(drugá část)

8. srpna 2005 v 0:32
Téměř pětadvacetiletý mladík se šlachovitou postavou usínal velice nepokojně a neustále musel myslet na to, co to s ním to děvče dělá. Co se to s ním děje. Že by to byla láska? To je přece nesmysl. Ale proč by to měl být nesmysl, on sám přece neví, co to ta Láska s velkým L je. Vlastně ani neví, co je to láska s malým l, ani lásečka, poblouznění, sympatie, přitažlivost. Neznal tyhle pojmy v praxi. Vždy jen slýchával od svých spolužáků, co všechno znamená. Sám to nezažil. Dokonce byl dosud ještě panic. Kdyby o tom tehdy věděl ten zatracenej Potter nebo Black, vysmáli by se mu do očí a udělali mu pořádnou scénu. A co teprve teď, když už je dávno dospělý. Žije vlastní život, má práci a je nezávislý na rodičích. Odstěhoval se od nich hned jakmile skončil sedmý ročník. Když dosáhl kouzelnické zletilosti. Našel si byt a začal studovat to, co ho baví. Lektvary a černou magii. A už nikdy se o rodinu nestaral. Neměl moc příjemné dětství a nerad na něj vzpomínal. Rodiče mu taky příliš nepřirostli k srdci, i když ho do jeho sedmnácti let šatili, platili mu výdaje a starali se o něj. Mateřskou lásku však nikdy nepoznal. Poznal jen ráznou ruku svého otce a někdy i sílu koženého opasku. Vlastně neměl žádné dětství. Neměl opravdové kamarády, jen sem tam kamarádil s Luciusem Malfoyem, i když toho příliš nezajímal. Ten by teď měl mít dvouletého syna. Stejně jako měli Potterovi. Občas si ještě rozuměl s Bellatrix Blackovou(která jen tak mimochodem byla sestřenicí toho chuligána Siriuse Blacka), ale ta byla taky příliš povýšená nad kluka, co neměl honosné hábity a co byl věčně zahleděný do knih o černé magii. Nejlepšího přítele nikdy neměl. Ve škole ho věčně obtěžoval ten arogantní blbeček Potter a jeho kumpán Black. Zažil jen ponížení nebo opovrhování. Nevěděl, co je to přátelství nebo láska. Tak jak má teď rozpoznat, co vlastně cítí ? Jeho srdce udělalo čáru přes rozpočet rozumu. Byl v koncích. Ať už myslel na cokoliv, myšlenkami vždycky skončil u té křehké a drobné dívenky s andělskou tváří. Co to s ní asi je ?? Dnešní noc toho moc nenaspal. Venku už svítalo a on byl stále vzhůru. Už nemělo ani cenu usínat. Vstal, oblékl si svůj černý hábit a plášť a vydal se na snídani. Bylo něco kolem páté hodiny ranní. Vstoupil s obrovským údivem. Nečekal, že tu vůbec někdo bude a už vůbec nečekal, že tu bude právě ona. Gwendoline.
"Dobré ráno, cože jste tu tak brzy Gwen ?"
"Nemohla jsem spát."
"Tak to jsme dva," pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Severus nebyl zvyklý se usmívat, nikdy to nepotřeboval. Měl na čele plno vrásek z věčného mračení se a na svůj věk vypadal přešle. I přes všechny jeho fyzické nedostatky, jako byl hákovitý nos, mastné vlasy, šlachovité tělo či sinalou tvář, byl docela pohledný. Nejkrásnější na něm byly jeho hluboké ledové černé oči, které působily doslova uhrančivě. Stejně tak obočí, tak husté a tmavé, jež lemovalo ty nádherné oči, působilo velice smysluplně. Rty měl sepjaté ve vodorovnou linii. Přesto na něm bylo pár věcí, které by zaujaly kdejakou ženu. Měl překrásné ruce. Velké, silné a statné. Obrovské dlaně s dlouhými prsty a rýsovanými klouby. Černá barva oblečení mu skvěle pasovala k jeho postavě. I když byl příliš hubený, byl dost vysoký a měl široká ramena, která by právě v tuhle chvíli nejraději objímala osobu, jež seděla právě vedle něj. Gwendoline vypadala přešle. Měla bledou tvář a kruhy pod očima. Severus si vzpomněl na Remuse Lupina, vlkodlaka z Nebelvíru. Co když je Gwen taky vlkodlak. Všechno to tak naznačuje. Lupin byl tehdy taky bledý, strhaný a míval kruhy pod očima. Nedalo mu to a musel se zeptat: "Co s Vámi včera bylo, že jste nepřišla na večeři ?"
