Srpen 2005

1/8

9. srpna 2005 v 22:54
Předem upozorňuji, že dílo navazuje na čtvrtý díl, jen jsem si tam přidala pár informací z pětky. Kdo mě zná, tak ví, že u mě musí být Sirius vždycky živý!!
-------------------------------------------------------------------------------------------------
"Co myslíš, brácho?" Táňa stála před zrcadlem a zkoušela si své nové kožené kalhoty.
"Myslím, že tobě by slušel i pytel od brambor," vycenil na ní zuby.
Táňa byla už odmalička neobvyklé dítě, uměla věci, které ostatní neuměli, ale nikdy si to neuměla rozumě vysvětlit. Vyrůstala s bratrem v souladu. Koneckonců, byl o rok starší než ona a další sourozence neměli. Táňa si ale nikdy neuměla vzpomenout na události, které se staly před jejím pátým rokem. Vzpomínala akorát na nějakou autohavárii, nejspíš to bylo někde poblíž diskotéky, protože tam svítilo plno zeleného světla, a pak už si jen pamatovala na oslavu jejích pátých narozenin. Tehdy s bráchou rozbili máminu skleněnou vitrínu, ze které(jak si aspoň myslela) má Táňa tu podivnou jizvu ve tvaru sněhové vločky na pravém boku.
Vždycky jí zajímalo, po kom je, protože nikdo z rodiny neměl tak černé vlasy a tak tmavě hnědé oči. Máma je zelenooká blondýnka, táta šedooký brunet a brácha měl modrozelené oči a plavé vlasy. Máma jí říkávala, že je po nějaké vzdálené tetičce z Polska.
Vešla k Markovi do pokoje: "Jdeš dneska někam na pařbu ?"
"Jasně, jdeme s Alexem a Bořkem do Špeka," mrkl na sestru, "vem s sebou Kláru a Martu a pojďte s námi."
"Jasně," přikývla Táňa, "brnknu jim."
"Ty kalhoty ti seknou Tani," podlézal jí Markův kamarád Bořek. Táňa sklopila oči v sloup, tenhle fracek se jí vnucoval od její puberty. Ještě k tomu je o rok mladší než ona.</br>
"To je pravá kůže?" přidal se Alex.
"Jasně," vmísila se do rozhovoru Marta, Tánina kamarádka, "kupovaly jsme je spolu."
"Vypadáš jako tvrďácká holka s harleyem, co poslouchá jen rock.. a black metal," to už k nim přicházel Patrik, Markův další kamarád, "Tak co panstvo, jsme ve Špeku, nedáme si špeka?" Vytáhl z kapsy sáček se zeleným sušeným obsahem.
"Zkárujem se," Martě zářily oči při pomyšlení, že si zapálí jointa.
Všichni, až na Táňu si potáhli. Táňa nevěřícně koukala na bratra, jak hulí jedno cigáro za druhým.
"No tak Táňo, dej si," naléhali na ní.
"Ne, díky. Já myslím, že mám po tom pivu dost," byla už ve veselé náladě, jako i všichni kolem, "půjdu domů."
"Neblbni, zábava teprve začíná," mínila Klára a otočila se na Martu, která stála na stole a pokoušela se lítat jako pták, jak pořád vykládala, a jak si zrovna pozpěvovala při písničce I am like a bird.
"Já mám dost, sorry. Tak zatím bando."
"Au, pane bože…"
"Bolí hlava, bolí?" posmíval se Marek, "taky má proč, po tom, co jsi včera vypila."
"Táni," do jejího pokoje vstoupila máma.
"Mami, nekřič tak, prosím," krčila oči.
"Aáá, dáma byla včera na flámu, co?" to už ve dveřích stál i táta a oba rodiče se smáli, "jdeme dneska k tetě Beátě, ukliďte tu prosím!"
BUCH!! Dveře práskly.
"Sakra, do prdele! Neumí zavírat normálně?" držela se za hlavu.
"To dělají naschvál sestřičko," křičel Marek a Táňa po něm hodila polštářem.
"Ukliďte tu, ukliďte tu," mumlala si Táňa pod nos a hrabala se v kuchyňských zásuvkách, "kurník šopa, kde je ten Aspirin!?" řvala vztekem. Místo toho však našla hromadu papírů, složek a desek. U jedné se zasekla.
"Potvrzení o adopci," v ruce držela dvě menší složky. Ihned jednu otevřela. Stálo v ní: Adam Labuda… se předává do adoptivní péče.
"Co to?" hrklo v ní, níže bylo uvedeno Markovo jméno. Vzala do rukou druhou složku.
Ihned strnula pohledem, "..se Morgan Tanya Raddleová předává do adoptivní péče Pavlovi a Kamile Brouskovým z důvodu úmrtí rodičů dne 30.7.1981. Datum adopce ustanoveno: 22.9.1982… národnost britská, jméno otce Wayne Raddle, jméno matky za svobodna Amy Sheffield. Datum úmrtí bratra…," na konci listu bylo její jméno, "cože ? J-já..já…já jsem," z očí se jí linuly slzy.</br>
"Marku," křičela hystericky, "Marku, Markuuu..rychle, pojď sem, Marku..," bratr ihned přiběhl.
"Co se děje?"
"Jsme adoptovaní!"
"Co?"
"Jsme adoptovaní, slyšíš?" vzlykala, "adoptovaní, oba dva," podívala mu jeho složku, "Nejsme jejich. Já jim dám, že jsem po tetičce z Polska," utírala si slzy rukávem trika.
Bratrovi se zrychlil dech, ale stále tomu nemohl uvěřit: "Já jsem Slovák a ty Angličanka," prohraboval se tím, jako by našel poklad.
"Slyšel si, co jsem řekla ? Jsou to cizí lidé!! Nejsou to naši rodiče!!"
"No ano," zvýšil Marek hlas, "a co jako mám teď dělat, mám si říct: `Měl bych zmizet, než se vrátí?´ Uvažuj trochu, vychovali nás. Jako by našimi rodiči byli, vždyť nás milují. Co chceš dělat?" zeptal se, když viděl, jak se Táňa zvedá a někam jde.
"Nevím jak ty, ale já chci poznat svou rodinu, svou pravou rodinu.Nepamatuji si na nic, co bylo před mým pátým rokem. Jen na nějakou bouračku a spoustu zelenýho světla. Teď už vím, proč si nic nepamatuju, proč mám takový talent na angličtinu. Co když tam mám ještě nějakou rodinu? Chci je najít!"
"Neblbni, co chceš dělat?"
"Pojedu tam!"
"Ale Táňo, víš, jak tím mámě a tátovi ublížíš?"
"Pochopí to," Táňa vyndala ze skříně kufr a začala si balit.
"Chceš se tam vydat? Jen tak? Na vlastní pěst? Do Británie?"
"Klára pojede určitě semnou, má tam známé. Mám celoživotní úspory. Umím dobře anglicky. Jsem připravená dost."
Bratr s ní zatřásl: "No tak, rozmysli si to."
"Nemám si co rozmýšlet. Jedu."
"Co škola ?"
"Stejně jsem tam po maturitě chtěla jet, odložím si školu o rok."

2/8

9. srpna 2005 v 22:50
"Už nastal čas, dříve nebo později byste se to stejně dozvěděli, ano je to pravda," oddechla si máma, "vím, měli jsme vám to říct, ale.."
"Není to jednoduché," přidal se otec, "pro nás jste byli pořád naše malé děti."
"Žádná tetička v Polsku není, že?" řekla poněkud tvrdě Táňa.
"Ne, není.."
"A co má znamenat otec neznámý..?" vmísil se do všeho Marek.
"Neví se, kdo je tvůj otec, synku. Tvá matka tě dala k adopci, bylo jí šestnáct."
"A co já? Jak zemřeli moji rodiče?" žadonila Táňa, "Při autonehodě?" uvědomila si tu spojitost.
"No..," táta si mnul bradu, "ano i ne."
"Jak to myslíš?"
"Víš, Táni, je pravda, že se nabourali. Zřejmě přijeli z Anglie sem k někomu na návštěvu. Měli havárku, byli podření a měli pár zlomenin, ale nic smrtelného to nebylo."
"Tak jak umřeli?"
"To dodnes nikdo neví," pokračovala máma, "Když prováděli pitvu, nic nenašli. Umřeli prostě jen tak. Na nic. Nic jim nebylo."
"Cože ? To je blbost," rozčilovala se Táňa.
"Vím, ale prostě to tak bylo. Je to záhada. Žádná příčina. Měla jsi bratra, také umřel, ale ty jsi jako jediná přežila. Když tě z auta vyprostili, byla si jen v bezvědomí."
Táňa vzdechla a mnula si čelo: "Chci vám něco říct! Chci se tam jet podívat. Chci zjistit, jestli tam nemám rodinu."
"Tak trochu jsme to čekali. A chceme, aby si věděla, že budeme vždycky stát při tobě. Řekli jsme si s mámou, že bude dobré, když ti finančně přispějeme.
"Can you give me your passport please ?" Táňa drcla do Kláry, která nevnímala pracovníkův dotaz.
Oh, moment please," šáhla do kabelky pro pas.
Táňa všude slyšela anglická slova a poprvé se opravdu cítila jako doma. Měla skvělý pocit. Nevnímala tu angličtinu jako cizí jazyk, ale jako její..její rodný jazyk.
Na letišti si je měl vyzvednou Klářin strýc, už dvacet let žil kousek od Londýna, oženil se tu a zabydlel.
"Tohle bude váš pokoj, děvčata, Henry tě dlouho neviděl Kláro, bude rád, až se zase uvidíte. Je to už pár let," Klářin strýc byl velice milý a pohostinný. Jeho žena bohužel neuměla česky, ale Táňa jí rozuměla perfektně.
"Co tu budete dělat děvčata?"(Další přímé řeči už budu psát v češtině, aby čtenáři lépe rozuměli, navíc postavy se se světem kolem ztotožňují, čili jednají jako rodilé Angličanky a konverzují normálně, jako v češtině, i když je to původně Angličtina, kterou hovoří).
"Tady Tanya přijela, aby poznala svou rodinu, teto .."
"Hodně štěstí," usmála se Sumer, Klářina teta.
"Tak co budeme dělat?" otočila se Klára na Táňu.
"Jela bych si to tu pořádně prohlídnout, co ty na to?"
"Budeme muset jet vlakem, nechceš první zajít na úřad, na ambasádu nebo tak nějak? Můžeme kouknout do nějakého telefonního seznamu, jestli tu nežijí nějací Raddleovi. Můžeme zajít do místní knihovny a najít tam, někde na internetu nebo v archívu, nějaký článek o autonehodě v oblasti České republiky nebo tak," navrhovala Klára.
"Jasně, dobrý nápad, tak jdeme na to! Taky by mohli mít záznamy v místní porodnici o mém narození."
Ve vlaku si sedly do posledního kupé. Bylo prázdné. Skoro celou cestu tam byly samy, až..
"Dobrý den slečny, mohu? Všude je plno," do kupé vstoupil muž okolo třicítky s velkým černým psem. Byl velice uboze oblečen a v obličeji byl velice bledý.
"Jistě," usmála se na něj Táňa, "jejda, to je nádherný pes," přihrnula se k němu a začala ho drbat. Pes vypadal, že se mu to velice líbí, "jak se jmenuje?"
"Čmuchal," odpověděl muž, "a já jsem Remus," podal jí ruku.
"Těší mě, já jsem Táňa..vlastně Tanya..nebo Morgan, sama nevím," klesla hlavou, "a tohle je Clair, moje kamarádka," ukázala na Kláru.
"Vy jste nejspíš cizinky, viďte?"
"No..ano i ne..Narodila jsem se zde, pocházím odtud, rodiče byli Britové, ale já jsem vyrůstala v České republice.. Clair je taky odtamtud."
"Jestli chápu dobře, tak jste…"
"..adoptovaná," ujistila Táňa muže, "ano, jsem. Přijela jsem hledat svou minulost, totiž, donedávna jsem o ní nevěděla," sama nevěděla, proč to všechno tomu muži povídá a na Kláře bylo vidět, že má stejný dojem.
"Tak to přeji hodně štěstí," usmál se muž, "nashledanou," rozloučil se, když vlak zastavil v zastávce, kde měl Remus vystupovat, a odešel.
"Prosím tě, proč si mu to všechno povídala?" zakabonila se Klára.
Táňa se zamyslela. "Ani ti nevím, cítila jsem, jako bych mu to měla říct. Hele, mám nějaký jiný anglický přízvuk?"
"Nevím, proč?"
"Tak jak poznal, že jsme cizinky?"
Klára pokrčila rameny: "Jsme tady," koukla z okna. Popadly věci a vyšly ven

