jsem byla u profesorky McGonagallové."
Slughorn na to nic neřekl, jen se mile usmál. "Nevadí, slečno Evansová. Běžte se posadit."
Lily zamířila přímo k Harrymu: "Můžu?" Zeptala se bez servítek.
Harryho to zaskočilo. Seděl sám. Jeho otec seděl se Siriem. Petr s Remem. Lily si klidně mohla sednou vedle své kamarádky, která na ni z druhého konce učebny mávala, ale ne, ona si jako naschvál sedla hned vedle Harryho. Otočil se, aby viděl do naštvané tváře svého otce. Nestačil ani odpovědět a Lily si opravdu vedle něj sedla.
"Probírali jste zatím něco důležitého?" Usmála se vřele na Harryho.
"Hm, ne." Rozhodl se, že s ní raději moc komunikovat nebude, ať svého otce nevytočí ještě víc. Nakonec by se z něj mohl stát druhý Srabus a to nechtěl. Při téhle myšlence se podíval přímo na hrbícího se Snapea hned v první lavici u katedry. Nořil svůj frňák do pergamenu a brkem si škrábal každou jeho poznámku. Přitom si Harry všiml, že Snape má po ruce jistý povědomý deník. Ihned mu bylo jasné, co to za deník je. `Poloviční princ, jo? Ty prevíte, ty taky za všechno zaplatíš, jen to se vrátím! Já to tak nenechám, tím si buď jist.´ Zhnuseně od něj odvrátil pohled a ráčil si raději všímat svého.
Po pěti minutách zjistil, že z profesorova výkladu nepochytil jediné slůvko. Očima těkal do všech rohů třídy. Bylo to tu úplně stejné jako u něj v budoucnosti. Nic se za ty roky nezměnilo. Jen osazenstvo bylo poněkud jiné.
Myšlenkami se toulal úplně jinde. Přemýšlel nad tím, jestli by měl vůbec proti svému otci šanci. Jeho otec byl o mnohokrát lepší kouzelník a byl nejlepším v ročníku. Tímhle se Harry nikdy chlubit nemohl. Sice porazil obávaného lorda Voldemorta, který strašil i v této době, ale jen díky své matce. Díky její oběti. Nevědomky se na ni podíval. Lily ihned zbystřila, že ji pozoruje a pohled mu opětovala.
Harry se zarazil a rychle se podíval jinam. Ale ještě stihnul postřehnout její mírný chichot, kterým počastovala jeho čin.
***
Harry šel chodbou přímo do kabinetu profesora Brumbála, aby mohl zjistit, zda už udělali nějaký pokrok v opravě jeho Obraceče času. Omylem si přitom vyslechl rozhovor dvou dívek.
"Ten Brown se mi líbí."
"Ale Lily, vždyť vypadá úplně stejně jako James," zhodnotila situaci zřejmě její kamarádka. "A je to vlastně zvláštní, jak jsou si podobní a nejsou příbuzní."
"To ano, ale Potter je buran, za to Harry. Je milý, roztomilý a je…stydlivý." Vzdychla Lily.
"No snad ses nám nezamilovala? Víš, jak tím raníš Pottera? Už takovou dobu o tebe bojuje a ty si ho ani nevšimneš. Ale přijde kluk, který vypadá přesně jako on a jsi z něj paf."
"No, neříkám, že ho miluji, ale uznej, že je hrozně roztomiloučký," rozesmála se Lily, "zato Potter. Je to jen vejtaha a myslí si, že mě kdo ví jak neoslní tím, jak si furt cuchá vlasy."
"Ale Brown má taky rozcuchané vlasy," neodpustila si chytlavou poznámku Lilyina kamarádka.
"To máš pravdu, ale jeho vlasy jsou přirozené, zdá se, že mu tak rostou. Ale Potter ze sebe dělá jen mazáka a to se mi nelíbí."
`O můj bože, to mi tak scházelo. Aby se má vlastní matka zamilovala do mě. To ne!´ Harry utíkal, co mu nohy stačily. Nakonec ani za Brumbálem nešel. Nechtěl svou matku potkat. Ale co teď bude dělat? Jak to udělá, aby jeho matka své sympatie ještě přehodnotila? Takhle to nesmí skončit. Ona se musí zamilovat do Jamese Pottera a ne do svého syna. Jak to udělá, když jí nemůže říct ani pravdu? Musí se jí nějak zhnusit. Nebo jí nějak Jamese podstrčit.
Doběhl do komnaty, kde, opravdu nečekaně a kupodivu, nikdo nebyl. Harrymu hned došlo, že Záškodníci jsou někde v akci a kujou pikle.
Unavený zalehl na postel s nebesy a hned nato usnul.
***
"Nechci ti nic říkat, Harry, ale James je na tebe pěkně naštvaný," svěřoval se mu jednou v soukromí Sirius.
"Já to vím," přiznal Harry. "A je mi to líto. Ale já vážně nemůžu za to, že se ta holka na mě lepí. Vždyť mně se ani nelíbí!"
"Já jsem si všiml," poznamenal Tichošlápek, "ale James to nevidí. Vidí jen to, že se s tebou Evansová furt vybavuje a může na tobě oči nechat. Udělej s tím něco!"
"A co? Sirie, pomoz mi. Já už nevím, co mám dělat. Snažím se, aby mě přestala mít ráda. Dělám blbé vtipy, dělám ze sebe blbečka, dávám jí jasně najevo, že o ni nestojím, ani o její přítomnost, ale ona je neodbytná."
Sirius chvilku přemýšlel. "Tak to bude těžký, hochu. Ta holka byla vždycky tvrdohlavá a paličatá. Ale to je James taky."
`A pak po kom to mám mít, že? Skvělí rodiče!´
"Pomoz mi vymyslet nějaký plán, jak dát ty dva dohromady. Pak mi dá aspoň James pokoj. Ona vůbec nevidí, že o ni fakt nemám zájem!"
"To bude těžké. Evansová ho nechce, odmítá ho už několik let. Myslíš, že najednou z ničeho nic změní svůj názor?"
"Hele, pokud se jí líbím já, tak má James aspoň základ něčeho, co jí sympatizuje."
"Myslíš váš podobný vzhled?"
"No samozřejmě. Sirie, jediné, co Lily vadí, je to, jak se James chová. Ona ho chce mít stydlivého, neodporujícího, nechce, aby se furt vychvaloval a předváděl. Proto se jí líbím já a ne on."
"Na tom něco je. Možná, že by to šlo nějak zařídit," Sirius se na chvilku zamyslel. "No to je skvělý nápad, Harry. Mám to. Musíme převychovat Jamese."
Harry se hlasitě rozesmál: "A ty si jako myslíš, že se nechá?" Byl tu už dost dlouho na to, aby poznal, jaký je ve skutečnosti jeho otec. Strašně paličatý a stojí si za svým.
"Já myslím, že pro Evansovou udělá všechno."
`Musí, jinak je po mně. Nikdy se nenarodím a bude to v háji!´
"A jak si to představuješ?" Zeptal se Harry.
"To uvidíš. Ale bude to naše tajemství, slibuješ? James nesmí vědět, že s ním manipulujeme, on to nemá rád."
"Jo, to už jsem za tu dobu stačil poznat."
"Jo, to jo," smál se Sirius, "on se vybarvuje strašně rychle." Plácl Harryho přes rameno. "Poslyš, zřejmě bys měl něco vědět. Ale nevím, jestli ti to mohu říct. Není to mé tajemství a já se musím poradit." Sirius vypadal, že řekl něco, co neměl. Bylo na něm vidět, že litoval toho, že to vůbec vypustil z pusy.
"Myslíš to, že je Remus vlkodlak?" Řekl Harry ledabyle. Už měl dlouho rozmyšlené, jak vysvětlí, že na to přišel. Úplně stejně, jako to kdysi udělali oni. Přece jenom už tu byl třetím měsícem a mohl si všimnou jeho odchodů a jejich nočních mizení, které okázale ignoroval a dělal, že si nikdy ničeho nevšiml.
"Jak si na to přišel?" Vytřeštil Sirius oči a zatajil dech.
"Jednoduše. Myslíš, že jsem si za tu dobu nevšiml, že mizí vždy o úplňku? Jendou jsem ho dokonce viděl, jak ho madam Pomfreyová vede k Vrbě Mlátičce. A mimochodem, ty vaše noční toulky za ním…"
"Neříkej, že…"
"Jo, viděl jsem vás." Dělal mírně překvapeného. "Páni, zvěromágové."
Sirius polykal o sto šest. "Teda. Tak rychle jsme se toho nedomakali ani my. Zjistili jsme, že je Remus vlkodlak až nějak po půl roce. Harry, smekám před tebou klobouk." Vypadal opravdu překvapeně, ale Harry si všiml, že si i tak trochu oddychl, poněvadž už mu nemusel nic tajit.
"Hodně si mi ulehčil mou situaci. Ví to kluci?"
"Ne, jsi první, komu jsem řekl, že o tom vím, Sirie. Myslíš, že bych jim to měl říct?"
"Já to nevím. Ale asi ano, ať si nedělají starosti. Musí je to tížit stejně, jako to tížilo mě. A Remus musí mít opět výčitky. Kdysi měl strach, že se kvůli toho s ním nebudeme bavit."
"Ale Vlkodlaci nepřenášejí přece žádnou smrtelnou chorobu," pousmál se Harry.
"Jsem rád, že to bereš takto, Harry. Remus bude mít radost." Sirius měl zjevně obrovskou radost a Harry byl rád, že se zbavil aspoň jednoho břemene.

1. kapitola - Obraceč času

26. října 2005 v 23:52 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Přišlo mu to tu povědomé, vypadalo to jako… ale to nebylo možné, vypadalo to tu jako v Bradavicích. Otřepal si špínu z kalhot a z trika, jehož nápis hlásal Kuddleyští kanonýři. Ujistil se, že mu kolem krku visí Obraceč času. No, aspoň se nějak vrátí domů.
Bylo tu poněkud chladno. Měl jen krátký rukáv a nic s sebou. Bylo mu jasné, že ho Obraceč času poslal do minulosti, ale co dělá tady? Vždyť pokud mu bylo známo, tak Obraceč posílal osoby na stejná místa, odkud ty ony osoby ten Obraceč použily. Takže by se Harry měl vlastně octnout na Grimmauldově náměstí, v Blackovic domě, poněvadž z toho místa Obraceč použil.
`Ale vlastně je dobře, že jsem tady. Octnout se v minulosti v domě Blacků, no nevím, nevím…´
Odkudsi zpoza rohu se linuly zvuky. Harry mohl slyšet také hlasité výkřiky a dusavé kroky, které měla na svědomí partička nějakých puberťáků.
"Stejně mi neutečeš, to si s tebou vyřídím, kamaráde. Proč si jí to říkal? Teď před ní budu vypadat jako úplný vůl!" Hlas, který Harry mohl slyšet nezněl naštvaně, ale spíš pobaveně. Naproti němu se vyřítil nějaký mladík s dlouhými havraními vlasy. Usmíval se přes celý obličej a ohlížel se dozadu.
Hned za ním vyběhl další mladík, též s černými vlasy, byl o něco menší, ale do obličeje mu Harry zatím neviděl. Načež mu došlo, že tu stojí jako solný sloup a vlastně tu ani nemá co dělat. Co teď? Jak z téhle situace vybruslí?
Jenže bylo už pozdě, ten dlouhovlasý mladík mu běžel právě vstříc, div do něj nevrazil. Harry už měl namále, ale mladíkovi bylo zřejmě jedno, kolem koho běží, poněvadž se na Harryho ani nepodíval, proběhl kolem a utíkal dál. Harry se po něm otočil. Dal by cokoliv za to, že zrovna teď viděl…
"Promiň," to už do něj vrazil ten druhý mladík, ale tentokrát to Harry neustál a přistál znovu na zadku.
Chlapec si toho všiml, a tak se vrátil. Aniž by se na něj Harry podíval, tak mu podal ruku. "Fakt se moc omlouvám, polez nahoru!"
Harry se na něj otočil: "Tati?" Nemohl uvěřit svým očím.
"Ty ses musel asi pořádně praštit!" Řekl hoch, ale prapodivně si Harryho prohlížel. "Ty si odtud? Že jsem si nikdy nevšiml..vypadáš jako…"
"Kde vězíš, Jamesi? Já myslel, že běžíš za mnou a když se otočím, ty tam nejseš!" To už se vrátil ten druhý a zrakem spočinul na kamarádovi. Ten jen ukázal prstem na Harryho.
"Můj ty bože, vždyť on vypadá jako ty!" Otevřel pusu dokořán. Teď už si Harry mohl stoprocentně jistý, že se nemýlil, když kolem probíhajícího kluka považoval za Siriuse.
"Odpověz!" Vybídl Harryho James.
"Já, já.. ne, nechodím sem, ale mám tu jít, já-já.." zamyslel se, co bude nejvhodnější říct. Těžko mu uvěří, když řekne `Ahoj tati, já jsem tvůj syn, jen jsem si trošku pohrával s Obracečem času, no a máš mě tady!´ "Já přecházím z jiné školy."
"Z jaké?" Zajímalo Siriuse. "Nejste vy dva něco do rodiny?"
"Nech toho, Tichošlápku!" Pleskl ho James.
"Z Kruvalu," vyhrkl Harry první, co ho napadlo.
"Z Kruvalu jo? A proč si tu až tak pozdě? Už je dávno po slavnostním zařazování! Už je i po večeři."
"Já vím. Já jsem totiž…zabloudil."
"Tak zabloudil. Slyšíš ho, Tichošlápku? Mladej zabloudil," rozesmál se James. "Nejspíš budeš chtít mluvit s Brumbálem, co?"
"Jo, to bych rád." Brumbál. Chudák Brumbál, měl toho muže tolik rád a on musel zemřít. Ale v této době ještě žije a on měl možnost se s ním ještě naposledy setkat, naposledy, než se vrátí do svého času, poněvadž jak znal Brumbála, on brzy zjistí, jak Harryho vrátit zpět. Zamyslel se, Brumbál měl určitě kabinet na stejném místě jako vždy, ale protiřečil by si, kdyby řekl, že ví, kde je, když ani netrefí do Slavnostní síně. "Mohli byste mě tam, prosím, zavést? Netrefím tam."
"Ale jo," prohrábl si James vlasy. "Pojď." Vyrazili. "Já jsem James Potter, a ty jsi?"
"Těší mě." Usmál se Harry.
"No to mě taky, ale to jméno!"
`A sakra, rychle honem nějaké jméno.´
"Jinak tohle je Sirius Black," pokračoval James.
Harry mu podal ruku. "Já jsem Harry Brown."
"Tak, Harry Browne. Do kterého jdeš ročníku?"
"Do sedmého." Odpověděl popravdě Harry. Když je mu sedmnáct a ve své době by normálně šel do sedmého ročníku, proč ne i tady.
"Tak to budeš v ročníku s námi." Dodal Sirius zaujatý konečky svých vlasů. "Měl bych se ostříhat," dodal pak jakoby nic. "Ale na druhou stranu, na ty vlasy se chytá nejvíc holek."
"Co je nám do tvých vlasů?" Smál se James. "Tak do jaké myslíš, že půjdeš koleje?" Obrátil se nazpět na Harryho.
Harry chvíli zauvažoval. Vzpomněl si na první den v Bradavicích, kdy ho chtěl klobouk poslat do Zmijozelu. Co když ho tam bude chtít poslat i teď? Ne, tam se nesmí dostat. To už půjde raději do Mrzimoru jako největší trumbera.
"Noo," dělal, že horoucně přemýšlí. "Já nevím, je mi to vcelku jedno, jen nechci do Zmijozelu."
"Správná volba, brachu, to jsi náš. Abych ti pravdu řekl, tam jsou samí parchanti!" Předstíral James vážný tón.
"Jo a je to tam samej slizoun," dodal Sirius a oba dva se rozesmáli. Harrymu bylo hned jasné, že mají na mysli Snapea. Vlastně až teď mu došlo, že pokud by ho Klobouk poslal do Zmijozelu, byl by v pokoji se Snapem. `Ježiši, to neee, jen to ne!´ Vůbec ho nenapadlo, že ho tu bude muset trpět, natož s ním, nedej bože, ještě sdílet komnaty.
James měl celkově všetečné otázky. Jako jestli má Harry holku nebo jestli se dobře učí, zda se mu líbí spíš zrzky nebo brunetky. U všech otázek si musel Harry něco vymyslet, ale u barvy dívčích vlasů se zarazil. Vždyť on má přece stejný vkus jako jeho otec. Nikdy ho to nenapadlo, ale je to tak. Má přece rád Ginny a ona je stejný typ holky jako jeho máma. No to je gól. Jenže pokud by řekl, že se mu líbí zrzky, asi by si tátu znepřátelil, protože o něm věděl, že právě prahne po jeho mámě. "Spíš blondýnky."
"Blondýnky?" Zkřivil James tvář.
"Správně, blondýnky, já pořád říkám, že jsou víc sexy!"
"Ty mlč, Tichošlápku, pro tebe je sexy i McGonagallová v noční košili, plěťovou maskou a síťkou na vlasech."
Harry vyprsknul smíchy. Úplně živě si představil kdysi svou profesorku Přeměňování a nemohl se udržet.
"Co, ty znáš McGonagallovou?"
Harry se zarazil. Zase něco podělal. "No, jednou jsem ji viděl. Na Příčný ulici." Ihned, jakmile to dořekl, tak zadoufal, že v této době je Příčná ulice Příčnou ulicí.
"Co… ona taky chodí nakupovat do Příčný?" James byl samý úsměv a samý blýskající se zoubek. Harry mu musel nechat, že v lámání dívčích srdcích musel mít větší potenciál. Takový, který Harry mít nemohl.
"Poslyš a z čeho máš tu jizvu?" Ukázal mu na čelo Sirius.
"Taková malá nehoda z dětství." Zakryl si čelo čupřinou.
"Asi ji nemáš moc rád, když ji zakrýváš, co?"
Harry si uvědomil, že v této době to vlastně dělat nemusí, tady není nikdo, kdo by ho poznal. V této době vlastně ještě existuje Voldemort v plné síle. No ano, v těchto letech lord Voldemort nabíral své síly. Kam se to proboha dostal? "No, ani moc ne." Přiznal, koneckonců to byla pravda, jen ne v této době.
Po chvíli se James zastavil a pokynul kupředu. Harry si ani nevšiml kudy jdou, byli tak zabraní do rozhovoru, že ani nevnímal, jestli zabočil doprava nebo jestli šli kolem nějakých obrazů.
"Tak a jsme tady!" Opravdu. James měl pravdu. Když se Harry podíval, spatřil mohutného chrliče před kabinetem Albuse Brumbála.
"Hm, a jak se tam dostanu. Znáte heslo?"
"Já myslel, že ho budeš znát ty?" Obrátil se na něj Sirius. "Když si nový, tak by sis asi měl logicky promluvit s Brumbálem, oni ti neposlali po sově heslo?"
"Ehm, ne." Hlesl Harry. Tak co teď? Co budou dělat? Nemohl tu jen tak stát a nemohl čekat na Brumbála.. s nimi. Poznali by, že lhal, poněvadž Brumbál o něm nemá ani páru.
"Pánové? Neměli jste být už dávno na kolejích?" Po chodbě si to šinula zrovna profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje. "Pane Pottere, nemyslete si, že když jste se stal Primusem, že se tu můžete s panem Blackem courat, jak se vám zachce. Nechtějte, abych své koleji už tak brzy odebírala nějaké body."
"To ne, paní profesorky, my.."
"A kdo je tohle?" Semkla své úzké rty ve vodorovnou čáru a upřeně pohlédla na Harryho.
`A do prdele, teď je to v háji!´ Děkoval bohu, že svému otci neřekl, že se s McGonagallovou už bavil, jinak by si ho musela jisto jistě pamatovat a z tohohle by se prostě nevymotal ani nevykecal.
"Dobrý den, paní profesorko," Harry to hodlal nějak uhrát, nějak zaimprovizovat. "Já jsem Harry Brown. Přijel sem z Kruvalu a přestupuji do sedmého ročníku, jen jsem bohužel nestihl zařazování a profesor Brumbál na mě jistě zapomněl, poněvadž dostal mou sovu teprve nedávno."
Profesorka si ho změřila tím svým přísným pohledem, načež něco chrliči pošeptala a ten se otevřel. "Dobrá, pane Browne, pojďte semnou, aby se to mohlo vyřešit." Ohlédla se na Jamese a Siriuse. "A vy dva, mazejte na kolej nebo dostane školní trest. Hned první den školy, že se nestydíte! Safra morde, zase s vámi začnu mít plno starostí."
Oba dva se rozesmáli, ale raději nic nenamítali. "Tak ahoj Harry, třeba se ještě uvidíme."
"Odkud jste, Browne?" Otočil se zpět na Harryho.
"Víte, paní profesorko, ono to bude poněkud složitější vysvětlování! My dva se vlastně už známe."
"O čem to proboha mluvíte, já jsem vás v životě neviděla!" Vypadala, jako by se urazil, ale Harry se jen usmál a na pokynutí její ruky se vydal nahoru po schodech, přímo do kabinetu samotného ředitele.
* * *
Dobrý den, profesore, promiňte, že ruším," vstoupila do dveří McGonagallová následována Harryho kroky. "Ale máme tu jednu neodkladnou záležitost."
Muž, o něco mladší, než jakého Harry znával, odlepil svůj zrak od pergamenů a přes půlměsíčkové brýle se podíval z profesorky přímo na Harryho.
"Tohle je pan Brown."
"Potter." Opravil profesorku Harry. Ta se na něj káravě podívala. A Harry pokračoval, aby vše uvedl na správnou míru. "Pravým jménem se jmenuji Harry James Potter."
"Co?"
Ale Brumbál vypadal, že ho nic takového nepřekvapuje.
"Jsem syn Jamese Pottera a Lily Evansové."
"Na to se musím posadit, nebudete se zlobit, Albusi?" Profesorka si sedla na nejbližší sedačku.
"Jistěže ne, Minervo." Pokynul i na Harryho, aby se posadil. "A ty prosím pokračuj."
"Jak jste již pochopili, nejsem z vaší doby, ale jsem z budoucnosti. Jsem plodem lásky dvou studentů, které tu máte." `Hmm, tahle věta se mi povedla
"Jak si se sem dostal, Harry?"
"Tímto," vytáhl zpod trika zlatý řetízek, na kterém visel Obraceč času.
"Mohu?" Ukázal na hodinky a Harry je přetáhl přes krk a podal mu je.
Brumbál si je chvíli prohlížel a Harry pokračoval. "Nechtěl jsem se sem dostat, ale najednou se mi dotad do rukou a já ani nevěděl, co dělám. Prostě jsem s ním otočil a hned na to jsem byl tady. Rád bych se zase dostal domů, ale nechci zase něco pokazit, mohl byste mi pomoci? Třeba kolik obrátek mám použít."
"Obávám se, Harry, že to nebude možné." Klesl Brumbál a podal mu hodinky zpátky. "Ten Obraceč je totiž rozbitý."
"Rozbitý? Jak to myslíte?"
"Nefunguje. A všechny Obraceče, pokud je mi známo, nelze spravit formulí reparo. Musí se na něj kouknout opravdový odborník."
"Ale to by znamenalo…"
"Že bys zde musel zůstat jako student. A také to, že budeme muset Ministerstvu říci pravdu, že si z budoucnosti, jinak by ti Obraceč sebrali, poněvadž ho držíš neprávem."
"Ale, on je můj!"
"Jenže to tady nikdo neví, Harry." Snažil se ho uklidnit. "Mohu se zeptat, kolik je ti let?"
"Sedmnáct."
"No výborně!" Sepjal Brumbál ruce. "Už si skládal zkoušky OVCE?"
"Ne, já jsem nechodil do sedmého ročníku. Mně bylo sedmnáct teprve v létě."
"V tom případě to pěkně vychází. Budeš choti se svými rodiči do ročníku."
"Pane?"
"Ano?"
"A neměl byste mne zařadit? Totiž, neměl by mě zařadit Moudrý klobouk?"
"Předpokládám, že si byl ve svém životě zařazen do Nebelvíru."
"Jak to víte?"
"Jednoduše, Harry. James Potter i Lily Evansová chodí do Nebelvíru, takže je logické, že chodíš do stejné koleje jako oni."
Harry mu byl svým způsobem vděčný, poněvadž nemusel riskovat, že by ho Klobouk poslal do Zmijozelu.
"Ale pokud přese všechno o to stojíš, mohu Klobouk přinést a on tě zařadí, ale myslím, že je to zbytečné." Pohlédl na něj tím svým dědečkovským pohledem.
Harry byl tak rád, že ho vidí. Nejraději by šel přímo k němu a objal ho. Řekl mu všechno o jeho budoucnosti a řekl mu, co se stane. Ušetřil by svět tolika bolesti. Jeho rodiče by mohli zůstat naživu, Sirius také a Brumbál taky. Všechno by mohlo být jinak.
Brumbál jakoby mu četl myšlenky. "Ale musím tě na něco upozornit, Harry. Nikde nesmíš sdělit svou skutečnou totožnost. Bylo do tebe správné, že ses vydával za Browna. Viděl tě ještě někdo?"
"Můj otec a Sirius Black."
"A pro ně jsi kdo?"
"Harry Brown. Řekl jsem jim, že přecházím z Kruvalu. Uvěřili mi."
"Dobrá Harry. Nikdo by neměl znát tvou totožnost. Někdo by to nemusel ani strávit. Těžko se věří něčemu takovému a plno studentů by tě mělo buď za blázna nebo za lháře. A nesmíš za žádných okolností narušit cesty času, Harry. Je ti to jasné? Budoucnost musí být ponechána taková jaká je. Nesmíš zasahovat do událostí, ať už se děje cokoliv, musíš se s tím smířit. Jednou byl náš osud napsán a my nemáme právo ho měnit. Nikdo by neměl znát svůj osud dříve, než ho sám prožije, pamatuj si to."
Popravdě, Harry něco takového čekal. Čekal, že mu něco takového Brumbál řekne. A měl pravdu, ačkoliv se mu příčilo tolik věcí a chtěl by je změnit, stejně tím už nic nezíská. Jednou byl jeho život dán a on ho nesmí měnit. Kdyby změnil osud svých rodičů, kdo ví, jak by to dneska v jeho době vypadalo. Byl by Voldemort stále živý? Harry by neměl svou jizvu. Kouzelnický svět by nebyl oproštěn od zla…
"To je všechno. Můžeš jít na svou kolej, profesorka McGonagallová ti řekne heslo. A domácí skřítci ti mezitím do komnat tvého otce přistěhují postel. Můžeš jít. Budu se snažit tvou záležitost co nejrychleji vyřešit."
"Děkuji pane, a jsem rád, že jsem vás viděl, myslel jsem, že už vás…"
"Pamatuj, Harry. Nikdo by neměl znát svůj osud. Ani já, tak mi ho prosím nesděluj."
"Promiňte, pane. Můžu jít?"
"Ano, předpokládám, že jsi velice unavený." Harry přikývl. "Trefíš na kolej, viď?" Harry znovu přikývl.
* * *
Potichu se přikradl do pokoje ke svým "vrstevníkům." Opravdu, skřítci už mu do pokoje přistěhovali postel. Místnost nebyla příliš veliká, ale ještě jedna postel se sem vlezla. Těsně u dveří u stěny. Harry se rozhlédl. Po jeho pravici ležel sedmnáctiletý Remus Lupin. Naproti jemu jeho otec a hned vedle něj jeho pubertální kmotr. Všichni spali. Ani se nedivil. Bylo něco po půlnoci. I když by zrovna od nich nečekal, že budou spát. Ale zřejmě si dali pokoj aspoň první školní den.
Harry byl opravdu unavený, takové tahanice, jen kvůli blbému Obraceči času. To zase něco vyvedl. Opatrně ze sebe sundal jediné oblečení, které měl. Zůstal jen ve spodním prádle a ponořil se do pohodlných peřin v posteli s nebesy.
Profesorka McGonagallová mu na zítřek zařídila volno, aby si mohl jít do Příčné ulice nakoupit řádné vybavení, za Brumbálovy peníze. Harrymu to sice bylo trapné, ale co měl dělat. Dostal se tu jen tak, jak byl. Jediné, co mu nescházelo, byla hůlka. Ale to bylo málo. Potřeboval knihy, hábity, kotlík, přísady a jiné věci. Nemohl tu jen tak lítat v džínech a tričkem s nápisem famfrpálového týmu, o kterém ani nevěděl, jestli tady existuje.
Hlavou se zabořil do polštáře. Moc se těšil na ráno, až si ostatní všimnou, že je s nimi na pokoji. Bude to pro ně malé překvapení!

