2 part

11. září 2005 v 21:05 | blanch
"Nazdar Pottere," nic, ani nemrkl, "jdeme si tě odvést, sbal si věci," Harry však opět nic nepodnikl, "hochu, slyšíš?" Nic se nedělo, "Tohle se mi nelíbí," vyřkl stejné slůvko jako Tonksová a Harryho věci se samy začaly balit do dalšího kufru.
"Tak pojď Pottere," Harry se ani nehnul, Moody vykouzlil nosítka a naložil na ně pomocí kouzla Harryho.
Když sešel dolů, Tonksová na ně nevěřícně hleděla a po chvíli začala křičet na Dursleyovi: "Co jste s ním udělali?" přistoupila k Harrymu, "Harry, no tak..Harry..vnímáš mě?" Nic. "Za tohle zaplatíte!" rozkřičela se ještě víc.
"Co si to dovolujete, Vy..Vy..jedna. V mém domě řvát nebudete. Vezměte už si toho spratka. Za celé léto jsme se ho ani nedotkli," ohnal se Vernon Dursley, ale jakmile Tonksová vytáhla z kapsy hůlku, jeho odvaha ho náhle přešla.
"Vezmeme si tě k sobě, Harry. Neboj se, brzy se ti zlepší nálada, uvidíš. Ale zatím není ten správný čas."
Harry nechápal, jak tohle může Tonksová tvrdit. Jí nikdo neumřel. Naprosto neví, o čem mluví. Ona neví, jak strašně se Harry cítí. Je prostě nemožné, aby se mu brzy zlepšila nálada. Dál nad tím neuvažoval, bylo mu jedno, co s ním teď bude. Klidně by i namístě umřel. Aspoň by zase viděl Siriuse a své rodiče. Ani nevěděl, jak ho dopravili na Grimmauldovo náměstí. Jen věděl, že tohle místo začíná stejně nenávidět jako kdysi Sirius. Je plné vzpomínek, plné vzpomínek na Siriuse.
Poprvé v životě ucítil zášť vůči skřítkovi. Ten zrádce Krátura si tu klidně chodil po chodbách, jako vždy vůbec nevnímal, že kolem něj někdo chodí. Když ho Harry uviděl, měl sto chutí ho zabít. Podruhé v životě měl chuť použít zakázanou kletbu, a to proto, aby ublížil.
Všude kolem něj bylo něco ze Siriuse. Byl to jeho dům, na obrazech viseli jeho předkové.
Aniž by cokoliv řekla aniž by si kdokoliv všiml, odebral se automaticky do pokoje, kde loni spal s Ronem. Lehl na postel a dál se utápěl v žalu, který ho ničil.
Dva dny trávil takto, ale pak už to bohužel nešlo, protože přijeli Ron, George, Fred, Ginny a Hermiona. Harrymu to sice trošku zvedlo náladu, ale ne tak, jak říkala Tonksová. Jestli myslela tímhle to zvednutí nálady, tak se šeredně zmýlila. Měl své kamarády rád, ale neměl chuť s nimi trávit čas, a tak se jim spíše stranil.
Aby nevypadal jako největší morous, jen tak mezi řečí se Freda s Georgem zeptal, jak klape obchod.
"Jen rozkvétá, Harry. Každý den máme stovky hostů a desítky objednávek. A to jen díky tobě, kamaráde," radovala se dvojčata.
"Zasloužíte si to," usmál se Harry, nevěděl, kde najednou vykouzlil tak upřímný úsměv. Poprvé po téměř třech měsících roztáhl ústa v úsměv.
Musel uznat, že za těch pár dnů se mu dařilo lépe. Kamarádi mu pomohli trochu se odreagovat, sice se každou noc znovu a znovu utápěl ve vzpomínkách a v pocitu viny, ale bylo to lepší. Až na poslední noc, kterou trávili na Grimmauldově náměstí před odjezdem do Bradavic.
Zdál se mu sen. Vrátil se na Odbor záhad. Stál uprostřed tmavé místnosti, bylo v ní jen vidět, že podlaha byla jako šachovnice, střídaly se v ní bílé a černé kachličky. Místnost neměla žádná okna, ani dveře. Všude byla tma.. najednou se ze stínu vynořila postava v kápi, nebyl vidět obrys, ale šel vidět lesk černého saténu, ze kterého byl vyroben hábit. Postava zvedla hlavu. NE! Obraz, který se Harrymu najednou vyskytl byl odstrašující. Nebylo vidět ve tváři nic, jen červené oči, které osvětlovaly celou místnost. Harry stál jako přikovaný, nemohl hnout nohama, jen rukama. Jakmile ale vztáhnul ruce do kapes, HŮLKA NIKDE! To není možné! Byl bez hůlky. Stál tu v jedné tmavé místnosti, sotva viděl na metr před sebe, s Voldemortem a byl odzbrojený.
"Zase se setkáváme, Harry, myslíš, že jsem opustil tvou hlavu? Ne, moc dobře vím, že jsme propojeni. Ty a já..jako jedna osoba," ledově se rozesmál, "chybí ti, viď? Cítím to. Umíráš touhou se s ním setkat. Pomohu ti, pokud budeš chtít. Cítím tvou bolest a strašně mě to vzrušuje. Trpíš, neskonale trpíš.. ten žal tě zabíjí..," zamlaskal, "teď uvažuji, jestli tě mám zabít a ulehčit si tím práci..a tak trochu udělat službičku tobě, anebo tě nechat pomalu umírat trápením.. moc rád se dívám, když lidé trpí..a obzvlášť se mi to bude líbit u tebe. Vyhrál jsem, Harry Pottere, jsi slabý, nemáš sílu dál bojovat a to se mi líbí…," pak mávl hůlkou, z té vyplynula jakási mlha nebo oblak.. šedý dým a z toho se postupně linula mužská postava.. Harry ji ihned poznal. Byl to Sirius.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Glum Glum | E-mail | 21. února 2006 v 19:52 | Reagovat

Taky dobrý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.