3/8

9. srpna 2005 v 22:30
Začaly obcházet všechna místa, která si ustanovily. Na úřadě jim jeden chlápek potvrdil, že zde před čtrnácti lety žili Raddleovi, ale nebyli to ani Amy, ani Wayne. Jen nějaký Tom, který stejně na svém bydlišti nevyskytoval. Nikde žádná zmínka o jejich rodičích, v knihovně nenašla děvčata žádné autonehody v oblasti České republiky, o kterých by se kdysi psalo v novinách. Na ambasádě také nic nezjistili, žádné záznamy o Raddleových.
"No, tak to jsme toho moc nezjistily, ale není všem dnům konec.Tak se porozhlédneme po Londýně," řekla Klára, jenže tahle věta se jí stala osudovou.
V úterý se rozhodly zajet se podívat až na Stonehenge.
"Přece nebudeme tolik utrácet za dopravu, to nám ty prachy dlouho nevydrží," mínila Táňa a protestovala proti tomuhle výletu, "Kláro, neber si aspoň ty vyzývavé šaty!"
"Ale Táňo, nešil, Nic se nám nestane, neboj!"
Stály na vzdálené silnici a stopovaly auta. Stály tam a čekaly přes hodinu a pořád nic. Bylo strašně dusno, ale počasí se schylovalo k bouři. Mraky nabíraly černou barvu.
Po chvíli jim zastavila mladá žena: "Bohužel vás vezmu jen kousek, pak tam budete muset buď dojít nebo si stopnout někoho dalšího." Když je vysadila, začalo pršet.
"Skvělý," zaklela Táňa, "teď musí rychle někdo přijet a stopnout nám nebo jsme v háji." Jenomže dlouho nikdo nejel a počasí se dočista zbláznilo.
Po chvíli kolem projelo auto a bez povšimnutí pokračovalo dál. Táňa koukla na Kláru a rychle za ním běžela. Zastavilo. Ve chvíli, kdy se s postarším mužem domlouvala na cestě, slyšela hlasitý výkřik Klářina ustrašeného hlasu. Táňa se otočila. Kolem Kláry stálo pět osob v černých pláštích. Jakmile spatřili Tánin pohled, Kláru zalilo zelené světlo a postavy zčistajasna zmizely z povrchu zemského. Klára upadla na zem. Táňa se k ní rychle přihrnula. Ležela nehybně se zavřenými váčky.
"Kláro! Kláro!!" křičela Táňa. Bylo pozdě. Klářino tělo nereagovalo, Táňa zkusila tep…ale Klára..už byla mrtvá.
"Nééééé…," zaječela nejpisklavějším hlasem, jaký dokázala ze sebe vydat.
"Říkáte postavy s kápěmi? Zelené světlo?" strážník se na ni díval jakoby právě utekla z ústavu.
"Ano!" přitakala tvrdě. Chtěla, aby to byl jen zlý sen. Probudila by se a pohledem do Klářina živého obličeje by zjistila, že to byla jen noční můra. Jenže on to nebyl sen, ale fakt. Táňa se cítila ztracená, jako by ztratila půlku sebe samé. Právě přišla o nejlepší kamarádku a to jen její vinou. To ona ji do toho zatáhla. Utahanou a psychicky na dně ji policie zavezla zpět ke Klářinému strýci.
Všechno se seběhlo tak rychle, ani si neuvědomila co dělá, ale už tam nemohla být, připadala si špinavá, jako by mohla za její smrt. Sbalila si věci a odešla pryč. Pryč od rodiny, která byla s Klárou spřízněna, nevydržela ten nátlak. Nechtěla, aby se na ní kdokoliv z nich podíval a pomyslela si, proč nezemřela raději ona namísto Kláry. Nevěděla, kam ji nohy vedou. Ale nastoupila do vlaku a jela rovnou do centra Londýna, kde měla koneckonců lepší vyhlídky.
"Dračí trus," četla název místního hostince, "tady to nebude drahé,"pomyslela si. Vešla dovnitř, zatím tam bylo prázdno. Vypadalo to tam solidně. Hned se k ní šinul hospodský, byl malinký a při těle se začínající černovlasou pleškou.
"Dobrý den, dámo, co si budete přát?"
"Přála bych si jeden pokoj, prosím."
"Jistě, pojďte." Vedl ji o poschodí výše, "denní taxa je pět galeonů."
"Co to? Čeho? Galeonů?" divila se.
"O jejda, Vy jste mudla," usmál se muž, "v tom případě to bude denně čtyři libry," odemkl jí, předal ji klíč a odkráčel.
"Mud-co?" zaburácela Táň, "proboha, co to je za chlapa?"
Třískla s dveřmi a rozvalila se na postel.
Ve svých snech stále viděla Klářino nehybné tělo a těch pět osob, které to Kláře udělaly. Uvědomila si, že něco drží, jakési klacíky nebo rákosky. Z nich vyšlo to podivné světlo. Ale to je blbost. To si musela jistě domyslet. Ale to světlo, to světlo jí něco říkalo. Už to někde viděla.
Ráno sešla dolů na snídani. Hospodský ji právě obsluhoval, když dovnitř vešel světlovlasý muž.
"Dobrý den, Eltone," mluvil na hospodského, který k němu ihned doběhl, "nebyl zde Sturgius Tobolka?"
"Ne, pane Lupine, zatím ne."
Táňa se otočila a pohlédla mu přímo do očí. Byl to on, ten muž z vlaku, ale tentokrát bez psa.
Přistoupil k ní a usmál se: "Dobrý den, Tanyo."
"Dobrý.. Remusi. To je náhoda."
"Milé překvapení. Kde máte Vaši přítelkyni?" usmál se mile.
"Copak nečtete noviny.. nesledujete zprávy?" pokrčila obočí a hodila před něj ranní vydání novin.
"Ne, tyhle ne," zarazil se a začetl se do článku, který vysvětloval Klářinu smrt, "oh, to je mi líto..a Vy říkáte ..postavy s kápěmi?"
"Jo, vím, že mi to nikdo nevěří, ale nejsem blázen. Tak to bylo, věřte mi. Dokonce bych se vsadila, že měli nějaké pruty či co, a pak to zelené světlo," vzlykla.
"Pruty? Zelené světlo?" mnul si bradu.
"Pche, no jen do toho, posmívejte se mi i Vy Remusi," vztekla se.
"Ne, já Vám věřím," zatvářil se neuvěřitelně chápavě, až to Táňu zaskočilo. Že by měl podobné zkušenosti?
"Promiňte, vlastně..děkuji, že mi aspoň někdo věří. Jen nevím, co budu dělat. Musím něco zjistit o rodičích.."
Remus si přisedl a chytil ji za ruku. Tohle gesto soucitu v ní vyvolalo pocit vděku. Byla ráda, že tu byl s ní a nechtěla, aby odešel.
"Ehm..Remusi..neznal jste…vím, že je to asi blbost, ale za zeptání nic nedám. Neznal jste náhodou manželé Raddleovi?" zeptala se. Všimla si na jeho tváři něčeho zvláštního. Měl výraz překvapení a zděšení zároveň. Mlčel.
"Vím, že Vám to příjmení něco říká," dorážela na něj, "opravdu to jde z Vašeho výrazu poznat. Znal jste mé rodiče?"
"To byli Vaši rodiče?" zeptal se poněkud zaskočeně, "opravdu znám to příjmení a znal jsem jméno Wayne Raddle.."
"To byl můj otec," skočila mu do řeči.
"Ale bohužel jsem ho neznal osobně. Vy..vy nevíte, co byli zač?"
"Jak, co byli zač? Já své rodiče neznala. Už jsem říkala, že jsem vyrostla jinde a o nich vím teprve něco přes týden. Co znamená, že nevím, co byli zač ? Co byli zač, Remusi?" naléhala, "Vy mi to musíte říct!"
"Ano, ale ne tady. Budete muset semnou..," upřel na ni oči. Táňa kývla. Sebrala bundu a následovala ho. Mířili do hospody nedaleko odtud. Jmenovala se Děravý kotel.