- 5 -

26. října 2005 v 23:47 | Blanch |  + V hlavní roli...
Vešel dovnitř kobky. KONEČNĚ! Byl tu. Už tak dlouho ho neviděla. V obličeji se mu zračila nicota. Nebylo vidět, na co myslí. Neměl ve tváři nic napsáno, byl bez výrazu. Stál tam a tupě na ni zíral. Ani o krok se neposunul.
Naopak v její tváři se zračila radost. Byla šťastná, že konečně přišel. Postavila se a zvesela k němu přiběhla. Pověsila se mu na hruď a objala ho. Nechtěla se pustit. Už nikdy se ho nechtěla pustit. Přišel. Byl tu s ní a už nechtěla, aby ji zase opustil. Aby ji zase nechal tak dlouho samotnou.
Muž pookřál. Rukou sjel na její záda a přitiskl ji k sobě.
"Už mě nesmíš nechávat tak dlouho samotnou, chyběl si mi."
Nereagoval. Ale když se mu podívala do tváře, vypadal spokojeně. I když byly jeho oči tak chladné a nic neříkající, přesto je milovala. Byly tak průzračně modré a ona se v nich mohla ztratit. Milovala každou část jeho těla. Byl pro ní princ na bílém koni. I když v ne zrovna na ideálním místě a v ne zrovna ideální době. Celý život po takovém muži snila. Ale nikdy by ji nenapadlo, že na takového jednou narazí tady a za takových podmínek.
Těšila se, až si ji zase konečně vezme. Až bude zase jeho. Její tělo toužilo po tom jeho.
Ke dveřím se blížily kroky. Mohutné zavrzání vrat oznamovalo příchod někoho dalšího.
Tmavovlasý muž vstoupil, očima zhodnotil situaci, načež pravil: "Luciusi, neslyšel si sirénu? Pohotovost!" A ihned odešel.
Lucius - teď už znala jeho jméno. Takže se jmenoval Lucius.
Lucius se ihned od ní odtrhl. Tentokrát jí nedá to, po čem lační. Tentokrát si nevezme to, co si tolikrát brával. V rychlosti běžel ke dveřím.
"Ne!" Křikla Samantha. "Nechci, aby se ti něco stalo! Viď, že budeš opatrný!"
Muž se škodolibě usmál, ale nic neřekl. Otočil se a měl se k odchodu.
"Luciusi!" Otočil se. "Miluji tě!" Konečně se odhodlala. Nikdy dřív mu to neřekla. Ale tohle byla situace přímo vytržená k tomuto vyznání. Co když se už nikdy neuvidí? Ona nevěděla, co dělá. Jaká je jeho práce a jaké je jeho poslání, netušila, co se děje, ale tušila, že to nebude nic dobrého a může přitom jít i o život. Ne o ten její, ale o ten jeho.
Opět nic neřekl a beze slova za sebou zavřel ocelové dveře.
***
Ví, že dokud dýchat může,
tak je jeho její srdce,
její sny a její kůže
a jen pro něj žije přece.
***
Byl zpět. Tentokrát neváhala ani vteřinu. Byl zpět a byl celý, bez jediného škrábance. Byl zdravý. Přihrnula se k němu a začala ho objímat. Odtrhnul ji.
"Co se děje?" Zeptala se starostlivě.
Zpříma jí hleděl do očí a propaloval ji tím svým obvyklým ledovým pohledem.
"Pověz mi, co se děje, prosím? Luciusi!"
Odpovědí jí byla neočekávaná facka do obličeje.
Zhroutila se na zem a začala plakat. "Co jsem ti udělala?" Fňukala do dlaní.
"Nemluv! Nebyla si tázána!" Zahřměl tak prudce, až jí naskočila husí kůže.
Připlazila se k jeho nohám a přitiskla se k nim. Stál jak z kamene vytesaný. Nehnul ani brvou.
Po chvíli do místnosti vešli tři muži s černými kápěmi na hlavách.
"Přál sis nás, Luciusi?"
Po další chvíli vešli další tři muži, stejně oděni, a v náručí drželi mladou dívku. Stejně mladou, jako kdysi bývala Sam, když ji sem přivedli. Bylo to už několik let, ale nedokázala přesně určit čas, poněvadž o něm neměla přehled.
Přelítla očima, ze skupinky lidí držící dívku, přímo na Luciuse. "Co to má znamenat?" Třásl se jí hlas. Čekala další facku. ´Nikdy se na nic neptej!` Bylo jí jedno, že měla poslouchat tyto příkazy, nelíbilo se jí to. Už teď tu dívku nenáviděla. Nenáviděla, protože věděla, že tu bude ze stejného důvodu jako ona sama. Bude tu, aby byla Luciusovou hračkou. Ale to nehodlala dopustit. Lucius je jen její! "Prosím tě, řekni mi to!" Dodala.
Lucius sklopil hlavu k nohám a podíval se přímo do jejího obličeje. "Jsi už stará!" Řekl ledabyle.
"Stará?" Zapištěla hystericky. Nechápala to. Mohlo jí být přes třicet let, nemohla být starší. Netušila, jak dlouho to už může být, co ji sem přivedli.
"Ano," šibalsky se usmál, načež se otočil na své společníky. "Popravit!"
Ti tři, co měli prázdné ruce a nedrželi zmordovanou dívku, přistoupili k Sam a chytli ji za paže. Zmítala se, ale marně.
Ještě naposledy ve dveřích se mohla na Luciuse otočit. "Jak si mi to mohl udělat? Já jsem tě milovala!"
***
V jednom domku na předměstí,
věčným spánkem usíná,
pokorně se loučí s nebem,
a něžně se usmívá.
Možná půjde do pekla,
že jeho hřích stále chtěla,
jeho něhu-její život,
který už vzdát musela.
S pohrdáním podívej se,
jak vypadá v srdci lata,
umírá, myslí na něj,
děvka pro jednoho chlap
***

- 4 -

26. října 2005 v 23:34 | Blanch |  + V hlavní roli...
Hříšné myšlenky ji tížily. Myslela na tu druhou. Myslela na to, že by ji nejraději viděla mrtvou. Myslela na něj. Když nebyl s ní fyzicky, byl s ní aspoň duchem. Stal se její posedlostí. Cítila, že něco není v pořádku. Chtěla ho mít jen pro sebe. Ačkoliv tu druhou ženu neznala, žárlila. Žárlila na ni. Ona ho měla pro sebe, ona měla jeho srdce, ona byla jeho štěstím. Ona byla pro něj to nejdůležitější na světě. Zatímco Sam, Sam byla jen hračka. Nebyla pro něj důležitá. Kdyby tu teď vykrvácela, ani slzu by neuronil. Ani by si na ni nikdy v budoucnu nevzpomněl.
Ona je mu lhostejná. Lhostejná jako počasí, které se dennodenně střídá. Ale ona je tady. Sama..a touží po něm. Je tady a čeká, až si jí konečně všimne. Až konečně pochopí, že to jen ona ho dokáže udělat šťastným.
***
Nežádá a přec je jeho,
to ji mučí noc co noc,
když jí v náručí své tiskne,
nelze křičet o pomoc.
Snad zas přijde s desetníkem,
symbolická cena hříchu,
zasměje se levné děvce,
miluje ho - TO JE K SMÍCHU?!
***
Neukázal se už druhou noc. Něco se stalo. Stalo se snad něco jemu? Neporanil se? Za dobu, co byla tady, pochopila, že je zavřená v jakémsi štábu podobném vojenským kasárnám. Nebyla tu jediná žena, bul to tu jen samý muž. Jídlo jí nosili muži, oblečení také. Když se chodila mýt a upravovat, vždy ji hlídali muži. Všude tu bylo nečisto a chladno. Nikde špetka štěstí. Po zdech se plazila plíseň a na ubohém nábytku byly letité vrstvy prachu. Nevěděla, kde je, ale až příliš se to tu podobalo vojsku.
Nebo že by už ho přestala bavit? Že by už na ni zapomněl? Měla obavy. Obavy, že to tak jednou dopadne. Nakonec si vybere tu druhou a na Sam úplně zapomene. Stane se minulostí a on už se nikdy nevrátí. Ona zůstane sama. Sama, nebo se na ni začnou sápat ruce jiných mužů tady z tohoto místa, kde přebývala. Ale to ne! Ona chtěla jeho. Chtěla, aby se vrátil. Chtěla, aby ji zase hladil, líbal, aby se s ní miloval. Chtěla cítit jeho nepravidelný dech na svých ňadrech, chtěla ho cítit v sobě. Chtěla ho! Uvědomila si svou posedlost tím mužem. Milovala ho! Milovala člověka, který jí tak zpackal život. Milovala toho, který ji odtrhl od rodiny a všech plánů. Milovala toho, který jí sebral svobodu a který z ní udělala tohle. Jen lacinou děvku, hračku na jednu noc.
***
Miluje a nenávidí,
z hloubi celé duše svojí,
zas ji nechal přes noc samu,
přec se tmy tak hrozně bojí.
***

- 3 -

26. října 2005 v 23:33 | Blanch |  + V hlavní roli...
Stalo se to pravidlem. Muž, pro ní pan bezejmenný, za ní chodil uspokojovat své libido. Stala se tím, čím chtěl, aby byla. Tichá laciná děvka, takovou ji chce mít.
Mluvit pouze, když je tázána, nikdy se neptat, konat, co rozkáže a nikdy neodporovat. Sotva by něco zmohla proti tolikrát silnějšímu člověku. Pochopila, že to není jen obyčejný člověk. Ta hůlka, ta hůlka byla prostředníkem mezi ním a kouzly. Uměl čarovat. Neuměla si to logicky vysvětlit, protože nikdy na čáry nevěřila, ale jak jí bylo nakázáno: "Nikdy se na nic neptej!"
Dnešní noc, stejná jako ty ostatní, se stala jakýmsi stereotypem. Už nedokázala cítit bolest, už nedokázala ani cítit nenávist. Stávala se z ní hračka. Použitá věc, která na svět kolem nereaguje. Věc, která se neptá, nemluví, ale jen poslouchá. Její život už jí nepřinesl nic pozitivního. Bylo jí jedno, co s ní bude. Je tu jen pro něj a ona sama nic nesvedla. Byla připravena o svobodu, byla připravena o vlastní úsudek. Byla tu stísněna v temné kobce, při kousku žvance a ani netušila, jak dlouho už tu je. Už ani nepočítala ty noci, které s ním trávila.
Často už zůstával dokonce na celou noc. Měla tolikrát možnost nějak mu ublížit. Měla několikrát možnost uškrtit ho ve spaní, jakkoliv se pomstít. Ale nemohla. Něco v ní se bouřilo. Nedokázala mu ublížit. Nemohla by ublížit, ne záměrně.
Často ho po nocích pozorovala a říkala si, že mohla dopadnou daleko hůř. Ale jak daleko hůř? Vždyť tu byla jako otrok, bez vlastního života. Skákala, jak on pískal a nemohla mít výhrady. Byla tu jako vězeň, co už nikdy neuvidí denní světlo.
Jen muži kolem, co si říkali Smrtijedi věděli, proč tu je. Proč zrovna ona. Nikomu ale nepřipadala tak důležitá, aby jí vysvětlil, že její rodina byla vyvražděná jen tak, protože to byli mudlové. Jen tak, protože lord Voldemort rád vraždil mudly. Přežila jen díky svému vzhledu, jen díky tomu, že z ní chtěli mít lacinou děvu na dlouhé noci.
Nepřipadala jim hodna toho, aby vůbec něco věděla. Všem byla lhostejná.
***
Je jako věc, levná cetka,
pokorná a opuštěná,
čistá, avšak špinavá štětka,
jenom těmhle očím věrná.
***
Byl jediným člověkem, kterého vídala. Byl jediným, který s ní prohodil slůvko, ačkoliv nesměla odporovat. Byl jediný, s kým byla v kontaktu. On byl jejím vším. Byl jejím světem. Byl její nocí, byl jejím dnem. Byl její zábavou, byl i jejím snem. Chodil za ní téměř denně a když jednou vynechal, cítila se sama.
Nikdy by ji nenapadlo, že ten, koho tak nenávidí, by jí jednou mohl chybět. Nenáviděla to tu, nenáviděla ten chlad. Tu ponurost, temnotu a depresivno. Nenáviděla ty louče. Kolikrát ji napadlo zapálit sama sebe a osvobodit se tak od všeho zlého, ulehčit tak svému životu. Kolikrát ji napadlo zapálit jeho, ale nikdy na to neměla dost odvahy.
***
On jí vlastní jako loutku,
ona jej však nikoli,
Proč spoušť stisknout nedokáže?
U spánku má pistoli.
Punčochy, co pouštěj oka,
přitahují jeho chtíč,
a ona, jak kamenná socha
mlčí, i když srdce prosí: "Křič!"
***
Mnohokrát sama sebe přemlouvala, ať ty obavy překoná a dokáže si vzít život, ale marně. Neměla tu sílu. Nikdy nebyla tak silná jako její otec. Její otec, co s ním asi teď je? Chtěla by vědět, co se kolem děje. Co je venku nového. Jak asi žijí její rodiče? Hledají ji? Ví vůbec, co se jí stalo? Pochyby jí drásaly srdce. Měla strach, že ji nikdo nehledá. Nikomu na ní nezáleží. To jen on - muž beze jména, touží jen po jejím těle. Nemá ji rád, kdyby ji měl rád, nedržel by ji zde.
Stala se z ní zvěř. Pes, co hladově očekává svého páníčka. Každý večer čekala, až přijde. Čekala na to, kdy už konečně nebude sama. Čekala na chlapa, který jí zničil život. Jak paradoxní a nelogické, ale přeci. Byl jediný, kdo jí zbyl. I když v hloubi duše věděla, že ona pro něj nic víc neznamená, jen se mu stará o dobrou zábavu a uspokojuje jeho choutky, z jakéhosi podivného důvodu jí na něm záleželo. Zraňovalo ji, že ona je pro něj jen otrokyně, jakási sexuální hračka. Tušila, že tenhle muž má v srdci jinou. A jakby také ne. Stačilo se na něj podívat. Takovýhle muži nezůstávají sami. Jistě to byl aristokrat z bohaté rodiny. Byl pohledný a statný, měl nádherné tělo i tvář. Bůh se na něm vyřádil a nedal mu jedinou špatnou vlastnost. Až na tu, která trápila ji. Tu, která ho nutila, aby ji zde držel a aby si s ní takto pohrával.
***
Jeho srdce patří jiné,
ona to moc dobře ví,
však když řekne: "Chci tvé tělo!"
Ví, jak mu zas odpoví.
Sama je tak unavená,
kdo jí život uspořádá?
On chce jenom krásné tělo,
srdce si však nežádá.
***

- 2 -

26. října 2005 v 23:25 | Blanch |  + V hlavní roli...
"Je čas, holubičko." Ale na co byl čas? Ten muž, ten hlas, na který si už zvykla, ji navštěvoval jako jediný. Ale na co byl sakra čas? Neptala se. Na to byla příliš zbabělá.
Zavřel za sebou dveře. Tohle bylo neblahé znamení.
Byli tu jen oni dva. Pochodně plály, ona byla upravená a s ní byla přichystaná i postel. Takže je to pravda? To, co si celou dobu myslela? Ale to nemůže být možné! Byli k ní v poslední době docela laskaví. ´Proč asi, ty hloupá…`
Neměla kam utéct, nemohla se bránit… mohla buď křičet, ale stejně by jí nikdo neuslyšel, nebo mohla mlčet a tiše se trápit, nechat si ubližovat.
Když se k ní přibližoval, konečně si všimla, jak opravdu vypadá. Nikdy dřív neměla tu možnost ho poznat.
Byl to muž ve středních letech. Byl velice pohledný. Dlouhé světlé vlasy mu spadaly na ramena. Oči měl ledové a pichlavé, ale bylo v nich něco vznešeného. Jeho tvář měla rysy aristokrata. Byl hodně vysoký a měl statnou postavu. Tenhle muž se neměl vůbec za co stydět. Byl dokonalý a Samanthě by se určitě za normálních okolností líbil. Ale tady… měla z něj strach. Měla strach z toho, co přijde.
Nemohla si nevšimnout, že je spoře oděný. Na sobě měl jen černé kalhoty a bílou košili. A v ruce cosi, co jí připomínalo hůlku dirigenta.
"Lehni si!" Rozkázal.
Samantha se ani nehnula.
"Řekl jsem.. LEHNI SI!"
Nic. Dívka na něj hleděla. V očích se jí zračila hrůza, ale také překvapení…z toho, že tento muž umí být tak krutý a zlý. Vždycky ji jeho hlas přišel jako ukolébavka. Uklidňoval ji. Cítila se s ním bezpečně. Ale teď věděla, že je to klam.
Stála neustále na místě.
"Crucio," zahřměl. Sam se zkroutila k zemi, popadla se za břicho a svíjela se bolestí. Ještě nikdy v životě nepoznala takovou bolest. Cítila, jako by ji něco trhalo každý atom těla na další atom. Jako by se měla každou chvíli roztrhnout. Po chvíli to ustalo.
"Tak budeš poslouchat?!" Sklonil se k ní a v jeho očích mohla vidět radost z její bolesti, pocit vítězství. Nevěděla, jak to udělal, ale věděla, že to způsobil on. Tím klackem, tou hůlkou, co držel v ruce. Způsoboval jí tím bolest. Ale jak to bylo možné? Krčila se v rohu a celá se třásla. Po tváři se jí skutálely obrovské slzy. Neměla chuť odporovat.
"Tak budeš už poslouchat?!" Zopakoval svůj dotaz muž. Oddaně přikývla. "Tak si lehni," dodal medovým hlasem.
Sam se pomaličku zvedla ze země. Stále se celá třásla a zatajovala vzlyky, které se jí draly ven. Tvář měla smáčenou od slz. Opatrně přistoupila ke své nové posteli a lehla si. Už chápala, proč měla být čistá, umytá, upravená a hezká. Byla sexuální oběť. Už chápala, proč na ní navlékli tyhle šaty a ne nějaké obyčejné oblečené nebo mundůr vězně. Chtěli, aby byla snadná kořist. Aby se líbila tomuhle násilníkovi. Tak proto ji vytáhli z domu? Aby jim tu dělala děvku?
Znovu mávnul tou hůlkou a kolem rukou se jí vytvořily okovy. Spoutaly ji k posteli, aby sebou nemohla zmítat.
Muž k ní opatrně přistoupil a svlékl si přitom košili. Viděla, že zrovna nezahálí a žádná romantika se konat nebude. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že jí rovnou vyzná lásku.
Dalším mávnutím hůlky zmizelo i veškeré oblečení, které měla na sobě. Ležela na posteli nahá. Kdyby v tuhle chvíli neměla takový strach, styděla by se, ale to si situace nevyžadovala. Měla mnohem horší starosti. Třeba tu, že muž, který doposud stál tak, aby na něj viděla, byl už také bez vrstev oblečení a přibližoval se k ní tak, jak ho pán bůh stvořil. Strachy bez sebe přivřela oči. Nechtěla vidět to, co se právě mělo stát, stačilo, že to ucítí.
Muž nezahálel. Jakmile k ní přilehl, i hned do ní vniknul. Tvrdě přirazil a surově se stahoval zpět a přirážel nanovo. Vykřikovala bolestí. Ale jeho bolest mu byla lhostejná. Hladově se vpíjel do jejích rtů a rukou přitom držel její krk. Neodhodlala se odtrhnout, mohlo by to být ještě horší.
Rukou přejížděl po jejím nahém tělu, svým údem do ní vnikal teď častěji a v kratších intervalech a větších tenzích, slastně při tom přivíral víčka a vzrušeně otvíral ústa.
Byla vyděšená, její bolest se mísila s pohrdáním. Nenáviděla ho. Nenáviděla, za to co udělal. Ubližoval jí, strašně jí ubližoval a bylo mu to jedno.
***
Růž na tváři rozmazaná,
rty co svádí jeho hříchy,
cítí se jak rozervaná,
pod tíhou usmrcené pýchy.
***

- 1 -

26. října 2005 v 23:19 | Blanch |  + V hlavní roli...
V jednom domku na předměstí
spí loutková panenka.
Cáry perel na zápěstí
a průsvitná halenka.
***
"Položte ji sem!" Poručil muž. "Nechť jí je tato kobka domovem," místnost se zaplavila ledovým smíchem. Kamennou místnost osvětlovalo tlumené světlo pochodní, odkudsi z dálky se ozývaly výkřiky plné bolesti. Ocelová vrata zavrzala na znamení, že svoboda je už jen pouhé slovo a nemá větší význam. Dívka v otrhaném oblečené se hrbila na ledové kamenné zemi, na které se usazovala plíseň věků.
Nevěděla, proč tu je. Nevěděla, co komu udělala, že takhle dopadla. Před několika dny ji jednoduše skupinka několika mužů v kápích unesla z rodného místa. Vůbec nechápala situaci kolem sebe a měla strach z těch lidí. Kdo to je? Co udělali jejím rodičům? Co znamenalo to zelené světlo? A proč si zrovna ji nechali? Byla bezradná. Věděla, že se nemůže ptát. Za každou otázku jí byl odpovědí úder do tváře.
Tvář měla posetou mnoha šrámy. Na zádech se s cáry hadrů mísila také krev. Vlasy měla slepené potem a krví a v obličeji se jí zračil strach, hrůza a bezmoc.
Mohli si s ní dělat co chtěli. Sama nevěděla, co je tím příčinou, ale měli nad ní moc. Ačkoliv to nebyla žádná mafie, která ji hned zprvu přišla na mysl.. Tihle lidé neměli žádný vyšší cíl, kterým by ospravedlnili svůj čin. Vůbec je nezajímalo, co je s jejími rodiči. Ale ona to chtěla vědět! Vůbec nevěděla, co se mělo dít, jaké s ní vlastně mají úmysly?!
Žila si tak šťastně, dokončila školu, měla nastoupit do bezvadné práce, kterou jí otec zařídil. Teď to mohla hodit za hlavu, byla ztracena. Ani nevěděla kde je. S kým má tu čest. Jestli ji někdo vysvobodí. Ani rodiče nemohli vědět, kam ji tito lidé unesli. Ti zločinci je nějak omráčili a matka i s otcem padli na zem. Neviděli, co se stalo.
Tížila ji bezmoc, byla naprosto na dně.
***
Slzy pod řasami skrývá,
oči zmalované černě,
slabá, velmi levná děva,
se srdcem, co tluče věrně.
***
Uzounký proužek denního světla jí olizoval tvář. Otevřela oči. Musel být den. Jak dlouho tu vlastně je?
"Vstávej!" Přikázal jí tlumený hlas ve stínu. Ani ji nenapadlo se protivit. Neohrabaně se podepřela a pokusila se vstát, ale marně. Byla příliš slabá na to, aby ji vlastní ruce pomohly vstát.
"Řekl jsem, vstávej!" Mužovy hrubé ruce s ní škubly tak, že zavrávorala a přepadla na jeho hruď a poté mu opětovně sjela k nohám. Pochopil, že nic nezmůže. "Samantho." Dodal. To jméno.. to bylo přece její jméno. Za tu dobu na něj málem zapomněla. Už jí tak nikdo neoslovoval.
Cítila, jak ji jeho obrovské dlaně zdvihají do vzduchu. Víčka měla téměř přivřená. Hlavou se opřela o jeho rameno. Cítila se bezpečně, i když věděla, že osoba, která ji drží, s ní nemá zrovna povzbuzující plány.
"Tady se umyješ a upravíš!" Nechápala, proč ji chtějí mít upravenou a umytou, když ji stejně drží v té temné kobce. Ale neváhala dlouho.
Ani nečekala teplou vodu a mýdlo. Černavé vlasy si sčesala úhledně na záda. Dostala nový šat a rány jí potřeli nějakou páchnoucí mastičkou, která ale, jak po pár dnech zjistila, působila vítečně.
Dokonce k ní byli tak milosrdní, že jí v kobce čekalo překvapení - postel. Obrovská masivní postel z višňového dřeva se saténovým povlečením.
Vypadalo to skoro jako… neměla se z ní snad stát…
***
Lokny z vlasů vyčesané,
na lopatky holé padají,
kůži značí cizí dlaně,
které na ní často sahají.
***

Prolog

26. října 2005 v 23:01 | Blanch |  + Návrat do minulosti
Byl srpen, Harry už před týdnem opustil dům Dursleyových. Bylo mu sedmnáct let, letos by měl jít do sedmého ročníku, ale zapřísáhl se, že do Bradavic už nikdy nepojede, a to hodlal i splnit. Bradavice byly nakonec otevřeny, ale nebyly tentokrát otevřeny první ročníky. Letos se Minerva McGonagallová, ředitelka školy, rozhodla, že nebudou přijímat nováčky. Čím méně studentů, tím lépe. Po oné události, která se odehrála, stejně měli rodiče strach dát své děti do školy. Řady určitě zřídnou, protože podle toho, co Harry slyšel, plno studentů má letos zakázáno jít studovat do Bradavic. Buď je rodiče nechali přestoupit na jinou kouzelnickou školu, nebo se rozhodli, že je budou učit sami doma.
Jeho sedmý, a tak závěrečný ročník, se rozhodl věnovat Horcruxům, Voldemortovým duším.
Harryho novým domovem se stal dům, který Sirius tak nenáviděl. Grimmauldovo náměstí dvanáct. Harry v něm stále viděl svého kmotra, a i když mu před rokem bylo jedno, co s domem udělají, letos byl vděčný, že ho má. Neměl by se kam uchýlit, a tohle místo bylo skvělé pro badatele, kterým se Harry hodlal stát.
Stál v knihovně rodiny Blacků, prohlížel si knihy, věci, které tu ještě Sirius zanechal.
Vzal do ruk Vzestupy a pády mocných čarodějů a byl připravený přečíst zase to nějaké čistokrevné moudro. Otevřel vazbu, ale to, co uvnitř uviděl, opravdu nečekal.
Stránky byly pryč, místo nich byla v knize vyřezána díra, ve které byly uloženy miniaturní zlaté hodinky na zlatém řetízku. Nebyly to ani tak hodinky, byl to takový zvláštní časoměřič. Harry už ho někde viděl, byl mu podezřelý. Vytáhl ho z knihy a pořádně si ho prohlédl.
Bylo mu už nad slunce jasné, co to právě drží v ruce.
´Tohle..tohle je Obraceč času. Ale kde se tu vzal? Ty jsou přece registrovány a hlídány Ministerstvem. No jasně, co by se dalo čekat od rodiny Blacků. Tajili jej, měli ho načerno. Proto je schovaný v této knize.
S ním by se dalo dělat věcí.. ale no jistě. Dalo by se dělat věcí..třeba se vrátit v čase..zabránit smrti Albuse Brumbála, zabránit smrti Siriuse! `
Harry se na Obraceč času podíval zblízka, uchopil dvěma prsty obrátky a zatočil s nimi. Ani nevnímal, kolik obrátek udělal, ale cítil, jak jeho tělem proudí známé brnění, svět kolem něj se mihl, všechny vzpomínky a všechny zážitky se před ním mihotaly a mizeli za dalšími a dalšími.
***
"Au!" Dopadl na kamennou zem někde uprostřed nějaké budovy. Kolem svítily louče a vzduchem se táhl chlad.
"Kde to jsem?" Postavil se na nohy a rozhodl se prozkoumat okolí…jediné, čím si byl jistý, bylo, že je někde v minulosti. Jen, kdyby mohl s určitostí určit..kde…

Nový design

16. října 2005 v 21:13 | Blanch |  Novinky a oznamy
Vážení návštěvníci, čtenáři, kamarádi...
...v následujících dvou týdnech plánuji rapidní změny na tomto blogu, jak do obsahu, tak i do barev a tvarů.. :)) Doufám, že budete spokojeni. Blog je poněkud obtížný, co se týče vkládání anket apod. Jelikož na to není stavěný, tak to lépe vložit nelze, bohužel nemohu za to, v jaké je to pozici. Takže to vložím jako odkazy a bude :)
Pokusím se o nemožné a pokusím se to tu ještě nějak vylepšit, tak budete snad více spokojeni. Plánuji poslepovat kousky různých povídek. Jelikož ještě donedávna platilo pravidlo, že text nesmí být delší, než dvě strany A4, tak jsem všechny povídky rozčástečkovala, ale nyní jsem zjistila, že se může vložit i pět stran. Jelikož moje povídky běžně mívají původně takovou délku, tak plánuji, že ne zase vrátím do původní podoby, takže se počet mých článků určitě sníží :) Plánuji to u všech článků, budu se snažit to zde vylepšit, jak vzhledově, tak obsahově.
Přeji krásný zbytek dne, autorka blogu, Blanch