"Nebylo mi příliš dobře. Občas se mi to stává, neudělá s tím nic ani madame Pomfreyová. To víte, musím s tím umět žít."
Severus těmto povídačkám moc nevěřil. Uvažoval, že by využil Nitrozpytu, ale nakonec to zavrhl. Měl k téhle dívce úctu a ať už si říká co chce, má na to právo a je to její soukromí. Má důvod, proč to zamlčovat.
Čas plynul strašně rychle. Ani se nenadal a už se blížil listopad a s ním i famprpálová sezóna. Předpokládal, že Zmijozel letos opět vyhraje jak školní, tak i famfrpálový pohár. Od doby, co nastoupil Zmijozel vyhrává každý rok.
První zápas byl právě s Nebelvírem. Tohle kolejní družstvo bylo už několik let slabé. Mělo přímo příšerné složení, a tak nebylo divu, že Zmijozel vyhrál 270: 20.
"Poslyšte, Gwen," zastavil ji Severus na chodbě, všiml si, že je zase velice bledá, "mohu Vám udělat lektvar Životabudič, který Vám určitě pomůže v těchto stavech. Bude Vám lépe, uvidíte."
"Jste hodný, Severusi, ale mně nepomůže nic," usmála se tak upřímně, že to Severuse i přes to všechno zahřálo u srdce. Měl však nadále strašnou starost. Musel za každou cenu zjistit, co se to s ní děje.
Na Vánoce už bylo zase vše v pořádku. Gwendoline se smála, byla veselá a plná energie. Vypadala spokojeně.
Škola zůstala téměř prázdná. V posledních dvou letech už se studenti nebáli jezdit domů. Po Voldemotrově pádu neměl nikdo v plánu zůstávat na Vánoce ve škole. Zůstalo tu jen pár studentů z vyšších ročníků.
Severus už se konečně rozhodl, že využije situace a něco podnikne. Takhle to přece nešlo. Neustále na Gwendoline jen civět a nic nedělat.
"Ehm.. nešla by jste se projít..třeba po škole?"
Opět měla úsměvy na rozdávání: "Jistě, pročpak ne, jen si zajdu pro něco teplého na sebe."
"To není nutné," Severus mávl hůlkou a vlněný svetr byl na světě.
"Teda, ten je nádherný."
"Je Váš. K Vánocům."
"Děkuji, Seve.. mohu Vám tak říkat ?"
"Vy mi můžete říkat jak chcete," odpověděl s neskrývaným koketováním v hlase, ale ona si toho nevšimla.
"Taky pro Vás něco mám."
"Vážně ?" podivil se. Byl naprosto zaskočený, když mu věnovala svazek třídílné encyklopedie o nejvzácnějších lektvarech světa.
"Copak se děje ?"
"Já jen.. že jsem už několik let nedostal na Vánoce žádný dárek."
Gwendoline to neuvěřitelně zaskočilo: "Vážně ?"
"A-ano..," než stihl cokoliv říct, tak ho políbila. Zůstal stát jako kamenný sloup. Co to mělo znamenat ?
Ukázala prstem vzhůru: "Jmelí!"
Aha tak to už chápal. Ale bylo to překrásné. Vlastně jeho první polibek, který kdy dostal.Neudržel se, využil chvíle, kdy natočila obličej a polibek ji vrátil. Čekal, že teď dostane políček, ale nestalo se nic. Gwendoline tam v klidu stála a nechala se dál líbat. Vlastně teď už se líbali oba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Glum Glum | E-mail | 17. února 2006 v 20:04 | Reagovat

Ha,ha,ha,ha...... já se teda smněju, s tím ponicem to bylo dobrý cha,cha,cha  fakt legrační máš o demně velkou pochvalu :)))))))))))))))

2 Helesika Helesika | E-mail | 27. února 2006 v 17:50 | Reagovat

Bájo

3 Blanch Blanch | 27. února 2006 v 19:10 | Reagovat

:))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.