4/8

9. srpna 2005 v 22:29
"Dobrý den, profesore Lupine," pozdravili ho dva mladí kluci. Táňa si Lupina tázavě prohlédla. Nevypadal na profesora. Profesoři přece vydělávají dost peněz a nenosí tak ubohé oblečení. Táňa si ve svém koženém kompletu připadala vedle něj hrozně trapně. Prošli hospodou, aniž by se zastavili a mířili na druhý konec, k zadnímu vchodu.
"Co tu budeme dělat?" rozhlédla se na několik pohozených popelnic v uličce dlouhé pět krát pět metrů. Remus neodpověděl. Vytáhl stejný klacek, co měli ti lidé v kápích a zaklepal na několik cihel na zdi. Táňa na něj hleděla s mírným zděšením, co když je jeden z nich, má přece ten klacek. Co to má všechno znamenat? Cihly se začaly hnout. Tak dlouho se protáčely, až vytvořily vstup do jakési ulice. Táňa nebyla schopna slova. Remus ji rukou naznačil, že má vstoupit.
"Vítejte na Příčné ulici. V kouzelnickém světě."
"Kde???!!" zvýšila podiveně hlas a stále hleděla na jeho hůlku, kterou držel v ruce.
"V kouzelnickém světě. Je načase, aby jste se dozvěděla pravdu. Vše, co jste už měla vědět dávno!"
"Co mám vědět, co tím myslíte?"
"Tykejme si," vyzval ji, "je načase, abys zjistila, čím tvoji rodiče byli a čím jsi i ty."
"A čím jako měli být a co tohle všechno znamená? Jak jste.. jsi to udělal?"
Remus se na ní usmál: "To se ti teď pokusím vysvětlit. Pojď, posadíme se." Pořád na něj hleděla. Čekala, co z něj vypadne. Nemohla si nevšimnout té spousty divných lidí kolem a těch mnoha neobvyklých věcí. Stále čekala, že se probere z nějakého neuvěřitelného transu, ale ne.
"Nevím, jak začít," vzdychl Remus, "znal jsem jméno tvého otce, poněvadž celý kouzelnický svět znal a zná tvého dědu, otce tvého táty.."
"Takže můj děda je naživu?" zaradovala se Táňa.
"Ano," zarazil ji, "ale moc se neraduj. Celý kouzelnický svět ho zná, protože je zlý. Moc zlý. Je to ten nejstrašnější černokněžník, který kdy existoval. Zatratil tvého otce, protože si vzal tvou matku a ta byla z mudlovské rodiny," to už bylo podruhé během dvou dnů, kdy Táňa zaslechla tohle podivné slovo a děsně ji štvalo, že neví, co to znamená, "byla čarodějka, ale tvoji prarodiče ne. Takže byla nečistá a to tvůj děda nesnese. Nenávidí nečistokrevné, a proto chtěl tvého otce a tvou rodinu zabít. Několik let je honil, ale nakonec se mu to bohužel podařilo. Proto si je nepoznala, zemřeli, když utíkali do Čech, ale jeho Smrtijedi vás našli a zavraždili je. To jsou ti muži v těch černých kápích,které si viděla. Jsou to služebníci tvého dědy, kteří jsou na straně zla a plní jeho úkoly."
Táňa si vzpomněla na zelené světlo, které viděla před čtrnácti lety a které viděla u Kláry. Bylo totožné. Už to konečně zařadila do správného šuplíku, už věděla, odkud jí to bylo povědomé. Policie také řekla, že příčinu smrti u Kláry nenašly a máma jí přece říkala, že její rodiče také zemřeli jen tak..na nic.
"Jen nechápu, jak ty jsi ten útok přežila. Když někdo použije tu nejhorší kletbu, tak nikdo nepřežije. Teda..přežij jen jeden, ale to je jiný příběh," pokračoval Remus.
"Takže můj děda je padouch," sama si neuvědomovala, že Remus mluví o kletbách, černokněžnících a nějakých Smrtijedech, jen věděla jistě, že je to sprostý vrah. Je zlý a zabil jí bratra a rodiče.
"No ano. Zabil tisíce lidí. Je vážně mocný, proto nebyl nikdy dopaden, až pak mladý Harry Potter," vyprávěl jí Harryho příběh, vše, co se za celá léta stalo, co se dělo s Voldemortem. O jeho moci a jeho snahách, vše o jeho životě a životě Raddleových. Mluvil o Brumbálovi a lidech, kteří se mu postavili. Mluvili několik hodin.
"Takže já jsem..," pořád ničemu nemohla věřit.
"Čarodějka," doplnil ji.
"To je blbost, Remusi. Kdybych to po rodičích zdědila a byla čarodějka, jak ty říkáš… nemyslíš, že bych o tom věděla? Jsem úplně normální..až na no.."
Remus se usmál: "No? No..že by sis vzpomněla na něco neobvyklého? Neříkej mi, že jsi nikdy neudělala něco, co by sis nedokázala vysvětlit. Copak jsi nikdy neprovedla něco divného a nevěděla si jak? Nikdy se kolem tebe neděly zvláštní věci?" pozvedl obočí. Zarazila se. Ani nemusela přemýšlet, vzpomněla si na hromadu divných věcí. To ale přece není možné. Kouzelnický svět přece neexistuje. Ale co ti lidé kolem, co ty podivnosti kolem? Co ty zážitky a vzpomínky? Všechno to zapadalo, přesto ale..
"Pořád mi nevěříš, viď? Na," podal ji svou hůlku, "mávni s ní. No tak, zkus to."
Táňa s ní mávla. Na konci se hůlka zlatě rozsvítila a při mávnutí shodila protější židli. Strašně se lekla a ihned mu hůlku vrátila. Takže je to, je čarodějka.
"Ale co budu teď dělat?" ptala se vyklepaně.
"Pro začátek bude dobré, když si vyměníš peníze, koupíš si vlastní hůlku a půjdeš semnou. Pro zavazadla ti pošlu, ubytuji tě jinde a mohl bych tě začít učit nějaká kouzla. Pojď," šli do banky. Poté do krámku pana Olivandera. Vyšli odtamtud bohatší o hůlku s pérem ptáka Fénixe, třináct palců dlouhou a z dubového dřeva. Táňa byla sice těmi všemi novinkami zaskočena, ale také byla svou novou totožností nadšená.
"Toto je dům mého přítele," ukazoval Remus prstem. Táňa však neviděla nic, jen velkou mezeru mezi domy.
"Na, přečti si to a mysli na to, co jsi právě četla," podal ji papírek na kterém byla napsáno Grimmauldovo náměstí 12.
Zavřela oči a myslela na onu adresu napsanou na papírku, i když nevěděla proč. Po chvíli je otevřela a před ní stál zchátralý dům s rezavou klikou. Vešli dovnitř, nikdo tam nebyl. Zašli dál. V kuchyni stála u plotny vysoká postava s dlouhými černými vlasy pod ramena.
"Ahoj Tichošlápku," přikročil k němu Remus. Byl to muž, otočil se a s úsměvem mu potřásl rukou. Pak přejel pohledem na Tanyu a strnul na ní očima.
"Tohle je Tanya Morgan Raddleová."
Jakmile Tichošlápek uslyšel její jméno, se zamračeným výrazem se otočil na Remuse.
"Ano, Siriusi, je to vnučka Voldemorta, ale zdá se, že on o tom neví." Sirius nadzvedl obočí.
"A je na naší straně," dodal ještě Remus, "a však.. teprve nedávno se dozvěděla, že je čarodějka..lépe řečeno asi před hodinou, ode mě." Siriuse to velice překvapilo, ale přistoupil k ní, políbil jí ruku: "Já jsem Sirius Black."
"Těší mě," zareagovala ihned, "říkejte mi Morgan, Táňo, Tanyo, jak chcete."
"A ty mi zase tykej," usmál se, "kolik ti je let?"
"Devatenáct."
"Hm, to máš co dohánět. Ty ji chceš učit Remusi?" Otočil se zvědavě na přítele Sirius Black.
"Trefa Tichošlápku. My ji budeme učit," opravil ho Remus.
Sirius nic nenamítal, vzal si hůlku a vyzval Táňu, aby šla za ním.
"Tady tě uložím. Mimochodem, v tom vlaku si měla kamarádku, ne?"

5/8

9. srpna 2005 v 22:28
Pro Tanyu bylo pomyšlení na Kláru bolestivé, ale všechno mu řekla. Po chvíli jí došlo, vždyť on tam přece nebyl, nebyl v tom vlaku. Jak to může vědět ?
Sirius se usmál a aniž by jí odpověděl, pravil: "Myslím, že na nás Remus dole čeká," a odešel. Táňa to nechápala, ale následovala ho. Je tohle taky nějaká kouzelnická moc, třeba jí četl myšlenky nebo tak něco? Nebo mu všechno Remus řekl?
Během večera jim Táňa všechno zopakovala, všechno Siriusovi řekla.
"Jistě, Wayne Raddle chodil do Bradavic, pamatuji si. Ale je zvláštní, že jsi všechno přežila," pak se Sirius otočil na Remuse, "nemyslíš, že přežila kvůli něčemu jako Harry?"
"To je možné."
"Nemáš někde na těle nějakou neobvyklou jizvu Tanyo? Nějakou, která má podivný tvar?" zajímal se Sirius. Přejela ho šokovaným pohledem. Co to proboha po ní chce?
"Ne, no.. možná ano, ale to mám z domů, s bráchou jsme si jednou hráli a rozbili jsme takovou skleněnou vitrínu," odmlčela se, vlastně si nikdy nebyla jistá tím, jestli tu jizvu má od té doby. Sirius kroutil hlavou.
"Ukaž!"
Co?" pomyslela si, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Chvíli jen prkenně stála.
"Neboj se," doplnil ho Remus, "jen nám ukaž tu tvou jizvu, prosím," usmál se takovým způsobem, že ji přesvědčil. Odhrnula tedy část svého oblečení, aby jí bylo vidět na bok, kde měla jizvu. Oba se na ní upřeně podívali.
"Tohle určitě nemá ze střepů," usoudil nakonec Sirius, "tohle způsobilo nějaké zlé kouzlo. Lépe řečeno, tohle ti způsobilo ochranné kouzlo, které tě bránilo před tou nejhorší kletbou. A chápu, proč tam nemáš blesk jako Harry," odmlčel se, "protože tě tehdy nenapadl Voldemort, ale jen jeho bezvýznamný Smrtijed, který, jak předpokládám díky tomu přišel o život."
"Ostatní Smrtijedi museli určitě zahladit stopy a tělo odstranili. Soudím, že po tom, co se stalo, pak raději utekli," Remus se jí upřeně zadíval do očí.
"A já zase soudím," skočil mu do řeči Sirius, "že Voldemortovi kumpáni pak raději řekli, že jsi mrtvá, poněvadž o tobě neví."
"Teoreticky bys měla tu ochranu ještě mít. Nejspíš ti ji dala matka. Stejně jako Harrymu, předtím, než umřela."
"A proč tu ochranu tedy nedala i mému bratrovi? Proč jen mně?" vztekala se Tanya.
"Nejspíš to nestihla. Určitě měla důvod," konejšil jí Tichošlápek.
"No," konstatoval tiše Remus, "ať je to tak či tak, teď se musíme zaměřit na tebe. S učením začneme hned zítra, dobře? Ale už je pozdě, měla by sis jít odpočinout."
"Doprovodím tě," vstal Sirius.
"Podívej Morgan," zaskočilo jí to, "mohu ti tak říkat? Takhle se kdysi jmenovala jedna mocná čarodějka a já věřím, že ty se to taky brzy naučíš. Každý ti říká Tanyo, já chci být originální. Budu ti říkat Morgan, jako Morgan La Fay."
Vykulila oči: "Ona vážně existovala? Neříkej mi, že žil i Merlin?"
"No jistě, že žil, byl to jeden z prvních kouzelníků a Morgan taky."
"Fakt? Já jsem akorát o nich viděla fiktivní historické filmy.."
"Jistě. Mudlové nevěří, že kdysi žili a my se také snažíme dál utajovat náš svět. Podívej, budeš si dlouho zvykat. Je tolik věcí, které nebudeš znát ani za několik let, pokud nejsi v tomto světě odmalička. Harry se ještě teď pořád některým věcem diví, a to už je v tomto světě pět let a má dost velký přehled. Bude trvat nějaký ten rok, než se naučíš základní kouzla všech oborů, lektvary, než se se vším seznámíš apod. Jelikož nechodíš do Bradavic, tak to bude těžké. Ale v září můžeš nastoupit do prvního ročníku," usmál se, "ale už tě nebudu otravovat, dobrou noc." Políbil jí opět na ruku a odkráčel.
Nemohla usnout. Bylo toho na ní moc. Představovala si, jak to asi kdysi bylo s jejíma rodičema, jak asi vypadá její děda. Byla ochuzena o tolik věcí. Uvažovala nad tou školou, o které Sirius mluvil. Půlka jejího já byla smutná, ale ta druhá byla šťastná. Nemohla se dočkat zítřka, až se konečně začne učit ta kouzla.
"Výborně," chválil jí Remus, "vždyť tobě jde všechno samo od ruky. Je to neuvěřitelné, zvládáš i kouzla druhého ročníku. A teď schválně, jestli si je pamatuješ," vyzval ji, aby mu zopakovala úplně všechno, co jí dnes Remus naučil, a nejen dnes. Byl už večer. Vyjmenovala úplně všechno, na nic nezapomněla. Připadala si velice zvláštně, protože tak dobře jí nikdy nic ve škole nešlo a už vůbec si nikdy nic tak dobře nepamatovala. Bylo to jako její skrytý talent, byly to vlohy. A proč vlastně ne, když je vnučkou nejobávanějšího kouzelníka?
"Dobrá, myslím, že dnes jsme tě toho naučili dost," usmál se. Tanya si odskočila.
Remus se naklonil k Siriusovi: "Ta holka to má v sobě. Taky ti naskakuje husí kůže z toho, jak neuvěřitelně rychle se všechno učí a jak to všechno zvládá na první pokus? Vyzkoušel jsem na ní kouzlo, které se obyčejně učí až v pátém ročníku a ona ho zvládla levou zadní."
"Ani mi nepovídej, Remusi. Takovou moc jsem ještě u nikoho neviděl. Myslím, že i Bradavice by ji byly krátké. Učíme ji už týden a ona za tu dobu nic nezapomněla a to jsme toho vyzkoušeli tolik. Dá se říct, že už je na úrovni třeťáka. Z toho nekouká nic dobrého."
"Tichošlápku, to děvče se nám může hodit na boj proti Voldemortovi, pokud může mít takovou moc jako on, proč jí to nenaučit a nevyužít toho. Je fakt dobrá."
"Tohle musíme říct Brumbálovi, měl by to vědět."
Čas plynul, minuly dva měsíce, Tanya překvapovala Remuse a Siriuse víc a víc. Byla neskutečně dobrá. Po těchto pár měsících už by si mohla dát souboj s Harrym nebo s jeho vrstevníky. Byla tak dobrá, až to Remuse strašilo ve snech. Neměl stání, klidně by jednou mohla konkurovat samotnému Voldemortovi, krev se nedala zapřít. Sirius měl naopak jiný názor. To děvče obdivoval víc a víc. Byla nejen velice hezká, ale hrozně inteligentní a učenlivá. Měl strach, strach z toho, že k ní začíná něco cítit.