20. kapitola - Vše zlé se v dobré obrátí

15. října 2005 v 15:39 | Blanch |  + Temná cesta osudu
V EvansPotterovic domě začínalo být dusno. Sirius a Lily kolem sebe procházeli, jako by se nechumelilo, ale oba dva v hloubi duše věděli, že je pojí víc, než jen přátelství. Vždy, když se naskytla chvíle, kdy mohli být spolu sami, tak si vyznávali své city. James neměl ponětí, co se tu děje a tentokrát nebyl zasvěcen ani Remus, ačkoliv mu to Sirius chtěl dávno říct, Lily ho poprosila, ať mlčí a on tak udělal.
Trápilo je to. Oba dva, ale ani jeden nevěděl, jak rozumně z této situace vycouvat. Lily jen tak nemohla Jamesovi říct, že čeká Siriusovo dítě, tím by se přiznala, že ho podvedla a Sirius se nemohl přiznat k tomu, že miluje jeho dívku. Dál to tutlali, i když věděli, že to nemá cenu, protože nakonec to stejně vyplave na povrch, ani jeden z nich, ani Remus, ani James, nebyl tak pitomý, že by si toho časem nevšiml.
Pozornější divák by si všiml, že mezi Lily a Siriusem je něco hlubšího. Jenže ty dva zatím nenapadlo, že by spolu Lily a Sirius mohli něco mít.
Blížila se polovina září a Sirius se nakonec, kvůli dítěti, rozhodl, že půjde jen na rok studovat bakalářské studium, aby se popřípadě mohl i Lily a dítě postarat, teda pokud se do té doby rozejde s Jamesem a vrátí se k němu. Ale bylo to těžší, než se zdálo. Sirius věděl, že tímto asi nadobro ztratí přátelství, které mezi ním a Jamesem v průběhu času, kdy spolu Lily a James chodili, vzniklo. Netušil ani, co by na to řekl Remus. U něj bylo těžké poznat, který z přátel je pro něj bližší. S Jamesem byl sedm let na stejné koleji a byli si blízcí, ale se Siriusem zase na druhou stranu řešil každý osobní problém, a taky s ním mohl mnohem dříve řešit úplňky a to, že je vlkodlak.
Sirius úplně zapomněl že se kvůli něj přes léto naučil být zvěromágem. Vlastně na to zapomněl díky posledním událostem, které se v domě děly.
Lily pomalu věřila Siriusově verzi o jeho minulém životě. Znala ho od počátku školy a věděla, jaký doopravdy je. Stejně jako Remus, věděla, že by si to nevymyslel a věděla, že i tohle je v kouzelnickém světě možné. Pokud existují jisté Obraceče času, tak proč by nemohlo být možné i tohle?
"Mám strach," svěřovala s mu jednou v tmavém kumbále, aby je nikdo nepřistihl. "Co když na nás přijdou dřív, než se stačíme přiznat. To by bylo mnohem horší."
Sirius jí nechtěl ztěžovat situaci, ale měl pravdu. "Ono je to ale jen na tobě, jak se rozhodneš. Víš, že u mě máš otevřenou náruč a já se o vás dva," dotkl se jejího břicha, "postarám." Usmál se a Lily ho líbla něžně na rty.
"Já vím." Mírně našpulila rty k dalšímu polibku. "Ale je to těžké, když s někým žiješ. Myslela jsem, že ho miluji, jen do doby, než… se to stalo."
Sklopil hlavu. "Je to moje vina. Mohli jste si spokojeně žít a mohli jste mít Harryho." Vzdychl.
"Neobviňuj se. Já jsem svým způsobem ráda, že se to stalo. Jen mě to utvrdilo v tom, že není nikdo na světě, kdo by tě nahradil."
"Opravdu?"
"To, že miluji Jamese, byla jen náhražka, netušila jsem, že se až tak moc snažím zapomenout, ale málem jsem si vzala nepravého muže."
"Myslíš, Lil, že ten pravý jsem já?" Schoulil se k ní.
"Určitě," zacukal koutky.
"Měl by to vědět, čím dřív, tím líp, aspoň budeme mít klid."
"Máš pravdu, řeknu mu pravdu."
"Jakou?" Vyděsil se.
"Neboj, neřeknu mu, že jsme…no.. prostě mu řeknu, že jsem zjistila, že tě stále miluji."
"Zabije mě," zavtipkoval Sirius. "On mě fakt zabije!"
Lily se rozesmála. "No, to je velice pravdě podobné. Ale lepší, než žít v nejistotě."
"Miluji tě." Shýbl se k ní.
"Já tebe taky!" Polibkem stvrdili svůj slib lásky.
Už zbývaly dva dny do začátku Siriusova semestru. Byl nervózní, protože se mezi Jamesem a Lily stále nic nedělo. Kudy chodil, tudy Lily upozorňoval, že by už měla něco dělat. Vždycky jen souhlasně přikývla, ale nic se neměnilo. Vždycky usínal sám a v obavách ve svém pokoji pro hosty a Lily vždy po boku Jamese. Kdo ví, co se mezi nimi dělo. Tyhle myšlenky ho trhaly na kusy. Co když s ním i nadále Lily spí, co když jsou stále dokonalý pár a on s tím nic nenadělá! Měl vztek. Měl vztek na sebe, na Lily i na Jamese. Na ten pitomej Oblouk, na Moudrý klobouk, na svůj osud, na tuhle chvíli i na tu situaci. Ovzduší v domě by se dalo krájet!
Až poslední den se začalo něco dít.
Lily chystala hochům poslední snídani. "Jamesi, musíme si promluvit!"
James Potter si zaujatě prohlížel noviny a skoro Lily nevnímal. "O čem zlato?"
"Mezi čtyřma očima," dodala Lily.
"Dobře zlato, ale šlo by to až odpoledne? Musím ještě někam zajít!"
"Ne, nešlo, Jamesi Pottere. Je to velice důležité," vzpjala naštvaně ruce, protože tenhle kluk ji prostě okázale ignorovala a dál se hrabal v novinách.
James odtrhl poprvé oči od novin a podíval se přímo na Lily. Zvědavě si prohlížel její rozčílenou tvář, až nakonec kamarády poprosil, aby je nechali v kuchyni samotné. Jak Remus, jak Sirius, souhlasili.
Remus nechápal, o co jde, ale Sirius si nervózně kousal rty. Teď to přijde, teď bude za největšího zrádce a za falešníka. James ho obviní ze zrady, vytkne mu jeho zmijozelskou povahu a jeho Blackovic kořeny. Naprosto se mu znechutí a už ho nikdy nebude chtít vidět.
Seděli ve vedlejším pokoji a čekali, co se bude dělat. Z kuchyně nebylo nic slyšet. Žádná hádka, žádné zvýšené hlasy. Zřejmě se jen normálně bavili. Sirius čekal nějaké rozčilování a rozbíjení věcí, ale nic.
Nervózně překračoval ze strany na stranu. Stále se ohlížel na vstupní dveře a čekal, kdy na něj James vletí a pořádně ho zmlátí. Ale stále nic.
Nakonec, po nějaké hodině rozmluv, James s poklidem vešel do místnosti. Jeho zrak se pozastavil u Siriusovy tváře. Nic neříkal, mlčel.
Sirius nereagoval, ale James se stále na něj díval. Dalo se těžko rozpoznat, jestli jeho výraz je naštvaný nebo je mu to jedno, netvářil se nijak.
"Děje se něco?" Zkusil to nenápadně Sirius.
"Ty se ještě ptáš?" Řekl s poklidem.
"nerozumím ti," nehodlal se mu hned přiznat. Chtěl hrát svou hru, dokud to opravdu celé nepraskne. Ale na to už bylo zřejmě pozdě.
"Zmiz z mého domu!" Jeho tón hlasu se nezměnil.
"Počkej, Jamesi," vložil se do toho Remus. "Jak to myslíš? Co se stalo?"
"Nepleť se do toho, Remusi, buď tak laskav." Spřáhl ho James. "My tady s panem Blackem máme nevyřízené účty."
"Siriusi?" Pohlédl tázavě na kamaráda.
"Bež, Remusi, poslechni ho."
"No jak myslíte." Odešel Remus. Sirius měl možnost zaslechnout z vedlejší místnosti tichý ženský pláč. Polknul. Je s ním konec. Tohle se mu nebude líbit.
"Plánoval sis to celou dobu? Tohle jsem si mohl myslet!" Zavrčel James.
"Poslechni mě, Jamesi. Vím, co si asi myslíš.."
"Jak můžeš vědět, co si myslím!"
"Vím, jak to vypadá!" Žadonil Sirius tóninou hlasu.
"Nepovídej, vážně?"
"Vysvětlím ti to. Nebylo to tak, ne od začátku. Já jsem Lily miloval, ale.."
"Lháři!"
"Nech toho. Opravdu jsem vás nechtěl rozdělit. Když jsme se rozešli, snažil jsem se vás dva dát dohromady!"
"Nelži!" Zakřičel James. "Lily mi sice říkala, že si ty dopisy poslal ty, ale nevěřím ji, teda spíš nevěřím tobě, určitě si jí to nakukal."
"Je to pravda!"
"Nevěřím ti ani nos mezi očima, Blacku!" Stále se přibližoval.
"Jamesi, jsi můj přítel, neudělal bych ti to, vážně. Neměl jsem zřejmě zůstat kamarád s Lily, nikdy by se to jinak nestalo.."
"Zřejmě," zašeptal James a pomalu vytahoval hůlku.
"Ne, Jamesi. Pleteš se. JÁ jsem to vážně nechtěl udělat, prostě se to stalo. Ani jeden z nás to nečekal ani neplánoval." Couval Sirius, když si uvědomil, že má hůlku v bundě, která visí na poutku na chodbě.
James vztyčil hůlku a namířil jí do Siriusova obličeje. Zlostně na něj vzhlížel a znechuceně přitom krčil rty.
"Néééé," vběhla do pokoje Lily a skočila před Jamese.
"Vypadni, ty děvko!"
"Takhle jí neříkej!" Zahřměl Sirius.
"Nic jiného si nezaslouží… a ty taky ne, Blacku," znovu na něj namířil hůlkou a už chtěl něco říct, vyřknout nějaké zaklínadlo
"Jamesi!" Do pokoje vpadl i Remus. James se zarazil. Oba si zhnuseně prohlídl, a pak ze sebe vysoukal: "Vypadněte, oba dva. Už vás nikdy nechci vidět! ZMIZTE!" Zakřičel z plna hrdla, když se ani jeden nehnul a strnule ho pozoroval. "Slyšeli jste? Nechci vás už vidět! Vypadněte z mého domu!"
První se vzpamatoval Sirius, který popadl Lily za ruku a táhl ji pryč. James stále stál na svém místě, ve stejné pozici a ani se nehnul. Sirius rychle využil situace, zaběhl si sbalit věci, stejně tak i Lily. Nakonec se oba dva sešli u krbu, v ruce drželi prášek Letax.
"Sbohem, Remusi," poplácal kamaráda Sirius po rameni. "Budeš mi chybět!"
"Ty mě taky," zašeptal, aby ho nebylo slyšet. "Ale žes to podělal, co?" Sirius zaznamenal v jeho hlase podtón ironie a když odcházel, byl si stoprocentně jistý, že se Remus usmál.
Oba dva se přemístili k němu do bytu, kde bydlel s otcem a jeho přítelkyní. Ani jeden však nebyl doma. Byli na dovolené a měli se vrátit až zítra.
"Pojď, dej si sem věci," ruku v ruce šli do jeho pokoje, kde si Lily odložila.
"Spadl mi kámen ze srdce," konstatovala a unaveně si ho prohlídla.
"Mně vlastně taky. Už jsem byl nějak na tuhle scénu připraven, takže mě ani nepřekvapila."
"Myslela jsem, že to bude těžší, ale James… nedával mi nic za vinu."
"No samozřejmě, vinu dával mně," posměšně se usmál.
"Ale jsme spolu!"
"Já to bez něj nějak přežiju, hlavně, že mám tebe, beruško." Pohladil ji po tváři a Lily po ní stekla malinkatá slzička. "A jeho," pohladil ji po bříšku a něžně se usmál. "Už vás nikdy neopustím, budeme rodina a já se o vás dva postarám!" Na devatenáctiletého chlapce měl vysoké cíle, ale hodlal to splnit.
Sirius už dávno nastoupil do školy. Lily byla nucena kvůli svému stavu školu úplně vynechat a nastoupil na mateřskou.
Dařilo se jim docela dobře. Žili v bytečku, na který jim přispěl otec spolu se Siriusovým strýcem Alphardem , který mu stejně jako v minulém životě, odkázal polovinu svého majetku na dobré živobytí. Nakonec se s Lily vzali. Lily se starala o domácnost a pomalu už měla rodit. Sirius složil poslední závěrečné zkoušky.
V průběhu posledního roku nebylo o Jamesovi vůbec slyšet. Jediný, kdo za nimi občas zašel byl buď Remus nebo Ted. James se rozhodl, že své přátelé do konce života zatratí a Siriusovi bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív.
Ale i přes to všechno se stal Sirius nejšťastnějším chlapem pod sluncem. Lily mu porodila krásného syna, kterého nakonec pojmenovali stejně jako jejího otce. Harry. Harry Sirius Black Jeho kmotrem se stal Remus, pro kterého se stal ten malý drobeček snad středem vesmíru. Sirius tomu stále nemohl uvěřit. Takže z jeho kmotřence se stal nakonec jeho syn? Sotva tomu mohl uvěřit. Takže k němu osud nebyl až tak zlý. Měl milující ženu, měl dva nejlepší kamarády, a i když mu James chyběl, Remus a Ted mu bohatě vystačili, měl syna, kterého nadevše miloval a měl rodinné zázemí. Víc si nemohl přát. Byl šťastný jako nikdy v životě, či předešlém životě. I když mu to ten zatracený Oblouk tak zavařil, přes ty všechny události, si nemohl stěžovat.
Dostal práci na Odboru záhad a i když už dávno Oblouku prominul, že ho poslal sem, tak se z vlastní vůle rozhodl, že prostě všechny ty záhady na Ministerstvu přelouská.
Lily dostala taky práci na Ministerstvu, v oboru Práce s mudly. Stala se z ní vrchní vyšetřovatelka správy mudlovského oddělení. Harryho hlídala doma Lilyna matka a nikdo z rodiny se toho roztomilého děcka nemohl nabažit.
Stejně jako Harry z minulé reality, měl tento uhlově černé vlásky a Lilyny smaragdově zelené oči. Jen rysy už měl tentokrát jiné, protože nebyl podobný na Jamese, ale na Siriuse. A pro změnu se také narodil na první jarní den, čili v březnu a o rok dřív, než měl. A ne když sedmý měsíc umírá. Sirius, spolu se svým synem a Lily tvořili novou budoucnost a Sirius tak překroutil cestičky osudu, které byly ve hvězdách napsány ještě dříve, než se sám narodil. Změnil skutečnost, která byla dána už v minulém životě.

19. kapitola - Lilyino trápení

15. října 2005 v 15:38 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Svítalo. První sluneční paprsky jim svítily do obličejů. První se probudila Lily. A když si uvědomila, co právě provedla, rychle vyskočila na nohy. Sebrala si své věci a začala se oblíkat. Mezitím se Sirius probral a ohlédl se na své nahé tělo a tak nějak všelijak se usmál. A sakra, to jsem zase něco zvoral.
První ticho prolomila Lily. "To-tohle byla pěkná blbost!"
Sirius přikývl. "To teda byla." Sice byl s ní šťastný a moc se mu to líbilo, nevyvrátilo mu to však názor, že teď udělal tu největší kravinu v životě. Obětuje tu vlastně celý svůj život. Obětuje kamarádství s Jamesem, přátelství s Lily.
"Asi bychom to neměli nikomu říkat," odkašlal si. "Nemyslíš? Já nevím. Nerad bych, aby to zkazilo tvůj vztah s Jamesem." Kdyby to jen neříkal proti své vůli.
Lily si ho hodnou chvíli prohlížela, a pak přistoupila blíž. "Asi máš pravdu," klesla bradou. Zřejmě čekala něco jiného. Viděl v jejích očích malinký náznak naděje a očekávání. "Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Nemělo se to vůbec stát, byl to omyl."
"Jo, to byl." Otočil se bokem, aby mu neviděla do jeho zklamané tváře.
"Asi by ses měl obléct," podotkla, když si vzpomněla, že je vlastně ještě stále nahý.
"Ehm, jo." Opatrně se sesul ze stolu a ze země si podal oblečení, které si co nejrychleji navlékl.
Nervózně se na sebe usmívali.
"No, takže.. ehm, kamarádi?" Pokračovala Lily.
"Jasně, kamarádi," podal jí ruku Sirius. "Bude to jen mezi námi. To víš, to ten alkohol, to ten včerejšek, ten strach a ty obavy."
"No jasně, co jiného taky," nervózně se na něj podívala a jakoby čekala stále něco víc. "Nic víc to nebylo. Jsme jen kamarádi a to všechno bylo v těch emocích, prostě se nám to nějak vymklo z rukou."
"Jo, to je ono. Vymklo, ale nemusíš se bát, zapomeneme na to a budeme dělat, že se nic nestalo." Snažil se o úsměv.
"Jo," cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, ale rozhodla se, že to ustojí a nedá najevo svoje city ani žádnou slabost. Už ze sebe neudělá pitomce a nenaletí mu. Co vlastně očekává? Vždyť oni dva spolu už nikdy nebudou.
Upravila si hábit. "No, asi bychom měli jít na kolej, dokud všichni spí."
"Jo, to jo."
Celou cestu až do sklepení oba dva mlčeli a ani jednou se na sebe nepodívali.
Před školou čekaly kočáry, které je odvezly na nádraží k bradavickému expresu. Sirius si záměrně sedl někam zvlášť do kupé, kde by se nemusel dívat na Lily. Poněvadž věděl, že bude určitě v kupé s Jamesem a Remusem, tak si ani nesedal s Remusem. Nakonec si s Tedem sedl hned do prvního kupé po levé straně. Nikdo tam nebyl a později přišly jen dvě studentky z Mrzimoru z pátého ročníku, se kterýma si docela dobře popovídali.
Na nádraží King´s Cross se naposledy s Tedem rozloučil a dal mu svou adresu pro případ, že by chtěl někdy přijet, ať zůstanou v kontaktu. Ted souhlasil a na oplátku dal Siriusovi tu svou. Pak se rozloučili a Sirius už jen mohl vidět, jak mizí v davu studentů, kteří mají namířeno domů.
Na rohu nástupiště 9 a ¾ uviděl svého otce v obětí své družky. Mávnul na něj. První se rázným krokem vydal přímo za nimi, ale nakonec si to rozmyslel a vrátil se, protože se ještě musel rozloučit s ostatními. I když neměl chuť teď trávit čas s Lily, přece jenom už se zase dlouho neuvidí, a tak bude vhodné se aspoň rozloučit. Někdy se uvidí určitě, protože nadále zůstává kamarádem jejího budoucího manžela. A taky Remus, na toho nemůže zapomenout.
Přihrnul se ke skupince vyšlých studentů a zeširoka se usmál.
"Tak a máme po škole." Zkonstatoval suše.
"Jo," usmál se James a políbil Lily na rty. "Co teď budeš dělat?"
"Půjdu na vysokou a co ty?"
"Já si udělám nějakou roční rekvalifikaci a půjdu pracovat, i když stejně nemusím, protože jsem zdědil rodinné bohatství."
"No jo, vy zbohatlíci," zavtipkoval Remus.
"Samozřejmě, vy dva jste u mě, tedy u nás, vždy vítáni!" Pohlédl James na své kamarády a stiskl přitom ruku Lily.
"Takže vy dva..," ukázal na Lily a Jamese Sirius, "vy dva se budete brát?"
James se rozesmál. "No, zatím ještě ne, ale budeme spolu bydlet."
"Aha." Otočil se na Lily. "Tos mi neřekla."
"Zapomněla jsem," špitla skromně.
"No nevadí. Hlavně mi pak pošlete sovu, ať vím, kam se mám stavit," nasimuloval hřejivý úsměv.
"Jasně, Siriusi z rodu Blacků." Poplácal ho po lopatkách James.
"A ty, Remusi?" Optal se Sirius. "Kde budeš bydlet?"
"Zatím s rodiči, dokud si nenajdu nějaký levnější nájem.
"A nechtěl bys přijet na léto?"
"No, proč ne." Usmál se plavovlasý mladík. "A pak můžeme společně zajet za Jamesem a Lily."
"Jasně," přitakal Sirius a nervózně přitom pokukoval po Lily, která svůj pohled záměrně odvracela.
Nakonec se obrátil zase na Jamese. "A už máte koupený byt?"
"Všechno už je zařízeno," vysvětlil černovlasý mladík. "Zbývá už jen pár detailů, ale jinak už můžeme bydlet."
"Přece jenom jste ale ještě dost mladí."
"Ale když se máme rádi?" Do rozhovoru tentokrát vstoupila Lily.
"To je pravda, promiň, Lil." Řekl poněkud zklamaně Sirius. "No nic, musím jít. Táta na mě čeká. Tak se mějte moc hezky, pěkné léto. Vám dvěma, ať to vyjde," ohlédl se na budoucí manžele. "A ty," ukázal prstem na Remuse, "ty musíš přijet! Tak pa, mládeži!"
"Ahoj Siriusi!"
"Čau Tichošlápku!"
Čas plynul neúprosně. Sirius se cítil víc a víc pod psa. Najednou si uvědomil, že se ani kvůli Removi nestal zvěromágem. Jak zjistil, tak ve svém novém životě už se nedokáže přeměňovat a slíbil si, že se to zase jednou naučí, ale nějak na to zapomněl a už to nezkoušel. Co kdyby to zkusil přes léto? Koneckonců už ví přesně, jak na to. A aspoň by se tak strašně nenudil, jako se nudí. Neměl co dělat. Všechno, co za celý den dělal, bylo, že se šel podívat do města, pak si přečetl nějakou knihu nebo šel spát. Nanejvýš se jel projet na své nové motorce, kterou mu otec pořídil. Nikomu to neřekl, ale pojmenoval ji Lily. Aspoň nějakou vzpomínku na ni bude mít a bude o svou lásku pečovat.
Ano, to je dobrý nápad. Stane se opět zvěromágem.
Den po dni, týden po týdnu mu to šlo lépe a lépe. Přece jen už věděl, co má udělat pro to, aby mu to šlo. Věděl, co a jak a měl s tím zkušenosti, takže nebylo divu, když se to ke konci léta už skoro naučil. Spousta trpělivosti a spousta správných myšlenek přinesly ovoce. Věděl, na co zaměřit své myšlenky, jak pracovat s tělem, jak a na co myslet. Tohle byl zřejmě rekord v rychlosti naučení se zvěromágství. Ale musel si přiznat, že od počátku, co se vrátil v čase, je jeden z nejlepších kouzelníků, a to jen díky své minulosti, kterou nezapomněl.
Ke konci léta přijel Remus. Škola jim oběma začínala až v polovině září, takže měli ještě spoustu času. První dny se prostě jen bavili o Jamesovi a Lily, o Siriusových citech a o budoucnosti. Sem tam si zašli do města, občas na nějakou mudlovskou párty, které si už Sirius oblíbil kdysi. Loudali se po Příčné ulici, kde potkali plno známých, sem tam zašli do knihovny anebo do cukrárny. Byly to moc pěkné časy a Sirius byl spokojený. Jen jedno mu chybělo…
"Měli bychom jet za tím Jamesem." Konstatoval jednou u poháru Remus.
"Jo," vzdychl. "Slíbili jsme to. I když se mi tam ale vůbec nechce, musíme mu pochválit jejich nový dům."
"Ty Siriusi," pohlédl na něj kamarád.
"Ano?"
"Miluješ ji ještě?"
"Koho?!"
"Nech toho… tak miluješ?"
"Nedokážeš si představit, Remusi, jak moc. I když ji už nevídám, tak je stále v mém srdci, i když si to nepřeji."
"Měl by si jí říct pravdu."
"Jakou pravdu?"
"Tu, co si řekl mně, Tichošlápku. Měl bys jí říct o své minulosti a o všem, co se stalo. Možná by to pak pochopila, proč to děláš a bylo by to snazší."
"Neuvěřila by mi."
"Ale ano. Já jsem ti taky uvěřil."
"Ale ty jsi něco jiného, Remusi. Ty nejsi holka, kterou jsem bez vysvětlení odkopl a které budu skládat účty až po roce a půl."
"Je to těžké, ale já bych jí to stejně řekl."
"Musím si to rozmyslet," uznal, že má Remus pravdu. Možná by pak bylo jednodušší s tím žít. Kdyby to všechno Lily věděla, tak by to možná nebylo tak těžké. Uvidí.
Neměl už moc času na přemýšlení. Stáli sbalení u krbu v bytě Siriusova otce. První šel Remus. Siriusovi se jen prášek Letax převaloval v dlani. Opravdu se mu tam nechtělo. Ještě pořád nevěděl, jestli to má udělat nebo ne. Nakonec se přesvědčil, vkročil i s kufrem do krbu a zvolal adresu Lilyna a Jamesova domu.
Přistál nohama přímo v chodbě. Rozhlédl se kolem. Bylo to tu útulné. Všechno sladěné do teplých barev, se semišovým kobercem a s lustrem z mozaik. Přímo naproti byly otevřené dveře, ve kterých stál už Remus. Šel rovnou za ním. Chvíli tam tak stáli, až se k nim nakonec přihrnul James.
"Pánové!" Vzepjal ruce. "Přišli jste! Vítejte. Pojďte, provedu vás. Lily za chvilku přijde, jen šla nakoupit."
Po nějaké čtvrthodině prozkoumávání jejich domu se kamarádi usadili v kuchyni u stolu. Vedli dlouhodobé debaty o tom, jak se kdo v létě měl a co prováděl. Mezitím už přišla Lily i s několika láhvemi červeného Savignonu. Sirius po ní šilhal očima a ona vypadala, že jí to vyvádí z míry. Snažila se to nedávat moc znát, ale on ji znal už moc dobře na to, aby poznal, že se něco děje. Že by měli s Jamesem nějaké problémy?
Večer si udělali menší párty. Popíjeli víno a vyprávěli si o zážitcích z dětství. Lily ale celou dobu mlčela a vůbec nekomunikovala. James s Remusem se pořádně opili a šli brzy spát. Lily to zřejmě uvítala, protože nakonec oslovila Siriuse.
"Musím ti něco říct!"
"Já tobě taky, Lily."
"Ale.."
"Prosím, nech mě mluvit prvního," žadonil Sirius. Nakonec, po několika skleničkách červeného vína, se odhodlal, že jí to poví.
Posadil se pohodlně a vybídl ji, aby se taky uvolnila, protože to, co jí teď poví, ji asi vyvede z míry.
Začal vyprávět. Řekl jí úplně to stejné, co řekl předtím Removi. Vykládal jí o tom, jak byli oba dva v Nebelvíru, jak si v minulém životě vzala Jamesem a jak spolu měli syn, a že ho učinili kmotrem. Vykládal jí o Petrovi a jeho zradě a jak ho kvůli něj poslali do Azkabanu. Vyprávěl jí o tom, jak přepadl přes Oblouk a jak ho poslal do minulosti, do jiné alternativní reality, kde ho Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, spolu s Lily. Vyprávěl jí všechno od základu. Asi po hodině vyprávění veškerých detailů skončil a zvídavě se podíval na Lily, která na něj strnule hleděla.
Nakonec složila ruce do obličeje a hlasitě se rozplakala.
"Co je?" Hladil ji po vlasech. "Chápej Lily, proto my dva spolu být nemůžeme. Ty a James patříte k sobě. Musíte mít Harryho. Byl to bezvadný kluk, miloval jsem ho a hrozně mi chybí. Byl celý po Jamesovi. Jen ty oči, ty měl po tobě!"
Lily začala ještě víc brečet.
"No tak, Lily, broučku," vzal ji do náruče, ale odtrhla se.
Zvýšila hlas: "Ale na to už je pozdě!"
"Na co?"
"Siriusi. Já už jsem těhotná!"
Nejdřív se zarazil, ale pak se usmál. "Tak v tom případě je všechno v pořádku. Tak proč pláčeš?"
"Ty to nechápeš, ty tupče, co?" Začala pištět. "Proč myslíš, že jsem s tebou chtěla mluvit, a proč myslíš, že to říkám zrovna tobě?"
Ztichl. Tázavě se na ní podíval, nemohl tomu uvěřit, když ale… ne to ne!
"Je to tvoje! To dítě není Jamesovo!" Začala znovu štkavě vzlykat.
"O můj bože!" Sirius tomu nemohl uvěřit. Tak to si hochu pořádně posral!!! Co jen budu dělat? Musel se na to postavit. Nervózně si prohraboval vlasy a koukal přitom střídavě do země a střídavě na Lily. Chodil ze strany na stranu a očkem přitom pokukoval po jejích reakcích.
"Co teď budeme dělat?" Zastavil se. "Ví to James?"
"Neví," popadla kapesník a hlasitě se vysmrkala.
"Tak to je… v prdeli!" Zaklel.
"Myslím, že ten tvůj osud přišel vniveč." Konstatovala naštvaně. "Nevyšlo ti to." Zhnuseně si ho prohlížela. "Už aspoň vím, kdo psal ty dopisy."
Sirius nic neříkal. Pochopila, že se trefila do černého.
"Jak je to mezi vámi vážné?" Zeptal se Sirius.
"Jako jestli se budeme brát? Jestli si mě chce vzít? To myslíš?" Přikývl. "Ne, zatím se mě neptal. Ani bych si ho nechtěla vzít."
"Vážně?" V jeho hlase už nebyl strach ani obavy, ale byla to jakási něžnost, malinká jiskřička naděje, že se všechno obrátí v dobré. Přistoupil k ní blíž. No co, čert vem osud. Když už to tak dopadlo, nedá se nic dělat. Zřejmě už jim to v tomto životě nebylo souzeno. Chytl ji za paže a láskyplně se na ní podíval. "Máš mě ještě ráda Lily?"
Neodpovídala a zrakem směřovala někam mimo, jen aby se na něj nemohla podívat. Ani se nesnažila zprostit z jeho sevření. Stejně by to nemělo cenu.
"Pověz mi, máš mě ráda?" Stále nic. "Protože já tě stále miluju a nikdy jsem nepřestal."
Pookřála. Otočila zrak k němu a chvilku si ho prohlížela. "Opravdu?" Jako by to ani nebyl její hlas. Byl tak tichý a nezřetelný. Kdyby nestál těsně u ní, sotva by ji slyšel.
"Opravdu!" Šeptl jí do ucha. Přivřela přitom oči. Něžně ji políbil na rty.
Odtrhla se. "Ne!"
"Proč?" Zajímalo ho. Vždyť to vypadalo, že ona po něm stále touží, tak co se stalo?
"Tady ne," mírně se usmála. Oči měla rozmazané slzami a od smáčené řasenky. Tvář měla bledší a její vlasy silně kontrastovaly s její už tak bledou pletí. Znovu se k ní shýbl, přičemž jí pošeptal, ať za ním v noci přijde do pokoje. Chytil ji za ruku a sevřel její prsty. Jak krásně by se tam rýsoval jeho zásnubní prstýnek.
Teď ale musí přemýšlet, jak danou situaci vyřeší. Rozejde se Lily s Jamesem? Řeknou mu pravdu? Nebo prostě jen zmizí? Budou zase spolu? Tyhle otázky byly ve hvězdách! A neskutečně ho tížily na srdci.

