2/3

5. srpna 2005 v 3:13 |  + Vlkodlakův cit II
Byla tak krásná, tak překrásná. Nemohl tomu uvěřit, vždyť to je devatenáct let. Nemůže být přece stále do ní tak bláznivě zamilovaný. To je nemyslitelné. Vždyť má za sebou plno tragických událostí, byla vdaná a měla dceru. Ta sotva teď myslí na lásku. Vždyť už ho dávno nemiluje. Remus se mučil těmihle myšlenkami od chvíle, kdy ji viděl poprvé po celé té věčnosti. Jeho zamilovanost se vrátila ve chvíli, kdy vkročila před několika týdny do tohoto domu…kdy překročila práh Grimmauldova náměstí. Nyní měl na starost tohle centrum on. Po Siriusově smrti to zde převzal on. Byla to výhoda, nemusel platit žádné peníze za nájem a měl tu všechno, co potřeboval. Jen práci ne, teda kromě té, kterou dělal pro Řád, protože ta placena není.
Rozhodl se, že půjde spát, musí tohle všechno zahnat.
Stála předním v průhledné saténové košilce, hladila ho po tváři a líbezně se přitom usmívala. Ach, Yasmin, Remusova mysl pracovala na plné obrátky. A nejen mysl, kdo by odolal tak úžasné ženě. Chytla ho za ruku a přilehla si k němu do postele. Čekal na to tak dlouho..tak dlouho..dlouhých devatenáct let… sklonila se k němu a…
"…NÉÉÉÉÉÉÉÉ…," Remus ihned vyskočil z postele, popadl hůlku a zamířil rovnou na místo, odkud zněl ten křik. Moc dobře věděl, odkud se linul. Nikdo jiný v domě nebyl. Vyběhl po schodech do Yasminina pokoje. Když uviděl, že stále leží v pokoji, trochu si oddechl. Přispěchal k ní a začal ji uklidňovat: "To je dobré, to je jen zlý sen. Yasmin, drahoušku..to je jen sen, slyšíš?!" Yasmin otevřela oči a sklopila hlavu do jeho náruče, propukla v obrovský pláč, který nechtěl ustat.
"Remusi, já- já je viděla.."
"Koho?" hladil ji po vlasech a dělal přitom tiché šššš..
"Všechny moje drahé, viděla jsem je znovu umírat..nemohla jsem jim pomoci.."
"Za to ale nemůžeš, ššš… to byl jen zlý sen, to přejde.."
"..já..viděla jsem umírat i tebe.. mám špatnou předtuchu Remusi," Remus se zarazil. To ještě nevěděla, co ho čeká. A rozhodně jí to teď sdělovat nechtěl, ještě by ji to víc rozrušilo. Byl rozhodnut, že zase půjde spát, bylo bezmála půl čtvrté ráno.
Yasmin ho chytla za ruku, "ne, prosím, neodcházej. Buď tu semnou," dívala se na něj tak bezmocně a tak truchlivě, že nemohl odolat. Věděl, že pro dnešní noc je pro ni spíš něco jako anděl strážný nebo jako chrabrý rytíř, ale i tak mohl být nablízku ženě, o kterou tak moc stál. Přilehl si k ní do postele, Yasmin se k němu schoulila, skrčila se do klubíčka a nechala ho, ať ji obejme svýma rukama. Hladil ji po vlasech a ji to tak strašně uklidňovalo. Bylo to jako dřív, jako tehdy..ve Chroptící chýši. Bylo to tak nádherné. Yasmin se zase cítila jako ta mladá holka, bezhlavě zamilovaná do vlkodlaka. Teď nebo nikdy. Už nemůže déle čekat. Celé ty týdny ovládání se..a k čemu, k tomu, aby to stejně skončilo takhle. Obrátila se tělem k Remusovi, on na ní jen vyděšeně hleděl. Nemůže přece tuhle šanci propásnout. Oba to cítili, bylo to ve vzduchu. Pak udělala první krok. Vzala si do dlaní Remusovy tváře a políbila ho na rty. Opětoval to. Tělem mu proudila vlna energie a touhy, kterou v sobě tak dusil. Zase bude jeho, tentokrát ji už ale nehodlá nikam pustit!
"Jistě Brumbále," Remus se s někým bavil, když Yasmin sešla po schodech dolů do kuchyně, slyšela hlasy.
"Remusi, jistě víte, že je to riskantní, ale jinou šanci nemáme."
"Myslím, že pro dobrou věc je dobré to aspoň zkusit."
Yasmin si dala načas, chtěla vědět, o čem to mluví, ale ač mluvili sebedéle, nic z toho nepochopila. Zahnula za roh, "dobré ráno Albusi, jak se máte ?"