6/8

9. srpna 2005 v 22:27
"Expecto patronum," z Tániny hůlky vylétl orel.
"Proč mě vůbec neudivuje, že to zvládla napoprvé?" otočil se Remus na Siriuse.
"Můžeš zkusit cokoliv a ona to zvládne. V jejím případě jde jen o to, aby si ty kouzla zapamatovala," zašklebil se Sirius, "mohla by už dělat zkoušku z přemisťování. Ty Remusi, co se vlastně objevilo, když si s ní zkoušel Bubáky ?"
"Ona samotná, opuštěná.. Bubák se proměnil v ní a říkal jí, že ji už nechce vidět, že za všechno může ona. Poradila si s ním samozřejmě hravě, ale.."
"Má strach ze samoty, nebo z viny," skočil mu do řeči Tichošlápek.
"Nejspíš."
"Musíme být při ní. Jde o všechno. Může se všechno zhatit a ona se přidá na stranu Voldemorta. V tom případě bychom byli ztraceni. Byl by všem dnům konec. Takovou sílu už nezvládne ani Brumbál."
"Když jsme u Brumbála, kdy se má stavit?" zajímal se Sirius.
"Dnes," ze dveří zazněl sametově klidný hlas. Už byl tady.
"Pane řediteli, vítejte!"
"Děkuji Siriusi, kde ji máte?"
"V kuchyni, pojďte," pobídl ho Remus.
"Dobrý den, slečno," vstoupil Brumbál.
Táňa se otočila: "Vy budete jistě Albus Brumbál," podala mu ruku, "těší mě."
"Mne také slečno," usmál se, "slyšel jsem o Vaší učenlivosti a Vašich schopnostech.."
"A jistě i o mém původu," skočila mu neslušně do řeči.
"Jistě, to také, opravdu jste Tomovi neskutečně podobná. Samozřejmě za jeho mladých let. Nyní je Voldemort jen tím, co z něj udělala jeho touha po moci," odmlčel se, "Jistě toužíte poznat svého jediného příbuzného. Ale to nebude tak snadné, bohužel nevíme, kde se skrývá, jen víme, kde se může vyskytnou. Tak trochu předpovídáme." Táňa na něj zvědavě hleděla. Působil stejně jako kouzelný dědeček z pohádky. Ale vždyť on to taky byl kouzelný dědeček, ale zároveň jediný člověk, kterého se kdy její děda opravdu bál.
"Poprosil jsem Siriuse a Remuse, aby Vás dále vyučovali, ale také jsem se rozhodl, že se Vašemu vzdělání budeme věnovat více. Poprosil jsem kolegu, jež učí Lektvary, aby nám s výukou pomohl. Naučí Vás veškeré lektvary. I já se ujmu výuky. Nejspíš by jste se měla naučit Nitrozpyt a Nitrobranu, či jiné věci na obranu proti Voldemortovi," po chvíli k ní změnil styl komunikace, z Vykání byla náhle tykání a Táni to tak bylo i příjemnější, "až se dozví, že žiješ, jistě tě bude chtít získat na svou stranu."
"Já ale nechci zabíjet nevinné a mstít se, nejsem jako on."
"Lehce se ti to říká, děvče," usmál se muž, "Voldemort je mocný. Dokáže přesvědčit i ty nejmocnější kouzelníky a čarodějky."
"Ale Vás nepřesvědčil, ani Harryho, pokud vím."
"Ne, to máš každopádně pravdu, ale v nás je něco, co tvůj děda nedokáže pochopit a co neuznává. Je to něco, čím opovrhuje a co ho jednou snad dovede k samotné záhubě."
"Co to je?" Zajímalo Táňu.
"Cit, hluboký, láskyplný cit. Láska, Tanyo, láska, přátelství a něha..to je to něco, co nezná a čím opovrhuje. Nedokáže ovládnout někoho, kdo opravdu miluje a kdo je pln citů."
"To mám ale příbuzenstvo," vzdychla s ironickým podtónem. Brumbál se usmál a Siriuse s Remusem to také pobavilo.
"Tohle je Severus Snape," poznamenal nesnášenlivě Sirius, "bude tě učit namíchat lektvary a mastičky," rýpnul si, ale muž nereagoval.
"Těší mě," podávala mu Táňa ruku, ale muž to neopětoval. Zřejmě to bude nějaký bručoun, pomyslela si. No nazdar. Tvářil se, jako by měl pod nosem obrovské lejno, nebo jako kdyby před ním stál někdo neskutečně odporný. Po Siriusovi hodil nesnesitelný pohled.
Zašli spolu do sklepa, kde bylo dost místa na pokusy. Snape schválně začal těmi nejtěžšími lektvary.
"Uvidíme, jak si, Vy-tak zázračné dítko, poradíte," sykl. Nejspíš mu lezlo krkem, jak ji všichni opěvovali.
Táňa byla během půlhodiny hotová. Na Snapea to udělalo obrovský dojem, ač to nechtěl přiznat. Zvládla to hned napoprvé a uvařila jeden z nejtěžších lektvarů, a to jí vůbec nepomáhal. Jen jí předložil knihu.
Každý den to šlo stejně. Během týdne Snape vyčerpal seznam těch nejsložitějších lektvarů a nezbývalo mu, než se zmínit o těch jednoduchých.
"Tohle mě vážně baví," usmála se na něj, věděla však, že on jí ten úsměv neopětuje.
"Vážně?" upřel na ní oči, "Nevěřte si tak slečno, i génius dokáže udělat chybu!!" Spřáhl ji.
"Já nevím, čím to je Severusi," už si na tohle oslovení od ní zvykl, byl však zvyklý, že lidé přibližně v jejím věku ho oslovují pane profesore, "ale cítím, že to mám v krvi.."
"No jistě, Pán zla vyniká také ve všech oborech.."
"Proč mu tak říkáte? Proč mu neříkáte jako ostatní? Voldemort!" Snape při vyslovení toho jména mírně poskočil. Neměl chuť jí to vysvětlovat.
"Pro dnešek to stačí," utnul rozhovor, který by vedl až kdo ví kam. Mávl hůlkou a nepořádek byl tatam, "nashledanou."
"Nashledanou Severusi."
Čekala ji další z hodin Nitrozpytu s Brumbálem. Tenhle muž jí byl nesmírně sympatický. Velice si ho oblíbila. Už cvičili pár týdnů, byla vážně dobrá, jak jinak. Už několikrát pronikla Brumbálovi do mysli a myšlenek, ale on jí tak, než se naučila to všechno pořádně ovládat.
"Výborně," pochvaloval si Brumbál, "dnes jsem nemohl prolomit tvou bariéru. Příště si vyzkoušíš utvořit vlastní vzpomínky, které by dokázaly oklamat i Voldemorta. Dnes už jsi jistě z toho všeho vyčerpaná."
"Ani ne," Táňa byla neuvěřitelně energická a hyperaktivní. Po večerech se učila nová a složitější kouzla. Úplně do toho spadla. Až nastal den, kdy…
"Cože? Mám se utkat s Remusem a Siriusem? Ale co když si někdo ublíží, navíc jsou na mě dva..to nejde..já.."
"Zvládnete to slečno, jste perfektně vycvičená, pokud dobře počítám, tak musíte předčit i tak dobré kouzelníky, jako jsou tihle dva," přihlížel tomu i Snape a škodolibě se na n zadíval, konečně po těch letech dostanou pořádně na prdel.
"No tak, zkus to," pobídl ji Brumbál.