18. kapitola - Na pomoc

15. října 2005 v 15:37 | Blanch |  + Temná cesta osudu
"… byla jsem pověřena, abych proslov na konec roku letos pronesla já, ředitel školy, Albus Brumbál má bohužel nějaké vyřizování a nějakou práci…"
"..jako každý rok," zaznělo odkudsi ze strany po Siriusově pravici.
No jistě, kupuje někde továrnu na karamel, aby měl dostatek lízátek! Proletělo Siriusovi hlavou.
"… a tak vám přeji příjemné prožití letní prázdnin. Výsledky zkoušek NKÚ a OVCE budou zaslány soví poštou koncem sedmého měsíce, ke zkouškám OVCE bude přiloženo i doporučení na vyšší odborné kouzelnické školy, které si studenti vybrali. A nyní, dobrou chuť a nashledanou napřesrok." Profesorka McGonagallová se nakonec usadila a už si studentů kolem nevšímala. Stůl by měl být na konec roku plný profesorů, ale letos, kdo ví kvůli čemu, byli u stolu jen Slughorn, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, nejmladší členka profesorského sboru.
Sirius se nervózně zavrtěl. Tohle byl poslední večer, který a této škole bude trávit. Naposledy a podruhé zažije závěrečnou školní rozlučku. Jak to tak znával z minulosti, sedmáci si vždycky uspořádali nějakou tu oslavu nakonec, kde přinesli spoustu alkoholu a naposledy překračovali školní řád, ale to už jim nemohly být odebrány body.
Stejně jako to bylo kdysi, tak to mělo být i dnes.
"Slughorn říkal, že bude jako obvykle dělat, že o ničem neví," smál se Jegor Rastin, když Sirius vkračoval do společenské místnosti své koleje. Toho kluka fakt neměl rád a jeho zlověstný výraz ve tváři už mluvil za vše. Tuhle noc rozhodně nehodlal prožít ve vší počestnosti, ale naopak, se zaječími úmysly. Nechtěl se s ním na tom podílet. Ale byla pravda, že na alkohol chuť měl a poslední rozlučku si nenechá ujít.
Šel rovnou do své komnaty, kde byl Ted. Sirius si všiml, že je poněkud nesvůj.
Nechodil dlouho kolem horké kaše.
"Co je?" Zeptal se na rovinu chlapce. Byl bílý jako stěna.
"Já s tím nesouhlasím!"
"S čím nesouhlasíš, Tede?"
"No s tím, co chce Jegor udělat!"
"O čem to mluvíš!"
"Ty to nevíš?"
"Ne!"
"Siriusi, každý rok si sedmáci najdou nějakou oběť mezi holkami na celé škole a… a.."
"Co Tede?"
"A znásilní ji!"
"COŽE?! To myslíš vážně?"
"JO!"
"A.. a víš už, koho si vybrali?"
"To mi už nechtěl říct, protože jsem řekl svůj názor a byl jsem proti tomu." Nadechl se zhluboka vystrašený chlapec.
"Tomu musíme zabránit!"
"Ale co chceš dělat, Siriusi? Jak?"
"Musíme ho nějak uspat nebo opít. Tohle přece nemůže udělat!"
"Já jsem mu to říkal taky!"
"A co ti na to řekl?"
"Že vypadnu, že jsem jen pitomý adolescent, který nemá smysl pro humor."
"Hlavně, že on ho má, prevít!" Ulevil si Sirius. "A máš nějakou představu, kdo by to mohl tak být?"
Ted přikývl.
"Kdo?" Otázal se znovu Sirius.
"No, vím, že to bývají holky, které jsou samozřejmě moc hezké, ale které zároveň nemají příliš v lásce. Berou to jako jakousi pomstu nebo naschvál."
"Proboha, nemyslíš snad…"
"Jo, myslím!"
"Tak to teda ne!" Sebral se Sirius, v rychlosti se převlíkl a vpadl do společenské místnosti. Klidně bude dělat Rastinovi celý večer hlídacího psa, jen aby nikomu neublížil. Rozhlédl se kolem. U stolku v rohu seděla Lily a četla si nějakou knihu. Sirius šel rovnou k ní.
"Ahoj, můžu?"
Vzhlédla očima a přikývla.
"Ty se dneska nezúčastníš?" Zeptal se rovnou.
"Myslíš té slavnostní rozlučky, kde se všichni sperou jako dogy a budou se rozmnožovat až do rána?" Pohlédla přímo na Jegora Rastina. "Je mi zle z pomyšlení, že by se zrovna tenhle měl někdy rozmnožit." Zatvářila se zhnuseně, a pak se obrátila na Siriuse. "Ještě nevím, možná budu mít lepší plány."
"Myslíš s Jamesem?" Usmál se Sirius. Ale v hloubi duše se proklínal za to, že se vůbec ptal. Vždyť to bylo nad slunce jasné.
Lily se jen přitrouble usmála a pokrčila nos.
"Ale já měl dojem, že budou s Remusem a ostatními sedmáky slavit u nich na koleji."
"To určitě, ale já myslím, třeba později…" Zaculila se.
"Takže se prostě spereš jako doga a až do rána se budeš množit?" Neušetřil si tu ironickou poznámku.
Lily ho plácla po zádech a šibalsky se přitom usmála. "Hej!"
"No co," neodpustil si ten posměch. "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."
Uplynulo několik hodin. Zábava ve společenské místnosti začala mít hlučnější spád. Několik studentů přineslo nějaký ten alkohol, druzí zase všelijaká jiná svinstva. Sirius by si moc rád přihnul, ale nechtěl se dnes tak opít, že by nemohl pak dát Rastinovi co proto. Každopádně nehodlal být celou dobu na suchu.
"Hodláš mě tu celý večer hlídat nebo co?" Rýpla si Lily, která si všimla, jak ji pozoruje.
"Vlastně ano."
"A to proč?" Odložila knihu.
"No, mám k tomu své důvody."
"A řekneš mi je?"
"To raději ne."
"Proč?"
"Protože by se ti nelíbily, takhle to bude lepší. Hlavně nikam nechoď sama."
"Někdy ti nerozumím, Siriusi," zakroutila hlavou a obrátila zrak zpět ke knize.
Sirius si na chvilku odskočil a přizval ke stolku Teda Parkinsona. Přičemž po cestě přibral s sebou dvě láhve skotské.
Vytáhl hůlku a vykouzlil tři malé skleničky.
"Dáš si?" Obrátil se na Lily.
Chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila. "No co, rozlučka je jen jednou," usmála se. "Naposledy jsem pila, když…" podívala se mu do očí a ihned je sklopila. Sirius věděl, kdy naposledy pila. Tehdy v noci, kdy se spolu poprvé vyspali. Tehdy, když se dali dohromady. Na její šestnáctiny.
Automaticky všem třem rozlil do sklenic skotskou, a pak už si připíjeli.
"Tak na konec roku."
"Na nás!"
"Na to, že jsme zvládli OVCE!"
Obsah láhve dlouho nevydržel. Pro tři osoby to nebylo nadlouho.
Sirius se obrátila na Teda. "Kam chceš vlastně po škole jít? Co chceš dělat?"
"Já? Budu se hlásit na vyšší odborné kouzelnické učiliště obor léčitelství, lektvary."
"No jo, tobě vlastně jdou ty lektvary," usmál se Sirius. "Chceš být léčitel?"
"No, nebylo by to špatné. A co ty, Siriusi?"
"Já? Chci pracovat na Odboru záhad. Zajímají mě záhady a věci, které ještě nikdo nevyřešil." Odklonil hlavu bokem a sám pro sebe si zašeptal. "A mám tam ještě nějaké nevyřízené účty."
"Takže jaký to je obor?"
"Obor pracovníka na Ministerstvu kouzel, možná Bystrozorství nebo prostě vědec, úředník."
"K tomu potřebuješ asi hodně černé magie a její obrany. To je vlastně ušité přímo pro tebe, jsi hodně chytrý a máš na to. To ví celá škola." Usmál se Ted, trochu už přiopilý.
Sirius se rozesmál. "Tak teda díky."
Jak se tak vybavovali a jak tak docházelo pití, nakonec Ted odpadl a usnul na stole. Sirius se rozhodl, že zajde pro další láhev pití. Lily, také trošku přiopilá, zůstala sedět u stolu.
Měl ještě zašitou láhev domácí whisky, kterou mu otec dal ke složení zkoušek OVCE. V posledních letech žil s ním a jeho přítelkyní v jednom bytě v centru Londýna. Jeho rodiče se nakonec rozvedli a jeho úlisný bratr zůstal doma s jeho úlisnou matkou. Opravdu se mu tím ulehčil život a poslední studentská léta pro něj byla jedna z nejlepších. Tohle si vždycky přál v minulém životě, ale nikdy se nedočkal.
Odběhl do svých komnat. Pod postelí měl kufr a v něm tu láhev. Klekl si k posteli na kolena a vytáhl ho. Měl tam pěkný nepořádek, ani si nestačil pořádně zabalit, vlastně sbalil jen polovinu věcí a mezi nimi se teď někde skrývala ta whisky. Trvalo mu nějakou chvíli, než ovládl své nemotorné pohyby a nakonec whisky našel. Otevřel dveře a po schodech se vrátil do společenské místnosti. Pohlédl ke stolu, ale u něj jen ležel Ted a Lily byla.. fuč…
Přiběhl ke stolu a rozhlížel se kolem. Na zemi byla pohozená kniha. Vypadalo to tu jako po nějakém zápase. Ted hlasitě chrápal. Sirius s ním zatřásl.
"Eeeeh.." zavrčel.
"Tede, tede, vzbuď se!"
"Co je?"
"Kde je Lily?!"
"Cože?"
"Kde je Evansová!"
"Co?" Vztyčil hlavu a rozhlédl se kolem sebe. "Já nevím!"
"Tohle leželo na zemi," ukázal knihu. "Zmizela!"
"Rastin!" Řekl nahlas Ted Siriusovu domněnku.
"To ne!" Zahřměl Sirius. Otočil se směrem k ostatním nezúčastněným a zeptal se jedné dívky.
"Nevíš, prosím tě, kde je Evansová?"
"O Evansovou se nestarám, Blacku," zahřměla jeho mírně podnapilá zmijozelská spolužačka.
"No dobrá a kde je teda Rastin? Viděla si ho?" Naléhal.
"Jo, šel někam ven. I s lahví rumu. Ještě s nějakým klukem, ale to už nevím, kdo to byl."
"A nevíš, kam měli zamířeno?"
"Říkali cosi o učebně Přeměňování!"
"Díky!"
"Hm!" Otočila se zpátky směrem ke svým spolužákům.
Sirius rychle vyběhl ze zmijozelské společenské místnosti a následován Tedem, utíkal přímo do učebny Přeměňování, kde už, jak si myslel a předpokládal, Jegor Rastin chtěl vykonat svůj pomstychtivý nápad.
Sirius skrze dveře prozkoumal situaci. Měl pravdu, Lily byla s nimi. Stála vystrašená v rohu a z každé strany se na ní sápal jeden opilý student. V jednom studentovi samozřejmě Sirius rozpoznal Rastina. Vyrazil dveře a vtrhnul dovnitř.
"Ty hajzle!" Začal křičet a vrhnul se na Jegora. Chytil ho za límec a mrštil s ním o zem.
"Siriusi!" Zapištěla Lily. Přičemž ji druhý jeho komplic chytl za pas a začal jí vzrušeně funět za krk.
"Siriusi pomoc!"
Sirius se obrátil. Rastinův kumpán se z Lily pokoušel strhnout hábit. Dral se na ní jako hladový vlk a bylo mu přitom jedno, jak moc prudký a hrubý je, chtěl jen jedno.
Sirius popadl Rastina a vrazil mu jednu pěstí. Šel k zemi a chvilku se nehýbal. Rychle přeběhl z místnosti přímo k Lily a popadl druhého spolupachatele. Odtrhnul ho od Lily takovou silou, že se až skutálel na zem. Vztekle vytáhl hůlku. Chlapec věděl, že nemá proti Siriusovi absolutně žádnou šanci, a tak vzal přímo nohy na ramena a v pudu sebezáchovy nechal Rastina klidně ležet na zemi.
"Tede, pohlídej ji prosím chvíli," pokynul rukou na Lily. Ted ho poslechnul a šel k ní.
Sirius absolutně vystřízlivěl. Měl takový vztek. Jegor Rastin se pomalu na zemi probouzel a pomalu se zvedal. Sirius šel k němu blíž a jemu se v očích zračil strach smíšený se vztekem.
Sirius napřáhl ruku za účelem mu ještě jednu vrazit.
"Ne!" Křikla Lily. "Žádné pěsti! Nenič si ruce, použij kámen!" Přičemž se mírně usmála.
Sirius se rozesmál. Jak mohla v tuhle chvíli tak vtipkovat? Vždyť ji málem znásilnili, hrubě jí ubližovali.
"Ještě jednou na ni sáhneš, ty prase, tak si to ještě pořádně vyžereš, to si buď jistý. Tohle byla jen desetina toho, co bych ti mohl udělat!" Popadl ho znovu za límec a vytáhl si ho k obličeji, aby mu pořádně rozuměl.
"To si vypiješ, Blacku!" Zavrčel Rastin.
"Ne, ty si to vypiješ! Slyšel si mě? Rozuměl si mi dobře? Jestli ji zlomíš jen jediný vlas, je s tebou amen!" Z očí mu sršely blesky a vztekle přitom krčil rty. Rastinova tvář byla strnulá. "Rozuměl si mi?" Zakřičel hlasitěji. Nepatrně přikývl hlavou a Sirius ho nakonec pustil, načež utekl poplašený jako malé dítě.
"Hm, myslím, že mé přátelství s Jegorem právě skončilo," pousmál se Ted.
"On ti za to nestál, věř mi. Je to prevít!"
"No, tak.. já půjdu teda raději spát."
"Buď opatrný Tede. Ať se ti nic nestane." Domlouval mu Sirius.
"Neboj, Herkule," rozesmál se Ted. "Myslím, že teď ani jednoho z nich nenapadne cokoliv udělat."
"No jen aby."
"Tak teda dobrou, mládeži."
"To, to bylo úžasné, Siriusi." Lily se usmívala, ale nedokázala tak skrýt slzy, které se jí linuly po obličeji. "Já myslela, že mě tu vážně…" Odmlčela se.
"Už je to dobré, Lily," přitisknul ji k sobě. "Už se nemáš čeho bát. Jsem tu s tebou a já tě nedám."
"Si fakt můj hrdina, Siriusi. Kdybys nepřišel, nevím, co by se semnou stalo. Moc ti děkuji." Podívala se na něj a v jejích očích mohl vidět nejen vděk, ale něco hlubšího, co nedokázal pojmenovat.
Chvíli tam mlčky stály, v objetí. Hleděli si zpříma do očí, až se nakonec Sirius neudržel. Sklonil se k ní, ale ona se nebránila. Pomaličku vdechoval vůni jejích vlasů. Omamovala jej. Už byl jen pár centimetrů od jejího obličeje. A nakonec to udělal. Rty se jemně dotkl těch jejích. Lily se celá chvěla. Jako tehdy. Jako kdysi, když ještě spolu byli. Pod jeho polibky se vždycky chvěla. Cítil její touhu, chtíč. I on po ní moc toužil.
Přitiskl rty ještě víc a přímo se do nich vpíjel. Držel ji za pas a druhou rukou jí hladil vlasy. Lily pomalu couvla, tak, aby se mohla posadit na nejbližší stůl. Spojení v polibku se přesunuli ke katedře.
Opatrně se položila na desku stolu a Sirius se svou vahou převalil na ni. Ani jeden z nich nechtěl přestat. Trvalo to jen několik minut, než byly veškeré jejich svršky na zemi.

17. kapitola - Je načase říct ti pravdu 2/2

15. října 2005 v 15:36 | Blanch |  + Temná cesta osudu
"Dostal jsem se do mudlovských ulic. Podařilo se mi dopadnout Petra. Ale tehdy byl náš Petříček rychlejší a dokonce mě i přelstil. Vytáhl na mě hůlku, uřízl si jeden prst a zakřičel na celé kolo `James a Lily, Siriusi, jak si to mohl udělat?` Načež vyřkl nějaké zaklínadlo, které způsobilo, že zahynulo a dvanáct mudlů a přeměnil se v krysu a uprchl kanálem spolu s ostatními krysami pryč. Po chvíli přijelo Ministerstvo kouzel a myslelo si, že všechno jsem způsobil já. Nikdo jiný totiž, kromě Lily a Jamese, nevěděl, že Strážcem tajemství udělali Petra. Ani ty jsi to nevěděl a celá ta léta sis myslel, že jsem zrádce." Koukl na něj. "Ale odpustil jsem ti to, protože si to nemohl vědět. Ministerstvo mě poslalo do Azkabanu, kde jsem přežíval jen díky přeměnám ve psa, poněvadž Mozkomorové dokáží z člověka vysát energii a krásné vzpomínky jen díky jeho člověčině. Jak pes jsem pro ně byl podřadný a moje problémy už byly pro ně moc jednoduché. Celou dobu jsem se nezbláznil jen díky tomu, že jsem věděl, že jsem nevinný. Dodávalo mi to odvahy a slíbil jsem si, že se jednou Petrovi pomstím. Po dvanácti letech v Azkabanu jednou přišel na obchůzku tehdejší Ministr kouzel, Kornelius Popletal, který s sebou přinesl Denního věštce. Dal mi ho a divil se, že jsem jako jediný z vězňů normální a nezešílel jsem. Byl tam tehdy článek, kde byla rodina Weasleyů, možná znáš někoho z jejich rodiny. Weasleyovy byli Harryho druhá rodina. Jejich syn Ronald chodil s Harrym do ročníku. Oni byli taková chudší rodina a měli spoustu dětí. Tehdy Arthur Weasley vyhrál v tombole nějakou výhru a za ní se s rodinou vydal do Egypta na prázdniny. Bylo to v novinách a já jsem si tehdy na té fotografii všiml, že Ron má na rameni krysu. Chyběl jí jeden prst a ihned jsem poznal, že jeto Petr. Kolikrát jsem ho viděl přeměňovat se a věděl jsem, jak přesně vypadá. Byl to on. A já se rozhodl, že se dostanu ven a zachráním Harryho. Byla to má povinnost. Jako pes jsem se protáhl mřížemi. Tehdy jsem byl už hodně vyhublý a šlo to hladce. Přeplaval jsem moře a dostal se na pozemky Bradavic, kde studoval Harry. Byl tehdy ve třetím ročníku." Usmál se posadil se k Remusovi na pohovku. "Ty jsi tam tehdy učil Obranu proti černé magii."
"Já?" Smál se Remus.
"Ano, přesně ty. A myslím, že ani v této realitě od toho nemáš daleko, vždyť ten předmět zbožňuješ a jsi skvělý, pokud jde o tento obor. Taky si mi říkal, že by tě to bavilo dělat."
"Ale vždyť, jako vlkodlaka…"
"Ano, v tom máš pravdu. Jako vlkodlak sis tehdy nemohl delší dobu udržet žádnou práci. Vždycky na to přišli a tys s tím měl problémy. Ale Brumbál z mé doby byl skvělý chlap. Vždycky člověku pomohl, ať se dělo, co se dělo. A tobě také pomohl. Přijal tě jako profesora do školy. Ale po roce si odešel, protože Snape vykecal prý celé škole, jak to s tebou je."
"Snape?" Podivil se Remus.
"Ano, Severus Snape, na rozdíl od nás, za našich let chodil do Zmijozelu. Bylo to naopak. Já chodil do Nebelvíru a sdílel s vámi komnaty a on chodil do Zmijozelu. Jak ironické, viď?" Usmál se. "Později ve škole učil Lektvary a myslím, že v té druhé realitě učí pořád.
"To je k nevíře, vážně," řekl užasle Remus. "A jak ses sem vlastně dostal?"
"Neboj, dostanu se k tomu. Kde jsem to skončil? Ano, Harry. Tak jsem se s Harrym seznámil. Celý rok si samozřejmě myslel, že jsem jeho rodiče zabil já, ale na konci ročníku jsme mu společně vysvětlili, že to bylo jinak. Ještě chvíli předtím jsem tě přesvědčil a řekl ti pravdu. Uvěřil si mi, poněvadž jsem ti ukázal Ronovu krysu, čili Petra. To už je jedno kdy a kde se to stalo. O rok později se k moci vrátil Voldemort, kterému jen tak mimochodem Harry zase několikrát překřížil cestu a nedovolil mu se vrátit k moci, ale v jeho čtvrtém ročníku už tomu nezabránil. Potom za rok ovládal Voldemort tak trochu jeho sny a mysl. Já a Harry jsme se měli moc rádi. Byl tak podobný Jamesovi. Měl bys ho vidět. Jen ty oči, ty měl po Lily. Tak jasně zelené," zasnil se. "Harry byl jako můj syn a bratr zároveň. Tehdy ho Voldemort přelstil a ovládl jeho představy. Harry si myslel, že mě lord Voldemort zajal a vydal se mě zachránit, jenže to byla past. Já jsem se tehdy, jako hledaný zločinec, poněvadž se Ministerstvo nenechalo přesvědčit, že to není má vina a Petr mezitím utekl, tak se to nedalo nijak dokázat, uchýlil do svého starého domu, na Grimmauldově náměstí 12, kde jsem to jako dítě nenáviděl. Poněvadž jsem chodil do Nebelvíru, rodina mě zavrhla. Můj otec byl úplně jiný a stejně jako moje matka, uznávali Voldemortovu myšlenku - vymýtit všechny mudlovské šmejdy a mudly. Ale to už je jedno. Tehdy jsem se dozvěděl, co se stalo a šel jsem na pomoc Harrymu. Bylo to na Odboru záhad."
"Tak proto chceš pracovat právě tam?"
"Ano, proto. Protože díky Odboru záhad jsem se ocitl zde. Je tam toho plno, nad čím člověku zůstane hlava stát. Voldemort měl plnou stoupenců. Říkali si Smrtijedi. Patřila mezi ně i má sestřenice Belatrix Lestrangeová. Tehdy jsme spolu bojovali a já bláhový udělal takovou chybu, že jsem se jako obvykle chvástal a pobízel ji, aby se víc snažila. Pamatuji si, že jsem říkal něco v tom smyslu jako `Ale no tak Belo, to je všechno, co umíš?`" Zakýval hlavou. "To bylo mou osudovou chybou, poněvadž jsem se začal smát a nedával jsem pozor. Zasáhla mě a já přepadl do nějakého Kamenného oblouku, za nějaký závěs. Bylo mi třicet pět let. Byl jsem dospělý chlap. Víc si nepamatuji, protože hned na to jsem otevřel oči a objevil jsem se zde. Zase jako jedenáctiletý kluk. Seděl jsem na stoličce a klobouk právě vykřiknul Zmijozel, za což ho budu do konce tohoto života nenávidět."
"Teda, Siriusi. To bylo vyčerpávající. Já ani nevím, jaké z toho mám dojmy."
"Opravdu, Remusi. Věř mi, já si nevymýšlím. Je to celé pravda. To ten Odbor záhad. Proč myslíš, že bych všechno o tobě tehdy věděl. Pamatuješ si, jak jsem věděl, že jsi vlkodlak? Tehdy jsem se vymluvil, že tě vídám, jak chodíš každý úplněk s madam Pomfreyovou k vrbě Mlátičce. Já jsem ti tehdy nemohl říct pravdu."
"Ale jistě, že ti věřím, Siriusi. Jen je to na mě moc rychlé, musím to rozdýchat," usmál se. "A proč ses vlastně nikdy nepokusil dostat se zpátky do svého světa?"
"Ale já se pokoušel, kamaráde. Jenomže v tomhle světě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Byl jsem za Brumbálem a to, co jsem uviděl, mě totálně vykolejilo, poněvadž tenhle Brumbál, co tu máte, by si nebyl schopný zavázat ani tkaničky."
"Ale to je jen Brumbál."
"Nikdo jiný by mi nevěřil. Já nevím, napadl mě i Raddle, ale jelikož to byl v mém světě zlý černokněžník, tak jsem ho nikdy neměl rád a nevěřil jsem mu."
"Tak to chápu. Teď už vím, proč si ho tak nesnášel, to je pochopitelné."
"Přemýšlel jsem i nad McGonagallovou, ale ta nebyla nikdy důvěřivá, tomuhle by neuvěřila nikdy. Kdysi v druhém ročníku jsem také psal na Ministerstvo, ale ani se neobtěžovali mi odpovědět. Nějak jsem se postupem času tady naučil žít a naučil jsem si zvykat. Možná jsem odtud nechtěl i proto, protože jste tu byli vy. A hlavně tu byl James, který v mé realitě dávno umřel. A taky, Lily. Nikdy by mě to nenapadlo, ale já jsem se poprvé v životě zamiloval a nechtěl jsem ji opustit. Nevěděl jsem, jak z toho všeho ven. Dokonce jsem už začínal být trochu duší zase chlapcem. Mé dospělé jednání mě občas opouštělo a bylo fajn být jednou zase mladý a ve studentských letech."
"Já tomu pořád nemohu uvěřit, Siriusi, fakt to myslíš vážně?"
"Fakt, Remusi. Rozuměl bych, kdybys mi nevěřil."
"Nevím proč, ale věřím ti. Vím, že jsi čestný člověk a vždycky jsem si myslel, že by ses spíš hodil k nám do koleje. A nebyl jsem daleko od pravdy. Vím, že bys mi nelhal, nejsi ten typ člověka, co lže. Jsi upřímný a teď chápu, proč si měl celá ta dlouhá léta tajnosti a nechtěl si mi to říct. Těžko bych pochopil něco takového ve svých třinácti letech."
"Ano, za tohle se ti omlouvám, ale opravdu to nešlo. Jsi vlastně první člověk, který to ví. Neměl jsem nikoho, komu bych to řekl. I když jsem ti důvěřoval, měl jsem obavy, že se semnou přestaneš bavit. Celé ty dlouhé roky jsem měl obavy, že mě nebudeš brát jako kamaráda. To bylo asi to největší zklamání, že i James měl předsudky."
"To muselo být hrozné. Být v koleji, kterou jsi kdysi nesnášel. Tvůj sok byl s námi v komnatě. Tví kamarádi se s tebou nebavili, jen já a to až později. Petr, kterého právem nenávidíš, se stal oblíbeným a ke všemu ty, společenský člověk, ses stal obávaným a některými i nenáviděným člověkem. A teď mi to dochází," zarazil se a podíval se zamračeně na Siriuse, "jak to bylo s tvým rozchodem s Lily? Chtěl si po mně, abych ti pomohl je dát dohromady. Že ty…"
"Teď si narazil na jádro pudla. Máš pravdu. Já pořád Lily miluji, jako nikdy žádnou holku předtím. Je mým vším a dal bych za ni život. Ale ona musela jít dál. Chtěl jsem jí a Jamesovi dát šanci. Pokud v minulém životě byli manželé, tak tady mohou být taky. Oni si byli souzeni a navíc se jim musí narodit syn. Já chci, aby se Harry narodil. Mám ho rád, a i kdybych neměl být jeho kmotrem, on má právo na život a musí se narodit. Vždyť to byl tak skvělý kluk," po tváři mu stékala jediná slza.
"Ach jo, Siriusi." Objal ho kamarád. "To je strašné. Ale pochop. Když říkáš, že je tady všechno jinak, neznamená to, že to může být jinak i s nimi? Co když se nevezmou a prostě mít děti nebudou? Všechno se mohlo změnit. Tohle je přece jiná realita."
Sirius se odtrhnul. "Ale za zkoušku to přece stojí. Oni to musí zkusit. Já bych si to vyčítal, kdybych jim nedal šanci. Kdybych nedal šanci jejich lásce, aby stvořila Harryho. Mám ho fakt moc rád a stýská se mi po něm." Sklopil hlavu.
"A co když to nevyjde?" Zajímal se Remus.
"V tom případě… se s tím budu muset smířit."
"A co Lily?"
"Ta si zvolila svou cestu a Jamese miluje. Věřím tomu, že zůstanou spolu. Já už jí kazit život nechci."
"Co to povídáš? Ona tě přece milovala!"
"Máš pravdu, Remusi. Milovala. Ale to už je minulost." Usmál se a sklopil hlavu.
Remus chápal Siriusovo trápení. Jak plynul čas, stali se ještě mnohem důvěrnějšími přáteli. Tahle pravda posílila jejich kamarádství. Remus už ani nedokázal přemýšlet nad tím, že by si to Sirius vymyslel. Ať už nad tím přemýšlel tak nebo tak, zapadalo všechno do sebe. Důvěřoval mu a věděl, že tohle by si nikdy nevymyslel. Věřil mu každé slovo. Navíc na Siriusovi bylo vidět, jak se kvůli tomu trápí a jak mu Lily chybí. Nedokázal být jenom kamarádem. Na druhou stranu bylo poznat, jak ho těší Jamesovo kamarádství.
Sirius byl dobrý člověk. Obětoval svoje štěstí kvůli štěstí druhých a kvůli nenarozenému dítěti. I přes veškerou svou lásku k Lily riskoval, byl přesvědčený, že oni dva jsou si souzeni a musí být spolu. Dělal všechno pro to, aby se nehádali a urovnával jejich hádky. Ačkoliv mu to dělalo potíže a uvnitř ho to trhalo na kusy.
Remus chápal, že když už tohle jednou Sirius udělal, tak to nehodlá vzdát a bude dělat všechno pro to, aby se ti dva jen tak nerozešli. Zřejmě byl jeho vztah k jeho kmotřenci natolik hluboký, že dokázal obětovat i svou lásku. Remus přemýšlel nad tím, že by také opravdu jednou toho Harryho rád poznal. Když už to Siriuse nutí k takovým činům, něco na tom klukovi musí být. Už jen ta představa, že to byl syn Jamese a Lily, ho nutila k tomu, aby nad tím přemýšlel.
Ti dva, Lily a James, si byli opravdu víc důvěrnější a vzácnější. Jejich láska rostla. Byli spolu každý den a opravdu to vypadalo, že jakmile udělají zkoušky OVCE, vezmou se. A nebylo k tomu daleko. Zkoušky OVCE byly totiž za rohem.

17. kapitola - Je načase říct ti pravdu 1/2

15. října 2005 v 15:34 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Od onoho dávného dne, kdy se Remuse, James a Sirius opili, se toho hodně změnilo. Lily už byla k Siriusovi milejší a jejich vztah nabral otáčky. Jejich nenávist přešla opět jako kdysi v přátelství. Už ne sice tak důvěrné, ale nakonec přešlo.
Sirius sám se teď mohl s Remusem, před zraky všech, vídat a klábosit o kdejaké blbosti. Někdy se k nim připojil i James, pokud nebyl zaneprázdněn jistou dámskou společností, kterou už Sirius postupem času začal brát jako samozřejmost.
Poslední ročník, poslední závěrečný ročník. Byl sice teprve říjen, ale Sirius už měl jasno, jak to s těma dvěma dopadne. Vezmou se. I když mu Lily nechtěla věřit, že je to její budoucí manžel, na Jamesovi to bylo v poslední době víc a víc znát. Byl zamilovaný až po uši. Kdyby jen tak věděl, že takových je tu víc.
"Něco tě trápí."
"To se ti jednom zdá," nasimuloval Sirius úsměv.
"Tak to se mi teda nezdá, kamaráde. Už tě znám dost dlouho na to, abych poznal, že tě něco trápí," Remus věděl, jak na něj.
Sirius se usmál. "Já to říkám pořád, že jsi až přespříliš vnímavý. A to je mou zkázou," zavtipkoval.
"Tak to vyklop."
"Já, já nemůžu. Nevěřil bys mi."
"Co ty víš." Zamyslel se Remus a vzpomněl si na to, že mu vždycky Sirius říkával, že mu jednou poví nějaké tajemství. Marně ho z něj doloval už skoro šest let. A stejně mu sliboval: Jednou ti to povím, ale teď není vhodná chvíle. "Už je vhodná chvíle, Tichošlápku?"
"Cože?" Vytrhl se Sirius z přemýšlení a nervózně se ohlédl na Remuse.
Remus nic neřekl. Starostlivě si ho prohlédl, ale nic neříkal. Věděl moc dobře, že Sirius pochopil jeho narážku.
"Ach jo," vzdychl černovlasý chlapec. Na tváři se mu rýsoval výraz někoho, kdo už toho moc zažil a komu nemůže být teprve osmnáct let. Remuse to hodně často zaráželo, poněvadž Sirius měl takové výrazy často a někdy si říkal, že tenhle člověk už toho opravdu moc zažil. A nejen u něj doma s rodinou. Duší mu někdy připadal jako staříček, který by se už na stará kolena nejraději posadil do houpacího křesla ke krbu a vzal do ruk nějakou zajímavou četbu.
"Máš pravdu, Remusi. Zřejmě už je načase, aby ses to dozvěděl."
Remus nastražil uši, ale ani nedutal. Měl strach, že když cokoliv řekne, Sirius si to rozmyslí.
"Jen mám obavy, kamaráde, že mi to neuvěříš a budeš si buď myslet, že jsem velký blázen nebo že jsem neskutečný lhář." Sklopil hlavu k zemi.
"Přísahám, že si to nebudu myslet."
"Ale budeš, věř mi. To, co se ti teď chystám říct, se snad ještě nikomu nestalo a není to jen kdejaká věc. Tohle by mi uvěřil jen jediný člověk, Albus Brumbál z mé reality."
Remus skrčil obočí: "Z tvé reality? Jak to myslíš."
"To je ta pravda, Remusi. Jde o to, že jsem z jiné reality."
Remus se začal smát. "Ty si ze mě děláš srandu, viď že Siriusi?"
Sirius přivřel oči a zhluboka vzdychl. "Tohle jsem si myslel a říkal jsem, že mi neuvěříš."
"P-počkej, to jako myslíš vážně?"
"Smrtelně vážně, Moony."
Remus se posadil na nejbližší židli. Byli spolu s Remusem v komnatě Nejvyšší potřeb, kam si chodili vždycky povídat, aby je nikdo neviděl. Ale postupem času se z toho stal zvyk. Moony se podíval na svého kamaráda a pohledem ho pobídl, aby pokračoval. Nevěděl proč, ale tušil, že to, co říká, asi opravdu nebude žert. Všechno by to do sebe zapadalo. To, jak je Sirius mrzutý, i když je to přitom skvělý člověk. To, že má někdy názory jako jiný člověk, to, jak vypadá občas ztrhaně a ustaraně. To, že občas míval v obličeji grimasy a výrazy onoho staříka v houpacím křesle.
"Nevím jak začít."
"Nejlepší to bude od začátku," usmál se nevinně Remus. Sirius mu byl vděčný, že ho nepřerušoval a nechal ho mluvit. Vypadal opravdu jako zaujatý posluchač a šlo na něm poznat, že si to chce celé vyslechnout.
"Dobrá. Začnu tím, že jsem už jednou zažil tento život." Podíval se na Remuse, ale mlčel. "Tehdy, když mi bylo poprvé jedenáct, skoro dvanáct, jsem nastoupil do Bradavic. Ale Moudrý klobouk mě neposlal do Zmijozelu, nýbrž do Nebelvíru."
"Tak proto…"
"Nepřerušuj mě, prosím. I kdybys mi neměl věřit, chci ti to říct. Dlouho mě to tíží."
"Promiň, Tichošlápku. Mluv."
Sirius se usmál. "Ano, Tichošlápek. Tuhle přezdívku jste mi dali vy. Ty, James a Petr."
"Petr? Myslíš…"
"Petr Pettigrew."
"Když to byl náš kamarád, tak proč ho nesnášíš?"
"K tomu se dostanu, Remusi." Odmlčel se a uvažoval, jak pokračovat. "Tehdy jsme se my čtyři skamarádili. Byly jsme nerozlučná čtyřka, říkali jsme si Záškodníci nebo Pobertové. Nakreslili jsme Pobertův plánek, který mapoval celou školu, hlavně tajné chodby, a který ukazoval, kde se jaká osoba nachází. Byly to úžasné roky, Remusi." Podíval se mu tak upřímně do očí, že Remus mu ani nedokázal oponovat. "Hned v prvním ročníku jsme se dozvěděli, že jsi vlkodlak." Remus polknul. "Ale neodradilo nás to od přátelství k tobě. Ano, musím přiznat, že já jsem z toho byl poněkud víc vyvedený z míry, protože jsi byl pro mě lhář a falešník, ale James mi pomohl pochopit, že nebyla tvoje vina, žes to tajil a plně to chápu," překračoval z jedné nohy na druhou. "Tehdy jsme se s Jamesem rozhodnuli, že se staneme zvěromágy. Když jsme ti nemohli dělat společnost jako lidé, tak jsme se stali zvířaty. Petr byl poněkud jednodušší a hloupější, na rozdíl od této reality, kde je nejchytřejší ze své koleje, což mě opravdu zaráží, ale tady je všechno možné. Tehdy byl opravdu, když to tak řeknu, hloupý. Museli jsme mu s Jamesem hodně pomáhat, aby se z něj stal zvěromág, ale za několik let se nám to všem třem povedlo a byli jsme zvěromágy. Utajenými a nikdo to nezjistil. Petr byl nejmenší, proměňoval se v krysu, a tak se vždycky rozběhl k vrbě Mlátičce a dotknul se suku, který ji znehybnil. Já jsem byl velký černý pes a James byl jelen, a tak jsme mu začínali říkat Dvanácterák. Mně jste dali přezdívku Tichošlápek, tys byl…"
"Náměsíčník, Moony…"
"Správně. No a Petr byl Červíček. Byly to úžasné roky, poněvadž jsme se vždycky ve čtyřech toulali po pozemcích v Prasinkách. Vždycky jsme za tebou šli do Chroptící chýše. Před každým úplněk jsme vymýšleli nová a nová dobrodružství. Znali jsme školu dokonale podrobně. Každý její kout, každou chodbičku, každou učebnu a místnost. Byli jsme neporazitelná čtyřka. Ty, James a já jsme byli nejlepší studenti na škole a aniž bychom se učili, měli jsme nejlepší známky."
"Teď už chápu mnoho věcí," Remus seděl zaraženě. Opravdu do sebe spoustu věcí zapadalo. To, že je Sirius tak mocný a tak chytrý. To, jak znal celou školu až dopodrobna. I ty přezdívky, které vymyslel. To, jak všechno věděl o jeho postižení a o vrbě Mlátičce či účincích přeměny ve vlkodlaka. Odkud jinud by to vzal?
"Div se nebo ne, dokonce s námi do ročníku chodila i Lily."
"Vážně?"
"Ano. Ale tehdy jsme já a Lily byli jen kamarádi. To až teď se mi začala líbit, poněvadž jsme oba dva byli odsouzeni žít ve zmijozelské koleji. Oba dva jsme se stali kamarády a to přerostlo v něco víc. Tehdy, v minulém životě, byla Lily tajná láska Jamese a já se mu do toho nepletl. Vlastně jsem se s Lily nikdy moc nebavil. Ani James. Akorát vy dva jste byli dobří kamarádi. Jinak nám se vyhýbala, protože jsme pro ni byli moc velcí frajírci a dělali jsme ze sebe něco víc, než jsme byli. Je pravda, že po mně a Jamesovi vždycky šílela půlka holek ze školy a my jsme to o sobě věděli. Já jsem toho vždycky zneužíval. Střídal jsem holky jak ponožky a lásku jsem neznal. To až teď. A kupodivu s dívkou, která byla souzena Jamesovi."
"Souzena?"
"Ano. Je to tak, Remusi. Že Lily a James se v minulém životě vzali. Dali se dohromady v sedmém ročníku. Celé ty roky se škádlili, ale jak se říká… Co se škádlívá, to se rádo mívá. A jim to vyšlo. Po škole se vzali a měli syna. Harryho. Učinili mě jeho kmotrem, ale nebylo jim ani mně souzeno štěstí." Hlesl. Zavřel oči a vzpomněl si na tu tragickou událost.
"Abys porozuměl dobře. V tamtom světě nebyl žádný profesor Raddle, ale v tom světě byl Raddle obávaný černokněžník, který si říkal lord Voldemort. Byly to strašné časy. Voldemort terorizoval celý kouzelnický svět. Zabíjel nevinné lidi a snažil se dostat k moci. A tehdy chtěl zabít i Jamese i Lily, kteří se mu kdysi několikrát postavili. Když byl Harrymu rok, oba dva, vědouc, že jsou ohroženi, se přestěhovali do Godrickova dolu, a chtěli mě učinit Strážcem tajemství, aby je Voldemort nemohl vyslídit. Já jsem měl tehdy strach. Strach, že Voldemortovi to dojde a půjde rovnou za mnou a já mu nedej bože, při jeho mučení a při jeho moci, nevědomky vyzradím ono tajemství. Tak mě napadl plán. Myslel jsem, jak geniální plán to je, ale nebyl. Selhal. Přemluvil jsem Siriuse a Lily, ať Strážcem učiní Petra. Petra by lord Voldemort nikdy nehledal. Ale spletl jsem se, poněvadž Petr se přidal na jeho stranu a celý rok mu chodil donášet. Nakonec mu svěřil i tajemství a Voldemort si Lily a Jamese našel a zabil. Chtěl zabít i Harryho, ale tehdy v noci ho něco v Harrym přemohlo a obrátilo to tu nejhorší a smrtelnou kletbu proti jemu samotnému. Ne ve smyslu, že ho to zabilo, ale Voldemort na nějakou dobu zmizel a rozplynul se. Jeho duše zůstala někde žít, ale ztratil tělo. Harry tehdy přežil, ale na památku mu na čele zůstala jizva ve tvaru blesku. Stal se ve svém světě slavným. Jeho jméno bylo zapsáno do historie. Byl to ten kluk, který zůstal naživu, přežil jako jediný smrtelnou kletbu a už jako batole přemohl Voldemorta."
Remus seděl s vytřeštěnýma očima. Připadal si, jakoby mu někdo vyprávěl horor.
"Ale byl v tom háček. K tomu se ještě dostanu." Zamrkal. "Tehdy večer jsem tušil, že něco není v pořádku. Šel jsem za Petrem domů, ale nebyl tam. Byl tam nějaký klid. Bylo mi jasné, že něco nebylo v pořádku, protože v domě nebyly žádné známky po boji. Musel jít dobrovolně. A on tehdy nikam jinam, než s námi, nechodil. Bylo mi jasné, která bije. Rychle jsem vzal svou motorku a zajel jsem do Godrickova dolu, ale už bylo pozdě. Z domu byly ruiny, všude byl oheň. Jediný, koho jsem tam potkal, byl Hagrid. Tehdy to byl bradavický hajný, ne učitel Péče o kouzelné tvory, jako zde. Držel v náručí uzlík. Byl to malý Harry. Šel jsem za ním a chtěl jsem vědět, co se stalo. Řekl mi to. Poprosil jsem ho, aby mi dal Harryho, poněvadž jsem byl jeho kmotrem, ale řekl mi, že na rozkaz Brumbála musí jít Harry k rodině své tety a strýčka. K mudlovské rodině, kde ho bude chránit rodinné kouzlo. Chvíli jsem protestoval, ale nakonec jsem souhlasil. Dal jsem Hagridovi motorku a sám jsem se vydal chytit Petra. Ale tehdy to byl můj konec." Ohlédl se na Remuse, jestli ho ještě stále poslouchá. Chodil ze strany na stranu a vykládal svůj monolog, jakoby to byl naučený text.