"Slečno Flores, mám se vítečně..a Vy ? Koukám," usmál se a prohlídl si ji přes své půlměsíčkové brýle, "že jste se vyspala do růžova. Jen záříte." Lupin spiklenecky na Yasmin mrkl, tak, aby to Brumbál neviděl.
"Spalo se mi muy bien(velmi dobře)," zazubila se.
"To jsem rád," otočil se na Remuse, "jsme domluveni. Já už půjdu, přeji dobrou chuť," koukl na palačinky, které Remus udělal a odešel.
"Remusi, o čem jste to mluvili?"
"Kdo?"
"Jen se nedělej, ty a Brumbál!"
"Noo..tak zběžně ..o událostech, o různých plánech.."
"Plánech?"
"No, ano. Řád přece musí mít nějaké plány, ne?" snažil se z toho vykrucovat.
"Řekni mi na rovinu, co se děje?! Vidím ti to na očích, poznám, když lžeš!"
Remus si zhluboka vzdychnul, "no dobrá, stejně se to dříve nebo později dozvíš," usrkl si kávy a spustil, "Brumbál chce překvapit Smrtijedy. Přes Severuse Snapea, toho mrzouta s černými vlasy, cos ho tehdy viděla," Yasmin přikývla na znamení, že ví, o kom mluví, "přes něj jsme se dozvěděli, kde chtějí příště zakročit. Chtějí povraždit mudlovské kouzelníky V Malém Visánku."
"A dál?"
"My jim v tom samozřejmě zabráníme. Já a několik lidí z Řádu. Brumbál se bohužel aktivně zúčastnit nemůže, protože má jiné povinnosti, ale bude nás tam celkem dost.."
"A už víte, kolik Smrtijedů tam bude?"
"Neví se to s jistotou, ale přibližně kolem desítky.."
"Proboha, Remusi," Yasmin se v kleče pověsila na jeho ruce, "viď, že se ti nic nestane! Slib mi to, slib mi, že si dáš pozor."
Remus se na ni spokojeně podíval, zase po těch letech byl šťastný, cítil, že Yasmin stále k němu chová jisté city, má o něj strach. Líbl ji na čelo, "slibuji, že se budu snažit!"
Pak si vzpomněla na svůj sen, "Remusi, ty tam nesmíš jít!"
"Proč drahá?"
"Nesmíš, protože..protože to vím. Mám špatnou předtuchu, tehdy v noci, měla jsem ten zlý sen..opravdu, Remusi," zoufale křivila tvář, "nechoď tam, miláčku, nechoď."
"Musím tam jít," hlesl a stanul, "je to má povinnost!"
Rázně se postavila na nohy, "v tom případě já půjdu s tebou!"
"Neblázni, co bys tam dělala?!"
"Bránila své štěstí!"
Remus Lupin se usmál její naivitě, holka potrhlá, ani neví, do čeho se hrne, "ne, ty budeš tady. Něco by se ti mohlo stát!"
Yasmin zvýšila hlas: "Od toho tu snad jsem, ne ? Na co jsem potom lezla do Řádu, abych byla nevyužitá a zbytečná? Jen tu překážím! Celé týdny jste mě k ničemu nepotřebovali. Připadám si jako britská královna. Každý se zajímá o mé pohodlí a o mou spokojenost, ale nikoho nezajímá, že já chci taky do boje. Taky chci ukázat téhle chásce, že mi za to stojí zemřít! Zabili mi dceru!"
"Tohle neříkej!"
"Ale ano, vždyť je to pravda. Klidně umřu, jen abych pomstila Carmen!"
"Co tu dělá?" Alastor Moody zněl jako vždy nevrle a ještě víc byl, když uviděl Yasmin, která se odhodlala, že prostě a jednoduše půjde na hon Smrtijedů. Zhnuseně se podíval na Remuse a spřáhl ho výčitkami.
"Nechtěla se nechat přemluvit," šeptal, "chtěla být užitečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Glum Vlk Glum Vlk | E-mail | 2. března 2006 v 18:23 | Reagovat

Doufám, že se jim nic nestane.

2 Verč@ Verč@ | E-mail | 7. června 2006 v 18:45 | Reagovat

jj...pane jo,se bojim

3 naty naty | 13. listopadu 2006 v 16:51 | Reagovat

jak sem si precetla par povidek...tak nejak se mi zda, ze to spatne skonci...

4 @ka @ka | 23. listopadu 2006 v 20:14 | Reagovat

to určitě špatně skončí...

5 ANJA ANJA | E-mail | 22. června 2007 v 21:23 | Reagovat

podle mě tam Yasmin umře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.