7/8

9. srpna 2005 v 22:27
Postavili se proti sobě. Remus a Sirius na jednu stranu a Táňa naproti nim.
"Teď," křikl Brumbál.
Sirius a Remus vyslali nějaká kouzla, ale Táňa byla rychlejší a odzbrojila je. Ani jeden to v té rychlosti nepostřehl. Sama se zarazila.
"Co se děje?" ptal se starostlivě Remus.
"Nic, já jen…že, já jsem dopředu..věděla, co se stane. Tak nějak jsem to cítila. Já… jsem cítila chvění a měla jsem takový divný pocit, že… a ono se to stalo. Lze takto předpovídat budoucnost? Až v moment, kdy se to má stát? Je to zvláštní.. věděla jsem to.. já, zaskočilo mě to."
Zdálo se, že všechny přihlížející to zaskočilo stejně.
"Posaď se," pokynul Brumbál rukou na blízké křeslo. Nejdříve mlčky přihlížel, ale nakonec pravil: "Cítila si chvění? Divný pocit? Jak divný pocit, popiš mi to."
"Já nevím, jak to popsat, prostě.. mě zasvrbělo v žaludku, vzadu po temeni, jako by mi sjela nějaká studená věc..nějaká myšlenka..nějaká vidina, najednou jsem vycítila, co se má stát..věděla jsem přesně, co oba udělají.. i kdy a jak. Svět vypadal jakoby se zpomalil, všechno se zpomalilo, jen já ne.. stihla jsem vyslat odzbrojovací kouzlo dřív, než ti dva udělali, což jsem myslela, že udělají..dává to smysl?"
"Myslím, Tanyo..že tohle bude nějaká schopnost, kterou si musela zdědit po svých předcích, jelikož si přímá dědička Zmijozelova rodu, musíš tam mít nějaké dané předpoklady…většinou dědicové jsou obdařeni něčím zvláštním, ale taky to tak nemusí být.. v tom případě, ty jsi obdařena byla. Tohle je tvá výhoda. Jen stačí, aby ses jí naučila užívat a naučila ji ovládat. Ne každý kouzelník umí čarovat bez hůlky, je nás málo. Málo, kteří nemusí užívat hůlku. Tahle schopnost patří mezi ty, u kterých hůlku nevyužíváš.."
Ležela v posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Co to všechno je? Je takhle výjimečná a ona to celých devatenáct let nevěděla? Proč to nezjistila dřív? Proč ji to všechno nepřišlo tak moc divné, ale jednoduše ty zvláštnosti přecházela s tím, že to byla jen náhoda nebo vidina. Takže ona je nějakou dědičkou…nějakého slavného rodu či co. Zmiježal nebo Zmijožal ..jak jen to slovo bylo. Tohle jí budou ještě muset vysvětlit.
Pomalu se blížil konec června. V Bradavicích už bylo po zkouškách. Táňa úspěšně složila zkoušku přemisťování a s hroznou vervou se přemisťovala z jednoho místa na druhé. Jako by ráno nemohla na snídani normálně přijít po nohou.
Svou moc se stále nenaučila řádně užívat, ale to ji vůbec netížilo, vždyť je to stejně něco navíc, co nemá každý, tak proč to přehánět. Není to životně důležitá funkce a do konce života má času dost na užívání těchto schopností a na ovládání.
Stejně jako ona v poslední době zlenivěla a přestala si vše opakovat, začala na všechno kašlat a raději si užívala sluníčka a vycházela si na procházky, na druhé straně se dělo něco neobvyklého.
"Už dlouho nebylo nikde slyšet o žádných vraždách, četl si Remus noviny, to je velice podezřelé."
"Cítím v kostech, že ten prašivej čokl něco chystá," zamračil se Sirius.
"Prašivej čokl říkáš, jo?" zasmál se Remus, "není každý jako ty."
"Nech toho Remusi," usmál se kamarád.
PRÁSK!!
Právě se k nim přemístil Brumbál. Tvářil se jako na popravě.
"Co se děje Brumbále?" Sirius byl v šoku.
"Nesmíš zpanikařit, Siriusi, ale unesl Harryho."
"Jak unesl Harryho?" opakoval po něm.
"Narafičil mu do komnaty přenášedlo, Harry se přenesl k němu a my teď nevíme, kde je."
"Pane bože, co když se mu něco stane..to si neodpustím."
"Siriusi," popadl ho za ramena Remus, "nepanikař, my ho osvobodíme."
"Kde je Tanya?" ptal se Brumbál a rozhlížel se po domě.
"Asi ve svém pokoji."
"Rychle za ní."
"Tanyo, musíš nám pomoci," naléhal Sirius.
"Co se děje?"
Není čas na vysvětlování, musíš najít Harryho."
"A jak ho mám najít."
"Viděla si chvilkovou budoucnost, mohla bys ji vidět i teď," otočil se Sirius na Remuse, "máme tu něco, co by ji mohlo s Harrym spojit?"
"Mám tu tohle," přiběhl Remus, "mohlo by to stačit," našel kus pergamenu se vzkazem, který původně patřil Siriusovi.
"Jasně, zkus to Morgan, jsi naše poslední šance. Nevíme, kde Harry je."
Táňa neměla volby, za pokud to stálo. Vzala do ruky papír. Ted litovala toho, že se na to všechno vybodla a vůbec netrénovala. Co když to bude její vina, že zase zabijí někoho nevinného. Kvůli ní už přece zabili Kláru. A teď, aby do smrti žila s pomyšlením, že její děda kvůli ní zabil i Harryho. To ne. On nesmí zemřít, nesmí…bude žít, bude, on žije..žije… přitom, jak na tohle všechno myslela, cítila, že žije.. ještě žije..je na dobré stopě. Ted se ještě té nitě udržet. Ano, jde to.. začalo jí svrbět v žaludku… na krku ji pálil ledový chlad, nejspíš z toho, že tak intenzivní vidinu ještě neměla a z takové dálky. Všechno se opět zpomalilo.
"Vidím nějaké sochy, ze kterých teče voda, nějaké peníze na dvě fontány, kentaura nebo co to má být.."
"To je Ministerstvo kouzel," řekl spěšně Brumbál, "nemáme moc času, rychle. Ne Siriusi, zůstaň tady, nemůžeme riskovat, že tě chytí."
"Raději budu riskovat, že mě chytí, než aby se něco stalo Harrymu, tohle mi nezakážete Brumbále. Já prostě jdu." Když Brumbál viděl v Siriusově očích to odhodlání, nic nenamítal.
Remus i Brumbál se přemístili, Sirius se ještě zdržel.
"Siriusi, co to má všechno.."
"Pššt, Morgan, je tu možnost, že už se nevrátím. Jen chci, abys věděla, že…," chvíli se na ní díval, "no co, činy mluví za slova," políbil ji. Šokovalo jí to, ale než stačila cokoliv říct, byl tatam.
O čem to proboha mluvili, pomyslela si. Nějaké Ministerstvo kouzel, kde to proboha je. Jak se tam dostanu. Holka hloupá, na co to hledat, vždyť se umíš přemisťovat, proč jí to nenapadlo hned.
PRÁSK!

8/8

9. srpna 2005 v 22:26
Vstoupila do propuklého boje. Byla v oné místnosti, kterou viděla ve své vidině. V rohu zápolil Sirius s nějakou ženou, na druhé straně Remus s chlápkem, co měl plno uhrů. Stačila se zorientovat. U zdi ležel Harry, byl bez hůlky. Rychle přiběhla k němu. Než mu však stačila pomoci..
"Ale ale, že by nějaká nová členka tvého výboru Brumbále?" Otočila se. Byl to on? Musel to být on. Ale to není možné, tohle přece nebyl člověk. Vytřeštěně na něj hleděla. Měl červené oči a nosní dírky ve tvaru hadích. Na sobě měl černý hábit. Jeho hlas zněl sykavě. Až z toho bolelo v uších.
"Ne," vzlykla Táňa, "to nemůže být pravda. To nejsi ty. To ne…" Voldemort naklonil tvář a skrčil obočí. Nevěděl, jak to myslela. Poznal ale, že v jejím výrazu se nemísí strach, nýbrž překvapení.
"Copak slečinko," zamračil se, koho je mu připomínala…?
"Tanyo!! Ne!" křičel Remus.
Morgan," přidal se Sirius, "co tu děláš?" až doteď si jí nevšimli.
"Tanya..Morgan… ta jména mi něco říkají. Neviděli už jsme se děvenko? Jsi mi nějak povědomá."
"Ne," řekla rázně a stiskla pevněji hůlku.
"Já mám pocit, jako bych tě znal. Vypadáš… jako.. ale to není možné," otočil se na skupinku Smrtijedů, kteří stáli za ním. Dva z nich couvli, nejspíš věděli, o čem je řeč, "není to možné, protože ta osoba, kterou myslím, má být mrtvá.." Jeden ze Smrtijedů polkl. Druhý se kdoví kam ztratil.
"Řekni mi děvče, kolik ti je let?" pokračoval ve výslechu. Mezitím stačil Remus vyřídit Smrtijeda, se kterým bojoval a Sirius spoutal ženu neviditelnými provazy. Brumbál celou situaci sledoval. Vycítil z Tániného chování nejistotu.
Tak pověz Tanyo, Morgan.. jaké je tvé příjmení?"
"Brousková," řekla pevně.
"Ee-ee..ne ne…ty mi lžeš," zarýval se jí pohledem do očí. Siriusovi a všem kolem bylo jasné, že se jí pokouší číst myšlenky.
Ne, tohle nesmí vědět, nesmí mě poznat, ne…, pomyslela si v tu chvíli Tanya. Jak jí to učil Brumbál. Vymysli si vlastní myšlenky. Ale jaké, teď to nešlo. V tuhle chvíli to nešlo, co když už to ví…
"Jsi to ty," usoudil nakonec Voldemort, "i když se tvé nitro výtečně brání a nepustila si mě dovnitř, nejspíš tě někdo cvičil," otočil se na Brumbála..Brumbál mlčel.
"Pojď ke mně, Tanyo. Poznal jsem tě, podle obličeje. Máš ho po svém otci..po mně. Pojď ke svému dědovi, Tanyo. Vím, že chceš být konečně šťastná. Že chceš rodinu. Nemusela mi to říct tvá mysl, ale tvé oči mluví jasně. Pojď blíž, ať si tě prohlédnu. Pěkně si vyrostla, drahoušku."
"Takové medové řeči, Tome.. to nejsi ty," začal Brumbál, "neposlouchej ho Tanyo, víš, co jsem ti říkal, víš jaký je."
Ale Táňa stála jako v transu, sama nevěděla, co udělat. Stál tu před ní. Byl to on. Přece ho přijela najít. Přijela najít svou rodinu..a on je její rodina. A našla ho. Teď tu stojí před ní. Je živý a zdravý, i když vzhledově trošku zvláštní. Je to její děda. Ani si neuvědomila co dělá. Najednou ztratila všechny zábrany a vletěla mu do náruče.
"Tak je to správně, dítě moje. Už si zase doma," objal ji, "hodná holka. A teď se připojíš ke svému dědovi," usmál se škodolibě Voldemort.
"Nééééééé…to nedovolím," přiběhl k nim Sirius, ale Voldemort zařval: "Crucio!" Sirius se svíjel bolestí na zemi.
"Néé," křičel Harry.
Táňa měla vykulené oči, stála tam a koukala na Siriuse, jak tam pomalu bolestí ztrácí síly. Koukla na Harryho, který měl v očích slzy. Podívala se na Remuse, hleděl ji upřeně do očí.
Pak jako by před sebou viděla zpomalený film. Moment, když ji Sirius líbal. Bylo to tak něžné, moment, kdy se dozvěděla o své totožnosti."Já nechci zabíjet nevinné a mstít se jim, nejsem jako on," tohle přece tvrdila Brumbálovi. To on ji říkal všechno o Voldemortovi. V hlavě se jí to všechno znovu přehrálo: "Láska, přátelství, něha..to je to něco, co nezná a čím opovrhuje. Něco, co nedokáže pochopit a něco, co ho jednou snad dovede k záhubě." Táně se před očima zopakoval celý její život. Nechtěla, aby někdo zemřel. Nechtěla, aby Sirius zemřel. Teď si to uvědomila. Miluje ho, miluje. Její děda není schopen takového citu, nikdy ji nebude mít rád. Jen to předstírá, aby ji dostal na svou stranu. Nemá ji rád, nikdy mít nebude. Využívá Ji.
"Néééééééé," najednou pocítila ten chlad v temeni, to chvění v břiše, cítila, co chce udělat. Chce Siriuse zabít, "nééééé..to ti nedovolím." Vzala hůlku a aniž by cokoliv řekla nebo udělala, hůlka vykonala své. Kolem ní se vytvořilo zelené světlo, jako obrovská aura a smetla všechny Smrtijedy i s Voldemortem. Proměnili se v prach. Všichni. Byl konec. Voldemort nadobro zmizel. Stále kolem ní zářila ta zelené aura, vypadala úplně stejně jako nejhorší kletba. Ale všichni jí mohli dosvědčit, že žádnou kletbu nevyslovila ani nepoužila. Padla na zem. Jako by ze sebe vydala všechnu sílu. Z ničeho nic začala brečet. Nával pocitů už nezabrzdila.
Sirius se zvedl a šel k ní.
"Děkuji ti, zachránila si mi život."
"Všem si zachránila život," přidal se Brumbál, "to co jsi dnes tady předvedla ještě nikdy nikdo nedokázal."
"Ale co to…bylo?"
"To byla tvá aura, vyzařovala z ní láska, pochopení a něha, která Voldemorta zabíjela, která byla, jak jsem už jednou říkal, jeho záhuba. Nedokázal nic cítit a nedokázal to vstřebat. Shořel na prach, stejně jako jeho Smrtijedi. Měla si v sobě tolik lásky, kterou prostě nedokázal unést. Jsme na tebe hrdý."
"Dostaneš Merlinův řád první třídy," přišel za ní Remus s novinami v ruce.
"Co to jako je?" už byla v dobré náladě, jen jí její aura trochu popálila ruce, které teď měla obvázané gázou.
"To se dočteš," hodil jí noviny a když viděl, že se k nim blíží Sirius, oddálil se, věděl, že budou chtít spolu mluvit.
"Ahoj."
"Ahoj," tvářili se jako dva nezkušení zelenáči.
"Víš, to co jsi udělala…děkuji ti, moc. Já.."
"Neděkuj mi, to tys mi k tomu pomohl."
"Já?"
"Když si mě tehdy políbil… já jsem si tam na to vzpomněla a…uvědomila jsem si.. že..totiž.. Miluji tě, Siriusi."
Sirius nevěřil vlastním uším, věděl, že teď nemá cenu se bavit o tom, co se tam stalo. Teď je hlavně nutné žít přítomností. Podíval se na ní..a to, co jí dodalo odvahy, to co udělal tehdy, teď s velikou radostí zopakoval!

www..