16. kapitola - Poslední slova aneb opilcovo tajemství

15. října 2005 v 15:33 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Tak a vracím se ke starým zvykům. Nikdy dřív jsem si nestěžoval a nikdy mi to nevadilo, ba naopak, byl jsem spokojený. Teď je to tak, jak to má být, jak to bylo i dřív. James má Lily a já se zase uchycuji v okruhu svých fanynek, no není to krása? Rozhlédl se kolem. Ne, není… Ale překoval sám sebe, zvedl se od večeře a šel počkat ke vstupním dveřím. Však ona se najde nějaká vhodná oběť. Nějaká, co si dá říct.
Zpoza rohu vyhlížel. Koukal se do obrovské místnosti se stoly a očima rentgenoval jeden stůl vedle druhého. Vyjímaje stolu zmijozelského, kde by ho nic dobrého nečekalo.
Upřel zrak na jednu nebelvírskou dívku. Byla moc hezká a vypadala podobně jako Lily. Měla tmavě hnědé vlasy, skoro dočervena a světlé oči. Obličej měla stejně sametový a bílý jako Lily, vlastně jí v obličeji byla dost podobná, se vším všudy. Ne, tu ne.. nemůžu všechny srovnávat s Lily, ona by mi ji moc připomínala.. Ale osud jako by schválně zamíchal kartami, poněvadž dívka zrovna vyšla od stolu a zamířila přímo k Siriusovi. Nešla přímo za ním, ale chtěla po večeři zřejmě odejít na kolej. Když v tom se ještě otočila na své kamarádky a omylem vrazila do Siriuse, který to nečekal. Nohou zavadila o tu jeho a málem spadla k zemi, načež ji Sirius včas zachytil a přitáhl k sobě. Nevědomky až moc k sobě.
Chvilku se sobě dívali do očí a nic neříkali. Pak prolomila ticho jako první.
"Promiň, omlouvám se, měla jsem dávat pozor.."
"To nic," pustil ji rychle Sirius. Nemohl z ní spustit oči.
"Jsi moc galantní, děkuji za záchranu, Siriusi Blacku."
Sirius pokrčil obočí: "Ty mě znáš?" Postavil se do pózy nechápajícího člověka.
"No, která by tě neznala? Myslím, že jsi po škole mezi holkami hodně známý."
"Vážně?"
"Co se divíš, vždyť se podívej do zrcadla, nemáš se čemu divit."
Sirius se nechápavě prohlídl. Jistě, věděl to. Věděl, že je hezký kluk a znal to i z minulosti. Z té druhé alternativní reality, kdy za ním chodily holky škemrat. Ale nemohl ze sebe hned ze začátku dělat snoba, co to o sobě ví a co nosí nos nahoru. Když už mu ta holka tak podivně padla do náruče, hodlal to nakonec využít.
"Nu což, a ty jsi?"
"Promiň, nepředstavila jsem se.. Já jsem Elizabeth. Říkej mi Lízo."
Probůh, tohle je vážně osud. Zase blbý jméno na L. Proooč?
Vykouzlil nic neříkající úsměv. "Těší mě, Lízo. Když už jsi tady, nešla by ses projít? Víš, chtěl jsem projít, venku je ještě docela světlo a navíc, to jaro mě přitahuje jako vosu na bonbón. Co ty na to?"
Dívka dlouho neváhala. "No, proč ne. Tak pojďme." Naposledy se ohlédla do sálu, odkud na ní nevěřícně koukaly kamarádky a potajmu na ně mrkla. Plno dívek v sále ji teď spalovalo pohledem.
Rybička se chytila na udičku, noo.. Hezky, Tichošlápku, nevyšel si ze cviku.
Mezi Lily a Jamesem to vypadalo vážněji a vážněji. Byl už konec roku a James pozval Lily k nim na prázdniny. Souhlasila. Sirius věděl, že jejich pouto začíná být silné a že se modeluje jejich láska, ze které nakonec vznikne jeho kmotřenec. I když v tomhle životě to asi nebude jeho kmotřenec. S Lily byl na nože a s Jamesem.. těžko říct, ale..
"Dlouho jsme si nepovídali, viď?" Remus dnes tentokrát zvolil jako přátelskou schůzku venku na pozemcích, úplně v klidu, před očima všech.
"Cože sis vybral tohle místo?" Zajímal se Sirius hned napoprvé.
"To víš, už se nemusíme skrývat."
"Nemusíme? Co?"
"Řekl jsem Jamesovi o našem přátelství."
Sirius vykulil oči: "Proboha, a co on na to?"
"Nic, vzal to. Dokonce navrhl, že si někdy společně můžeme udělat pánskou jízdu."
"To nemyslíš vážně!"
"Ale ano. Nic mi na to neřekl a dokonce mi to povolil, jako bych byl nějaký jeho poddaný nebo co," smál se Remus.
"Ta Lily má na něj ale vliv. Určitě je to tím. Konečně ji dostal, a tak je teď nehorázně šťastný," to poslední slovo řekl Sirius s nechutí. "Tak šťastný, že ho ani nevyvede z míry, že se my dva už nějakých pět let kamarádíme."
"No, víš, pokud jde o tohle, to jsem mu jako neřekl. Řekl jsem jen to, že se kamarádíme." Kousl se do rtu.
"Aha, no, to nevadí. Ale přesto. Už jen ta skutečnost. Že ho neštve, že jsem ze Zmijozelu."
"Ale to Lily přece taky."
"Máš pravdu, možná díky ní změnil názor i na koleje," usmál se Sirius. Na jednu stranu byl rád, že ho jeho kamarád začne konečně brát, ale na druhou stranu ho štvalo, že ho změnila jen skutečnost, že chodí s Lily a jen díky tomu přehodnotil veškeré své názory. Taky ho štvalo, že zrovna on musí být ten osudový a vyvolený muž Lilyna života. Pořád to nedokázal pořádně přenést přes srdce, ale už se hlídal a bylo to o něco lepší. Za těch několik měsíců si dokázal zvyknout na skutečnost, že už prostě Lily není jeho. A že je konec jejich lásky. Dokázal tu lásku v sobě potlačovat, ale ne, když byla nablízku ona. I když se choval tak, aby to nebylo poznat, dokonce i Remus už si myslel, že na ni Sirius zapomněl, stejně na ni občas myslel a nedokázal ovládat své bloudící myšlenky, které většinou zabloudily k ní.
"Jamesi," podal Sirius kamarádovi ruku na znamení kamarádství a důvěry.
"Siriusi z rodu Blacků ze Zmijozelu," usmál se a ruku přidal.
"Ten Zmijozel bych si klidně odpustil," jeho nálada mírně klesla a slovo Zmijozel vyslovil se silným podtónem znechucení.
"Ale tak strašný to není," ujistil ho James.
"Koukám, že ti Lily dala pěknou přednášku o koleji zlých padouchů," zazubil se Sirius.
"No, tak nějak. Díky ní jsem si uvědomil, že nezáleží přece na tom, v jaké koleji si, ale na tom, jaký člověk doopravdy je. A abych přiznal pravdu, docela se stydím za to, že jsem ti ani nedal šanci ukázat, jaký jsi. Díky Remuse teď vím, že asi nebudeš špatná partie," usmál se. "Tenhle člověk," ukázal na Remuse, "by se nikdy nekamarádil s žádnými nevhodnými lidmi."
"Jsem rád, že si to myslíš, Jamesi z rodu Potterů," tuhle chvíli si Sirius plně vychutnával. Nevěděl, jestli bylo lepší období, kdy mohl být s Lily, nebo jestli je lepší tahle chvíle. Chvíle, kdy mu dal jeho kamarád konečně šanci.
"No, tak jdeme na tu párty,ne?"
"Budou tam nějaké kočky?" Ptal se James.
"Hele, hele, ty proutníku, ty máš Lily, ne? Co se staráš?" Sirius nevěděl, jestli nepřestřelil, koneckonců to bylo pár minut, kdy k němu James Potter pocítil loajalitu.
Uff. Oddechl si v duchu Sirius, když viděl pobavený úsměv na Jamesově tváři.
"No jo, máš pravdu. Už bych si měl na tuhle skutečnost zvykat. A stejně je to zvláštní.."
"Proč?" Zajímal se Sirius.
"Protože jsme se dali dohromady vlastně kvůli někoho třetího.."
"Jak to myslíš?" Siriusovi se mírně třásl hlas. Jen ať na to nepřijde, jen ať na to nepřijde, prosím.
"Totiž, tehdy, při naší první schůzce..nám někdo poslal anonymně dopisy, abychom se sešli. Každý z nás si myslel, že jsme si je poslali navzájem, ale jak jsme nakonec zjistili, oba ty dopisy byly psány někým jiným. Někdo chtěl, abychom se dali dohromady. Možná byli dva, protože to byly dva styly psaní, ale každopádně to nebyl ani můj, ani její styl."
"No a nemáš to jedno, Jamesi? Hlavní je, že jste teď spolu, ne?"
"Máš pravdu, Siriusi. Tak kam zajdeme?"
"Ke Třem košťatům."
James se šibalsky usmál. "A jak se tam chceš dostat?"
"Tajnou chodbou."
"Tou u jednooké čarodějnice?" Řekl pobaveně James. Siriuse ani neudivovalo, že bude znát každou chodbičku a každý kout, vždyť i tehdy byl zvídavý a musel lézt všude. Chápal, že i v téhle realitě, bez něj, musel prošmejdit celý hrad, spolu s Remusem. Teda pokud nebyl Remus zrovna se Siriusem, se kterým toho taky neprošmejdili zrovna málo.
"Přesně tou."
"No jak myslíš, souhlasím. Ale vezmeme si s sebou ještě něco." Na několik desítek minut odběhl, ale pak se vrátil zpátky a v ruce držel uzlíček nějakého hadru.
Sirius se na něj znalecky podíval: "Hm, neviditelný plášť se bude hodit," uculil se.
James se na něj nechápavě podíval. "Jak si poznal, že to je.."
".. eh, totiž, my jsme měli doma taky takový, byl skoro na chlup stejný."
"Vážně?"
"No, nemyslíš si snad, že Neviditelný plášť vlastníš jen ty, Jamesi," vložil se do toho se smíchem Remus. "Určitě jich musí na světě být víc. Nejsi jen ty tím privilegován."
Všichni tři se tajnou chodbou dostali pod obchod zvaný Medový ráj. Pod neviditelným pláštěm se protáhli až ven. Nyní se jim naskytla obrovská volnost a možnost dělat si co chtějí do doby, než se zase vrátí do Bradavic.
"Takže U Tří košťat, ano?" James otevíral dveře do proslulé hospůdky v Prasinkách. Remus se Siriusem ho následovali a nechali se zavést až ke stolku daleko vzadu, kde na ně nebude vidět. Všichni tři si zpočátku objednali Máslový ležák, ale postupem času přitvrdili.
"Co to bude, mládeži?" Ten večer k nim madam Rosmerta, stejná Rosmerta, kterou kdysi Sirius znával, přišla asi už podesáté. Musela uznat, že to byli vynikající zákazníci. Raději se jich ani neptala, kolik jim je a rovnou nalévala.
"Takže já si dám Ohnivou whisky."
"Vy to pěkně střídáte, mladý muži," koukla na Remuse, který si už dával snad pátý druh alkoholu. "Aby Vám nebylo špatně. Zvracet choďte ven." Při vyslovení poslední věty se James i Sirius, propletení v obětí, začali strašně smát.
"No a vy dva?"
"Já si dám to co předtím," usmál se Sirius. "A já jsem Sirius, madam Rosmerto. Nemusíte nám vykat."
"No dobře," usmála se žena. "Takže znovu Pálivou ořechovku, Siriusi, vidˇ? No a co ty?"
"Já si dám to, co tady kamarád," ukázal na Remuse.
Madam Rosmerta odkráčela pryč a James spustil.
"Zbláznil ses?"
"Proč?"
"Proč si ji rovnou neřekl i příjmení? Mohla by nás pak nahlásit ve škole a měli bychom průser.."
"Neboj se, Jamesi. Ona to na nás nepráskne. Znám ji. Je to skvělá ženská. Vždyť se nás ani neptala na věk. A nemyslím si, že ty bys zrovna vypadal dospěle." Smál se.
"Hlavně, že ty ano. Ty si teda fandíš, Siriusi," zakýval hlavou James.
"No, kdyby přišlo na věc, sedmnáct už mi je."
"No tak, vy dva. Nehádejte se," vložil se do toho Remus a pozvednul sklenici. "Tak na konec školního roku."
"Na to už jsme si připíjeli pětkrát," smál se James.
"Tak pošesté.. anebo víš co? Na to, že tadyhle Sirius je jeden z těch lepších.."
Sirius se rozesmál a dodal: "Jo. Mou svatozář zrovna leští domácí skřítci."
Bylo něco kolem druhé hodiny ranní, když se vraceli na hrad. Posléze každý do své koleje a postele.
Sirius se na chodbě rozloučil s Remuse, starým kamarádem a s Jamesem, nově nabytým přítelem.
Nohy se mu poněkud motaly a oči měl skelné. Sotva viděl na cestu a sotva chodil. Nakonec ale do sklepení a na svou kolej trefil.
Potichu se snažil vzestoupit na schody, ale nějak mu to nešlo. Švihl sebou na zem takovým stylem, že zaduněla i kamenná podlaha.
"Au!" Zaklel. Snažil se vyhrabat na všechny čtyři a následovně na svá chodidla. Ale bezúspěšně.
"Tak budu spát tady," řekl svým opileckým hlasem, ale zapomněl přitom šeptat. Zahihňal se.
Po chvíli slyšel, jak ze schodů z opačné strany, odkud jsou chlapecké komnaty, se linou kroky.
"Lumos!" Někdo zasvítil hůlkou přímo jemu do obličeje a on nemohl zjistit, kdo ten někdo je.
"No ty teda vypadáš, Blacku!"
Poznal ten hlas. To byla ona!
"Kde ses coural, co? Já jsem vás viděla. Snažíš se ovlivňovat i Jamese? To se ti nepodaří ty prevíte, slyšíš! Já Jamese miluju a nedovolím, abys mu cokoliv o mně nabulíkoval. Slyšíš!"
Sirius neměl moc hbité smysly, ale každé její slovo se zřetelně vpíjelo do jeho mozku.
"Hmm." Nezmohl se na nic víc, než na pouhé zamručení.
"To je všechno, co mi k tomu řekneš? Začneš se rádoby kamarádičkovat s mým klukem a děláš, že se nic nestalo?"
"Ale ono se nic nestalo," podařilo se mu posadit. Pohlédl přitom upřímně Lily do očí. Chtělo se mu brečet. Teď na něj všechno spadlo. Skutečnost, že Lily řekla, že miluje Jamese. Ta skutečnost, že už se jí nikdy nedotkne. To, že už jí nikdy nebude moct říct, jak moc ji miluje. Byl ztracený. Chtělo se mu brečet jako malému dítěti. Všechno to podělal. Na úkor vlastního štěstí se jí vzdal. Ale myslel přitom hlavně na Harryho. Na nenarozeného Harryho.
Naštěstí svůj smutek mohl zakrýt za opilost a své mokré oči vysvětlit jako oči opilé.
Nakonec se Lily slitovala s hýbla se k němu. "Pojď prosím tě, nechceš tu přece celou noc ležet. Zítra bys měl strašný bolehlav, navíc v poslední den školy. Ale jak tak na tebe koukám, ty ožralo, tak ho mít stejně budeš," usmála se a vlepila mu malinkatou pusu na tvář.
"Lily?" Řekl tónem vzlykajícího dítěte.
"Ano?"
"Ty už se na mě nezlobíš?"
"Když ono to nejde." Usmála se. "Vlastně ti můžu být jenom vděčná."
"Vděčná za co?"
"Za to, že jsem díky tobě narazila na Jamese."
"Díky mně?" To ne, podezřívá mě snad z těch dopisů? Ptal se sám sebe dneska už podruhé.
"No, kdybys mě tehdy nenechal, tak bych neměla možnost s ním randit a nezjistila bych, že on je mým osudovým mužem."
Tahle žena, dívka, neměla ponětí, jakou dýku teď vbodla tomuto chlapci do hrudi. S osudem člověk nic nenadělá, ale někdy je mu radno pomoci. Sirius mu pomohl a teď se kvůli tomu sám trápil. A nikdo o tom nevěděl. A ani jim to říct nemohl. Nemohl Lily říct, že mu právě zlomila srdce tím, že nazvala Jamese svým osudovým mužem. Když stejně tajně doufal v to, že jím pro ni byl on sám.
"No vidíš," potlačil v sobě tu slabost a ty obavy, které ho tížily. "Tak v tom případě můžeme být dál přáteli, co myslíš?"
"No já ti nevím, Siriusi."
"Ale no tak, Lily," na to, že byl opilý, mluvil až příliš rozumně a souvisle. "Hoď minulost za hlavu. Teď si s Jamesem tvoříš novou budoucnost a ať budeš chtít nebo ne, budu tak trochu součástí vašeho života."
"Jak to myslíš?"
"No, jsem jeho přítel. Jeho i Remusův. A věř tomu nebo ne, tvůj budoucí manžel bude chtít mít přátele."
Lily se rozesmála.
"Co je?"
"Budoucí manžel. Siriusi, kam na to chodíš? Neblbni. Vždyť my spolu chodíme teprve půl roku. A už chceš, abychom se vzali?"
"Mám rád svatby. Doufám, že mě pozvete."
Lily zakroutila hlavou. "Pojď, ty notoriku." Vzala ho za paže a pomohla mu vstát, načež ho odvedla do jeho vlastní koleje a položila na postel. Mezitím, co ho odváděla, Sirius usnul. Teď ležel rozvalený na posteli a cosi si pro sebe žvatlal, jako by už kolem něj nic neexistovalo. Lily slyšela, jak pravidelně oddechoval. Spal, a mluvil ze spaní..
Lily se otočila a chtěla odejít. Ale něco ji zarazilo..
"Ty bys mi nevěřila, ale já tě miluju, Lil," sice žvatlal, ale jeho slova byla docela zřetelná. Převalil se z jednoho boku na druhý a hlasitě zamlaskal objímajíc polštář.
Lily se zarazila ve futrech. Zavřela oči, hluboce vzdychla a odkráčela rázným krokem pryč z této místnosti. Pryč od něj.

15. kapitola - Zrada

15. října 2005 v 15:32 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Čas plynul neúprosně. Sirius si to nechtěl přiznat, ale začínal být hysterický a panikařil. Blížily se další Vánoce, blížily se Lilyny sedmnácté narozeniny. Doba, kterou spolu trávili, se blíží ke konci. Sirius měl jasno, musel Lily nechat na pokoji už v brzké době, aby se stačila s Jamesem dát dohromady. Věděl, že oficiálně jejich vztah začal někdy koncem šestého ročníku, ale také věděl, že to chce nějakou dobu, aby se ti dva vůbec spolu začali bavit.
V posledních dnech nedokázal racionálně uvažovat. Také Lily si všimla jeho podivného chování.
Co ji mám říct? Jak jí to řeknu? Co si vymyslí? Promiň Lily, ale v minulém životě sis vzala Jamese a teď si ho musíš vzít znovu? Nebo: Lily víš, my dva, to byl omyl. James je ten, kterého miluješ, jenže ty to ještě nevíš. Proboha, Siriusi, mysli! Jsi přece Black nebo ne? Chodil po pokoji, překračoval z jedné nohy na druhou, chodil z jedné strany na druhou. Měl už toho dost. V posledních měsících nemyslel na nic jiného a teď, teď to bylo tady. Musel to udělat a musel dát šanci svým nejlepším přátelům, i přes to, že Lily tak moc miloval.
Teď litoval toho, že se nechal unést a že se s ní dal dohromady. Kdyby se dál trápil, všechno by bylo jinak a bylo by to mnohem lepší. Nemusel by tohle řešit a možná by ho to ani tolik nebolelo. Rozchod je horší, než kdejaká sužba.
Jak rád bych ti to Lily vysvětlil, jak moc rád, ale ještě není ta vhodná doba. Ještě bys pravdu neunesla. Musím to skončit, bude to tak lepší, pro tebe i pro mě. Pro celý náš zatracený osud!
Seděl ve společenské místnosti a byl zahloubaný. Z přemýšlení ho vytrhla Lily. Omotala své ruce kolem jeho krku a líbla ho na tvář. "Nechtěl by ses jít ven projít? Je tam konečně hromada sněhu."
Chvíli přemýšlel, ale nakonec usoudil, že tohle bude nejvhodnější doba pro to, aby ji všechno vyklopil. Jen ještě nevěděl co. Ale byl přesvědčený, že zaimprovizuje.
Už dobrých deset minut šli ruku v ruce po školních pozemcích. Všude kolem byla už tma a jediné, co jim svítilo na cestu, byly hvězdy.
"Proč mlčíš?"
"Hmm?" Sirius byl mimo.
"Ty mě vůbec nevnímáš. Co se to v poslední době s tebou děje?"
Zhluboka se nadechl: "Víš Lily, musím ti něco říct."
Lily ztuhla. Netroufla si ani dýchat. Vyděšeně na něj hleděla, poněvadž moc dobře věděla, že když už Sirius mluví takto vážně, bude to něco vážného a nebude se jí to líbit.
Chvilku ji pozoroval. Nechtělo se mu do toho. Ale vůbec. Byla tak krásná, když ji zrůžověly tváře.
"O co jde? Tak už to vyklop."
Rozhodl se, že bude lepší zahrát si na necitelného úchyla, kterému šlo jen o to jedno.
"No, jednoduše, kotě," zkroutil oči v sloup. "Už mě to s tebou nebaví."
"COŽE?" Lily pustila jeho dlaň a nechápavě se na něj zahleděla.
"Tak jak slyšíš, beruško," poslední slovo řekl zřetelně s podtónem samolibosti. "Už mě to s tebou nebaví. V posteli jsi pořád stejná. Už mám chuť zase na jiné maso."
"Siriusi! To nejsi ty! Já tě nepoznávám."
"Máš pravdu, Evansová. Ta přetvářka byla strašná, jsem rád, že si od ní konečně oddechnu. Co kluk neudělá pro to, aby tě dostal do postele," nasimuloval posměšný a nepřirozeně falešný smích. "Vůbec se divím, že jsem to s tebou tak dlouho vydržel. Ale musím uznat, že si vážně dobrá milenka. Někdy si to zase zopakujeme, co říkáš? Někdy, až mě zase ty moje holky přestanou bavit. Koneckonců, byla by si dobrá bokovka!" Obzvlášť kladl důraz na dvojsloví moje holky.
Mlaask! Z pravé strany mu přiletěla facka.
"Nenávidím tě," po tváři ji stékaly slzy. "Siriusi Blacku, nenávidím tě. Jsi parchant a prospěchář. Nedokážu pochopit, jak jsem ti mohla naletět. To snad není možný! Lily, ty naivko. A já si myslela, že mě máš rád."
"No to víš, Evansová, jsem dobrý herec!" Zasmál se Sirius.
Lily ho odstrčila a skrz sníh utíkala zpátky do hradu. Sirius i z dálky mohl slyšet její bolestné vzlyky.
Promiň mi miláčku, ale jinak to vážně nešlo. Po tváři se mu skutálela jediná slza.
A život šel zase ztěžka. Dlouho sis neužil toho štěstí, Siriusi Blacku. Jsi odsouzený k tomu žít až do konce života nešťastný.
Lily se mu na každém rohu vyhýbala a nepromluvila s ním ani slůvkem. Pro Siriuse to tak bylo lepší. Než, aby z nich zase byli kamarádi, bylo pro něj lepší, že se nevídali a on neznal každé její tajemství. Tak nějak se od sebe odloučili a jemu to způsobovalo menší bolest, než kdyby měl být nadále její babička vrba.
"Remusi, potřebuji tvoji pomoc."
"Co potřebuješ?" Remus se stačil dozvědět, že se ti dva rozešli, i když to nebylo přímo ze Siriusových úst. Jen neměl ponětí, jak k rozchodu došlo, ale moc dobře cítil, jak to Siriuse trápí. Věděl, že to pro něj není příjemné a také si všiml, že ani Lily není zrovna šťastná. Jen bůh ví, jak k tomu rozchodu došlo.
"Potřebuji, aby…," špatně se mu to říkalo. "Potřebuji…"
"No co potřebuješ?" Za každých okolností se mu snažil být nápomocen.
"Chci, aby si Jamesovi pověděl, že se Lily líbí. Ale nesmí ji to říct, že to ví. Ona by se styděla. Nechtěla, aby to někdo věděl." Za tu lež mě jednou zavřou… ne, Azkaban už nikdy v životě.
"Cože? Takže takhle to je? Ona tě nechala kvůli Jamese?"
"No, tak nějak. Ale.. ono to bylo takové vzájemné. Ale prosím tě, hlavně o tom s nikým nemluv. Nechci, aby se to rozmazávalo."
"Jasně, na mě se můžeš spolehnout, Tichošlápku."
"Díky, Remusi. A… řekneš to tomu Jamesovi?"
"Řeknu. Proč vlastně chceš, aby se ti dva… no.."
"Tak… přeju Lily jen to nejlepší, a pokud se jí líbí James, tak pro ni určitě to nejlepší bude, ne?"
"To máš jistě pravdu. Navíc, Jamesovi se stále líbí a je mi jasné, že teď po ní půjde."
Sirius se falešně usmál. Byl dobrý herec, a tak mu to všechno Remus sežral. I když svému jedinému kamarádovi nerad lhal a nerad takto intrikoval s Lilyným životem. Ale nedalo se nic dělat. Ti dva prostě musí skončit spolu, jinak ta jeho oběť přijde nazmar. A to nehodlal dopustit. Bude se snažit, aby je nakonec dal dohromady, i kdyby to mělo být ručně stručně. James a Lily prostě budou zase spolu!
Nerad to sledoval, ale aspoň nějaký úspěch za ten poslední měsíc. James letos zůstal na Vánoce v Bradavicích a Lily samozřejmě taky. Sirius věděl, že se o ní snaží a taky mu to chtěl usnadnit. Akce Potter+Evansová mohla začít.
Tiše se usadil v rožku své komnaty, kde byl přes Vánoce sám. Vzal do rukou dva pergameny a dvěmi různými styly písma načmáral vzkazy. Dvěmi.. co kdyby to někdo prokoukl?
Jo, to by mohlo jít, zkontroloval svou konečnou práci.
tvůj ctitel, dopsal poslední dvě slova do Lilyna dopisu a do Jamesova samozřejmě tvá ctitelka.
"To prostě musí klapnout!"
Držel v ruce dvě anonymní pozvání na schůzku. Sirius věděl, že ať už by Lily pozval kdokoliv, určitě by šla, už hlavně jen proto, aby ukázala Siriusovi, že má i na víc, než je on. A sám tušil, že až zjistí, že je to James Potter, tak proti tomu nic mít nebude, protože on je po celé škole oblíbený a holkám se moc líbí. Tímhle bude mít všechno v kapse, navíc, když ví, že James a Sirius jsou sokové.
Oblékl si teplý červený svetr a vydal se do sovince. Snad po cestě nepotkám ani jednoho z nich.
Měl štěstí. V sovinci i na chodbách bylo prázdno. Co nejrychleji pobídl dvě školní sovy, aby dopis doručily. Každému majiteli zvlášť. Snad mu ani jeden na to nepřijde.
Rozhodl se, že je bude sledovat a uvidí, jestli se sejdou. Na tomhle závisela veškerá budoucnost.
Seděl zrovna ve zmijozelské společenské místnosti, když viděl vycházet Lily ze svých komnat a drží v ruce jeho dopis. V duchu se spokojeně usmíval a chválil se za to, že plán zatím vychází.
Byla oblečená, jakoby se někam chytla. Teď nebo nikdy. Musím ji sledovat.. Rychle odběhl do komnaty, odložil knihu a teple se oblékl. A chodbách totiž takhle člověku začíná být zima, když někoho dlouho pozoruje.
Tak, jak předpokládal. Lily mířila na Siriusem smluvené místo - do astronomické věže. Té se totiž říkalo sídlo lásky. A ne nadarmo. Tohle místo bylo pověstné a i Sirius sem několikrát Lily vzal, protože to bylo opravdu nejromantičtější místo na hradě. Z okna bylo vidět na hvězdy a byl z něj obrovský výhled na školní pozemky.
Kéž bych měl Jamesův Neviditelný plášť. Ten by se teď fakt hodil.
Stála naproti vstupním dveřím do astronomické věže. Byla opřená o zeď a hleděla do země. Čekala na to, kdo vlastně přijde.
Nemusela čekat dlouho. Po nějaké chvíli se chodbou z dálky linuly nějaké kroky. Viděla, jak se k ní blíží někdo, kdo má na sobě červený hábit. Červený famfrpálový hábit.
"Proboha, on je to někdo z Nebelvíru?" Sirius slyšel její slova až za rohem, odkud pozoroval.
James měl nejspíš zrovna po tréninku, protože v ruce ještě dokonce držel i koště, ale Siriusovi bylo jasné, že ho nedal do přístěnku na košťata jen kvůli tomu, aby udělal dojem. Ať už tu na něj čeká jakákoliv slečna.
Jak Sirius předpokládal, tak si s sebou James přinesl i Zlatonku, se kterou si kdysi hrával i v minulém životě. Nebyla to žádná novinka, že se chce James Potter vytáhnout. To, že je chytačem famfrpálového mužstva byla jeho největší chlouba.
Zřejmě Lily z dálky nepoznal. Ano, byl trochu krátkozraký, proto také nosil brýle. Ale na Lily Sirius poznal, že ji svítá. Že už ví, o koho jde, i když ještě nebyl úplně u ní.
Pusu měla otevřenou dokořán. Nevěřila vlastním očím: "Potter?" Krčila obočí.
Sirius vůbec nebyl překvapen jejím výrazem.
"Ahoj," James už byl téměř u ní a na tváři se mu rýsoval zářící úsměv. Lily, tu určitě nečekal. Bylo na jeho tváři poznat, jak je překvapený a potěšený zároveň.
"Ahoj, ehm… Jamesi." Ani jednoho z nich zatím nenapadlo mluvit o tajemném dopise.
"Promiň, že jdu takhle oblečený, ale měl jsem trénink, víš. A no…," nasimuloval James otrávený výraz jako, že mu to vadí, ale Sirius v hloubi duše věděl, že tak přišel záměrně.
"No, to.. nevadí," Lily neměla slov. Šlo na ni poznat, jak je překvapená. Jen jedinému Jamesovi to nedošlo. Myslel, že takhle dává najevo svou radost.
"Hmm, tak, co podnikneme?"
"Víš, já bych měla asi už jít.."
"Kam bys chodila, Lily. Vždyť jsme tu teprve chvíli. Pojď dovnitř, na chvilku. Když už jsme se tu takhle sešli, byla by škoda…"
"Když já nevím," přece jenom měla nějaké zábrany. Kdysi Jamese fakt nesnášela, ale ani sám Sirius nevěděl, co k němu cítí nyní. Jestli ho jednoduše ignoruje a je jí fuk, jestli žije, nebo jestli ho dál nesnáší, nebo cokoliv jiného..
"Nenech se přemlouvat Lily. Co by si chtěla dělat, takhle na Vánoce? Vím, že jsi tu sama. Chceš se jít zavřít do své komnaty a učit se? Neblázni."
Správně, kamaráde. Jen do toho. Sice nerad vidím, jak balíš mou životní lásku, ale je to nutné. Tvá taktika je správná, jen pokračuj..
"No dobře. Bůh ví, že bych se unudila k smrti."
"No tak vidíš, Lily Evansová," vykouzlil na tváři úsměv bohéma a Lily se poprvé za celou dobu na něj usmála také. V závěsu jeho paže vstoupila do astronomické věže. Dál už Sirius nemohl vidět, co se bude dít, neboť se vstupní dveře zabouchly.
Ležel na posteli a zžíral se žárlivostí. Ale bylo to nutné. Už několik týdnů vídal Lily, jak se často bavívala s Jamesem a Remusem. Občas ji dokonce přistihl, jak fandí nebelvírskému famfrpálovému týmu. Vždycky seděla na tribuně s nebelvírskými a kupodivu jimi nebyla opovrhována. Přijali ji jako kamarádku mezi sebe a snad poprvé v životě si Lily našla opravdové kamarádky. Bohužel mezí dívkami z Nebelvíru.
Jak se to krásně všechno překroutilo. Vsadím se, že ti dva už to dali dohromady. To byla ale rychlost. Jen nám to trvalo pět let. Doufám Lily, že jsi šťastná, jinak bych si to vyčítal do smrti. Ale tohle je pro tebe lepší, uvidíš. Nevím, jestli bych dopustil, aby se Harry nemohl narodit. Aspoň tu šanci vám musím dám. Vám oběma. A vidím, že se můj plán uchytil. To je jenom dobře. Ani si neuvědomil, že už nějakou chvíli Lily pozoruje a ona si toho všimla. Zhnuseně se odtrhla od jeho tváře a šla přímo k Jamesovi a políbila ho na rty, aby tím dala Siriusovi najevo, že dávno prohrál. A je to jisté. Teď se musím s tím naučit žít ještě já. Měl bych si taky někoho najít, ať mě to tolik nebolí. Sirius byl odhodlaný. Odhodlaný, že se už víc trápit nebude a že nechá, jak Lily, tak i Jamese spokojeně žít.
P.S. Za překlepy a chyby se moc omlouvám.. už zase.. pokud tam nějaké jsou, tak nebuďte na mě zlí, já jsem si to po sobě pořádně nekontrolovala, spíš jsem to jen tak přeletěla a na chyby jsem nedbala. Věřím tomu, že tam nějaký ten překlep a chybka, co mi omylem ulítla, bude...