8. srpna 2005 v 19:29 | Blanch |  + odkazy na zajímavé stránky
Budou se provádět opravy některých odkazů a nějaké budu přidávat

Slovo autorky

8. srpna 2005 v 17:42
Tento příběh nemá nic společného s tématikou Harryho Pottera.
Jednou tak kolem druhé hodiny raní jsem přemýšlela, co bych ještě tak mohla napsat-psaní miluju, je to můj život- a tak jsem se rozmyslela, že by to pro změnu mohlo být něco jiného, než jen Harry Potter. Miluju fantasy, a tak bylo jasné, z jaké to bude žánru.
Tak jsem si promítala v hlavě, o čem by to mohlo být. Obsahem knihy, jak už napovídá název, jsou přírodní katastrofy, blížící se konec světa. Snad se to aspoň někomu zalíbí.
Zatím ještě nevím, jak to budu vkládat, musím rozmyslet plán, který by to usnadnil, a tak zatím nic nebudu publikovat, ale v brzké době to už snad bude na cestě :)

Básnička

8. srpna 2005 v 1:42 + Rčení, citáty a poučky
Když husu, tak pečenou,
když ženu, tak svlečenou,
když tančit, tak rumbu,
když lízat, tak.....
algidu, ty hovado!!

Básničky

8. srpna 2005 v 1:40 + Rčení, citáty a poučky
Už jedenáctá odbila,
od řeky jde chlad,
lampa ještě svítila
a na ní visí chlap!
Močí pivař se sklenicí,
v křečích třepe hnáty,
to tam ráno stavebníci
elektrické dali dráty!
Ulevil si Karel u líp,
myslel přitom na Božku,
v zamyšlení táhl za zip,
utrhnul si předkožku.
Měsíc svítí jako prase,
za stodolou štěká pes,
hovno smrdí na terase,
to je naše krásná ves.
Jednou jsem tak operoval
se zápalnou směsí,
ostatky mé tělesné
teď kolemjdoucí děsí!
Dvoumetrová potvora
vstoupila k nám do dvora,
teď už k nám nevkročí,
má motyku v obočí!
Adam s Evou v ráji žili,
místo šatů listí měli.
To bych fakt věděl rád,
když přišel listopad,
jak to v ráji vypadalo,
když to listí opadalo.

Citáty

8. srpna 2005 v 1:35 + Rčení, citáty a poučky
Až tě život omrzí a stane se peklem, skoč po hlavě do hajzlu a přikryj se deklem!
Když láska zavelí, rozum je v prdeli!
Naše heslo je a bude, milovat se vždy a všude!
Ve volbě lásky opatrný buď, ne podle zevnějšku, ale podle srdce suď!
Máš-li sucho v hubě, kup si chrchle v tubě!
Polibek je pouhý klam, spojení dvou lidských tlam, a co se tím docílí? Přenáší se bacily!!
O lásce se nám vždy musí zdát, vždyť láska je jak pustý sad. Ve kterém nevykvetou bílé květy bez kouzelné věty: "Mám tě rád!"
Láska je krásná věc, když dva se mají rádi, láska je bolest, když jeden zradí.
Jen jedno srdce máš, tak proto si ho važ! Láska je hnutí, které nutí, dva blázny do blbnutí!

SMUTNÝ JAZZ PRO CHROUSTA

8. srpna 2005 v 1:15 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Padl jsem do kolen,
Ta skutečnost mne ničí,
Zabili chrousta,
A já jsem z toho v p__i
zašlápli ho, vrazi,
když přes ulici lez,
na pohřbu mu hrají,
smutný chroustí jazz
AUTOR: LYSKOŘ

sylně sexuélní

8. srpna 2005 v 1:14 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
tak Ti tak koukám na brabence
jak leze ke Tvý Podprsence
namířil si to od Palce...
po malý
Kotníčkový
Popelčiný nožce
a míří k Bříšku
po Pokožce
šťastnej,
že je a leze po Dálce...
když byl tak někde u Pupíku
a míjel Pihu Nebetyčna
tak málem zabloudil...
ale měl kliku
že jsem ho šmíroval...
a tak
než vyšplhal se do těch Trojek
uvázal jsem ho na obojek
(přece jenom jsi MOJE!!! Slečna!)
ať se zas jindy vyvenčí
na Šíji, co je blízko Nebe
tam jsme se zastavili
k Očím už trefím sám...
(umět tak stopnout tuhle Chvíli !!!)
pak jsem ho pustil na svobodu
a aby nezůstaly stopy
slíznul jsem
polehounku
hezky od Východu
tu nádhernou pouť mravenčí
kdo neochutnal Tebe
nepochopí
Lásko, já budu cestovat
a Ty...
Ty spinkej dál...
AUTOR: 3LOBYTE

Pravopys

8. srpna 2005 v 1:13 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
tak dneska - takle nad ránem
nechal se zabýt pyjánem
potom ho trochu bolela
hlava
praštěná do čela
tak si dal vína litra
a suchýho a šlitra
a gdyž rozhrnul klávesy
tam gdesy ve fsy nad lesy
tak z ničeho nic
jen z toho praštění
zapomněl na bolest a na snění
a potom už psal spysovně ...
jenže to bylo vo hovně
:o)))
heský wánoce
AUTOR: 3LOBYTE

II

8. srpna 2005 v 1:12 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
dneska sem se rano stavil v lednici, co ji máme doma, abysme i v létě udrželi potraviny pokud možno co nejdýl v čerstvým stavu a vytáhnul jsem z ní uzený kuře ... už už jsem ho málem začal okusovat, ale paxem se podival na flek na stropje a nevim proč sem si vzpomněl na vánoce, jaxme chtěli pustit kapra na svobodu ... tenkrát nám to f televizi rozmluvili, že von by stejně chcípnul, páč nejni vykrmenej na zimu a vltava je stejně jedovatá od těch modrejch kostek do hajzlu a tak sme ho zavraždili a sežrali... ale to uzeny kuře chcipnout nemůže páč neplave a je jaro a teplo a tak sem se rozhod, že pustim na svobodu aspon to uzený kuře... taxem teda vodevřel vokno, roztahnul sem mu křídla aby pjekně letělo počkal sem na ten spravnej moment a pak sem ho teda pustil na svobodu... svoboda desně zařval a padnul jak podťatej a svobodová ho křísila asi půl hodiny ... byl to moc hezký zážitek a tak s manželkou, co se mnou bydlí ve stejnym bytě jako já, sme se tomu dlouho do noci smáli .. manželku mam hezkou a veselou a taxem jí slíbil, že ji zejtra odpoledne pustím na procházku...
AUTOR: 3LOBYTE

Rotvajler v krychli projímadla

8. srpna 2005 v 1:11 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
"Pane řidiči, máte něco k proclení?"
"Cože?"
"Co je v tom kufru?"
"Rotvajler v krychli projímadla
Nachlazená ohřívadla
Reflektor v němž ňadra zvadla
Čtyři litry sexy prádla
Kus čerpadla do zrcadla
Spermicidní prostěradla
A kartáček naruby."
"Mohl byste to zopakovat?"
"Ne."
"Tak si vystupte a otevřete zavazadlový prostor."
...
"Ty vole, Franto, pojď se podivat, co má v tom kufru...!"
AUTOR: RIMMER

O tom, jak (mi) děti rozum berou

8. srpna 2005 v 1:10 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Řekni mi tatínku, jak kvete černý bez?
Má vždycky v létě spoustu malých černých poupat?
A kde má jezevec svůj oblíbený jez?
Co chodí loupežníci v temném lese loupat?

Tady, v té kapličce bydlí pan kapelník?
Opravdu lítá včela vždycky jenom v čele?
Může si taky dělník koupit nedělník?
A zželelo se někdy Petru petržele?

Smím hodit do kamínek tenhle kamínek?
Čím je to, že se kotě nikdy nepřekotí?
A kolik oholí pan holič holínek?
A kdo má potíže, tak ten se často potí?

Jak to, že ve dne není tma pod postelí?
Někdo tam přes noc namet světlo světlometem?
Má nejvíc babiček ten kdo je zbabělý?
A nechá se splést pára každým parapletem?
AUTOR: ŽENATEJ
Bere si dlaždič vždy za ženu dlaždičku?
Kdo nemá polevu, ten nikdy nepoleví?
Miluje krabici krab víc než krabičku?
Tatínku, řekni mi to! Maminka to neví...

Krátká rozverná báseň o mimopracovních povinnostech systémového inženýra...

8. srpna 2005 v 1:09 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Ptala se mne kolegyně
jen na oko lehce:
Vážně jsem tak odpudivá,
že mne žádný nechce?

V životě jsem nedostala
od nikoho růže...
Jaká vada na mém těle
odpuzuje muže?

Doopravdy nemám něco,
co se chlapům líbí?
Ty jsi přeci analytik...
Najdi, v čem jsou chyby!

Dobrá děvče, povídám jí,
tedy čelem k problému!
Chtěl bych začít u hardvéru,
až pak přejít k systému.

Jen jsem se jí sklonil ke rtům,
dostal jsem pár facek,
zhnuseně mne odstrčila,
řekla, že jsem fracek!

Rázem se mi rozsvítilo!
Našel jsem to! Sláva!
Jsou jen špatně nastavená
přístupová práva!

Proto samé neúspěchy!
Žádné v lásce zisky...
Nenabídlas' ke sdílení
svoje pevné pysky!

AUTOR: ŽENATEJ

O čtyřech cudných bohyních

8. srpna 2005 v 1:08 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Zdálo se mi (barevně a Dolby),
že jsou u mne čtyři bohyně.
(Takové sny mívám po víně.)
Tulily se, hladily mne po lbi.

Nevěda, jak dlouho budu spáti,
hodinu či pouze vteřinu,
nadzdvihl jsem svoji peřinu:
"Račte, slečny, budeme si hráti!"

Ony se však započaly smáti.
Prý mi přišly hladit lysinu,
a ne hrát hru má dát nebo dá ti.

Abych dokončil tu blbinu:
Za chvilku mne probudila máti...
Příště dám si zdáti krajinu!
AUTOR: ŽENATEJ

W-omen 2000 - Beta verze

8. srpna 2005 v 1:07 Tvorba oblíbených autorů(mimo mísu)
Věřím, že v dohledné budoucnosti
Stvořitel světa nám připraví,
ve svojí konstrukční kanceláři
nový typ něžného pohlaví.