14. kapitola - Dvě rozlišné rodiny

15. října 2005 v 15:30 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Blížil se konec července. Doma bylo husto. Rodiče sice nezjistili, že Sirius chudí s mudlovskou šmejdkou, na to si dal pozor a průběžně raději svého bratra, Reguluse, podplácel, aby držel jazyk za zuby, ale nálada na Grimmauldově náměstí 12 houstla, protože to vypadalo, že si Siriusův a Regulusův otec našel milenku. Ten muž, který vždy ctil pravidla a který by v minulém životě nikdy nedopustil, aby se jméno Black nějak pošpinilo. Tento muž měl nyní úplně jiné hodnoty a začal se mu život v tomto domě protivit. Sirius náhle pocítil, že ke svému otci začíná chovat jisté sympatie, protože se zdálo, že jeho otec, v této realitě, začíná být více lidský. Doposud vypadalo manželství jeho rodičů tak poklidné a tak dokonalé, ale zřejmě to byl jen jakýsi klam a rodiče si dávali pozor na to, aby tato skutečnost neunikla nikam do společnosti.
"Siriusi," zavolal na něj jednoho večera. "Mohl bys na chviličku?"
"Jistě, otče."
"Nebuď tak formální, matka tu není. Zase ji bolela hlava a šla si lehnout… hysterka jedna," poslední dvě slova ale neřekl tak zřetelně, jako by se je bál vyslovit.
Co to? Já snad blbě slyším. Můj otec nadává mé matce a chová se ke mně jako k opravdovému synovi? Nebuď formální? Já se musím štípnout… A tak i udělal, ale když otevřel znovu oči, uviděl, že se nic nezměnilo a jeho otec tu opravdu před ním stojí tak, jak tu stál před chvílí.
"Co potřebuješ tati?" To bylo poprvé, kdy otci řekl tati. Nikdy neměl dovoleno říkat mu tak… mudlovsky. Vždycky musel být formální a ve společnosti mu musel dokonce i vykat.
"Mohl bys mi prosím tě tohle u sebe schovat? U tebe to matka hledat nebude," podával mu jakousi obálku.
"Co to je?"
"To máš jedno, synku. Hlavně to schovej, nechci, aby to matka viděla."
"Můžu se kouknout?"
"Noooo," otec chvíli přemýšlel, jestli má synovi dovolit, aby zjistil, co se chystá udělat, ale nakonec přikývl.
Sirius vytáhl z obálky nějakou formální listinu na které stálo, že si jakási strana přeje…
"… rozvod?"
"Pššt," chytl ho za pusu. "Nekřič tak."
"Ale táto!" Třeštil na něj oči. Tohle by ho nikdy v životě nenapadlo.
"Nikomu to neříkej, prosím tě. Ani svému bratrovi, určitě by to matce řekl. Je celý po ní, vždycky všechno vykecá.."
Sirius svého otce opravdu nepoznával.
"Aspoň, že ty si normální."
"Tati…" stále nechápal. Nemohl tomu uvěřit. Jeho otec, který ho vždycky v minulém životě bil a snažil se z něj vychovat opravdového aristokrata hodného jména Blacků, tu teď předním stál a říkal mu, jak je jediný v rodině normální a dával tím také najevo, že jemu nejvíc důvěřuje.
"Prosím tě, neptej se na nic. JÁ ti to jindy vysvětlím. Až matka nebude doma, ale teď, schovej to prosím u tebe. Ona o tom ještě neví."
"Dobře, tati."
"Pak si pro to přijdu, dobře?"
"Ano." Otec už chtěl odejít, když v tom si Sirius vzpomněl, že vlastně po rodičích něco chtěl. "A táto.."
"Ano?" Otec se otočil a snad poprvé v životě se na něj mile usmál. Proč se tak nechoval ale celých pět let, od doby, kdy Siriuse poslal Moudrý klobouk do této doby? Nevzpomínal si, že by byl někdy tak milý. I když byla pravda, že tentokrát na něj ani jednou nevztáhl ruku a nikdy ho neokřikoval, o tohle se vždy starala matka.
"Víš, chtěl jsem se zeptat. Mohl bych jet na zbytek léta ke kamarádovi?"
"Kamarádovi? Jakému kamarádovi?" Tenhle dotaz nebyl dotěrný a nehledal v odpovědi žádnou záludnost, kterou by mohl proti Siriusovi použít. Tento dotaz zněl opravdu starostlivě a spíš tak nějak…otcovsky zvědavě.
"K Tedovi Parkinsonovi."
"Opravdu?" Otec se zatvářil lišácky.
"Co se děje?"
"Před matkou si vymysli něco jiného."
"Cože?" Nechápal, o co tu jde.
"To nic, Siriusi. Klidně si jeď, kam chceš, ale dej mi pak o sobě vědět, ať vím, že jsi v pořádku. Ale pokud jde o to, jak se vymluvit u matky, vymysli si něco jiného, protože Rastinovi i s Tedem Parkinsonem jsou pozváni na čajový dýchánek k nám na zahradu, příští týden."
"Aha," klesl hlavou k zemi. Překvapilo ho, že ho chce otec krýt. Tohle už byl vrchol. Vždyť jeho táta se chová jako opravdový táta a je k němu milý, ba dokonce i kamarádský.
"Víš co? Já si s mámou promluvím. Řeknu jí, že jsem tě do konce prázdnin poslal na kurz magie do Oxfordu. Kdysi jsem tam taky byl, jako malý. Otec mě tam posílal, i když jsem to tam nenáviděl."
"Díky táto," usmál se Sirius a pocítil obrovskou vděčnost. Chtěl už odejít, ale otec ho zastavil.
"Máš holku?"
"Co?"
"No, předpokládám, že jedeš za nějakou slečnou, nebo se mýlím?"
Sirius se začervenal. Nečekal by, že to jeho otec tak rychle uhodne. "No, nemýlíš."
"A je hezká?"
"Moc hezká!"
"Takže je z mudlovské rodiny!"
"Jak tě to napadlo?"
"Ty nejhezčí holky vždycky bývají…"
"Ale co máma?"
"To byl našimi rodiči už dávno dohodnutý svazek, aby se udržela čistá krev. Já jsem ji nikdy opravdově nemiloval, možná kdysi, když byla mladší a ještě nebyla tak tvrdá a tak povýšená." Pan Black si hluboce povzdechnul.
"A ta.. tvá nová přítelkyně?"
"Jmenuje se Patty!"
"To zní mudlovsky…" zamračil se Sirius.
"Nooo…"
"Táto, ty chodíš s mudlou?"
"Ona není tak úplně mudla, její prarodiče byli kouzelníci, rodiče sice ne, ale ona to podědila po prarodičích."
"Teda," úplně to Siriusovi vyrazilo dech. Tak teď už vážně netušil, co ještě čekat. Tohle byla přímo podpásovka. To byl gól, jeho kdysi pravidly posedlý otec, podvádí jeho aristokratickou matku s mudlovskou šmejdkou. A navíc mu nevadí, že jeho vlastní syn má taky takovou.
"Hele, teď se o tom nebudeme raději bavit, necháme si to, až ty dva rušivé elementy vypadnou z domu. Myslím, že je pošleme někam nakupovat, co říkáš?" Mrkl pan Black na svého syna. "A mezitím si pak pořádně pokecáme. Jako otec a syn." Hlesl. "Víš Siriusi, moc mě mrzí, že jsem se ti nikdy jako pořádný otec nevěnoval. Moc mě to mrzí. Vždycky jsem věděl, že ty jediný budeš normální. Jako správná černá ovce rodiny!" Usmál se. "Snažil jsem se nedávat moc najevo, že jsem podobný. Jinak by mě tvá matka asi sežrala zaživa. Snažil jsem si na všechna pravidla, společenskou etiku a konvence zvyknout, ale už mi to vážně začalo lézt na nervy a mám toho akorát tak dost." Ruku mu položil na rameno. "Vážně promiň, synku. Ale přísahám, že ti to vynahradím." Sirius nebyl schopný slova. Jen tam tak stál a hleděl na něj jako na svatý obrázek. "Teď už musím letět, Patty na mě čeká."
"Hodně štěstí táto."
"Díky, Siriusi."
O několik dní později si už balil věci. Nikdy by ho nenapadlo, že ho bude otec krýt a že bude jeho komplicem. Navykládal jeho matce, že tedy posílá Siriuse do Oxfordu, a že už se do konce prázdnin nevrátí. Že nastoupí rovnou do Bradavic.
Jak znal Sirius svou matku, mohl si být jistý tím, že na tohle nic neřekne a že se mu dokonce ani nebude snažit posílat dopisy, aby ho nerušila při studiu.
Teď tu stál ve svém pokoji, kufr měl hozený na posteli a vhazoval do něj všechny věci, jako by si už balil do Bradavic, poněvadž od Lily pojedou rovnou na nádraží King´s Cross.
Slyšel, jak dveře do jeho pokoje mírně vrzly. Instinktivně se otočil viděl vysokou a štíhlou osobu, jak vchází do jeho pokoje. Byla to jeho matka.
"Přeješ si, matko?"
"Doufám, že tu máš pořádně uklizeno, protože sem hodláme pozvat na návštěvu Rastinovy a jejich syn i s nějakým Tedem Parkinsonem přespí u tebe v pokoji.
No nazdar. Tak ten idiot Rastin bude spát na mé posteli? Musím se rychle naučit kouzlo na dezinfekci!
Ale to ještě nebylo všechno. "A dále k nám na víkend, ke konci prázdnin přijedou Belatrix s Narcissou. Víš, že malá Cissa už jde do čtvrtého ročníku? Ten čas tak letí. Tvá teta a strýc si nemohou Kruval vynachválit. Obě dvě mají nejlepší výsledky a jsou na dobré cestě, aby se staly velice váženými. Bellatrix obzvlášť, je to moc milá a vychovaná dívka. To je pravá aristokratka. A teď to vypadá, že se o ní uchází mladý Rodoplhus Lestrange. Měl by si ho znát, chodil dříve do Bradavic, ale to nebylo to pravé místo pro takového mladého muže." Pak si mírně odfrkla. "My jsme asi věděli, proč jsme tě poslali do Bradavic. Nic z tebe nekouká, ale chudák Regulus na to doplatil."
No jistě, Belatrix. Kdybys tak věděla, máti, že tuhleta… způsobila to, že jsem tu zase a znovu s vámi a pěkně mě to štve. To jí nedaruju! Bylo jasné, že opětovně skončí s tím prevítem Lestrangem. Jenže, co ti dva teď budou dělat, když tu nemají svého milovaného pána Voldemorta?
"Já jsem se o nic neprosil." Odpověděl nakonec, když přerušil své myšlenky.
"Nebuď drzý, spratku. Na," podávala mu jakýsi dopis. Co to má být? V poslední době mi všichni podstrkují nějaké dopisy! Proboha, táta. Musím mu vrátit ten rozvodový papír!
"Co to je?"
"To tě nemusí zajímat. Hezky to předáš svému učiteli a tomu, kdo tě v kurzu bude vést. To, co je uvnitř tebe nemusí zajímat. Však na to časem přijdeš sám," zlověstně se usmála a vypadala přitom jako hyena trhající svou oběť na kusy. Vložila mu dopis do ruk a odkráčela pryč. Dveře za ní hlasitě třískly a Sirius neochotně vhodil dopis do kufru. Za účelem, že si ho schválně přečte, ať ví, co na něj matinka chtěla ušít za boudu. Jinak by ho už dávno vhodil do koše. Ale nemohl riskovat, že ho někdo z rodiny, či z těch, kdo tu v budoucnu přespí, najde. Pak si radostně vychutná pálení kousíčku po kousíčku.
Na posledy sklidil všechny důležité věci a zamaskoval je tak, aby je nikdo nenašel. Přece se mu nebude nikdo cizí hrabat ve věcech. To nejdůležitější si vzal sebou. Otočil se, rozhlédl se a vydal se ke krbu. Matce namluvil, že ještě nejprve musí zajít na Příčnou ulici a něco si tam opatřit. Nevnímala to a popravdě jí bylo jedno, kam půjde, hlavně, že už ho bude mít z krku. S Lily byl totiž domluvený, že si ho vyzvedne před Krucáncích a Kaňourech.
Naposledy se neochotně rozloučil s rodinou, otce si pozval bokem a předal mu onu úřední listinu, která se brzy dostane do ruk jeho matky.
"Opatruj se synku. A nezapomeň mi napsat. Raději do práce, ať to matka nevidí," mrknul na něj a Sirius souhlasil.
"Moc rád tě zase vidím, beruško," s obrovskou vervou ji uchopil do náruče tak, že jí nohy visely ve vzduchu. "Chyběla si mi," ani s polibkem nečekal.
"Ty mě taky, ani nevíš jak."
"No, to si dokážu představit," zazubil se.
"Ale, nech toho. Schválně, vsadíme se. Ano?"
"O co?"
"Vsadíme se, že to do konce prázdnin vydržím bez sexu."
"To nevydržíš, beruško." Provokoval ji.
"Tak schválně!" Podávala mu ruku. "Pokud to nevydržím, tak ti budu týden dělat služku. A pokud to vydržím, tak mi budeš týden dělat úkoly do všech předmětů." Lily to brala až moc vážně a Siriuse to trochu polekalo. Vždyť vlastně obětuje i sebe. Vždyť se měsíc neviděli a teď má bez ní vydržet další měsíc? Ale nehodlal se vzdát.
"Beru," přijal její ruku a potřásl jí.
"Tak pojď, ty nevěřící Tomáši, máma s tátou už na nás čekají!" Usmála se tím nejsladším úsměvem, který dokázala zplodit.
"Mami, tati, tohle je Sirius Black."
Nejprve se k němu hrnula Lilyna matka a se skvoucím úsměvem mu podávala ruku: "Těší mě, Siriusi. Vítej u nás, jako doma."
"Děkuji, paní Evansová."
"Magdo!"
"Cože?" Usmál se trochu zmatený Sirius.
"Říkej mi Magdo," úsměv opětovala ještě jednou, "proboha, omluv mě, zapomněla jsem, že v kuchyni vařím jídlo…" Paní Evansová odběhla pryč a k Siriusovi se přiklonil stejně vysoký pan Evans.
"A já jsem Harry."
"Harry?" Tak takhle vzniklo jméno Harry? Lily, to by mě nikdy nenapadlo, že jste s Jamesem Harryho pojmenovali po tvém otci…
"Správně, tykejme si."
"Jsem trochu zaskočený," přiznal Sirius, "ale dobře.. ehm… Harry."
Jakmile si vybalil všechny věci v pokoji pro hosty, který mu lily už v Bradavicích slibovala, byl pozván k obědu. Paní Evansová byla moc dobrá kuchařka. Uvařila jim kachnu na pomerančích s brambory. Sirius už dlouho neměl nic tak dobrého k jídlu. Naposledy v Bradavicích. Od doby, co přijel domů, tak měl samá vybraná jídla. Samý kaviár a ústřice. Už mu to pomalu lezlo krkem. Byl moc rád, že má konečně něco domáčtějšího a tak dobrého.
"Jak ti chutnalo, Siriusi?"
"Bylo to vítečné, paní Evansová. Opravdu skvělé. Ještě jsem nic takového nikdy nejedl. Nevím, jestli Vám Lily říkala, jaké máme doma poměry, ale takového jídla bych se tam nikdy nedočkal."
Šlo vidět, že to Lilynu matku opravdu dojalo.
"Prosím, nezapomínej, jsem Magda. A děkuji za kompliment. Samozřejmě nám o tobě Lily všechno vyprávěla a je nám moc líto, že žiješ v takových podmínkách. No, aspoň si teď odpočineš, než zase pojedete do těch..Bradavic," paní Evansová si trochu připadala divně, poněvadž ani ona, ani její muž, nebyli kouzelníci a teď měli v domě dokonce dva studenty kouzelnické školy. Nevěděla, jak se k Siriusovi zachovat, poněvadž Lily byla jiná, ona v poměrech mezi mudly vyrůstala, ale Sirius byl odmalička vychováván jako kouzelnické dítě a nikdy se s mudly nesetkával.
"Já to tu uklidím, a ty, Lily, nechtěla bys Siriusovi ukázat okolí? Mohli byste se jít třeba projít. V Londýně je nějaký hudební festival, mohli byste se jít kouknout, co říkáš?"
Lily se vyzývavě koukla na Siriuse a ten kývl. "Dobře, mami. To není špatný nápad. Půjdeme si nachystat věci a půjdeme." Vzala Siriuse za ruku a táhla ho pryč z kuchyně. Sirius ještě slyšel zpoza rohu hlasy, které se vztahovaly k němu.
"… je to milý kluk, nemyslíš?"
"Jo, je fajn, Lily si vždycky uměla vybírat. Mně se moc líbí, má dobrý vkus. Kdybych byla mladší…"
"Magdo," smál se pan Evans.
"Vždyť to byl jen vtip. Chudák chlapec, zřejmě nikdy nepoznal mateřskou lásku. Podle toho, co říkala Lily, musel mít těžký život…"
"Vypadá to, že si to tak nebere, je to silný kluk."
Dál už ale neslyšel, co si manželé Evansovi povídali, poněvadž ho Lily zatáhla za další roh a vášnivě ho políbila, až se mu zamotala hlava.
P.S: J Jako vždy, nezkontrolováno, takže se tam mohou objevit chyby a překlepy. Holt jsem líná J

13. kapitola - Měsíční celibát

15. října 2005 v 15:28 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Blížil se čas NKÚ. Sirius si ani neuvědomil, jak ten čas rychle plyne, když je člověk šťastný a když se baví. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna v této realitě bude šťastný. Myslel si, že těch sedm let nepřečká, že to bude jeho smrt a že si nenajde zábavu, ani přátele, když je v tom Zmijozelu. Ale přežil to. Našel si nejlepšího kamaráda, Remus, pak vycházel ještě s Todem, když ignoroval Jegora Rastina, a hlavně, našel si dívku a snad poprvé v životě se opravdu zamiloval. Cítil, že Lily pro něj znamená všechno, je mu vším. Dýchal by za ni. Tím spíš ho trápila tíseň, když si uvědomoval, že je konec pátého ročníku a on už má zhruba jen půl roku na to, aby byl s Lily. Věděl, že se s ní bude muset rozejít. Věděl, že ho to čeká. Nemohl dál jít vstříc osudu. Vědě, že Lilyným osudovým mužem je James a věděl, že jim bude muset dát prostor. Trápilo ho to, ale bylo mu jasné, že to tak bude správné. I když tím ublíží hlavně sobě. Lily si zase vezme Jamese, jako dřív a spolu zplodí Harryho. Jeho kmotřence. Třeba se opět stane jeho kmotrem a třeba vztah jeho nejlepší kamarádky a v tu dobu už i bývalé dívky, a jeho bývalého nejlepšího přítele, dospěje ke stádiu, že ho James přestane Siriuse nenávidět a opět se z nich stanou přátelé. Sirius časem na Lily zapomene a bude žít jako kdysi. Bude mít zase kolem sebe kamarády a Pobertové se zase dají dohromady.
Ale teď měl ještě čas a musel si ho vychutnat. Ještě nějakých osm měsíců. To je ještě dost času na to, aby si to s Lily užil.
Kudy Sirius chodil, tudy viděl kdejakého studenta, jak drží v ruce knihu. Byly to nejen zkoušky OVCE a NKÚ, ale tento čas znamenal pro všechny ročníky období učení. Učení na následující testy v podobě ročníkových písemných testů. Jediný Sirius byl ten z mála lidí, kteří se neučili. Vlastně se asi jako jediný ještě nekoukl na jedinou poznámku. Vlastně si poznámky ani nedělal. Neměl to zapotřebí. Dělat znovu NKÚ pro něj byla hračka. Věděl, že to zvládne a nemělo cenu zatěžovat svůj volný čas učení. Opětným učením. Když už tohle jednou podstoupil. Přece není jen tak nadarmo nejnadanějšíma nejlepším studentem na škole. Není jim nadarmo, aby pak neudělal ty pitomé zkoušky. Ani v průběhu let se neučil a stejně měl samé vynikající známky. Dokonce několikrát doučoval i Lily a samotného Remuse, když to potřebovali. Jeho zkušenosti z dospělosti a mládí, které stále měl, i když byl šestnáctiletým teenagerem, mu dopomohly k tomu, že jediný, kdo by se mu snad mohl rovnat svou vyspělostí v kouzlech, byl Snape. Ale to ho nepřekvapovalo, protože Snape byl vždycky takový. Student zahloubaný do knih o magii a čárech. V každém svém volnu si jen četl, jak by se mohl stát lepšíma lepším. Někdy měl Sirius dojem, že to dělá jen kvůli něho, aby ho jednou mohl trumfnout. Jenže Sirius věděl, že kdyby se začal stejně tak učit jako on, byl by ještě dvakrát silnější. Jenže byl za tu dobu moc líný, aby to tak uskutečnil. Za těch pět let neučení se, zlenivěl. Jediné, co musel podstoupit, byly zápisky v hodinách Přeměňování, Lektvarů a Obrany proti černé magii, protože to profesoři vyžadovali a nutili studenty, aby jim své zápisky ukazovali. Stejně Siriusi ale i tak byly k ničemu, protože se na ně nikdy nepodíval. Buďto všechno věděl z tehdejší doby, nebo si to, co za tu dobu zapomněl, jednoduše zapamatoval z hodin. Lily mu tuhle vrozenou inteligenti záviděla. Sama byla chytrá, i když si to tak nepřipouštěla, ale připadala si vedle Siriuse jako nicka a on to z ní někdy cítil a štvalo ho to. Obdivovala ho pro všechny jeho zkušenosti a znalosti a nikdy nepochopila, odkud to všechno může znát. Sirius měl po škole pověst nejhezčího, nejinteligentnějšího a jednoho z nejvtipnějších a nejzábavnějších lidí. Byl natolik oblíbený, že mu tento post nezkazila ani skutečnost, že je ze Zmijozelu.
V jezerní hladině se odrážely paprsky slunce. Byl konec roku. Za několik dní byly ony zkoušky a Sirius se vůbec necítil nervózně. Rozhlédl se kolem. Myslel, že tu najde Lily, ale nebyla tu. Asi zase hnila u sebe v komnatě a pročítala si poznámky. V poslední době nebyla k použití, neustále se učila, četla knihy a propůjčovala si od všech známých poznámky, aby zjistila, jestli ji tam náhodou něco neuniklo a jestli jí něco nechybí. Byla až přehnaně fanatická, ale takovou si ji Sirius pamatoval i z dřívějška.
Zahlédl jeden z mála stromů, u kterých nikdo neseděl. Vyhlížel příjemně. Byl košatý a vrhal pod sebe dost velký stín na to, aby se pod něj vlezl i člověk vysoký skoro sto devadesát centimetrů. Sirius se spokojeně usadil pod košatou lípu. Těch tu bylo málo. Většina stromů v Bradavicích byla jehličnatá. A většina také byla v Zapovězeném lese. Divil se, že tento strom ještě nikdo nezabral. Opřel se o jeho suk a vychutnával si tu vůni blížícího se léta. Slunce vrhalo paprsky na špičky jeho školních bot. I když už bylo dávno po škole, nechtělo se mu převlíkat z hábitu. I na tohle byl dost líný. V poslední době se nepřevlíkal ani kvůli Lily, která měla ráda, když Sirius nosil tmavé džíny, ve kterých prý údajně vynikl jeho nádherný zadek.
Po chvíli si uvědomil, že se nudí. Neměl ani nad čím přemýšlet, protože se mu všechno dařilo a neměl ani žádné problémy. Kupodivu mu to vycházelo i doma s rodiči. Příliš se s nimi nebavil, ale nebyli na něj tak přísní jako tehdy. No, jistě, když tehdy se jejich synáček nečekaně dostal do Nebelvíru. To by samotného Voldemorta, kdyby se někdy nějaký z jeho potomků, kdyby měl, dostal do takové koleje. Natož jeho rodiče. Ale nyní byl ve Zmijozelu. Tak, jak si to oni přáli. To, že už nějaký půlrok chodí s Lily ještě rodiče nevěděli, což se divil, protože si už dávno myslel, že jeho povedený bratříček to už vykecal. Ale zřejmě ne, jinak by mu rodiče už dávno napsali výhružný dopis. Zřejmě se o něj Regulus tak moc nezajímá, jako tehdy. Tehdy byl Sirius v Nebelvíru, v koleji, kterou Zmijozel nenáviděl, a tak bylo logické, že když se ti dva, bratři, neměli v lásce, tak na něj jeho mladší bratr neustále žaloval. Tentokrát to bylo jinak. Oba dva se okázale ignorovali a dělali, že vůbec neexistují.
Regulus nebyl o nic méně pěkný kluk jako Sirius. I když mu do té krásy chyběla ta nedbalá elegance Siriusových černých a dlouhých vlasů. A také mu chyběl ten uhrančivý pohled jeho pronikavých očí. Hodně předností, které měl Sirius, mu chybělo, ale i přes to všechno to byl moc hezký kluk a holky po něj jely jako po uzeném. Jablko nepadá daleko od stromu. Sirius byl sice spíš po matce, po té, která byla vždycky ta nejhezčí z rodiny. Po té, co měla dlouhé husté černé vlasy, temně modré oči olemovány hustými řasami, útlý obličej s jemnými rysy a štíhlou postavu jako vytesanou z mramoru. Zato Regulus spíše inklinoval k rysům otce. Ostře řezaný obličej dával najevo jeho aristokratický původ. Také měl tmavé vlasy, ale ne tak černé jako Sirius. Oči měl hnědé a pichlavé. Hodné akorát Zmijozeláka. Byl o něco menší, než Sirius, ale určitě ho časem doroste. Vždyť otec měří téměř dva metry.
Ani jeden z nich si nemohl stěžovat, že by o něj nebyl zájem a že by nebyli pohlední. Každý jiným způsobem, ale každý měl ohromné charisma.
Sirius se přistihl, že usíná. Žádné téma ho neohromilo natolik, že by nad ním mohl přemýšlet. Aspoň by se nějak zabavil. V poslední době neměl co dělat. Jeho kamarádi se furt jen učili. Remus i Lily leželi v knihách, vždyť oba dva jsou Prefekti a studenti s výbornými výsledky, takže chápal, že se neustále učí. Oni si neuvědomují, že už tuhle zkoušku jednou postoupili. Vlastně oni ji nepodstoupili, protože čas se vrátil. To jen Sirius ji podstoupil, protože jeho paměť i rozum zůstali na stejné úrovni jako dřív. Jen ten rozum se zde formoval dle situace. Úplně dobře se vžil zase do role teenagera. Za těch pár let opravdu omládl. I když byl stále rozumný a stále v sobě cítil toho dospělého chlapa, na druhou stranu už si zvykl, že je jen kluk a hodlal se tak i chovat. Někdy mu to ani nedělalo problémy, protože se do své role vžil tak, že z ní ani nešlo ven. Ale to mu nevadilo. Však mu neuškodí být zase jednou mladý a nemít starosti dospělých. Opět se cítil jako náctiletý Sirius. Zpočátku mu to dělalo hrozné potíže, hlavně první dva roky, protože na svůj věk byl neskutečně dospělý a jeho rozum se stále vzpírala a nechtěl se podat té skutečnosti, že je mu znovu jedenáct let. Ale pak už si zvykl a dokázal vykrýt tu svou druhou dospěláckou povahu, ten svůj alter rozum. I když často pociťoval nutkání nechovat se jako dítě a opět se cítit jako dospělý člověk, nedával to tak moc znát. Ale v téhle dimenzi opravdu jeho povahu ovlivnila skutečnost, že už si život jednou zažil. Ovlivnily ji všechny ty zkušenosti, všechny potíže, problémy, všechny starosti a všechno to, co zažil. Takže už nedokázal být ten odvázaný Sirius jako dřív. Teď byl více rozumný a méně praštěný, což ho mrzelo. Ale na druhou stranu, jak mu často říkávala Lily, díky této stránce se jí zalíbil. Nebyl to ten adolescentní blbeček, co ji odepínal podprsenku. Což by starý Sirius jistojistě dělal.
Opět pootevřel oči. Přece tu nemohl usnout. Ne venku, nepřipraven. Klidně by mohl přijít James a nějak ho uřknout. Nebo by mohl přijít Snape a udělat to samé. Ještě by scházelo, aby se ti dva dali dohromady. Ale to naštěstí nehrozilo, protože James a Snape se neměli moc v lásce, ač spolu sdíleli jeden pokoj a i přes skutečnost, že jsou ze stejné koleje. Takhle měl Sirius dva nepřátele, které musel čas od času krotit. U Severuse si nebral servítky a pálil do něj, jak mohl. Ale u Jamese to tak dělat nemohl. I přes všechno, co mu za tento život udělal, ho měl rád a byl to přece jenom kamarád. Nemohl mu ublížit, a tak se střetům s ním snažil vyhýbat. A když už to bylo nevyhnutelné, nechal si raději ubližovat, než aby ublížil on jemu.
Tak míjel čas v Siriusově cestě životem v této dimenzi. I když si myslel, že Bradavice bude nesnášet. Nebylo tomu tak. Přese všechno, co tu nenáviděl, nemohl Bradavice nesnášet. Bylo to tu kouzelné a nechal se tím kouzlem ošálit.
Čas od času si zahrál Černého Petra nebo Člověče, nezlob se s Brumbálem. Časem přišel na to, že je to roztomilý neškodný děda, co si rád hraje. I když mu strašně přišlo líto, že to není ten jeho klasický Brumbál z jeho doby. Tento Brumbál mu hrozně chyběl. Chyběl mu někdo, komu by se mohl svěřit. Někdo, s kým by mohl svou situaci probrat. V tomto světě nikdo nevěděl o tom, že Sirius se vrátil v čase, navíc do jiné reality. Už dlouho to chtěl říct Lily i Remusovi, ale něco mu v tom bránilo. Stejně by mu ani jeden z nich neuvěřil. Bylo to moc fantastické na to, aby tomu uvěřili. Ale třeba jednou…
Albus Brumbál, největší čaroděj všech dob a člen Starostolce, mu příšerně chyběl. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu zasteskne zrovna po Brumbálovi. Vždycky ho bral jako samozřejmost. Bral ho tak, že tam vždycky byl, když někdo potřeboval pomoci .Byl vždycky oporou. Ale tady? Tady nebyl. Byl odsouzený být sám a sdílet tu tíhu jen sám se sebou. Lily ani Remuse do toho zatahovat nechtěl, i když si to přál. Vždycky, když už měl na jazyku, že jim to řekne, zakecal to nějakou pitomostí.
"Konečně je to za námi," stěžovala si Lily, "už jsem myslela, že se z těch knížek nevyhrabu."
"No, jenže ty se z nich nevyhrabeš ani během roku," mínil Sirius a když už chtěla Lily říct něco na svou obranu, utišil ji svým polibkem. Jak předpokládal a jak to dával všem kolem znát, on sám ve zkouškách NKÚ podle všech uspěl jako jeden z nejlepších. Vůbec s tím neměl žádné problémy a všem profesorům a všem zkoušejícím dělal jenom radost. Dokonce viděl i úsměv, který se rýsoval na tváři profesora Raddlea.
"No dobrá, ale aspoň už mám všechnu tu zátěž za sebou a můžu si užívat blížícího se léta… a tebe!"
"Mě až na druhém místě?" Zatvářil se ublíženě.
"Nooo," protáhla. "Já si to ještě rozmyslím."
"Jak rozmyslím. Dobře, jak myslíš. Takže celý měsíc celibát?" Věděl, že tohle na ni bude platit, protože, ačkoliv by to do ní nikdy neřekl, Lily byla opravdu nymfomanka a dost divoká milenka.
"Ty vždycky víš, na co mě nachytat."
"Už tě mám přečtenou, Beruško. Moc dobře vím, že si téhle věci přišla až moc na chuť."
"No, no… děláš, jakoby se ti to nelíbilo."
"To ne, ale když mně se zdá, že se náš vztah točí jenom kolem sexu."
"A co jiného by si chtěl dělat?" Zvědavě se na něj podívala.
"Já nevím. Chovat se jako zamilovaný pár. Chodit víc na procházky, dělat pikniky. Chodit se koupat, hrát hry, hrát karty. Popíjet vínko s přáteli. Je toho hodně, Lily. Ale my vždycky skončíme v posteli."
"A my jsme zamilovaný pár?"
"Tak teď si mě ale urazila," zarazil se Sirius. Ano, věděl, že jí ještě neřekl, jak moc ji miluje a sotva ji řekne, že ji má rád. Ale myslel, že ona sama to vytušila a že ví, že jejich vztah netrvá jen kvůli tomu sexu. Měl dojem, že ona ho má taky ráda. "Chceš říct…"
"Ne," usmála se Lily, "to byl jen vtip. Samozřejmě, že… no, že… já to neumím říct."
"Víš." Uvědomil si, že je asi načase. Vždy´t už není toho času tolik, co jim zbývá. "Asi bych taky měl… a taky… neumím to říct, ale cítím to tak. Měl bych se to naučit říkat, jinak ztratím osoby, na kterých mi záleží. Já… nebyl jsem nikdy zvyklý vyjevit své city…"
"Já taky ne…"
"Ale, musím ti to říct, i když si myslím, že to stejně víš. Ale… už jsme spolu docela dlouho a já… no, prostě… Lily, miluji tě."
"Já tebe taky."
"Ne, to neberu, musíš to říct, stejně jako já. Taky jsem si s tím dal tu práci."
Lily se hlasitě rozesmála: "A sakra. No, dobře," zastavila se a podívala se mu zpříma do očí. "Siriusi Blacku, můj drahý. Já… taky tě miluji."
"Ach Lily." Uchopil ji do náruče a slíbal ji ze rtů pachuť dnešního dne.
"Že zamnou v létě přijedeš?" Žadonila Lily, když si balila věci do kufru. Do dívčích komnat mohli kluci vstoupit jen s povolením obyvatelky pokoje.
"To víš, že ano. Rád bych pozval i tebe, ale předpokládám, že moji rodinu by to nepotěšilo."
"To je mi jasné. Ale naši tě určitě rádi uvidí. Psal jsem jim o tobě a ví, že se milujeme."
"A nemají strach, že… tam uděláme nějakou prasárnu? Protože jak tě znám, určitě se nebudeš chovat slušně, ty potvůrko," chytil ji za pas a nechtěl ji pustit a nechat si sbalit věci.
Lily se zazubila. "Oni mi věří a navíc už jsem dost velká holka, ne?"
"To ano, ale ve vlastním domě?"
"Stejně budeš spát v pokoji pro hosty," vyplázla na něj jazyk.
"No jak myslíš. Já to vydržím, ale tobě dávám den, maximálně dva, a pak se za mnou tajně v noci připlazíš." Sirius se tím ohromně bavil a tušil, že Lily moc dobře ví, že to neříká jen tak a jeho slova jsou velice pravdivá.
"To se nějak vyřeší," škodolibě se usmála a naposledy v tomto školním roce ho povalila na postel…
Sirius hleděl z okýnka jedoucího vlaku. Už byli kousek od nádraží King´s Cross.
"Myslím, že bychom se už měli rozloučit. Na nádraží jistě budou naši a nechci, aby mi přede všemi dělali přednášku a tebe nějak pošpinili."
Lily se k němu tulila. V kupé s nimi nikdo další nebyl. S Remusem se oba dva rozloučili už ve škole. V době, kdy James byl v nedohlednu a oni tak měli větší prostor. Remus Siriusovi slíbil, že mu tentokrát bude opravdu psát a častěji, aby se v tom jejich domě necítil tak sám. I když mu bylo jasné, že na léto pojede na nějakou dobu k Lily.
"Budeš mi chybět."
"Ty mě taky, beruško."
"Tak tě koncem července budu čekat, slibuješ?"
"Jistě, Lily. A pokud nebudu moct, určitě ti to napíšu. Ale snad se to povede. Rodičům řeknu, že na léto pojedu k Tedovi Parkinsonovi. Určitě mi uvěří. Reguluse podplatím, aby nic neřekl a bude to fajn, uvidíš."
"A pokud ti na to přijdou?"
"Tak dostanu pořádný výprask a po čase na to zase zapomenou. Snad."
"A pokud ne?"
"Pokud ne, tak uteču z domu. Už jsem to jednou udělal!" V tomhle životě sice ne, ale v tom minulém jsem utekl už natrvalo a od té doby jsem matku neviděl.
"Tohle bys kvůli mně podstoupil?" Na Lily to udělalo obrovský dojem.
"Určitě. Jsi to jediné, co mám, co mám opravdu rád! Nevzdal bych se tě, ani kvůli rodičům či jménu."
"Ty mě nikdy nepřestaneš udivovat, Siriusi. Jsi tak úžasný. Nechápu, jak jsem tě mohla ty první roky brát jenom jako kamaráda."
"Jo, já taky!" Lháři jeden. Proč ji to nepřiznáš? Vždyť to na ni ještě víc zapůsobí. Budeš v jejích očích obrovským romantikem
"No, už jsme tady. Sbohem Lily, nezapomeň na to, že tě miluji a čekej na mě. Určitě přijedu, i kdybych měl utéct," naposledy ji políbil na rty a nechal ji odejít jako první, ať to není tak nápadné. Naposledy na ni do chodby zamával a nechal ji, ať se jde přivítat s rodiči. On sám nakonec vystoupil jako jeden z posledních. V dáli viděl své rodiče, jak čekají na něj a na jeho bratra. Oba dva tam stáli strnule a hrdě, povýšeně a znechuceně, jako by jim někdo pod nos strkal lejno. Nos jim čněl k nebi a když k nim oba bratři přistoupili, odměřeně je pozdravili a nechali je, aby je následovali jako by byli něco svatého.

12. kapitola - Garderoba Severuse Snapea

8. října 2005 v 19:05 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Sirius se převalil na bok a otřel se nohou o nohu druhé osoby. Přehodil přes ni ruku a líbl ji lehce na tvář. Spala tak sladce. Byla jak porcelánová panenka, křehká a sametově hebká. Bylo chladno, a tak ji přikryl víc peřinou a přitulil se blíž k ní, otírajíc tak své nahé tělo o to její. Nevědomky se mu ve spánku schoulila do náruče a zadečkem se otřela o partie, které se nečekaně vzrušily. Znovu ji políbil, tentokrát na ústa. Chtěl ji probudit, měl v plánu ji probudit, i když mohly být tak asi tři hodiny ráno.
Lily hýbla s víčky a nakrčeně otevřela oči, které ihned upřela na Siriuse.
"Co se děje?"
Sirius se usmál: "Nic beruško, jen jsem neodolal tomu, abych tě políbil."
Lily se celá obrátila tělem k němu a s úsměvem ho pohladila po tváři. Přikrčil oči. Znovu je otevřel a shýbl se k ní. Chvíli ji hleděl do očí, načež ji vášnivě políbil. Poddala se. Věděl, že to zabere. Měl na ni takovou chuť, i když to je teprve pár hodin, kdy se mu naposledy oddala.
Zabořil své ruce do jejího klína a nenápadně ji masíroval nohy. Pomaličku sjížděl rukou výš a výš, až se dostal k místu, kde měl původně zamířeno. Mezi její nohy. Lily utekl tichý sten. Sirius moc dobře věděl, že se jí to líbí, a tak pokračoval. Zajel prsty hluboko do jejího klína, ale nezapomínal přitom druhou rukou hladit její ňadra a rty líbat kůži po celém jejím těle.
Měla oči zavřené, hlavu shýbala dozadu a zarývala ji hluboko do polštáře. Zrychlil se jí dech a ani už nemělo cenu zavírat ústa, protože by to s dechem nezvládla.
Sirius cítil, jak jeho prsty pokrývá teplá lepkavá hmota. Cítil, že se Lily blíží ke svému vrcholu, a tak přidal do rychlosti. Lily hluboce vzdychla a vykřikla jeho jméno. Umlčel ji polibkem.
Jakmile ucítil, že je dokonáno, vytáhl svou ruku a začal se věnovat jiným partiím jejího těla. Hladově se na něj podívala. Vypadala jako liška, která loví svou kořist.
Sirius se usmál a nedbal jejího přání. Jen ať se chvilku povaří, aspoň si odpočine a další orgasmus si prožije vášnivěji a s větším nasazením.
Laskal její krk. Něžně jí přejížděl jazykem po tepně a prsty přitom hladil její boky. Chutnala tak sladce a voněla jako první jarní kvítí. Nemohl se jí nabažit. Byla tak dokonalá, tak skvělá. Sám se divil tomu, že si ho taky vybrala.
Rukama uchopil její tvář a svým jazykem přejel přes její horní ret. Poté přitiskl jemně své rty k těm jejím a lehounkým dotekem ji polechtal, načež se rozesmála. Polibek mu opětovala, tentokrát mnohem vášnivěji a prudčeji. Chtěla ho, moc ho chtěla a on to moc dobře věděl. Ale chtěl ji nechat povařit se ve své vlastní šťávě, ať ví jaké to je. Tentokrát bude šílet ona z něj a ne on z ní, jak to tak často bývávalo. Doháněla ho k šílenství a on se choval jako by neměl rozum.
Provokativně přejel ukazováčkem po její bradavce a hned na to ji jazykem olízl kolem dokola. Zatřásla se a vzrušením pískla. Její ruka klesala dolů. Níž a níž, až nahmatala cosi tvrdého a vzrušeného. Něco, co mělo být už dávno v ní.
Sirius se nuceně zaškaredil. V duchu se ale strašně smál její touze.
Lily smutně zakňourala, ale to ho nezlomilo. Jen zakýval hlavou.
I přes jeho protesty uchopila tu věc do svých rukou a začala přes ní přejíždět nahoru a dolů. Přitlačila. Věděla, že takhle už se dlouho Sirius nebude protivit a splní její přání.
Sirius úplně přestal cokoliv dělat a jen slastně přivřel oči. Na tváři se Lily rýsoval vítězný úsměv. Zrychlila tempo. Naho a dolů. Znova a ještě, až cítila, že už se do oné části jeho těla nahromadilo tolik krve, že se to pro něj stává neúnosné a ona věděla, co musí udělat. Chytla ho a ukázala mu cestu. Pomalinku a něžně do ní vnikal, až prudce přirazil. Lily hekla. Pomalu se stáhl zpět a znovu přirazil. Takhle to udělal několikrát, až začal zvyšovat tempo.
"Ještě," žadonila Lily, "rychleji… rychleji!"
Sirius s radostí splnil její přání. Jeho dech se s následující námahou zrychloval. Nedokázal se pořádně nadechnout. Přirážel víc a víc, rychleji a rychleji. Tak rychle, až to začalo být neúnosné. Slastná bolest se mísila se vzrušením. Udělal ještě několik tahů a když se ujistil, že Lily už je opět na vrcholu svých sil a vzrušeně volá jeho jméno, což znamenalo, že dosáhla svého orgasmu, tak nechal pomalu vyplynout ten svůj.
Cítila, jak se její tělo plní teplým semenem a že ho nebylo málo.
Pomaličku ho z ní vyndal a udýchaný se svalil na bok vedle ní.
"Teda, Siriusi, to… to bylo… úžasné!" Lily se držela za hrudník a dýchala stejně rychle jako on.
Otočil se k ní a svými rty se přisál k jejím rtům. Jazykem dráždil ten její. Na jeho i jejím těle rašil studený pot. Pot obrovské námahy a práce.
Odtrhl se od ní.
"Teda, teď jsem musela spálit veškeré dnešní… vlastně včerejší jídlo," zahihňala se Lily.
"To jo," přitakal ještě skoro přidušený Sirius.
"Jsi vážně úžasný milenec, Siriusi. Jsem ráda, že tě mám!"
Sirius se rozesmál: "Já taky, Lily. Můžeme být rádi, že jsou Vánoce a všechny tvé kamarádky naštěstí odjeli na Vánoce domů."
"Jo to jo."
"A proč si taky nejela?"
Lily si ho zkoumavě prohlídla: "Proč myslíš, zlato?"
"Aha! Nymfomanko! Ty nemáš nikdy dost," zazubil se na ni.
"Heh, že to říkáš zrovna ty, ty zvíře!"
Oba dva se rozesmáli a zachumlaní v náručí znovu usnuli.
"Nevypadáš moc vyspaný, Tichošlápku," culil se na něj Remus, který na Vánoce zůstal ve škole taky. James odjel na Vánoce k rodičům a oni dva tak mohli v klidu zůstat v Bradavicích spolu a nerušeně se kamarádit. Bez toho, že by je mohl někdo načapat nebo že by na jejich přátelství mohl James jakýmkoliv způsobem přijít.
"No…," protahoval Sirius, "to opravdu nejsem."
"Tak divoška ti dává asi fest zabrat, co?"
"Nech toho! Jak to o ni mluvíš?" Sirius se snažil tvářit jako že ho to nerozesmálo, ale moc dlouho to nevydržel, protože se po chvíli rozesmál.
"A kde teď vlastně je?"
"Šla do sovince, poslat rodičům dárky k Vánocům."
"Aha." Hlesl Remus. "Nezapomeň, Siriusi, že po Vánocích, až tu bude plno studentů, tě čeká ještě jeden milý úkol," zatvářil se hloubavě a velice inteligentně a povrchně.
"No jo, no jo. Vždyť já jsem nezapomněl."
"Co ti vadí takový úkol, když máš Lily a můžeš si užívat divokého sexu?!"
"Náměsíčníku!" Zahřměl Sirius a pořádně ho okřikl.
"No co? Není to pravda?"
"Nemusíš to tu tak vyřvávat. To to můžeš rovnou nechat vytisknout v Denním věštci," zaťukal si Sirius na čelo. "A navíc, já nemám Lily jen na sex. Miluju ji."
"A už si jí to řekl?"
Chvíli byla pauza. Sirius se nervózně chytil za bradu, na které rašily černé vousy. Vlasy mu přitom elegantně padaly do očí, které lemovaly tmavé a dlouhé řasy. Jeho oči byly nejčastějším podnětem k tomu, aby ho oslovovaly cizí holky a zvaly ho na rande, které ale v poslední době pokaždé odmítal. Asi jim bylo jedno, že chodí s Lily, což se v posledním týdnu dozvěděla snad už celá škola. Nevyjímaje Severuse Snapea, Petra Pettigrewa a hlavně, nevyjímaje Jamese Pottera, který tímto ještě víc na Siriuse zanevřel a na každém krok mu dával najevo, jak moc ho nenávidí.
"Hm, ještě ne," klesl hlavou víc k zemi.
"Ne?" Podíval se na něj ohromeně Remus. "No, vlastně se ani nedivím, vždyť jste spolu teprve týden. Ale i tak. Nechápu, jak si dřív nemohla nevšimnout toho, jak moc ji máš rád. A taky nechápu, jak ty sis nemohl všimnout toho, jak na tebe neskutečně žárlí a jak ti dělá naschvály. Jste stvořeni jeden pro druhého!"
"Vážně si to myslíš?" Sirius zahnal ty vtíravé myšlenky, které se mu draly tam z hlouby jeho hlavy. Myšlenky typu: ale ona byla stvořena pro Jamese a James pro ni. Oni dva jsou ti, kteří by měli být spolu. Jen ještě rok. Přikrčil obočí. Dokud ještě nenadešel jejich čas, tak si ji pořádně užiju. Bude jen moje a nikomu ji nedám. Ani Jamesovi. Promiň můj dávný příteli, ale láska je tentokrát silnější. Navíc mě stejně za přítele nepovažuješ. Lily mě má ráda a já ji. Dokud nenadejde váš čas, bude prostě jen a jen moje. To je ještě dlouhá doba.
"Určitě. Nikdy jsem neviděl žádný pár, který by se k sobě tak moc hodil. A to myslím vážně. Vždyť jste si byli souzeni!" Zamával Remus rukama.
Kéž by, Náměsíčníku, kéž by. Ona byla bohužel souzena právě Jamesovi. Já jsem jen přechodná zastávka, než půjde o dům dál!
Sirius už nechtěl vnímat ty své vtíravé myšlenky. Ty, které mu kazily náladu. Chtěl si užívat přítomnosti. Chtěl si všeho pořádně užít, než bude pozdě. Nehodlal tento čas promarnit.
Vánoce i Silvestr byl pomalu za nimi. Škola se začínala plnit studenty a Sirius věděl, že ho čeká nelehký úkol. Najít Snapea ve výhodné pozici. V době, kde je mezi lidmi, kdy je nepřipraven a kdy se to bude Siriusi nejvíc hodit, aby mu nemohl Remus říct, že to odflákl. Jak ho znal, zase by mu napařil další úkol, tentokrát mnohem horší.
Sirius se s Lily procházel, ruku v ruce, po pozemcích školy. Vypadali jako dokonalý pár. Oba dva byli snad nejhezčí studenti ve škole. Jak Sirius, tak Lily byli velice oblíbení, i přes to, že byli oba dva ze Zmijozelu.
Lily měla hromady nápadníků a nikdy o ně neměla nouze. Stejně tak i Sirius. Dokázal dobývat ženy jen svým šarmem. Už jen pohled stačil a všechny padaly do kolen. Stačilo, aby lusknul a mohl mít téměř polovinu hradu. Druhá polovina patřila fanklubu pověstného chytače nebelvírské koleje, Jamesovi Potterovi. Stejně tak, jako to bývalo kdysi. I za starých časů byli tihle dva nejoblíbenější chlapci na škole a nejvyhledávanějšími partnery. Jenže tehdy Sirius nenašel žádnou lásku a ani ji nehledal. Využíval holky jen k vlastnímu pobavení a k užívání si života. James zase naopak nevyhledával dámskou společnost vůbec. Chtěl celá léta jen Lily a svého cíle dosáhl až na konci šestého ročníku.
Nikdo si nemohl nevšimnou, jak oba vypadají tak zamilovaně. Lily si znepřátelila polovinu školy. Vlastně tu dívčí polovinu a Sirius si taktéž znepřátelil tu chlapeckou část. Oba dva totiž všem fanynkám a ctitelům vypálil rybník.
Došli k rybníku. Pozorovali jak zamrzá. Letos nebylo moc sněhu a ani nebyla moc velká zima. Jako by se zima rozhodla, že tuhle sezónu vynechá. Sirius moc dobře věděl, jak to Lily trápí, protože věděl, jak moc miluje bruslení a koulování se. Jenže ani jedno si letos nemohla dopřát.
Z jejich úst se linul kouř vycházející z chladu. Pomalu jim mrzly dlaně, jak je měli holé vytažené a spojené do sebe. Zase takové teplo to nebylo. I když to nebyla opravdová zima, k jaru to mělo opravdu daleko, ani k podzimu se to nedalo přirovnat.
"Měli bychom jít dovnitř, než budu mít místo prstů rampouchy."
"Souhlasím s tebou, beruško," sklonil se k ní a líbl ji na mírně nafialovělé rty.
Ani se nestihli vysvléct a už si to k nim šinul Remus. Provokativně mrknul levým okem na Siriuse a ukázal prstem před sebe. Byla tam banda lidí a kousek od nich stál Severus Snape a v ruce držel knihu. Byl do ní zahloubaný tak, že třel nosem málem o stránky. Sirius se podivně zašklebil a otočil se k Lily.
"Mohla bys mě počkat na koleji? Za chvilku za tebou přijdu. Ještě tu mám něco k vyřízení," vytvořil úsměv hodný Oskara a sledoval, jak se jeho drahá pomaličku přesunuje do sklepení, zpátky na jejich kolej.
"Ty mě jednou zabiješ," sykl nenápadně Sirius směrem k Remusovi. Remus se jen škodolibě usmál, ale nic neřekl.
Sirius šel pomalým krokem přímo k osobě, která nevyžadovala jeho pozornost, ale bohužel ta pozornost byla nutná. Přece jenom to byla sázka. Sirius si rozepnul černý kabát a dusavým krokem přistoupil přímo před Snapea, který byl asi o hlavu menší, než on. Na to, že mu bylo přibližně šestnáct let, vypadal ještě dost nevyspěle. Byl malý, hrozně hubený a nepřirozeně se ještě hrbil, což jeho výšce moc nepřidávalo. Jeho černé vlasy, vypadající jako mastné, ale doopravdy byly jen tak černé, že házely odlesky podobné mastnotě, mu splývaly až na ramena. Všichni na škole si mysleli, že má vlasy mastné a této pomluvy už se bohužel nikdy nezbavil. Ano, byla pravda, že občas je měl opravdu mastné a zvěsti nebyly daleko od pravdy, ale jindy byly jeho vlasy čisté a jemné, ale nikdo neměl odvahu si je prohlídnou z blízka. Zkřivený nos, vypadající jako dvakrát přeražený, měl zavrtaný hluboko v knize a vůbec nevnímal, že ho už hodnou chvíli někdo pozoruje.
"Ehm, ehm," vyžádal si Sirius svou pozornost.
"Co chceš?" Zachraptěl Severus Snape a upřel své černé švábí oči přímo na Siriuse.
Sirius si koketně zastrčil pramen vlasů za vlasy a podíval se na něj pohledem, kterým často svlíká Lily.
"Víš, Sevie…"
"Neříkej mi tak, Blacku."
"Promiň, Snape. JÁ, nechtěl jsem tě urazit. Já jen… už takovou dobu tě pozoruji a moc tě obdivuji…"
"Cože?" Severus Snape sklopil knihu a nechal ji nepřirozeně viset ve své ruce, kterou sklonil k nohám.
Hlouček lidí, který byl nedaleko od nich, se teď přisunul přímo k nim, protože čekal pořádný střet dvou studentů z opačných kolejí.
"Slyšel si mě. Moc tě obdivuji, jsi tak… chytrý, tak elegantní, tak inteligentní a já už nevím co."
"Odprejskni, Blacku!"
"Neodháněj mě, Severusi. Já ti říkám pravdu. Poslyš," vztáhnul k němu ruku a otřel ji o jeho tvář, "jakou značku krému používáš? Máš tak hebkou pleť! Požíváš denní i noční regenerační krém? Moje matka si takový kupuje," Snažil se, aby jeho výraz ve tváři zůstal kamenný. Už dlouho, co tu stál, se mu chtělo strašně smát. Když viděl, jaký výraz měl ve tváři Snape, v duchu se už dávno kroutil smíchy na zemi. Houf lidí stojící kolem něj se teď hlasitě smál a nechtěl utichnout.
Severus Snape jeho ruku prudce odstrčil. "Děláš si ze mě srandu Blacku?"
"Proč, měl bych? A Severusi," dotknul se jemně jeho vlasů, které pro dnešek byly opravdu mastné a neumyté. "Jaký používáš šampon, poraď mi. Taky bych chtěl vypadat jako ty a mít taky takové vlasy. Mastná čerň je teď hrozně v módě. Tak jsem si přišel pro radu."
Severus se začal rozčilovat a pořádně se rozzuřil: "Vypadněte!" Křikl kolem sebe a davy studentů začínaly řídnout. Někteří odvážlivci ale stále stáli na místě. Siriusovi už trochu cukalo v koutcích.
Remus to všechno pozoroval z protějšího rohu. Stál tak, aby slyšel každé jejich slovo.
"Nevím, o co ti jde, Blacku… a vím, že mě nemáš rád, já tebe taky ne… a…"
"… To je pomluva!" Skočil mu do řeči Sirius a tvářil se přitom ublíženě. "Začal to někdo, kdo slyšel, jak říkám, že tě nemám rád!"
"To bylo hrozně vtipné. Jste všichni stejní. Vy Zmijozelští."
Cos to řekl ty hade? Ty mě budeš přirovnávat ke Zmijozelským a sám ze sebe budeš dělat rodilého Nebelvíráka? Tak to si teda vyjasněme. Ty hade jeden!
"Přiznej se, Snape. Sám by si chtěl jít do Zmijozelu. Abys mohl lépe uplatnit svoji znalost v černé magii. Znám tě. Vím, že máš ten svůj umaštěný nos den co den ponořený v knihách o černé magii. Ani bych se nedivil, kdyby tím samým dotykem byly ty stránky mastné. To se pak musí špatně otáčet stránky, co?" Siriusovi už došla trpělivost. Chtěl mu říct ještě něco ostřejšího, ale Remus ho zarazil a vzal bokem.
"Ahoj Severusi," nuceně se usmál a táhl Siriuse bokem. "To by pro dnešek stačilo," usmál se na něj. "Ale že ti to šlo. Málem jsem ti uvěřil."
Sirius funěl jako rozzuřený býk. "Ten slizoun mě ale dopálil!"
"No tak, klid. To chce klid. Moc dobře vím, že by se taky líp hodil tam k vám. Je to zvláštní. Ty by spíš měl být s námi a on tam u vás. Ten osud je zvláštní.
"Jo, kamaráde. To jsou cesty osudu." Tohle je bohužel má temná cesta osudu. "No nic, budu muset jít. Lily na mě čeká."
Remus ho poplácal na lopatkách. "Jen běž, ty kanče!" Uculil se a než mu to jakkoliv Sirius stačil vrátit, utekl pryč.