Nerad bych mluvil mu do řemesla,
rušil ho v diskusi s anděly,
přesto mi dovolte stručně shrnout,
k čemu jsme my, muži, dospěli.

Zkoumáním posledních prototypů
našli jsme některé závady,
sice nic zásadně závažného,
přesto dost k zkažení nálady.

Mnohé by mělo být vyřešeno
v kompatibilitě hardwaru,
zvýšila by se tím atraktivnost,
snad by to snížilo nevěru.

Technici snadno by upravili,
co s něčí představou neladí,
tak jak je zvykem u Microsoftu,
šlo by i vyměnit pozadí.

Chlapi všech věkových generací
jistě by nenesli s nevolí,
většinu žen kdyby vyrobili
v Silikonovém údolí.

Nikdo by nebloumal po hospodách,
po nocích nečučel na hokej,
kdyby se povedlo aplikovat
obecné zásady Plug And Play.

Došlo by k zvýšení účinnosti,
spotřeba klesla by k minimu,
žena po hodině nečinnosti
přešla by do stand-by režimu.

Většina z nás by též přivítala
zvýšení zvukové pohody,
je nutné, aby šly regulovat
výstupní řečové obvody.

Snad se ty úpravy nepromítnou
moc negativně do ceny,
aby moh' vlastnit i programátor
(s průměrným výdělkem) dvě ženy.
AUTOR: ŽENATEJ

Největší Čech

8. srpna 2005 v 0:59 | Blanch |  ► básně
Prosím tě, člověče, vždyť nejsi tele,
dej díru na díru a nes.. vedle.
Měl bys býti vetším Čechem,
utírat si prdel plechem,
a cos dal dříve na díru,
nyní dej na sběr papíru!
Největší Čech jistě ocení,
když útržek poslední,
nepotřísníš, ty víš čím..
..JEŽIŠI...FUJ !!! TAK TOHLE TEDA NEMUSÍM!!!

Sen

8. srpna 2005 v 0:58 | Blanch |  ► básně
Zdál se mi sen,
byl o nás dvou,
byl letní den
a tys byl semnou.
A pak se něco stalo,
chtěl si mi něco říct,
ale slov zbylo málo
a už nestihl si víc.
Rychlejší než život vlastní,
kulka byla ocelová,
nebudeme nikdy šťastni,
srdcem mým se sprostě klová.
Se vším byl amen,
stěžkla mi víčka,
jako tvrdý kámen
byla i má líčka.
Zahlédla jsem jen tvé tělo,
stálo tam už beze mne,
mé už zde být dál nechtělo
a putovalo do nebe.
Spatřila jsem nebe bránu,
křičel si: "Nechi už žít bez tebe!"
Držel si mou krvácející ránu,
nedá se nic dělat, já jdu prostě do nebe.
Bylo mi moc smutno
a sama jsem zůstala,
všude kolem bylo pusto,
kam jsem se to dostala?
Naráz se to stalo,
... velký horký žár,
něco se mi asi zdálo,
jako bys tu stál!
Chytil si mě za ruku
a pevně si mě objal,
kontaktem očí (i v duchu)
si mi tiše pošeptal:
"PRO TEBE JSEM ŽIVOT DAL!"

Štětka

8. srpna 2005 v 0:54 | Blanch |  ► básně
V jednom domku na předměstí,
spí loutková panenka,
cáry perel na zápěstí,
a průsvitná halenka.

Slzy pod řasami skrývá,
oči zmalovaný černě,
slabá, velmi levná děvka,
se srdcem, co tluče věrně.

Lokny z vlasů vyčesaný,
na lopatky holý padají,
v kůži znaky cizích dlaní,
který na ni často sahají.

Růž na tváři je rozmazaná,
rty, co svádí její hříchy,
cítí se jak rozervaná,
pod tíhou usmrcené pýchy.

Je jako věc, levná cetka,
pokorná a opuštěná,
čistá, a však špinavá štětka,
jenom těmhle očím věrná.

On ji vlastní jako loutku,
ona jej však nikoli,
proč spoušť stisknout nedokáže ?
U spánku má pistoli.

Punčochy co pouštějí oka,
přitahují jeho chtíč,
a ona jak kamenná socha,
mlčí, i když srdce prosí: "křič!"

Jeho srdce patří jiné,
ona to moc dobře ví,
však když řekne: "CHCI TVÝ TĚLO,"
ví, jak mu zas odpoví.

Sama je tak unavená,
kdo jí život uspořádá?
On chce jenom krásné tělo,
však srdce si nežádá.

Nežádá, přec je jeho,
to ji mučí noc co noc,
když ji v náruči své tiskne,
nelze křičet o pomoc.

Snad zas přijde s desetníkem,
symbolická cena hříchu,
zasmějte se levné děvce,
miluje ho-TO JE K SMÍCHU!?

Miluje a nenávidí,
z hloubi celé duše svojí,
zas ji nechal přes noc samu,
přec se tmy tak hrozně bojí.

Stokrát řekla: "TAK UŽ DOST!
Tohle TRÁPENÍ musí skončit,
buďto na něj zapomenu,
nebo půjdu z mostu skočit!"

Ví, že dokud dýchat může,
tak je jeho její srdce,
její sny a její kůže,
co pro něj žije přece.

Dnes však přeťala ten kruh,
do hrudi si dýku vbodla,
život ranou vyprchává,
ví, že zle se nerozhodla.

V jednom domku na předměstí,
věčným spánkem usíná,
pokorně se loučí s nebem,
a něžně se usmívá.

Možná půjde do pekla,
že jeho hřích stále chtěla,
jeho něhu-její život,
který fakt vzdát musela.

S pohrdáním, podívej se,
jak vypadá v srdci lata,
umírá, myslí na něj,
štětka pro jednoho chlapa.

Dyslektyk s chibamy

8. srpna 2005 v 0:51 | Blanch |  ► básně
Poněvadž jsem dyslektyk,
nepřečtu si, co je stik.
Brožúry, ty jsou my nanyc,
asy budu navždy panyc.
Nevýš, co je rada psaná,
taki budeš navždy panna,
sporák, pračka, mička,
co je toto, už to výš ?
Nejspýš si taky dyslektyčka,
co ty na to, nemislýš ?

V pokoji u počítače

8. srpna 2005 v 0:50 | Blanch |  ► básně
V pokoji u počítače,
pokouším své umění,
a však nežila jsem v domění,
že kompjútr chce po mně, ni?
Tolik zasra... značek.
V pokoji u počítače,
chci vytisknout řádků pár,
popadnu rukou pravou - ten papíru cár,
laserová tiskárna, toť pokrokový dar,
tak proč zas nejde to, do pi.. ?
V pokoji u počítače,
načítá tam čísi web,
na němž Slim Shady zpívá americkej rap,
z druhého okna visí za oprátku Johnny Depp,
a do lišty otravný porno mi skáče.
V pokoji u počítače,
probírám si účet,
nad výší platební budu nejspíš brzo bučet,
to tam někde v Opanetu, majitelé budou čučet,
proč net stojí tolik kaček ?
V pokoji u počítače,
najde se každá melodie,
v plátcích netových do očí bije,
titulek, že star dnešního showbyznysu, tam kdesi na hajzlu blije,
to si radši zajdu na chat.
V pokoji u počítače,
hned to radši ukončím,
páč se mi chce..vím to,čím,
tak už radši rychle běžím, než se tady pomočím.
V pokoji u počítače.... zítra to zas všechno začne !!

Matematika

8. srpna 2005 v 0:46 | Blanch |  ► básně
Že prej matika není jen množinové pole,
má plno těžkých vzorečků,
jak jen, pane profesore,
natlačím si je do mozečku ?
Jak jsou lehké, jak jsou snadné ?
čísla a rovnice..,
ať jsou záporné či kladné,
pošlu je do zadni....
Plno geometrických tvarů,
o kterých nemám ani páru..
nejsem zrovna génius,
co je sinus, cosinus ?
Úhel, tečna, sečna,
polopřímka do nekonečna,
F-ce lichá, sudá, prostá,
asi budu brzo sprostá..
Tohle všechno já mám znát ?
Plus, mínus, děleno, krát..
Proč se mám tak blbě ptát,
jsem člověk, co nemá matiku rád !
Raději se vrátím zpět,
k tomu, co mám radši,
kašlu na goniometrický svět,
to co znám, tak to mi stačí !
Diskriminant, kvadratika,
ať políbí mi pr... ta MATIKA !

(prvá část)

8. srpna 2005 v 0:35
Seděl u stolu spolu s ostatními profesory. Právě si nandával na lžíci něco, co se podobalo ovesné kaši, když si vedle něj na stůl vytáhl profesor Kratiknot Denního věštce, kouzelnické noviny, které odebírala polovina učitelského sboru, jen on sám ne. V hlavním titulku novin stálo: "Dnes je tomu rok, co byl Ten-jehož jméno-nesmíme-vyslovit poražen," a podtitulem zněla věta: "Kde je konec Harrymu Potterovi - chlapci, který zůstal naživu ?"
To jméno mu nikdy nedalo spát a i teď, když je James Potter rok po smrti(a ten špeh Sirius Black v Azkabanu), ho stále příjmení Potter pronásleduje.
Severus Snape učil v Bradavicích Lektvary už třetím rokem. Byl to vysoký, štíhlý, poněkud šlachovitý mladík po dvacítce s hromadou mastných havraních vlasů po ramena. Nikdy nebyl oblíben jako student a teď nebyl oblíben ani jako profesor. Na to, že byl tak mladý a ještě ne tak zkušený, si počínal dost rázně. Byl tvrdý a neúprosný. Měl rád jen zmijozelské studenty, to proto, že kdysi patřil mezi ně, ale hlavně proto, že se stal ředitelem zmijozelské koleje.
Dnes měl poznat nového profesora Obrany proti černé magii, i když o tuto funkci usiloval celou tu dobu, od doby, kdy nastoupil, Brumbál mu ji z nějakého důvodu nechtěl dát. Toto místo bylo prokleté už řadu let, nikdy nevydržel žádný profesor na tomto postu déle než rok, ani před sedmi lety, kdy byl ještě studentem, tomu nebylo jinak. Letos však vůbec nelitoval toho, že mu tento post nebyl přidělen. Stal se v jeho životě obrovský zvrat.
A zde náš příběh celý začíná.
"A tohle je Severus Snape, profesor Lektvarů." Severus zvedl hlavu, když mu Brumbál právě představoval nového profesora Obrany proti černé magii, lépe řečeno profesorku, jak ihned zjistil.
Podávala mu ruku: "Těší mě, Gwendoline Sheffieldová." Severus z ní nespustil oči. Dosud byl nejmladším profesorem ve sboru on sám, ale ode dneška tomu bylo jinak.
"Gwendoline právě ukončila studium vyšší odborné školy černé magie a její obrany v Glasgow," rozpoznal Brumbál Severusovy rozpaky. Dívce bylo sotva dvaadvacet let. Severusovi byla povědomá, odněkud ten obličej znal. Než stačil cokoliv říct, skočila mu do řeči: "My už se známe, ještě ze školy. Chodil jste o tři ročníky výš."
No jistě, odkud jinud by ji znal, než ze školy. Proč mu to nedošlo. Musel ji denně vídat na chodbách. Tehdy ho však ničím neokouzlila, jinak by si jí všiml..naopak dnes tomu bylo jinak.
"A do jaké koleje jste chodila, smím-li se zeptat slečno Sheffieldová ?"
"Oh.. říkejte mi Gwen, všichni mi tak říkají. Chodila jsem do Nebelvíru."
Severusovi bylo jasné, že ona jistě ví, že je ze Zmijozelu, pokud si ho ze školy ještě pamatuje. Nemělo cenu jí to ani říkat. Zmijozel a Nebelvír se nikdy neměli v lásce.
Ještě po zbytek dne mu v mysli utkvěl ten andělský zjev, ty temně šedé oči a plavé vlasy vlnící se téměř k pasu. Jak to, že si ji nevšiml už dříve, vždyť tahle dívka musela upoutat téměř každého. Ne, že by zrovna jej měla upoutat, ale nepřehlédnutelná není.
U večeře už neseděl jen učitelský sbor, ale bylo prvního září, čili byl první školní den a hala byla plná studentů. Už bylo dávno po zařazování.
"Dobré ráno, Severusi," posadila se ráno u snídaně Gwendoline vedle něj.
"Dobré ráno, Gwen, jak jste se vyspala ?"snažil se znít aspoň trochu mile. Nebyl zvyklý na to, aby se s ním někdo při snídani takhle vybavoval.
"Přímo úžasně, ale nemohla jsem se dočkat dneška, až konečně budu učit. Povězte mi Severusi, jaký byl Váš první den jako profesor ?"
"Abych pravdu řekl," uvažoval, jak nejlépe to zkrátit, nervozita z něj sršela jako voda z fontány, " moc si na to nevzpomínám, ale byl jsem strašně nervózní, ale mohlo to dopadnout hůř."
Gwen se na něj brilantně usmála. Pramen vlasů, který ji neustále padal do očí si ladně zastrčila za ucho. Severus se cítil nesvůj, když vedle něj seděla takováhle žena.
"No, přeji Vám hodně štěstí," zvedl se a s černým pláštěm za ním vlajícím odešel.
Nemohl se dočkat, až odučí všechny své, dnes byl nějak vyvedený z míry. Gwendoline se stala pro něj důležitou součástí dne a strašně rád se na ní díval.Co to mělo znamenat ? Nikdy v životě nic takového necítil. Nevěděl, co jsou to city, co je to láska nebo poblouznění. Nedokázal pojmenovat to, co cítil, poněvadž ještě nikdy nic podobného nezažil. Věděl jen, že je spokojený za každou chvilku, kterou může strávit ve společnosti Gwendoline.
Byl velice zklamaný, když nedorazila na večeři. Čekal, že bude zase sedět vedle něj a bude se na něj překrásně smát jako obvykle, ale nestalo se. Vůbec se večeře nezúčastnila. Trochu ho to znervózňovalo, nejen proto, že ji chtěl strašně vidět, ale měl strach, jestli se něco nepřihodilo.
Brumbál jakoby mu četl myšlenky. Severus věděl, že ovládá Nitrozpyt, stejně jako on sám, ale někdy si říkal, že dokáže vycítit lidské myšlení i bez pohledu do očí. Teď se tak právě stalo: "Slečna Sheffieldová se necítila dobře. Tak raději zůstala ve své komnatě," zodpověděl Brumbál Severusovu otázku, která mu zněla v hlavě.
Nemohl to tak nechat. Musí za ní zajít. Kdyby jí bylo jen nevolno, mohla by si zajít na ošetřovnu a všechno bylo v pořádku. Nevěří té povídačce o obyčejné nevolnosti, za tím bude něco víc.
Sám vlastně nevěděl, kde má Gwen komnatu. Bloudil po hradě a když už bylo moc pozdě, tak to raději vzdal. ´No co, zítra je taky den. Zeptám se hned ráno,´ říkal si sám pro sebe.

(drugá část)

8. srpna 2005 v 0:32
Téměř pětadvacetiletý mladík se šlachovitou postavou usínal velice nepokojně a neustále musel myslet na to, co to s ním to děvče dělá. Co se to s ním děje. Že by to byla láska? To je přece nesmysl. Ale proč by to měl být nesmysl, on sám přece neví, co to ta Láska s velkým L je. Vlastně ani neví, co je to láska s malým l, ani lásečka, poblouznění, sympatie, přitažlivost. Neznal tyhle pojmy v praxi. Vždy jen slýchával od svých spolužáků, co všechno znamená. Sám to nezažil. Dokonce byl dosud ještě panic. Kdyby o tom tehdy věděl ten zatracenej Potter nebo Black, vysmáli by se mu do očí a udělali mu pořádnou scénu. A co teprve teď, když už je dávno dospělý. Žije vlastní život, má práci a je nezávislý na rodičích. Odstěhoval se od nich hned jakmile skončil sedmý ročník. Když dosáhl kouzelnické zletilosti. Našel si byt a začal studovat to, co ho baví. Lektvary a černou magii. A už nikdy se o rodinu nestaral. Neměl moc příjemné dětství a nerad na něj vzpomínal. Rodiče mu taky příliš nepřirostli k srdci, i když ho do jeho sedmnácti let šatili, platili mu výdaje a starali se o něj. Mateřskou lásku však nikdy nepoznal. Poznal jen ráznou ruku svého otce a někdy i sílu koženého opasku. Vlastně neměl žádné dětství. Neměl opravdové kamarády, jen sem tam kamarádil s Luciusem Malfoyem, i když toho příliš nezajímal. Ten by teď měl mít dvouletého syna. Stejně jako měli Potterovi. Občas si ještě rozuměl s Bellatrix Blackovou(která jen tak mimochodem byla sestřenicí toho chuligána Siriuse Blacka), ale ta byla taky příliš povýšená nad kluka, co neměl honosné hábity a co byl věčně zahleděný do knih o černé magii. Nejlepšího přítele nikdy neměl. Ve škole ho věčně obtěžoval ten arogantní blbeček Potter a jeho kumpán Black. Zažil jen ponížení nebo opovrhování. Nevěděl, co je to přátelství nebo láska. Tak jak má teď rozpoznat, co vlastně cítí ? Jeho srdce udělalo čáru přes rozpočet rozumu. Byl v koncích. Ať už myslel na cokoliv, myšlenkami vždycky skončil u té křehké a drobné dívenky s andělskou tváří. Co to s ní asi je ?? Dnešní noc toho moc nenaspal. Venku už svítalo a on byl stále vzhůru. Už nemělo ani cenu usínat. Vstal, oblékl si svůj černý hábit a plášť a vydal se na snídani. Bylo něco kolem páté hodiny ranní. Vstoupil s obrovským údivem. Nečekal, že tu vůbec někdo bude a už vůbec nečekal, že tu bude právě ona. Gwendoline.
"Dobré ráno, cože jste tu tak brzy Gwen ?"
"Nemohla jsem spát."
"Tak to jsme dva," pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Severus nebyl zvyklý se usmívat, nikdy to nepotřeboval. Měl na čele plno vrásek z věčného mračení se a na svůj věk vypadal přešle. I přes všechny jeho fyzické nedostatky, jako byl hákovitý nos, mastné vlasy, šlachovité tělo či sinalou tvář, byl docela pohledný. Nejkrásnější na něm byly jeho hluboké ledové černé oči, které působily doslova uhrančivě. Stejně tak obočí, tak husté a tmavé, jež lemovalo ty nádherné oči, působilo velice smysluplně. Rty měl sepjaté ve vodorovnou linii. Přesto na něm bylo pár věcí, které by zaujaly kdejakou ženu. Měl překrásné ruce. Velké, silné a statné. Obrovské dlaně s dlouhými prsty a rýsovanými klouby. Černá barva oblečení mu skvěle pasovala k jeho postavě. I když byl příliš hubený, byl dost vysoký a měl široká ramena, která by právě v tuhle chvíli nejraději objímala osobu, jež seděla právě vedle něj. Gwendoline vypadala přešle. Měla bledou tvář a kruhy pod očima. Severus si vzpomněl na Remuse Lupina, vlkodlaka z Nebelvíru. Co když je Gwen taky vlkodlak. Všechno to tak naznačuje. Lupin byl tehdy taky bledý, strhaný a míval kruhy pod očima. Nedalo mu to a musel se zeptat: "Co s Vámi včera bylo, že jste nepřišla na večeři ?"
"Nebylo mi příliš dobře. Občas se mi to stává, neudělá s tím nic ani madame Pomfreyová. To víte, musím s tím umět žít."
Severus těmto povídačkám moc nevěřil. Uvažoval, že by využil Nitrozpytu, ale nakonec to zavrhl. Měl k téhle dívce úctu a ať už si říká co chce, má na to právo a je to její soukromí. Má důvod, proč to zamlčovat.
Čas plynul strašně rychle. Ani se nenadal a už se blížil listopad a s ním i famprpálová sezóna. Předpokládal, že Zmijozel letos opět vyhraje jak školní, tak i famfrpálový pohár. Od doby, co nastoupil Zmijozel vyhrává každý rok.
První zápas byl právě s Nebelvírem. Tohle kolejní družstvo bylo už několik let slabé. Mělo přímo příšerné složení, a tak nebylo divu, že Zmijozel vyhrál 270: 20.
"Poslyšte, Gwen," zastavil ji Severus na chodbě, všiml si, že je zase velice bledá, "mohu Vám udělat lektvar Životabudič, který Vám určitě pomůže v těchto stavech. Bude Vám lépe, uvidíte."
"Jste hodný, Severusi, ale mně nepomůže nic," usmála se tak upřímně, že to Severuse i přes to všechno zahřálo u srdce. Měl však nadále strašnou starost. Musel za každou cenu zjistit, co se to s ní děje.
Na Vánoce už bylo zase vše v pořádku. Gwendoline se smála, byla veselá a plná energie. Vypadala spokojeně.
Škola zůstala téměř prázdná. V posledních dvou letech už se studenti nebáli jezdit domů. Po Voldemotrově pádu neměl nikdo v plánu zůstávat na Vánoce ve škole. Zůstalo tu jen pár studentů z vyšších ročníků.
Severus už se konečně rozhodl, že využije situace a něco podnikne. Takhle to přece nešlo. Neustále na Gwendoline jen civět a nic nedělat.
"Ehm.. nešla by jste se projít..třeba po škole?"
Opět měla úsměvy na rozdávání: "Jistě, pročpak ne, jen si zajdu pro něco teplého na sebe."
"To není nutné," Severus mávl hůlkou a vlněný svetr byl na světě.
"Teda, ten je nádherný."
"Je Váš. K Vánocům."
"Děkuji, Seve.. mohu Vám tak říkat ?"
"Vy mi můžete říkat jak chcete," odpověděl s neskrývaným koketováním v hlase, ale ona si toho nevšimla.
"Taky pro Vás něco mám."
"Vážně ?" podivil se. Byl naprosto zaskočený, když mu věnovala svazek třídílné encyklopedie o nejvzácnějších lektvarech světa.
"Copak se děje ?"
"Já jen.. že jsem už několik let nedostal na Vánoce žádný dárek."
Gwendoline to neuvěřitelně zaskočilo: "Vážně ?"
"A-ano..," než stihl cokoliv říct, tak ho políbila. Zůstal stát jako kamenný sloup. Co to mělo znamenat ?
Ukázala prstem vzhůru: "Jmelí!"
Aha tak to už chápal. Ale bylo to překrásné. Vlastně jeho první polibek, který kdy dostal.Neudržel se, využil chvíle, kdy natočila obličej a polibek ji vrátil. Čekal, že teď dostane políček, ale nestalo se nic. Gwendoline tam v klidu stála a nechala se dál líbat. Vlastně teď už se líbali oba.