11. kapitola - Kujme pikle, pikle kujme... spekulujme

8. října 2005 v 19:03 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Sirius cítil každý její záchvěv. Cítil vůni její kůže, vůni jejích vlasů. Cítil, jak se její tělo prolíná vášní a třese se.
Odtrhl rty od těch jejích
"Co?" Špitla Lily, když už si ji Sirius hodnou chvíli prohlížel.
"A co ten tvůj Petr?" Zazněl ironicky.
"Ty to dokážeš vážně v tu pravou chvíli zkazit, Blacku!" Lily se už chtěla zvednout, ale Sirius ji zastavil.
"Já jen… vždyť ho teď tady semnou podvádíš!" Už vůbec se necítil opilý, spíš úplně naopak, až moc střízlivý. Opilý byl jen láskou a svými city.
"Prosím tě, nekaž to. Vždyť nám bylo tak hezky!" Lily se na něj prosebně koukla a Sirius už neměl chuť nic namítat. Podíval se na tlumené světlo svíček a sfoukl ho. Pak se opatrně přisunul k Lily a začal ji laskat po šíji. Pak po krku a na uších. Slyšel její pravidelné vzdechy, které prozrazovaly vem si mě.
Prsty proplétal mezi vlasy a jazykem přejížděl sametově hebký, téměř porcelánový dekolt.
Opatrně z Lily sundal školní sukni, ve které doposud byla, oba dva celý den setrvali ve školních hábitech. Ve školních uniformách také přišli sem a pláště si odložili hned na začátku oslavy.
Pomalu rozvázal svoji i její kravatu. Mírně vzdychla a hladově se vpíjela do jeho rtů. Obě dvě kravaty nakonec zahodil kamsi do neznáma.
Nemotorně, ale přeci, mu Lily sundala košili a polštářky svých prstů se dotýkala jeho hrudi. Byla tak hebká a docela vypracovaná, což by ji nikdy u šestnáctiletého kluka nenapadlo. Mírně ji pokrývalo několik chloupků, ale jinak byla čistá a hezounká jako kojenecká pleť. Jazykem začala přejíždět po snědé pleti a nechala se přitom dál svlékat.
Strašně to potřeboval, potřeboval, aby se ho někdo dotýkal… aby se ho dotýkala ona.
Zuby začal rozepínat knoflíčky u její košile. Rukama ji chytil za boky a přiblížil k sobě. Pod jeho objetím se třásla. Jejich kůže byla rozpálená jako za horkého letního dne. Dotýkali se jeden druhého a cítili žár, který z nich sálal. Vybídl Lily, aby se mírně posadila a něžně z ní svlékl rozepnutou košili, kterou odhodil do dáli, aby nepřekážela.
Lily uchopila opasek jeho kalhot a ladně mu ho i s kalhoty stáhla dolů. Cítil vzrušení po celém těle. Cítil, jak vzrušená je i ona. Nezkrotná touha a vášeň pálily mosty.
Po chvíli zůstali ležet jen ve spodním prádle, které ale po chvíli nakonec šlo dolů také.
Dvě žhavá těla se téměř prolínala v jedno, zbývala už jen jediná… poslední věc…
Sirius nervózně mrknul na Lily a ta ho pokývnutím pobídla, aby dokončil to, co začal.
Prsty hladil její smetanově bledou pleť, přejížděl od rtů, přes krk, přes její hebká ňadra… až k podbřišku. Nakonec vztáhl svoje ruce mezi její stehna a pomaličku je odtáhnul od sebe. Naposledy se střetli očima, a pak do ní konečně vniknul.
Dvě těla, jedno smetanově bílé, druhé zlatavě snědé, se spojila v jedno.
Lily hluboce vzdychla. Vášeň je trhala na malinkaté kousky. Sirius byl něžný a opatrný. Hladil Lily po kůži, laskal její pleť po celém těle. Udělal několik pohybů a snažil se ji uspokojit. Na Lilyně i jeho těle rašil pot. Pot, který se ve spojení dvou těl mísil dohromady.
Cítil, jak Lily buší srdce o závod a cítil, jak v jejich spojení pookřála.
Pomalu se dostávala k vyvrcholení. Lilyiny steny se začaly stupňovat v hlasité výkřiky. Pevně Siriuse držela kolem ramen, jakoby ho už nikdy nechtěla pustit.
Zvýšil tempo, srdce mu tlouklo takovou rychlostí, že ho slyšel i v tak opojné chvíli, v takovém vzrušení, v nastávajícím orgasmu. Oba dva nabírali dech. Naposledy Lily přitiskl k sobě, mokrými rty ji obtěžkal krk, načež ji vášnivě políbil na rty… a pak… se to stalo.
Unavený a naprosto vyčerpaný se svalil hned vedle své vyvolené, která ještě popadala dech se zavřenýma očima. Přitom se jí na tváři rýsoval slastný výraz uspokojení.
Otočila se na bok a hlavu si opřela o Siriusovu divoce se vzdouvající hruď. Chvíli ho jen tak pozorovala, ale nakonec řekla: "A tohle bylo jako co? Jsem teď jedna z těch tvých holek?"
Sirius se na ni zamračil. Sakra, jak ji mám vysvětlit, že žádné moje holky nejsou. Že ona je ta jediná, ta vyvolená… copak tohle nebyl dostačující důkaz? Nejspíš ne… co si to namlouváš, Siriusi! Musíš ji vyznat lásku, aby uvěřila… Já na to vážně nemám!
"Ty to taky umíš ve vhodnou chvíli zkazit, Evansová!" Zvedl se a začal se oblíkat.
"Promiň, tak jsem to nemyslela. Já jen, chtěla jsem vědět, jak to teď s námi bude!" Sklopila oči.
"A co Petr?"
"Siriusi!!!"
"Co? Jen jsem realista. Ty máš kluka, Lily. Chodíš přece s Petrem!"
Lily vstala, obešla ho a rukama objala kolem ramen. "Myslím, že po dnešní noci už ne."
Tohle ho opravdu uklidnilo a trochu rozesmálo, ale nechtěl to dát tak znatelně vědět. Sirius se obrátil k Lily a zahleděl se jí do očí. Opomenul skutečnost, že tu teď před ním stojí nahá. Mírně mu zacukalo v koutcích, načež se usmál a láskyplně ji políbil.
Mám jí vyklopit celou pravdu? Teď, když to tak skvěle skončilo? Má cenu ze sebe dělat vola, když to stejně dopadlo tak, jak jsem chtěl?
"Myslím, že tohle nebudeš potřebovat!" Vzala Lily košili, kterou si chtěl právě Sirius navléci a mrskla s ní do opačného rohu. "A tohle taky ne," kalhoty, které už měl zase zpátky na sobě skončily ve stejném rohu jako před chvílí ta košile.
Stáli, oba dva nazí, těsně u sebe. Lily ho přivinula k sobě a měkkými rty pokoušela ty jeho. Jazykem přejížděla po dolním rtu a rukou sjížděla do partií, kam by si to nikdy jindy v životě nedovolila. Sirius tiše zasténal. Zavřel oči a nechal se jí vést. Její dotyky byly tak něžné, tak nezkušené, ale přeci byly vzrušující. Už hlavně proto, že byly její.
Chvíli ji nechal, ať si s jeho tělem dělá co chce, nechal se líbat po celém těle, nechal se hladit, masírovat i škrábat. Nakonec Lily vzal do náruče a položil ji na místo mezi polštářky. Nechtěl zopakovat hned to, co před chvílí dělali. Chtěl zachovat tu chvíli. Chvíli, že jsou spolu. Sami a mají se rádi. Chtěl zachovat tu romantiku.
Ležel vedle ní a důkladně si ji prohlížel. Byla hladová, hladová po jeho těle, stejně hladová jako je upír, když nemá dostatek krve. Dotýkala se ho na různých partiích těla a vrývala své nehty do jeho kůže. Rty se neustále vpíjela do těch jeho a prohrabávala se mu v jeho havraních vlasech, které byly tak dlouhé, že ji šimraly na obličeji.
Převalil se na ni a rukama opisoval její křivky, dotýkal se jejích ňader a líbal ji na bradavky. Lily tlumeně vzdychala, tentokrát už v častějším intervalu. Cítil, co chce… co chtějí oba.
"Chci tě, moc tě chci, Siriusi!" Vyřkla nahlas svou myšlenku, kterou ale Sirius už dávno poznal.
"Já tebe taky, Lily." Pronesl klidně, zahloubal se jí do očí a nakonec zopakoval to stejné, co před několika desítkami minut.
V místnosti bylo teplo. Krb hořel vkuse celou noc a ani jednou neuhasl. V místnosti bylo malinké okénko, kterým při svítání pronikaly paprsky slunce dovnitř.
Sirius se vzbudil jako první. Slunce ho pálilo do obličeje a cítil chlad bosých nohou. Opatrně se natočil na bok, aby si mohl svou vyvolenou ještě jednou prohlédnout.
Podepřel si hlavu a díval se přímo na ni.
Jak si tu krásně spí. Víčka zavřená, vlasy zakrývající hruď. Má je tak jasné, tak krásně rudé. A ty její zelené oči. Vždycky, když se s nimi na mě podívá, padnu do kolen. Proč neměla takový vliv na mě i tehdy? No jasně, tehdy to bylo jiné. Nebyly jsme odsouzeni kamarádit spolu. Měla své kamarádky a já své kamarády. Ale nakonec jsem šťastný. Šťastný za tuhle chvíli, nakonec jsem rád, že mi dal Moudrý klobouk takovou šanci a já lépe mohl poznat Lily… mou osudovou lásku, kterou jsem v minulém životě propásl. Protože si ji vzal můj nejlepší přítel. Ach Lily. Jsi tak nádherná, tak úžasná. Chytrá…
Jak hezky leží. Má tak nádhernou kůži. Jemnou, takovou čerstvou, jako jarní louka při jarní rovnodennosti. Je tak andělská, jak tu tak leží. Nožku přes nožku, Ruce pod hlavou. Je jako anděl. Nic netušící, spící andílek. Tohle musí být láska, jinak už nevím.
Lily se pohnula. Sirius se sklonil k její tváři a políbil ji na líčko.
Otevřela oči. Chvilku přemýšlela, co se vlastně stalo, a pak se podívala přímo na Siriuse a nádherně se usmála. Vztáhla svoji ruku na jeho tvář a Sirius přitiskl svou ruku na tu její. Úsměv opětoval.
"Kolik je hodin?"
"Netuším, beruško."
Lily se ještě víc usmála: "To si řekl moc krásně."
"Chceš něco k jídlu?"
"Něco bych zobla."
"Přinesu jahody. A pokud si budeš něco přát, určitě se to tu objeví," jakmile to Sirius dořekl, tak se hned vedle Lily objevil talíř plný palačinek a smetany.
"Teda, ty si umíš vybrat," usmál se a podal jí ty jahody.
"Já vím. Skvělé jídlo po ránu. Úžasného chlapa po boku, hned po ránu. Mám se skvěle."
Sirius vycenil zuby: "Ty mi ale lichotíš. Začnu se červenat."
"To bys mohl, já jsem tě nikdy neviděla se červenat," usmála se a vlepila mu pusu na rty.
"Kvůli tobě cokoliv, zlato!" Polibek jí oplatil.
"Nepovídej!" Zaculila se. "Chceš taky?" Nabídla mu jahody.
"Určitě," přiblížil se k ní a ukousl kus jahody, kterou držela.
"Ale už bychom se měli vrátit na kolej, nikdy nevíš…"
Sirius s ní musel souhlasit. Kdyby nebyl víkend, tak už by určitě museli být na hodině. Oba dva se oblíkli, sebrali své věci. Lily růžového slona("Je fakt nádherný!") a ruku v ruce odešli na kolej.
"Takže chceš říct…," smál se Remus, "že chodíš s Lily Evansovou?"
"Hmm." Přitakal neochotně Sirius, protože věděl, že prohrál sázku. Remus mu tohle předpověděl.
"V tom případě… prohrál si sázku!"
"No, ale my se nakonec o nic nevsadili."
"To nevadí, fér bude, když ti dám nějaký úkol, protože jsem ti to říkal a měl jsem pravdu. Takže…"
"No dobrá, dobrá," rezignoval Sirius a mírně se u toho culil. Vlastně nic neprohrál, ale hlavně vyhrál. Vyhrál první cenu. Lily.
"Tak v tom případě… hele, musím si to první rozmyslet, co ti ještě dám za úkol," usmíval se škodolibě Remus.
"To zase bude něco, ty jsi až příliš vynalézavý, Náměsíčníku," Sirius říkal takto Remusovi často a jemu to nevadilo. Byla to přezdívka šitá přímo na něj.
"To si piš, kámo!" Plácl ho rukou přes záda. "To se Jamesovi nebude líbit!"
"Heh," odfrkl si Sirius. "Kdyby jenom jemu! Myslím, že jsem Pettigrewovi zkazil plány!"
"A nejen jemu!"
"A jo, vidíš to. Snape," zaculil se Sirius, "ale žíly mi to vážně netrhá!"
"Ale mně si zlomil srdce," nasimuloval Remus zklamání a začal fiktivně brečet.
"Já ti koupím nějakou hlačku, bobešku, ať nejši tak šmutný, ňu ňu!" Pohladil ho Sirius po vlasech a oba dva se hlasitě rozesmáli.
"Hmm," protočil pobaveně panenky Remus, "mám pro tebe něco speciálního…"
"Ježiši, speciálního? Už se bojím!" Vykulil na něj oči.
"Oblečeš se za skauta.."
"Skaut? Co to?"
"No skaut… dítě oblečené jako kretén, pod vedením kreténa oblečeného jako dítě!" Oba se rozesmáli.
"Já vím, co to je… ty seš!"
"No a půjdeš za Petrem Pettigrewem, omluvíš se mu…"
"…ne…"
"…ale ano… půjdeš za ním, omluvíš se mu, žes mu přebral Lily, ovšem, pokud mu to už Lily všechno řekla. A pak ho poprosíš o autogram a řekneš mu, že jsi jeho velký fanda!"
"Tak to si ale děláš legraci!!!"
"Ne to myslím smrtelně vážně," usmíval se Remus.
"Teda Remusi! To bych do tebe neřekl, to myslíš opravdu vážně?"
"Opravdu."
"To neudělám!"
"Uděláš, bylo to sázka, Siriusi!"
"Kdybys tohle řekl hned na začátku, tak bych si dával sakra bacha… jen abych nedal Lily drobnou pusu na tvář!"
"Asi proto jsem nic na začátku nevymyslel, ono je to takhle lepší."
"Ne, vážně. Remusi, tohle mi nemůžeš udělat. To už raději půjdu za Snapem a zeptám se ho, jakou značku šamponu užívá!"
Remus se hlasitě rozesmál: "To by taky nebyl špatný nápad, kamaráde."
"Tak bereš?"
"Dobře, ale musíš mu to říct, když bude kolem nejvíc lidí a musíš dávat najevo obrovský obdiv!"
"Remusi, ty mě jednou zabiješ!" Povzdechl si Sirius. "A je ten skautský oblek nutný? Nevím, kde bych ho jako měl sehnat."
"No dobrá, tak bez toho oblečení. Stačí, když půjdeš vyšňořený, upravený… za Snapem. Ve chvíli, kdy bude kolem co nejvíc lidí a vyznáš mu svůj obdiv a zeptáš se ho na značku kosmetiky."
"Ty si ale záškvara, víš to? Vždyť Snape je tvůj spolužák."
"To jo," zdvihl Remus obočí, "ale je takový divný. Měl by se vzpamatovat. A ty mu v tom pomůžeš!" Zaculil se.
"To tebe měl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Jsi pěkný intrikán a záškvara. Teda, tohle jsem si o tobě nemyslel," usmál se Sirius, "ale nebude mi větší ctí, než si udělat blázny ze Snapea." Rozchechtal se.
P.S. Za případné chyby a překlepy se převelice omlouvám, posílám to v rychlosti a nečetla jsem to po sobě :)

10. kapitola - Nezkrotná vášeň

8. října 2005 v 19:00 | Blanch |  + Temná cesta osudu
Byly Lektvary. Bůh moc dobře věděl, že tento předmět měl Sirius nejméně rád, už hlavně proto, že Slughorn se snad jako jediný z profesorů vůbec nezměnil a byl stále stejně dotěrný a neustále ho zval na ty jeho přiblblé večírky pro školní elitu, jako byly děti slavných, mocných, známých či bohatých a čistokrevných rodičů, nebo prostě jen chytří, inteligentní a potenciálně nejlepší studenti, mezi které proti své vůli patřil i Sirius. Jak už z hlediska dítěte z bohaté rodiny, či z hlediska nejchytřejšího kluka ve Zmijozelu. Kupodivu však mezi ně patřila i Lily, i když byla z mudlovské rodiny. Její inteligence a nadání na Lektvary ji zařídili vstupenku do řad šlechticů. Ale Siriuse to moc neudivovalo, protože stejně tak to bylo i tehdy, v minulém životě. Slughorn měl Lily hodně rád.
Sirius neměl tyhle večírky rád, protože na nich potkával Petra, jako nejchytřejšího studenta Havraspáru, což byla teda oproti minulého života velká ironie, potkával tam Snapea, na kterého opravdu neměl Sirius náladu a taky toho blbečka, se kterým leží na pokoji a se kterým se baví Ted, Jegora Rastina, povýšeného a namyšleného zmetka z bohaté a známé rodiny. Sirius se těmto večírkům pokoušel vyhýbat, ale někdy to holt nešlo a byl donucen tam jít, stejně tak se svým o rok mladším bratrem, se kterým také nevycházel zrovna nejlépe.
Dnes byl Slughorn v opojné náladě, všude kolem sebe rozhazoval úsměvy a měl moc dobrou náladu. Sirius v dáli viděl, jak nese v náručí nějakou krabici plnou čehosi hnusného, co vydávalo nějaké zvuky.
No to snad ne, snad si tu nebudeme hrát na Péči o kouzelné tvory?
V Lektvarech sedával vedle Lily, jako obvykle, ale nikdy by neřekl, že mu to jednou bude dělat problémy a že si bude chtít raději sednou už vedle toho Snapea. Lily taky v poslední době nebyla moc milá. Už hlavně proto, že s ním skoro nekomunikovala. Neustále to táhla s tou Krysou Petrem a moc dobře věděla, jak to Siriuse žere. Myslela si, že si hraje na nějakého ochránce nebo co, že si hraje na staršího sourozence, ale ani netušila, jak daleko je od pravdy, že ta čirá nenávist pramení nejen z minulosti, ale také z nezdravé žárlivosti.
"Dnes jsem si pro vás přichystal jednu specialitku," usmíval se na ně Slughorn. "Každý jste si jistě všiml, že v této krabici je něco živého, dle kvákání lze usoudit, že to budou jistojistě žáby. A vaším dnešním úkolem bude, získat několik velmi důležitých a používaných ingrediencí z žabího těla, ale také získat určitý jed, který žáby vylučují, ze kterého později vytvoříme protijed. Žabí jedy jsou substance, které způsobí jedno trvalé nebo reverzibilní poškození zdraví, mohou také zabíjet, zabijí rychle v malém množství, zabíjí na bázi vytvoření bakteriální bílkoviny, důsledkem často bývá tetanus nebo botulismus."
"Takže jednoduše je budeme pitvat?" Ozval se Sirius. Tohle po nich nechtěl Slughorn ani tehdy, v minulosti. Nikdy v životě nic nepitval a měl obavy, že se z toho vedle něj Lily zhroutí, protože jak ji znal, tohle není zrovna nic pro ni. A když se na ni otočil, mohl spatřit mírně nazelenalou tvář.
"Velmi správně, pane Blacku," profesor se stále usmíval. "Každá lavice si vezme do páru jednu žábu a bude ji pitvat. Na konci hodiny mi každý odevzdá výměšek žabích žaludečních šťáv jako roztok s žabí krví zároveň, čímž je onen jed. Každý si také vezme gumové rukavice, aby se zamezilo styku se šťávami. Dávejte si pozor, ať se šťávy nedostanou do žádných vašich dutin, mohlo by to mít nedozírné následky. Doufám, že už jste natolik inteligentní, že nebudete dělat žádné blbosti," zamračil se Slughorn, "dále mi předáte žabí střívka, žabí srdce, které je velmi důležité do lektvaru na zvýšení či snížení tlaku, to záleží na substanci a poměru ingrediencí. A také, a to je posledním úkolem, mi musíte vypreparovat Langerhansovy ostrůvky, které naleznete v hormonální soustavě. Postup budete mít napsaný celý na tabuli, přeji všem mnoho štěstí a žádný úraz, pojďte si pro rukavice a žáby," vyzval je profesor a třídou se linula šelest pergamenů a brků, všichni si začali hlasitě povídat. Jejich obavy byly namístě, skoro nikdo neměl vůbec tušení, o čem to vlastně Slughorn mluvil a cože to budou muset vypreparovat. V hlasech studentů zněl podtón paniky a strachu, že něco pokazí nebo tím nedej bože ohrozí sami sebe.
Sirius se podíval bokem oka na Lily, která už hrála téměř všemi barvami. "No tak já teda zajdu pro tu žábu," odkašlal si.
"To bys byl hodný," chudák holka se nezmohla na žádnou kloudnou odpověď a už vůbec se nezmohla cokoliv udělat, natož si s ním zajít aspoň pro rukavice.
Hodina probíhala docela v pohodě. Všichni měli obavy, ale nakonec to skoro každý zvládl, někdo sám a někdo s pomocí profesora.
Sirius se téměř v té žábě hrabal sám. Lily nebyla ničeho schopná. Nebyla schopná ani asistovat, jen mu podívala potřebné pomůcky jako byl mudlovský skalpel, který moc dobře znala, nebo miniaturní kleštičky či pinzetu. Na stolku měli připravených několik kalíšků na vybrané ingredience. Sirius už byl smířený s tím, že to prostě oddře sám. Vlastně to Lily ani nevyčítal, vždyť je holka a má právo cítit nechuť k takovým věcem.
"Teda, já, jak tě tak pozoruji, Siriusi, jak to tak pěkně zvládáš a jak ti to jde… Budu pak na tebe hrdá, až budu zvracet!" Lily se mírně, ale s nechutí, usmála.
Trochu to Siriuse pobavilo, vlastně trochu víc, až málem tu žábu řízl tam, kam nechtěl.
Ke konci hodiny odevzdal spolu s Lily všechno, co měli odevzdat a pořádně si oba dva oddechli.
"Teda, doufám, že si pro příště Slughorn nevymyslí zase něco podobného nebo si s sebou začnu brát plynovou masku a pytlík na zvratky."
"No, nebylo to snad tak hrozný, ne? Vždyť jsem tu žába operoval já!"
"A za to jsem ti fakt vděčná, Siriusi. Já bych nebyla schopná uříznout ji ani prst u nohy, natož nějaké vnitřnosti a jakejsi hormonální tentononc."
"Výborně studenti," chválil je na konci hodiny profesor, "všichni jste to jakž takž zvládli a nedošlo tu k žádné úhoně. Musím vás pochválit. V příští hodině si každý zase své ingredience vyzvedne a začneme pracovat na protijedu, který jsem zmiňoval. A v dalších hodinách využijeme zbytek žabích vnitřností k výrobě různých mastí, odvarů a lektvarů. Pro dnešek už by to stačilo, přeji všem příjemný den!"
Lily i Sirius si sebrali své věci a co nejrychleji vypadli z učebny. Lily se od Siriuse oddělila a zase dělala, jako by se s ním vůbec v hodině nebavila, jako by tam nebyl a jakoby byl jenom vzduch.
Sirius ji rychle doběhl a chytil ji za paži. "Lily, počkej."
"Co je?" Otočila se, trošku s nasupeným výrazem.
"Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli máš zítra večer čas."
"Zítra?" Lily to přišlo podivné a něco ji nehrálo, ale to, že má čas zapírat nechtěla, i když, pokud jde o Siriuse, člověk nikdy neví, co je lepší. "No, ještě nevím, ale zřejmě asi jo, proč, co se jako má dít?"
"Chtěl bych tě někam vzít?"
"Mě?"
"Ano, tebe. Koho jiného asi? Tu krásnou blondýnku, co stojí přímo za tebou?" Zaculil se nevinně a naznačil zamilovaný pohled těsně za Lily tak, že ji nutkalo se otočit a opravdu se přesvědčit, jestli tam někdo nestojí. Ale nakonec to neudělala. Ještě, aby ze sebe udělala hlupáka.
"Myslela jsem, že se spolu nebavíme, Blacku!"
"Nebuď na mě hned nabroušená, Evansová. Jen za to, že tě chci někam vzít!"
"A kam to má jako být?"
"To uvidíš, je to překvapení."
"No já nevím," zamyslela se Lily, tentokrát už nebyla naštvaná, ale spíš zvědavá, co si na ni zase ten prevít vymyslel.
"Nenech se přemlouvat, Lily!"
"No tak jo."
"Fajn." Zajásal Sirius. "Tak já tě teda po večeři počkám před Slavnostní síní a půjdeme rovnou tam, dobře?"
"No dobře," usmála se Lily a zakývala nevěřícně hlavou, načež mu vlepila na tvář pusu, "ale stejně mě štveš!"
"Však ty mě taky!"
Zbytek dne ne a ne uplynout. Když Sirius nechtěl, aby čas ubíhal rychle, tak jako na potvoru rychle ubíhal. A když chtěl, aby co nejrychleji uběhl, tak zase pro změnu nechtěl ubíhat vůbec. Tak to bylo i dnes. Byl to přesně ten případ. Chtěl, aby už byl zítřek, v šest hodin večer. Ale čas se strašně smrákal. Nešlo to pomalu ani vydržet. Sirius měl už tendence, že vyklopí Lily přímo celou pravdu hned teď, ale nakonec se překonal a udržel se. Nemůže přece zkazit to překvapení, přímo na Lilyiny narozeniny.
"Tak jsem tady," konečně, konečně se dočkal. Byl den D, šest hodin večer a Lily přišla na smluvené místo. "Půjdeme?" Naposledy si otřela vousy vytvořené dýňovou šťávou z pusy a následovala Siriuse, který ji chytil za ruku.
"Kam mě to táhneš, můžu vědět?"
"Ne," usmál se škodolibě.
Když zamířili k jedné chodbě, od které už bylo místo, kam chtěl Sirius jít, jen několik metrů, zastavili se.
"Tady?" Rozhlížela se Lily a viděla jen prázdné zdi a kamennou chodbu.
"Ne, tady ti jen nasadím tohle," Sirius z kapsy vyndal něco černého.
"Proboha, Tichošlápku, co si to vymýšlíš?" Koukla Lily na černý šátek, který ji chtěl Sirius ovázat kolem očí.
"Nech se, věř mi, Lily."
"No já ti nevím, Blacku!"
"Ale no tak, Evansová. Myslíš, že bych ti nějak mohl ublížit?"
"No dobře," rezignovala rusovláska a postavila se tak, aby jí Sirius mohl ovázat černý šátek kolem očí.
"Pojď," chytl ji pevně za ruku a táhl ji za roh. Přišli k nějaké holé stěně a Sirius pokynul Lily, aby ho následovala. Šli po nějaké imaginární čáře, tam a zpátky a opakovali to třikrát, dokud se ve zdi nezjevily dveře. Sirius k nim, spolu s Lily, pomalinku přistoupil a uchopil je za kliku. Dveře se potichounku pootevřely a Sirius mohl v interiéru spatřit přesně to, co si celou dobu pro Lily představoval. Opatrně jí sundal o čí šátek a Lily ochromeně ztuhla.
"Pane bože!" Rukou si přikryla ústa.
Pokoj byl středně velký a útulný. Zem byla plná červených saténových polštářků ve tvaru srdce. Na konci pokoje byl pult, na kterém stálo několik lahví šampaňského, spolu s miskou červených jahod a šlehačkou opodál. U stropu visel transparent Všechno nejlepší Lily Evansová! A v opačném rohu hořel krb. V místnosti hrála příjemná a romantická hudba a kousek od nich stály dvě křišťálové sklenice na šampaňské.
"Proboha, Siriusi…"
"Všechno nejlepší, Lily," líbl ji na tvář a zářivě se na ni usmál.
"Ještě nikdy v životě mi nikdo nepřipravil takovou nádheru."
"Líbí se ti to?"
"Tak to je teda slabé slovo, kamaráde!" Siriuse tohle přízvisko mírně zranilo, ale raději to přešel jako by to vůbec neslyšel.
"Tak pojď dovnitř, ať sem netáhne chlad. Uzmi sklenici a připijeme si na tvoje zdraví."
"To je tak… neskutečné," valila zraky do všech stran a přitom měla mírně pootevřenou pusu. Popadla jednu sklenici do ruk a druhou si vzal Sirius, který mezitím, co se rozhlížela, otevřel láhev šampaňského.
"Tak na tebe," lil mok do sklenic a hleděl jí přitom do očí.
"To je vážně neskutečné!" Společně si cinkli a celý obsah vypili.
Sirius se na chvilku od ní odtrhl a zašel za pult a vzal něco ze země.
"Ještě tu pro tebe něco mám!" Vylezl zpoza rohu pultu a vzal s sebou obrovský balík zavázaný červenou stuhou.
"Ježiši Kriste, to si nemusel," do Lilyiných očí se draly slzy. Slzy štěstí a překvapení. Tohle by od něj rozhodně nečekala a už vůbec ne v poslední době, kdy se ti dva pořád jen rafali.
"Rozbal to." Podal ji dárek do ruk a Lily ho s obrovskou vervou trhala na kusy. Načež se ji v dlaních objevil obrovský plyšový růžový slon.
"Siriusi, ten je nádherný," šlo na ní poznat, že nenachází slov a Sirius si byl jistý, že zvolil vítečně.
"Dávám ti slona na znamení věrnosti. Stejně tak, jakou má slon sílu a jak je obrovský, tak takový bude i můj vztah k tobě, Lily."
"Ach, Siriusi."
Už, už měl všechno na jazyku a chtěl jí to všechno vyklopit, ale najednou se zadrhnul a nešlo to. Sakra, teď ne. Musíš to zvládnout, Siriusi. Musíš, prostě musíš. Teď nebo nikdy. Už nebude nikdy tak skvělá příležitost. Jedině zase až za rok a tak dlouho už bys přece nechtěl čekat! Vždyť za rok může být dávno pozdě! Ne, opravdu to nešlo.
"Tak, dáme si ještě, ne?" Dodal nervózně a nalil jim další sklenici bublinek.
Čas se pomalu krátil. Celá láhev už jimi byla dávno vypitá a jim to pomalu začalo stoupat do hlavy. Lily už se svalila na zem, mezi saténové rudé polštářky ve tvaru srdce.
"Člověk by řekl," trochu ji dělalo obtíže cokoliv vyslovovat, ale přece jen to zvládla, "že tyhle ty… srdíčka budou mít i… jak se to říká? Že prostě, no, že to má i jiný hlubší podtooo.. noo, hlubší záměr? Jo, tak by se to dalo říct!"
"A co když mají?" Sirius se k ní svalil taky s další láhví v ruce. Tentokrát už žádné skleničky nepotřebovali a pili rovno z láhve.
"Jak to myslíš?" Lily jakoby zbystřila.
"Tak, jak jsem to řekl."
"Ony mají hlubší.. noo, tamto..?"
"Asi jo."
"Jsi tajemný jak hrad v Karpatech, Siriusi!"
"Já vím! Ale když já ti to nemůžu říct!"
"Co?" Naléhala pořád Lily a furt do něj dorážela.
Sirius ji vášnivě hleděl do očí, ale ona si toho nevšímala. Sledoval každou její grimasu, každý její pohled a úsměv, každý pohyb, každé křoupání kostí, když se hnula. Nespustil z ní oči. Chtěl to udělat už dlouho a moc to chtěl udělat. Toužil po tom. Nikdy po tom tak netoužil jako teď. Ani v minulém životě. U žádné dívky to tak necítil. Žádná ho tak nepřipravovala o rozum a z žádné neměl takovou husí kůži.
Teď nebo nikdy, když už nic, když už ze sebe uděláš vola, tak se aspoň můžeš vymluvit na alkohol!
Sirius popadl hihňající se Lily a přivinul ji k sobě. Jemně se dotkl jejích rtů, jemně je polaskal, až je líbezně a vášnivě políbil. Čekal, že mu přiletí pořádná facka nebo aspoň nějaký políček, ale nedělo se vůbec nic. Lily nic neudělala. Zavřela oči a polibek opětovala.
Siriusovi poskočilo srdce, jeho tep se zrychlil a jeho vnitřní hlásek mu napovídal, že dělá správně. Povalil Lily na polstrovanou podlahu polštáři. Lily se sesunula pod jeho vahou, ale nic nenamítala. Opatrně ji hladil ve vlasech a přidržoval se podél jejího těla. Oba měli v sobě dost alkoholu natolik, že by se nedokázali ovládat a udělali kdejakou chybu, to Sirius věděl, ale taky věděl, že v tuhle chvíli ho neovládá žádný alkohol, ale pouho pouze jeho nesmírná vášeň a zamilovanost k Lily. Jak už na tom byla Lily, těžko říct, ale hodlal si tuhle chvíli pořádně vychutnat, protože už by se nikdy nemusela opakovat.